Britské listy

Nezáviděl jsem nikdy Petru Uhlovi jeho roli "vládního ombudsmana" stejně, jako jsem nezáviděl nikdy Miloši Kužvartovi jeho roli otloukánka - ministra pro životní prostředí. Obě tyto role mají zakódován již ve svém zadání konflikt zájmů.

Konflikt loajality ministra vlády a resortní - odborné profesionality. Obě předurčují k nerovnému boji Davida proti většině Goliášů zvláště proto, že některá "bojová" hlasování ve vládě předurčila vznik dílčích "koalic" jednotlivých ministrů, majících mnohdy společnou agendu, mnohdy jen nápadně podobné názory na určitá témata.

Tak se v české vládě vytvořila silná koalice "anti-NATO" v okamžiku vynuceného přijímání do Aliance, kvůli které se přijímala na vládě i mimořádná opatření (hrozila totiž obstrukcemi při přijímání "natoidních" zákonů či stanovisek - kvůli ní se např. čekalo několik hodin na souhlas se zahájením bombardování Jugoslávie).

Proti ní stála ovšem silná lobby "natoidních", složená povětšinou z ministrů silových (obrana, vnitro, zahraničí) ministerstev. Vytvořila se i silná koalice "pro-Temelín" (aneb "anti-Kužvart") složená z průmyslových ministrů (prosazuje většinou infrastrukturní investice - stavba koridoru, jaderná elektrárna, restrukturalizace průmyslu, "velký třesk"). Jako protiváha se vytvořila koalice "šetrných liberálů" kolem ministra financí Mertlíka (snažící se o větší zapojení zahraničního privátního sektoru do investic státu a vyrovnanější rozpočet).

Vytvořila se i koalice "e-government", prosazující rozvoj telekomunikací a informatizaci vzdělání a všech veřejných služeb (ministr dopravy, ministr bez portefeje, ministr pro tajné služby, ministr vnitra, ministr školství).

Všechny tyto dílčí koalice spolu "obchodují" - podporu za podporu - a předjednávají nejprůchodnější verze jednotlivých zákonů a nařízení v "neoficiálních" kabinetních schůzkách.

Někdy i soupeří a někdy dokonce lobbují i mimo vládu. Tím lobbingem myslím např. Kužvartovo zoufalé volání o pomoc do sousedních států ve věci mezinárodního posouzení vlivu jaderné elektrárny Temelín na životní prostředí.

Jak dětinské a malicherné - ale je to realita. Její nepochopení a odpor vůči podobným zákulisním praktikám (byť jednobarevné vlády) vždy vyvolá izolaci "poctivce" a jeho neúspěch.

Jakýkoliv fundamentalismus tak končí dříve, než dokáže cokoliv prosadit proti všem. Někteří ministři si dokázali vybojovat "flexibilní" pozici, ve které slouží jako jazýček na vahách těch bojových hlasování a lobbují tak ve prospěch svých agend jako "bohatá nevěsta"...

Nezávidím Petru Uhlovi, že si vybral za své hlavní téma ochranu lidských práv - téma, které podporuje v české společnosti slabé 4 % občanů. Čtyřprocentní menšiny jsou mnohdy tolerovány, pokud se nesnaží ze "svého" vidění světa učinit majoritní názor celé společnosti.

Pokud ano, český establishment dokáže proti nim vygenerovat emocionálně velmi silnou lobby, která je dokáže i na půdě parlamentu - demokratickými mechanismy - tvrdě převálcovat.

Koalice lidskoprávní byla vždy tou nejslabší nejen ve vládě, ale i ve sněmovně. Pokud se to nikoho z voličů příliš netýká, tak přijímají poslanci rezoluce "na ochranuy lidských práv" bez problémů.

Pro protikubánskou či protimorskou - neřkuli pro protibetskou krizi mají pochopení.

