Britské listy


pondělí 5. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Zdraví:
  • Je to oficiálně potvrzeno: elektrické vedení vysokého napětí způsobuje leukémii Ukázka analytické reportážní práce rozhlasu BBC:
  • Kuvajt, bráněný Západem deset let po osvobození: nerovná a nespravedlivá společnost) Česká televize:
  • Proč jsme se nedověděli, jak to bylo s Drahošem? Mluvila byste Přesčas (Marek Pokorný) Evropská unie:
  • Bruselská krize 2001 (Miroslav Václav Steiner) Polemika o vegetariánech v české společnosti:
  • Odkud ví dr. Šimůnek, že je babička veganka? (Jan Rovenský)
  • Jak je to s dítětem v ústavu: upřesnění
  • Opravdu jsem odborníkem na hygienu výživy (Jan Šimůnek) Oznámení:
  • Přímá demokracie: Založení sítě NDDIE v Mnichově a registrace Hnutí za přímou demokracii v ČR Reakce:
  • Úpadek a soumrak Britských listů: Neodpustím si na tu hrůzu chvilku civět (Vratislav Obereigner)
  • Případ Rögnerová (Ivan David)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Kuvajt deset let po osvobození - nerovná a nespravedlivá společnost

    Ukázka analytické reportážní práce rozhlasu BBC

    Nyní, právě deset let po osvobození Kuvajtu spojeneckými jednotkami od okupace Iráku vysílala minulý týden rozhlasová stanice BBC Radio 4 v pořadu File on Four pořad Gerryho Northona z této země o tom, zda západní osvobození přivodilo v této zemi demokratické změny. Nepřivodilo. (Stopáž pořadu File on Four je 40 minut.)

    Když vstoupila do války v Perském zálivu bezprecedentní západní aliance, rétorika Západu nehovořila o zásobách ropy, ale o svobodě, o slušnosti a o lidskosti. Kuvajtská vláda slíbila, že do společnosti více začlení vylučované členy a rozšíří demokracii. Skutečností o deset let později je to, že starý Kuvajt byl brilantním způsobem zrekonstruován. Ropa zase teče a všechno se vrátilo k normálu. Ti, kdo vzali příslib reforem vážně, zjišťují, že jejich hlas není uprostřed jásání nad tímto úspěchem vůbec slyšet.

    Reportér: Tato silnice, vedoucí pouštní plošinou kdysi bývala hlavní silnicí mezi Kuvajtem a jeho sousedem, Irákem. V současnosti tu pr,ojíždí jen občas jediné auto. Když před deseti lety tudy utíkaly irácké invazní jednotky, toto byla jejich cesta domů, kde byli rozdrceni opakovaným spojeneckým bombardováním. Toto je ona nechvalně známá silnice do Basry, silnice smrti.

    Avšak co se přihodilo se zničenou zemí, kterou Iráčané opustili? V optimistických dnech v době osvobození Kuvajtu, konce února 1991, bylo přislíbeno, že vznikne nový Kuvajt, dynamický, podnikavý a hlavně - demokratičtější. Kolik z těchto příslibů bylo splněno v Kuvajtu, ve státě, který stále potřebuje, deset let po válce ochranu, světa?

    "Hledám dokument o zatčení pěti Kuvajťanů dne 23.února, před osvobozením, a zadávám klíčové slovo ´resistance´..."

    Jedním z prvních činů kuvajtské vlády po návratu před deseti lety bylo to, že přiměla archiváře, aby zaznamenali a uložili do archívů, co se dělo za okupace. Nikomu nebylo dovoleno, aby na okupaci zapomněl. Půl milionu iráckých dokumentů bylo nalezeno rozházených ve vojenských prostorech, na policejních stanicích a v podnicích po celé zemi. Dr. Yusef Abdul Malati mi přečetl jedno armádní komuniké, které přeložil z původní arabštiny.

    "Musíme využít nových metod, jak je mučit."

    "Kde je to napsáno?"

    "Tady, bod 7. Tady je to arabsky."

    "A co přesně znamená ´nové´ metody?"

    "Slovo, které použili v arabštině, znamená, že je nutno oběti mučit bezprecedentním, tvůrčím způsobem a mučitel má přitom mít pocit, že je umělec."

