Britské listy


středa 25. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize:
  • Naše pořady stojí mnohem víc, než kolik jsme uvedli (Damián Kaušitz) Korupce a lobbying:
  • Jak se na ministerstvu dopravy vypisují výběrová řízení (Petr Baubín, Štěpán Kotrba) Česká kinematografie:
  • Dva opravdu velké filmy (z třetího dne promítání na Academia Film Olomouc; Jan Čulík) Česká politika:
  • Ještě k nedělní Partii (Vladimír Bernard) Ještě jednou Radio Pacifica:
  • Nepokoje v Pacifice (Michael Albert) Sociální fórum v Porto Alegre:
  • Astérix proti Římské říši (Fabiano Golgo) Dokument doby:
  • Projev Václava Klause na "ideové konferenci" ODS Americký summit:
  • Fraška v Quebec City (Jiří Jírovec) Školství:
  • Vzdělání - s předpoklady, bez pokladů (Václav Pinkava)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Projev Václava Klause na "ideové konferenci" ODS

    (předneseno 21. dubna 2001; text převzat ze serveru www.klaus.cz)

    Scházíme se – v tomto slavnostním a historickém prostředí – abychom připomenuli, oslavili, ale i zhodnotili prvních 10 let existence ODS. Jsem přesvědčen, že připomenout, oslavit a kriticky zhodnotit máme co. Zcela přirozeně se hned na počátku nabízí otázka, zda je těchto 10 let doba krátká nebo dlouhá? Platí oboje. Z hlediska lidských dějin či měřeno životem člověka deset let mnoho není. Podíváme-li se na to z hlediska politiky, představuje to téměř celé období obnovené demokracie naší země. V politice tedy žádným nováčkem nejsme, jsme už určitým veteránem naší politické scény.

    1. Úvod

    Po deseti letech je ODS pevná a konsolidovaná politická strana, pro voliče srozumitelná a snadno čitelná a svým stoupencům přinášející jasné poselství. Její zrod byl přirozenou reakcí na situaci v naší zemi. Na našem ustavujícím kongresu v Olomouci jsem řekl tato slova: „Máme možnost vytvořit silnou pravicovou stranu konzervativního založení. Nemáme právo tuto šanci, která se v historii nenabízí příliš často, nevyužít.“ ODS nebyla žádným umělým nebo náhodně vzniklým výtvorem. Byla a je pokračovatelkou oné mimořádné společenské aktivity občanů naší země, ke které došlo v okamžiku pádu komunismu. Proto jsem tehdy mohl říci, že „potřebujeme všechno jiné než přetrvávání porevolučního provizória“, že „normální politický život nemůže být organizován bez standardních politických stran“, že „chceme být integrujícím jádrem pravice“, že „chceme vrátit lidem naději“, že jim „chceme vrátit víru v budoucnost“ a že tuto víru „sami máme“. Myslím, že na těchto slovech nemáme co měnit.

    Dnes ale nechceme jen rekapitulovat „dějiny“ Občanské demokratické strany. Především sami sobě, ale současně i celé naší veřejnosti chceme říci, kde jsme a hlavně kam směřujeme, a to jak v krátkodobém výhledu prvního roku nového tisíciletí, tak i v perspektivě následujících let.

    2. ODS v kontextu vývoje naší země

    Vývoj naší strany není oddělitelný od vývoje naší země. Lepší i horší okamžiky ODS i celé naší země spolu v uplynulém desetiletí těsně souvisely a často se dokonce zcela překrývaly. Je třeba je férově – se všemi jejich plusy a mínusy – popsat a zhodnotit. Chtěl bych zdůraznit jednu důležitou věc. I když se to v každodenním mediálním střetávání a ve virtuální realitě, která se tím kolem nás vytváří, téměř ztrácí, situace v naší zemi je – porovnáme-li to se srovnatelnými zeměmi – poměrně konsolidovaná. Mohla by být výrazně lepší, mohli bychom však prožívat daleko větší dramata a nepříjemnosti. Je to především díky tomu, že klíčové období prvních polistopadových let bylo v naší zemi zvládnuto rychleji, klidněji a hlavně lépe než v řadě jiných zemí a že je proto i dnes na čem stavět. K tomu jsme přispěli zásadním způsobem.

