Britské listy


úterý 15. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Záchranná síť pro brutalizované děti v ČR selhala - jak to bylo dál:
  • Rukojmí státu? - Aktualizace drastického příběhu Jiřího Szuty (Fabiano Golgo) Pozoruhodné vědecké vysvětlení iracionálních jevů v historii:
  • LSD příčinou honů na čarodějnice?(Ilona Bílková) Recenze: Česká televize: "Zpráva o králi Šumavy":
  • Odboj proti komunismu pojatý jako lidový mýtus (Jan Čulík) Reakce:
  • K čemu je Kulturní komise, aneb nejistá obhajoba Jiřího Pancíře (Jan Paul) Kontrola médií:
  • Velkolepé úspěchy propagandy II. (Noam Chomsky) Školství:
  • Situace v českém školství se stále zhoršuje - kde je náprava? (Ivo Fencl) Reakce:
  • Protestuji proti útoku Roberta Fiska na Izrael (Emanuel Bergman) FITES a Česká televize:
  • Jak FITES jednal o návrhu petice Martina Vadase podpořit Sametovou kocovinu (Robert Buchar) Otevřený dopis českému olympijskému výboru:
  • Používejte pořádné jméno českého státu Tisková zpráva CME:
  • Ani velcí Železného společníci nesmějí nakládat se svými podíly v CET 21 Svoboda slova:
  • Extremisté na univerzitě: chabá argumentace Jana Čulíka (Václav Pinkava)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Včera jsem po třech týdnech dobrovolné abstinence opět zhlédl zpravodajský pořad ČT - Události plus - a byl jsem otřesen. Nemá smysl uvádět výčet nekvality, provinčnosti a do očí bijícího amatérismu, které ČT předvedla: od bezobsaženého žvanění Patrika Kaizra na téma oslava hokejového vítězství po tradiční "třešničku na dortu", Jiřího Velebného, který prý "po celý den sledoval dění na eurodolarových trzích" (při té představě jsem se rozesmál). Značně zmatená a neprofesionální byla i zahraniční reportáž Zdeňka Velíška z Baskicka - plná dlouhých, nesrozumitelných a špatně strukturovaných souvětí, která jako by vypadla z povídky Karla Čapka o novinářských klišé. Výjimkou byla pouze reportáž Filipa Černého o připravované novele shromažďovacího zákona: pouze nechápu, co ten člověk ještě v porevoluční České televizi - vulgo Spolku vzájemně se podporujících břídilů - dělá! (TP)

  • Vystoupení Rudolfa Zahradníka "nebylo optimální". Poznamenává Juliana:

    Akademie ved by si mela najmout nejakou PR agenturu, protoze vystoupeni R. Zahradnika nebylo optimalni. I kdyz clovek nevi, o co ve zminovanych sporech jde, takova spousta argumentu "ad hominem" nepresvedci. Argument s ukradenou tisicikorunou se taky nepovedl. Novinar ani nevyuzil vsechny nahravky na smece, ctenar si ale asi stejne pomyslel svoje.

    R. Zahradnik vytyka R. Tichemu, ze nabada vedce ke komercni cinnosti, pritom lidsky genom prvne osekvencovala KOMERCNI firma Celera Genomics. Craigu Venterovi ale komercializaci vytykali taky. Byla toho plna Nature i Science.

    Nasla jsem si "poklesle osobnosti" a "neuspesne vedce", kteri jsou v clanku jmenovani, v SCI. Prirodovedci jsou na ceske pomery nadprumerni. P. Mateju jsem srovnala se sociology, jejichz jmena znam z novin (Brokl, Belohradsky). Ma radove vic odbornych publikaci i citaci. Objektivisticky pristup. No comment.

    Ad: Iracani:

    Chovani ceske cizinecke policie je nepochopitene. Stat se tvari, jako by establishment mel vychovavat lidi, aby nebyli xenofobni, a pritom se urad chova jeste xenofobneji nez prumerny obcan.

    Ad: Pinkava:

    Na clanku jsou zajimave dve veci:

    a) V. Pinkava si mysli, ze "zlo" je obecne silnejsi, a proto je vetsi nebezpeci, ze neonacista presvedci demokrata nez naopak.

    b) V. P. neveri, ze by se mohl clovek zmenit k dobremu. (Asi to ma experimentalne potvrzeno. V Bibli a ruznych legendach jsou i zmeny jine - Savel v Pavla apod.) Proste jak jedinec jednou zastava nespravny nazor, tak je navzdy ztracen a zmenit se nemuze.

  • Česká justice aplikuje proti cizincům, vesměs náhodně vybraným a bezdůvodně zadrženým v souvislosti s loňskými demonstracemi proti MMF/SB, jednotný postup "nažraný vlk a celá koza". Protože obžalovaní se skutků, z nichž jsou obviněni, evidentně nedopustili, jsou v nepřítomnosti odsouzeni k trestu vyhoštění. Naposledy se to stalo v pondělí čtyřem Maďarům. Protože stejný trest, tj. nevpuštění na území ČR, smí udělit na základě "správního uvážení" sama policie, odsouzení, přestože jsou nevinni, nemají vlastně důvod se proti nezákonnému postupu bránit. Britské listy přinesly k jejich případu faksimile policejního protokolu, a mají rovněž k dispozici výpověď reportérů Štěpána Kotrby a Luboše Wišniewského, co se v Opletalově ulici dělo ve skutečnosti a jakým způsobem policie "pachatele" vybírala a zatýkala. Charakteristické je, že stejným způsobem zadržený a obviněný občan SRN byl za několik dnů propuštěn - jediným rozdílem bylo, že, jak se záhy zjistilo, jeho otec je poměrně zámožný a vlivný člověk a dokázal pro neprávem zadržovaného syna bleskurychle zajistit osobní intervenci dalajlámy. Maďaři takové štěstí neměli, a byli v rozporu s důkazní situací i s příslušnými procesními předpisy (rozsudek v nepřítomnosti je za takových okolností nepřípustný) odsouzeni. (TP)

  • Kde končí svoboda slova. Kritika policejního zásahu je nyní v České republice trestným činem. Jak vyplývá z předvolání, které Tomáš Pecina včera obdržel, policie rekvalifikovala trestný čin, jehož se měl dopustit v souvislosti s vyklizením statku Ladronka, z "pomluvy" na "kritiku policejního zásahu". --- Aby policie v demokratické společnosti kohokoli vyšetřovala pro kritiku, je samozřejmě nemyslitelné, a Tomáš Pecina se proto ve své kauze, která nabývá stále silnější rysy politické perzekuce (jejímž iniciátorem, jak máme potvrzeno z věrohodných zdrojů, jsou špičky pražské ODS), obrátí se žádostí o pomoc na české i mezinárodní instituce zabývající se ochranou lidských práv. (TP)-- Články BL o vystěhovávání Landronky jsou v tematickém archivu pod heslem "squatting", např. zde, výčet nepotrestaných porušení zákona, která spáchala při vyklizování Ladronky pražská Městská policie, je zde. A tady jsou exkluzívní fotografie BL dokumentující protizákonnou brutalitu Městské policie ČR, která nesmí podle zákona působit jako zásahová jednotka. Pecinovu stížnost v této věci Policii ČR najdete v dnešním vydání BL.