    V době invaze v  srpnu 1990 byla značná část kuvajtské elity v zahraničí, byla, jak je jejím zvykem, na dlouhodobé dovolené ve svých druhých či třetích domovech v Evropě a ve Spojených státech. Vládnoucí kuvajtská rodina uprchla do Saúdské Arábie.

    Obyčejní Kuvajťané, kteří zůstali doma a zorganizovali proti invazi odpor, riskovali zatčení a uvěznění v Iráku. Na konci války uspořádal Červený kříž výměnu válečných zajatců. Tisíce lidí se vrátily do Kuvajtu. Avšak Kuvajt tvrdí, že 605 osob stále chybí. Jejich rodiny mají silné důvody, proč z toho obviňovat Irák.

    "Jmenuji se Abdul Hamid Al Atar. Jsem otcem jednoho z těchto válečných zajatců, jmenuje se Džamal."

    Džamalovi bylo v době invaze 25 let. Byl zaměstnán jako televizní technik. Jeho otec ho podporoval v tom, aby se Džamal účastnil organizace rozvozu potravin pro kuvajtské rodiny v prvních dnech irácké invaze. Začal však mít o Džamala starosti, když se Džamal naučil, jak používat výbušnin. Abdul viděl svého syna naposledy pozdě odpoledne 13. září 1990 nedaleko domu jeho sestry.

    "Odcházel jsem a on přicházel. Bál jsem se o něho, když jsem ho neviděl, tak jsem ho při tomto setkání objal a políbil a řekl jsem, Kde jsi byl? a on mi odpověděl, Tatínku, nemám čas, mám moc práce. A tak jsem mu řekl, aby byl na sebe opatrný a on mi odpověděl, abych ho nežádal, aby byl na sebe opatrný. To mi řekl. Budu bojovat proti Iráčanům vší mocí. Popřál jsem mu mnoho štěstí. O dvě hodiny později ho chytli."

    Džamal už předtím vyhodil do povětří irácký vojenský automobil a chystal se vyhodit do povětří další, když ho zatkli. Onoho čtvrtečního večera se dověděl jeho otec Abdul, že Džamala odvezli na policejní stanici.

    "Viděl jsem jeho džíp, jeho auto bylo na policejní stanici, džíp Suzuki. Řekli mi: Co chcete? Odpověděl jsem: Chci navštívit svého syna. Zeptali se: Jak se jmenuje? Řekl jsem. Džamal. A bylo mi řečeno: Vidíte toho člověka s černými brýlemi? Řekl jsem: Ano. A v tom do něho jeho kolega strčil loktem a řekl: Buď zticha. Můj syn mě ale slyšel, jak se tam s nimi hádám, a zavolal, Ne, ne, otče, jsem tady."

    "Vy jste slyšel jeho hlas?"

    "Ano, slyšel jsem jeho hlas. Pak mu někdo jakoby zacpal ústa, umlčel ho. Od té chvíle už jsem o něm nikdy neměl žádné zprávy."

    Irácký režim tvrdí, že nemá ve vězeních žádné Kuvajťany, ale tomu se v Kuvajtu všeobecně nevěří. Zjistili jsme z nezávislého zdroje informací, že Irák v určité době potvrzoval, že více než 100 chybějících osob bylo zatčeno v okupovaném Kuvajtu a odvezeno do Iráku do města Basry, i když Irák tvrdil, že se pak tito lidé ztratili v chaosu při konci války.

    Kuvajtská vláda nadále požaduje, aby Irák navrátil všech 605 chybějících osob, jako by byly tyto osoby pořád ještě ve vězení a pořád ještě naživu. Čelný člen irácké vlády, dr. Yusef Al Ibrahim, argumentuje, že to je jediný realistický postoj.

    "Proč jste přesvědčeni, že jsou ještě naživu, když Iráčané tvrdí, že o těch lidech nic nevědí?"

    "Víte, po zkušenostech z invaze 2. srpna nevěřím Iráčanům a iráckému režimu ani slovo. Možná nejednám logicky, jednám emocionálně, ale jsem si jist, že někteří z nich jsou ještě na živu."

    "Někteří? Ne všichni?"

    "Doufám, že všichni, ale vím, že někteří mají nemocné srdce, někteří byli staří - "

    "A někteří možná byli usmrceni, to přece není vyloučeno."

