Britské listy


pondělí 19. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Nová filmová adaptace Erbenovy Kytice je zklamáním:
  • Jak se F. A. Brabec pokusil přepsat geniální text a selhal (Jan Čulík) Velká Británie:
  • Je to oficiální: Britové nejsou tak sympatičtí, jak si to o sobě myslí Demokracie, odborníci a totalitáři:
  • Kdo má vládnout? (Milan Valach) Čistému vše čisté aneb agenda Perry Masona:
  • Chválím pořádně Petra Uhla (Štěpán Kotrba) O České televizi a lidových názorech:
  • Útrpný obraz diskuse na internetovém fóru "VerejnaCT" (Jan Paul) Reakce: Národní divadlo - Sprostota hodná netolerantních diváků!
  • K Proč jsme museli změnit program a nemůžeme brát zpět všechny vstupenky (Jiří Srstka, ředitel ND) Reakce:
  • Článek Školné odmítáme měl špatnou úroveň (Ondřej Čapek) Český jazyk:
  • Ovce teto země, opičte se... (Václav Pinkava) Oznámení:
  • Protestujeme proti zatčení Vladimíra Hučína (Krajská rada Občanské iniciativy občanské komise - Ostrava)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, the U. K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok).

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace, pondělí 12.00:

  • Pozoruhodný způsob myšlení v České televizi. Otakar Svoboda: "Já natočil stovky a tisíce věcí, a co jste udělal vy, vy nulo?" Za scénou dále pokračuje výměna názorů ohledně věcně nesprávného tvrzení reportéra ČT Otakara Svobody v pořadu Kavky, že prý reportéři Britských listů, autoři knihy V hlavních zprávách: Televize, na Kavčích Horách v době vzbouření vůbec nebyli. Na e-mail Štěpána Kotrby, upozorňující, že v Britských listech vydal množství vlastních fotografií z televizního vzbouření, které si prohlédlo na síti kolem 25 000 lidí, konstatoval Otakar Svoboda z ČT:

    Víte, já ty vaše BL nečtu. A je jen zajímavé, jak militantní lidé se v jejich okruhu pohybují. Já natočil stovky a tisíce věcí, co jste udělal vy, nulo?

    OS

    Znovu to potvrzuje dlouhodobou analýzu Britských listů, že mnozí pracovníci zpravodajství ČT jsou skutečně "lidé zvláštního ražení": 1. Bez ohledu na to, jak druhořadou práci odvádějí, do hlavy se jim vrazila skutečnost, že vystupují na televizní obrazovce: považují se zřejmě za intelektuální zachránce národa. 2. Pozoruhodná je i Svobodova víra v biedermeierovský konsensus v čecháčkovském pojetí: kdo přináší myšlenky, které tento úzký obzor přesahují, je "extremista". - Otakar Svoboda se brání, že jde o "soukromou korespondenci" - já argumentuji, že publikace této repliky je výsostně ve veřejném zájmu. Takhle se nemůže reportér veřejnoprávní televize chovat. JČ

    Aktualizace, pondělí 10.00:

  • Předžalobní korespondence Lékó-Pecina. (TP)

    István Lékó, pátek 15.49:

    Vážený pane,
    přečetl jsem váš článek na BL a žádám vás o následující:
    1) Doložit důkaz o tom, že článek byl psán na objednávku.
    2) Pokud toho nejste schopen, a tedy nejste, žádám omluvu na stránkách Britských listů.
    Čekám na váš odpověď.
    Hezký den - István Lékó

    Tomáš Pecina, pátek 22.29:

    Vážený pane šéfredaktore,
    děkuji za Váš dopis. Bohužel, asi zklamu Vaše očekávání: vždy, když jsem měl pocit, že je třeba publikovaná fakta opravit nebo se omluvit, udělal jsem to rychle a bez vyzvání. Mýlíme se čas od času všichni a setrvávat v omylu je znakem nejvyšší hlouposti a neúcty ke čtenáři. Tento případ však do oné kategorie nespadá: manipulativnost a nenovinářská motivace autora jsou tu tak zjevné, že jsem si mohl dovolit použít Matochův článek ve svém fejetonu dokonce jako fiktivní "učební pomůcku".

    Protože jsem si Vás až dosud vážil jako kolegy, nabízím Vám řešení, které by bylo, myslím, férové pro všechny zúčastněné. Jestliže mi do neděle 18. 3. 2001, 23 hodin 59 minut, pošlete formální e-mail, v němž vezmete zpět svůj požadavek, Vaše profesionální uklouznutí zůstane jen mezi námi a nikdo jiný se o něm - minimálně ode mne - nedozví. V opačném případě budu o Vašem kroku informovat čtenáře Britských listů.
    ...
    S přátelským pozdravem,
    Váš,
    T.P., Britské listy

    István Lékó, sobota 12.51:

    Vážený pane,
    dále trvám na zveřejnění omluvy, nebo předání důkazu o vaších tvrzeních. Jinak budeme věc řešit soudní cestou, protože váš článek velmi poškodil jméno Pavla Matochy i týdeníku EURO, a mne jako šéfredaktora tohoto časopisu také. Takže hodně štěstí.
    S pozdravem - István Lékó

    Tomáš Pecina, sobota 13.03:

    Vážený pane,
    děkuji za stanovisko. V pondělí v Britských listech tedy zveřejním k celé věci glosu. Máte přirozeně právo, aby v ní zazněl i Váš názor. Můžete mi proto laskavě odpovědět na otázku, zda článek pana Matochy považujete za profesionálně kvalitní, motivovaný pouze novinářskou snahou objektivně informovat čtenáře, nebo sdílíte můj názor, že jde o Public Relations?

    Děkuji,
    s pozdravem,
    T.P.

    István Lékó, pondělí 8.55:

    Vážený pane,
    napište do chystané glosy, co chcete, Vás fakta zřejmě nezajímají. Doufám, že si uvědomujete, že za obsah Vašich článků berete na sebe odpovědnost. Vy jste obvinil redaktora týdeníku EURO, že za svůj článek vzal peníze. To je lež a nedovolím, aby někdo tak hrubě pošpinil jméno týdeníku, který řídím. Vy jste udělal něco, co mne nesmírně vyvedlo z míry. Možná, že si myslíte, že proto, že jste napsal pravdu. Nikoliv. Váš článek je od začátku do konce samý nesmysl a pramení z nějakých hlubokých dlouhodobých mindráků autora, které neznám a které - bohužel - sublimujete tím, že píšete zlé články například o týdeníku EURO. Jsem přesvědčen, že všichni, kdo mne nebo autora Vámi kritizovaného článku Pavla Matochu znají, neuvěří Tomáši Pecinovi. Jak si můžete dovolit někoho nařknout bez jakýchkoliv důkazů, že napsal článek za peníze. Opakuji: co si to dovolujete?! To je mimo jiné největší urážka, jakou jsem ve své profesionální kariéře slyšel. A udělám vše proto, abych Vámi pošpiněné jméno týdeníku EURO očistil.
    Chtěl jste můj názor, tak tady máte a dejte ho - prosím - do chystané glosy.
    S pozdravem - István Lékó

  • Výchova cizinců v Čechách. Vskutku originální ustanovení vymysleli čeští zákonodárci. Podle nového zákona o provozu na pozemních komunikacích (č. 361/2000 Sb.) si všichni cizinci, kteří mají dlouhodobý pobyt v ČR, musejí opatřit český řidičský průkaz, přičemž původní řidičák jim bude zabaven a zaslán ambasádě jejich země. Důvodem prý je, že se tak policii usnadní evidence dopravních přestupků cizinců. --- Je zajisté jen otázkou času, kdy se opatření rozšíří i na pasy, které budou rovněž hromadně zabavovány už na hranicích a nahrazovány dočasným dokladem českým s odůvodněním, že držení pasu ztěžuje stíhání cizinců. Věru moudrý nápad: představte si třeba takového Američana, jak zkrotne, když mu místo pasu vydáte úplně obyčejnou plastovou občanku! Je s podivem, že na to nepřišli už komunisté... Na to, aby poslanci šílený nápad se zabavováním řidičáků zrušili a zabránili obrovské mezinárodní ostudě, mají necelé dva týdny: diskriminační a fantasmagorické opatření se uplatní od 1. dubna 2001, kdy cizincům uplyne lhůta, v níž jsou povinni předat své řidičské průkazy k zabavení. Povinnosti podléhají i osoby, které řidičák v ČR vůbec nepoužívají. (TP)

  • Týdeník Euro brání lobbistický článek. Šéfredaktor týdeníku Euro István Lékó se plně postavil za svého redaktora Pavla Matochu a požaduje omluvu za čtvrteční fejeton Tomáše Peciny. Domníváme se, že je to velmi nešťastné rozhodnutí, které pověsti týdeníku uškodí: žádné seriózní periodikum si nemůže dovolit publikovat lobbistický materiál (Matochův článek do této kategorie bez nejmenších pochyb patří) a když už k tomu dojde, mělo by reagovat okamžitým personálním opatřením a být vděčné, jestliže ostatní budou ochotni na jeho faux pas zapomenout. Publicita, kterou si takto Euro přivodí, mu ve finále nemůže prospět.

    Přirozeně nemáme kopii stvrzenky, jíž bychom mohli doložit, kolik peněz Matocha za své svěží dílko dostal, a jsme dokonce ochotni připustit možnost, že jeho napsání bylo motivováno autorovým autentickým přesvědčením o kvalitě nového politického subjektu (totéž se domnívá např. i Matochův redakční kolega a častý spolupracovník Britských listů Jaroslav Plesl, který článek samotný označil za "svazáckou agitku", ale zároveň vyjádřil silnou pochybnost, že ho Pavel Matocha napsal pro peníze).

    Omluva je ovšem vyjádřením pocitu viny a ten, jak by pan Lékó měl pochopit, na naší straně není a být nemůže. (TP)

  • S novinářem jako s pohůnkem. V dnešním vydání BL mělo vyjít dlouho chystané interview s místopředsedou sněmovny Ivanem Langrem (ODS). Bohužel, plánovaný rozhovor se neuskutečnil; přestože bylo domluveno, že k němu dojde v pátek po zasedání mediální komise, pan poslanec redaktorovi BL, který na něj víc než dvě hodiny ve Sněmovně čekal, vzkázal po sekretářce, že se rozmyslel a čas si na něj neudělá. Je prý ale ochoten "vyjít mu vstříc" a dát mu další termín v příštím týdnu. Na námitku, že s vycházením vstříc je to snad naopak, když novinář na poslance už dvě hodiny čeká, tato křehká bytost pravila: "No dovolte! Nechtějte, abych musela být vulgární!" --- Příběh, domnívám se, velmi přesně charakterizuje současnou ODS a její mediální politiku. Místo, aby představitelé této strany v novináři viděli partnera, jehož je třeba respektovat, cítí potřebu ukázat, kdo je tu pánem, a ovládnout média mocensky. Pravicová politika nemůže fungovat bez respektu a tolerance; Ivan Langer a jeho aparát svým nabobským frackovstvím opět předvedli, proč má ODS v médiích pověst neoblíbeného "bully", jemuž se snaží vyhnout každý, kdo může. (TP)

  • Rada opraví svou výroční zprávu. Jak Britské listy v pátek informovala vedoucí Úřadu Rady RTV Helena Havlíková, Rada akceptovala námitku, že její výroční zpráva obsahuje chybnou informaci o počtu odvolání proti zamítavým rozhodnutím v souvislosti se zákonem o svobodném přístupu k informacím, a zpráva proto bude v nejbližších dnech revidována. (TP)

  • Právě byla zveřejněna obsáhlá výroční zpráva CME za rok 2000, na adrese: http://www.freeedgar.com/search/WL.asp?C=925645%26F=10-K%26D=3/15/2001. K pasážím týkajícím se ČR, se vrátíme.

  • Bojí se ředitel ČT Jiří Balvín rozhovoru s Britskými listy? Jiří Balvín napsal Britským listům, že na rozhovor s nimi nemá čas, zároveň však poskytl rozhovor MFD. (JČ)

  • Vyšlo nové číslo revue Souvislosti, upozorňuje Jakub Krč:

    Pane Čulíku, posílám vám odkaz na nové číslo revue Souvislosti http://www.souvislosti.cz)(vycházíme od r. 1990, na internetu 4 roky). Přestože jsme zaměřeni filosoficko-teologicko-literárně, máme v posledním čísle příspěvky, které možná mají aktuálnost i ve vztahu k dnešku. Číslo je věnováno Jaroslavu Durychovi a jeho publicistickým sporům politickým (TGM). Jiný blok patří Borovskému pohledem církevního hodnostáře Vlka a "lingvoliteráta" Alexandra Sticha. Další texty se týkají R. Weinera, M. Zadražilové, Zd. Mathausera, J. S. Machara... Inu, nejenom aktuálními kauzami živ je člověk...

  • V dnešních BL se nám podařilo udělat hned dvě závažné chyby: Nový film Kytice od F. A. Brabce jsme připsali Juraji Jakubiskovi, ačkoliv ho jeho firma pouze produkovala, sám ho nerežíroval a Perryho Masona jsme spletli s Philem Marlowem. Opravili jsme hned v devět hodin ráno, ale časným čtenářům se omlouváme. JČ

  • Ke Kytici poznamenává Robert Buchar:

    precetl jsem si vas rozbor Kytice a to me ujistilo, ze mi mozek jeste nezprachnivel. Nekdy uz o tom ztracim jistotu. Zvlaste kdyz jsem slysel, jaky uspech ma film u divaku v Cechach. Reziserem a kameramanem, filmu byl F. A. Brabec (povolanim kameraman). Jakubisko byl producent a jeho zena spoluautorkou scenare.