  • Policie uznala jako plně oprávněnou naši stížnost, že je nedostatečné uvádět jako důvod předvolání k podání vysvětlení "úřední jednání". Chcete-li se potěšit půvabem policejní čestiny (včetně proslulého genitivu "policejního orgána"), celý dokument je k dispozici zde. (TP)

  • Filozofování nelidského českého policejního byrokrata, které může jedné rodině přivodit smrt. Minulé pondělí jsme v BL informovali o otřesném případu rodiny dvaadvacetiletého iráckého studenta Majida W. Majeda, jíž po mnohaletém spořádaném pobytu v České republice letos cizinecká policie odmítla prodloužit vízum (v normální zemi by měla, i podle českých zákonů, má tato rodina dávno nárok na české občanství), takže vzniká nebezpečí, že budou v srpnu deportováni do Iráku, kde jim hrozí pronásledování, ne-li smrt. Redakce Britských listů má k dispozici řadu dokumentů k Majedově případu. Některé vyrážejí dech, zejména zamítavé rozhodnutí šéfa cizinecké policie plukovníka Jindřicha Urbana. Píše se v něm mimo jiné:

    Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení Vašich práv a svobod, spíše lze mluvit o jejich "nerozšíření".

    Jinými slovy, devět let žijete v této zemi, platíte tu daně, dvě vaše děti tu vystudovaly, mimochodem s velmi dobrými výsledky, gymnázium a váš syn je nyní studentem ČVUT, nikdy jste neměli problémy s českými zákony (k žádosti bylo mimo řady dalších doporučujících dopisů přiloženo dobrozdání živnostenského odboru), ale abyste měli právo získat trvalý pobyt, k tomu cosi chybí - neříká se to přímo, ale dikce dopisu dovoluje málo pochybností: jediným problémem Waleda M. Bahnama je chybějící úplatek v kapse Urbana nebo jeho podřízených. - Podrobnosti jsou zde. V pátek jsme publikovali v této věci dopis Stanislavu Grossovi, v němž požadujeme vysvětlení, proč bylo této irácké rodině protiprávně odepřeno povolení k pobytu.

  • V zřejmé snaze zastavit petiční akci, která se organizuje ve školách na protest proti plánovanému předání Grébovky americkému institutu CEELI, rozeslali starosta Městské části Praha 2 Michal Basch (ODS) a předseda komise pro výchovu a vzdělávání Jan Polecha (US) radám škol (tj. školním samosprávám složeným z rodičů, učitelů a zástupců městské části) tento neutralizační dopis. (Převzato z www.vinohrady.cz.)

  • Zachraňme bohemistiku na postupimské univerzitě. Universität Potsdam chce zrušit tamější bohemistiku, a katedra volá o podporu. Protestujte prosím řediteli tamějšího slovanského institutu. Viz informace na adrese http://www.uni-potsdam.de/u/slavistik/aktuell/bohemistik_in_gefahr.htm

  • Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:

    Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

  • Jaromír Štětina podal na Jana Čulíka žalobu na ochranu osobnosti za to, že - především na základě Štětinových nekriticky vstřícných článků vůči ruskému politiku Grigoriji Javlinskému - ho Čulík obvinil, že je Štětina pod vlivem ruského politického seskupení Grigorije Javlinského. Janu Čulík však nemá k dispozici přílohy žaloby, takže se zatím nemůže kvalifikovaně vyjádřit k jejímu obsahu; každopádně formulace podání od JUDr. Chaloupkové je na mnoha místech velmi neobratná a plná faktických i formálních chyb. --- Proti žalobě se budeme energicky bránit, s použitím všech důkazů a prostředků, které máme v této věci k dispozici. Aktivistická činnost Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, která má s novinářstvím málo společného, je v rozporu s veřejným zájmem. - Rozbor nekriticky obdivných článků Jaromíra Štětiny o Javlinském jsme publikovali na tomto místě. (JČ, TP)

  • Policie vyšetřuje Tomáše Pecinu pro pomluvu, jíž se měl dopustit v Britských listech v souvislosti s vyklizením Ladronky. Vyplývá to z předvolání, které reportér BL nedávno obdržel (předchozí předvolání pouze uvádělo, že T. Pecina se má dostavit k "úřednímu jednání", a TP proti němu podal stížnost). --- Myslím, že je to ta nejlepší zpráva, jakou mohli bývalí obyvatelé statku Ladronka dostat: pokud dojde k hlavnímu líčení (a nic si v tuto chvíli nepřeji víc), u soudu se bude vyslýchat, promítat a budou se prohlížet fotografie. A na závěr jednání by mohl padnout jeden neobvyklý procesní návrh... (TP) - Gramatické znalosti Policie ČR. Zajímavé je, že předtištěný policejní formulář obsahuje poněkud negramotný výraz "aby jste" (tuto chybu dělávají žáci v páté třídě) - normálně česky se říká a píše "abyste". (JČ)

    Obálka anglického vydání

  • Nedávno vyšel v ČR český překlad knihy Briana Greena Elegantní vesmír, najdete ji například v pražském knihkupectví Fišer, mají ji za výkladem. Kniha o teorii relativity, kvantové mechanice a hledání jednotné fyzikální teorie všech částic a sil, zejména tedy o takzvané superstrunové teorii, se zásluhou vtipných analogií a metafor stala v anglosaském světě bestsellerem a vydobyla si i cenu Královské společnosti za nejlepší populárněvědeckou knihu roku 2000. Domácí stránku českého vydání spolu s ukázkovými kapitolami najdete zde. Knihu do češtiny přeložil Luboš Motl. (JČ)

  • Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Rukojmí státu?

    Fabiano Golgo

    První část tohoto drastického příběhu najdete ve včerejším vydání BL.

    Příběh Jiřího Szuty pokračuje. Bohužel dramaticky.

    S pomocí Fondu ohrožených dětí bylo podáno trestní oznámení ve věci šikany, týrání a sexuálního zneužívání. To se událo v pátečních odpoledních hodinách dne 11. května.

    Očekávali jsme, že Policie České republiky zareaguje velmi rychle, tak jak nás o tom utvrzoval pan Kusý z ministerstva školství, odboru speciálního školství. Tedy, že nedopustí, aby chlapec musel strávit další noc ve výchovném ústavu v Jihlavě, ale že bude převezen na nějaké pro něj bezpečnější místo, tj. do některého z dětských domovů, nebo krizových center, popřípadě zpět do Diagnostického ústavu v Brně-Hlinky (pokolikáté už?).

    Nestalo se.

    Nahlásí-li někdo bombu v metru, tak to Policie ČR musí neprodleně prověřit, byt? se to může zdát sebenepravděpodobnější. Je snad sexuální zneužívání méně důležité než plynulost veřejné dopravy?

    Do hry totiž vstoupil mocný ředitel Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinkách, Josef Boehm.

    Tak tedy ten samý Josef Boehm, který Jirku do Jihlavy poslal, se nabídl, že celou záležitost vyřeší v pondělí na místě! Ovšemže společně s tamním ředitelem. Policie tedy může být klidná a kluk jistě víkend přežije, když to přežil doposud.

    V pondělí si tedy skutečně oba pánové ředitelé s hochem promluvili a světe, div se ? všechno je údajně v pořádku! Chlapec prý tvrdí, že ho nikdo nešikanuje, nikdo mu nic neukradl, nikdo ho neobtěžuje ani na pokoji ani ve sprchách a ba co víc, do jiného ústavu ani jít nechce, protože vychovatelé jsou prostě báječní!

    Zajímavé je, že na kazetě, kterou jsem s Jirkou natočil já, tvrdí pravý opak. Její obsah jste si mohli přečíst včera.

    Je tedy příběh u konce? Skutečně nemá Jiří šanci dostat se z této pavučiny?

    Podle názoru odbornice na slovo vzaté JUDr. Marie Vodičkové z Fondu ohrožených dětí, jsou šance velmi chabé. Jak mě totiž informovala, za celou záležitostí tohoto případu a jemu podobných mohou být důvody, které bych nečekal.

    Nejde jen o to ututlat šikanu, něčí omyly a neschopnost přiznat chybu.

    Důvody můžou být zcela pragmatické, a to ekonomické. Každé zařízení totiž podle současného otřesného zákona přežívá jen díky co nejvyššímu počtu dětí! Úspěšnost resocializace a opětovné zařazení dětí do normálního života nejsou podstatné. Většina dětí, které podobnou "českou cestou ústavní výchovy" prošla, totiž něčeho takového ani není schopna. Neumí navázat běžný partnerský vztah, natož založit rodinu.