    "Možná ano, ale i jestliže byli usmrceni, chtěli bychom jejich pozůstatky."

    "Nebylo by laskavější vůči rodinám, jichž se to týká, kdyby vláda pořád nezdůrazňovala, že ti lidé jsou pravděpodobně ještě na živu, ale kdyby řekla, že je možné, že byli usmrceni?"

    "Víte, vláda musí dát trvat na tom, že jsou naživu. Je velmi obtížné říct těmto rodinám, že jejich členové rodiny jsou mrtví."

    Avšak pro Abdula al Attara se zdá být jeho denní zoufalství a nejistota ohledně neznámého osudu jeho syna Džamala tou nejhorší alternativou.

    "Je to pro nás velmi těžké. Všichni bychom strašně chtěli, aby Irák přiznal, že váš syn nebo dcera nebo otec už nejsou naživu, že je Irák usmrtil. Protože uznáváme, že jsme všichni bojovali proti irácké invazi. Takže bychom je považovali za mučedníky, kteří obětovali svůj život za svobodu své země. Kdybychom věděli, že je můj syn mrtvý, bylo by to lepší než čekání. Čekání je velmi těžké. Čekání, když nevíte, jen sníte o tom, že je naživu..."

    Ať už jsou tyto emocionální jizvy jakkoliv hluboké, z hmotného hlediska byl Kuvajt od války znovu plně vybudován. A nikde to není zřejmější než zde, uprostřed jeho ekonomického srdce, na burganských ropných polích. Brzo poté, co projedete vojenskou kontrolou, uvidíte jednu pečlivě zachovanou oblast zdevastovaného průmyslu - jednu ropnou instalaci, kterou Iráčané před odchodem zapálili. Je to nyní začouzená směsice zohýbaných trubek a obrovských válců, částečně v zemi nebo stojících našikmo. Celá oblast je pokryta černým spadem z požáru.

    Když irácké jednotky ustupovaly, zapálily v Kuvajtu 700 ropných požárů. Ty hořely dlouhé měsíce a z nich vznikly husté mraky kouře. Byl to obrovský ekologický vandalismus.

    (Film:) "Koncem února 1991 se rozšířily po obloze nad Kuvajtem černé mraky. Den se proměnil v noc..."

    Příběh o tom, jak byla kuvajtská těžba ropy zachráněna, je námětem informačního filmu, který promítá kuvajtská ropná společnost ve svém kině. Ředitel operací v Burganu, Mazuk Buaki, je hrdý na téměř neuvěřitelnou rychlost, s níž byl kuvajtský průmysl obnoven.

    "Přišli jsme přímo na ropná pole a scéna, kterou jsme tam tehdy viděli, byla opravdu hrozná. Po dobu prvních několika měsíců nebylo možno vůbec vidět slunce. Cílem bylo tehdy zahájit těžbu co nejrychleji. Podařilo se nám to do tří měsíců."

    "Jak dlouho vám trvalo obnovit těžbu na úroveň před okupací?"

    "To nám trvalo asi rok. Protože jen uhasit požáry všech ropných polí trvalo sedm měsíců. To se považuje za rekord."

    Kuvajt nemá skoro nic jiného než ropu. Není zde zemědělství ani průmyslová výroba ani turistika. Avšak tato malá země vlastní deset procent známých světových rezerv ropy. Kuvajt těží 2 miliony barelů ropy denně a to přináší Kuvajtu 50 milionů dolarů denně.

    "Většina kuvajtského příjmu pochází v současnosti z ropných příjmů. Téměř 95 procent příjmů Kuvajtu pochází z vývozu ropy a ropných výrobků."

    Spolu s rekonstrukcí kuvajtských ropných polí došlo k návratu starého kuvajtského režimu. Vládnoucí dynastie, Al Sabbasovi, se vrátili to emírského paláce a korunní princ se znovu stal ministerským předsedou. Kuvajtská královská rodina stále jmenuje vládu a rozpouští parlament, kdy se jí zachce. A vzhledem k tomu, že byla celá ekonomika oživena, je také i ekonomika rekonstrukcí statu quo.

