Britské listy


středa 18. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby České zdravotnictví a ochrana osobních dat:
  • Data o zdraví občanů: poslanci zešíleli (Vladimíra Bošková) Velká Británie:
  • Velká Británie: státní zdravotnictví zavádí oficiální rejstřík lékařských chyb Čtyřkoalice:
  • Cyril Buzková (Fabiano Golgo) Znovu k filmu Jízda - kritika kritiky:
  • Dobrá zpráva, Christine Bird neřekla, že film Jízda je špatný (Jan Paul) Nezávislá novinářská práce:
  • Robert Fisk: Kdy novináři odmítají psát pravdu o Izraeli (Independent) Politika a náboženství:
  • Papežova politika je strašná, ale jeho odhodlání je hrdinské (Guardian) Sílí vliv některých Čechů na americkou politiku?
  • Kde se bude konat Bilderbergská konference letos?(Petr Bradáč) Češi v Americe
  • Československá společnost pro vědy a umění: Nové milénium: Nové vyhlídky a nové úkoly (Miloslav Rechcigl)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Že prý jsou v ČR nízké daně :) Poznamenává Václav Pinkava:

    K aktualitám dne patří vyměna na postu ministra financí, nástup Špidlova náměstka Jiřího Rusnoka, a okamžité nakousnuti tematiky dne, tj daní - rozumějme, že vyšších.

    Komu se nezdá tvrzení Hospodářských novin, že v ČR panuje relativně nízké daňové zatížení, jistě by si to rád ověřil pomocí internetu. Ušetřím vám čas. Můžete si to ověřit třeba v  tabulkovém kalkulátoru zde. Jde o práci studentů texaské technické university z podzimu 2000. Po vložení nějakých pomyslných (třeba vlastních) údajů zde ke srovnání shledáme příslušné daňové zatížení v různých zemích. Jsou to USA, Austrálie, Brazílie, Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Mexiko, Rusko, JAR, Španělsko, Švédsko a  Velká Británie - a, setsakramentská to náhoda, mezi nimi je i Česká Republika ! Tento kalkulátor má tu nespornou výhodu, že nám umožňuje posoudit vlastní konkrétní daňové břemeno, ne nějaký statistický průměr, který se dá umně propočítat tím či oním způsobem, hlavně že vhodným k odůvodnění účelových politických tvrzení. Excelovská kalkulační tabulka sice obsahuje makra, ale nezdá se být nikterak zavirovaná (zatím). Čtenářům tedy přeji mnohá příjemná překvapení, v jakém to malém českém daňovém ráji se bezděčně nacházejí...:-)

  • Představa, že česká diplomacie může ustoupit v otázce prodeje půdy cizincům výměnou za volný pohyb pracovníků, je podle ministra zahraničí Jana Kavana naivní. Tato varianta je podle něj nerealistická a  nevýhodná. Úkolem české diplomacie je vyjednat výhodnější podmínky, než nabízí tento "handl", řekl Kavan.

  • Václav Havel bude respektovat jakékoli rozhodnutí Ústavního soudu týkající se jmenování Zdeňka Tůmy guvernérem České národní banky. Vicepremiér Pavel Rychetský chce vládě navrhnout, aby bylo toto jmenování zpochybněno. Tůmu jmenoval Havel. Původně se vláda domáhala u Ústavního soudu rozhodnutí, zda je nutný premiérův podpis ke jmenování guvernéra ČNB prezidentem republiky. Ústavní soud se ale odmítl stížností vlády zabývat s  tím, že mu nepřísluší obecný výklad Ústavy, ani předjímání budoucích případů.

  • Vladimír Železný nesmí podle čerstvého soudního rozhodnutí nakládat se svým podílem ve společnosti CET 21, která drží licenci na vysílání. Obvodní soud pro Prahu 1 vyhověl návrhu příslušného finančního úřadu, podle kterého dluží Železný na daních za rok 1997 přes 50 miliónů korun.

  • Dnes v ČR vychází český překlad knihy Briana Greena Elegantní vesmír. Kniha o teorii relativity, kvantové mechanice a hledání jednotné fyzikální teorie všech částic a sil, zejména tedy o takzvané superstrunové teorii, se zásluhou vtipných analogií a metafor stala v anglosaském světě bestsellerem a vydobyla si i cenu Královské společnosti za nejlepší populárněvědeckou knihu roku 2000. Domácí stránku českého vydání spolu s ukázkovými kapitolami najdete zde. Knihu do češtiny přeložil Luboš Motl.

  • Policie vyšetřuje Tomáše Pecinu pro pomluvu, jíž se měl dopustit v Britských listech v souvislosti s vyklizením Ladronky. Vyplývá to z předvolání, které reportér BL minulý týden obdržel (minulé předvolání pouze uvádělo, že T. Pecina se má dostavit k "úřednímu jednání", a TP proti němu podal stížnost). --- Myslím, že je to ta nejlepší zpráva, jakou mohli bývalí obyvatelé statku Ladronka dostat: pokud dojde k hlavnímu líčení (a nic si v tuto chvíli nepřeji víc), u soudu se bude vyslýchat, promítat a budou se prohlížet fotografie. A na závěr jednání by mohl padnout jeden neobvyklý procesní návrh... (TP) - Gramatické znalosti Policie ČR. Zajímavé je, že předtištěný policejní formulář obsahuje poněkud negramotný výraz "aby jste" (tuto chybu dělávají žáci v páté třídě) - normálně česky se říká a píše "abyste". (JČ)

  • Vystavujeme další dokument týkající se zamýšleného pronájmu pražského parku Grébovka. Tentokrát jde o návrh smlouvy, jak byl obsažen v zadání veřejného výběrového řízení na pronájem. (TP, šok)

  • Obdrželi jsem dokument Karpaty Off-Road, cestopisný film propagující výrobky firmy Nissan, který podle Rady pro rozhlasové a televizní vysílání neporušuje zákon o vysílání. Film jsme zatím vystavili jako real-timový videostream (.rm) pro modem 28K - během pátku doplníme další přenosové rychlosti a formáty. K přehrání je nutný Real Player, který si můžete stáhnout např. zde. --- PR-mani firmy Nissan odvedli skvělou práci a firma dostala - za peníze koncesionářů - film, který by mohl být ozdobou každého showroomu. Jak je možné, že to nevidí radní z RRTV? Jak prosté, milý Watsone! Jsou jen spravedliví: Jestliže nebylo nic špatného na Štěpánkově zpěvu na Nově ani na jeho souběžném působení v Radě a kandidatuře do Senátu, je jen logické, že obdobný přestupek bude tolerován i správné politické straně oddanému řediteli brněnského studia. (TP)

  • Zveřejňujeme několik dokumentů ke kauze Pilip a Bubeník, které minulé pondělí poskytlo kubánské velvyslanectví novinářům na mimořádné tiskové konferenci. Neděláme si nejmenší iluze o tom, jak se skutečností nakládá kubánská strana, avšak považujeme za znepokojivé, jestliže české deníky materiály obšírně komentovaly, ale před čtenáři je utajily stejně pečlivě jako kdysi Rudé právo text Charty 77. Novinářská "škola" Svobodné Evropy nese své plody... (TP, šok)

  • Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem minulý týden - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)

  • Reportáž TV Nova z tiskovky "Držte hubu, Čulíku!" jsme převzali i na server Britských listů. Videoklip je ve formátu MPEG-4/WMV, převést ho na jiný formát bohužel neumíme (pokud nám některý čtenář poradí, jak na to, budeme zavázáni). (TP)

  • Kde je teď v Praze k dostání kniha "V hlavních zprávách: Televize" o vánočním vzbouření v České televizi. Především v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici a v Arbesově knihkupectví, Štefánikova 26, Praha 5. Kniha je k dispozici také zde v internetovém knihkupectví Kosmas za lidovou cenu 118 Kč plus poštovné (má 366 stran). V knihkupectví Kosmas byla kniha několik týdnů na prvním místě v Top Ten nejprodávanějších titulů: stala se tam vůbec nejprodávanějším titulem za celou existenci tohoto knihkupectví. V internetovém knihkupectví Kosmas lze platit i úvěrovou kartou, tedy objednávat knihy i ze zahraničí. Knihu je také možno si ji koupit v běžné pracovní době přímo v pražském nakladatelství ISV, Kafkova 42, Praha 6, tel. 2432 1098.