    Jejich sebevědomí a schopnost mít rád, byly totiž v odcizujícím prostředí ubity na minimum.

    Pobyt, či jen pouhé umístění do podobného zařízení na dobu čitající nejméně rok je odsouzením k celoživotnímu nezdaru.

    Dětské domovy, diagnostické ústavy, sociální odbory péče o dítě, soudy. Ti všichni se stále snaží klást co nejvíce překážek tomu, aby se větší počet dětí z výchovných zařízeních dostal do pěstounské péče, nebo dokonce do adoptivní rodiny. Zájemců je velmi mnoho.

    Je pravda, že vybírat se musí, ale odborníci snad rozeznají sadistického pedofila od empatického člověka, snažícího se rozšířit svou vlastní rodinu a někoho, kdo tím jen získá. Popřípadě někoho, kdo chce naplnit svůj sen rodinu mít, protože z fyziologických důvodů toho schopen není.

    Proč tedy ty nechutně ponižující nekonečné procedury, při kterých se jim většinu zájemců podaří odradit?

    Podle odhadů by bylo možné podobná zařízení zredukovat. Mnoho vychovatelů a jiného personálu by sice přišlo o práci, ale ještě větší množství dětí by poznalo, co je to skutečný domov, a jejich budoucí život by se dostal do správných kolejí.

    Takto slouží jen jako "potrava" lidem neschopným se uplatnit třeba i v práci s dětmi, ale ne v pozici všeovládající autority, ale skutečného pomocníka, průvodce životem.

    Pokud někdo kompetentní včas nezasáhne, tak až se uzavře v červnu školní rok a Jirka dokončí základní školu, čeká ho převoz do skutečného pasťáku pro mládež. Tam bude úplným nováčkem a zřejmě si bude muset projít stejnou kalvárií, jakou zažívá celý život vždy na novém místě, kam ho někdo další zase pošle.

    Sociální síť zjevně nefunguje v ČR pro postižené - je pašalíkem pro její zaměstnance.


    LSD příčinou honů na čarodějnice?

    Ilona Bílková

    Britský komerční televizní okruh Channel 4 vysílal ve čtvrtek 10. května epizodu ze seriálu „Secrets of the Dead“ (Tajemství mrtvých) nazvanou „Bewitched“ (Uhranutí). Profesorka Linnda Capporaelová, historička a behaviorální psycholožka z Massachusetts, dokázala, že příčinou středověkých a raně novověkých honů na čarodějnice byla otrava alkaloidy pocházejícími z jistého druhu houby - paličkovice nachové (námelu). Když se tyto alkaloidy dostaly do krevního oběhu lidí, způsobily u nich halucinogenní reakce, které vyvolává také droga LSD, vyráběná ve 20. století z výtažku této houby. Lidé ve středověku takto „posedlí ďáblem“ často označili nevinné lidi za čaroděje/čarodějnice, což dalo podnět k tisícům soudních procesů s čarodějnicemi v Evropě i v Nové Anglii v rozmezí let 1500 a 1800, během nichž byly odsouzeny k smrti desetitisíce lidí.

    V létě roku 1692 bylo v městečku Salem v Massachusetts Bay odsouzeno za čarodějnictví více než 150 mužů a žen, z toho 19 jich bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením, nejméně čtyři další zemřeli ve vězení a jeden muž byl rozdrcen balvany, jelikož se odmítal přiznat k čarodějnictví. Důvodem všeobecné hysterie, která vypukla v červnu 1692 a pokračovala do konce září, byla smrt osmi mladých dívek, které zemřely na následky podivné nemoci. Místní obyvatelé tuto nemoc přisuzovali nadpřirozeným jevům, které na dívky prý přivolaly čarodějnice. Případ honů na čarodějnice v Salemu je jedním z tisíců, které se přehnaly Evropou a Novou Anglií zhruba od začátku 16. do konce 18. století a které stály desetitisíce lidských životů. Profesorka Linnda Capporaelová, která se podrobně zabývá salemskými procesy s čarodějnicemi, odhalila spojení mezi čarodějnictvím a novodobou drogou LSD.

    Když Profesorka Capporaelová pročítala salemské soudní spisy obsahující výpovědi svědků, pozastavila se nad záznamy týkajícími se symptomů nemoci „uhranutých“ dívek. Svědkové popisovali, že dívky prožívaly halucinogenní stavy doprovázené silnými záchvaty křečí, při kterých se jejich těla svíjela do pitoreskních poloh. Samy nemocné popisovaly vidiny, ve kterých se lidé měnili ve zvířata, kolem se plazili hadi, se stěn stékaly potoky krve a dívky měly pocit, jako by jim pod kůží lezl hmyz; často se jim také zdálo, jako by jim někdo do kůže zabodával tisíce jehel. Profesorka Capporaelová si při čtení těchto záznamů uvědomila, že jí kdysi několik přátel vyprávělo, jak se cítili po požití LSD - někteří prožívali „nebe na zemi“, jiní ale naopak „živoucí peklo“. Jejich popis se téměř přesně shodoval se záznamy o příznacích nemoci salemských dívek. Profesorka Capporaelová se tedy rozhodla zjistit, zda by LSD mohlo být příčinou tzv. „uhranutí“ salemských dívek. Jak se látka podobná LSD dostala k lidem z konce 17. století?

    Paličkovice nachová, houba z čeledi Claviceps purpurea, parazituje na žitu a nahrazuje vlákna v jeho zrnu svými vlastními vlákny, čímž může kontaminovat celá pole (v dnešní době jsou obranou proti této plísni pesticidy - pozn. IB). Profesorka Capporaelová napsala dopis švýcarskému farmakologovi Albertu Hofmannovi a požádala jej o pomoc. Hofmann roku 1938 izoloval z námele derivát kyseliny lysergové, dnešní LSD, který byl původně určen pro laboratorní použití. V roce 1943 si při pokusech postříkal ruce tímto derivátem a přibližně do dvou hodin začal zažívat halucinogenní stavy ne nepodobné těm, které prožívaly salemské dívky. Tato houba totiž obsahuje alkaloid ergotamin, což je velmi složitý nervový toxin, který, pokud se dostane do krevního oběhu, způsobuje snížení přísunu krve do mozku. Tím, že se mozku nedostává kyslík, dochází k tomu, že lidé mají halucinace, zažívají bodavé pocity, pálí je kůže a nastávají u nich křeče. Otrava organismu ergotaminem vede k smrti.

    Objevy Alberta Hofmanna poskytovaly tedy jisté důkazy o tom, že by uhranuté dívky mohly být oběťmi otravy ergotaminem. Ale jak se tento alkaloid mohl dostat do potravinového řetězce lidí a způsobit takovou katastrofu?

    Paličkovice nachová potřebuje ke svému rozšíření vhodné klimatické podmínky - velice vlhkou půdu a teplé, vlhké počasí. Profesorka Capporaelová zjistila, že farmáři v Salemu zakládali svá žitná pole v mokřinách. Roku 1691 bylo navíc velmi teplé a vlhké jaro a léto s množstvím srážek. Tedy podmínky pro paličkovici nachovou jako stvořené. V kronikách města Salemu z let 1691-2 jsou záznamy o spontánních potratech, halucinacích a křečových záchvatech obyvatel západní části Salemu. Profesorka Mary Matossianová, která se zabývá hony na čarodějnice v anglických hrabstvích Essex a East Anglia na konci 16. století, zjistila, že tato hrabství byla v 16. a 17. století také hlavními oblastmi pěstování žita. Klimatické podmínky v Evropě v té době byly navíc pro paličkovici nachovou velice příznivé.