    Na oslavu Dne osvobození jsou osvětleny obrovské kancelářské věžáky uprostřed Kuvajt City každý večer shora až dolů v barvách kuvajtské národní vlajky. Během dne nikde nespatříte jedinou stopu války. Žádná rumiště, ani stopu po jediné kulce. Kuvajt se vypořádal s hrůznou kapitolou ve své nedávné historii tím, že zlikvidoval ze svých ulic všechny stopy toho, že k invazi došlo.

    V obytné oblasti spolu soutěží nádherou obrovské paláce. Jsou neobyčejně zařízeny. Některé mají v přízemí mramorové plavecké bazény. Kamkoli přijdete, Kuvajťanům slouží služebníci.

    Musíte projít stěnou syntetické hudby, když vstoupíte do nádherných kanceláří Al Saad Agency, doslova "Agentury Štěstí", módního kuvajtského dovozce pracovních sil. Tady za modrými zástěnami z kouřového skla sedí Olid Al Saad, sám Pan Štěstí, u vyleštěného dřevěného pracovního stolu a organizuje nábor služek a řidičů pro tisíce zákazníků.

    "Kdybych chtěl zaměstnat služku, kolik bych vám musel zaplatit?"

    "Musíte zaplatit jejich letenku a náš poplatek. Například z Indonésie asi 1000 dolarů."

    "A kolik bych musel té služce pak platit měsíčně?"

    "Asi 160 dolarů, včetně ubytování a potravin. Nemůže bydlet ve vašem domě."

    "Odkud pocházejí ty služky?"

    "Z Indonésie, z Filipín, ze Srí Lanky a také z Indie. Některé rodiny jsou velké a potřebují tři nebo čtyři služky. A  domácnosti také potřebují řidiče, aby vozili děti do školy, protože, víte, já dopoledne pracuju a moje manželka taky."

    "Je tohle dobré podnikání?"

    "Je to dobré, ale je tu tvrdá konkurence."

    "Vyděláváte hodně?"

    "(Smích.) Možná. Možná."

    V Kuvajtu žije jen 750 000 Kuvajťanů. Al Saad je jedna ze 700 kuvajtských zprostředkovatelen služek a jiných domácích služebníků. Tento kvetoucí obchod považují analytikové za příznak choroby kuvajtské ekonomiky. Kritikové poukazují na to, že Kuvajťané si zvykli na to, že žijí v bavlnce a že se o ně starají jiní lidé.

    Je pozoruhodné, že vláda dotuje pro takto bohaté obyvatelstvo základní potraviny. Každý občan má kartu s potravinovými lístky a ty může použít ve vládních supermarketech, které prodávají potraviny za nesmírně nízké ceny - ale jen pro Kuvajťany.

    Kuvajtská vláda také dotuje bydlení a vzdělání a zdravotnictví je tu zadarmo. Přitom nikdo neplatí daně. Britský velvyslanec Richard Muir diplomaticky varuje, že to ochromuje seriózní pracovní etiku - nikdo moc nepracuje, protože nikdo nemusí.

    Šéfové vojenské aliance, která Kuvajt zachránila, požadovali po osvobození Kuvajtu, aby byla provedena hospodářská reforma. Uplynulo deset let a k žádné hospodářské reformě nedošlo.

    "Stačí se tu podívat do novin a uvidíte, že existuje velké množství znepokojení a zklamání, jak všechno zůstalo při starém."

    "Co je špatného na nynější situaci?"

    "Téměř veškerý příjem z prodeje ropy je využíván na to, aby země mohla žít v luxusu. 96 procent zaměstnaných Kuvajťanů pracuje ve státním sektoru. Je jasné, že státní sektor je přebujelý, že skoro veškerý průmysl je státní a nevýkonný. A to všechno je nutno změnit. Pokud se to nezmění, nastane doba, je obtížné říci kdy, když už nebude stačit příjem z prodeje ropy na nynější luxus.

    Ovšem dá se to vyřešit pouze tak, že by bylo nutno ohrozit zájmy mnoha lidí a zájmy voličů, a tak je velmi obtížné, že by parlamentu udělal cokoliv. Znamenalo by to, že by lidi přišli o zaměstnání, anebo by rychle musel vzniknout soukromý sektor a nové pracovní příležitosti v soukromém sektoru budou daleko méně pohodlné a budou daleko náročnější než nynější pracovní příležitosti ve státní správě, a budou samozřejmě i méně placené."