  • Zákon pro kočku. Stručná rekapitulacetoho, jak státní a veřejnoprávní instituce odpovídaly Britským listům podle zákona o svobodném přístupu k informacím:
    1. Vládnímu mluvčímu Roučkovi: Jaký plat dostává Jindřich Marek, který tráví pracovní dobu psaním hulvátských e-mailů žadatelům o informace? Úřad vlády odmítl informaci poskytnout, BL se odvolaly, Úřad neodpověděl.

    2. Radě RTV: Kdo vlastní české komerční televize? Rada odmítla informaci poskytnout, BL se odvolaly, Rada odvolání zamítla, BL na ni podaly správní žalobu.

    3. České televizi: Jaké jsou podmínky sponzorování organizace Člověk v tísni při ČT? Televize odpověděla uspokojivým způsobem.

    4. ČSÚ: Kolik stály znalecké posudky k bezpečnosti sčítání? ČSÚ odpověděl uspokojivým způsobem.

    5. České televizi: Jaké jsou rozpočty pořadů a kolik berou vaši zaměstnanci? Televize v zákonné lhůtě neodpověděla, BL se odvolaly, lhůta pro rozhodnutí končí příští týden.

    6. ČSÚ: Pošlete nám zprávu o bezpečnosti a tři znalecké posudky. Lhůta pro odpověď končí příští týden.

    7. ČSÚ: Berete v úvahu nepřípustný posudek Jindřicha Kodla a zaplatíte mu za něj? ČSÚ neodpověděl, BL se odvolaly, lhůta pro rozhodnutí končí za dva týdny.

  • Dr. Pavel Trtík z Paisley University ve Skotsku přispěl Britským listům částkou 2000 Kč a demonstrativně žádá o zveřejnění této skutečnosti, protože si myslí, že by dárci Britským listům měli být veřejně známí.

  • Přispějte na investigativní práci Britských listů. Částka, vybraná na od sponzorů BL dosáhla do 14. března 350 000 Kč. Potřebujeme však na roční provoz cca 500 000 Kč a doufáme tedy, že přispěje ještě i další cca stovka čtenářů, kteří to přislíbili. Příspěvky čtenářů cítíme jako velký závazek a zároveň uznání. (JČ, TP)

  • Zdařilou fotoreportáž z Podkarpatské Rusi od Jiřího Kohouta jsme publikovali zde, zdezde.

  • Kde je teď v Praze k dostání kniha "V hlavních zprávách: Televize" o vánočním vzbouření v České televizi. Především v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici a v Arbesově knihkupectví, Štefánikova 26, Praha 5. Kniha je k dispozici také zde v internetovém knihkupectví Kosmas za lidovou cenu 118 Kč plus poštovné (má 366 stran), kde je na prvním místě Top Ten nejprodávanějších titulů. Podle Lidových novin z 10. března je naše kniha druhým nejprodávanějším titulem v knihkupectví Fišer. Je také možno si ji koupit v běžné pracovní době přímo v pražském nakladatelství ISV, Kafkova 42, Praha 6, tel. 2432 1098.

  • ČTK dává knize "V hlavních zprávách: Televize" osm bodů z deseti. Před dvěma týdny zveřenila ČTK o naší knize zabývající se krizí v ČT tuto recenzi. Záporná recenze obsahující nepřesné informace (recenzent neuvedl správně ani jména obou autorů knihy) z pera Jiřího Peňáse, novináře ze čtyřkoaličního Respektu, vyšla v časopise Týden.

  • Studii Miroslava Brady o základních principech televizního zpravodajství publikujeme v angličtině na tomto místě. Petr Sládeček z Londýna, který nám ji zprostředkoval, k tomu dodává:

    Skutecne si myslim,ze by mela byt doporucenou nebo snad i povinnou cetbou vsem redaktorum z 'oteenky' , zejmena pak pasaze o 'konstrukci reality' ve zpravodajstvi.

  • Pozvánka: Na serveru NEJSME OVCE.CZ se rozběhlo (prozatím úspěšně) jednoduché diskuzní fórum. Diskutovat tam můžete i vy. Bez cenzury a bez špiclovacích cookies. Obsah tohoto serveru se prozatím věnuje monitorování situace kolem sčítání lidu a do budoucna by měl být věnován bezpečnosti informačních systémů, různým případům zneužívání byrokratické moci, aplikaci zákona 106/99 Sb. o právu ovbčanů na informace a zajištění ústavních práv občanů na soukromí.
    Na stránkách najdete i částečný monitoring tisku ke sčítání, některé právní předpisy a v nejbližší době by měl obsahovat i právní poradnu. Server vznikl z iniciativy Dr. J. Kofránka jako reakce na potlačování informací o rizicích, se kterými je shromažďování dat o občanech bez náležité veřejné kontroly spojeno. Sdělte své vlastní, čerstvé zkušenosti se sčítacími komisaři a úředníky ostatním. Pro vzájemné poučení. (koš)

  • Britské listy dál trpělivě očekávají vyjádření pražského Úřadu vyšetřování ke studiu Martina Kloubka na sovětské policejní škole i k tomu, zda si policisté mají právo předvolávat občany k výslechu na druhý konec republiky. Písemné vyjádření nám policejní mluvčí Soňa Jindráková přislíbila už před několika týdny, avšak slib dosud nesplnila. (TP)

  • Zůstanou platy zaměstnanců veřejnoprávní televize a rozpočty pořadů tajné? Začalo to nadějně: Česká televize potvrdila naši žádost o informace a poté si vzala na odpověď dalších deset dnů. Nyní marně uplynula i prodloužená lhůta, a protože pracovníci ČT nereagovali ani na naše zdvořilé e-mailové upozornění, že mají nejvyšší čas odpovědět, podali jsme podle zákona o svobodném přístupu k informacím odvolání. Tím se nyní ze zákona musí zabývat ředitel České televize Jiří Balvín; jen on má právo rozhodnout, zda platy a náklady pořadů zůstanou tak jako doposud "veřejnoprávním tajemstvím" nebo se televize podrobí zákonu č. 106/1999 Sb., jak jí to přikázali poslanci novelou zákona o ČT. Nejsme optimisty: sto tisíc lidí na Václavském náměstí jistě nedemonstrovalo za to, aby televizní hrdinové nechali do svého účetnictví nahlédnout ty, kdo jejich činnost financují - plátce televizních poplatků. (TP)

  • Žádáme podle zákona přesné, podrobné a otevřené informace o financování jednotlivých pořadů (včetně např. i odměn pro jejich moderátory) a informace o  platové škále v České televizi. 25. ledna 2001 vstoupil v platnost a zároveň nabyl účinnosti zákon č. 39/2001 Sb., který mění zákon č. 106/1999 Sb. o  svobodném přístupu k informacím tak, že povinnými subjekty ve smyslu tohoto zákona jsou nyní rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými pro­střed­ky". Z toho vyplývá, že se povinným subjektem stala i Česká televize. Žádáme proto na základě zákona o svobodném přístupu k informacím o  údaje týka­jící se hospodaření České televize, viz tento text. Také jsme chtěli o ČT vědět, za jakých finančních okolností v ní působí organizace Člověk v tísni, viz zde, a tyto informace jsme už dostali. Psali jsme o tom zde. Vyplývá z nich znepokojující zjištění, že Člověk v tísni užívá v ČT šest kanceláří a dva sklady za velmi nekomerční činži 8300 Kč měsíčně - dotují to televizní diváci svým poplatkem.

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) i na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238 (údajně není v provozu)
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)


  • Recenze právě česky vydané hry holandského autora Jeroena van den Berga "Žena podle Schopenhauera od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://blisty.internet.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://blisty.internet.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Nová filmová adaptace Erbenovy Kytice je zklamáním

    Jak se F. A. Brabec pokusil přepsat geniální text a selhal

    Jan Čulík

    (O novém filmu F. A. Brabce "Kytice", který nám laskavě zprostředkoval Robert Buchar.)

    Erbenova Kytice z pověstí národních (1853), sbírka balad, inspirovaná lidovou poezií, je pozoruhodné dílo. V podstatě je to kniha normalizační, tvrdě prorežimní a prokatolická (katolicismus byl oficiální ideologií rakouské říše).

    Představte si, že by pět let po porážce Pražského jara 1968 vydal čelný český spisovatel dílo inspirované ideologií cizí moci, která v Čechách tehdy totalitním způsobem vládla, dílo, jehož hlavní myšlenkou by bylo ostře konzervativní varování, že všechno na světě je jednou určeno, lidský život i všechno kolem něj podléhá nadosobnímu řádu a ten, kdo se pokusí o jakoukoliv změnu, bude krutě potrestán - a to i v případech, kdy pokus o změnu je třeba důsledkem jen chyby či pošetilosti.

    (Takováto deprimující díla, historické romány, skutečně psal a oficiálně v sedmdesátých letech dvacátého století vydával Jiří Šotola, viz jeho Kuře na rožni, 1976 a Svatý na mostě, 1978, ovšem tato díla nebyla, jako Erbenova Kytice, prorežimní: naopak byla vyjádřením hluboké deprese ze stavu zotročeného národa a tento úhel pohledu pak ovlivnil autorův pohled na všechny epochy a celý svět.)

    Dá se říci jen s malou mírou anachroničnosti, že Erbenova Kytice je přesvědčivým vyjádřením atmosféry Bachova absolutismu. Pět let po porážce revoluce z roku 1848, v době nejtužšího útlaku (Němcová v bídě a pod policejním dozorem, Havlíček ve vyhnanství, přibližně třicet pražských novin a časopisů nejrůznějšího politického zaměření, které vznikly v době svobody kolem roku 1848, bylo rychle zduseno, v Praze v letech 1582 - 1860 nevycházely vůbec žádné nezávislé noviny) vydává Erben, který po potlačení revoluce publikoval několik prorakouských loajálních projevů! a pečlivě se vyhýbal stykům s disidenty, jako byla Němcová, aby se o něho nezačala zajímat policie, sbírku básní, jejímž hlavním posláním je varování: "o nic se nepokoušej, přijímej situaci, v níž žiješ, jako něco, co je dáno, a co je - shora, nadosobním řádem, zakázáno měnit."

    Na věci nic nemění ani to, že některé balady z Kytice vznikly už ve třicátých či ve čtyřicátých letech (Polednice je z roku 1834, Poklad z roku 1838, Zlatý kolovrat, Štědrý den a Svatební košile jsou ze čtyřicátých let, Záhořem se Erben snažil znovu a znovu neúspěšně negovat rebelii Máchova Máje už od třicátých let, podařilo se mu to až v padesátých letech, kdy také v rychlém sledu vznikly skladby Holoubek, Vrba, Dceřina kletba, Vodník, Věštkyně, Kytice).

    Není sporu, že Erbenova Kytice je v tomto smyslu knihou prorežimní, "normalizační" _- a je to o to horší, že autor k svým superkonzervativním postojům využívá domácí české lidové tradice, tedy něčeho, co bylo považováno českými obrozenci za skvost - a ideologicky tuto tradici přizpůsobuje svým cílům.

    Nicméně, navzdory svému dnes už v některých ohledech zcela neudržitelnému konzervatismu ("Matka nestačila pořádně uvařit manželovi oběd, a tak její dítě muselo zemřít," - tak interpretovala v písemné zkoušce na Glasgow University s mírnou ironií nedávno jedna irská studentka Erbenovu Polednici) je sbírka Erbenových balad geniálním dílem. Právem je považována za  klenot české literatury, navzdory svému ideologickému obsahu.

    Je to zvláštní, těžko vysvětlitelný jev: podaří-li se geniálnímu autorovi vytvořit velké dílo, dokáže to někdy překonat i nepřijatelný či zastaralý ideologický obsah. Je to podivné, protože za nejdůležitější rys uměleckého díla se běžně považuje jeho autentičnost - tedy vytvoření dojmu, že jde o strukturu, která je přesvědčivou výpovědí o životě. A přesto - viz Erbenova Kytice - existují díla, jejichž myšlenkový obsah se nám může dnes už zdát groteskní, navzdory tomu to však zůstávají díla veliká.

    Velikost Erbenových balad v Kytici spočívá zřejmě především v autorově pozoruhodné práci s jazykem. Některé tyto básně cizeloval autor léta. Jsou složitou strukturou mnohonásobných sémantických vztahů.

    Bylo nesmírně odvážné rozhodnout se pokusit se interpretovat tuto sofistikovanou jazykovou strukturu vizuálními obrazy filmové řeči. A není příliš překvapivé, že při tomto pokusu ve svém novém celovečerním filmu Kytice (je to pokus o "vizuálně poetické zobrazení" sedmi Erbenových balad z Kytice) F. A. Brabec selhal na celé čáře. Je to totiž trochu, jako kdyby se pokoušel přepisovat a zlepšovat Bacha nebo Mozarta.

    Není to snad ani režisérova vina: argumentuji, že geniální jazyková struktura Erbenových veršů se do vizuálního projevu převést asi nedá leda snad mnohoznačnými obrazy a la Tarkovskij. Jenže si měl režisér uvědomit, na jak tenký led se pouští.

