|
Kontrola médiíVelkolepé úspěchy propagandy
Noam Chomsky
OPEN MAGAZINE
PAMPHLET SERIES, únor 1992
Část II.
(První část tohoto eseje je zde.)
Názor odborníka
Rovněž je třeba přimět obyvatelstvo k podpoře zahraničních vojenských
dobrodružství. Obyvatelstvo bývá obvykle pacifistické, stejně jako během 1.
světové války. Veřejnost nevidí důvod, proč se pouštět do zahraničních
vojenských akcí, do zabíjení a mučení. Proto ji musíte nějak vybudit.
A abyste ji vybudili, je nutno ji postrašit. Sám Bernays v tom dosáhl
významného úspěchu. Právě on řídil v roce 1954 PR kampaň pro společnost United
Fruit Company, v jejímž rámci Spojené státy svrhly
kapitalisticko-demokratickou vládu v Guatemale a instalovaly místo ní
společnost vražedných popravčích čet, která je tam u moci dodnes a vládne s pomocí
neustálých infúzí americké pomocí, která brání demokratickým úchylkám v zemi.
Je nutno neustále prosazovat domácí programy, s nimiž veřejnost nesouhlasí,
neboť nemá žádný důvod podporovat programy, které jsou pro ni škodlivé. I to
vyžaduje rozsáhlou propagandu. Během posledních deseti let jsme toho byli často
svědky. Reaganovy programy byly značně neoblíbené. Dokonce zhruba dvě třetiny
lidí, kteří Reagana volili, doufaly, že se jeho politiku nepodaří prosadit. Vezměte si
konkrétní programy, jako např. zbrojení, snížení sociálních výdajů apod., téměř
všechny narazily na značný odpor veřejnosti. Ale dokud jsou lidé
marginalizováni a jejich pozornost zaměřována jiným směrem a nemají možnost se
organizovat a vyjádřit, co si myslí, ti, kteří říkali, že dávají přednost
sociálním výdajům před vojenskými, a kteří tak odpovídali v průzkumech veřejného
mínění, což byla většina, museli mít pocit, že jsou jediní, koho taková šílená myšlenka
napadla. Nikde jinde to neslyšeli. Nikdo si to nemá myslet. A tak když si
to myslíte a řeknete to v průzkumu veřejného mínění, musíte dojít k závěru, že
jste nenormální. Protože neexistuje způsob, jak se spojit s jinými lidmi, kteří
váš názor sdílejí nebo prosazují a pomohou vám ho zformulovat, cítíte se jako
podivíni, jako psychopati. A tak zůstáváte stranou a nezajímáte se, co se děje.
Pustíte si něco jiného, třeba fotbal.
Tohoto ideálu se podařilo dosáhnout, i když nikdy ne zcela. Existují
instituce, které zatím nebylo možno zlikvidovat. Například stále existují církve.
Velká část disidentské aktivity v USA pochází z církví, z toho prostého
důvodu, že stále existují. A tak když přijedu do Evropy a chci přednést
politický projev, bude to velmi pravděpodobně v odborářském sále. Tady se to
nestane, protože jednak odbory zde prakticky nejsou, a pokud ano, nejsou
politickými organizacemi. Ale církve existují, a tak často přednáším v kostele.
Hnutí solidarity se střední Amerikou z velké části vzniklo v kostelích, hlavně
proto, že stále existují.
Zmatené stádo se nikdy nepodaří dokonale zkrotit, je to tedy neustálá bitva.
Ve 30. letech se opět splašilo a bylo potlačeno. Další vlna nesouhlasu nastala
v 60. letech. Měla své jméno. Třída odborníků to nazvala "krizí
demokracie". Měli za to, že v 60. letech byla demokracie v krizi. Krize
spočívala v tom, že velké části obyvatelstva se začínaly organizovat a
aktivizovat a pokoušely se vstoupit na politické hříště. Tím jsme zpět u dvou různých
pojetí demokracie. Podle slovníkové definice to znamená pokrok demokracie.
Podle převažujícího pojetí je to problém, krize, kterou je třeba překonat.
Veřejnost je třeba vrátit do apatie, poslušnosti a pasivity, do stavu, který jí
přísluší. Proto musíme něco podniknout, abychom krizi překonali. K tomu směřovalo
velké úsilí, ale nepodařilo se to. Krize demokracie bohudíky trvá, ale nedaří se
jí příliš měnit politiku. Ale dokáže měnit veřejné mínění, přestože mnozí
soudí, že tomu tak není. Po událostech 60. let se věnovalo velké úsilí tomu,
aby se chorobu podařilo dostat pod kontrolu a překonat. Jeden aspekt této
choroby dokonce dostal odborný název. Jmenuje se "vietnamský
syndrom". Vietnamský syndrom, termín, který se objevil někdy kolem roku
1970, byl dokonce přesně definován. Reaganovský intelektuál Norman Podhoretz ho
definoval jako "chorobné zábrany proti použití vojenské síly". Těmito
chorobnými zábranami vůči násilí trpěla velká část veřejnosti. Lidé prostě
nechápali, proč bychom měli mučit druhé a shazovat na ně bomby. Je velice
nebezpečné, jestliže veřejnost postihnou tyto chorobné zábrany, jak dobře
chápal Goebbels, protože to omezuje zahraniční vojenská dobrodružství. Jak nedávno
hrdě napsal Washington Post, lidem je třeba "vštípit úctu k vojenským
ctnostem". To je důležité. Máte-li násilou společnost, která používá po celém
světě sílu k dosažení cílů své domácí elity, je potřeba mít náležitou úctu k
vojenským ctnostem a netrpět chorobnými zábranami proti užití násilí. A to
je vietnamský syndrom, který je nutno překonat.