    "Existuje tady pocit frustrace, že se hospodářství nerozvíjí?" "Ano, každý den se o tom píše v redakčních komentářích v novinách."

    Kuvajtská vláda odpovídá, že toto je dědictví kuvajtské dobročinné autokracie. Přesvědčovat lidi, aby se vzdali svých výsad, je něco, co v Kuvajtu nikdo dělat nechce a Kuvajt je alespoň částečná demokracie. Takže se nový ministr financí dr. Yusuf Al Ibrahim téměř omlouvá za reakci Kuvajtu na své pozoruhodné bohatství:

    "Je to všechno pravda. Lidé tady žijí v  bavlnce, nepracují, a jsou rozmazlení. Ale musíte pochopit, proč k tomu došlo. Kuvajt od získání nezávislosti učinil zásadní rozhodnutí, že ropné bohatství musí být rozdělováno mezi všechny Kuvajťany. A musíme každému jednotlivému Kuvajťanovi poskytnout dobré vzdělání, dobré zdravotnictví, dobrý dům či byt a trvalé zaměstnání."

    "To zní nádherně, ale ekonomika to není."

    "Začalo to krásně, teď máme velmi vysokou porodnost, více než 3,5 procenta. A hospodářství roste pomaleji než je tato míra porodnosti. Naše potřeby rostou rychleji než roste náš příjem. Po čtyřiceti letech nyní vidíme, že příliš mnoho lidí v Kuvajtu vlastně nepracuje. To vám řeknu upřímně."

    Pestrá nákupní střediska v Kuvajt City vypadají podobně jako na Západě. Dá se tu nakupovat v obchodech, jaké znáte z Británie - Debenhams, Next, Milano, Miss Selfridge a dát si kávu v Starbucks. Kdyby nebylo venku teď v únoru horko, měli byste pocit, že jste v Británii - i když ceny tu jsou astronomické a na parkovišti je daleko víc mercedesů než v Británii. Kuvajťané nakupují.

    Avšak Kuvajťané tvoří méně než třetinu obyvatelstva Kuvajtu. Více než dvě třetiny lidí zde jsou neobčané. A mnoha z nich vláda za posledních deset let velmi vážně ztížila život.

    (Brečí dítě.) Žije tady 120 000 osob bez státního občanství, to je asi stejný počet jako počet zdejších kuvajtských voličů. Většina těchto lidí tu žije už dlouhá desetiletí. Mívali výsady kuvajtských občanů a často pracovali ve státní službě. Ale v důsledku invaze začali být podezřelí. Možná že jsou to sympatizanti s Irákem? Vláda je zbavila státních míst. Tito lidé nemají kam jít, a tak jsou nuceni zůstávat v  zemi, která je už nechce.

    Pracovníci OSN nám představili jednu takovouto rodinu, která žije v malé kůlně z betonových cihel skoro bez nábytku. Otec rodiny nám řekl, že pracoval v kuvajtské státní službě před invazí po dobu třiceti let. Vydělával hodně, takže si mohl platit své dvě manželky a rozsáhlou rodinu. Pak byl propuštěn a nyní žije jen z darů charitativních organizací.

    "Pracoval jsem u kuvajtské ropné společnosti. Začal jsem tu pracovat v roce 1959. Pracoval jsem tam až do irácké invaze. Vláda a firma, kde jsem pracoval, mě propustily. Po invazi jsem už nenašel zaměstnání. Protože nemám kuvajtské občanství."

    Přišel nejen o zaměstnání, ale o právo na zdravotnictví zdarma a na školství zdarma pro své děti.

    "Mé děti dřív chodily do státních škol. Od invaze musejí chodit do soukromých škol. Také musíme platit za zdravotní péči. Za všechno platíme. Kdybych musel do nemocnice, Pánbůh ví, co by to stálo. Nemohu si to dovolit."

    "Jakou mají tedy vaše děti budoucnost?"

    "Požádali jsme vládu, aby nám dalo kuvajtské občanství. Prosili jsme je. Když nám je nedají, necháme to Pánu Bohu."