    Snad by Brabcovi bývalo stačilo, kdyby si k věci přečetl pár základních literárněvědných prací o Kytici. Varovalo by ho to, aby se o vizuální ztvárnění do jiné formy nepřevoditelných, nenapodobitelných Erbenových jazykových struktur nepokoušel.

    Základním principem jazykové výstavby Erbenových balad je paradox: na jedné straně konkrétnost, hmotnost, věcnost, na druhé straně je však vyprávění prezentováno v co nejúspornějších náznacích, takže čtenáři zůstává obrovský prostor pro vlastní fantazii.

    To je právě Erbenův základní princip: dává čtenáři minimum, (ovšem velmi konkrétních a charakteristických) informací, které slouží v čtenářově mysli jako psychologické katalyzátory, uvádějící v činnost jeho obrazotvornost. Uvedete-li čtenářovu obrazotvornost v činnost, výsledek je daleko intenzivnější než jakékoliv konkrétní, zvnějšku vytvořené obrazy. Je to trochu jako při hypnóze - drobná zmínka, skromný motiv, vyvolá v mysli celý konglomerát asociací. Všimněte si, jak spoře, nepřímo, a přesto naprosto sugestivně, je charakterizována márnice ve Svatebních košilích a jak je vylíčeno, že se do ní hrdinka na poslední chvíli schovala:

    Stojí tu, stojí komora,
    nizoučké dveře, závora
    Zavrzly dveře za pannou
    a závora ji ochranou

    Balady v Kytici se odehrávají jakoby mimo čas a prostor. Zdůrazňují základní, archetypální vztahy, zejména vztahy mezi matkou a dítětem. Příběhy se odehrávají v dialozích, prostředí není definováno, je vždycky pouze naznačeno. Jistě, to jsou charakteristické rysy lidové poezie, avšak Erben je ve svých baladách zmnohonásobil.

    Najdete snad v Erbenově Polednici někde vůbec slovo kuchyně?

    Báseň začíná takto:

    U lavice dítě stálo,
    z plna hrdla křičelo.
    "Bodejž jsi jen trochu málo,
    ty cikáně, mlčelo!

    Poledne v tom okamžení,
    táta přijde z roboty
    a mně hasne u vaření
    pro tebe, ty zlobo, ty."

    Všimněte si, že to, že se scéna (snad) odehrává v kuchyni, musíme složitě a teprve postupně vydedukovat. To, že scéna není venku, se dovídáme, nepřímo, až ve třetí sloce (...kohout, vůz i husárek/ bouch bác! letí do kouta) protože se dovíme, že existuje kout, jsme asi v místnosti, a až v páté sloce se dovídáme, že jde skutečně o světnici. Tyto všechny geniálně vyvážené náznaky každý pokus Erbenovy básně interpretovat vizuálně zničí: protože ty básně nejsou vizuální, jsou verbální, jejich síla je založena na vyvolávání asociací na základě drobných, slovních podnětů.

    Je známo, že největší hrůza je nedefinovaná. Polednice je nejstrašnější, když existuje jen v naší představivosti. Jak daleko efektivnější by bylo, kdyby se v Brabcově pokusu tuto baladu převést do vizuální podoby neobjevil pod plachetkou Polednice skutečný obličej, ale plachetka zůstala prázdná, černá.

    Náznakovité napětí geniálně strukturované Erbenovy balady je Brabcovou vizuální verzí zničeno, vidíme-li Polednici, interpretovanou doslova, tak, že to neponechává žádný prostor naší představivosti: jak se belhá krajinou, děti po ní házejí kamením, pokusí se hrdinku básně požádat o dítě, pak mávne pohrdlivě rukou a odbelhá se zase pryč. Definujeme-li Polednici a dáme-li divákovi dokonce možnost pohlédnout jí do obličeje, redukujeme ji z hrůzného mýtického jevu ("hlas vichřice podoba") v pouhého člověka. Už to, že režisér musí svou Polednici situovat do konkrétní kuchyně, ačkoliv v Erbenově baladě není o kuchyni ani zmínka, je selháním.

    Brabcův film je slabý a nepřesvědčivý právě proto, že ruší tyto nejdůležitější rysy výstavby Erbenova textu - jeho náznakovost. Brabcova interpretace Erbenových básní je nesmírně explicitní - každá maličkost, zmíněná v Erbenově textu, je s obrovskou pečlivostí vyvedena vizuálně. Film selhává, právě protože je tak doslovný a popisný - tam, kde se Erbenův originál doslovnosti a popisnosti vyhýbá.

    Pochybná je přitom i celá Brabcova vizuální poetika, jíž se autor snaží Erbenovu poezii zobrazit. Je povrchní, nehluboká a barvotisková. Namísto přemýšlivé, hloubkové, filozofické interpretace Erbenových textů (kdy by se třeba na plátně objevovaly obrazy či předměty, které by diváka upoutaly svou mnohoznačností, musel by s nimi pracovat, musel by o nich přemýšlet, nebo kdyby se autor pokusil Erbenovu poezii tvůrčím způsobem rozvinout, tam kde se o to dvakrát drobně pokusil, to bylo úspěšné, viz níže) všechno je pojato explicitně, co nejřvavěji, v prvním plánu.

    Je to poetika televize Nova. Film je pozoruhodným svědectvím o tom, jak se za léta od vzniku bulvární televize Nova zřejmě změnilo kulturní vnímání v českém prostředí: ve funkci uměleckého díla figurují hyperexplicitní vizuální motivy ze stárnoucích rockových videoklipů. Brabec se při práci s vizuálními obrazy neubrání stereotypičnosti: často rychle kolem nás létají dramaticky vyhlížející mraky, nejlépe zbarvené do nezvyklé oranžové, mnohdy se objevují záběry měsíce, kamera se točí dokola kolem postav.

    Nesmyslný a trapný je opakovaný chechtot některých postav: tak dívka v baladě Vodník, která má nutkání "jít k jezeru" "vyprat si šátečky" se infantilně pochichtává, stejně jako Král ve Zlatém kolovratu. Co má ten smích znamenat? Snad navozovat, že jde o archetypické, mýtické postavy?

    Erbenovy balady mívají silný dynamický závěr: buď je to morální ponaučení, viz Svatební košile:

    Ráno když lidé na mši jdou,
    v úžasu státi zůstanou:
    hrob jeden dutý nahoře,
    panna v umrlčí komoře
    a na každičké mohyle
    útržek z nové košile.

    Dobře ses, panno, radila,
    na Boha že jsi myslila
    a druha zlého odbyla!
    Bys byla jinak jednala
    zle bysi byla skonala:
    tvé tělo bílé, spanilé
    bylo by co ty košile!

    V porovnání s takovýmto silným závěrem bývají Brabcovy závěry balad podivně statické a pasivní: výše uvedeným dvěma slokám se v žádném případě nemůže vyrovnat záběr - celek na hřbitov, kde jsou na řadu křížů navlečeny kusy košil.

    Obdobně bezmocný je ve filmu třeba závěr Polednice, který u Erbena zní takto:

    Ve mdlobách tu matka leží,
    k ňadrám dítě přimknuté:
    matku vzkřísil ještě stěží,
    avšak dítě - zalknuté.

    Erbenovu dynamickému a dramatickému závěru neodpovídá jiný pasivní Brabcův konec, oba manželé sedí v kuchyni na (výše zmíněné) lavici a na stole před nimi je přikryto ubrusem zřejmě mrtvé dítě. Závěr se ve filmu ale zdařil v baladě Zlatý kolovrat, kde Brabec moudře využil sugestivního Erbenova textu. Možná to měl udělat ve všech případech, sklonit se před mistrem a nesnažit se ho vylepšovat. Ono to totiž nejde:

    Hoj, vyjí čtyři vlci v lese
    každý po jedné noze nese
    ze dvou ženských těl.

    Z hlavy jim oči vyňaty,
    Ruce i nohy uťaty:
    co prve panně udělaly,
    toho teď na se dočekaly
    v lese hlubokém.

    Vítězí dokonalé verbální pojetí. Paradox totiž je, že slovně můžete vyjádřit jakýkoliv horor: kamera ho ale nemůže ukázat. Ze značnou mírou decentnosti podal Brabec drastický závěr Vodníka, avšak beze slov, takže film v této fázi vyznívá bezmocně a němě:

    Něco padlo. - Pode dveřmi
    mok se jeví - krvavý.
    A když stará otevřela,
    kdo leknutí vypraví!
    Dvě věci tu v krvi leží -
    mráz po těle hrůzou běží:
    dětská hlava bez tělíčka
    a tělíčko bez hlavy.

    Brabec jen nechal pod dveřmi do světnice prosáknout trochu krve a předtím jsme zaslechli praštění, zřejmě lámání vazu dítěte. Nemohl ukázat to, co Erben mohl napsat., a výsledek je chabý. I konec této balady je ve filmu statický: jsou to vždycky jakési tablaeaux vivants: živé obrazy: matka zavražděného dítěte zřejmě zešílela, sedí bezcílně na zemi a pozpěvuje si (obraz i chování je to banální), před prahem sedí zdeprimovaný vodník.

    Brabcův film je úspěšný v několika drobnostech: tam, kde se autor filmu nepokoušel udělat nemožné: převést náznakovou Erbenovu poezii do vizuálně explicitních, příliš popisných obrazů, ale kde se pokusil - a asi ve dvou případech se mu to podařilo - tvůrčím způsobem rozvinout dimenzi Erbenovy básně.

    Tak Brabec zajímavě doplnil motivaci dívky ve Vodníkovi (proč jde k jezeru) moderní motivací erotickou, něco, co si Erben v polovině devatenáctého století zřejmě nemohl dovolit, a asi ani nechtěl. V Brabcově podání je vodník relativně přitažlivý mladý muž (i když britské studentky, které film s námi v pátek shlédly, s pohrdáním ohodnotily jeho "přitažlivost" jako pomádovou atraktivitu starých videoklipů z osmdesátých let - už jsem uvedl, že Brabcova vizuální poetika je dost kýčovitá a zastaralá) a je jasně dáno najevo, že dívka na jezero jít chce, protože se s vodníkem chce vyspat. (To je pak explicitně zdůrazněno i erotickou podvodní scénou, kdy si vodník jedním trhnutím ruky strhne kalhoty, plave vzhůru vstříc vůči dívce a "utopená" dívka ho dychtivě sevře kolem pasu nohama.) - V původní baladě Erben vysvětluje, proč dívka spěchá k jezeru, myslím jen neutrální, magickou silou, která ji nutí jít k vodě. Vodník potřebuje manželku, která by se mu starala o domácnost, a tak holku čarami zblbne, erotika v tom není:

    Nemá dceruška, nemá stání,
    k jezeru vždy ji cos pohání,
    k jezeru vždy ji cos nutí,
    nic doma, nic jí po chuti.

    U Brabce sleduje dívka z okna svého domu před tím, než se vydá na jezero, dychtivě sexuální hrátky mladého vodníka s jakousi vodnicí, takže je jasné, že se chce účastnit.

    To ovšem potom vyvolává otázky: Co se stalo s tou původní vodnicí? znamená to snad, že se dívka stává v Brabcově podání pouze jednou z několika vodníkových žen, součástí jeho harému? Anebo prostě vládne pod hladinou rybníka erotická promiskuita? To by - snad - protiřečilo vodníkovým požadavkům, v závěru básně i filmu, aby mu dívka šla dělat večeři a ustlat postel.

    Dáme-li jednání dívky, která chce jít k jezeru, erotickou motivaci, tak, jako to učinil Brabec, balada začne působit moderním kontextu jinak, a až skoro komicky. U Erbena žije dívka v podvodní říši nerada ("Nevesely, truchlivy,/ jsou ty kraje vodní..."), u Brabce, je, zdá se, součástí docela šťastné podvodní rodinky - jen jí posléze napadne, že by mohla taky někdy navštívit matku.

    Zdrojem konfliktu a nakonec smrti dítěte je ve Vodníkovi střet rodinných vztahů mezi dvěma generacemi: dívka - její vodnické nemluvně a dívka - její matka. ("Nikam nechoď, dcero moje!/ Zradu kuje vodní vrah/ ač že péči máš o dítě/mně o tebe větší strach.") Vzhledem k tomu, že Brabec dal baladě od samého počátku erotický význam, jeho verze balady tak nabývá skoro až komického významu: dala by se použít jako reklama na prezervativy: "Varování: Chcete-li souložit s vodníkem (čti: "někým tajemným a neznámým") používejte kondomu, povede-li totiž vaše soulož k těhotenství, vznikne katastrofální konflikt loajality mezi nově vzniklými a už existujícími vztahy."

    Jinde se Brabcovi podařilo tvůrčím způsobem trochu rozvinout baladu Svatební košile: mrtvý milenec, který si přijde v noci pro dívku, která se za něho modlila a při tom se rouhala (katolík si nikdy nesmí přát sebevraždu: ona se však obrátila na Pannu Marii s prosbou "Milého z ciziny mi vrať, aneb život můj náhle zkrať!" a za to musela být příslušně potrestána) působí ve filmové verzi zpočátku docela normálně: až během šíleného letu na hřbitov, kde má být dívka roztrhána, v závislosti na tom, jak ji donutí, aby odhodila modlicí knížky, růženec i kříž po matce, se začíná teprve postupně projevovat hrůzně, jako záhrobní příšera. To dobře vysvětluje, proč dívka s ním zpočátku šla, a také to ilustruje, proč poznala až těsně před tím, než dorazili k příslušnému hřbitovu, že je to vlastně umrlec a monstrum. V Erbenově básni není tato motivace úplně jasná. (Let na hřbitov působí u Brabce groteskně. Možná je to v pořádku: Erbenovy balady mají určité rysy grotesknosti.)