    Situace by byla lepší, kdyby nedošlo k otřesům roku 1997. Nemuseli jsme prožít hospodářský pokles, způsobený vzájemně se podporujícím či doplňujícím efektem necitlivé politiky centrální banky a narůstajícího politického chaosu, nemuseli jsme čelit následným politickým i hospodářským ztrátám, nemuseli jsme ztratit drahocenný čas krátkou, ale svými důsledky nákladnou epizodou naší země s úřednickou či poloúřednickou vládou. Nemuseli jsme však ztratit něco ještě mnohem cennějšího: nemuseli jsme ztratit pozitivní atmosféru (a dobrou náladu) a spolu s ní i elementární důvěru, kterou měla naše země ke svému vlastnímu polistopadovému vývoji a k tehdejší koaliční vládě, vedené ODS. Mnoho negativního se stát nemuselo, mnoho pozitivního se stát mohlo, nicméně to všechno je už dnes nezměnitelnou věcí minulosti a naším úkolem je zajistit, aby se to stalo poučením pro budoucnost.

    Východisko ze situace roku 1990 jsme našli. Bylo nutné najít východisko i ze situace roku 1997. Trpělivě, poctivě, ale i inovativně jsme ho hledali a i s odstupem let můžeme říci, že jsme ho – v mezích tehdejších možností – našli. Po událostech listopadu 1997 jsme se rychle zkonsolidovali a díky tomu jsme se poměrně úspěšně utkali s našimi hlavními politickými soupeři v mimořádných parlamentních volbách června 1998. Tyto volby, v nichž za daného stavu vcelku očekávaně zvítězili socialisté, se však nestaly rozuzlením a bohužel se nestaly ani dostatečným poučením. KDU-ČSL a Unie svobody tehdy neakceptovaly nabídku vítězných socialistů na společný vstup do vlády a s ODS, která zůstala nejsilnější pravicovou stranou, vládnout také nechtěli. Proto se naše země, hned po volbách, přiblížila k další politické krizi. Bylo to v situaci, kdy jsme naléhavě potřebovali politickou a hospodářskou konsolidaci, kdy jsme chtěli vstoupit do NATO, kdy jsme se chtěli rychle přibližovat k Evropské unii a kdy jsme chtěli obnovit hospodářský růst.

    Jedinou možností bylo, aby na sebe ODS, jako druhá nejsilnější politická strana, vzala nelehkou spoluzodpovědnost, aby odešla do opozice a aby – za přesně stanovených podmínek – umožnila vítězným socialistům sestavit menšinovou vládu. Toto řešení přispělo ke konsolidaci politické a hospodářské situace. Současně tím ODS dostala do ruky poměrně silný a pro sebe, v tehdejší situaci, jediný použitelný nástroj, jak brzdit plány, s nimiž ČSSD – na základě svého socialistického a navýsost populistického volebního programu – zvítězila ve volbách. Bez přehánění je možné říci, že náš vstup do NATO, naše nelehké přibližování se k EU, ale i oživení našeho hospodářství jsou výsledkem tohoto poměrně odvážného kroku. Ten samozřejmě měl i svou druhou stránku a tou bylo další zesílení ataku vůči ODS. Ti, kteří se nás již předtím snažili vytěsnit na okraj politické scény – což byl ostatně zásadní motiv událostí té doby – spustili proti ODS, pod zástěrkou boje proti Opoziční smlouvě, nekonečnou a nesmírně agresivní mediální válku. Té jsme svědky dodnes a s blížícími se volbami – pokud je to vůbec možné – budeme svědky ještě více.

    Je na nás, abychom se toho nezalekli a abychom dali jasněji než kdykoli dříve najevo, že spoluodpovědnost, kterou jsme jako konstruktivní opozice na sebe vzali, své výsledky přinesla. To, že byla vláda donucena chovat se racionálněji než si přála a předpokládala, to, že musela přikročit k privatizacím, které nám v době, kdy byla v opozici, nejen vytýkala, ale přímo znemožňovala, to, že opustila své nebezpečné předvolební sliby ohledně sociální politiky, bylo zásluhou námi zvoleného řešení situace. Toho dosáhla ODS a nikoli ti, kteří se sice navenek vydávají za „jedinou skutečnou“ opozici, ale kteří ve skutečnosti – na rozdíl od nás – pro vládní návrhy až příliš často hlasují. To je třeba našim voličům stále připomínat.