Západní firmy si mnou ruce nad uvolněnými asijskými trhy a my, chudí jak kostelní myš, jsme "chváleni" za "principiální" postoj. Všechny tyto regiony jsou hodně daleko, nejlépe za kteroukoliv louží.

Lustrační zákon či rasismus a xenofobie v české kotlině narazí na "zásadní" odpor vždy. V Čechách rasismus? Nikdy. I hajlující skiny čacká policie uchrání před těmi nebezpečnými LEVICOVÝMI extremisty. Že tím chránícím je i bývalý terorista Hučín? No a co?

Vzpomínám si, jsk jsem nedávno zůstal spolu s Ondřejem Neffem a Fedorem Gálem osamocen proti smečce "liberálů" a fundamentalistických "demokratů", žvanících o svobodě slova v případě vydávání Ády Hitlerova Mein Kampfu.... Jak typické.

Nezávidím všem, kteří postavili svou agendu tak křehce jako bývalý ministr spravedlnosti, který hnán ideou "slepé" spravedlosti neviděl dál než těsně před sebe.

Odmítal se propojovat do žádoucích koalic, až skončil nemilován nikým - sám.

Nezávidím ani Petru Uhlovi, který, jsa "teroristou lidských práv" (cit. J. Beránek, Lidový dům) po celý svůj bohatý život, snažil se nepodlehnout snadnosti "koalovacího" vábení a jít za svým cílem i ve vládě, ve které takto fundamentalisticky prosazovaná práva menšin nemohla uspět, narážejíce na zeď většinového veřejného mínění, popularitu celé vlády a image ČSSD.

"Matiční" návštěvy komisařů a politiků EU nebyly tou nejlepší zahraniční propagací České republiky, stejně tak jako PR agenturou uměle vyvolaná hysterie kolem památníku v Letech. Vznikla rovnice Uhl=potíže.

I Petr Uhl měl v té době vzácný nedostatek citu pro politické pletichy, neb si za svého spolupracovníka vybral člověka, který byl z "druhé" strany placen onou PR agenturou za lobbing proti České republice - ve prospěch Panevropské unie a některých českých liberálních politiků.

A tak nevěda (a nevěříc), že s kukaččím vejcem v vlastním hnízdě, snažil se Petr Uhl nést svůj úděl obhájce lidských práv s poctivostí a umanutostí sobě vlastní.

Nemohl uspět a vleklá mediální válka jej zlomila. Nakonec té agentuře zaplatili "z vládního" několik miliónů "držhubného" a byl klid.

Petr Uhl pak nedokázal mediálně razantně prosazovat opravdu potřebný a kvalitní záměr - dozor Občanských právních hlídek nad dodržováním zákonnosti českými policisty (chrabrými bojovníky proti antioglobalizačnímu teroru) při antiglobalistických demonstracích...

Škoda. Kdyby položil svou hlavu na špalek a nedopustil v emocionálně rozjitřené době osamocenost mandátu občanských hlídek uprostřed mediálního oslavování "našich hrdinných policistů", nemuselo dojít k mnoha fakticky i mediálně problematickým excesům, nemusela vypuknout aféra "Ocelářská", nemusel se ministr vnitra Gross potutelně usmívat a "významně" mlčet, jsa otázán redaktorem Britských listů na policejní provokatéry z Opletalovy ulice 16, nemusel zanechat polský demonstrant svůj zub na české policejní úřadovně, nemusela mít Česká republika z ostudy kabát po hodnocení mezinárodní organizacepro dodržování lidských práv - Amnesty International. Nebude muset mít ostudu ještě větší, když významné kauzy začne prošetřovat Evropská unie či Parlamentní shromáždění Rady Evropy, případně Soud pro lidská práva ve Štrasburgu.

Nedomnívám se, že významný článek Petra Uhla v Právu jde "pochválit" jen jednou větou, jak to učinil Tomáš Pecina v pátečním vydání Britských listů. Přitom Pecinu chápu. Britské listy (a TP zvláště) jako téměř jedinné věnovaly mnoho sil a prostoru konkrétním případům porušování lidských práv policií jak v případech MMF, tak v případě Ladronka a dalších.