Mediální obraz jako realita
Rovněž je nutné zcela překroutit dějiny. To je další způsob, jak
překonat chorobné zábrany, totiž zajistit, aby se zdálo, že když my
zaútočíme a někoho zlikvidujeme, ve skutečnosti se chráníme a bráníme před
nebezpečnými agresory a netvory atd. Od války ve Vietnamu bylo věnováno velké
úsilí snaze změnit její historii. Příliš mnoho lidí začínalo chápat, co se
vlastně stalo. Mimo jiné mnoho vojáků a mladých lidí, kteří působili v mírovém
hnutí, stejně jako další lidé. To bylo zlé. Bylo potřeba něco udělat s těmi nepatřičnými
představami a vrátit národu určitou formu duševního zdraví, totiž víru, že všechno, co
děláme, je ušlechtilé a správné. Když bombardujeme Jižní Vietnam, je to proto,
že Jižní Vietnam před někým bráníme - patrně před jižními Vietnamci, protože
nikdo jiný tam není. Právě to kennedyovští intelektuálové nazývali
"obranou před interní agresí v Jižním Vietnamu". Přesně tak to řekl
Adlai Stevenson. Takový musel být oficiální a dobře srozumitelný obraz.
Podařilo se to. Máte-li zcela pod kontrolou média a vzdělávací systém a
akademická obec je konformní, může se vám to podařit. Jeden z příznaků odhalila
studie provedená na University of Massachusetts zaměřená na to, čemu lidé při
sledování současné krize v Zálivu v televizi věří a co si myslí. Jedna z otázek
zněla: "Kolik bylo podle vašeho názoru obětí na životech během vietnamské
války?" Průměrná odpověď dnešních Američanů je zhruba 100 tisíc. Podle
oficiálních údajů to byly přibližně dva miliony. Skutečné číslo je pravděpodobně
mezi třemi a čtyřmi miliony. Autoři studie si položili zcela správnou otázku:
Co byste si mysleli o německé politické kultuře, kdybyste se dnes lidí zeptali,
kolik Židů zahynulo během holocaustu, a Němci odhadovali, že to bylo 300 tisíc?
Co bychom se z toho dozvěděli o německé politické kultuře? Cosi nám to říká. Je
potřeba překonat chorobné zábrany proti užití vojenské síly a další demokratické
úchylky. V tomto konkrétním případě se to podařilo. Totéž platí pro všechna
témata. Vyberte si kterékoli téma: střední Východ, mezinárodní terorismus,
střední Amerika, cokoliv jiného - obraz světa, který se veřejnosti předkládá, má jen
velmi slabý vztah k realitě. Pravda je skryta pod postupně navršovanými budovami
lží. Z tohoto hlediska bylo skvělým úspěchem, jak se podařilo odvrátit
hrozbu pro demokracii, a že se to stalo v podmínkách svobody, což je nanejvýš
pozoruhodné. Nejedná se o totalitní stát, kde se téhož dosahuje silou. Těchto úspěchů
bylo dosaženo v podmínkách svobody. Jestliže chceme porozumět naší své
společnosti, měli bychom se nad těmito fakty zamyslet. Jsou to důležité věci,
důležité pro každého, koho zajímá, v jaké společnosti žije.
Disidentská kultura
Přes to přese všechno disidentská kultura přežila. Od 60.
let značně vyrostla. V 60. letech se disidentská kultura vyvíjela
velmi pomalu. Nekonaly se žádné protesty proti válce v Indočíně, až o mnoho let
později, poté, co USA začaly bombardovat Jižní Vietnam. Když toto hnutí vzniklo,
bylo velmi malé, tvořené většinou studenty a mladými lidmi. To se během 70. let
zcela změnilo. Rozvinula se řada lidových hnutí: ekologické hnutí, feministické
hnutí, protijaderné hnutí a další. V 80. letech se ještě silněji rozšířila
hnutí solidarity, což bylo něco zcela nového a významného pro historii
přinejmenším amerického, a možná i světového disentu. Účastníci těchto hnutí
nejen protestovali, ale aktivně se zapojili, často velmi zblízka, do života trpících
lidí ve světě. Hodně se tak naučili a to mělo značný civilizační vliv na
mainstreamovou Ameriku. To vše mělo velký význam. Každý, kdo se po mnoho let
účastnil těchto aktivit, si toho musí být vědom. Vím z vlastní zkušenosti, že
takové přednášky, jaké dnes uskutečňuji v nejreakčnějších částech země - ve střední
Georgii, na východě Kentucky apod. - bych nemohl uskutečnit v době vrcholu
mírového hnutí ani před posluchači z řad těch nejaktivnějších mírových aktivistů.