    3. Deset let existence, deset let zápasů o charakter demokracie

    Ke zhodnocení deseti let ODS bych připomenul několik uzlových bodů, a to ještě jen ve formě nadpisů či hesel. Rozhodně mezi ně patří:

    • hned na počátku devadesátých let úspěšně vybojovaný zápas o uznání nevyhnutelnosti vzniku systému politických stran jako předpokladu účinného fungování parlamentní demokracie;

    • zásluha o to, že se na naší politické scéně poprvé v dějinách objevila pravicová strana občanského typu;

    • rozhodující příspěvek k zahájení hluboké přeměny naší země na základě jasného a srozumitelného transformačního konceptu svobody, parlamentní demokracie a tržní ekonomiky, místo tehdy propagovaných iluzí o nejrůznějších třetích cestách v politice i ekonomice;

    • náš, téměř nikým nezpochybňovaný příspěvek k hladkému rozdělení Česko-slovenské federace, které bylo nevyhnutelným důsledkem nejen tehdejšího rozložení politických sil na Slovensku, ale i převažujících nálad a aspirací celé slovenské veřejnosti;

    • důležitý přínos k úspěšné druhé fázi vývoje naší země v období let 1992-96, kdy došlo k nastartování a ke čtyřletému trvání rychlého ekonomického růstu;

    • obtížný pokus vyřešit složitou situaci po volbách roku 1996 jak v zemi jako celku, tak v ODS, kdy se uvnitř naší strany začala formovat politická skupina, prosazující její přeměnu v neurčitou „středovou“ formaci, která by se zbavila svého jasného ideového zakotvení, což by znamenalo ohrožení samotné existence občanské pravice v naší zemi;

    • klidné a přesvědčivé zvládnutí situace konce roku 1997, která vyústila v odchod této skupiny členů z ODS, díky němuž se tito naši bývalí členové dostali tam, kde jsou dnes, tj. na okraj rozplynutí se v nejasných strukturách čtyřkoalice;

    • nová inspirace, nová energie a v neposlední řadě i noví členové, které tyto události přivedly do ODS, což ve svém součtu přispělo k tomu, že jsme se znovu stali jedinou relevantní pravicovou stranou v zemi;

    • neusnutí na vavřínech a proto narůstající uvědomění si nutnosti provést uvnitř ODS strukturální reformy, vyplývající ze stagnace členské základny, z malého počtu (a nepřesvědčivých výhledů) mladých členů, ale i z ponorkových nemocí některých našich sdružení, reformy, na něž aktivní složka naší členské základny netrpělivě čeká;

    • nová regionální odpovědnost, kterou ODS přijala po vítězných krajských volbách.

    ODS se hlásí ke spoluodpovědnosti nejen za ten obrovský, unikátní, neopakovatelný a ve své podstatě úspěšný transformační pohyb, ale i za množství malých i větších problémů, chyb a neúspěchů, s ním spojených. Nestáli jsme v závětří, nehledali jsme si alibi, prošli jsme mnoha zkouškami a získali jsme obrovské zkušenosti. Přesto si, po celou dobu těchto hlubokých změn, doprovázených řadou otřesů, jako jediná politická síla udržujeme poměrně vyrovnanou přízeň a podporu veřejnosti.

    4. Ve svých protivnících nevidíme nepřátele, považujeme je za politické soupeře

    V roce 1997 jsme se nenechali vytlačit na okraj politiky. Na politické scéně jsme zůstali a i nadále se od nás očekávají rozhodné kroky a zásadní iniciativy. Tato očekávání našich voličů vycházejí z důvěry v naše pevné ideové zakotvení a my jim i dnes musíme slíbit, že je nezklameme. Neustálé chybování našich politických partnerů i významných mediálních komentátorů v odhadech toho, co v té které situaci uděláme, pramení hlavně z toho, že dodnes nepochopili, že ODS nešlo, nejde a nepůjde o moc, že se nezabýváme politikařením a že nám nejde o populistická gesta. Že to, oč nám jde, je mnohem jednodušší a prostší a že to – na rozdíl od nich – chápou a že tomu rozumí statisíce a milióny lidí, jejichž názory vyjadřujeme a jejichž zájmy hájíme. Je to naše zarputilé prosazování stanoviska, že východiskem všeho je a musí být svobodný občan a že je proto naším cílem vybudovat svobodnou zemi, která nebude brzděna nafouklým aparátem zkostnatělé, dirigistické vlády údajných „majitelů pravdy a rozumu“, svazujících občana tisíci nitkami omezení, zákazů, příkazů, ale i návodů jak žít a co dělat. My vycházíme z toho, že suverénní a samostatný občan sám nejlépe ví, jaké jsou jeho zájmy. Stejně tak víme, že jedině od něj je odvozena naše existence a naše politická síla. V roce 1991 jsem řekl: „Jsme proti hrubému podceňování naší veřejnosti, s čímž kalkulují představitelé některých dalších politických stran“. Můžeme být spokojeni, protože ve svých názorech jsme konzistentní.