Je pro Tomáše Pecinu těžké vcítit se do role člověka, který svému mandátu snažil dostát se ctí a denně musel volit, zda odejít poražen či prosadit alespoň dílčí vítězství. "Už slyším, jak Pecina namítá: Ale vždyť si to vybral dobrovolně!

Zase má pravdu, ale jen napůl... To je rozdíl mezi svobodným novinářem (který není existenčně závislý na svém šéfredaktorovi) a politikem, který je závislý na svém znovuzvolení pod křídly své strany (a musí respektovat její názor, program a další reálie své situace).

I o tom je politika a politik, který uteče po prvním neúspěchu, nemá v politice co dělat.

Jak tvrdil Gorbačov, politika je umění možného. Petr Uhl vytrval do konce i za cenu kompromisu, i za cenu přijetí řady porážek. Prosadil ale model fungování a vnímání úřadu ombudsmana jako nebyrokratické struktury pro lidi a jejich problémy, kterou ani "právnicky-papírový" styl Motejlův nedokáže změnit.

Anna Šabatová dnes ponese břemeno těch méně právních, a o to více lidských starostí, které budou chtít občané svěřit úřadu "posledního odvolání". Gardnerovské (Erle Stanley Gardner, autor postavy Perry Masona a ideje "soudu posledního odvolání") úloze neujde. Má pro to kvalifikaci mj. z Centra sociální pomoci.

Nedomnívám se, na rozdíl od Tomáše Peciny, že by si článek Petra Uhla nezasloužil víc, než jednu větu.

Je v něm snaha člověka se nevzdat, je v něm ta umanutost, podle které poznávám "svobodného" Petra Uhla, podle které poznávám, že Uhlův boj o lidská práva v České republice už nyní nesváže jakákoliv loajalita a jakýkoliv zákaz vlády.

Petr Uhl je zase po letech tím Petrem Uhlem, kterého znám a který mi byl přes dílčí názorové rozdíly sympatický. Tím krotkým vládním byrokratem bude dnes Jan Jařab, tím bojovníkem s hlavou hrdě vztyčenou proti všem bude Petr Uhl. A tak to má asi být. A tak je to asi správné. Protože popírání policejního násilí opravdu škodí. A vnitro na svou sebeočistu teprve čeká.