    Parlamentní výbor pro lidská práva podporuje věc těchto občanů bez státní příslušnosti. Loni jich poprvé dostalo 1000 kuvajtské občanství. Ale je to nepopulární politická kauza. Ministr financí dr. Yusef Al Ibrahim to ani nezastírá:

    "Tato otázka přece existuje po celém světě. Ve všech zemích u Perského zálivu, v Maďarsku, v České republice. Po celém světě jsou tito cikáni."

    "Zvnějšku to vypadá, jako že vláda nechce dát těmto lidem občanství. Je to proto, že tady máte krásný národní dort a o ten se dělí 700 000 lidí? Kdybyste přidali dalších 180 000, kus dortu by byl pro Kuvajťany menší?"

    "Kdybyste k nám přidali dalších 180 000 lidí, je to víc než 25 procent obyvatelstva. Je to otázka kultury, sociálních zvyklostí. Změnilo by to celou společnost."

    "Ale když tady už žijí? A mnozí z nich tu už žijí po celá desetiletí, i po celé generace. Neznamená normální lidskost, že by měli mít možnost vést lepší život?"

    "Souhlasím. Jsme si vědomi lidského aspektu tohoto problému, ten bereme v úvahu, ale zároveň musíme tento problém vyřešit tak, aby z něho měla prospěch kuvajtská společnost."

    A zatímco rodiny bez občanství jsou diskriminovány, jiní Nekuvajťané se stávají obětí aktivního resentimentu.

    Před invazí tvořili Palestinci páteř kuvajtské ekonomiky: v profesích, v obchodu i v řemeslech. Bylo jich tady 400 000. Během okupace začali být považováni za zrádce, jakmile začal Jásir Arafat podporovat Irák. Dnes je v Kuvajtu jen 40 000 Palestinců - deset procent.

    Mohammadu Husajnovi je 54 a  žije v bídě s manželkou a šesti malými dětmi v zanedbaném bytě s dvěma místnostmi. Mohammad žije v Kuvajtu od roku 1967. Více než dvacet let pracoval ve státní službě, organizoval na ministerstvu školství školní dopravu. Vydělával dost na pronájem velkého, elegantního bytu. Po irácké invazi byl propuštěn a od té doby si vydělává nádenictvím v černé ekonomice.

    "Pracoval jsem ilegálně. Kdyby mě chytili imigrační úředníci, zkonfiskovali by mi veškerý majetek. A to by byl konec. Prodával jsem na ulici na vozíku zeleninu. Jednou mě chytli, ale můj syn šel na policii a řekl, že tu zeleninu prodával on. Oni ho za to zavřeli do vězení na šest měsíců."

    "Proč nemůžete získat povolení k pobytu a pracovat legálně?"

    "Snažil jsem se tolikrát, ale musíte mít sponzora. A žádného jsem neměl. A pak existuje problém poplatku za povolení pobytu. To si nemohu dovolit zaplatit."

    Povolení k pobytu - nikoliv občanství - by Mohammada stálo 20 000 dolarů na osobu. Je to neskutečná částka pro rodinu, která nemá příjem. Pro lidi, jako jsou oni, je "nový Kuvajt" velmi nepříjemným místem. Vláda jejich situaci podstatě zhoršila.

    Avšak během války v Perském zálivu učinila vládnoucí královská rodina celou řadu veřejných slibů, že po osvobození bude vytvořena lepší, spravedlivější a daleko více inkluzivní společnost. O deset let později k tomu stále ještě nedošlo.

    Nejenže se to týká mnoha Nekuvajťanů, ale poloviny Kuvajťanů. Ženám jsou v Kuvajtu stále odepřena politická práva.

    Kuvajt není Saúdská Arábie, kde ženy nesmějí ani řídit automobil. Kuvajtské ženy tvoří třetinu pracovních sil v Kuvajtu, některé jsou ve svém oboru velmi významnými představitelkami. V Kuvajtu existuje energické feministické hnutí a ženy hrály významnou roli v odporu proti invazi. Dr. Fatima Al Abdalli, vědecká pracovnice, zabývající se ekologií v ropné společnosti, byla v Kuvajtu po celou dobu okupace.

    "Zpočátku to bylo pro mne nesmírně obtížné. Pak jsem si uvědomila, že mám určité úkoly. Jsem matka a manželka, jsem členkou velké rodiny. Chtěla jsem dát rodinu dohromady. Psala jsem letáky, na podporu veřejnosti. Pomáhali jsme odboji."