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://blisty.internet.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://blisty.internet.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Data o zdraví občanů: poslanci zešíleli

    Vladimíra Bošková

    Poslanci Rostislav Čevela (ČSSD) a Milan Cabrnoch (ODS) prosadili neuvěřitelný průlom do osobních údajů pacientů. Podle novely zákona o péči o zdraví lidu, kterou před několika dny v roztržitosti odmávla Poslanecká sněmovna, mohou do zdravotní dokumentace nahlížet:

    lékaři, sestry, rehabilitační pracovníci, lékárníci, kliničtí psychologové, logopedi, členové lékařské, stomatologické a lékárnické komory, revizní lékaři zdravotních pojišťoven, soudní znalci, lékaři správních úřadů, lékaři Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, členové znaleckých komisí, pověření zdravotničtí pracovníci orgánů veřejného zdraví, lékaři orgánů sociálního zabezpečení, lékaři úřadů práce atd.

    Zcela paradoxně však do své vlastní zdravotní dokumentace nemůže nahlédnout sám pacient, jehož se příslušné osobní údaje bezprostředně týkají. Občané ČR se sice mohou zkoušet odvolávat na Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle níž mají právo na veškeré údaje o svém zdraví, avšak žádný český zákon jim přístup ke zdravotní dokumentaci dosud výslovně nezaručuje, takže odvolání na bioetickou konvenci Rady Evropy je v praxi neúčinné.

    Autoři uvedené novely zákona o péči o zdraví lidu si zřejmě nepřečetli ani jeden zahraniční zákon se vztahem k ochraně osobních údajů v oblasti zdravotní péče. Nicméně zcela nedávno poslanci i senátoři podpořili schválení ratifikace úmluvy Rady Evropy, která se přímo týká ochrany osobních údajů při jejich automatizovaném zpracovávání. A bohužel ani tuto úmluvu při novelizaci zákona o péči o zdraví lidu nectili.

    V ČR tak dochází k hrubému porušení ústavního práva občanů na soukromí - pokud uvedená novela projde i Senátem. V žádné západní zemi není přístup profesních pracovníků a dalších zaměstnanců ve zdravotnictví a ve státní správě k údajům o zdraví občanů definován tak široce a mlhavě, jak učinili Čevela s Cabrnochem. Ukážu na americkém zákonu o ochraně osobních dat v oblasti zdravotní péče, že český postup je pravým opakem toho, co činí právně vyspělé, demokratické země.

    Americký zákon týkající se ochrany soukromí občanů ve vztahu ke zdravotní dokumentaci v obecné rovině trvá na tom, že jakékoli "otevření" lékařských zpráv se může stát jen se souhlasem pacienta. Pouze v několika málo zákonem přesně definovaných a zcela výjimečných situacích může být zdravotní dokumentace "otevřena" bez souhlasu pacienta, avšak většinou se tak smí stát pouze na příkaz soudu.

    Tyto výjimečné situace souvisejí např. s vyšetřováním podezření na trestný čin či na šíření nebezpečné infekční choroby. Dotčený občan se však vždy musí dovědět, že jeho zdravotní dokumentace má být zpřístupněna za účelem vyšetřování - a jak jsem již řekla - zpravidla se jedná o příkaz soudu.

    Americký zákon dále řeší to, aby konkrétnější osobní údaje o zdraví občana byly předávány víceméně jen mezi ošetřujícím lékařem a pojišťovnou, nebo mezi jednotlivými poskytovateli zdravotní péče, ovšem za dodržení přísných podmínek. Pacient například dává k těmto převodům informací opakovaně, zpravidla jednou za rok, výslovný souhlas, a také potvrzuje, kterým poskytovatelům zdravotní péče skutečně umožní nahlédnutí do záznamů (zda vůbec souhlasí s tím, že právě tento lékař ho bude ošetřovat). Instituce, které mají k dispozici osobní data pacientů, musejí občanům předkládat seznam osob pověřených k manipulaci s těmito údaji (to v ČR neexistuje) a jsou rovněž povinny maximálně zúžit okruh lidí s přístupem k datům (v ČR dochází naopak k bezbřehému otevření citlivých dat, k nimž bude mít přístup zcela nekontrolovatelný okruh osob). Nejen v USA, ale i v ostatních vyspělých státech má občan možnost nahlížet do informací shromažďovaných o jeho osobě, žádat o opravu nepravdivých údajů, vznášet námitky proti neregulérnímu chování institucí atd. To v ČR neexistuje - nový český úřad pro ochranu osobních údajů dosud nepracuje jako na Západě, navíc informace ve zdravotnictví silně vyloučil ze svého kontrolního působení.

    V žádné západní zemi nesmí lékařská komora sama o své vůli nahlížet do zdravotní dokumentace občanů - bez jejich vědomí, bez jejich souhlasu. Postupy profesních komor jsou ve vyspělých státech vždy v této oblasti podrobněji upraveny různými zákony - to v ČR zcela chybí. Takže v české kotlině se počinem Čevely a Cabrnocha mj. široce otevírá prostor k nežádoucí manipulaci se zdravotní dokumentací, zcela mimo vliv orgánů činných v trestním řízení, soudů apod.

    Vrcholem nevkusu Čevely a Cabrnocha, ale i zbývajících členů Poslanecké sněmovny je záměr, aby státní správa mohla prostřednictvím Ústavu zdravotnických informací a statistiky sbírat jakákoli - zákonem neupřesněná - data o zdraví konkrétních občanů, opět mimo vědomí a kontrolu pacientů, jichž se tento sběr údajů týká. V příslušném zákonu není stanoveno, na jaké úrovni mají být citlivé údaje o nemoci a poskytnutí zdravotní péče zakódovány či anonymizovány tak, aby nebylo možno identifikovat konkrétního občana. Takže pokud Senát tuto zlotřilost potvrdí, mohou se v pražském ÚZIS pod střechou MZ ČR začít volně shromažďovat jakékoli údaje o každém z nás - ať máme rakovinu nebo třísku v palci. Zatímco občan - pacient nebude mít žádný přehled o těchto sbíraných datech a o manipulaci s nimi, pracovníci ve zdravotnictví budou mít příležitost žádat ÚZIS o uvolnění těchto informací za účelem výzkumu apod. Ani výzkum není dostatečně právně upraven, takže není jisté, zda ten, kdo se zaštítí slovy o výzkumné práci, dostane jen anonymizovaná data, anebo i údaje s konkrétním rodným číslem pacienta.

    Tomáš Pecina konstatoval, že vznese tuto záležitost tento týden na tiskové konferenci Úřadu pro ochranu osobních údajů. Vladimíra Bošková k věci ještě dodává: Určitě se zeptejte, já sama jsem nedávno tomuto dozorčímu úřadu poskytla podnět k šetření za Obč. sdružení na ochranu pacientů, neboť jsem zjistila, že v čes. zdravotnictví již dávno dochází k nekontrolovanému poskytování osobních údajů pacientů, například zdravotní pojišťovny začaly přes internet poskytovat různým zájemcům data o pojištěncích, např. ke které pojišťovně pacient přísluší, avšak přitom není zaručeno, zda ten, kdo se táže, má přímou spojitost s poskytnutím péče konkétnímu jedinci.

    Nemocnice si mezi sebou předávají data o hospitalizacích, o léčebných výkonech - a opět je to mimo kontrolu, pacient ani úřad o tom nic nevědí, nikdo nekontroluje, kdo a jak se přiživuje na manipulaci s osob. daty, nakolik jsou či nejsou data anonymizována apod.

    Paradoxní na tom je, že pacient sám nemá přístup ani ke své dokumentaci, ani k údajům o hospodaření nemocnic či o kvalitě péče.

    Avšak jeho data, jeho nemoc, způsob léčby, náklady na ni - to vše je nyní bez kontroly hojně využíváno různými institucemi ve zdravotnictví k účelům, které nemají v zákonech oporu. Bylo by však třeba k této věci spustit masívní pokřik, např. v denním tisku a v TV - neboť jde o daleko rozsáhlejší vstup do soukromí občanů, než jak se stalo u sčítání občanů, domů a jejich částečného majetku.

    Vážený pane,

    zeptejte se ředitele dozorčího Úřadu pro ochranu os. dat: lékaři v ČR se totiž postarali o právní výklad, že na ně se určité zákonné požadavky nevztahují - a činnosti zdravotních pojišťoven u nás nejsou vůbec právně řešeny jako na Západě (nevíme, zda jde o veřejnoprávní či komerční instituce).