Popírání policejního násilí škodí

Petr Uhl, PRÁVO, 15.3.2001

Nejen ředitel Inspekce ministra vnitra Mikuláš Tomin, ale i mluvčí ministerstva se ohradila vůči kritice ústředí světově známé Amnesty International (AI). Ta kritizuje jak některé činy policie při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky loni v září v Praze, tak i jejich následné, dosud neskončené šetření. Podle AI není ani rychlé, ani nestranné a nezávislé. ve svých závěrech má AI, kterou dosud zpochybňovaly jen diktátorské režimy, v zásadě pravdu. Jak pokud jde o protiprávní policejní zákroky, tak o následné šetření, je situace dokonce ještě horší, než to líčí AI. Nutno ale uznat, že se oba jevy - policejní zvůle i následný šetřící postup - projevují v menší míře než v 90. letech. z čeho čerpá vnitro odvahu zapírat nos mezi očima? z relativní podpory veřejnosti. Sympatie obyvatelstva získala přitom policie profesionální chybou, za niž nebyli viníci potrestáni, nýbrž naopak provokativně veřejně odměněni. Velení policejního zásahu nechalo desítky minut útočit agresivní demonstranty kamením na špatně vystrojené a vyzbrojené policisty, statečně bránící přístup ke kongresovému paláci. Útok přitom byl závažnou trestnou činností, jen náhodou nebyl žádný policista zabit. Pachatelé násilných činů spravedlnosti unikli, policie si zato vyrovnávala účty s jinými lidmi - rozbíječi výloh, pokojnými demonstranty, nebo dokonce s těmi, kdo neměli s pražským zasedáním vůbec nic společného. Vnitro pak vlastní chyby pod palácem využilo, média a po nich i mnozí občané schválili nějakou tu ránu proti zadrženým, zvláště když se ukázalo, že to byli většinou cizinci. Nutno spravedlivě dodat, že policejní násilí v ulicích, až na zmiňovaný případ nedostatečné ochrany policistů, bylo většinou přiměřené, také díky Občanským právním hlídkám, iniciativě studentů, kteří sledovali průběh střetů. na služebnách však přítomni nebyli, tam se pak někteří policisté na zadržených odreagovávali za své týrané a ponížené kolegy. Výsledky OPH ostatně ukazují, že se lidé u nás stávají z obyvatel občany, prokazují občanskou suverenitu a právní vědomí. Zdá se také, že policejní prezident Jiří Kolář uvážlivě zvládá neblahé dědictví vnitra a policie 90. let. Mikuláš Tomin sice dokázal za dva roky s dobrými výsledky rozvinout boj Inspekce proti korupci, spojení policistů s pachateli zločinných spolčení a jejich jiné majetkové trestné činnosti, ale o tom, že potírání protiprávního chování policistů vůči (údajným) delikventům je snad ještě důležitější, ho bylo nutno teprve přesvědčit. Inspekce však stále argumentuje tím, že nejsou stížnosti či trestní oznámení. Jsme v Evropě, ne v USA, a platí tu zásada legality a oficiality, státní orgány musejí samy jednat, bez jakéhokoliv podnětu. Poškození cizinci nebyli, až na výjimky, k chování policistů vyslechnuti. Ale hlavně - celé šetření policejní zvůle (která může být vždy trestným činem) bylo rozdrobeno: Inspekce šetří jen část, dalšími věcmi se zabývají (a nikdo nedokáže podat právní vysvětlení proč) oddělení stížností a kontroly policejního prezidia, a dokonce ikontrolní útvar pražské správy. Chybí přehled, panuje nechuť věci dotáhnout. Při tlaku zvenčí se něco uzná, tu přestupek, jindy i trestný čin s neznámým pachatelem. Vnitro zásadní obrat k postihu protiprávního jednání policistů teprve čeká. Zpráva AI vytýká ČR, že nerespektuje doporučení Výboru pro zabránění mučení z roku 1997, ač se k tomu přijetím příslušné smlouvy Rady Evropy zavázala. Doporučení, týkající se i zadržování na policii, vyslovil výbor po cestě do ČR v roce 1997. Česká vláda tehdy slíbila nápravu. Také proto přijala v roce 1999 věcný záměr nového zákona o Policii ČR. Za Václava Grulicha se na tom seriózně pracovalo. Návrh paragrafového znění ale nový ministr Stanislav Gross z vlády stáhl a pak si nechal celý úkol od vlády zrušit! Nový policejní zákon je prý nepotřebný. Resortní kontrola a náprava (a Inspekce ministra vnitra součástí resortu je) nestačí, nemůže být objektivní, zkušenosti ukazují, že kontrol musí být více. Vládní Rada pro lidská práva bude ještě tento měsíc projednávat možnosti komplexního dozoru nad místy, kde jsou zadržováni lidé - také v policejních celách nebo na odděleních. Občanské a smíšené, občansko-státní typy kontroly by měly být posíleny. Nejen že to pomůže zadržovaným a zlepší to českou reputaci v cizině a usnadní vstup do EU, ale také to napomůže dalšímu občanskému zrání české společnosti. Policejní zvůle je zlá, avšak i v demokratických státech obvyklá. Co nelze tolerovat je nevyšetření a nepotrestání této zvůle, nebo dokonce její popírání. a tu se obávám, že ministerstvo vnitra, jehož ministr je náchylný spatřovat v oprávněné kritice mezinárodní spiknutí, není na tento postoj dosud připraveno.