Dnes je mohu přednést kdekoliv. Lidé souhlasí nebo nesouhlasí, ale minimálně
chápou, o čem je řeč, a existuje určitá společná základna, z níž se dá
vycházet.
To jsou všechno příznaky civilizačního účinku, navzdory vší té propagandě,
navzdory veškerému úsilí ovládnout myšlenky a vyrábět konsensus. Lidé přesto
získávají schopnost a jsou ochotni o věcech přemýšlet. Zvýšila se skepse vůči
moci, a změnily se postoje k mnoha, mnoha otázkám. Je to dost pomalé, možná
téměř nepozorovatelné, ale je to znát a má to velký význam. Zda se to děje
dostatečně rychle, aby to mělo nějaký vliv na to, co se odehrává ve světě, to je
jiná otázka. Vezměme jeden známý příklad: proslulou propast mezi pohlavími. V
60. letech měli muži a ženy přibližně stejný názor na "vojenské
ctnosti" a chorobné zábrany proti užití vojenské síly. Na začátku 60.
letech těmito chorobnými zábranami netrpěl nikdo, ani muži, ani ženy. Odpovědi
byly stejné. Všichni se domnívali, že použití násilí k potlačení lidových povstání
ve světě je správné. To se v průběhu let změnilo. Chorobné zábrany zesílily
v celé populaci. Avšak současně vznikal rozdíl mezi pohlavími, a ten je
dnes dosti značný. Podle výsledků průzkumů veřejného mínění to je něco kolem 25
%. Co se stalo? Stalo se to, že existuje jistá forma přinejmenším poloorganizovaného
lidového hnutí, do nějž se zapojují ženy - totiž feministického hnutí. Organizace má
své důsledky. Jste-li organizováni, zjistíte, že nejste sami. Jiní si myslí
to samé jako vy. Můžete své názory prosazovat a dozvědět se víc o tom, co si
myslíte a v co věříte. Jsou to velice neformální hnutí, nepodobají se
organizacím, které mají stálé členy, je to prostě atmosféra, ovlivňující
komunikaci mezi lidmi. A má pozoruhodné důsledky. V tom je nebezpečí demokracie:
jestliže mohou vznikat organizace, jestliže lidé přestanou být odkázáni na
televizní obrazovku, napadnou je všechny ty směšné myšlenky, jako např. zábrany
proti užití vojenské síly. To je třeba překonat, ale zatím se to nepodařilo.
Přehlídka nepřátel
Nebudu už hovořit o minulé válce, ale o té příští, protože někdy je lépe
být připraven a nereagovat až dodatečně. V USA nyní dochází k velice
charakteristickému vývoji. Spojené státy nejsou první zemí světa, která se
takto chová. Dochází k růstu domácích sociálních a ekonomických problémů,
dokonce se dá mluvit o katastrofách. Nikdo, kdo je u moci, nemá v úmyslu něco
proti nim podniknout. Podíváte-li se na domácí programy vlád za posledních
deset let - sem počítám i opoziční Demokraty - neobjevil se jediný seriózní
návrh, co dělat s vážnými problémy ve zdravotnictví, školství, bydlení,
nezaměstnanosti, zločinnosti, s rostoucím počtem uvězněných, zvyšujícím se
počtem věznic, s krizí městských center - s celým spektrem problémů. Každý
o tom ví a situace se ve všech těchto oblastech zhoršuje. Jen za poslední dva
roky, kdy byl ve funkci George Bush, překročily hranici chudoby další tři
miliony dětí, rychle se zvyšuje zadluženost, reálné mzdy většiny obyvatel jsou
opět na úrovni, kde byly přibližně koncem 50. let, a nikdo s tím nic nedělá. Za
těchto okolností musíte zaměřit pozornost zmateného stáda jiným směrem, protože
kdyby si to lidé uvědomili, asi by se jim to nelíbilo, protože právě oni tím
trpí. Nechat je sledovat fotbal a sitcomy nemusí stačit. Musíte v nich probudit
strach z nepřátel. Ve 30. letech vyvolal Hitler v Němcích strach z Židů a Cikánů.
Bylo třeba je rozdrtit, aby se ubránili. I my máme své metody. Během posledních
deseti let bylo každý rok nebo dva vytvořen nepřítel, proti kterému jsme se
museli bránit. Dříve tu byl nepřítel, který byl vždy po ruce: Rusové. Kdykoli
jste se mohli bránit proti Rusům. Ale ti ztrácejí přitažlivost a
je stále těžší využívat je, a tak museli být stvořeni noví nepřátelé. George
Bushe kritizovali vlastně neprávem, že nedokáže vyjádřit, co nás nyní pohání.
To je opravdu nespravedlivé. Zhruba do poloviny 80. let nad tím nebylo třeba
přemýšlet: nebezpečí byli Rusové. Ale o ty Bush přišel a musí vymýšlet nové nepřátele,
tak jako to dělal reaganovský Public Relations aparát v 80. letech. Tak vznikli mezinárodní
teroristé a narkomafie a šílení Arabové a Saddám Hussain, nový Hitler, dobude
svět. Museli se objevovat jedni po druhých. Vystrašíte obyvatelstvo, budete lidi
terorizovat, zastrašíte je tak, že se budou bát cestovat a budou se krčit doma.