    Zmínil jsem se už o tom, že celkově byla poetika obrazů, jimiž se Brabec pokusil Erbena interpretovat, plochá, kýčovitá, dryáčnická, nehluboká a nepřesvědčivá -a to hlavně proto, že byly tyto obrazy popisné, nenechávaly prostor pro dvojznačnost.

    V tomto smyslu bylo při pátečním promítání zajímavé sledovat reakci některých přítomných z České republiky, jimž se Brabcovo vizuální ztvárnění Erbena docela líbilo. Naproti tomu přítomné britské studentky na film často reagovaly otevřeně smíchem.

    Některé pasáže skutečně komické byly: například scéna, kdy se v umrlčí komoře mrtvý, ležící tam na prkně na trojí výzvu ženicha-umrlce zvenku začne křečovitým vrzavým způsobem zvedat, aby márnici otevřel a vydal se v ní ukrývající "nevěstu" "hrobovým příšerám" venku na pospas. Britští studenti to - a další pasáže filmu ohodnotili jako "Hammer horrors": filmy - horrory z Hammerovy dílny jsou součástí britské filmové historie - jde o druhořadé snímky přehánějící kýčovitost hrůz a filmům jsou vidět švy.

    Nemůžeme ovšem vyloučit, že Brabec pojal své ztvárnění Kytice jako parodii a schválně vybral co nejkýčovitější a nejpovrchnější pojetí, aby si z klasického díla udělal legraci. Takový přístup by byl samozřejmě legitimní: udělat něco tak blbého, až je to krásné. A nejzajímavější by jistě pak na tom filmu byla skutečnost, že si vlastně nikdo nemůže být pořádně jist, zda své dílo autor myslel jako vtip anebo zcela vážně: vzniká tak napětí mezi oběma možnými intencemi.

    Závěr filmu je však jednoznačným selháním, i když se tam vyskytuje jedna inteligentní, dobře promyšlená drobnost. Sedm balad Kytice je uváděno záběrem sedmi hořících tlustých svíček, po ukončení filmové interpretace každé z nich se záběr vrací, svíčky jsou vyhořelé vždycky víc a vždycky je jedna další svíčka sfouknuta. V poslední baladě, Štědrý den, zjistíme, že svíčky jsou součástí kostelní scény v této poslední baladě - rámec filmu byl tak úspěšně integrován do děje.

    Už jsme se zmínili o tom, že na rozdíl od Erbenova často velmi dramatického verbálního vyvrcholení jednotlivých balad je Brabec ohledně konců svých sedmi "baladických filmů" dosti bezradný, pasivní a bezmocný. Tato bezmocnost, zdá se, vrcholí v samém závěru filmu: Brabec neví, jak celý film ukončit. Rozhodl se pro nepůvodní řešení: laskavější kritikové by to diplomaticky nazvali poctou Fellinimu a Vojtěchu Jasnému.

    Postavy balad se v samém závěru filmu účastní masopustního průvodu v maskách -silně to připomíná Felliniho i závěr Jasného snímku Všichni dobří rodáci: v Kytici i v Rodácích se vyskytuje skoro totožný záběr polozasněžené oranice.


    Je to oficiální: Britové nejsou tak sympatičtí, jak si to o sobě myslí

    Britové jsou méně liberální, více vystresovaní, více nepoctiví a daleko méně vlastenečtí, než si o sobě myslí. Vyplývá to z rozsáhlého průzkumu soukromých postojů britských občanů, který byl proveden pro týdeník Observer a jehož výsledky byly zveřejněny včera.

    Z průzkumu vyplývá, že téměř padesát procent Britů by nikdy neuvažovalo o tom, že by si mohlo vzít osobu jiné rasy. Jen 11 procent Britů je hrdých na britskou historii. 33 procent Britů konstatuje, že se kvůli britskému chuligánství stydí za to, že jsou Brity.

    I když jsou Britové v současnosti daleko bohatší než kdy v historii, a minulý týden bylo oznámeno, že je v současnosti v Británii nejnižší nezaměstnanost za celou generaci, 32 procent Britů si přesto stěžuje, že mají starosti ohledně peněz. Kdyby bylo Britům nabídnuto více peněz, padesát procent z nich by bylo ochotno pracovat po nejdelší pracovní dobu v Evropě jen proto, aby si mohli lépe vydělat, přestože Britové tvrdí, že se chtějí více věnovat soukromému životu na úkor zaměstnání.

    Z průzkumu také vyplývá, že jsou v krizi britské zákony o zneužívání narkotik. Dvacet procent lidí ve věku od 18 do 24 let požívalo někdy nezákonně drogy. 12 procent dospělého obyvatelstva někdy v životě užívalo tvrdé drogy.

    10 procent dospělých Britů někdy něco ukradlo v obchodě, aniž by byli chyceni a pět procent lidí přiznalo, že spáchali daňový podvod, podvedli pojišťovnu anebo úřad sociálního zabezpečení.

    Průměrně si lidé berou ročně až čtyři dny volna, kdy předstírají, že jsou nemocní. 55 procent britského obyvatelstva tvrdí, že jsou příslušníky Anglikánské církve, ale deset procent mužů - více než dva miliony osob - alespoň jednou v životě zaplatilo prostitutce za soulož.

    Ústav pro průzkum veřejného mínění ICM se dotazoval sociologického vzorku 1200 lidí. Podrobné výsledky byly včera zveřejněny v příloze týdeníku Observer.

    Demokracie, odborníci a totalitáři

    Aneb: Kdo má vládnout?

    Milan Valach

    Otázky moci vždy hýbaly lidskou společností. Moc přináší svému držiteli nezanedbatelné výhody, a to nejen materiální. Najdeme ji skrytou za náboženskými i filosofickými spory, vykoukne na nás i z těch nejodlehlejších teoretických diskusí. Od prvopočátku existence státu je klíčovým pojmem všech diskusí o jeho podstatě. Starořecký filosof Platón ji umně spojil s otázkou dobra a s hledáním odpovědi na to, kdo je oprávněn ji držet.

    Považuji za pozoruhodné, že tato diskuse se opakuje v lidské společnosti stále znovu a znovu. Otázky jím položené se vracejí i na místech nečekaných, jako je chat Lidových novin na téma „referendum“, nebo diskuse o korupci na stránkách internetových Britských listů.

    Dlouhou školní výchovou utvrzované přesvědčení, že pravda je jen jedna, a  to ta, kterou nacházejí odborníci, nám dává zdánlivě jasnou odpověď. Rozhodovat musí vždy ten, kdo dané otázce nejlépe rozumí, či jinak řečeno, ten, kdo zná pravdu.

    Když si představíme rozhodování vědecké rady nějaké univerzity ohledně udělování např. docentských hodností, je nám jasné, že musí jít o rozhodování odborníků. Není možné posuzovat odborné kvality uchazeče o tento titul formou lidového hlasování. Kdo z nás by si byl schopen přečíst a posoudit docentskou práci z oboru nám vzdáleného?

    Na základě této úvahy budeme jistě všichni souhlasit s tím, aby vědecký ústav určitého zaměření vedl po odborné stránce kvalifikovaný odborník, např. docent či profesor v daném oboru. A stejně tak budeme souhlasit s tím, že pokud se jedná o obor nám vzdálený, nejsme schopni rozhodnout, který z uchazečů tímto odborníkem skutečně je.

    Pokud se vědou vůbec nezabýváme, což se týká rozhodující většiny občanů, nejsme vůbec schopni rozhodovat o tom, kdo by takové vědecké ústavy měl odborně vést. Volební kampaň, v niž by kandidáti předkládaly široké veřejnosti k posouzení své projekty výzkumu, by byla naprosto absurdní. Při čtení projektů z oborů genetiky, matematiky, kvantové fyziky atd. bychom asi získali dojem, že vůbec nejsou psány česky. Nic a sto stránkový projekt se takto navzájem rovnají, abychom uvedli něco zase z dialektiky.

    To nás ovšem přivádí o něco dále, než jsme se původně domnívali. Nejen, že nejsme schopni rozhodovat odborné otázky, ale ani nejsme schopni kvalifikovaně vybrat odborníka, který by je rozhodl za nás, a to k našem prospěchu. Přesně tohle pochopil Platón, když ve své „Ústavě“ vyloučil lid z jakéhokoliv rozhodování.

    Řekněme to ještě jednou, stručně: Pokud je řízení státu odbornou záležitostí, je demokracie nejhorší ze  všech možných forem vlády. Totalitní monarchie je pak formou nejlepší. Přičemž slovem monarchie máme na mysli jedinovládu (tj. ono: mono arché ). Totalitní pak znamená to, že tento jeden odborník, ze všech odborníků nejlepší, rozhoduje vše, o čem je nutno rozhodnout. A to je skutečně vše, od výše daní, po populační politiku, zplození potomků atd.

    K obdobným závěrům bychom dospěli, kdybychom uvažovali o morálních kvalitách. Lidí s vysokými morálními kvalitami bude vždy jen malá menšina. Vláda pak musí být v rukou této menšiny a nám nezbývá než přepisovat ústavy mnoha demokratických států, kde se píše, že zdrojem moci ve státě je lid. Ovšem, jak již víme, ten je morálně nekvalitní a odborně nekvalifikovaný. Špatné nemůže rodit dobré, ale vždy jen špatné. Ideální tedy je, když vysoce kvalifikovaní odborníci jsou současně morálně vysoce kvalitními osobnostmi a vybírají ty nejlepší jen sami mezi sebou. Příjemnou výhodou této úvahy je, že ospravedlňuje důvěrně známé, to, na co jsme zvyklí. Každý monarcha, generální tajemník, führer či velký kormidelník byl přece právě takovou osobností - vysoce „moudrou“ a morálně „kvalitní“.

    Jistě, mohli bychom říci, že nám lhali, například komunisté. Ale jak to proboha máme poznat? Odborně to posoudit nemůžeme. A pokud si uvědomíme, že morální problematika moci nespočívá v tom, jestli máme trhat sousedova jablka či ne, ale v mnohem složitějších - odborných etických - otázkách, nezbývá nám, než vždy znovu a znovu věřit nějakým elitám, že nyní nám již opravdu, ale opravdu vládne ten nejmoudřejší a nejhodnější král, generální tajemník, guru atd.

    Jak to tedy, že máme demokracii?

    Pokud to ironicky poněkud přeženeme, můžeme na základě veřejných diskusí o demokracii v ČR říci, že Česká odpověď po roce 1989 by asi byla: náhodou! Či snad: vlivem vnějších okolností a nátlaku okolních států.

    Obecně má však tato otázka řešení ve dvou rovinách: praktické a teoretické.

    Lidé si prakticky ověřili, že se dokáží samostatně rozhodovat a že k tomu žádného vládce nepotřebují. Úspěšnost jejich rozhodování rodila jejich sebevědomí. Odtud ono odhodlání „třetího stavu“ ve francouzské revoluci „být vším, jestliže dosud byl ničím“. Svobodu si tedy dobývají lidé sebevědomí a solidární. A skutečně není možné svobodu dostat, když jste uvnitř lokajem (Patočkův termín). Sebevědomí a solidarita je to, co Čechům na cestě ke svobodě nejvíce chybí, více než vytunelované miliony.

    Teoretické řešení má dlouhé dějiny. Připomeňme zde jen ty odpovědi, které jsou spjaty s nejbrutálnějším popřením lidské svobody a svéprávnosti, tj. s totalitními režimy ve 20. století. V reakci na nástup nacismu píše E. Fromm svou známou knihu Strach ze svobody, v níž hledá psychologické základy příklonu lidí k autoritářským formám vlády, K. R. Popper píše ze stejných důvodů svou slavnou knihu „Otevřená společnost a její nepřátelé“, a zmiňme pro náš účel velmi užitečnou Hayekovu knihu „Cesta do otroctví“.

    Pokusme se stručně shrnout jejich základní argumentaci ve vztahu k našemu problému. Popper i Hayek pochopili, že rozhodování není věcí čistě odbornou, ale ve stejné míře i hodnotovou a zájmovou. Volby tedy nejsou rozhodováním o tom, která strana má pravdu, ale o tom, která strana - politik bude prosazovat naše zájmy a hodnoty, a ty jsou různé u různých lidí i u různých sociálních skupin. Musíme pochopit, že demokracie není systém založený na jednom společném dobru, či jediném možném řešení problémů, ale že to je systém vyjednávání o zájmech, často protikladných, v němž žádné jediné možné řešení neexistuje.

    Tak bychom mohli například rozhodnout o zastavení elektrárny Temelín, stejně jako o jejím zprovoznění. Z hlediska odborníků - ekonomů, fyziků atd. - jsou obě varianty stejně možné. Mohou nám ovšem říci, že máme kromě těchto dvou možností ještě tyto a tyto technicky realizovatelné varianty využití Temelína. První bude stát tolik, druhá tolik atd., důsledky první možnosti budou takové, druhé takové atd. A to je vše, co může odborník říci. Konečné rozhodnutí je pak již rozhodnutí politické, a  to je rozhodnutí o tom, čí zájmy budou uspokojeny více, čí méně a čí např. vůbec ne.