    Lidská společnost je střetem nejrůznějších zájmů a postojů a mnozí lidé nevidí svět v našich měřítcích a v našich kategoriích. Mnozí si také nevěří, či se dokonce spoléhají na to, že jiní, „moudřejší“, vědí lépe než oni sami, co je pro ně dobré. Mnohým vyhovuje daleko pasivnější přístup k životu než je ten, který od nich očekáváme a žádáme my. Mnozí chtějí, aby se o všechny jejich osobní problémy staral stát, chtějí, aby k němu neustále mohli mít nataženou ruku, do níž – z jakýchsi bezedných zdrojů – budou vždy vloženy dostatečné peněžní prostředky. My víme, že tudy cesta k prosperitě nevede. Tudy spíše vede „plíživá“, ale o to nebezpečnější cesta k jejímu opaku. A právě o cestu vpřed se přeme a přít budeme. Našim spoluobčanům budeme ukazovat, že pouze aktivní přístup člověka a jeho přijetí stanoviska, že „i můj názor platí a je důležitý“ vede k takové budoucnosti, jakou si přejí.

    Naším hlavním politickým protivníkem byla, je a bude levice, reprezentovaná ČSSD. S ní se budeme utkávat o charakter naší země a o základní principy jejího fungování a směřování. Ani v této demokratické levici však nevidíme nepřítele a nemíníme si „balit své legitimace do kůže jejích členů“, jak vyhrožovali oni nám, když byli v opozici. Nemíníme je také za všech okolností bezhlavě kritizovat, či chodit na ně „žalovat“ do světa, jak to dělají představitelé některých jiných politických stran. Náš společný národní zájem v integrující se Evropě je pro nás kategorií vyššího druhu a my dobře víme, že ho nemůžeme prosadit sami, ale jen a jedině společně s celou demokratickou částí našeho politického spektra. Pokud budou socialisté v některé dílčí věci úspěšní a zemi to přinese prospěch, nemáme důvod se mračit. I když jsme momentálně v opozičních parlamentních lavicích, neplatí pro nás heslo „čím hůře, tím lépe“. Takový dospělý politický postoj však pro naše politické partnery či soupeře zatím bohužel neplatí – zvláště, jde-li o jejich postoje k nám. Za projev politické puberty pokládáme podporování nikdy nekončících kampaní s jediným motivem – „Co od ODS jest, od ďábla jest!“ – a rozhodně se takovou tezí vůči ostatním politickým subjektům neřídíme a řídit nikdy nebudeme.

    Soupeření, nikoli nepřátelství, to je teze, kterou vnášíme a do dalších soubojů, střetů a jednání vnášet budeme. Až se tyto postoje stanou skutečností, přestane být možné vznešenými slovy mluvit o jakési abstraktní vizi nové politické kultury, neboť to bude kulturní princip sám o sobě.

    Nevidíme-li mezi demokratickými parlamentními politickými stranami nepřátele, tím méně je vidíme mezi jejich představiteli. Velmi rezolutně odmítáme stále omílanou frázi o nemožnosti politických dohod kvůli jakýmsi přetrvávajícím osobním řevnivostem či animozitám mezi jednotlivci. Historicky bychom patrně k podobným postojům měli největší právo, od nás by byly nejpochopitelnější, ale opakuji, že to není to, co určuje naše motivace a naše jednání. Na fňukání a na pocit ukřivděnosti čas nemáme, protože máme vyšší cíle.