Pak můžete dosáhnout velkolepého vítězství nad Grenadou, Panamou nebo jinou
bezbrannou armádou země třetího světa, kterou dokážete rozprášit ještě dřív,
než se k nim přiblížíte na dohled - jak se také stalo. To přinese úlevu. Byli jsme
spaseni v poslední minutě. To je jeden ze způsobů, jak zajistit, aby se
zmatené stádo nevšimlo, co se skutečně kolem něj děje, jak rozptýlit jeho
pozornost a ovládnout je. Další nepřítel, který se nabízí, bude s největší
pravděpodobností Kuba. To bude vyžadovat pokračování protiprávní hospodářské
války, možná i pokračování mimořádných akcí mezinárodního terorismu. Největší
akcí mezinárodního terorismu, která byla kdy zorganizována, byla Kennedyho
vládou připravená Operace Mongoose, a následné akce proti Kubě. S tím se nic
jiného nedá srovnat, možná s výjimkou války proti Nikaragui, jestliže to budete
nazývat terorismem. Světový soudní dvůr to označil za cosi víc podobného
agresi. Vždy to začíná ideologickou ofenzívou, která stvoří chimérický obraz
nepřítele, a pak vojenské tažení, které ho zničí. Nikdy ale nezasáhnete, pokud
by se mohli bránit. To by bylo příliš nebezpečné. Ale máte-li jistotu, že budou
rozdrceni, možná si to s nimi rozdáme a znovu si oddechneme úlevou.
Tak to pokračuje už dost dlouhou dobu. V květnu 1986 vyšly paměti
propuštěného kubánského vězně Armanda Valladarese. Okamžitě se z nich stala
mediální senzace. Uvedu několik citátů. Média jeho odhalení popsala jako
"vyčerpávající popis rozsáhlého systému mučení a věznění, jímž Castro
trestá a likviduje politickou opozici. Byl to inspirativní a nezapomenutelný
popis bestiálního věznění, nelidského mučení, zpráva o státem páchaném násilí,
jehož se dopouštěl jeden z největších masových vrahů století, který, jak se z
knihy dozvídáme, vytvořil novou despocii, jež institucionalizovala mučení jako
mechanismus společenského ovládnutí pekla, jímž byla Valladaresova
Kuba." Tolik Washington Post a New York Times v několikrát opakovaných
recenzích. Castro byl popisován jako "diktátorský násilník. Jeho ukrutnosti
byly v této knize vylíčeny tak přesvědčivě, že se na tyranovu obranu nepostaví
ani nejlehkomyslnější a nejchladnokrevnější západní intelektuál."
Washington Post. Uvědomte si, že to je kniha o tom, co se stalo jednomu
člověku. Řekněme, že je to všechno pravda. Neptejme se, co se přihodilo tomu
člověku, který o sobě prohlašuje, že byl mučen. Na slavnosti v Bílém domě u
příležitosti Dne lidských práv ho vyznamenal Ronald Reagan za statečnost a
za utrpení, kterému byl vystaven od krvavého kubánského tyrana. Poté byl jmenován
zástupcem USA v Komisi OSN pro lidská práva, v níž odvedl skvělou práci, když
hájil vlády Salvadoru a Guatemaly proti obvinění, že páchají takové ukrutnosti,
ve srovnání s nimiž jeho vlastní utrpení bledne. Tak už to v životě chodí.
Selektivní vnímání
To se stalo v květnu 1986. Je to zajímavé a něco nám to
prozrazuje o výrobě konsensu. Tentýž měsíc byli uvězněni a mučeni zbývající
členové Skupiny pro lidská práva v El Salvadoru - jejich vůdci už byli
popraveni - mezi nimi Herbert Anaya, který byl jejím ředitelem. Poslali je do
vězení La Esperanza (Naděje). Ve své práci v oblasti lidských práv pokračovali
i ve vězení. Bylo to právníci a přijímali dál čestná prohlášení. Ve věznici
bylo 432 vězňů. Od 430 z nich získali podepsaná čestná prohlášení, v nichž pod
přísahou popisují mučení, jemuž byli vystaveni: mučení elektrickým proudem a
další ukrutnosti, a také, v jednom případě, mučení, jehož se dopustil muž v
uniformě majora armády USA, který je tam poměrně podrobně popsán. Je to
neobvykle přesné a komplexní svědectví, zřejmě jedinečné v popisu toho, co se
děje v mučicí komoře. Tuto stošedesátistránkovou zprávu obsahující
místopřísežnou výpověď vězně se podařilo propašovat z vězení, spolu s
videokazetou zachycující vězně, kteří svědčí o svém mučení. Dokument rozesílala
Marin County Interfaith Task Force. Celostátní deníky odmítly přinést o ní
zprávu. Televizní stanice o ní nic nevysílaly. Objevil se článek v místním
deníku v Marin County, v San Francisco Examineru, a to je, myslím, vše. Nikdo
jiný se tím nebyl ochoten zabývat. V té době nejeden "lehkomyslný a
chladnokrevný západní intelektuál" pěl chválu na José Napoleona Duarta a
Ronalda Reagana. Anaya se žádných poct nedočkal. Nevystoupil na Dnu lidských
práv. Nebyl jmenován do žádné funkce. Byl propuštěn v rámci výměny vězňů a pak
zavražděn, pravděpodobně Spojenými státy podporovanou bezpečnostní službou. O
tom se objevilo jen velmi málo informací. Média se nikdy nezeptala, jestli by,
kdyby ukrutnosti byly odhaleny a nezatajovaly se, jeho život nemohl být
zachráněn.