    Pokud žádný zdravotnický zákon neupřesňuje základní práva občanů jednoznačně - pak v praxi nic nevymůžete - lékař i pojišťovna vám řeknou, že ve zdravotnictví se vše dělá jinak než v ostatních resortech.

    Ze zákona o péči o zdraví lidu vyplývá jen to, že lékař vás může (ústně) informovat o vašem zdrav. stavu, ale váš nárok na kopii dokumentace či nahlédnutí do ní z toho nevyplývá.

    Podobně pokud jde o zdrav. pojišťovny: zákon o veřej. zdrav. pojištění říká, že výměna dat o léčbě probíhá mezi zdravotnic. zařízením a pojišťovnou, ale neříká nic z toho, co je upřesněno v západ. zákonech (např. náš pacient nemůže chtít po lékaři "dát stranou" zvláště citlivé údaje a neposkytovat je ani pojišťovně - schválně se zeptejte v SRN či Rakousku, kde konkrétní údaje o léčbě bývají spíše agregovány, a podrobnosti se otevírají jen za jasně právně vymezených podmínek, když nap. skutečně probíhá soudní řízení, nebo se šetří pojistný podvod).

    Takže náš občan převážně nemá vstup k žádným svým datům o zdrav. péči, a naopak instituce si libovolně bez jeho vědomí tato data předávají mezi sebou. Ještě jeden příklad: Ukončí-li česká nemocnice hospitalizaci pacienta (i přes jeho protest), nedá mu do ruky hned žádnou zprávu o jeho léčbě, tu ¨se zpožděním nemocnice pošle "nějakým" lékařům (jen výjimečně se k ní dostane pacient), tzn. nemocnice pošle zprávu o hospitalizaci praktickému lékaři a případně dalšímu lůžkovému, ošetřovatelskému zařízení, kam je občan někdy dokonce proti své vůli přemístěn.

    Na Západě je to opačně: ukončení hospitalizace může nastat jen se souhlasem pacienta (případně nezávislého kontrol. orgánu) a hned má pacient nárok na zprávu o léčbě a dalších doporučeních, a pacient sám rozhodne, kam on sám i jeho zpráva budou putovat - s kterými institucemi či osobami souhlasí, aby se dále podíleli na jeho léčbě a nahlíželi do záznamů.

    Čili je u nás vše opačně, než jak má být, což způsobil lobbying lékařů ve vládě a parlamentu.

    Zdravotnické insituce nejsou žádným naším ministrem zdravotnictví vedeny k přísnému dodržování zákonů (i nezdravotnických), naopak ministři zdravotnictví u nás stále jen hledají a prosazují výjimky ze zákona - prostě zdravotnický resort se již v mnoha ohledech (nejen v oblasti osobních dat) vymknul právnímu řádu ČR.

    Například znalecké komise MZ ČR ani nectí správní řád a porušují i trestní zákon. Vlády to celých 10 let po r. 89 tolerovaly.

    Takže se nedivte, že v oblasti osobních dat se české zdravotnictví řítí zcela jinou cestou než ostatní resorty.

    Zatímco na Západě platí v oblasti veřejného zdravotnictví, že se nesmí dělat nic, co není zákonem výslovně definováno, v ČR je tomu naopak: instituce ve veřejném zdravotnictví se cítí být soukromými subjekty a dělají vše, co není zákonem zakázáno (to však platí pro komerční sektor - komerční právo).

    Takže když v čes. zdravotnictví není výslovně zakázáno, aby lékař předal data o zdraví občana komerční pojišťovně, pak k těmto jevům dochází - znám případ, kdy lékař poskytl bez vědomí pacienta údaje ze zdrav. dokumentace komerční pojišťovně.

    Rozdíl mezi vládní politikou a tvorbou zákonů na Západě a v ČR

    Pročítáte-li jakýkoli "západní" zákon, ať je zdravotnický či nezdravotnický, zjistíte, že byl formulován primárně z hlediska zájmu občanů - uživatelů daných služeb. Teprve sekundárně jsou zapracovány i dobré podmínky pro výkon práce pracovníků daného resortu.

    V ČR se přistupuje k tvorbě zákonů bohužel zatím spíše opačně, zejména ve zdravotnictví: naše vlády zákonem "chrání" zájmy úzkých skupin různých pracovníků či "podnikatelů", a velmi mlhavě jsou přitom upraveny zájmy spotřebitelů dané služby, a ve zdravotnictví jsou zákony formulovány výlučně proti zájmům občanů - uživatelů služeb.

    Dám příklad: ve světě, a konkrétně v USA - kolébce "dravého kapitalismu" a úcty k soukromému podnikání - existují zákony, na jejichž základě musejí i komerční (nezdravotnické) pojišťovny poskytovat vládě konkrétní údaje o tom, zda se lékaři poctivě a dostatečně pojistili proti rizikům vyplývajícím z jejich povolání, kolik případů za rok bylo, co se týče vymáhání náhrady škody pacientem od lékaře, který chyboval při léčbě, zda vybrané pojistné stačilo uspokojit nároky občanů - pacientů při odškodňování chybné léčby apod.

    Čili americké vlády jednoznačně chrání primárně veřejný zájem a sbíraná data slouží právě účinné ochraně zájmů veřejnosti. U nás je to naopak, vláda vám řekne, že od soukromých pojišťoven nemůže chtít tuto kontrolu nad lékaři, že je to soukromá věc lékařů, zda se pojistí, a neuspokojené nároky pacientů - odškodnění poškozeného zdraví, u nás nezajímá žádnou politickou stranu.

    Stejným způsobem jsou nyní řešeny otázky nakládání s osobními údaji o zdravotním stavu občanů. Zatímco na Západě je primárně do zákonů zapracován zájem jednotlivých občanů nenechat si narušit své soukromí nemístnými vstupy, u nás se pokračuje v bolševickém přístupu - pod pojmem "zájem státu" (ale stát nejsou jen politici a úředníci, jsou to všichni občané!) se již nyní sbírají zákonem nedefinovaná data - shromažďují se nyní v IKEM - do tzv. národních zdravotních registrů (informace o různých nemocech), a to bez vědomí pacientů, bez možnosti kontroly z jejich strany.

    Nikdo neví, zda skutečně z nemocnic proudí do IKEM (v budoucnu do ÚZIS) konkrétní rodná čísla s konkrétními podrobnostmi ohledně nemoci, léčeb. postupů, atd., anebo zda a na jaké úrovni vůbec dochází k nějaké agregaci dat (o kódování se vůbec nikdo nezmiňuje) - poslankyně Fischerová ve zdravotním výboru PS tuto otázku otevřela, poukázala na to, že do IKEM nyní proudí konkrétní data o zdrav. stavu občanů i s jejich rodným číslem - a nikdo jejímu názoru neoponoval, ačkoli uvedla, že je to nebezpečné (bohužel ani ona sama se nepostarala o nápravu - náprava nemůže jít cestou vyhlášky MZ ČR, je nutno věc zpřesnit přímo v zákonu).

    Navíc v IKEM přijímají žádosti různých zájemců o uvolnění dat z důvodu "výzkumu" zdravotního stavu obyvatelstva či nákladů na zdravotní péči.

    Nakolik dochází k uvolnění osobních dat konkrét. pacientů - to nikdo dnes nekontroluje (věc je v rukou ministra, jehož povinnosti nejsou zákony upřesněny).

    Zatímco např. lékaři si mohou na těchto údajích hravě dělat další tituly ke jménu, veřejnost nemá nárok na kontrolu, na zprávu o způsobu nakládání s daty, ani na výstupy z údajných výzkumných prací, které zůstávají pro občany utajeny.

    (P.S. v IKEM se o sběr dat o nemocných občanech až dosud starala soukromá firma MEDICON, nyní ji MZ chce označit za příspěvkovou organizaci, její činnost však není upravena zákonem)

    Domnívám se, že to, že občan onemocní, nezakládá samo o sobě nárok "státu" na sběr dat o něm. Např. program sběru dat o výskytu rakoviny by měl být jako na Západě vyhlášen zákonem, a to tak, aby ze zdravotnických zařízení směřovaly na zákonem určené místo jen data zakódovaná či anonymizovaná, nikoli pod rodným číslem.

    Jde o to, že kódování osobních dat umožní ochranu soukromí, a přitom nevylučuje možnost kontroly státním orgánem, pokud by bylo podezření na nepravdivá data. Ovšem jakákoli kontrola by na Západě proběhla s vědomím občana. U nás se pravdivost zasílaných dat neověřuje. Občan je z této hry zcela vyloučen, jen se zneužívají jeho citlivá data.


