S Janem Čulíkem o vánoční krizi v České televizi, o české mediální scéně a čecháčkovství

Vychází v Moravskoslezském dnu a Zlínských novinách

Po dvou knihách analyzujících středoevropské (a konkrétně české) myšlení - Jak Češi myslí... a Jak Češi jednají... přicházíte s knihou V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před Vámi zatajili, již jste napsal s Tomášem Pecinou, hlavním reportérem internetového deníku Britské listy. O jakých "zatajených faktech" v knize píšete?

Kulturněpolitický internetový deník Britské listy (http://www.britskelisty.cz), jehož jsem už pět a půl roku šéfredaktorem, se snaží systematicky - a my doufáme, že i poutavým způsobem - informovat o problémech, které většinové české sdělovací prostředky pomíjejí, anebo se jimi zabývají jen povrchně. Vzhledem k tomu, že se zabýváme krizí v České televizi podrobně už přes tři roky zhruba od prvního pokusu Ivana Kytky reformovat zakonzervovanou, nepříliš profesionální redakci zpravodajství na jaře roku 1998, přinášíme v této knize podrobné a všestranné dokumentární svědectví, jak to s televizní krizí kolem Vánoc 2000 bylo doopravdy. Taková slova možná znějí jako bezostyšná reklama, ale jde skutečně o informace, které nikde jinde nenajdete. V novinovém rozhovoru se shrnout tato dokumentace nedá. V knize se mj. dočtete i o zázemí pořadu Klekánice ostravského studia ČT o Sazce a o tom, jak se pořad pokusil ředitel Chmelíček zakázat tím, že Ostravu od vysílání prostě vypnul.

Chceme, aby se občané nad tím, co jim předkládáme, samostatně zamysleli: nenutíme a priori žádná daná řešení. Redakce zpravodajství ČT se vzbouřila proti pokusu o profesionalizaci - proti Kytkovi a Bobošíkové - poprvé už v květnu 1998. Málokdo ví, že v prosinci 2000 to už bylo počtvrté. Argument, že Bobošíková byla "koněm ODS", je nesmysl. Bobošíková je jedinou českou televizní moderátorkou, která se kdy na obrazovce dokázala Václavu Klausovi energicky postavit. Lidé nevědí, že se o Klausovi a např. i o Ivanu Langerovi se už řadu měsíců vyjadřuje velmi kriticky. Její pokus o Vánocích vysílat hrubě neprofesionální "bobovizi" byl ovšem chybou: televizní zpravodajství se nedá dělat bez technického zázemí se šesti (!) nezkušenými lidmi, v situaci obležení, kdy vám odpůrci např. opakovaně rozřezávají pneumatiky u automobilu. Je paradox, že právě tím se Bobošíková u nepříliš informované české veřejnosti zřejmě zdiskreditovala. Ptal jsem se jí, proč proboha o Vánocích nedali s Hodačem nějak najevo, že nemají nic společného s ODS (třeba veřejnou kritikou této strany), a dovolili televizním vzbouřencům celou situaci zmanipulovat proti sobě. Odpověděla mi: "Pane Čulíku, to by ale byla taky manipulace." Hodač a Bobošíková byli do svých funkcí legálně jmenováni a přišli do ČT dělat svou práci - nic víc a nic míň. To, že toto legální jmenování nedokázaly chabé české státní struktury podpořit, a rozložily se pod tlakem televizní propagandy, mělo na situaci v zemi destabilizující vliv. Teď si může stávkou vynutit kdokoliv cokoliv, zejména jestliže pracuje v televizi.

Televizní vzbouřenci nehájili svobodu slova, ale své zaměstnání (mnozí z nich vědí, že by v žádné jiné televizi místo nedostali) a právo vyrábět zpravodajské i jiné pořady stejně chabě jako dosud. Od vítězství televizní vzpoury se kvalita zpravodajství ČT ještě dále propadla. Velkou hrozbou, která k prosincovému televiznímu vzbouření přispěla, byla pro osazenstvo ČT informace, že nový ředitel Jiří Hodač plánuje zavést v ČT kromě průhlednosti financí i systematická profesní hodnocení kvality jednotlivých zaměstnanců, jako tomu je v britské BBC a zcela běžně v mnoha jiných západních podnicích. Sledujeme-li historii vývoje v ČT od roku 1998, každé další vzbouření interních televizních struktur bylo profesionálnější. To čtvrté, z prosince 2000, velmi chytře proměnilo interní pracovně-právní spor ve virtuální celostátní politickou krizi. Využilo při tom podpory čtyřkoalice i některých sociálnědemokratických poslanců. Pro českou společnost je varující, že "veřejnoprávní" televize má možnost takto destabilizovat politickou situaci v podstatě z ničeho, kdykoliv se to jejím redaktorům zlíbí.