To prozrazuje leccos o tom, jak pracuje dobře fungující systém výroby
konsensu. Ve srovnání s odhaleními Herberta Anayi v El Salvadoru jsou
Valladaresovy paměti nicotné. Ale vy máte jiný úkol. Tím se dostáváme k
další válce. Myslím, že o tom uslyšíme před uskutečněním další akce více a
více.
Několik poznámek o předchozí válce. Konečně se k ní dostáváme. Začnu u
studie University of Massachusetts, o které jsem se již zmínil. Obsahuje
pozoruhodné závěry. V rámci studie se ptali lidí, zda by podle jejich názoru
měly Spojené státy zasáhnout silou proti nezákonné okupaci nebo proti vážnému
porušování lidských práv. Zhruba dva Američané ze tří odpověděli, že ano. Měli
bychom užít sílu v případě nezákonné okupace území a proti vážnému porušování
lidských práv. Jestliže by se USA měly touto radou řídit, bombardovali bychom
El Salvador, Guatemalu, Indonésii, Damašek, Tel Aviv, Kapské Město, Turecko,
Washington a celou řadu jiných míst. Tam všude se odehrává nezákonná okupace a
vážné porušování lidských práv. Kdybyste znali fakta o těchto příkladech, které
nemáme čas probrat podrobněji, viděli byste, že agrese a ukrutnosti Saddáma Hussaina
patří do této kategorie. Nejsou ale nejvýraznější. Proč nikdo nedospěl k tomuto
závěru? Důvodem je, že to nikdo neví. V dobře fungujícím propagandistickém
systému nikdo neví, o čem hovořím, když uvedu výčet takových příkladů. Pokud si
dáte práci a budete se o to zajímat, zjistíte, že tyto příklady jsou zcela
případné. Vezměme ten, který po celou dobu ležel téměř na hranici vnímání. V
únoru, právě uprostřed série bombardování, požádala libanonská vláda Izrael,
aby dodržoval bezpečnostní rezoluci OSN číslo 425, která ho vyzývala, aby okamžitě a
bezpodmínečně stáhl své jednotky z Libanonu. Rezoluce pochází z roku 1978. Od
té doby byly přijaty dvě další rezoluce, požadující stažení Izraele z Libanonu.
Pochopitelně, že se jimi neřídí, protože USA ho v pokračující okupaci
podporují. Jižní Libanon je přitom terorizován. Jsou tam velké mučicí komory,
ve kterých se odehrávají strašlivé věci. Slouží jako základna pro útoky proti
ostatním částem Libanonu. Během těchto třinácti let došlo k invazi do Libanonu,
Bejrút byl bombardován, asi 20 tisíc lidí přišlo o život, z toho přibližně 80 %
civilistů, byly zničeny nemocnice a docházelo k dalšímu teroru, rabování a
loupežím. Všechno bylo v pořádku, protože se to dělo s podporou USA. To je jenom jeden
příklad. Nic z toho se nedostalo do médií, stejně tak se v nich nedebatovalo o
tom, zda by Izrael a USA měly dodržovat rezoluci 425 nebo další rezoluce, a
nikdo nevyzýval k bombardování Tel Avivu, i když podle zásad, které vyznávají
dvě třetiny obyvatelstva, bychom to měli udělat. Je to koneckonců nezákonná
okupace a vážné porušování lidských práv. To je jenom jeden příklad. Existují i
horší. V důsledku indonéské invaze do Východního Timoru přišlo o život asi 200 000 lidí. Ve srovnání
s tím se všechny ostatní příklady jeví nevýznamné. Invaze měla silnou americkou
podporu a pokračuje s podstatnou diplomatickou a vojenskou podporou USA. Můžeme
pokračovat dál a dál.
Válka v zálivu
To nám prozrazuje, jak pracuje dobře fungující
propagandistický systém. Lidé jsou schopni uvěřit, že užíváme-li síly proti
Iráku a Kuvajtu, je to proto, že skutečně dodržujeme zásadu, že na nezákonnou
okupaci a porušování lidských práv je třeba odpovědět silou. Nevidí, co by znamenalo
uplatnit tyto zásady na chování USA. To je svého druhu vynikající úspěch
propagandy.
Podívejme se na jiný příklad. Jestliže sledujete pozorně mediální obraz
války od srpna, povšimnete si, že chybí několik výrazných hlasů. Např. existuje
irácká demokratická opozice, dokonce velmi statečná a dosti podstatná irácká
demokratická opozice. Pochopitelně působí v exilu, protože v Iráku by její představitelé
nepřežili. Jsou hlavně v Evropě. Jsou to bankéři, technici, architekti - podobní
lidé. Umějí formulovat, mají hlas a mluví. Vloni v únoru, když byl Saddám Hussain
ještě oblíbeným přítelem a obchodním partnerem George Bushe, přijeli dokonce do
Washingtonu, podle zdrojů irácké demokratické opozice, s prosbou o podporu
požadavku, aby v Iráku byla nastolena parlamentní demokracie. Byli odmítnuti,
protože USA na tom neměly zájem. Veřejnost se o reakci nedozvěděla.