    Velká Británie: státní zdravotnictví zavádí oficiální rejstřík lékařských chyb

    Všechny chyby lékařů a zdravotnického personálu budou od nynějška muset být oficiálně registrovány, ať už jimi byl pacient ohrožen nebo ne. Účelem je zlepšit bezpečnost pacientů v britském státním zdravotnictví, informovala BBC zde ve svém internetovém zpravodajství. Na téže stránce najdete odkazy na četné další britské zpravodajství k problematice chyb ve zdravotnictví.

    Bude založena nezávislá instituce, která bude zaznamenávat všechna selhání, chyby a nedostatky, k nimž dojde v nemocnicích a v ordinacích obvodních lékařů.

    Tato National Patient Safety Agency (Národní agentura pro bezpečnost pacientů) bude provozovat systém povinného zaznamenávání incidentů i chyb, jimž se lékařům podařilo vyhnout až na poslední chvíli.

    Pokud se stane něco, co zabránilo tomu, aby bylo pacientovo zdraví poškozeno, ale incident nicméně odhalil problém, i takováto chybu bude muset být zaznamenána v novém systému.

    Pacienti budou mít také právo sdělovat agentuře informace o chybách či incidentech. Při zaznamenávání chyb se zřejmě budou využívat techniky z jiných společenských sektorů, jako například z leteckého průmyslu, uvedl hlavní zdravotník (Chief Medical Officer) britské vlády profesor Liam Donaldson při inauguraci nové agentury.

    Podobně jako v leteckém průmyslu budou zřejmě vydávány bulletiny s podrobnostmi o záporných skutečnostech, jak k nim došlo a jak se jim v budoucnosti vyhnout. Do britského státního zdravotnictví budou pravděpodobně zavedena i opatření, obdobná bezpečnostním procedurám, jaké se používají při leteckém provozu. Profesor Donaldson se zmínil o tom, že lékařské týmy, které provádějí vysoce rizikové procedury jako složité operace srdce či chemoterapii, se budou pravděpodobně muset podrobovat bezpečnostnímu školení.

    Loni v červnu byla vydána v Británii analýza, z níž vyplynulo, že každoročně dochází v britském státním zdravotnictví k 840 000 chybám a mimořádným událostem. Profesor Donaldson uvedl: "Je přirozené, že lidé dělají chyby, ale existuje velký prostor pro to, abychom omezili jejich dopad a snížili riziko pro pacienty. Nový úřad bude toho katalyzátorem." Donaldson sdělil BBC, že je cílem poučit se z každé chyby a to poučení realizovat v celém zdravotnictví. "Chceme, aby měl možnost těžit z toho, co zažil pacient v jedné části země, i budoucí pacient v úplné jiné části země."

    Podle nynějších zpráv bude nový úřad fungovat do července 2001, ale stráví prvních několik měsíců tím, že bude vydávat předpisy nemocnicím a obvodním lékařům ohledně toho, jak kategorizovat mimořádné události a jak je registrovat. Do konce roku 2002 by pak všechny britské nemocnice a "většina" zdravotních středisek, kde působí obvodní lékaři, se měly stát součástí tohoto celostátního monitorovacího systému.

    Výbor pro bezpečnost léků také oznámil, že bude studovat problém chybného užívání léků, k němuž dochází kvůli zmatkům v balení či v označení různých léků.

    Nový úřad pro bezpečnost pacientů usiluje především o zlepšení ve čtyřech specifických oblastech:

  • Úřad chce zredukovat na nulu do konce roku 2001 počet pacientů, kteří zemřou anebo jsou paralyzováni v důsledku špatně provedených injekcí do páteře.

  • Úřad zamýšlí do roku 2005 omezit počet mimořádných událostí, spojených s gynekologickou praxí, které vedou žalobám proti státnímu zdravotnictví, o 25 procent.

  • Do roku 2005 má být snížen počet chyb týkajících se předepsaných léků o 40 procent.

  • Do roku 2002 má být zredukován počet sebevražd mentálně postižených pacientů, oběšením z horní části postele anebo z konzole na záclonu ve sprše.

    Od roku 1975 došlo v britském státním zdravotnictvím alespoň ke 14 incidentům, kdy byl lék vincristine vstříknut injekční stříkačkou do páteře a nikoliv, jak je správné, do žíly.

    Připravuje se samostatná analýza, jak se vyhnout opakování této chyby.

    50 procent finančních prostředků, které ročně vydává britské státní zdravotnictví na obhajobu před žalobami pacientů, se týká žalob ve věci odškodného pro nemluvňata, jimž byl poškozen mozek.

    Úřady doufají, že si na sebe nová inspekční instituce vydělá tím, že její práce a její doporučení povedou k podstatnému ušetření částek na odškodném pro pacienty a k ušetření dalších výdajů, spojených s lékařskými chybami.

    V únoru letošního roku zemřel osmnáctiletý Wayne Jowett, protože mu byl vstříknut vincristine do páteře a nikoliv do žíly.

    V lednu zemřel tříletý Najiyah Husain poté, co mu v nemocnici omylem dali kysličník dusičitý namísto kyslíku.

    Dr. Peter Hawker, předseda výboru pro lékařské odborníky v British Medical Association konstatoval, že zavedení této strategie bude vyžadovat "obrovské změny" v pracovní kultuře britského státního zdravotnictví a apeloval na lékaře, aby o mimořádných událostech informovali při dodržování zásady důvěrnosti.

    "Musíme uznat, že určitá míra lidských omylů je nevyhnutelná a restrukturalizovat proces tak, abychom chyby minimalizovali, ale v současnosti pracujeme v kultuře, která je zvyklá lidi individuálně obviňovat a běžně se předpokládá, že nešťastná událost je vinou konkrétního jednotlivce."


    Cyril Buzková

    Fabiano Golgo

    Cyril Svoboda může docela dobře těžit z toho, že se stal zlým hochem Čtyřkoalice. Výzkum už poněkolikáté potvrdil, že Petra Buzková a Stanislav Gross se jeví veřejnosti jako mnohem přijatelnější, narozdíl od starých dobrých brachů věrných ČSSD. Češi mají rádi tyto pseudorebely, výstřední osobnosti s odlišnými politickými názory. Obyvatelstvo je (mírně řečeno) zklamané svými politiky, porušení pravidel nebo nestandardní cesta automaticky zajistí sympatie značné části národa, která volá po rychlých změnách.

    Čtyřkoalice už od začatku vytvářela image alternativy k současné politické scéně, vystupovala jako rebel ve zkorumpovaném kocourkovském parlamentu. Voliči volali po podstatných změnách v politickém scénáři... Pak jsme dostali návrat Petra Pitharta!

    Svoboda ve snaze vypadat čerstvě a přitom působit sehraně se svými politickými partnery dokonce svlékl svůj kabát křesťanského protivníka partnerství homosexuálů a nyní prodává zředěnou verzi svého dřívějšího postoje, aby uchlácholil novodobě smýšlející členy US. Ale představa, že by se snad ty nejburanštější postoje křesťanských demokratů mohly sblížit s postoji US, které mají podobu "humánní ODS", není zrovna moc přesvědčivá. Zejména po překvapeních, která tu máme každý týden.

    Čtyřkoalice je značně kritizována jak za nesoulad ve své vnitřní spolupráci, tak za nesourodost celé své koncepce. Společnost by uvítala útok na opoziční smlouvu. Zejména pak ti, kteří nepatří mezi fanatické zastánce ODS. Ovšem je třeba si uvědomit, že rozdílnost programů US a KDU-ČSL (včetně účesů a stylu oblékání) je stejná jako je tomu u ODS a ČSSD. Ale samozřejmě ti první během své kampaně nevytrubovali do světa, že jsou možností proti tomu druhému.

    Čtyřkoalice je Frankenstein, který se snaží přežít poté, co byl ve spěchu vytvořen, aby zvítězil ve volbách do Senátu. Nakonec se musela Čtyřkoalice sebrat a utvořit srozumitelnou formaci, aby dala možnost nešťastným voličům (umírněné) pravice i (umírněné) levice volit jiné vládní uskupení a dát jim tak pocit, že snad tentokrát nabere země ten správný směr. Problém ovšem spočívá v tom, že nás Čtyřkoalice mate svými podivnými kroky a nedostatkem jednoty, řečeno diplomaticky. Je pak těžké dát lidem nějakou naději na změnu. Kopřiva a další nové tváře působí nevýrazně, čímž se ztratil veškerý počáteční půvab včetně těch starých obličejů ... no, byly prostě staré. Beztak po sobě nic významného nezanechali ...