    Mezi lety 1500 a 1800 bylo převážně v Evropě odsouzeno k smrti více než 40 000 lidí podezřelých z čarodějnictví. Otrava ergotaminem, také nazývaná „tancem sv. Víta“ nebo „ohněm sv. Antonína“ postihla v největší míře nejchudší vrstvy lidí. Vzhledem k tomu, že byly v té době lékařské znalosti téměř nulové a že strava nejchudších vrstev obyvatel neobsahovala téměř žádné vitamíny (skládala se převážně z žitného chleba, žitné kaše, žitných omelet apod.), byli chudí vysoce náchylní k jakýmkoli nemocem. Všeobecně panující pověrčivost způsobila i to, že jakákoli nemoc i jen vzdáleně připomínající otravu ergotaminem byla připisována čarodějnictví. Otrava ergotaminem byla tedy po dobu několika staletí vykládána jako uhranutí čarodějnicí.

    Roku 1952 bylo v dánské vesnici Grauballe, asi třicet kilometrů západně od Moesgaardu, objeveno v rašelině uchované tělo muže, který zemřel násilnou smrtí. Utržil několik ran do hlavy tupým předmětem a jeho krk byl podřezán. Uhlíková metoda určila přibližný rok smrti muže - 55 let před naším letopočtem (byl to další nález v řadě objevů tzv. „peat bog people“ - „lidí z rašelinišť“ v průběhu 20. století v severním Německu, jižním Dánsku, v Nizozemí a na Floridě, kteří v převážné většině zemřeli násilnou smrtí zhruba před dvěma tisíci let; někteří vědci spekulují, že tito lidé byli oběťmi rituálních vražd - pozn. IB). Při rozboru obsahu žaludku bylo zjištěno, že posledním jídlem muže byla kaše z obilovin obsahující velké množství paličkovice nachové. Jelikož nebyly nalezeny žádné zbytky ovoce nebo zeleniny, experti došli k závěru, že muž zemřel v zimě. Channel 4 požádal muzeum v Moesgaardu o svolení provést analýzu vzorku střevní stěny muže z Grauballe, aby zjistil, zda střevní stěna obsahovala ergotamin. Chromatografický test skutečně prokázal, že alkaloidy paličkovice nachové se dostaly do krevního oběhu muže a s největší pravděpodobností způsobily již známé symptomy otravy ergotaminem. Muž, který byl takto „posedlý ďáblem“, se tedy mohl stát obětí lidí svého kmene, kteří se takto snažili „vymýtit zlé duchy“.

    Profesorka Capporaelová však potřebovala pro svou hypotézu lékařské důkazy z nedávné minulosti. A tyto důkazy se skutečně našly. Roku 1951 v provensálském městečku Pont St Esprit místní pekař použil k pečení chleba pytel kontaminované žitné mouky. V následujících týdnech bylo více než 200 postižených lidí převezeno do nemocnic a psychiatrických léčeben. Tito lidé byli oběťmi silných křečových záchvatů, hrozných halucinací (lidé měnící se v opice a tygry, hadi plazící se kolem nemocných, krev kapající se zdí, všespalující oheň) a nespavosti. Více než pět lidí zemřelo. Místní městští představitelé poslali vzorky chleba na chemickou analýzu do Marseille. Tyto chemické testy potvrdily otravu ergotaminem. Přesto někteří lidé z Pont St Esprit podlehli pověrám a dokonce povolali biskupa z Nîmes, aby vymýtil z dotyčné pekárny zlé duchy!

    Kombinace klimatických podmínek, téměř nulových lékařských znalostí, chudoby a lidských pověr tedy ve středověku a v raném novověku stála životy desetitisíců nevinných lidí. Příčinou honů na čarodějnice byl přitom s největší pravděpodobností ergotamin - alkaloid, který v nadměrném množství způsobuje otravu organismu.


    Česká televize: Zpráva o králi Šumavy

    Odboj proti komunismu pojatý jako lidový mýtus

    Záměrný pokus vyhnout se objektivním historickým faktům?

    Jan Čulík

    Včera vysílala Česká televize na druhém programu další pořad, jímž se pokusila vyrovnat s historickým jevem "Krále Šumavy", bývalého policisty Josefa Hasila, který převáděl (zřejmě začátkem padesátých let ? - ve filmu to nebylo uvedeno) lidi na Šumavě přes hranice do západního Německa, byl posléze v Československu zatčen, ale z vězení uprchl, unikl sám přes hranice a žije nyní už přes třicet let ve Spojených státech.

    Existence Josefa Hasila vyvolala v České republice značnou kontroverzi zejména v souvislosti s románem Rudolfa Kalčíka "Král Šumavy", který zfilmoval formou komunistického propagandistického thrilleru režisér Karel Kachyňa. Kontroverzní hlavní roli komunistického policisty, "chránícího nepropustnost hranic" v něm zahrál známý a kvalitní herec Radovan Lukavský.

    Není to poprvé, co se Česká televize pokusila vyrovnat se s tímto tématem. Poté, co se v ČT kontroverzně v září 1998 znovu vysílal film Král Šumavy, se například toto téma snažila nedokonalým a zmateným způsobem objasnit dne 26. 10. 1998 reportáž v pořadu Nadoraz. Rozebrali jsme ji v Britských listech dne 9. 12. 1998, analýza je také zahrnuta v naší knize V hlavních zprávách: Televize. (Praha, nakladatelství ISV, 2001, str. 105 - 107.) I tehdy byla autorkou reportáže pro pořad Nadoraz Kristýna Vlachová, která se tímto tématem zabývá dlouhodoběji.

    Kristýna Vlachová režírovala i včerejší "Zprávu o králi Šumavy". V porovnání s reportáží pořadu Nadoraz z roku 1998 byl včerejší film méně zmatený, i když i zde se projevily některé základní metodologické problémy.

    Divák byl filmem Vlachové frustrován. Film totiž nepředstavil skutečnost plně, objektivně, s odstupem k publikovaným svědectvím a ze všech úhlů pohledu: komunikoval jen úzce subjektivní výpovědi pamětníků doby. Film vyslal divákovi určité velmi konkrétní, sporné signály a nejsem si zcela jist, zda režisérka chtěla veřejnosti komunikovat právě toto:

    Historie komunistického odboje je nám přístupná už jen prostřednictvím často vysoce subjektivních osobních svědectví pamětníků, prostřednictvím tzv. "lidového podání". Obecněji lze z toho vyvodit: objektivní historie neexistuje, jsme nuceni se spoléhat pouze na sice silně, emocionálně a osobně prožité zážitky, od nich však není možno získat objektivní odstup - není ani možné se prosekat houštím subjektivních osobních vzpomínek a prezentovat je v kontrastu k racionálním, objektivním a neúplatně analytickým zhodnocením historických událostí.

    Zejména první polovinu filmu „Zpráva o králi Šumavy“ tvoří montáž svědectví dobových pamětníků, je to koláž nejrůznějších vzpomínek a názorů, někdy zjevně i zcela neinformovaných a zaujatých lidí ("Josef Hasil byl neslušný člověk, lidem tady škodil a kradl"), z nichž teprve postupně, prostřednictvím často si do určité míry protiřečících svědectví i sympatizantů vzniká proud informací o Hasilově rodině a o rodinách, které byly jeho odbojovou činností na Šumavě zasaženy a byly komunistickým režimem perzekvovány.

    Mnoha informací, které by bylo zajímavé jasněji analyzovat, jít za nimi dál, se film skoro nedotkl. Například se zdá být zjevné, že mnozí účastníci protikomunistického odboje byli hluboce věřící, byli to aktivní příslušníci katolické církve. Hrálo jejich katolictví v jejich odboji skutečně významnější roli? Film to podrobněji nezkoumal.