    Prostě je na našich preferencích, jestli se rozhodneme Temelín zastavit, školné zavést, či nikoliv a samozřejmě nést náklady a následky takového rozhodnutí. Vyplatí se nám nést riziko velké havárie jednou za 10 000 let a nebo ne? Jaká věda může za nás rozhodnout, jestli se máme bát hodně a nebo málo? Co je víc: tento kousek lesa, a nebo zkušební dráha automobilky, která zde má být postavena? Ani to nelze žádnou vědeckou metodou rozhodnout.

    Jiná věc ovšem je, že každý politik se snaží přesvědčit co nejvíce lidí, že právě jeho návrhy jsou výhodné právě pro ně. To je dáno logikou voleb a nutností bojovat o hlasy občanů na politickém trhu.

    Podstatou demokratické volby je tedy to, že vysíláme své zástupce - posíláme poslance, aby nás zastupovali při rozhodování těchto sporů a aby při tom obhajovali naše zájmy. Nic více. Žádné dobro pro všechny.

    Problém této zastupitelské demokracie je ovšem v tom, že poslanci se občas (často?) zpronevěřují svým volebním slibům, zapomínají na své voliče a dávají přednost svým soukromým a skupinovým (stranickým) zájmům před zájmy občanů, které mají zastupovat. Z hlediska občanů pak dochází ke stavu, kdy je vlastně rozhodováno o nich, bez možnosti tato rozhodnutí korigovat. Tím se popírá vlastní smysl demokracie jako systému, v níž lidé o sobě rozhodují samy, místo aby o nich rozhodoval někdo jiný. Volby jednou za čtyři roky se ukazují být příliš slabou korekturou tohoto nedostatku. Tak slabou, že se občané odvracejí od politiky s přesvědčením, že na nich nakonec stejně nezáleží a že volby nejsou nic jiného než velké politické divadlo. Když si uvědomíme, že volební kampaně organizují reklamní agentury, že volební programy přestávají být závazné den po volbách, pak nás ani nepřekvapí, že většina lidí tyto programy ani nečte a volby často vyhrávají nejschopnější manipulátoři (viz velice zajímavou knihu Postmanovu: Ubavit se k smrti).

    Naléhavost tohoto problému roste s globalizací, stejně jako s našim vstupem do EU. Vznik rozsáhlé úřednické struktury této organizace nadané mocí, struktury vzdálenější občanům než dosavadní politikové, je velkou výzvou pro demokracii.

    Jednou, nikoliv jedinou odpovědí, je úsilí řady občanských iniciativ po celé Evropě o zavedení práva na občanskou iniciativu a referendum. Právo na iniciativu zde znamená právo na vyvolání referenda na základě vlastního rozhodnutí relevantního množství oprávněných občanů. Jako takové je jedním z nástrojů na posílení kontrolního vlivu voličů na jejich poslance a jejich rozhodování. Opět zdůrazňuji, nejde o to, jestli jsou jedni morálnější než druzí. Jde o prosazování zájmů - v zásadě většiny oproti privilegované menšině politiků, menšině privilegované mocí, přinejmenším. Mocí, která často rodí korupční peníze a ty opět posilují moc.

    Přímá demokracie je proto logickým pokračováním dějinného vývoje demokracie, v němž roste míra svobody ve smyslu vydobytého práva rozhodovat sám o sobě.


    Chválím pořádně Petra Uhla

    Čistému vše čisté aneb agenda Perryho Masona

    Štěpán Kotrba

    Nezáviděl jsem nikdy Petru Uhlovi jeho roli "vládního ombudsmana" stejně, jako jsem nezáviděl nikdy Miloši Kužvartovi jeho roli otloukánka - ministra pro životní prostředí. Obě tyto role mají zakódován již ve svém zadání konflikt zájmů.

    Konflikt loajality ministra vlády a resortní - odborné profesionality. Obě předurčují k nerovnému boji Davida proti většině Goliášů zvláště proto, že některá "bojová" hlasování ve vládě předurčila vznik dílčích "koalic" jednotlivých ministrů, majících mnohdy společnou agendu, mnohdy jen nápadně podobné názory na určitá témata.

    Tak se v české vládě vytvořila silná koalice "anti-NATO" v okamžiku vynuceného přijímání do Aliance, kvůli které se přijímala na  vládě i mimořádná opatření (hrozila totiž obstrukcemi při přijímání "natoidních" zákonů či stanovisek - kvůli ní se např. čekalo několik hodin na souhlas se  zahájením bombardování Jugoslávie).

    Proti ní stála ovšem silná lobby "natoidních", složená povětšinou z ministrů silových (obrana, vnitro, zahraničí) ministerstev. Vytvořila se i silná koalice "pro-Temelín" (aneb "anti-Kužvart") složená z průmyslových ministrů (prosazuje většinou infrastrukturní investice - stavba koridoru, jaderná elektrárna, restrukturalizace průmyslu, "velký třesk"). Jako protiváha se vytvořila koalice "šetrných liberálů" kolem ministra financí Mertlíka (snažící se o větší zapojení zahraničního privátního sektoru do investic státu a vyrovnanější rozpočet).

    Vytvořila se i koalice "e-government", prosazující rozvoj telekomunikací a  informatizaci vzdělání a všech veřejných služeb (ministr dopravy, ministr bez portefeje, ministr pro tajné služby, ministr vnitra, ministr školství).

    Všechny tyto dílčí koalice spolu "obchodují" - podporu za podporu - a předjednávají nejprůchodnější verze jednotlivých zákonů a nařízení v "neoficiálních" kabinetních schůzkách.

    Někdy i soupeří a někdy dokonce lobbují i mimo vládu. Tím lobbingem myslím např. Kužvartovo zoufalé volání o pomoc do sousedních států ve věci mezinárodního posouzení vlivu jaderné elektrárny Temelín na životní prostředí.

    Jak dětinské a malicherné - ale je to realita. Její nepochopení a odpor vůči podobným zákulisním praktikám (byť jednobarevné vlády) vždy vyvolá izolaci "poctivce" a jeho neúspěch.

    Jakýkoliv fundamentalismus tak končí dříve, než dokáže cokoliv prosadit proti všem. Někteří ministři si dokázali vybojovat "flexibilní" pozici, ve které slouží jako jazýček na vahách těch bojových hlasování a lobbují tak ve prospěch svých agend jako "bohatá nevěsta"...

    Nezávidím Petru Uhlovi, že si vybral za své hlavní téma ochranu lidských práv - téma, které podporuje v české společnosti slabé 4 % občanů. Čtyřprocentní menšiny jsou mnohdy tolerovány, pokud se nesnaží ze "svého" vidění světa učinit majoritní názor celé společnosti.

    Pokud ano, český establishment dokáže proti nim vygenerovat emocionálně velmi silnou lobby, která je dokáže i na půdě parlamentu - demokratickými mechanismy - tvrdě převálcovat.

    Koalice lidskoprávní byla vždy tou nejslabší nejen ve vládě, ale i ve sněmovně. Pokud se to nikoho z voličů příliš netýká, tak přijímají poslanci rezoluce "na ochranuy lidských práv" bez problémů.

    Pro protikubánskou či protimorskou - neřkuli pro protibetskou krizi mají pochopení.

    Západní firmy si mnou ruce nad uvolněnými asijskými trhy a my, chudí jak kostelní myš, jsme "chváleni" za "principiální" postoj. Všechny tyto regiony jsou hodně daleko, nejlépe za kteroukoliv louží.

    Lustrační zákon či rasismus a xenofobie v české kotlině narazí na "zásadní" odpor vždy. V Čechách rasismus? Nikdy. I hajlující skiny čacká policie uchrání před těmi nebezpečnými LEVICOVÝMI extremisty. Že tím chránícím je i bývalý terorista Hučín? No a  co?

    Vzpomínám si, jsk jsem nedávno zůstal spolu s Ondřejem Neffem a Fedorem Gálem osamocen proti smečce "liberálů" a fundamentalistických "demokratů", žvanících o svobodě slova v případě vydávání Ády Hitlerova Mein Kampfu.... Jak typické.

    Nezávidím všem, kteří postavili svou agendu tak křehce jako bývalý ministr spravedlnosti, který hnán ideou "slepé" spravedlosti neviděl dál než těsně před sebe.

    Odmítal se propojovat do žádoucích koalic, až skončil nemilován nikým - sám.

    Nezávidím ani Petru Uhlovi, který, jsa "teroristou lidských práv" (cit. J. Beránek, Lidový dům) po celý svůj bohatý život, snažil se nepodlehnout snadnosti "koalovacího" vábení a jít za svým cílem i ve vládě, ve které takto fundamentalisticky prosazovaná práva menšin nemohla uspět, narážejíce na zeď většinového veřejného mínění, popularitu celé vlády a image ČSSD.

    "Matiční" návštěvy komisařů a politiků EU nebyly tou nejlepší zahraniční propagací České republiky, stejně tak jako PR agenturou uměle vyvolaná hysterie kolem památníku v Letech. Vznikla rovnice Uhl=potíže.

    I Petr Uhl měl v té době vzácný nedostatek citu pro politické pletichy, neb si za svého spolupracovníka vybral člověka, který byl z  "druhé" strany placen onou PR agenturou za lobbing proti České republice - ve prospěch Panevropské unie a některých českých liberálních politiků.

    A  tak nevěda (a nevěříc), že s kukaččím vejcem v vlastním hnízdě, snažil se Petr Uhl nést svůj úděl obhájce lidských práv s poctivostí a umanutostí sobě vlastní.

    Nemohl uspět a vleklá mediální válka jej zlomila. Nakonec té agentuře zaplatili "z vládního" několik miliónů "držhubného" a byl klid.

    Petr Uhl pak nedokázal mediálně razantně prosazovat opravdu potřebný a kvalitní záměr - dozor Občanských právních hlídek nad dodržováním zákonnosti českými policisty (chrabrými bojovníky proti antioglobalizačnímu teroru) při antiglobalistických demonstracích...

    Škoda. Kdyby položil svou hlavu na  špalek a nedopustil v emocionálně rozjitřené době osamocenost mandátu občanských hlídek uprostřed mediálního oslavování "našich hrdinných policistů", nemuselo dojít k mnoha fakticky i mediálně problematickým excesům, nemusela vypuknout aféra "Ocelářská", nemusel se ministr vnitra Gross potutelně usmívat a "významně" mlčet, jsa otázán redaktorem Britských listů na policejní provokatéry z Opletalovy ulice 16, nemusel zanechat polský demonstrant svůj zub na české policejní úřadovně, nemusela mít Česká republika z ostudy kabát po  hodnocení mezinárodní organizacepro dodržování lidských práv - Amnesty International. Nebude muset mít ostudu ještě větší, když významné kauzy začne prošetřovat Evropská unie či Parlamentní shromáždění Rady Evropy, případně Soud pro lidská práva ve Štrasburgu.

    Nedomnívám se, že  významný článek Petra Uhla v Právu jde "pochválit" jen jednou větou, jak to učinil Tomáš Pecina v pátečním vydání Britských listů. Přitom Pecinu chápu. Britské listy (a TP zvláště) jako téměř jedinné věnovaly mnoho sil a prostoru konkrétním případům porušování lidských práv policií jak v případech MMF, tak v případě Ladronka a dalších.

    Je pro Tomáše Pecinu těžké vcítit se do role člověka, který svému mandátu snažil dostát se ctí a  denně musel volit, zda odejít poražen či prosadit alespoň dílčí vítězství. "Už slyším, jak Pecina namítá: Ale vždyť si to vybral dobrovolně!

    Zase má pravdu, ale jen napůl... To je rozdíl mezi svobodným novinářem (který není existenčně závislý na svém šéfredaktorovi) a politikem, který je závislý na svém znovuzvolení pod křídly své strany (a musí respektovat její názor, program a další reálie své situace).

    I o tom je politika a politik, který uteče po prvním neúspěchu, nemá v politice co dělat.

    Jak tvrdil Gorbačov, politika je umění možného. Petr Uhl vytrval do konce i za cenu kompromisu, i za cenu přijetí řady porážek. Prosadil ale model fungování a vnímání úřadu ombudsmana jako nebyrokratické struktury pro lidi a jejich problémy, kterou ani "právnicky-papírový" styl Motejlův nedokáže změnit.

    Anna Šabatová dnes ponese břemeno těch méně právních, a o to více lidských starostí, které budou chtít občané svěřit úřadu "posledního odvolání". Gardnerovské (Erle Stanley Gardner, autor postavy Perry Masona a ideje "soudu posledního odvolání") úloze neujde. Má pro to kvalifikaci mj. z Centra sociální pomoci.

    Nedomnívám se, na rozdíl od Tomáše Peciny, že by si článek Petra Uhla nezasloužil víc, než jednu větu.

    Je v něm snaha člověka se nevzdat, je v něm ta umanutost, podle které poznávám "svobodného" Petra Uhla, podle které poznávám, že Uhlův boj o  lidská práva v České republice už nyní nesváže jakákoliv loajalita a jakýkoliv zákaz vlády.

    Petr Uhl je zase po letech tím Petrem Uhlem, kterého znám a který mi byl přes dílčí názorové rozdíly sympatický. Tím krotkým vládním byrokratem bude dnes Jan Jařab, tím bojovníkem s hlavou hrdě vztyčenou proti všem bude Petr Uhl. A tak to má asi být. A tak je to asi správné. Protože popírání policejního násilí opravdu škodí. A vnitro na svou sebeočistu teprve čeká.


