Protestuji proti útoku Roberta Fiska na Izrael
Emanuel Bergman je pseudonym českého intelektuála židovského původu, působícího v Izraeli. Jeho skutečná totožnost je redakci BL známa.
Asi jsem již četl horší a hloupější články, než byl ten, v němž Robert Fisk srovnává Izrael a Jižní Afriku, ale nebylo jich mnoho. Celý text je navíc tak gulášovitě zmatečný, že je těžké v něm najít onen příslovečný pevný bod, na němž by bylo možno postavit systematickou kritiku. Nezbývá tedy než vzít několik jednotlivých bodů a předvést jejich nesmyslnost.
Začněme Fiskovým základním tvrzením: pod tlakem různých židovských lobby západní zpravodajové nepíší o Izraeli pravdu. Kdyby byl autor opravdu solidní novinář, našel by si několik konkrétních případů, na nichž by dokázal, že tam a tam se s největší pravděpodobností stalo to a to, avšak vzhledem k těmto konkrétním hrozbám a nátlakům ti a ti novináři napsali něco zcela jiného.
Namísto toho nabízí nespecifikovaný útok Centra Šimona Wiesenthala (to skutečně existuje) proti švédské předsedkyni Evropské unie (to je kdo? Zřejmě se tím myslí ministryně zahraničí - v anglickém originálu je to ještě zábavnější: „Swedish president“). O novinářích však jen to, že si izraelská velvyslanectví povolávají editory a stěžují si, že „prý není férové charakterizovat izraelského prezidenta jako dogmatika“. Zvát a vysvětlovat je snad normální činnost každého zastupitelského úřadu. Je však těžké představit si, že by se editoři nechali „povolat“, nechají-li se pak argumenty přesvědčit, to je snad zcela na jejich svobodné vůli a tedy v pořádku.
Jinak však autor nemá co nabídnout. Dovolil bych si tedy nabídnout já, a to tezi, že to vše je nesmysl a že západní novináři Izrael vůbec nešetří a, jak je koneckonců pan Fisk prvotním důkazem, rádi zveřejní vše, co špatného o Izraeli vědí. Občas pak i to, co nevědí. Jen malý konkrétní příklad tohoto postupu - jednu z nejznámějších epizod současné blízkovýchodní války - zabití dvanáctiletého palestinského chlapce Mohamada Durry, který byl zastřelen před objektivem televizní kamery.
Za prvé nahrávka francouzské televize byla sestříhána tak, že jej většina světa neviděla celý. Kamera totiž nejprve zabrala několik mladých Palestinců, kteří stříleli dlouhé dávky ze samopalů (tak trochu v rambovském stylu) a teprve poté najela na chlapce a otce, který se ho snažil krýt. Proč neměli diváci vidět toto spojení (bývala by to byla otázka jen několika vteřin)? Snad že by si nakonec mohli pomyslet, že to třeba nebyli Izraelci, kdo chlapce zabil.
Izraelská armáda později událost detailně zkoumala celou scénu zrekonstruovala a nakonec došla k závěru, že je prakticky vyloučeno, aby byl Durra zabit izraelskou kulkou. Pokud je mi známo, tuto zásadní informaci většina „židy utiskovaných“ médií opomenula přinést. Nemuseli by ani souhlasit, stačilo by aby splnili novinářskou povinnost a informovali o závažném faktu.
Jen malou zmínku o tradiční metodě, kterou dobře znají ti, kdo udělali zkušenost s komunistickým režimem: dodat ideologickému plku věrohodnosti vhodně vytaženou citací ze „seriózního tisku“. Právě takto si ke své charakteristice premiéra Ariela Šarona vybral Fisk citáty z Nehemiy Strasslera v respektovaném izraelském deníku Ha’arec. Asi byl Fisk trochu nepozorný, jinak si alespoň neumím vysvětlit, jak je možné, že mu unikly všechny jiné texty o Šaronovi, které v tomto listu průběžně vyšly a jež se o premiérovy vyjadřovaly když ne pozitivně, tak alespoň neutrálně. Že by snad britský autor záměrně vybíral tak, aby ke svým potřebám zkreslil skutečnost? To přece ne.
Stejně významnou nepozornost projevil, když uvádí nehezké výrazy, které na adresu Palestinců a potažmo všech Arabů uvedly některé izraelské osobnosti. V prvé řadě mu (asi) uniklo, že mnoho z nich padlo v situaci horké či studené války, kdy nebývá zvykem vyjadřovat se o nepříteli příliš vřele. V druhé mu (asi) nikdo neprozradil, že za některé z nich se původci dodatečně omluvili, či svá slova vysvětlili. Uveďme kupříkladu rabína Ovadiu Josefa a jeho „hady“, jimiž chtěl nazvat pouze teroristy (malou zlomyslnost bokem: pročpak asi uvádí Fisk Josefovo jméno v arabsky znějícím Yousef, že by stopa zdroje?). Nejpodivuhodnější tu však je ona Fiskova oční choroba zvaná ideologický zákal, která mu znemožnila uvidět stovky a tisíce nejhrubějších antiizraelských a antisemitských výroků arabských politiků a médií z poslední doby. Jinak než touto chorobou si neumím vysvětlit, proč by jinak takto sebevědomý novinář neuvedl věci s alespoň minimální snahou o objektivitu.
Zcela mimo stojí srovnání mezi situací na Blízkém východě a Jihoafrickou republikou. Ve Fiskův prospěch lze snad uvést jen to, že naznačuje, že si je vědom, že mezi oběma situacemi je jistý rozdíl. Jinak sama skutečnost, že vůbec naznačuje tak blízkou paralelu, ho rozhodně intelektuálně nešlechtí. Ne že by tu nebylo o čem psát a co srovnávat, ale obávám se, že na to by musel být někdo s větším autorským potenciálem a větší sumou informací, než na sebe prozrazuje Robert Fisk.
Vzhledem k tomu, že se v závěru svého testu Fisk rozmáchl k prázdnému velkoústému gestu, dovolil bych si také trochu velkých slov bez hlubší analýzy: problémem Blízkého východu nejsou zastrašení novináři, ale spíše nemyslící ideologové, kteří svým tupým přejímáním arabské propagandy stávající konflikt nesmyslně prodlužují.