    Jiným tématem, jehož se film jen dotkl, byla například role americké zpravodajské služby CIA. Zdálo se totiž, že si Američané s osudy Čechů pod komunistickým útlakem jen pohrávali: sice podporovali lidi jako Josefa Hasila, kteří byli upřímně přesvědčeni, že jsou aktivními účastníky ve válce proti komunismu, kde je podporují Spojené státy, ve skutečnosti však Američanům o svobodu občanů Československa nešlo. Hazardovali neodpovědně s osudem lidí, kteří se v Československu hrdinně postavili proti komunismu.

    Hasil na jednom místě ve filmu totiž poznamenává (cituji po paměti): "Když se dostal k moci prezident Eisenhower" (i zde ve filmu chybí veškerá datace!) "zakázal činnost proti komunismu. Lidi však ve věci svobody strašně zkusili." Potenciálně zajímavé téma („je zájem velmocí totožný se zájmem totalitou utlačovaných občanů?“), které se však film také nepokusil zkoumat.

    Velmi frustrující bylo to, že kdykoliv film využil dobových dokumentů, novinových fotografií či článků (dost málokdy), udělal to také vždycky jaksi jen "na půl huby" - nedověděli jsme se, z jakých novin je článek, který vidíme na obrazovce, kdy vyšel a proč byl publikován. Chyběly prostě objektivní reference. Jako by byli tvůrci filmu jaksi neochotni poskytnout k tématu veškeré existující informace. (Snad to nebylo záměrem, ale frustrující bylo v prvních částech filmu i to, že podtitulek, informující o tom, který svědek zrovna hovoří, se mnohdy objevoval nikoliv hned, ale až poté, co svědek už po určitou dobu mluvil. Působilo to dojmem nepořádnosti a přispělo to k celkovému dojmu, že tvůrci filmu buď nejsou schopni nebo ochotni divákovi sdělit jasným způsobem všechno podstatné, co o tématu vědí.)

    Jednotnější byl film v druhé části, kdy nechal v podstatě volně hovořit Josefa Hasila z jeho dlouholetého amerického exilu. Tato výpověď byla zajímavá a možná by bylo daleko méně matoucí, kdyby ji režisérka prezentovala samostatně, bez mozaiky "lidových názorů" v první části filmu. I když například Hasilovo vyprávění o tom, jak nedávno téměř umřel a probouzel se z bezvědomí, do filmu jistě nepatří: je to na pár minut, jako bychom přepnuli televizní kanál a začali sledovat nějaký spekulativní film o záhrobním životě. I zde filmu chyběla intelektuální disciplína: jako by si režisérka nedokázala určit, co je pro její film nejdůležitější a nechávala se svést k postranním tématům.

    Když hovořil Josef Hasil o svých těžkých začátcích ve Spojených státech v padesátých letech, Česká televize k tomu poněkud neústrojně nastříhala záběry hypermoderních budov ze současné Ameriky. Daleko logičtější by bylo ilustrovat Hasilovo svědectví historickými záběry ze Spojených států padesátých let.

    Zajímavé by také bylo v této souvislosti studovat, jak natáčejí čeští kameramani současnou Ameriku. Velkého rozdílu v pojetí západních a českých kameramanů jsem si už povšiml ve velmi nepovedeném, klišovitě limonádovém filmu bez zápletky od Vojtěcha Jasného „Návrat ztraceného ráje“. Stálo by to za to, udělat drobnou analýzu, čím se liší způsob, jak čeští kameramani vidí Spojené státy, od toho, jak ji natáčejí kameramani ve světě. I kameramani Kristýny Vlachové natáčeli americké mrakodrapy jinak, než jak by to učinil běžný anglosaský kameraman. (Argumentuji, že nervněji, mechaničtěji, doslovněji a přízemněji, s určitým nevysloveným komplexem méněcennosti. Abych to mohl podpořit konkrétními důkazy, musel bych však tyto sekvence rozebrat záběr po záběru.)

    Bez důkazů spojila implicitně autorka tohoto filmu útok zřejmě arabských teroristů na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 s činností komunistických tajných služeb, když se ve svém svědectví Josef Hasil zmínil o tom, že chtěl jet v roce 1972 na olympiádu do Mnichova, ale varovala ho z Prahy příbuzná, že o tom ví česká Stb.

    Celkově mám pocit, že se Česká televize zase příliš zaměřila na umělecké ozvláštnění dokumentárního filmu na úkor jeho sdělnosti. (Jak konstatoval Clive James na olomouckém festivalu ohledně jednoho filmu z  ČT: „Kameraman se divákovi snažil silně sdělit, že je kameraman.“ Zde se režisérka snažila divákovi silně sdělit, že je režisérka, a hrdě komunikovala, že má vlastní, osobní, příznakové pojetí této problematiky!)

    Bohužel, často se v ČT stává, že takovéto „umělecké ozvláštnění“ filmového díla je na úkor srozumitelnosti. Téma není zpracováno jasně, zůstávají nezodpovězené otázky, film implicitně postuluje nepřesvědčivé všeobecné závěry (zde: „objektivní historický přístup je irelevantní nebo nemožný“), vyhýbá se jasné, přímé řeči a náhražkou utíká do příznakové lyriky.

    Právě tém, že se Kristýna Vlachová rozhodla sestavit film převážně jen ze subjektivních, často si protiřečících svědectví dobových pamětníků (mluvících hlav, jejichž svědectví je uváděno navzájem do protikladu, není však konfrontováno s žádnými objektivními fakty), argumentuje filmem, že objektivní poznání historických skutečností není možné - všechno existuje jen na úrovni nepříliš artikulovaného lidového podání, které působí možná autenticky, protože to, co říkají, pociťují jednotliví svědkové velmi osobně a intenzivně. Divák se proti tomuto postoji právem vzbouří - tak vysoká míra skepse vůči historickému poznání prostě není oprávněná.

    Je signifikantní, že ve svém úsilí získat co největší množství nejintenzivnějších subjektivních svědectví režisérka filmu zcela pominula jakékoliv objektivnější, věcné informace. Zajímavé například je to, že se z filmu vůbec nedovíme, kdy vlastně "Král Šumavy" Josef Hasil přesně lidi na Západ převáděl. V osobních svědectvích šumavských lidí, někteří z nichž byli komunistickým režimem za spolupráci s převaděči tvrdě perzekvováni, se také nevyskytne nikdy žádný konkrétní historický údaj. Snad nejblíže se historickým událostem z padesátých let (?) přiblížíme v krátkém svědectví Jiřiny Staré: konstatuje, že byla souzena "3. - 7. července" - ani zde se však nedovíme, kterého roku.

    I pokud bylo toto režiserčino zpochybnění možnosti jakéhokoliv objektivnějšího historického poznání záměrné, televizního diváka toto pojetí dezinformuje - protože argument "historie neexistuje, jsou jen emocionální subjektivní svědectví na úrovni lidového podání" je nepravdivý.

    Film asi měl být pojat daleko tradičněji: divák měl být seznámen s historickými fakty, včetně příslušných dat a míst, něco v tomto smyslu: "Po komunistickém puči v roce 1948 byly uzavřeny hranice, někteří lidé se v letech … (konkrétní údaj) pokoušeli více či méně úspěšně převádět uprchlíky před komunismem přes Šumavu na Západ. V tom jim do určité míry pomáhaly americké zpravodajské služby, ale jen do doby (konkrétní údaj). Některým lidem se převaděčství dařilo, jiní, kteří třeba nechali jen převaděče přespat, byli potrestáni dlouhodobými vězeňskými tresty, k soudním procesům s těmito lidmi docházelo v letech (konkrétní údaj). Nejvýznamnější převaděč byl zřejmě Josef Hasil, Král Šumavy, na základě jehož činnosti byl natočen v roce (konkrétní údaj) propagandistický Kachyňův thriller. "

    Po těchto základních informacích, na něž má divák právo, a které ve filmu nebyly uvedeny, anebo když tak, tak jen "na půl huby", mohla režisérka konfrontovat lidová svědectví z šumavských vesnic se svědectvím samotného Hasila. Film by byl autoritativnější a přesvědčivější a nešířil by představu, proti níž musí rebelovat každý historik, ale i kdokoliv, kdo nad věcí trochu uvažuje, že objektivní, kriticky racionální zhodnocení určitého tématu či historické události je nemožné.