    Stane se Svoboda v KDU-ČSL tím, kým je Buzková v ČSSD? Nebo svou poslední epizodou utopí zbylé šance Čtyřkoalice přesvědčit lidi, že jsou něčím reálným a ne jen prázdnou bublinou či příhodným slepencem, který podává falešný obraz jednoty?

    Fabiano Golgo je brazilský novinář, působící jako reportér v České republice.


    Dobrá zpráva, Christine Bird neřekla, že film Jízda je špatný

    Jan Paul

    Christine Bird si svojí "kritikou" Svěrákova filmu Jízda předvelikonočně "vykoledovala" hned dvě rozezlené reakce, které jsou si podobné jako "vejce vejci", v úporné snaze "školit" autorku z neznalosti českého prostředí, jeho kontextu i jazyka. Jako by jí tím bylo upíráno právo vyjádřit se k filmu, který by se - nedej bože - neměl nelíbit ve světě. Jako by teprve znalost konkrétního prostředí měla předjímat kritikovu způsobilost mít svůj individuální kritický pohled na umělecké dílo. Vybavme tedy své umění při vývozu do ciziny nálepkou pozor, čerstvá a proti kritice hájená postkomunistická práce, bez znalosti českého prostředí nesrozumitelná. Nesdílím tuto potřebu a zvlášť ne u Jana Svěráka, který Kolju na poslední chvíli proti původním plánům účelově doplnil oscarovým happy-endem.

    Především mi chybí argumentační opora v reakci jak Paříka, tak Peciny. Ve chvíli, kdy autorka eseje s velkou dávkou odvahy podrobuje film detailnímu kritickému rozboru pod drobnohledem "češstvím" nezaujatého diváka, "český" Pařík s Pecinou se zmohli jen na jeho obhajobu. Kdyby napsali rovnou: polibte nám s tím prdel, bylo by to mnohem jasnější. Jejich obhajující reakce ale nejsou kritikou, protože tvrzení studentky "upnuté v anglickém dívčím kostýmku" nijak nerozporují. Jindřich Pařík, vzkazující autorce že by se pro pochopení filmu měla nejlépe narodit v Čechách, je úplně mimo a kromě skvělého vtípku o přerostlé školačce znechuceně pozorující slipy svých spolužáků se již na nic dalšího nezmohl.Tomáš Pecina který v samém závěru sděluje čím vším film vlastně není, skončil u konstatování, že se v něm komplikovaně prolíná několik rovin, ale neřekl, o čem Jízda vlastně je. Daniel Tomek po té oba partnery doplnil souhlasným poplácáním po zádech.

    Tomáš Pecina sice nikde neukazuje, v čem je Christine Bird povrchní, má ale pravdu, když hovoří o alegoričnosti Svěrákova filmu. Jízda je v použití různé symboliky (např.ojeté západní auto a "cesta nikam") především alegorický snímek a jako každá alegorie je postaven na obraznosti a tudíž je především vizuální záležitostí. Pro mne občas dokonce nudnou ve svém prvoplánovém záměru vytvořit tzv.generační film (pohoda, "tráva", nezávaznost, "zastřená" sexualita) a kýčovitou, ve své snaze doladit atributy českosti, nám "důvěrně" známou krajinou vývozního pohlednicového kolorismu (v Markétě Lazarové ovšem krajina representuje prostředí "sdíleného údělu" a v Jízdě prostředí bezcílného bloumání, a proto je zdánlivě trefné Pecinovo srovnání jen povrchní). Obraznost byť skryté sexuální symboliky je nakonec také to, co Christine Bird zajímá a co zdánlivě obsedantně pitvá, trhajíce okvětní lístky předstírané hlubší výpovědi (verbální složka filmu - údajný klíč k jeho pochopení), ve snaze dostat se ke "ztopořené lodyze" rafinovaného soft-porna. Ostatně pokud byl podle Peciny motiv české krajiny působivě využit k ideologické manipulaci např. ve Třiceti případech majora Zemana ("naše krásné ideály v naší krásné vlasti"), nevidím důvod, proč by Anin klín naplněný roztátou zmrzlinou nemohl v interpretaci Christine Bird vzbuzovat přímou sexuální touhu.

    Celá ta lapálie kolem její kritiky ukazuje ještě na jednu významovou rovinu, jíž se autorka dotkla v samém závěru svého textu, v kterém považuje pornografickou podstatu filmu Jízda za pokus vybudovat postkomunistickou českou totožnost. Nedostatek "kritického" myšlení - aniž bych se chtěl Paříka, Peciny a Tomka nějak dotknout je z téhož ranku. Jejich nesouhlasné reakce na recenzi Christine Bird se totiž nezaměřují na kritiku jako takovou a na smysl přednesených kritických argumentů v ní, ale naopak se vyznačují naší typickou snahou samotný význam (v tomto případě zdánlivě negativní) jejího textu zpochybnit a tím kritizované (v našem případě "napadené") dílo "očistit" a glorifikovat v jeho interpretační nedotknutelnosti.

    Kritické tradice našeho myšlení byly totiž na dlouho přerušeny a díky tomu vyhodnocujeme vnější analýzy našeho umění nikoliv jako relevantní a důležité "pohyblivé" součásti výkladu díla, ale jako útok na jeho podstatu. (Kritika kritiky která kritizuje kritiku, je pak něco, co se zde již vůbec nenosí).

    Totožnost postkomunistické kritiky je proto zatížena strachem o cokoliv, co se jen trochu jeví jako umění, ovšem co jiného lze podrobovat kritice než umění, které má nějaký význam. Bezvýznamné dílo nemá cenu v obecné logice důvodů ke kritice posuzovat, protože ani není co kritizovat. Základním neporozuměním v textu Christine Bird je proto skutečnost, že autorka nikde neřekla, že film Jízda, je díky své více či méně skryté pornografii špatný.

    Kritická esej Christine Bird je na naše poměry mimořádně odvážná, v důsledné snaze zkoumat vyznamové souvislosti filmu Jízda, skrze jeho pornografičnost. Na studentku čtvrtého ročníku je to slušný výkon a jakékoliv poznámky z fóra BL o tom jak vypadá a co nosí, je jen pseudointelektuální trapnost. Mám ale jednu dobrou zprávu pro všechny přecitlivělé národní patrioty: Film jízda byl před kritikou "obyčejné, bezvýznamné a blbě oblečené studentky odněkud z Glasgow" stejný a zůstane jím i po ní! Stejně blbý a nebo stejně dobrý ?

    PS:

    Podstatné je, že další ohlasy potvrdily možnost účelového použití krajinných motivů, jako i skutečnost, že verbální složka filmu není klíčem k jeho pochopení. Christine Bird tím získává mírnou převahu v opodstatněných důvodech ke své kritice, než kolik jich měla na začátku z vnějšího pohledu svých oponentů. To je velice poutavé, protože já kritiku vnímám především jako tvůrčí činnost v čase, mimo různé kategorie definitivních odsudků. Mé pojetí pohledu na smysluplnost kritiky proto předpokládá pro její funkčnost i četnost výskytu "podobných" argumentů (nikoliv ale obhajob), neboť je to s ohledem na subjektivitu kritiky jistá pojistka alespoň "určitého" hodnocení.

    Scházejí-li se v nějakém myšlenkovém bodě byť vždy odlišně vyřčené názory, je důvodné se domnívat, že "na tom něco je". Výhodu má proto každá kritika která pracuje s co nejmenším počtem domněnek, neboť v sobě vytváří více možností k obecnějšímu širšímu porozumění. Velkým omylem u nás je přežívající předsudek, že jedinou funkcí kritiky je sdělení, že dílo je buď špatné a nebo dobré. V tom můj text - mám-li být neskromný - přináší zvrat ve prospěch argumentace Christine Bird.


    Robert Fisk: Kdy novináři odmítají psát pravdu o Izraeli

    Obava, abychom nebyli obviněni z antisemitismu, nás vede k tomu, že tolerujeme strašlivé činy na Blízkém východě

    Tento komentář vyšel včera v deníku Independent na tomto místě.