    Během invaze svolal Emír v exilu v Jeddě lidovou konferenci Kuvajťanů. Vláda úmyslně vyvolala naděje, že po osvobození Kuvajtu dostanou ženy plná práva, včetně práva hlasovat ve volbách. Ministerský předseda, korunní princ, přislíbil, že posílí demokracii, prohloubí lidovou účast na demokracii a konstatoval, že ženy budou hrát v tom všem významnější roli. Stále ještě na to čekají. A dr. Al Abdalli má pocit zrady:

    "Očekávali jsme lepší Kuvajt, lepší život a lepší demokracii. Takže v prvním roce po osvobození jsme si neuvědomili, že si o to musíme říct. Pak jsme i uvědomili, že nám říkají, že ženy žádná práva nedostanou, že mají sedět doma. A od roku 1992 se situace mění k horšímu."

    Silná konzervativní tradice kuvajtské politiky je založena na celostátních debatních klubech, jimž se říká divanía. Vznikly z  beduínského zvyku debatovat o denních otázkách v sezení u stanu. Každý týden se v Kuvajt City konají stovky zasedání divanía. Odehrávají se ve velkých čtvercových místnostech, u domů hostitelů. Tady je jádro kuvajtské politiky.

    Čelný státní úředník sedí mezi profesorem biochemie a šéfem letištní ochranky. Je tu generál, zahraniční velvyslanec, celník, kapitán obchodní lodi a ředitel ropné společnosti. Všichni mají dlouhé hábity a dlouhé čelenky. A jsou to výlučně muži.

    "Ano, není to tradice, aby sem chodily ženy."

    "Souhlasíte s tím?"

    "No, respektuju tradici. Myslím, že je to správné. Víte, my respektujeme ženy velmi silně. A někdy tady hovoříme o věcech, které by ženy raději neměly slyšet, neměly by se na tom podílet."

    Trvalo to po válce téměř devět let, než parlament, kde zasedají jen muži, vůbec hlasoval, zda by měly ženy dostat právo hlasovat. Emír vydal zákon, jímž poskytl ženám politická práva - a zákon byl v parlamentě poražen dvěma hlasy. Výsledek je odrazem rostoucího islámského fundamentalismu. Mají 10 z 50 poslanců. Mnoho z nich má styky s Muslimským bratrstvem. Účastnili jsme se soukromého zasedání v únoru 2001, kdy jeden tento poslanec, nový ministr spravedlnosti a islámských záležitostí konstatoval, že ať je vládní postoj k této věci jakýkoliv, on sám nikdy nebude podporovat hlasovací právo pro ženy. Odmítl nám k této věci poskytnout rozhovor.

    Muslimské bratrstvo nařídilo svým poslancům, aby hlasovali v roce 1999 proti hlasovacímu právu pro ženy a jeho předseda, Abdullah Ali Mutawa, odmítá jakýkoliv kompromis:

    "Jsem proti účasti žen v parlamentu. Kdyby byly ženy v parlamentě, kdo by se doma staral o děti? Chce-li žena něco vyjádřit, má bratra, manžela a ti mohou za ni hlasovat."

    "Takže kuvajtské ženy mají připustit, že za ně budou mluvit v parlamentě ženy. Je to tak?"

    "Ano, ano. Parlament není pro dámy správným místem. Mohou být lékařkami nebo učitelkami, na tom není nic špatného, pokud budou dobrými muslimkami a budou nosit islámské oděvy, nesmějí ukazovat nohy a prsa a hlavu. Ženy se musejí naučit vést život jako ženy."

    A tak se případ sufražetek dostal k soudu. Dr. Rowla Dashti, úspěšná finanční poradkyně, podala ústavní stížnost proti diskriminaci ve volebním zákoně.

    "Minulou sobotu jsem šla na policejní stanici, kde normálně registrujeme své hlasy. Požadovala jsem právo na hlasování. Odmítli mě zaregistrovat, že mají povoleno pouze registrovat muže. Po delší diskusi jsem se zeptala: Zaregistrujete mě nebo ne? Řekl: Ne. Odpověděla jsem: Tak dobře a včera jsem zažalovala vládu."