Po srpnu bylo o něco těžší ignorovat jejich existenci. V srpnu jsme se náhle
postavili proti Saddámovi, který byl předtím řadu let naším oblíbencem. Byla tu
irácká demokratická opozice, která k tomu měla co říct. Opoziční představitelé
by byli šťastni, kdyby viděli Saddáma Hussaina rozčtvrceného v kole. Zabil
jejich bratry, mučil jejich sestry a vyhnal je ze země. Bojovali proti jeho
tyranii po celou dobu, kdy ho Ronald Reagan a George Bush laskali. Kde je
jejich hlas? Podívejte se na celonárodní média a všimněte si, kolik toho
najdete od srpna do března o irácké demokratické opozici. Nenajdete ani slovo.
Ne snad, že by nic neříkali. Vydávali prohlášení, návrhy, výzvy a požadavky.
Když se na ně podíváte, zjistíte, že jsou k nerozeznání od dokumentů amerického
mírového hnutí. Jsou proti Saddámu Hussainovi a proti válce v Iráku.
Nechtějí, aby jejich země byla zničena. Chtějí mírové řešení, a velmi dobře
věděli, že k němu lze dospět. To je ale chybný názor, a proto jsou mimo hru. O
irácké demokratické opozici neslyšíme ani slovo. Chcete-li se o ní něco
dozvědět, vezměte si německý tisk, nebo britský tisk. Mnoho o ní také
neříkají, ale jsou méně pod kontrolou než jsme my a říkají aspoň něco.
To je pozoruhodný úspěch propagandy. Za prvé to, že hlasy iráckých demokratů
jsou zcela vyloučeny z diskuse, a za druhé, že si toho nikdo nevšimne. To je
také zajímavé. Vyžaduje skutečně hluboce indoktrinované obyvatelstvo, aby si
nikdo nepovšiml, že neslyšíme hlas irácké demokratické opozice, a nezeptal se
proč a nezjistil přirozenou odpověď: Protože iráčtí demokraté myslí samostatně.
Souhlasí s mezinárodním mírovým hnutím a proto jsou mimo hru.
Vezměme otázku, jaké jsou důvody války. Důvody války nám nabízeli. Bylo to:
Agresoři nesmějí uspět a agresi je třeba zastavit okamžitým použitím násilí.
Takový byl důvod války. Prakticky žádné jiné důvody nebyly uváděny. Může to být
opravdu důvod k válce? Zastávají USA zásadu, že agresoři nesmějí uspět a agresi
je třeba zastavit okamžitým použitím násilí? Nechci urážet vaši inteligenci
tím, že bych opakoval fakta, nicméně je jasné, že tyto argumenty dokáže
vyvrátit za dvě minuty každé dítě. Ale nikdy vyvráceny nebyly. Podívejte
se na média, na liberální komentátory a kritiky, na lidi, kteří svědčili v
Kongresu, a uvidíte, jestli si někdo položil otázku, zda USA dbají na tyto
zásady. Bránily Spojené státy své vlastní agresi do Panamy a trvaly pro její
zastavení na bombardování Washingtonu? Když byla v roce 1969 vyhlášena
jihoafrická okupace Namibie, uvalily USA sankce na potraviny a léky? Šly do
války? Bombardovaly Kapské Město? Nikoli, pokračovaly dvaceti lety "tiché
diplomacie". Během těch dvaceti let nebylo o co stát. Jen v době
Reaganových vlád zabila Jižní Afrika pouze v okolních zemích zhruba půldruhého
milionu lidí. Zapomeňte, co se dělo v Jižní Africe a v Namibii. To jaksi
nedráždilo naše citlivé duše. Pokračovali jsme v "tiché diplomacii" a
agresoři dosáhli velkých úspěchů. Dostali značnou část Namibie a řadu výhod, které byly
důležité z hlediska jejich bezpečnostních zájmů. Kde je tedy ta zásada, kterou
se řídíme? Opět je hračkou prokázat, že jestliže jsme nešli do války, zřejmě se
těchto zásad nedržíme. Ale nikdo to neudělal - a o to jde. A nikdo nezdůraznil
závěr, který z toho vyplývá: Nebyl uveden jediný důvod, proč začít válku, který
by nevyvrátilo během zhruba dvou minut malé dítě. To je opět znak
totalitní kultury. Mělo by nás vystrašit, že jsme tak hluboce totalitně
založeni, že můžeme zahájit válku, aniž by kdokoli vysvětlil její důvody, a
nikdo si toho nevšimne a nebude se o to zajímat. To je velmi vážné.