    Co kdybychom bývali podporovali režim apartheidu v Jihoafrické republice proti většinovému černošskému obyvatelstvu? Co kdybychom bývali chválili bělošské vedení Jihoafrické republiky jako "pevné válečníky" a neoznačovali bychom je za rasisty? Co kdybychom vysvětlili zastřelení 56 černošských aktivistů v Sharpevillu jako pochopitelnou "bezpečnostní akci" jihoafrické policie. A co kdybychom charakterizovali černošské děti, zastřelené policií, jako "dětské oběti", které své politické kauze obětovali sami jejich rodiče? Co kdybychom apelovali na "teroristický" Africký národní kongres, aby "zvládl své lidi"?

    Téměř každý den je to přesně to, jak se chováme v izraelsko-palestinské válce. Bez ohledu na to, kolik mladíků usmrcují Izraelci, bez ohledu na to, kolik vražd je spácháno na obou stranách a bez ohledu na to, jak krvavá je pověst izraelského ministerského předsedy, informujeme o tomto konfliktu, jako kdybychom podporovali jihoafrické bělochy proti černochům.

    Ne, Izrael není Jihoafrická republika (i když bez okolků podporoval její režim apartheidu) a Palestinci nejsou černoši z brlošských sídlišť. Avšak mezi Gazou a černošskými sídlišti v Johannesburgu není příliš velký rozdíl a ani není příliš velký rozdíl mezi taktikou izraelské armády na okupovaném území a mezi taktikou jihoafrické policie. Jihoafrický režim apartheidu měl popravčí čety, stejně jako je má dnes Izrael. Ale ani Jihoafrická republika nepoužívala útočné vrtulníky a řízené střely.

    Málokdy od druhé světové války byl nějaký národ tolik zostouzen jako Palestinci. A málokdy byl nějaký národ tak často omlouván a chlácholen jako Izraelci. Izraelská velvyslanectví si nyní povolávají editory novin po celém světě a stěžují si, že prý není férové charakterizovat izraelského premiéra jako dogmatika. A reportéři poslouchají.

    Sharon, je nám vysvětlováno, se prý možná promění v pragmatika, v druhého de Gaulla, ve skutečnosti je víc jako francouzští pučističtí generálové v Alžírsku. Ti také užívali mučení a zmasakrovali své arabské protivníky.

    Musel to být až izraelský autor - Nehemia Strasler, v deníku Ha´aretz - aby vysvětlil, že Sharonova kariéra v žádném případě neznamená mír. Sharon hlasoval v roce 1979 proti mírové smlouvě s Egyptem. Hlasoval proti odchodu z jižního Libanonu v roce 1985. Stavěl se proti izraelské účasti na madridské mírové konferenci v roce 1991. Byl proti plenárnímu hlasování v knessetu ohledně dohody z Oslo v roce 1993. Zdržel se hlasování o míru s Jordánskem v roce 1994. V roce 1997 hlasoval proti dohodě o Hebronu V roce 2000 odsoudil způsob, jímž Izrael ustoupil z Libanonu. Teď staví židovská sídliště na okupovaných arabských územích, čímž hrubě porušuje mezinárodní právo rychleji než jeho předchůdce.

    A přesto máme věřit, že za válku nese vinu zkorumpovaný Jásir Arafat, obět Parkinsonovy choroby. Arafat nedokáže "zvládnout" svoje lidi. Kritizuje ho George Bush, zatímco jeho národ zvěrstvy pronásleduje izraelské politické vedení. Rafael Eytan, bývalý šéf izraelského generálního štábu, měl ve zvyku mluvit o Palestincích jako o "švábeech ve sklenici". Menachem Begin jim říkal "dvounohé bestie", rabín Ovia Yousef, duchovní hlava strany Shas, je charakterizoval jako "hady". Loni v srpnu je Ehud Barak nazval "krokodýly". Minulý měsíc charaterizoval Rehavem Zeevi, izraelský ministr turistiky, Arafata "štírem". Ani jihoafrický režim nenadával černochům takto zavilými přízvisky.

    A běda diplomatu nebo novináři, který na to poukáže. Před nedávnem obvinilo Středisko Simona Wiesenthala v Paříži švédskou předsedkyni Evropské unie, že "podporuje protižidovské násilí. Odsuzovat Izrael za "eliminaci teroristů", napsalo toto středisko švédské premiérce, "připomíná spojenecký argument za druhé světové války, podle něhož by bombardování kolejí, které vedly do Osvětimi, povzbudilo mezi Němci antisemitské pocity". Švédsko prý "jednostranně útočí na stát lidí, kteří přežili nacistický holocaust". A zločin švédské premiérky? Odvážila se říci, že "praxe eliminace vytváří překážku míru a mohla by vyvolat nové násilí". Ani se nezmínila o popravčích četách.

    Letos v únoru se dopustil týdeník Newsweek na titulní stránce podvodu tím, že tam otiskl - pod titulkem "Teror se stává globálním - exkluzivní: mezinárodní síť Bin Ladena" - děsivou fotografii muže, jeho tvář zakrytou arabským šátkem a v ruce samopal. Čtenář si musel představovat, že je to člen "sítě globálního teroru" Osamy bin Ladeena. Ale já jsem vyhledal finského fotografa, který byl autorem tohoto snímku. Fotografii pořídil na pohřbu na západním břehu Jordánu. Ten muž byl ozbrojený člen palestinské milice Tanzim - a s Bin Ladenem neměl nic společného. Milice Tanzim je násilná. Avšak titulní stránka týdeníku Newsweek geneticky pošpinila celý palestinský národ tím, že ho spojila s mužem, který je údajně odpovědný za umisťování bomb na amerických velvyslanectvích v Africe.

    Jak to napsal onen odvážný americký spisovatel Charley Reese ve svém pravidelném americkém sloupku, Izraelci "si vytvořili vlastního neporazitelného nepřítele". Udělali z Palestinců takové zoufalce, tak je zadupli do země, tak hluboce je pokořili, že Palestinci už nemají co ztratit. My jsme to taky učinili. Naše zbabělství, naše odmítání psát pravdu, strach, že nás pomluví, že jsme "antisemité" - což je nejodpornější pomluva každého novináře znamená, že přehlížíme strašné činy na Blízkém východě - a tím jsme za ně i my přímo odpovědni. Možná, že bychom si měli vyhledat ty výstřižky z doby apartheidu a vzpomenout si na dobu, kdy lidé nebyli beze cti.


    Papežova politika je strašná, ale jeho odhodlání je hrdinské

    Kéž by i světští politikové dokázali se tak pevně přidržovat konkrétních zásad

    Ve včerejším deníku Guardian publikoval formou komentáře Hugo Young recenzi nové knihy teologa Hanse Kunga, The Catholic Church: A Short History (Katolická církev, stručná historie, Weidenfeld and Nicolson, 12.99 liber). Shrnujeme.

    Katastrofy, jaké připravil papež Jan Pavel II. za posledních dvacet let katolické církvi ve Vatikánu, by bylo obtížné přehánět. Všechno to, co v papežské funkci už dvacet let dělá, je natolik urážkou základních zásad liberální slušnosti, že i katolík, který ještě úplně neztratil svou schopnost podrobovat se učením církve, shledává, že jisté věci, které tento papež vyžaduje, jsou nesnesitelné.

    Tento papežský úřad se soustřeďuje na to, aby zlikvidoval většinu práce Druhého vatikánského koncilu z šedesátých let. Znovu si tento papež přisvojil železnou autoritu Říma, kterou onen Koncil, svolaný daleko moudřejším papežem, začal předávat do arény širší diskuse a méně centralizovaného rozhodování.

    Nynější papež odmítl mnoho závěrů Druhého vatikánského koncilu. Vysoko na mém seznamu je to, jak dnes katolická církev zachází se ženami. Ve své pozoruhodné nové knize shrnuje tu celou věc Hans Kung: "Tento papež vede téměř přízračnou válku proti moderním ženám, které se snaží žít současným životem, zakazuje kontrolu porodnosti(dokonce i v případech incestu či znásilnění), zakazuje rozvod, zakazuje, aby se kněžími staly ženy a odmítá modernizaci ženských náboženských řádů." Proto, píše Kuhn, se ženy mlčky obrátily ke katolické církvi zády - je to církev, která jim už nerozumí.

    K tomu došlo zároveň s děsivou křižáckou výpravou tohoto vedení katolické církve proti svobodnému projevu. Druhý vatikánský koncil otevřel možnost diskuse, tu nyní římská kúrie, za podpory papeže, krutě potlačuje. Liberální teologové, mezi nimi Kuhn, byli zbaveni práva vyučovat.