    Rowla Dashti argumentuje, že se zákon protiví ústavě, která výslovně zaručuje všem občanům rovnost ve veřejných právech. Podobnou ústavní stížnost podala před rokem a skončilo to u Ústavního soudu, kde byl případ odmítnut ještě dříve, než byl vůbec slyšen. Muži u Ústavního soudu totiž objevili malou právní kličku v její stížnosti. Všeobecně se očekává, že i v její nové stížnosti najdou taky nějakou.

    Kuvajtská vláda oficiálně podporuje hlasování pro ženy. Ale když to neprosadila v parlamentě, ministr financí dr. Yusef Al Ibrahim jen doufá, že příště se to podaří lépe:

    "Snažíme se přesvědčit některé poslance, aby hlasovali pro vládní návrh. Ale žijeme v demokracii. Musíme přijmout - - "

    "Výsledkem ale je, že sliby, které byly učiněny ženám během okupace Kuvajtu, že po osvobození vznikne nová společnost - ženy byly zrazeny, ne?"

    "Ale víte, novou společnost netvoří jen vláda, dělají ji občané. Pokud se ženy zorganizují a budou v této věci energicky pracovat, hlasovací právo získají. Z nebe to nespadne. Bude to záviset na množství tlaku, jaký vyvinou."

    "Problém je, že musejí vyvíjet ten tlak na muže."

    "Na muže a taky na jiné ženy."

    "A až přijedu za deset let do Kuvajtu, budeme mi schopen říci: Vidíte, ženy získaly hlasovací právo? Anebo mi zase řeknete, že musejí pracovat usilovněji a počkat déle?"

    "Já doufám, že to hlasovací právo dostanou příští rok. Ale žijeme ve společnosti, kde se rozhoduje hlasováním a rozhoduje parlament."

    Takže je to víceméně nezreformovaný Kuvajt, který - o deset let později -. svět pořád ještě brání před nepřátelským Irákem.

    Po dvou set kilometrové hranici Kuvajtu s Irákem jsou rozmístěny jednotky OSN.

    Prapor bangladéšské armády podporuje kontingent OSN Unicom, který se skládá z vojáků ze 32 zemí. Jeho vojenští pozorovatelé jsou rozmístěni na pozorovatelnách v horké, prázdné poušti. Bydlí tam v dopravních kontejnerech.

    Zatímco americké a britské nálety proti Iráku pokračují, hranice sama je úspěšně demilitarizována. Jednotky OSN tu působí jen jako pozorovatelé.

    Avšak Kuvajt se teď obává Bagdádu stejně tak silně jako před deseti lety. Nedávné prohlášení, že Irák stále ještě považuje Kuvajt za svou 19. provincii, jen zvýšilo kuvajtský pocit nejistoty.

    V Kuvajtu minulý týden konstatoval bývalý prezident George Bush: "Nejste sami. Nikdy sami nebudete." A generálmajor John Wise, velitel OSN, si nemyslí, že mezinárodní společenství přestane někdy hranici bránit:

    "Kdyby na celé hranici mezi Kuvajtem a Irákem nebylo přítomno OSN, znamenalo by to, že by proti sobě stály vojenské jednotky obou stran, byl by větší potenciál krize. Jsem si zcela jist, že kdyby tady nebylo OSN, mohlo by dojít k vážnému incidentu."

    "Znamená to, že pokud nevznikne mír mezi Irákem a Kuvajtem, OSN tady bude muset být na na neurčitou dobu?"

    "Ano."

    "Na neurčitou dobu, to je velmi dlouho. Znamená to několik desetiletí, že?"

    "Je to docela možné. V Libanonu jsou jednotky OSN už třicet let. Na Kypru je to podobné."

    Když vstoupila do války v Perském zálivu bezprecedentní západní aliance, rétorika Západu nehovořila o zásobách ropy, ale o svobodě, o slušnosti a o lidskosti. Kuvajtská vláda slíbila, že do společnosti více začlení vylučované členy a rozšíří demokracii. Skutečností o deset let později je to, že starý Kuvajt byl brilantním způsobem zrekonstruován. Ropa zase teče a všechno se vrátilo k normálu. Ti, kdo vzali příslib reforem vážně, zjišťují, že jejich hlas není uprostřed jásání nad tímto úspěchem vůbec slyšet.


    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|