    Vlachová se zaměřila na "ahistorické", vysoce sybjektivní pojetí fenoménu "Krále Šumavy" snad úmyslně. Usuzuji to podle toho, že ho vědomě hájil dramaturg film Jan Gogola, který uvedl v pozvánce na předpremiéru filmu minulý týden, obávám se trochu neuměle, toto:

    "Film Zpráva o králi Šumavy lze považovat za zprávu ve smyslu objektivního svědectví jen do jisté míry, ale právě proto autoři tento snímek takto nazvali. Chtěli totiž zdůraznit kontrast mezi záměrem podat pravdivé svědectví a výslednou podobou filmu, který je souhrnem různých životních postojů. Z více než třicetiletého pátrání režisérky Kristýny Vlachové a z několik let trvajícího natáčení, na jehož konci měla být skutečná verze příběhu "Krále Šumavy" totiž opět vyplynulo, že dějiny jsou vždy také dějinami konkrétních lidí, z nichž každý prožívá určitou dobu jiným způsobem."

    I když Zpráva o králi Šumavy není v žádném případě technicky a profesionálně na tak nízké úrovni, na jaké byly některé filmy, jimiž Česká televize nedávno obeslala festival Academia Film Olomouc, obávám se, že film Kristýny Vlachové přesto prokazuje závažné nedostatky, zejména bezradnost a metodologickou neujasněnost.

    Děkujeme Janu Gogolovi z České televize, který Britským listům zpřístupnil v předstihu videokazetu tohoto pořadu.


    K čemu je Kulturní komise, aneb nejistá obhajoba Jiřího Pancíře

    Jan Jan> Paul

    Jiří Pancíř se hájí před nařčeními Rudolfa Zahradníka, publikovanými v Lidových novinách 11.5.2001 pod názvem „Moji odpůrci jsou opravdu psychopaté" a svoji obhajobu postavil v textu na dvou okolnostech. Za prvé na diskriminační snaze Rudolfa Zahradníka znemožnit mu habilitaci formou negativní intervence u prof. Čestmíra Černého, tehdejšího rektora VŠCHT a za druhé na sdělení, že je již řadu let řádně zvoleným presidentem Kulturní komise ČR a vydavatelem revue Fragmenty. Jestliže v prvém případě je schopen prokázat věrohodnost svého tvrzení - což samo o sobě nebude pro bývalého předsedu Akademie věd Rudolfa Zahradníka nic příjemného, v tom druhém případě je jeho obhajoba velmi nedůvěryhodná.

    Jde totiž o to, že Jiří Pancíř skrývá svoji bezúhonnost za činnost v tzv.Kulturní komisi, která ovšem nebude nikdy argumentem potvrzujícím Pancířovu věrohodnost, pokud nebude nic zřejmé o jejím seriozním poslání.

    Zde je nutno říci, že o Kulturní komisy nikdo nic neví, nikdo ji nezná a proto tento argument nemůže obstát ani v případě slovní proklamace, o jejích ušlechtilých cílech. Naopak,již sám název není ani trochu důvěryhodný a zavání nostalgií starých pořádků z dob různých totalitních komisí, jejichž cíl byl jediný a to schvalovat, posuzovat a zakazovat. Jiří Pancíř ve své obhajobě argumentuje: „Již celou řadu let jsem řádně zvoleným presidentem Kulturní komise ČR. Tato organizace si vzala za úkol podporovat kulturu v naší vlasti a to i formou hmotné podpory ze stran možných mecenášů. Proto jsme před šesti lety založili kulturně-hospodářskou revue Fragmenty, kde se snažíme získávat sponzory a podporu významných osobností našeho života uměleckým dílům, která si toho podle našeho názoru zaslouží“.

    To jsou ovšem jen hezká a často používaná slova. Není totiž nikde řečeno, KDO řádně zvolil Jiřího Pancíře presidentem Kulturní komise, KDO založil tuto organizaci, jaký je její statut, jaké jsou její stanovy a JAKOU kulturu v naší vlasti chce podporovat. A dále, proč zneužívá státní znak a jaký mandát ji k tomu opravňuje a zmocňuje? Jaké je složení této komise, která navenek vytváří dojem jakési polostátní instituce? A v neposlední řadě, jaká díla a jaké umění si konkrétně podle této komise zaslouží podporu významných osobností našeho života? Jsou to snad práce nebetyčně profláknutého a z hlediska umělecké kvality bezvýznamného Kristiána Kodeta, Zdeňka Hajného a Jana Kristoforiho, jejichž výstavu organizovala před časem tajemnice Kulturní komise Jana Zíková v Questenberském paláci v Praze? Jakou úrovní se to Jiří Pancíř zaštiťuje,když jeho kolegyně se netají tím, že ví že to není kvalita, ale je třeba přilákat především diváky na zaplacení pronajatých prostor?

    Stejně komicky a podezřele vypadá revue Fragmenty, jíž je Pancíř vydavatelem a který ji označil za kulturně-hospodářskou! To je ovšem terminus technicus sedmdesátých let, kdy místní Jednotná zemědělská družstva tiskla různé agitky, kterak zkulturnit chov prasat. Jiří Pancíř o svém časopise ale píše: „Tato luxusní revue je zasílána poslancům, senátorům, členům vlády a vybraným V.I.P. osobnostem. Náš časopis je mezi touto elitou národa velmi oblíben a exklusivními rozhovory do něj přispěly i takové osobnosti, jako je Václav Klaus, Přemysl Sobotka, Helena Rögnerová, Vladimír Špidla, Pavel Dostál…“

    Především bych na adresu zmiňovaných šetřil slůvkem elita národa, protože to je anachronismus. Jestliže lze v těchto souvislostech chápat ještě myšlenkově bohatého Masaryka, nemůže být o elitě v souvislosti s naší současnou politickou representací ani řeči. Skutečná myšlenkově i tvořivě schopná elita národa je dnes upozaděna a potlačena pseudointelektuálními populárními celebritami i tlakem konzumně-tržního „šovinismu“. Jiří Pancíř jen používá otřepané fráze, které mají v očích konzumentů vzbudit zdání jakési „institucionalizovaně“ posvěcené kvality.

    Argument,že časopis je v těchto kruzích oblíben, skutečně nemá žádnou vypovídací hodnotu a je to jen dojemná a naivní snaha obhájit se něčím, co je samo o sobě obtížně obhajitelné. Jde o vydavatelsky velmi pokleslou snahu, neboť nemá žádnou přesahující intelektuální „nadhodnotu“ a reflektuje zase pouze a jen separátní a sebestředný okruh ekonomicky a politicky vlivné „třídy“.

    Jde jak už to bývá u podobných „For you“ (bývalý sebereklamní exportní plátek o úspěších socialismu) o vytváření vlastní „infrastruktury“ vazeb, kontaktů a vztahů, z nichž drobty mohou napadat vydavateli do klína. Jestliže Rudolf Zahradník tvrdil, že Pancíř působí v bulvárním Špíglu, nebyl ve skutečnosti daleko od pravdy. Časopis Fragmenty a koneckonců celá vydařená Kulturní komise bezostyšně používající státní symbol není nic jiného, než elitářský bulvár, té nejhrubší provenience.


    Noam Chomsky

    Kontrola médií

    Velkolepé úspěchy propagandy

    Noam Chomsky


    OPEN MAGAZINE

    PAMPHLET SERIES, únor 1992
    Část II.

    (První část tohoto eseje je zde.)

