Papežova politika je strašná, ale jeho odhodlání je hrdinské
Kéž by i světští politikové dokázali se tak pevně přidržovat konkrétních zásad
Ve včerejším deníku Guardian publikoval formou komentáře Hugo Young recenzi nové knihy teologa Hanse Kunga, The Catholic Church: A Short History (Katolická církev, stručná historie, Weidenfeld and Nicolson, 12.99 liber). Shrnujeme.
Katastrofy, jaké připravil papež Jan Pavel II. za posledních dvacet let katolické církvi ve Vatikánu, by bylo obtížné přehánět. Všechno to, co v papežské funkci už dvacet let dělá, je natolik urážkou základních zásad liberální slušnosti, že i katolík, který ještě úplně neztratil svou schopnost podrobovat se učením církve, shledává, že jisté věci, které tento papež vyžaduje, jsou nesnesitelné.
Tento papežský úřad se soustřeďuje na to, aby zlikvidoval většinu práce Druhého vatikánského koncilu z šedesátých let. Znovu si tento papež přisvojil železnou autoritu Říma, kterou onen Koncil, svolaný daleko moudřejším papežem, začal předávat do arény širší diskuse a méně centralizovaného rozhodování.
Nynější papež odmítl mnoho závěrů Druhého vatikánského koncilu. Vysoko na mém seznamu je to, jak dnes katolická církev zachází se ženami. Ve své pozoruhodné nové knize shrnuje tu celou věc Hans Kung: "Tento papež vede téměř přízračnou válku proti moderním ženám, které se snaží žít současným životem, zakazuje kontrolu porodnosti(dokonce i v případech incestu či znásilnění), zakazuje rozvod, zakazuje, aby se kněžími staly ženy a odmítá modernizaci ženských náboženských řádů." Proto, píše Kuhn, se ženy mlčky obrátily ke katolické církvi zády - je to církev, která jim už nerozumí.
K tomu došlo zároveň s děsivou křižáckou výpravou tohoto vedení katolické církve proti svobodnému projevu. Druhý vatikánský koncil otevřel možnost diskuse, tu nyní římská kúrie, za podpory papeže, krutě potlačuje. Liberální teologové, mezi nimi Kuhn, byli zbaveni práva vyučovat.
Severní Amerika a Evropa, Latinská Amerika a Asie jsou plné kněží a myslitelů, zterorizovaných tajnými procesy, aby mlčeli - anebo budou z církve exkomunikováni. Taková vládne míra utajování, že nikdo ani nesmí vědět, kdo to jsou všichni ti provinilci a čím vším se vlastně provinili.
V Římě se promenovali pachatelé těchto inkvizičních praktik, kardinálové z římské kúrie, pod vedením Josepha Ratzingera, během velikonočních ceremonií. Bylo pro mě opravdu obtížné, píše Young, nedívat se na jejich omitrovaný kolektiv s fascinovanou hrůzou. Toto impérium se nyní chová se strojenou bezstarostností, jako by ho nic nemohlo ohrozit. Ratzinger, kdysi liberální kolega Hanse Kunga na německé univerzitě, řídí doktrinářský režim, který je přesvědčen, že ostatní náboženství nemohou být pravdivá, a vydává množství dokumentů, které potvrzují, že katolická církev je patriarchální, nesnášenlivá a triumfálně zpátečnická organizace.
Toto divadlo je v širším světě tak neúspěšné, jak je dnes i podivné. Katolické církvi to mnoho neprospělo. Nejenže klesá návštěvnost kostelů v Evropě i v severní Americe, ale bývalá autorita Říma je nyní mlčky odmítána.
A tak výpis z účtu o éře Jana Pavla II., bude tak červený, jako kardinálův klobouk. Zdá se nyní, že osud katolické církve je funkčně i filozoficky zpečetěn. Katolická církev vyžaduje takovou míru absolutismu, jakou ani intenzivně loajální katolíci s množstvím dobré vůle nejsou schopni dát dohromady s moderním světem.
Hans Kung má asi pravdu, když končí svou knihu apelem, aby byl uspořádán Třetí vatikánský koncil, který by církev přivedl zpět k jednoduššímu, velkomyslnějšímu a autentičtějšímu křesťanství, bez římské byrokracie, chtivé světské moci, jejímž mocenským kontrolním mechanismům se nevyrovnají žádné světské politické organizace.
To, co papež Jan Pavel II. za poslední dvě desetiletí udělal, je strašlivé, ale není to celý příběh. Pohlížíme-li na něho, musíme u něho uznat pozitivní vlastnost, kterou nenajdeme jinde v politickém životě. Okamžitě si uvědomíte, že toto je vedoucí představitel, který jedná na základě skálopevného, osobního přesvědčení. Jeho netolerance vůči všem ostatním názorům je šokující. Ale zápal, s nímž papež prosazuje své názory, dnes nikdy nevidíme u světských politiků, a to je určitě škoda. Tady klečím, zdá se, prohlašuje papež, a toto je Bůh, jemuž jsem zasvětil celý svůj život. Nezajímají mě vaše odlišné názory, nezajímají mě průzkumy veřejného mínění. Nezajímá mě, kolik lidí odmítne to, co říkám, nejsem ochoten ustoupit. Vyhlašuju své přesvědčení, které nezměním. Buď jděte za mnou, anebo si jděte jinam.
Jinými slovy, tady stojí světec: plně věnován své víře, pevný jak žula při svém přesvědčení, muž vynikajícího charakteru a bojovník za lidská práva i sociální spravedlnost všude jinde, jen ne ve své církvi.
Vidět takového vedoucího představitele zblízka během velikonočních oslav ve Vatikánu je bezpochyby pozoruhodně znepokojující. Kdo má ze současných politiků tak silná přesvědčení, že je nezlikviduje podle výsledků nejnovějších průzkumů veřejného mínění? Kdo z dnešních politiků je ochoten hovořit o sociální spravedlnosti a urazit všechny korporace, které její principy porušují? Kdo z nich se se zastane neohroženě žadatelů o azyl? Který politik je ochoten neohroženě bojovat s nepřítelem, ať si voliči hlasují, pro koho chtějí?
Papež nemá žádné divize a také nepotřebuje volební hlasy. Ale částí své osobnosti je velkou výzvou všem politikům, kteří na volebních hlasech závisejí.