    Své voliče a sympatizanty budeme do volebních střetů s levicí mobilizovat znovu a znovu a odpovědně se budeme chovat i po sečtení volebních výsledků. Mandát, který dostaneme, budeme realizovat buď ve vládním uskupení nebo v tvrdé, účinné a efektivní opozici. Máme pro to dostatek předpokladů. Jsme autentická politická strana, nejsme sešlost, jednorázově svolaná na náměstí. Lišíme se mezi sebou v řadě jednotlivostí, ale nejsme pestrobarevným spolkem, účelově vytvořeným pro jedny volby. Máme své zásady, ale nemáme potřebu dopředu silácky vyhlašovat s kým navždy a s kým nikdy. Víme, že karty vždy znovu rozdá volič a jeho rozhodnutí je pro nás svaté. Víme také, že v demokratickém parlamentním prostředí nikdo nikdy nevyhrává 10:0 a že je vždy třeba dělat rozumné kompromisy a jednáním vytvářet situace, v nichž je možné prosadit co nejvíce ze svých programových cílů.

    Byli bychom klidnější, kdyby se v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny volilo systémem, který by umožnil sestavit efektivnější vládu, než nabízí systém dosavadní. Politické rozhodnutí Ústavního soudu této změně zabránilo a to k radosti těch politiků, kteří si nevěří, a k neprospěchu svobodných občanů – voličů. Ti však toto rozhodnutí nijak nemohli ovlivnit. My toto rozhodnutí disciplinovaně respektujeme, ale dodáváme, že jsme připraveni zvítězit v jakémkoli volebním systému. Naučili jsme se ale i prohrát a nepokládáme to za tragédii, po níž končí svět. Jenom ten, kdo umí přijmout prohru, poučit se z ní a načerpat z ní síly pro další střety, ten má právo opět zvítězit. A my zvítězíme.

    5. Volby v roce 2002

    Volby v roce 2002 přijímáme jako rozhodující výzvu. Jejich výsledek s vysokou pravděpodobností předurčí směřování naší země na více než jedno volební období. Připravovat se na ně musíme právě s tímto vědomím, to musí být náš výchozí úhel pohledu, tak to musí být pochopeno celou ODS.

    Jsme v nové fázi politického vývoje naší země. Jsme v situaci, kdy se již ve vládě vystřídaly všechny demokratické parlamentní politické strany, nemluvě o tom, že jsme zažili i jednu vládu polopolitickou, sestavenou prezidentem republiky. Voliči už nejsou v situaci, kdy by si mohli zkusit „otestovat“ něco, co tu ještě nebylo, i když jim – jako lákavá novinka – jistě bude představována čtyřkoalice. Musíme být připraveni i na to, že v médiích nebudeme mít dost prostoru k tomu, abychom tento trik objasnili naší veřejnosti. Současné rozložení politických sil v rozhodujících sdělovacích prostředcích není pravolevé, jak bývá zvykem ve standardních demokratických zemích. Většina z nich – tzv. „veřejnoprávní“ zejména – proti ODS je a do voleb zůstane jednostranně zaujatá. Musíme s tím počítat, musíme na to být připraveni a nesmíme kvůli tomu malomyslnět. Nesmíme žít s myšlenkou na to, co se o sobě dočteme v zítřejším úvodníku MFD a Lidových novin, či co o nás budou tvrdit ve zpravodajství ČT a ČRo.

    ODS vždy byla stranou silných osobností, které se nebály jasně a nedvojmyslně formulovat a hlásat své názory. Východiskem pro nás totiž jsou myšlenky a ne líbivá mediální politika. Pro novináře nepořádáme honosné večírky, nezahrnujeme je dary a svá stanoviska nereprezentujeme ve formě, aby se líbila především jim. Zodpovídáme svým voličům a ne médiím, jejich majitelům či inzerentům. Vymezovat se proti ODS se stalo módou, což nám příkladně předvedli hlavní aktéři nedávných událostí kolem České televize. Žurnalisté, kteří se pokusí vyslovit jen trochu odlišný názor, jsou díky tomu okamžitě na hranici „profesní exkomunikace“. Blížící se konec současného prezidentského mandátu a spolu s tím i oslabení pozice těch, kteří po celé desetiletí usilují o zásadně jiný charakter naší demokracie než je klasická demokracie parlamentní, bude tyto volby provázet jako temný stín v pozadí.