    Severní Amerika a Evropa, Latinská Amerika a Asie jsou plné kněží a myslitelů, zterorizovaných tajnými procesy, aby mlčeli - anebo budou z církve exkomunikováni. Taková vládne míra utajování, že nikdo ani nesmí vědět, kdo to jsou všichni ti provinilci a čím vším se vlastně provinili.

    V Římě se promenovali pachatelé těchto inkvizičních praktik, kardinálové z římské kúrie, pod vedením Josepha Ratzingera, během velikonočních ceremonií. Bylo pro mě opravdu obtížné, píše Young, nedívat se na jejich omitrovaný kolektiv s fascinovanou hrůzou. Toto impérium se nyní chová se strojenou bezstarostností, jako by ho nic nemohlo ohrozit. Ratzinger, kdysi liberální kolega Hanse Kunga na německé univerzitě, řídí doktrinářský režim, který je přesvědčen, že ostatní náboženství nemohou být pravdivá, a vydává množství dokumentů, které potvrzují, že katolická církev je patriarchální, nesnášenlivá a triumfálně zpátečnická organizace.

    Toto divadlo je v širším světě tak neúspěšné, jak je dnes i podivné. Katolické církvi to mnoho neprospělo. Nejenže klesá návštěvnost kostelů v Evropě i v severní Americe, ale bývalá autorita Říma je nyní mlčky odmítána.

    A tak výpis z účtu o éře Jana Pavla II., bude tak červený, jako kardinálův klobouk. Zdá se nyní, že osud katolické církve je funkčně i filozoficky zpečetěn. Katolická církev vyžaduje takovou míru absolutismu, jakou ani intenzivně loajální katolíci s množstvím dobré vůle nejsou schopni dát dohromady s moderním světem.

    Hans Kung má asi pravdu, když končí svou knihu apelem, aby byl uspořádán Třetí vatikánský koncil, který by církev přivedl zpět k jednoduššímu, velkomyslnějšímu a autentičtějšímu křesťanství, bez římské byrokracie, chtivé světské moci, jejímž mocenským kontrolním mechanismům se nevyrovnají žádné světské politické organizace.

    To, co papež Jan Pavel II. za poslední dvě desetiletí udělal, je strašlivé, ale není to celý příběh. Pohlížíme-li na něho, musíme u něho uznat pozitivní vlastnost, kterou nenajdeme jinde v politickém životě. Okamžitě si uvědomíte, že toto je vedoucí představitel, který jedná na základě skálopevného, osobního přesvědčení. Jeho netolerance vůči všem ostatním názorům je šokující. Ale zápal, s nímž papež prosazuje své názory, dnes nikdy nevidíme u světských politiků, a to je určitě škoda. Tady klečím, zdá se, prohlašuje papež, a toto je Bůh, jemuž jsem zasvětil celý svůj život. Nezajímají mě vaše odlišné názory, nezajímají mě průzkumy veřejného mínění. Nezajímá mě, kolik lidí odmítne to, co říkám, nejsem ochoten ustoupit. Vyhlašuju své přesvědčení, které nezměním. Buď jděte za mnou, anebo si jděte jinam.

    Jinými slovy, tady stojí světec: plně věnován své víře, pevný jak žula při svém přesvědčení, muž vynikajícího charakteru a bojovník za lidská práva i sociální spravedlnost všude jinde, jen ne ve své církvi.

    Vidět takového vedoucího představitele zblízka během velikonočních oslav ve Vatikánu je bezpochyby pozoruhodně znepokojující. Kdo má ze současných politiků tak silná přesvědčení, že je nezlikviduje podle výsledků nejnovějších průzkumů veřejného mínění? Kdo z dnešních politiků je ochoten hovořit o sociální spravedlnosti a urazit všechny korporace, které její principy porušují? Kdo z  nich se se zastane neohroženě žadatelů o azyl? Který politik je ochoten neohroženě bojovat s nepřítelem, ať si voliči hlasují, pro koho chtějí?

    Papež nemá žádné divize a také nepotřebuje volební hlasy. Ale částí své osobnosti je velkou výzvou všem politikům, kteří na volebních hlasech závisejí.


    Sílí vliv některých Čechů na americkou politiku?

    Kde se bude konat Bilderbergská konference letos?

    Petr Bradáč

    Podle Jamese Tuckera, jehož informace bývají obvykle spolehlivé, se má Bilderbergská skupina letos sejít nedaleko (asi 50 km od) švédského Göteborgu v letovisku Stenungsbaden ve dnech 24. až 28. května 2001.

    Jejím trvale základním tématem je celosvětová "zóna" volného obchodu, vedoucí k vytvoření světové vlády v rámci OSN a odstranění národních států; proměna každého jedince v námezdního otroka jejich "globální plantáže", shrnuje Tucker.

    Konference se schází těsně před schůzkou Evropské unie na nejvyšší úrovni, ale také před stockholmskou konferencí ICANN, organizace pro správu internetu.

    Internetová společnost pro přidělená jména a čísla ICANN nedávno vytvořila výbor pro hledání způsobu, jak nejlépe zastupovat zájmy individuálních uživatelů internetu v rámci ICANN, v čele s Carlem Bildtem, bývalým švédským premiérem a zvláštním vyslancem OSN, ale také novým členem stálého výboru Bilderbergské skupiny. Informační technologie jsou stále více středem zájmu této konference.

    Členy stálého výboru Bilderbergu byli i nynější předseda Komise Evropské unie Romano Prodi (v osmdesátých letech), současní komisaři Mario Monti (1983-93), Pedro Solbes (ve funkci; člen Trilaterální komise od 1996); konferencí se účastnili dnešní komisaři Erikki Liikanen (Portugalsko 1999), Frits Bolkenstein (Kanada 1996; člen londýnského Královského ústavu pro mezinárodní vztahy RIIA v Chathamu), Günther Verheugen (Švýcarsko 1995), Chris Patten (také Trilaterála) a Antonio Vitorino (Kanada 1996).

    Řada dalších aktuálních analýz a informací je zde.

    Podle některých soudů však nabývá na vlivu - zejména na novou americkou politiku - ještě jedna, dosud opomíjená aktivita, založená pod patronací Václava Havla v Praze - Nová atlantická iniciativa, ve které má silné pozice i jistá část české elity. Jaká to je část, naznačí jména (abecedně:) Miloš Forman, Tomáš Halík, Tomáš Ježek, Mikuláš Lobkowicz, Lucie Pilipová, Karel Schwarzenberg.

    O tom, co je Bilderberg, se dočtete zde.


    Československá společnost pro vědy a umění v Americe:

    Nové milénium: Nové vyhlídky a nové úkoly

    První leden 2001 znamená začátek nového tisíciletí. Staré milénium skončilo a nadešel čas k zamyšlení nad tím, v čem se můžeme poučit ze svých úspěchů i nezdarů v minulosti a na plánování do budoucna.

    Československá společnost pro vědy a umění, neboli SVU jak si většina z nás zvykla ji důvěrně nazývat, existuje po víc než půl století - dost dlouho na některé závěry o její užitečnosti a účinnosti. Byla založena v době studené války, kdy v bývalém Československu byl u moci stalinistický režim.

    Mnozí příslušníci české a slovenské inteligence i jiní lidé milující svobodu byli donuceni opustit svou vlast a hledat asyl na Západě. Právě tito příslušníci inteligence pojali myšlenku založit SVU. Záměrem bylo udržovat při životě vzácné historické tradice, které začaly dlouho před začátkem druhého milénia a které utlačovatelský režim odmítal. Ačkoli západní svět byl zneklidněn událostmi za Železnou oponou, nedělal si naději na změnu jejich kurzu. Právě tyto okolnosti vedly české a slovenské intelektuály v zahraničí k založení SVU. Někteří lidé se mylně domnívali, že Společnost byla založena z lítosti nebo zoufalství. Podle Dr Jaroslava Němce, který je všeobecně považován za zakladatele SVU, tomu tak rozhodně nebylo. Dr. Němec říkával, že naše Společnost byla produktem hněvu nad nerozhodností světa a neschopností zastavit nevyhnutelnou katastrofu.