    Názor odborníka

    Rovněž je třeba přimět obyvatelstvo k podpoře zahraničních vojenských dobrodružství. Obyvatelstvo bývá obvykle pacifistické, stejně jako během 1. světové války. Veřejnost nevidí důvod, proč se pouštět do zahraničních vojenských akcí, do zabíjení a mučení. Proto ji musíte nějak vybudit. A abyste ji vybudili, je nutno ji postrašit. Sám Bernays v tom dosáhl významného úspěchu. Právě on řídil v roce 1954 PR kampaň pro společnost United Fruit Company, v jejímž rámci Spojené státy svrhly kapitalisticko-demokratickou vládu v Guatemale a instalovaly místo ní společnost vražedných popravčích čet, která je tam u moci dodnes a vládne s pomocí neustálých infúzí americké pomocí, která brání demokratickým úchylkám v zemi. Je nutno neustále prosazovat domácí programy, s nimiž veřejnost nesouhlasí, neboť nemá žádný důvod podporovat programy, které jsou pro ni škodlivé. I to vyžaduje rozsáhlou propagandu. Během posledních deseti let jsme toho byli často svědky. Reaganovy programy byly značně neoblíbené. Dokonce zhruba dvě třetiny lidí, kteří Reagana volili, doufaly, že se jeho politiku nepodaří prosadit. Vezměte si konkrétní programy, jako např. zbrojení, snížení sociálních výdajů apod., téměř všechny narazily na značný odpor veřejnosti. Ale dokud jsou lidé marginalizováni a jejich pozornost zaměřována jiným směrem a nemají možnost se organizovat a vyjádřit, co si myslí, ti, kteří říkali, že dávají přednost sociálním výdajům před vojenskými, a kteří tak odpovídali v průzkumech veřejného mínění, což byla většina, museli mít pocit, že jsou jediní, koho taková šílená myšlenka napadla. Nikde jinde to neslyšeli. Nikdo si to nemá myslet. A tak když si to myslíte a řeknete to v průzkumu veřejného mínění, musíte dojít k závěru, že jste nenormální. Protože neexistuje způsob, jak se spojit s jinými lidmi, kteří váš názor sdílejí nebo prosazují a pomohou vám ho zformulovat, cítíte se jako podivíni, jako psychopati. A tak zůstáváte stranou a nezajímáte se, co se děje. Pustíte si něco jiného, třeba fotbal.

    Tohoto ideálu se podařilo dosáhnout, i když nikdy ne zcela. Existují instituce, které zatím nebylo možno zlikvidovat. Například stále existují církve. Velká část disidentské aktivity v USA pochází z církví, z toho prostého důvodu, že stále existují. A tak když přijedu do Evropy a chci přednést politický projev, bude to velmi pravděpodobně v odborářském sále. Tady se to nestane, protože jednak odbory zde prakticky nejsou, a pokud ano, nejsou politickými organizacemi. Ale církve existují, a tak často přednáším v kostele. Hnutí solidarity se střední Amerikou z velké části vzniklo v kostelích, hlavně proto, že stále existují.

    Zmatené stádo se nikdy nepodaří dokonale zkrotit, je to tedy neustálá bitva. Ve 30. letech se opět splašilo a bylo potlačeno. Další vlna nesouhlasu nastala v 60. letech. Měla své jméno. Třída odborníků to nazvala "krizí demokracie". Měli za to, že v 60. letech byla demokracie v krizi. Krize spočívala v tom, že velké části obyvatelstva se začínaly organizovat a aktivizovat a pokoušely se vstoupit na politické hříště. Tím jsme zpět u dvou různých pojetí demokracie. Podle slovníkové definice to znamená pokrok demokracie. Podle převažujícího pojetí je to problém, krize, kterou je třeba překonat. Veřejnost je třeba vrátit do apatie, poslušnosti a pasivity, do stavu, který jí přísluší. Proto musíme něco podniknout, abychom krizi překonali. K tomu směřovalo velké úsilí, ale nepodařilo se to. Krize demokracie bohudíky trvá, ale nedaří se jí příliš měnit politiku. Ale dokáže měnit veřejné mínění, přestože mnozí soudí, že tomu tak není. Po událostech 60. let se věnovalo velké úsilí tomu, aby se chorobu podařilo dostat pod kontrolu a překonat. Jeden aspekt této choroby dokonce dostal odborný název. Jmenuje se "vietnamský syndrom". Vietnamský syndrom, termín, který se objevil někdy kolem roku 1970, byl dokonce přesně definován. Reaganovský intelektuál Norman Podhoretz ho definoval jako "chorobné zábrany proti použití vojenské síly". Těmito chorobnými zábranami vůči násilí trpěla velká část veřejnosti. Lidé prostě nechápali, proč bychom měli mučit druhé a shazovat na ně bomby. Je velice nebezpečné, jestliže veřejnost postihnou tyto chorobné zábrany, jak dobře chápal Goebbels, protože to omezuje zahraniční vojenská dobrodružství. Jak nedávno hrdě napsal Washington Post, lidem je třeba "vštípit úctu k vojenským ctnostem". To je důležité. Máte-li násilou společnost, která používá po celém světě sílu k dosažení cílů své domácí elity, je potřeba mít náležitou úctu k vojenským ctnostem a netrpět chorobnými zábranami proti užití násilí. A to je vietnamský syndrom, který je nutno překonat.

    Mediální obraz jako realita

    Rovněž je nutné zcela překroutit dějiny. To je další způsob, jak překonat chorobné zábrany, totiž zajistit, aby se zdálo, že když my zaútočíme a někoho zlikvidujeme, ve skutečnosti se chráníme a bráníme před nebezpečnými agresory a netvory atd. Od války ve Vietnamu bylo věnováno velké úsilí snaze změnit její historii. Příliš mnoho lidí začínalo chápat, co se vlastně stalo. Mimo jiné mnoho vojáků a mladých lidí, kteří působili v mírovém hnutí, stejně jako další lidé. To bylo zlé. Bylo potřeba něco udělat s těmi nepatřičnými představami a vrátit národu určitou formu duševního zdraví, totiž víru, že všechno, co děláme, je ušlechtilé a správné. Když bombardujeme Jižní Vietnam, je to proto, že Jižní Vietnam před někým bráníme - patrně před jižními Vietnamci, protože nikdo jiný tam není. Právě to kennedyovští intelektuálové nazývali "obranou před interní agresí v Jižním Vietnamu". Přesně tak to řekl Adlai Stevenson. Takový musel být oficiální a dobře srozumitelný obraz. Podařilo se to. Máte-li zcela pod kontrolou média a vzdělávací systém a akademická obec je konformní, může se vám to podařit. Jeden z příznaků odhalila studie provedená na University of Massachusetts zaměřená na to, čemu lidé při sledování současné krize v Zálivu v televizi věří a co si myslí. Jedna z otázek zněla: "Kolik bylo podle vašeho názoru obětí na životech během vietnamské války?" Průměrná odpověď dnešních Američanů je zhruba 100 tisíc. Podle oficiálních údajů to byly přibližně dva miliony. Skutečné číslo je pravděpodobně mezi třemi a čtyřmi miliony. Autoři studie si položili zcela správnou otázku: Co byste si mysleli o německé politické kultuře, kdybyste se dnes lidí zeptali, kolik Židů zahynulo během holocaustu, a Němci odhadovali, že to bylo 300 tisíc? Co bychom se z toho dozvěděli o německé politické kultuře? Cosi nám to říká. Je potřeba překonat chorobné zábrany proti užití vojenské síly a další demokratické úchylky. V tomto konkrétním případě se to podařilo. Totéž platí pro všechna témata. Vyberte si kterékoli téma: střední Východ, mezinárodní terorismus, střední Amerika, cokoliv jiného - obraz světa, který se veřejnosti předkládá, má jen velmi slabý vztah k realitě. Pravda je skryta pod postupně navršovanými budovami lží. Z tohoto hlediska bylo skvělým úspěchem, jak se podařilo odvrátit hrozbu pro demokracii, a že se to stalo v podmínkách svobody, což je nanejvýš pozoruhodné. Nejedná se o totalitní stát, kde se téhož dosahuje silou. Těchto úspěchů bylo dosaženo v podmínkách svobody. Jestliže chceme porozumět naší své společnosti, měli bychom se nad těmito fakty zamyslet. Jsou to důležité věci, důležité pro každého, koho zajímá, v jaké společnosti žije.