    Tyto, víceméně známé skutečnosti musíme dnes říci nahlas především proto, že jsme o nich dosud spíše společně mlčeli, resp. brali jsme je jako něco nevyhnutelného, jako něco, co musíme vydržet a počkat až to odezní. Jenže ono se to hned tak nestane. Stalo by se to jedině tehdy, kdybychom kapitulovali, kdybychom se začali tvářit, že si nemyslíme to, co si myslíme, kdybychom dali najevo, že v naší zemi nebudeme usilovat o pevné zakotvení a důsledné prosazení pravidel klasické parlamentní demokracie. Taková kapitulace by však znamenala návrat někam do počátku devadesátých let, do světa bez politických stran, do světa hnutí či fór, v nichž různé nátlakové skupiny na náměstích manipulují občany. Před deseti lety jsem ve svém projevu řekl, že Občanské fórum je „stále více a více brzdou pro postup vpřed“ a že se „stále více a více stává zástěrkou pro ty, kteří chtějí – bez standardním mechanismem potvrzeného mandátu, podle svých osobních představ – řídit naši zemi“. O nic menšího nejde ani dnes. Boj proti politickým stranám – ve jménu boje proti ODS -- je ve skutečnosti zastřeným útokem proti smyslu svobodných voleb. Především toto musíme mít neustále na paměti a na všech místech, kde se potkáváme s občany, jim to musíme umět vysvětlovat a objasňovat. Intenzívní a nepřetržitý kontakt s občany je a musí i nadále zůstat základním pilířem naší komunikační strategie.

    Nesmíme se nechat zastrašit. Se stejnou rozhodností jako dosud nazývejme věci pravými jmény a udržme si svou ideovou a názorovou samostatnost. Budeme označováni za izolacionisty jen proto, že při vyjednáváních s EU jako jediní hovoříme o obraně zájmů českého státu. Můžeme se tisíckrát zapřísáhnout, že pro nás vstup do EU alternativu nemá, stejně se o sobě zítra či pozítří dočteme pravý opak.

    Ani to nás ale nesmí vést ke skepsi či dokonce k rezignaci. I v tomto případě nám nezbývá, než jít přímo za občany a bez jakéhokoli matoucího či zkreslujícího zprostředkování jim vysvětlovat, o co nám jde a jaké pozice můžeme v Evropě vyjednat. Toto vyjednávání na dlouhá léta předurčí naše postavení uvnitř evropského společenství a určí i sílu našeho vlivu na to, jaké toto společenství – a tím i náš budoucí osud – bude. To jsou nesmírně závažné věci. My si nemůžeme dovolit rezignovat na ně jen proto, že nás naši „huráevropané“ hanlivě známkují, že na nás chodí „žalovat“ do Bruselu a že nám podsouvají kdovíjak zavilé úmysly jenom proto, že nechceme bezhlavě, s poklonkováním a bez otevřené diskuse souhlasit se vším, co od nás EU chce. Naposledy si dovolím citovat ze svého 10 let starého projevu. Řekl jsem tehdy, že chceme „do Evropy, která bude odpovídat našim politickým představám, do Evropy demokratické, založené na volném trhu zboží, práce, kapitálu, myšlenek. Tedy nikoli do Evropy byrokratické, která by vytvářením spousty centrálních orgánů chtěla opakovat některé chyby naší vlastní minulosti“. Poučení z let totality nás varovalo tehdy a varuje i dnes, abychom byli vždy, kdy jde o menší či větší ztrátu státní suverenity – v tomto případě nepochybně největší v naší historii – opatrní a abychom se snažili dobře porozumět skutečným zájmům zemí sdružených v tomto nadnárodním celku. I to bude významným tématem předvolebních střetů a my na něj musíme být dokonale připraveni.

    Předvolební kampaň, v jejíž první fázi se již pohybujeme, bude ze všech, kterými ODS dosud prošla, nejdelší a nejsložitější. Musíme v ní dokázat zúročit vše, čeho jsme dosáhli. Naše silné pozice v regionech, kde jsme tak dobře obstáli v loňských podzimních volbách, mezi ně patří na čelném místě.

    Musíme se rovněž co nejrychleji shodnout na tónu a výrazu, s nimiž naše programové cíle předložíme veřejnosti. Jsem přesvědčen – přes všechny složitosti, o nichž jsem hovořil – že máme mimořádnou příležitost oslovit ještě mnohem širší spektrum voličů než dříve. Lidé si již udělali svou zkušenost, a to jak se současnou levicovou vládou, tak se stranami, které se tváří nově, ale nové také nejsou. Věřím, že i proto nám budou naslouchat velmi pozorně a že budou sami, svým vlastním rozumem hodnotit, co jim nabízíme. Vlajkovou lodí naší předvolební kampaně musí být jedno jediné sdělení, říkající, že „jsme to my, kdo se dokáže povznést nad spory a tahanice dnešní doby a kdo má vůli a energii nalézt cesty, směřující k realizaci vyššího, společného zájmu“.