V roce 1991 jste vydal čistě literárně historickou příručku o české literatuře v exilových nakladatelstvích v letech 1971 - 1989 s názvem Knihy za ohradou. Jak došlo k tomu, že se Jan Čulík-literární historik proměnil v Jana Čulíka-mediálního teoretika a publicistu?

Proč jsem přešel od literárněvědné činnosti ke sledování sdělovacích prostředků? Zaprvé jsem nepřešel tak docela úplně: v letech 1999 a 2000 jsem s kolegy českými literárními vědci publikoval v angličtině více než pětadvacet podrobných monografických studií o českých spisovatelích dvacátého století v mezinárodní literární encyklopedii Dictionary of Literary Biography (Gale Group, Londýn a Boston), sv. 215 a 232. Dictionary of Literary Biography (spolupracovali na něm i literární historici z ostravské Filozofické fakulty - pozn. aut.) je významná mezinárodní příručka, kterou najdete na Západě v každé univerzitní knihovně, a já jsem velmi rád, že jsem mohl touto prací alespoň symbolicky mezinárodně udělat něco víc pro informovanost o české literatuře.

Nyní se zajímám o sdělovací prostředky víc než o literaturu, protože jsem vždycky soustřeďoval svou pozornost na to, co bylo pro českou společnost v dané době nejcharakterističtější a nejvíce určující. Myslím, že do pádu komunismu to byla literatura, která do značné míry suplovala veškerý politický a společenský diskurz. Dnes jsou - nebo by pro kultivaci veřejné debaty měly být - nesmírně důležité sdělovací prostředky. Proto ten zájem můj i zájem Britských listů. Média jsou pro společnost nástrojem debaty.

V poslední době však hlavní zájem médií o prosincovou krizi v ČT vyhasl. Co se podle vás v této instituci děje právě nyní, kdy prozatímní ředitel "jde" vzbouřencům na ruku, přičemž žádný z rebelů nebyl nijak potrestán?

Snad pohasl, ale naše analytická knížka se dost dobře prodává: původní náklad je skoro vyprodán a připravuje se dělat dotisk. Problém je v tom, že se vzbouřencům z České televize podařilo dostat 3. ledna na Václavské náměstí v Praze několik desítek tisíc lidí, kteří je podporovali. Teď to vypadá tak, že se Česká postavila nad politiku i nad zákon. Jenže udrží se toto privilegované a nezasloužené postavení České televize? Dovolte mi příklad: Podle zákona o přístupu k informacím má Česká televize povinnost poskytovat informace o tom, jaké jsou rozpočty jejích jednotlivých pořadů. Na žádost Britských listů v této věci Česká televize neodpověděla, a porušila tak zákon. Je to svým způsobem logické: Balvínovo vedení ví, že v přímém střetu se televize ukázala být silnější než struktury českého státu a proto si myslí, že se teď může poslancům otevřeně vysmívat do tváře a ignorovat rozhodnutí Sněmovny. Stejný osud patrně postihne i další zákon, jímž by se ČT měla řídit, totiž zákon o zadávání veřejných zakázek. ČT si v zimě vybojovala obdobnou pozici, jakou dosud měli jen čeští zákonodárci: ani pro ČT už teď zákony neplatí. Stejně jako poslanci, i zaměstnanci ČT mají teď "televizní" imunitu, pojištěnou hrozbou zaplněného Václavského náměstí. Britské listy podají na Českou televizi příští týden žalobu za to, že ignoruje zákon o přístupu k informacím.Uvidíme, jak to dopadne. Chceme vidět, zda se zákon v ČR prosadí, anebo je jen pro legraci. To jsou velmi závažné otázky pro samotné kořeny české demokracie.