Těsně před zahájením bombardování, v polovině ledna, zjistil velký průzkum
veřejného mínění uskutečněný Washington Post-ABC zajímavou věc. Zeptali se: "Pokud by Irák
souhlasil, že se stáhne z Kuvajtu výměnou za to, že Rada bezpečnosti se bude
zabývat arabsko-izraelským konfliktem, byli byste pro?" Asi dvě třetiny
dotázaných byly pro. Stejného názoru byl celý svět, včetně irácké demokratické
opozice. A bylo publikováno, že dvě třetiny amerického obyvatelstva s tím
souhlasí. Dá se předpokládat, že ti, kdo byli pro, si museli myslet, že jsou s
tímto názorem zcela osamělí. Přinejmenším nikdo z novin nepřišel s tím, že by
to byl dobrý nápad. Příkaz z Washingtonu zněl, že musíme být proti
"propojování", tj. proti diplomatickému řešení, a proto každý srazil
paty na povel a byl proti diplomatickému řešení. Zkuste najít komentář v tisku
- najdete sloupek Alexe Cockburna v Los Angeles Times, v němž autor říká, že by
to možná bylo dobré. Lidé, kteří odpovídali na otázku, si říkali: jsem sám, ale
myslím si to. Představte si, že věděli, že nejsou sami, že jiní si myslí to
samé, jako např. irácká demokratická opozice. Představte si, kdyby věděli, že
to není hypotetická situace, že Irák skutečně s takovým návrhem přišel. Vysocí
představitelé USA ho zveřejnili osm až deset dnů předtím. Druhého ledna
zveřejnili tito představitelé irácký návrh na úplné stažení z Kuvajtu výměnou
za to, že Rada bezpečnosti se začne zabývat arabsko-izraelským konfliktem a
problémem zbraní hromadného ničení. Spojené státy o tom odmítaly jednat už
dlouho před invazí do Kuvajtu. Představte si, že by lidé věděli, že takový
návrh leží na stole a že má širokou podporu a že je to přesně to, co by rozumně
uvažující člověk udělal, kdyby měl zájem o mír, jak to děláme v jiných
situacích, v těch řídkých případech, kdy nechceme zastavit agresi. Představte
si, že by to bylo známo. Můžete odhadovat sami, ale já bych řekl, že ze dvou třetin
by se stalo 98 % obyvatel. Tady máte další velký úspěch propagandy. Zřejmě
nikdo z lidí, kteří odpovídali v průzkumu, nevěděl nic z toho, o čem jsem právě
hovořil. Lidé si mysleli, že jsou sami. Proto bylo možné uskutečňovat politiku
války bez opozice.
Hodně se diskutovalo o tom, jestli sankce mohou mít úspěch. Do studia přijde
šéf CIA a hovoří se o tom, jestli sankce mohou vést k úspěchu. Avšak vůbec se
nediskutuje o daleko evidentnější otázce: Měly sankce už v té době úspěch?
Odpověď zní: ano, evidentně měly - pravděpodobně ještě do konce srpna, téměř
jistě do konce prosince. Bylo velmi obtížně vymyslet jakýkoli jiný důvod, proč
by jinak Iráčané přišli s návrhem na stažení, který potvrdili nebo v určitých
případech zveřejnili vysocí představitelé USA, kteří je označili za vážně
míněné a způsobilé k jednání. Skutečná otázka tedy zní: Měly sankce už v té
době úspěch? Existovalo východisko? Existovalo východisko, které by bylo
přijatelné pro širokou veřejnost, pro zbytek světa a pro iráckou demokratickou opozici?
O těchto otázkách se nediskutovalo, a pro dobře fungující propagandistický
systém je životně důležité, aby se o nich nediskutovalo. To umožnilo předsedovi
Národního výboru Republikánské strany, že mohl dnes dopoledne prohlásit, že
kdyby byl prezidentem kterýkoli Demokrat, Kuvajt by dnes nebyl osvobozen. Může
to říct a žádný Demokrat nevstane a neprohlásí, že kdyby on byl prezidentem,
nebyl by osvobozen dnes, ale už před půl rokem, protože tehdy k tomu byla
příležitost, které jsme mohli využít, a Kuvajt by byl osvobozen bez toho, aby
přišly o život desítky tisíc lidí a bez vyvolání ekologické katastrofy. Žádný
Demokrat to nemohl říci, protože nikdo z Demokratů takové stanovisko tehdy nezaujal,
snad kromě Henryho Gonzaleze a Barbary Boxerové. Ale počet lidí, kteří se k
tomu přiklonili, byl tak nízký, že je to zanedbatelné. A protože to žádný
demokratický politik neřekl, Clayton Yeutter může vystoupit s takovým
prohlášením.