    Popírání policejního násilí škodí

    Petr Uhl, PRÁVO, 15.3.2001

    Nejen ředitel Inspekce ministra vnitra Mikuláš Tomin, ale i mluvčí ministerstva se ohradila vůči kritice ústředí světově známé Amnesty International (AI). Ta kritizuje jak některé činy policie při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky loni v září v Praze, tak i jejich následné, dosud neskončené šetření. Podle AI není ani rychlé, ani nestranné a nezávislé. ve svých závěrech má AI, kterou dosud zpochybňovaly jen diktátorské režimy, v zásadě pravdu. Jak pokud jde o protiprávní policejní zákroky, tak o následné šetření, je situace dokonce ještě horší, než to líčí AI. Nutno ale uznat, že se oba jevy - policejní zvůle i následný šetřící postup - projevují v menší míře než v 90. letech. z čeho čerpá vnitro odvahu zapírat nos mezi očima? z relativní podpory veřejnosti. Sympatie obyvatelstva získala přitom policie profesionální chybou, za niž nebyli viníci potrestáni, nýbrž naopak provokativně veřejně odměněni. Velení policejního zásahu nechalo desítky minut útočit agresivní demonstranty kamením na špatně vystrojené a vyzbrojené policisty, statečně bránící přístup ke kongresovému paláci. Útok přitom byl závažnou trestnou činností, jen náhodou nebyl žádný policista zabit. Pachatelé násilných činů spravedlnosti unikli, policie si zato vyrovnávala účty s jinými lidmi - rozbíječi výloh, pokojnými demonstranty, nebo dokonce s těmi, kdo neměli s pražským zasedáním vůbec nic společného. Vnitro pak vlastní chyby pod palácem využilo, média a po nich i mnozí občané schválili nějakou tu ránu proti zadrženým, zvláště když se ukázalo, že to byli většinou cizinci. Nutno spravedlivě dodat, že policejní násilí v ulicích, až na zmiňovaný případ nedostatečné ochrany policistů, bylo většinou přiměřené, také díky Občanským právním hlídkám, iniciativě studentů, kteří sledovali průběh střetů. na  služebnách však přítomni nebyli, tam se pak někteří policisté na zadržených odreagovávali za své týrané a ponížené kolegy. Výsledky OPH ostatně ukazují, že  se lidé u nás stávají z obyvatel občany, prokazují občanskou suverenitu a právní vědomí. Zdá se také, že policejní prezident Jiří Kolář uvážlivě zvládá neblahé dědictví vnitra a policie 90. let. Mikuláš Tomin sice dokázal za dva roky s dobrými výsledky rozvinout boj Inspekce proti korupci, spojení policistů s pachateli zločinných spolčení a jejich jiné majetkové trestné činnosti, ale o  tom, že potírání protiprávního chování policistů vůči (údajným) delikventům je snad ještě důležitější, ho bylo nutno teprve přesvědčit. Inspekce však stále argumentuje tím, že nejsou stížnosti či trestní oznámení. Jsme v Evropě, ne v  USA, a platí tu zásada legality a oficiality, státní orgány musejí samy jednat, bez jakéhokoliv podnětu. Poškození cizinci nebyli, až na výjimky, k chování policistů vyslechnuti. Ale hlavně - celé šetření policejní zvůle (která může být vždy trestným činem) bylo rozdrobeno: Inspekce šetří jen část, dalšími věcmi se  zabývají (a nikdo nedokáže podat právní vysvětlení proč) oddělení stížností a  kontroly policejního prezidia, a dokonce ikontrolní útvar pražské správy. Chybí přehled, panuje nechuť věci dotáhnout. Při tlaku zvenčí se něco uzná, tu přestupek, jindy i trestný čin s neznámým pachatelem. Vnitro zásadní obrat k postihu protiprávního jednání policistů teprve čeká. Zpráva AI vytýká ČR, že  nerespektuje doporučení Výboru pro zabránění mučení z roku 1997, ač se k tomu přijetím příslušné smlouvy Rady Evropy zavázala. Doporučení, týkající se i  zadržování na policii, vyslovil výbor po cestě do ČR v roce 1997. Česká vláda tehdy slíbila nápravu. Také proto přijala v roce 1999 věcný záměr nového zákona o Policii ČR. Za Václava Grulicha se na tom seriózně pracovalo. Návrh paragrafového znění ale nový ministr Stanislav Gross z vlády stáhl a pak si  nechal celý úkol od vlády zrušit! Nový policejní zákon je prý nepotřebný. Resortní kontrola a náprava (a Inspekce ministra vnitra součástí resortu je) nestačí, nemůže být objektivní, zkušenosti ukazují, že kontrol musí být více. Vládní Rada pro lidská práva bude ještě tento měsíc projednávat možnosti komplexního dozoru nad místy, kde jsou zadržováni lidé - také v policejních celách nebo na odděleních. Občanské a smíšené, občansko-státní typy kontroly by měly být posíleny. Nejen že to pomůže zadržovaným a zlepší to českou reputaci v  cizině a usnadní vstup do EU, ale také to napomůže dalšímu občanskému zrání české společnosti. Policejní zvůle je zlá, avšak i v demokratických státech obvyklá. Co nelze tolerovat je nevyšetření a nepotrestání této zvůle, nebo dokonce její popírání. a tu se obávám, že ministerstvo vnitra, jehož ministr je náchylný spatřovat v oprávněné kritice mezinárodní spiknutí, není na tento postoj dosud připraveno.


    Útrpný obraz diskuse na internetovém fóru "VerejnaCT"

    Jan Paul

    Pan Mgr.Tomás Jurcík, ucitel a  predseda Spolecnosti stredoskolských pedagogu, odpovídá v internetové diskusi na názory které mu nejsou po chuti úsecne a stroze. Na svých stránkách ovsem hovorí o komunikaci. V praxi ale predvádí jen to, co jiz znám z doby, kdy moje deti navstevovaly základní skolu: Naprostou neschopnost vetsiny ucitelu vnímat aktivní úcast rodicu jinak nez ohrození vlastního privilegia mít ten správný názor.

    Nebudu popisovat patálie, které jsem s nimi na skole mel a které zde naznacil pan Navrátil: Myslení pokrivené komunistickou "nalejvárnou", projevující se v neschopnosti vnímat detskou individualitu a v neúcte ke vsem, kterí projevují jiný názor.

    To vse jsem nalezl v Jurcíkových textech na jeho www.volny.cz/jurcik-tom.

    Nebezpecnost pokriveného myslení tohoto ucitele charakterizují jeho vlastní slova, hned v úvodním textu "Máme jeste svobodu ve sdelovacích prostredcích, jak to bude dál?"

    Tomás Jurcík v nem ( http://volny.cz/jurcik-tom/politika/svobodu.htm ) mimo jiné píse:

    "Hrdinství lidí, kterí obetovali Vánoce ve prospech nezávislosti své práce, kterí místo toho, aby trávili nejhezcí svátky uprostred rodiny, a protoze jsou vsichni mladí, mnozí z nich mají doma i malé deti, je veliké. Ti kdo se jejich hrdinství snazí snizovat ci zesmesnovat, patrí k lidské spodine. Patrí mezi ty, kdo v pookupacní normalizacní ére aktivne vyuzívali príhodné situace k obsazování míst po vyhozených "kontrarevolucionárích", patrí k té sorte lidí, kterí totéz delali v padesátých letech, patrí k tem, kdo totéz delali za Protektorátu..."

    Nebudu zde rozebírat patologicky nenávistné rysy tohoto témer fasisticky nesnásenlivého skváru, desí me ale predstava, ze takový clovek jeste pusobí ve skolství, o jehoz stavu si po deseti letech stále nedelám zádné iluze.

    Co skutecného muze o hrdinství sdelovat zákum clovek, který s nechutným patosem spatruje hrdinství v úcelové revolte? Jakou kvalitu v komunikaci muze projevovat ucitel, který se jeste pred nedávnem neumel pod text svého mailu ani podepsat a který reaguje pouze na vyjádrení diskutujících, s jejichz názory se ztotoznuje?

    Snazil jsem se vstrícne vyjádrit k jeho návrhu obcanského sdruzení které zaslal do diskuse, ale mé vyjádrení (http://groups.yahoo.com/group/verejnact/message/1458 ) presel mlcením. Není divu. Pan ucitel ocekává vstrícnost a shodu pouze od svých "spolubojovníku" a nemuze si nechat pokazit vytvorený obraz "neprítele". V jeho pojetí je dobro a zlo totiz zcela jasne ohraniceno mírou jeho sympatií k tem, s kterými se podle svých predstav shoduje. Proto také místo na mé vyjádrení reaguje na mail, v kterém se s diskusí na "verejnact" loucí úcastník, s nímz se jiz dríve utvrdil ve svých shodách :

    Milá Renato,

    chápu Vás krok jako dusledek marné snahy dohodnout se na kompromisu s lidmi, kterí ho nejsou schopni. Kazdý má svoji pravdu, ale lidé, kterí se místo racionálního vyhledávání podstat problému zamerují na nicotnosti, kterými mohou "protivníka" porazit, v horsím prípade zesmesnit, nestojí za to, abychom se snazili je presvedcit o tom, ze i na nasí strane muze být kus pravdy. Zdraví Tomás!

    Já jsem na tento dopis reagoval následujícím zpusobem, ale ani v tomto prípade pan magistr Tomás Jurcík neodpovedel :

    Pane Jurcíku, o jakém kompromisu to písete? Prectete si nezaujate moji výmenu názoru s Renatou a pak hovorte o schopnostech. Nezamerujete se naopak Vy sám nyní na nicotnost místo toho aby jste si vsimnul, ze jsem se "obtezoval" vyjádrit se obsírne k vasemu obcanskému sdruzení?? O jakých protivnících to mluvíte? Vzdyt jsem Vám dokonce napsal : Já mám na to jiný názor, ale samozrejme budu podporovat svobodné moznosti k tomu, aby vase sdruzení mohlo existovat !!! A kdo je zde objektivní, musí moji nezaujatost uznat.

    Pripadáte mi jako hrác na fotbalovém stadionu, který hraje jen na toho, kdo má stejný dres. A nebo je verejnoprávní CT jen výsadou jejích samozvaných a vyvolených ochráncu? Slovo protivník máte v ústech Vy, já jsem ho zde nikdy nepouzil a vsechny vnímám jako rovnocené partnery v diskusi. Nehodlám se v ní ovsem nechat diskvalifikovat jenom pro to, ze jsem nebyl na strane redaktoru ve velíne CT. Selekce a "sektárství" je proto na vasí strane.

    Zdraví JVP

    K návrhu stanov obcanského sdruzení vyzval pana Jurcíka v dobrém úmyslu "moderátor" diskuse "verejnact" Roman Joura zrejme netusíc, ze stanovy má pan Jurcík pripravené jiz od ledna na svých www stránkách. K tomuto obcanskému sdruzení pro verejnoprávní prostredky ( http://volny.cz/jurcik-tom/politika/krize.htm ) se 16.3. lapidárne vyjádril i Miloslav Navrátil :

    Milý pane Jurcíku,

    to se Vám opravdu povedlo. A jaké budou uniformy ? Nastínil jste stanovy centralistické organizace s tuhou strukturou. Nebyl jste to Vy, kdo psal, ze je (byl) ucitel ? Práve skola a ucitelé jsou (samozrejme vedle rodiny) hlavními viníky morálního marasmu. Bude trvat mnoho let, nez ucitelský stav získá kredit, o který prisel za léta prosazování stranické linie KSC na vsech typech skol.

    Zdraví Navrátil

    Odpoved vsak nedostal pan Navrátil, ale dalsí Jurcíkuv sympatizant :

    Pane Pikoro,

    více nez dvacet let jsem byl prasivým psem, takze jsem na podobná hodnocení zvyklý. Trochu Vám závidím schopnost se nad podobnými jevy zasmát.

    U vedomí toho, ze tak myslí clovek, který podle vlastních slov pracoval ve výchove, je mi z toho trochu smutno. Asi se náhled mladsích generací na zivot mení mnohem rychleji, nez si starsí generace pripoustejí. Presto jsem optimista a i nadále budu delat vsechno pro to, aby rozhodujícími ciniteli dalsího vývoje u nás nebyly politické strany, nýbrz nejrozmanitejsí vlivná obcanská sdruzení.

    S pozdravem Tomás Jurcík

    Protoze stále povazuji diskusní fórum "verejnact" za demokratickou moznost vyjádrit se ke kazdému príspevku, replikoval jsem pana Jurcíka takto :

    Pane Jurcíku,

    kde jste byl, kdyz se zacalo rozpadat Obcanské fórum? Uz tehdy jste prece mohl zacít delat vsechno proto, aby rozhodujícím cinitelem dalsího vývoje u nás nebyly politické strany, ale toto vlivné obcanské sdruzení !! Muzete mi ríci, proc jiz tehdy jste nemobilizoval v této veci mládez a obcany ?? JVP

    Odpoved Tomáse Jurcíka bez podpisu prisla v zápetí : Spoluzakládal jsem ODS.