    SVU chtěla vytvořit platformu pro svobodný vývoj československé kultury v exilu a přiblížit světu české a slovenské kulturní tradice, které jsou starší než tisíc let. Aktivity Společnosti, jak je nastínily původní stanovy, sestávaly z podpory a koordinace výchovného, akademického, literárního a uměleckého úsilí československé inteligence v zahraničí. Toto pojetí se postupně rozšířilo tak aby otevřelo Společnost všem jednotlivcům zajímajícím se o pěstování české a slovenské kultury, bez ohledu na jejich etnický původ.

    Naše dosavadní výsledky hovoří samy za sebe. Společnost uspořádala dvacet světových kongresů, šest evropských konferencí a dvacet regionálních konferencí, přes třicet uměleckých výstav, více než padesát hudebních a divadelních produkcí, a více než dvacet výstav knih. Kromě toho vydala přes osmdesát knih a monografií a čtyři periodika, vedle sponzorování nebo podpory zhruba padesáti jiných publikací. Zcela mimo zmíněné činnosti každá skupina pořádala svá zasedání, přednášky, diskuse, výstavy a jiné místní akce. Je na místě zdůraznit, že toho všeho se dosáhlo vlastním úsilím, pomocí vlastních finančních zdrojů. Společnost není na nikom závislá, nikomu nic nedluží a stojí na vlastních nohou.

    Po zániku komunistického režimu v roce 1989 se aktivity SVU značně rozrostly. Nyní kromě svého původního poslání se Společnost stala mostem mezi českými a slovenskými odborníky a lidmi v jiných zemích. Umožňuje akademickým pracovníkům v zahraničí čerpat užitek ze styku s kolegy v Čechách a na Slovensku, a pomáhá při opětném zapojení intelektuálního života těchto dvou národů do hlavního proudu světové vědy, literatury a umění, od něhož byla tak dlouho oddělena politickými překážkami.

    V posledních šesti letech je Společnost svědkem nebývalého oživení a pozoruhodného růstu. Mezi různými organizacemi orientovanými na české a slovenské záležitosti nyní SVU očividně uplatňuje vůdčí roli. 20.světový kongres SVU pořádaný loňského srpna ve Washingtonu byl nesporný úspěch pokud jde o celkový program i finančně, a podle názoru mnoha lidí to byla klíčová událost historického roku 2000 pro všechny zájemce o české a slovenské záležitosti.

    Nově zvolená Výkonná rada, která převzala vedení Společnosti ve valné hromadě SVU pořádané loni v srpnu, se okamžitě pustila do mapování svého programu a priorit pro příští dva roky. Bez ohledu na obrovský pokrok, jehož Společnost dosáhla v posledních letech panovalo uvědomění, že Společnost stárne, a že je zapotřebí nápravného opatření aby se tento trend zastavil. Výsledkem je konsensus v našich řadách, že nadešel čas na omlazení SVU a na zapojení mladých lidí do vedení.

    Naše místní skupiny již poukazují na zahájení tohoto procesu: "Důraz na mládež" je nyní bezpochyby hlavní prioritou. V této souvislosti jsme jmenovali nový Youth Advisory Committee, poradní výbor pro mládež, který sestavuje databázi mladých. Abychom se dopracovali k hmatatelným výsledkům, potřebujeme plnou spolupráci všech členů. Členové jsou vyzýváni, aby přihlašovali do SVU své děti a aby je vybízeli k aktivnímu podílu na naší práci. Vítáme dobrovolníky z řad naší mladší generace k účasti na různých aktivitách SVU a vítáme jakékoli nové iniciativy, s nimiž mohou přijít.

    Mladí lidé mohou čerpat značný užitek z členství předkládáním referátů na konferencích a kngresech SVU, posíláním svých příspěvků k otištění v anglickém periodiku SVU Kosmas, prostřednictvím poradenství pro jejich disertační náměty, účastí ve studentských soutěžích esejů, sledováním pravidelných zpráv o svém postupu, aktivitách a úspěších v bulletinu SVU atd. Naše Zprávy SVU nyní pravidelně otiskují biografické údaje o vybraných mladých lidech ve zvláštní rubrice nazvané "Focus on Younger Generation", záběr na mladou generaci.

    Také existuje mnoho jiných příležitostí pro zapojení mladých lidí do aktivit SVU. Organizátory nadcházející srpnové konference SVU v Nebrasce by potěšil zájem mladých lidí o spolupráci s nimi na programu stejně jako by byli potěšeni kolegové v Plzni v České republice, kteří tam připravují příští světový kongres na rok 2002.

    Kromě omlazování Společnosti klademe značný důraz na naše publikace, které vždy byly považovány za "imperativ SVU". Těší nás návrat periodika Kosmasu k plné činnosti. Vybízíme autory jak v SVU tak mimo ni aby obesílali redakci Kosmasu svými příspěvky. Náš nový šéfredaktor, Clinton Machann a jeho redakční rada odpovídají svižně. Aby se Kosmas stal životaschopným podnikem, rádi bychom naše periodikum v angličtině viděli postupně jako soběstačné. Aby se tohoto záměru dosáhlo, potřebujeme nové předplatitele, jak mezi jednotlivci, tak institucemi, knihovnami, aj. Všichni členové jsou vyzýváni, aby se stali předplatiteli Kosmasu a zasazovali se o jeho publicitu mezi svými přáteli a v univerzitních knihovnách.

    Rovněž hodláme pokračovat ve vydávání monografické série - uvítáme návrhy z řad členů pokud jde o tituly, autory, atd. Obvykle nevydáváme knihy sami, nýbrž ve spolupráci s renomovanými nakladateli, kteří jsou pro tento účel lépe vybaveni.

    Také klademe důraz na zlepšování kontaktů s našimi členy. Zlepšili jsme obsah Zpráv SVU a rovněž jsme urychlili jejich publikační časový rozvrh. Nyní přinášíme pravidelnou rubriku "SVU Calendar", ve které tiskneme zprávy o nadcházejících akcích jednotlivých místních skupin. V zájmu pokračující užitečnosti této rubriky je nanejvýš důležité, aby místní skupiny neustále posílaly redakci nejnovější informace o své činnosti. Nejúčinnější udržování styků se však děje prostřednictvím e-mail a právě tímto způsobem jednotliví členové výkonné rady komunikují navzájem. S potěšením konstatuji, že většina našich místních skupin má vlastní e-mail a přístup k internetu. Ty skupiny, které dosud nemají přístup k e-mail jsou vyzývány, aby měly mezi svými činiteli co nejvíc jednotlivců s takovým vybavením.

    SVU potřebuje nejnovější technologii k postupu kupředu. Po několika letech experimentů s Home Page, nyní máme vlastní Web Site, která je vysoce informativní, neustále se obnovuje, je přátelská k uživatelům a interaktivní. Členové, kteří ji dosud nenavštívili, by se na ni měli podívat. Naše adresa URL je poměrně jednoduchá a snadno se zapamatuje:www.svu2000.org.

    Mezi prioritami SVU přibyly dvě - udržování našeho kulturního dědictví v zahraničí a práce směřující k rozvoji občanské společnosti, civil society. Co se týče prvního záměru, SVU již značně pokročila. Ve spolupráci s Komisí pro národní dědictví sdružující hlavní české etnické organizace provedla souhrnný průzkum vztahující se k památným místům a archiváliím. Výsledkem tohoto průzkumu jsou dvě pracovní zprávy, "Czech-American Historic Sites, Monuments and Memorabilia" (česko-americká historická místa, památníky a pamětihodnosti) a "Czechoslovak American Archivalia" (československé americké archiválie). Tato práce samozřejmě teprve začíná. Z uvedených zpráv je zřejmé, že většina etnickýh organizací dosud neodevzdala patřičné dokumenty do žádného z renomovaných archivních depozitářů a většina z nich dokonce neprovedla inventář svých vlastních sbírek.

    Co se týče druhé priority, práce směřující k rozvoji občanské společnosti, to bylo samozřejmě hlavní téma posledního kongresu SVU ve Washingtonu, DC. Je to oblast, na kterou se budeme soustřeďovat i na našich příštích konferencích a v našich publikacích. Rovněž jsme iniciovali založení nové Elias Humanitarian Award (Eliášova humanitní cena), která bude udělována každým rokem společně s čestným titulem.

    Doufám, že tato slova vám dají alespoň částečný podnět k zamyšlení. Těším se na vaše odezvy a návrhy, a zvláště vítám veškeré nové iniciativy a dobrovolnou pomoc z řad zainteresovaných členů.

    Miloslav Rechcigl

    President SVU

    www.svu2000.org

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|