    Musíme ukázat jasněji než dosud, že nám nejde o žádné zamotané intelektuálské hrátky se slovíčky, že máme jasnou představu o úspěšné budoucnosti naší země a že víme, jak k ní směřovat. Naší hlavní zbraní a největší konkurenční výhodou je to, že víme, kde jsme, že víme, kam chceme jít, a hlavně že víme, jak tam dojít. Všichni musí vidět, že odmítáme módní národní sebemrskačství a že naši zemi nevidíme jako nějaký podivný postkomunistický skanzen. Žili jsme tady a byli jsme účastníky a svědky nejen úžasného národního probuzení z totality, ale i úctyhodné práce, která nás za uplynulé desetiletí přivedla mezi standardní moderní demokracie. Máme právo být na sebe hrdí.

    Za vůbec nejpodstatnější téma předvolební kampaně pokládám úsilí o formulaci vyššího společného zájmu, který převážnou část naší veřejnosti musí spojit v očekávání osudových kroků, jež má Česká republika v dohledné době před sebou. Těmi je vstup do Evropské unie. Musíme se pokusit přesvědčit občany naší země, že jim ODS – vedle svých tradičních volebních témat – přináší nabídku nalezení společné řeči a společných postojů v záležitosti, která daleko přesahuje časový prostor jedněch parlamentních voleb. Že jsme to my, kdo chceme, aby tyto volby naší společnost nerozpoltily a nerozhádaly, ale aby ji z hlediska tohoto vyššího společného jmenovatele po letech opět sjednotily a spojily. Tuto nabídku voličům dáme. Podaří-li se nám ji předložit dostatečně srozumitelně, vyjdeme z nadcházejících voleb jako hlavní politická síla, integrující zájem rozhodující části české společnosti. Podaří-li se nám to, jsem si jist, že ve volbách zvítězíme.

    Má-li být tato naše nabídka věrohodná, musíme začít od sebe, od míst, kde máme svou vlastní Achillovu patu. Apeluji proto na celou Občanskou demokratickou stranu, na každého jejího člena, na všechna naše sdružení a grémia, abychom v nadcházejících měsících vstříc nadcházejícímu volebnímu zápasu dokázali přesvědčivě demonstrovat naši vlastní jednotu, naši pevnost a naši zdravou sebedůvěru. Vím, že mnozí mají na různé parciální záležitosti různý názor a pokládám to za přirozené a správné. Vím ale také, že na různých úrovních naší strany existují všelijaká nedorozumění, roztržky či neshody, stejně jako vím, že v tak složitém živém organismu, jakým je velká politická strana, to ani jinak možné a snad ani žádoucí není. Vyšší společný zájem nám však diktuje tyto různice překonat a posílit to, co nás spojuje, co nás činí akceschopnými a silnými. Soustřeďme se na to, co nás do ODS přivedlo a co je pro nás důležité. Pouze tak nám veřejnost uvěří, že naši nabídku myslíme vážně. Pouze tak nám uvěří, že pokud nám dá mandát v klíčovém okamžiku vést a sjednotit zemi, že budeme schopni jít příkladem. Neplýtvejme proto svými schopnostmi a svou energií na zbytečné a nikam nevedoucí handrkování.

    Vyzývám ODS, aby se v předvolebním roce, do něhož jsme právě vstoupili, tímto příkladem stala. Buďme od této chvíle – více než v minulosti –aktivní, inteligentní a tvořiví, buďme semknutí kolem hlavního společného cíle, který je před námi. Jedině tak budeme znít v jediném mnohohlasém tónu jako dobře vyladěný zvon, který sice nebije na poplach, ale který naléhavě burcuje všechny rozumné a odpovědné občany k dalšímu mimořádně důležitému kroku za společným cílem, kterým je plně prožívaný život ve svobodné, bezpečné a prosperující zemi.

    Václav Klaus, Praha, Žofín, 21. 4. 2001


    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|