    Schopnost výmeny názoru v diskusi (http://groups.yahoo.com/group/verejnact)demonstruje pan Jurcík vskutku mimorádným zpusobem a nechápu proto jeho vlastní duvod úcasti v podobném fóru. Ledaze by v ní hledal své spríznence v "krízovém" tazení proti "spodine", která si dovolila mít svuj vlastní názor na to, co se událo o Vánocích v Ceské televizi. Bohorovnost, falesné poplácávání po zádech, servilita a patolízalství tolik známé z fóra CT - Vec verejná, se ale infiltrovala i do této diskuse o které jsem si myslel, ze bude setkáním otevrených a nezávislých lidí. Muj omyl ale shrnuje jeden z mnoha podobných mailu, tentokrát opet pana Jurcíka z 10.3.2001 :

    Renato,

    i já si rád cetl a ctu Vase príspevky. Nebýt Vás, Romana, VP, Moniky a nekolika dalsích, asi by nemelo smysl v této diskusi utrácet cas. Díky!

    Tomás Jurcík

    EPILOG:

    MF Dnes, pátek 16.3.2001 strana 8 : Podle posledního výzkumu Sociologického ústavu Akademie ved (CVVM) v únoru témer polovina obyvatel dosla k tomu, ze k masovým protestum na námestích vlastne nebyl duvod.

    Revoltující zamestnanci zustávají sympatictí "jen" 47 procentum lidí. S jejich postupem ale dríve souhlasilo pres 81 procent lidí...


    Národní divadlo:

    Sprostota hodná netolerantních diváků!

    Proč jsme museli změnit program a nemůžeme brát zpět všechny vstupenky

    Jiří Srstka,ředitel Národního divadla, Praha

    Velice pozorně jsem si pročetl článek „Sprostota hodná prasečího chlívku v pražském Národním divadle“, který se týkal změny představení v Národním divadle dne 17. 2. 2001, ve kterém autor tohoto článku, pan Miloš Pěkný, přirovnal poměry v Národním divadle k prasečímu chlívku. Tón a stylizaci článku ponechávám stranou. Pochopil jsem to, že pan Pěkný udělal vše pro to, aby v textu odůvodnil nadpis článku. Nevím, jestli pan Pěkný navštěvuje zahraniční operní domy a zdali v nich zažil někdy změnu. Já osobně dvakrát, jednou v Paříži a jednou v Kodani. V jednom z těchto divadel se vůbec nenamáhali dát příležitost divákům lístky vrátit, protože na celém světě je změna programu vyhrazena. V druhém to učinili a poprask, který nastal si budu pamatovat dlouho - představení začalo o půl hodiny později. Ani v jednom z obou případů, stejně tak v pražském Národním divadle, nešlo o schválnost. Ale bohužel, divadlo pracuje především s lidskou silou, která se nepodobá bezchybným strojům a proto k těmto situacím někdy dochází. Protože jsem však představitel státní příspěvkové organizace, cítím povinnost, abych případ změny operního představení dne 17. 2. 2001 podrobně vyložil.

    17. února 2001 od 18 hodin bylo na programu opery Národního divadla představení opery Richarda Wagnera Tristan und Isolde (Tristan a Isolda). Toto dílo klade na interprety hlavních rolí mimořádné nároky a proto většina světových scén, které toto dílo uvádějí, zvou do představení hosty, kteří se specializují na wagnerovské role. Tito pěvci mají vzhledem k mimořádnosti svého talentu a k náročnosti rolí extrémní honorářové nároky. Soubor opery ND měl v době přípravy inscenace naštěstí v zaměstnaneckém poměru představitele role Tristana pana Sergeje Ljadova a pro roli Brangäne paní Yvonu Škvárovou. Pro úplnost uvádím, že v sezóně 2000/2001 uvádíme toto představení v jednom obsazení.

    Naneštěstí ve čtvrtek 15.2. pan Ljadov ohlásil indispozici a z objektivních příčin nemohl v představení vystoupit. Do odpoledne se nám podařilo sehnat adekvátní náhradu - pana Goldberga, který zpívá tento typ rolí na německých scénách. K tomuto kroku jsme přistoupili i přesto, že jeho honorář byl na vysoké úrovni (i když vyjednáváním se nám podařilo dosáhnout zlomku jeho obvyklých honorářů v Německu).

    V pátek 16.2. paní Škvárová - pěvkyně pro roli Brangäne - přišla s neschopenkou. Byla další objetí chřipkové epidemie. V tomto momentu jsme již nebyli schopni z rozpočtu pokrýt další honorář pro pěvkyni, která by nahradila paní Škvárovou (zaměstnance ND) na dostatečné úrovni, a proto jsme museli přistoupit ke změně představení.

    Podařilo se nám získat pana dirigenta Jiřího Kouta, čerstvého nositele ceny České hudební rady za mimořádné zásluhy o šíření české hudby v zahraničí, který měl dirigovat Tristana, pro dirigování náhradního titulu večer 16.2. - Její pastorkyňu Leoše Janáčka. Dirigent Kout tuto Janáčkovu operu řídí v mnoha světových operních domech a tento večer byl zážitkem pro pražské operní obecenstvo.

    Změna titulu z opery R. Wagnera na jedno z nejvýznamnějších operních děl české operní literatury byla vysvětlena a omluvena šéfem opery Josefem Průdkem před začátkem představení před oponou.

    Pisatel Dr. Miloš Pěkný si ale především stěžoval na špatnou organizaci, která vznikla při přijímání vstupenek zpět od diváků, kteří nevyužili možnosti zhlédnout náhradní představení. Situaci jsem osobně projednal s vedoucím úseku obchodu a propagace panem Václavem Beránkem. Uvádím následující.

    Hledištní personál nacházející se ve vstupním foyer především, ale i  v ostatních lokalitách Národního divadla je odpovědný za včasné a správné usazení návštěvníků do hlediště a za prodej inscenačních programů. Není oprávněn podávat obchodní informace, prodávat či vracet vstupenky. Z tohoto důvodu je na každém večerním i odpoledním představení přítomna pokladní, která zastupuje obchodní oddělení a je odpovědná za  rychlé řešení vzniklých problémů se vstupenkami - v případě zrušeného představení, náhlých změn titulů, atp. Národní divadlo prodává vstupenky prostřednictvím prodejního vstupenkového systému Pegas. Prodej vstupenek se řídí přísnými pravidly, která jsou zakotvena v obchodní směrnici Národního divadla. Prodej vstupenek na scény Národního divadla se uskutečňuje několika možnými způsoby. Vstupenky je možné zakoupit v pokladnách ND a StD a zaplatit přímo v hotovosti nebo prostřednictvím obchodního oddělení, které vyřizuje hromadné objednávky a v souvislosti se snahou o zlepšení služeb pro diváky vstupenky zasílá spolu s fakturou nebo složenkou objednavatelům po celé republice i do zahraničí. Dále vstupenky na scény ND prodávají (na základě uzavřených smluv o spolupráci) také naši smluvní partneři nebo cestovní kanceláře, které mají kupř. své pobočky i v zahraničí a i tam vstupenky do ND prodávají. Jedná se o společnosti zabývající se prodejem vstupenek na všechny kulturní akce v Praze nebo i v celé republice. Vstupenky prodané prostřednictvím smluvních partnerů mají pochopitelně vyšší cenu. Zmiňuji se o této skutečnosti především proto, že Národní divadlo nemůže právě při změnách nebo zrušených představeních přijímat zpět vstupenky zakoupené u jiného prodejce, tedy za vyšší cenu. Divák musí uplatnit vrácení vstupenky v místě prodeje (tato informace je uvedena i na zadní straně vstupenky). Vstupenky zakoupené příkladně v zahraničí jsou mnohonásobně dražší než ty, které diváci zakoupí v pokladnách Národního divadla. Národní divadlo tedy nemůže proplácet poplatky pro jednotlivé zprostředkovatele, jejichž blíže nezjištěné množství může celkovou výslednou cenu vstupenky ovlivnit. Tuto garanci má tedy vždy poslední článek řetězce, který jak předpokládám je schopen za navrácené vstupenky zákazníkům vracet zpět jejich peníze. Při prodeji vstupenek na hromadné objednávky je nutné v případě přijímání vstupenek zpět dodržovat pravidla - v souvislosti s provázaností zaúčtování plateb jak za faktury nebo za složenky - s celopodnikovým účetnictvím. Vstupenky placené při odběru hromadnou platbou lze stornovat nebo provádět dobropis právě až v obchodním oddělení, které přesně eviduje, jakým způsobem byla ta která vstupenka hrazena a zda byla platba skutečně provedena (abychom nevraceli ještě neobdržené peníze).

    Není to dobrovolná činnost navíc, jak se Vám možná zdát, kdy pokladní ve večerní pokladně bedlivě a možná zdlouhavě pročítala a do prodejního systému Pegas přepisovala pořadová čísla předložených vstupenek. Právě po zapsání vydané vstupenky do systému se ukáže, jakým způsobem byla vstupenka zakoupena a v okamžiku, kdy je jasné, že byla zakoupena v pokladnách Národního divadla a tedy že není na vstupence zprostředkovatelská přirážka, vstupné bez problému obratem navrací. V případě, že zjistí, že vstupenku sice vydávalo Národní divadlo, ale divák ji získal prostřednictvím některého z obchodních partnerů Národního divadla, odesílá žadatele na místo jeho nákupu a  nebo do obchodního oddělení. Kontrola vstupenek ve večerní pokladně se divákovi jeví jako zdlouhavá a nepochopitelná. Leč je bezesporu nutná. Zdálo-li se Vám jednání pokladní nehodné Národního divadla, omluvte ji prosím, ale s přihlédnutím na to, že, jak věřím, chtěla dlouhou frontu diváků uspokojit v době co nejkratší, jednala rychle a ne možná dostatečně uctivě.

    Bohužel i s dalším zmiňovaným problémem - s jazykovou nedostatečností hledištního personálu se musí Národní divadlo potýkat. Jazykové schopnosti hledištního personálu jsou v pravdě jen mizivé ale s přihlédnutím k celkové finanční situaci Národního divadla, kdy v oblasti mzdové například právě uvaděčky, které jsou v divadle každý večer (v ND se hraje každý den, o sobotách a nedělích, kdy se hrají obvykle dvě představení - odpolední a večerní) mají měsíční plat ve výši - přepočteno na libry - 40 GBL. Jistě pochopíte, že tato mzda nezaručí odbornou kvalitu personálu.

    Musím ještě dodat, že vždy při změně představení je ve vitrínkách Národního divadla uveřejněna omluva divákům, v případě operního představení je omluva uvedena i v jazykových mutacích. <>

    Praha 16.3.2001

    JUDr. Jiří Srstka, ředitel ND

    Na závěr musím dodat, že pečlivě sleduji procento stížností na nedostatky při prodeji vstupenek a chování hledištního personálu. V úhrnu roku prozatím nikdy nepřekročily 1% počtu diváků, kteří navštívili či nakupovali vstupenky do ND. Dle mezinárodních statistik je toto procento velice dobrým výsledkem.


    Poznámka:článku pana Pěkného poslala tento dopis Juliana:

    Vazeny pane Culiku,

    pred casem BL publikovaly zkusenost navstevnika ND se zrusenym predstavenim Tristana a Isoldy. Shodou okolnosti jsem byla na temz predstaveni, ale predplatitelum penize nevraceli. Tristana a Isoldu nahradili Jeji pastorkyni. Ta proto jiz v programu podle vysvetleni ND nebude. Nyni poslali nahradni listky na Tristana a Isoldu. Misto predplatneho v nejvyssi cenove kategorii I. galerii. Ceske instituce (jakekoliv) si opravdu delaji z lidi onuci.


    Článek Školné odmítáme měl špatnou úroveň

    Ondřej Čapek

    Článek Školné odmítáme! mě překvapil poměrně nízkou kvalitou, jednostranným pohledem na věc školného a konečně i primitivním manipulací se čtenářem. Pokud iniciativa SOS student získala určitý vliv měly by být její materiály podstatně lépe napsány. Text pana Štefka bohužel odpovídá tak maximálně gymnaziálnímu anarchistovi a to především ve svých závěrečných, velice prostoduchých doporučeních co dělat.

    Proč je školné spravedlivé

    Nejdřív trochu teorie: každá doba (či spíše její elity) se vždy nějak snaží vymezit.. Společnost 80. - 90. let sebe sama definovala jako „společnost znalostí“, „společnost lidského kapitálu“. Tímto se zdůrazňuje, že - v kontrastu s předchozími generacemi - o postavení jednotlivce rozhoduje jeho „lidský kapitál“ (LK), tedy suma užitečných znalostí, kterými disponuje. Důležitým prvkem je přesvědčení, že jednotlivec musí LK uplatňovat svobodně. Spravedlivé rozdělení bohatství se ve společnosti docílí přístupem všech k LK. Stejně tak je i spravedlivé, aby individuální výnosy z LK, byly nějakým způsobem „zdaněny“, redistribuovány směrem od bohatých k chudým, od starších úspěšných k mladým (doposud) nepracujícím.