Když zasáhly rakety Scud Izrael, nikdo v tisku netleskal. A to je zase
zajímavé zjištění o dobře fungujícím propagandistickém systému. Můžeme se ptát,
proč ne? Koneckonců, argumenty Saddáma Hussaina byly stejně dobré jako
argumenty George Bushe. Jaké vlastně byly? Vezměme si třeba Libanon. Saddám Hussain
tvrdí, že nehodlá tolerovat anexi. Nemůže nechat Izrael anektovat syrské
Golanské výšiny a východní Jeruzalém, v rozporu s jednomyslným usnesením Rady
bezpečnosti. Nemůže tolerovat agresi. Izrael třináct let okupuje jižní Libanon,
čímž porušuje rezoluce Rady bezpečnosti, kterým se odmítá podřídit. V té době
zaútočil na celý Libanon, stále bombarduje většinu jeho území, jak se mu
zlíbí. To Hussain nemůže tolerovat. Možná četl zprávu Amnesty International o
izraelských krutostech na Západním břehu. Jeho srdce krvácí. To nemůže
tolerovat. Sankce nelze uplatnit, protože USA je vetují. Jednání nikam nevedou,
protože je USA blokují. Co jiného zbývá kromě síly? Čekal řadu let. Třináct let
v případě Libanonu, dvacet let v případě Západního břehu. Tento argument jste
již slyšeli. Jediný rozdíl je v tom, že Saddám Hussain může s čistým svědomím
prohlásit, že sankce a jednání nikam nevedou, protože Spojené státy je blokují. Ale
George Bush to prohlásit nemohl, protože sankce evidentně fungovaly a vše
nasvědčovalo tomu, že bude možno jednat - jenže tvrdošíjně trval na tom, že se
jednat nebude a jasně řekl, že jednání nepřicházejí v úvahu. Vzpomínáte si, že by
na to někdo poukázal v novinách? Ne. Přitom je to triviální. Je to opět něco,
co si za chvíli uvědomí malé dítě. Ale nikdo na to nepoukázal, ani jeden
komentátor, ani jeden autor úvodníků. To je opět znakem velmi dobře řízené
totalitní kultury. Ukazuje to, že výroba konsensu funguje.
Poslední poznámku k této věci. Mohli bychom uvést řadu příkladů, mohli byste
je vymýšlet průběžně sami. Vezměte např. myšlenku, že Saddám Hussain je netvor,
který chce dobýt svět - leckdo tomu v USA věří, a nikoli bezdůvodně. Lidem se
to vtloukalo do hlavy znovu a znovu: vezme si všechno. Musíme ho okamžitě
zastavit. Jak získal takovou moc? Je to malá, rozvojová země bez průmyslové
základny. Irák osm let válčil s Íránem. A šlo o porevoluční Írán. Válka zdecimovala
jeho důstojnictvo a většinu jeho jednotek. Irák měl ve válce určitou podporu.
Byl podporován Sovětským svazem, Spojenými státy, Evropou, velkými arabskými
státy a arabskými producenty ropy. Nebyl schopen porazit Írán. Ale najednou je
schopen dobýt svět. Vzpomínáte si, že by na to někdo upozornil? Ve skutečnosti
je to tak, že se jedná o rozvojovou zemi s rolnickou armádou. Nyní se připouští,
že existovaly spousty dezinformací o obranných opevněních, chemických zbraních
atd. Ale vzpomínáte si, že by na to někdo někdy upozornil? Ne. Nikdo takový se
nenašel, téměř nikdo. To je typické. Všimněte si, že k tomu došlo rok poté, co
se přesně totéž stalo s Manuelem Noriegou. Manuel Noriega je drobný ničema ve
srovnání s přítelem George Bushe Saddámem Hussainem nebo s dalšími přáteli
George Bushe v Pekingu, nebo ostatně i se samotným Georgem Bushem. Ve srovnání s
nimi je Manuel Noriega hodně malý ničema. Zločinec, ale ne taková třída, jaké
máme rádi. Byl vykreslen v nadživotní velikosti. Měl v úmyslu nás zničit, v
čele narkomafií. Museli jsme rychle zasáhnout a rozdrtit ho, a zabít přitom pár
stovek nebo možná pár tisíc lidí, vrátit k moci nevelkou, asi osmiprocentní
bílou oligarchii, a na všech úrovních politického systému dosadit důstojníky
americké armády. To všechno jsme museli udělat, protože jinak by nás ten netvor
zničil. O rok později to samé mohl udělat Saddám Hussain.. Poukázal na to
někdo? Všiml si někdo toho, co stalo, nebo proč k tomu došlo? Museli byste
hledat hodně pečlivě.
Povšimněte si, že se to tak moc neliší od toho, co dělala Creelova komise v
letech 1916-17, když během půl roku udělala z pacifistické populace šílející
válečné hysteriky, kteří byli připraveni zničit vše německé, aby nás zachránili před
Huny, kteří trhali ruce belgickým kojencům. Metody jsou snad dokonalejší, máme
televizi a do ní jde spousta peněz, ale je to v podstatě to samé. Myslím, že
problémem - abych se vrátil k původní poznámce - nejsou samotné dezinformace a
válka v Zálivu. Otázka je daleko širší. Zní, zda chceme žít ve svobodné
společnosti, nebo jestli chceme žít v něčem, co se fakticky rovná dobrovolné
totalitě, kde je zmatené stádo marginalizováno, jeho pozornost je zaměřována jiným
směrem, je zastrašováno, vykřikuje vlastenecká hesla, bojí se o život a se
směsí úcty a bázně vzhlíží k vůdci, který je zachránil před katastrofou, a kde
vzdělaní lidé srážejí paty, opakují hesla, která si myslí, že by měli opakovat,
kde se stav domácí společnosti zhoršuje a stáváme se státem placených světových
četníků a namlouváme si, že druzí nám budou vděčni za to, že rozdrtíme svět.
Takové jsou alternativy. Z těchto alternativy si můžete vybrat. Odpověď je do
značné míry v rukou lidí jako vy a já.
Noam Chomsky
Kentfield, Kalifornie
17. března 1991
Překlad: Tomáš Pecina
|