Dále, základním principem veřejnoprávního vysílání je, že musí systematicky udržovat od všech témat nestranný, kritický odstup. Citujme v této věci Jiřího Hodače podle jeho jedenáctileté zkušenosti z politicky nestranné BBC: i o vlastní instituci, o České televizi, je nutno referovat bez osobního zaujetí a kriticky, jako by to byl úplně cizí podnik. Každé téma musí být zpochybňováno otázkami z opačných pohledů. Jakmile si jednou televizní pracovníci ukradli vysílání pro své vlastní propagandistické cíle, jsou tím jednou provždy zdiskreditováni: pověst nestrannosti se - stejně jako panenství - ztrácí pouze jednou. Otázka je, jak dlouho budou česká veřejnost i politikové tolerovat, že Česká televize svou nestrannost od Vánoc stoprocentně ztratila.

Často vám bývá vytýkáno, že nemáte co mluvit do věcí souvisejících s Českou republikou, protože žijete už mnoho let ve Velké Británii...

Jiní naopak s potěšením kvitují, že Britské listy do českého kulturního prostředí přinášejí celou řadu nových myšlenek a argumentů z vnějšího světa, které rozrušují domácí, do stejných konvenčních postupů zacyklený způsob myšlení. V rámci pokusu o profesionalizaci Britských listů jsme požádali asi před měsícem čtenáře o příspěvek cca 1000 Kč ročně, abychom mohli financovat vlastní investigativní žurnalistiku. Velmi rychle se sešlo 400 000 Kč. Drobnými sponzory jsou často velmi obyčejní, normální lidé, kteří tak projevili pozoruhodnou občanskou angažovanost. Je to pro nás obrovský závazek a mandát.

Zrovna teď čtu jednu novou zahraniční knihu o psychologii, která argumentuje, že každý člověk považuje sám sebe za středobod vesmíru a podléhá falešným představám o sobě i o svém prostředí. Objektivnějšího hodnocení je schopen jen jiný člověk, který má odstup. Totéž přece platí i o hodnocení situace v celkovém českém kulturním a politickém prostředí. Nesmírně cenná je myslím schopnost srovnávat, jak vypadají věci v ČR a v západní Evropě: mám to štěstí, že stojím jednou nohou v české a jednou nohou v britské společnosti už přes dvacet let. Srovnávání odlišných kulturních prostředí vám otevře oči: srovnáváním vznikají nové myšlenky.

Těm kritikům, kteří snad chtějí tvrdit, že Čulík poměrům v ČR jako "cizinec" nemůže rozumět, lze odpovědět i celou řadou dalších argumentů. Britské listy, které rediguji, mají schopné a kvalitní pražské investigativní reportéry. To, co publikují, je tedy syntézou pražského a zahraničního pohledu. Reportér ČT Otakar Svoboda nedávno uvedl v pořadu "Kavky" České televize o naší knize V hlavních zprávách: Televize nepravdivou informaci. Konstatoval, že jsme prý během vzbouření na Kavčích horách "vůbec nebyli přítomní". Přitom naši pražští reportéři Tomáš Pecina a Štěpán Kotrba byli v ČT přítomni přes celé Vánoce skoro každý den, dokonce byli i u toho, když 18. ledna pronikli do kanceláře ředitele ČT vzbouřenci v čele s Ladislavem Paluskou, který tam zřejmě potřeboval zlikvidovat některé dokumenty. Vyfotografovali to a jejich četné další fotografie z televizního vzbouření si v Britských listech prohlédlo více než 25 000 lidí.

A že by názor někoho, kdo v dané společnosti trvale nežije, na tuto společnost byl nelegitimní? To bychom museli zrušit vědní obory, jako je sociologie (studium jiných společností), historie (studium minulosti) a mnoho dalších. Vlastně bychom se nesměli pokoušet snažit se třeba dovědět, jak žili lidi za druhé světové války nebo ve středověku: protože jsme to sami nezažili, nemůžeme tomu přece porozumět, řekl by Čecháček.

Jaký by byl podle vás ideální model dalšího vývoje České televize, potažmo Novy, Primy a Českého rozhlasu?