    Co Štefka zatajil a popletl

    Kromě zcela zřetelných hloupostí větu „buďme upřímní, protože z hlediska kapacity vysokých škol situace je taková, že prostě počet studentů bude stále moci být jenom takový jaký je“ především posuzuje naprosto nesmyslně problematiku školeného bez toho, aby současně zmínil systém státních úvěrů (zmiňuje ho až později, mimo hlavní kontext) a zejména způsob jejich splácení. Australský model je v rámci „společnost znalostí“ řešením zcela spravedlivým a díky tomu, že splácení nastává až od určité úrovně příjmů spíše levicovým - pokud nejste v oboru finančně úspěšným, stát vám půjčku de facto odpustí (což lze samozřejmě napadnout jako nespravedlivé, ale ze silně pravicových pozic). Je absurdní, že právě toto převzetí rizika státem Štefka kritizuje ve větě: „Student by měl splácet půjčku po studiu, až dosáhne průměrného platu. Copak nemalá část vysokoškolských studentů nekončí na úřadech práce?“

    Stejně nesmyslné je zvýšení nebezpečí korupce, které je předpokládáno při zavedení školného. Ochota platit za přijetí na školu se odvíjí od výše výhod (peníze, prestiž, odklad vojny…), které studium přináší. Zavedením možnosti platit za studium míru těchto výhod (a tedy ochotu platit) neovlivní. Naopak: od lidí studující práva mám informaci, že „poplatky“ za přijetí jsou tak vysoké, že alternativa 14 tisíc školného ročně se jeví jako velice levná.

    Fašistické prvky ve Štefkově pojetí společnosti

    Stále se v různých kruzích hovoří o tom, jak to my, co by ta mladá nastupující generace co už nezažila v dospělém věku „rytí držkou v zemi“ vytvoříme novou lepší společnost. Po četbě Štefkova článku se obávám, aby tento názor nebyl stejně naivní jako názor německých meziválečných intelektuálů, co si mysleli, že přece ti mladí lidé co prošli peklem zákopů první světové již nikdy nedopustí válku.

    Co vlastně je ve článku odmítáno: podřízení vzdělávání krátkodobým požadavkům trhu, redukce člověka pouze na "flexibilní pracovní sílu", "imaginární lidský zdroj". Tento postoj by mi nebyl nesympatický, pokud by ihned vzápětí autor (opět) neprokázal naprostý ekonomický diletantismus. Maximalizace zisku není jediným cílem firem. Ty úspěšné se spíše snaží o dominanci v perspektivním segmentu trhu a toho nedocílí minimalizací nákladů. To, že některé české firmy jedou na maximální krátkodobý zisk s minimálními náklady hraničí z hlediska strategie až s barbarstvím jehož typickou obětí však nejsou vysokoškoláci, ale spíše absolventi učebních oborů. Kromě toho fakt „katastrofálního nedostatku studentů technických směrů a přeplněností VŠ humanitních a ekonomických směrů“ svědčí o opaku než se tvrdí v článku: „požadavky trhu“ po 90. léta byly právě po technických oborech, kde jsou dokonce nástupní platy vyšší než u ekonomů, což se ví a stejně se na ně nikdo nehlásí. I v letech 93-95 byl daleko větší nával na humanitní obory, přestože platy (např.) učitelů, historiků a psychologů byly nízké.

    Fašistická je představa podle které by trh měla vystřídat jakási dlouhodobé koncepce vývoje směrů a potřeb společnosti, termín co mne jako svobodomyslného člověka naplňuje hrůzou, stejně jako představa, že se mi hodná státní (?) autorita postará o to abych nemusel měnit zaměstnání. Pojem kvalitativní postup člověka mi až příliš připomíná teze o přerodu/zrodu nového socialistického člověka (a nebo rovnou nadčlověka) a  „obohacování jeho znalostí o nové objevy, metody, prohlubování a rozšiřování jeho vědomostí“ je pojem jak z padesátých let.

    Je smutné, že právě tato představa koncepce rozvoje chráněného před trhem (která je dnes naprosto nesmyslná, především v rámci malé otevřené ekonomiky jako je ČR) mobilizuje dnešní vysokoškoláky. Co vím, když „liberálně pravicová ODS“ kupčila s EU s našimi budoucími právy (zákaz nákupu půdy za omezení přístupu na pracovní trh EU), neozval se nikdo. Izolacionizmus však táhne, tak tedy správně pryč s odpovědností za svět „pane kolego“ Štefko, pryč „s pochybných dobrodružství "pod praporem humanismu a svobody".

    Fašistické prvky v metodách sdružení iniciativy SOS student

    Aktivity, při kterých nátlaková skupina, lobby (a zapomeňme na intelektuálskou povýšenost, nic jiného iniciativa SOS student není) kontaktuje osobně poslance, se mi zdají zcela správné. Ale pokud na středních a vysokých školách vznikají drobné či větší skupinky, které jsou odhodlány školnému čelit, i za cenu okupace školy, jde o uplatnění menšinové zvůle proti všem okolo. Jasně řečeno: pokud poslanci schválí zmetek, odpor formou studentské stávky je správný, pokud je respektován nárok ostatních na jejich třeba nesouhlasný názor. Potíž je v tom, že ambice iniciativy, (či Štefka osobně?) sahají snad až představě, že bude parlamentu diktovat kapitoly státního rozpočtu, či zasahovat do míry státních garancí vkladů občanů v bankách. Jde - na vysokoškoláka - o poměrně naivní představy.

    Za obzvlášť nešťastný považuji argument o užití zkušeností z krize v ČT. Tato krize vedla k přijetí zákona, který daleko více vydává ČTV na pospas parlamentu, protože členové rady jsou dle něj daleko lépe odvolatelnější. Kromě toho průběh krize jak se odehrával na půdě FFUK měl řadu odpudivých rysů. Především párek udavačů Koura - Cieslar se opravdu „vyznamenal“, viz přepis z Tady a teď (a je třeba dodat, že pánové Koura a Mareš zpívali, dle mým informací, spolu a dokonce snad ani nešlo o nacistické písně):

    Petr VRABEC, moderátor: Na demonstraci před budovou ČT napadl osobu Miroslava Mareše student Petr Koura, který tvrdil, že současný předseda rady zpíval nacistické písně. Stalo se tak před třemi lety, když byli společně jako studenti na stáži v Hamburku.

    Miroslav MAREŠ, předseda Rady ČT: Mně chodily několik dnů e-maily, že se tato skutečnost zveřejní a že prostě, pokud nerezignuji z rady. Já jsem asi před třemi roky byl v Hamburku a já si na tuto skutečnost prostě nepamatuji.

    Petr VRABEC, moderátor: Na události z Hamburku si ovšem vzpomíná i další účastník stáže, student filozofie Jan Cieslar.

    Jan CIESLAR, student: Já jsem toho byl svědkem, bylo to před jednou přednáškou, kde jsme si tak žertem povídali, co by na té přednášce tak mohlo být, a najednou pan kolega Mareš začal zpívat nějaké nacistické písničky, nevím, který to byly, ale vím, že to byly nacistický písně.

    Pokud chce jít iniciativa SOS student podobnou cestou, potěš nás pámbu.


    Ovce teto země, opičte se...

    Václav Pinkava

    Clanek pana Jelecka pretisteny (prezobrazeny?) v BL http://blisty.internet.cz/0103/20010316i.html#08 jiste vyvola odezvu, jako kazdy spor(polemika) o nazvu Cesko. Ale zaujalo mne na tom neco bokem(incidentalniho). Clanek poukazuje na stranky, kde taktez vysel.

    Jde o obcasnik "Klaudyán", ktery je podle svého podnadpisu "internetovy magazin pro historickou geografii a environmentalni dejiny".

    Povazuji za vymluvne, ze to neni treba "internetovy casopis zamereny na vyvoj zemepisneho prostredi." To slovo internetovy bych prijal(akceptoval) a uprednostnil(preferoval) nad nejakym novotvarem(neologismem).

    Nemohu se vsak ubranit opovrzlivemu usklebku (pejorativni grimase), kdyz se pojednava(referuje) vzdelane(erudovane) a podlozene(fundovane) se zrejmym(evidentnim) citem(sensitivitou) pro jazyk(lingvu), ehm, na podporu nazvoslovi(terminologie) Cesko, se kterym mimochodem souhlasim.

    Ono totiz neni divu, ze nazev Cesko odmitaji normalni lide jako vyplod(kreaci) nejakych radobyodborniku(diletantu) nebot tito osvetovatele(lumeni) nam neopominaji vylepsovat/(inovovat) i v drobnostech takova klasicka slova jako diskuse(diskuze) - viz komentar Stepana Kotrby v uvodniku BL stejneho cisla, upozornujici na skutecnost, ze na serveru http://www.nejsmeovce.cz vzniklo "diskuzní fórum" (sic)

    Ne na vsechno mame hezke ceske slovo. Napriklad takova 'nauka o znacich' se lepe rekne semiotika, o internetu uz rec byla. Ale pozor, aby z toho nakonec nebyla simiotika(opicarna). <ú> Vzhuru zpet do arborealniho environmentu, nebot "Jsme novi a lepsi!"


    Protestujeme proti zatčení Vladimíra Hučína

    KRAJSKÁ RADA OBČANSKÉ INICIATIVY OBČANSKÉ KOMISE - OSTRAVA

    KAREL KASPERČÍK - předseda

    Dne 10.3.2001 se ve Frýdku-Místku uskutečnilo mimořádné zasedání bývalých prověrkových komisí (dnes Občanská iniciativa-Občanské komise, dále jen zkráceně OI-OK)z okresů bývalého severomoravského kraje, aby projednaly jediný bod, a to situaci okolo BIS v souvislosti se zatčením bývalého člena OI-OK okresu Přerov a pozdějšího důstojníka BIS kpt.Vladimíra Hučína.

    Jednání se uskutečnilo za přítomnosti rodinných příslušníků p.Hučína, členů krajské a republikové rady OI-OK, včetně místo-předsedy této organizace p. Rudolfa Mikoláše a zástupců médií. Účastníci jednání si vyslechli vylíčení skutečnosti popisující zatčení a domovní prohlídku u p. Hučína, aby tak dostali pravdivé informace i z druhé strany, zvláště pak od osob přímo zůčastněných.

    Jsme konsternováni tím, že k zatčení p. Hučína došlo v době jeho nemoci, že domovní prohlídka byla provedena bez účasti nezávislých osob (zastoupení dvěma příslušníky přerovské městské policie nepovažujeme za zastoupení nezávislými osobami), že k údajnému objevení výbušniny na židovském hřbitově došlo za zvláštních a nejasných okolností a opět bez přítomnosti nezávislých svědků, že pracovníci inspekce BIS a zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra se snažili proniknout do počítačové databáze Hučínova ošetřujícího lékaře (bez souhlasu tohoto lékaře).

    Toto vše nese znaky zcela účelového jednání policie, se záměrem jakýmkoliv způsobem zkompromitovat osobu Vladimíra Hučína, kterou mnozí z nás dobře znají z období před listopadem 1989. Velice se podivujeme tomu, že jako zdůvodnění propuštění Vladimíra Hučína z BIS je uvedeno, že neprošel bezpečnostní prověrkou, když jde o člověka, který po celý svůj život bojoval proti totalitnímu režimu. Podivujeme se tomu o to více, neboť víme, že prominenti bývalé StB bezpečnostními prověrkami procházejí bez jakýchkoliv problémů.

    Z výjádření bývalého ředitele BIS Stanislava Devátého víme, že hodnotil kpt. Hučína jako jednoho z nejlepších pracovníků BIS. Proto se ptáme, kteří lidé řídí činnost BIS a jaká je jejich minulost?

    Vladimír Hučín byl zatčen 7.3.2001 při cestě k lékaři. Zdůvodnění, které jsme slyšeli v médiích uvádí, že byl zatčen pro nesplnění rozkazu - nepředání agenturní sítě. Tento požadavek považujeme za absurdní, protože žádný řídící orgán svou agenturu nikdy neprozrazuje. V opačném případě by ji vystavil značnému nebezpečí. Za absurdní považujeme rovněž to, že zúčastněné orgány v prohlášeních pro média již několikrát změnily důvody Hučínova zatčení.

    Celou akci považujeme za účelově zkonstruovanou a žádáme vysvětlení, proč došlo k vazbě Vladimíra Hučína, když milionoví tuneláři jsou vyšetřováni na svobodě a nikdo jim předběžným opatřením nazajistí majetek a neznemožní vycestovat.

    Jako řádní občané tohoto státu máme zcela jinou představu o nezávislosti justice, státního zastupitelství, orgánů policie, když jako členové bývalých prověrkových komisí víme, jací lidé ve funkcích zůstali. Žádáme o vyrozumění rodiny Vladimíra Hučína o místě jeho vazby, o jeho okamžité propuštění a vyvození personálních důsledků u všech zainteresovaných orgánů, které evidentně jednaly v rozporu s platnými zákony. Očekáváme, že přítomní novináři budou o jednání naší OI-OK pravdivě informovat veřejnost, kterou žádáme o podporu. Současně se obracíme na naše ústavní instituce, Poslaneckou sněmovnu a Senát Parlamentu ČR a jejich představitele včetně prezidenta ČR. Žádáme o součinnost i Konfederaci politických vězňů, jejichž členem v Přerově Vladimír Hučín je, taktéž vyzýváme i KAN.

    Na vědomí: Poslanecká sněmovna ČR-předseda V.Klaus
    Senát ČR-předseda P. Pithart
    Komise pro BIS, poslanec p. Klas
    masmédia

    Karel Kasperčík v.r. předseda krajské rady OI-OK KONTAKT:

    Milo Komínek (vydavatel Kanadsko-českého magazínu Svědomí/Conscience)

    Tel.0658 372 35

    Fax: 0658 348 63

    e-mail: svedomi@applet.cz

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|