    Disidentská kultura

    Přes to přese všechno disidentská kultura přežila. Od 60. let značně vyrostla. V 60. letech se disidentská kultura vyvíjela velmi pomalu. Nekonaly se žádné protesty proti válce v Indočíně, až o mnoho let později, poté, co USA začaly bombardovat Jižní Vietnam. Když toto hnutí vzniklo, bylo velmi malé, tvořené většinou studenty a mladými lidmi. To se během 70. let zcela změnilo. Rozvinula se řada lidových hnutí: ekologické hnutí, feministické hnutí, protijaderné hnutí a další. V 80. letech se ještě silněji rozšířila hnutí solidarity, což bylo něco zcela nového a významného pro historii přinejmenším amerického, a možná i světového disentu. Účastníci těchto hnutí nejen protestovali, ale aktivně se zapojili, často velmi zblízka, do života trpících lidí ve světě. Hodně se tak naučili a to mělo značný civilizační vliv na mainstreamovou Ameriku. To vše mělo velký význam. Každý, kdo se po mnoho let účastnil těchto aktivit, si toho musí být vědom. Vím z vlastní zkušenosti, že takové přednášky, jaké dnes uskutečňuji v nejreakčnějších částech země - ve střední Georgii, na východě Kentucky apod. - bych nemohl uskutečnit v době vrcholu mírového hnutí ani před posluchači z řad těch nejaktivnějších mírových aktivistů. Dnes je mohu přednést kdekoliv. Lidé souhlasí nebo nesouhlasí, ale minimálně chápou, o čem je řeč, a existuje určitá společná základna, z níž se dá vycházet.

    To jsou všechno příznaky civilizačního účinku, navzdory vší té propagandě, navzdory veškerému úsilí ovládnout myšlenky a vyrábět konsensus. Lidé přesto získávají schopnost a jsou ochotni o věcech přemýšlet. Zvýšila se skepse vůči moci, a změnily se postoje k mnoha, mnoha otázkám. Je to dost pomalé, možná téměř nepozorovatelné, ale je to znát a má to velký význam. Zda se to děje dostatečně rychle, aby to mělo nějaký vliv na to, co se odehrává ve světě, to je jiná otázka. Vezměme jeden známý příklad: proslulou propast mezi pohlavími. V 60. letech měli muži a ženy přibližně stejný názor na "vojenské ctnosti" a chorobné zábrany proti užití vojenské síly. Na začátku 60. letech těmito chorobnými zábranami netrpěl nikdo, ani muži, ani ženy. Odpovědi byly stejné. Všichni se domnívali, že použití násilí k potlačení lidových povstání ve světě je správné. To se v průběhu let změnilo. Chorobné zábrany zesílily v celé populaci. Avšak současně vznikal rozdíl mezi pohlavími, a ten je dnes dosti značný. Podle výsledků průzkumů veřejného mínění to je něco kolem 25 %. Co se stalo? Stalo se to, že existuje jistá forma přinejmenším poloorganizovaného lidového hnutí, do nějž se zapojují ženy - totiž feministického hnutí. Organizace má své důsledky. Jste-li organizováni, zjistíte, že nejste sami. Jiní si myslí to samé jako vy. Můžete své názory prosazovat a dozvědět se víc o tom, co si myslíte a v co věříte. Jsou to velice neformální hnutí, nepodobají se organizacím, které mají stálé členy, je to prostě atmosféra, ovlivňující komunikaci mezi lidmi. A má pozoruhodné důsledky. V tom je nebezpečí demokracie: jestliže mohou vznikat organizace, jestliže lidé přestanou být odkázáni na televizní obrazovku, napadnou je všechny ty směšné myšlenky, jako např. zábrany proti užití vojenské síly. To je třeba překonat, ale zatím se to nepodařilo.

    Přehlídka nepřátel

    Nebudu už hovořit o minulé válce, ale o té příští, protože někdy je lépe být připraven a nereagovat až dodatečně. V USA nyní dochází k velice charakteristickému vývoji. Spojené státy nejsou první zemí světa, která se takto chová. Dochází k růstu domácích sociálních a ekonomických problémů, dokonce se dá mluvit o katastrofách. Nikdo, kdo je u moci, nemá v úmyslu něco proti nim podniknout. Podíváte-li se na domácí programy vlád za posledních deset let - sem počítám i opoziční Demokraty - neobjevil se jediný seriózní návrh, co dělat s vážnými problémy ve zdravotnictví, školství, bydlení, nezaměstnanosti, zločinnosti, s rostoucím počtem uvězněných, zvyšujícím se počtem věznic, s krizí městských center - s celým spektrem problémů. Každý o tom ví a situace se ve všech těchto oblastech zhoršuje. Jen za poslední dva roky, kdy byl ve funkci George Bush, překročily hranici chudoby další tři miliony dětí, rychle se zvyšuje zadluženost, reálné mzdy většiny obyvatel jsou opět na úrovni, kde byly přibližně koncem 50. let, a nikdo s tím nic nedělá. Za těchto okolností musíte zaměřit pozornost zmateného stáda jiným směrem, protože kdyby si to lidé uvědomili, asi by se jim to nelíbilo, protože právě oni tím trpí. Nechat je sledovat fotbal a sitcomy nemusí stačit. Musíte v nich probudit strach z nepřátel. Ve 30. letech vyvolal Hitler v Němcích strach z Židů a Cikánů. Bylo třeba je rozdrtit, aby se ubránili. I my máme své metody. Během posledních deseti let bylo každý rok nebo dva vytvořen nepřítel, proti kterému jsme se museli bránit. Dříve tu byl nepřítel, který byl vždy po ruce: Rusové. Kdykoli jste se mohli bránit proti Rusům. Ale ti ztrácejí přitažlivost a je stále těžší využívat je, a tak museli být stvořeni noví nepřátelé. George Bushe kritizovali vlastně neprávem, že nedokáže vyjádřit, co nás nyní pohání. To je opravdu nespravedlivé. Zhruba do poloviny 80. let nad tím nebylo třeba přemýšlet: nebezpečí byli Rusové. Ale o ty Bush přišel a musí vymýšlet nové nepřátele, tak jako to dělal reaganovský Public Relations aparát v 80. letech. Tak vznikli mezinárodní teroristé a narkomafie a šílení Arabové a Saddám Hussain, nový Hitler, dobude svět. Museli se objevovat jedni po druhých. Vystrašíte obyvatelstvo, budete lidi terorizovat, zastrašíte je tak, že se budou bát cestovat a budou se krčit doma. Pak můžete dosáhnout velkolepého vítězství nad Grenadou, Panamou nebo jinou bezbrannou armádou země třetího světa, kterou dokážete rozprášit ještě dřív, než se k nim přiblížíte na dohled - jak se také stalo. To přinese úlevu. Byli jsme spaseni v poslední minutě. To je jeden ze způsobů, jak zajistit, aby se zmatené stádo nevšimlo, co se skutečně kolem něj děje, jak rozptýlit jeho pozornost a ovládnout je. Další nepřítel, který se nabízí, bude s největší pravděpodobností Kuba. To bude vyžadovat pokračování protiprávní hospodářské války, možná i pokračování mimořádných akcí mezinárodního terorismu. Největší akcí mezinárodního terorismu, která byla kdy zorganizována, byla Kennedyho vládou připravená Operace Mongoose, a následné akce proti Kubě. S tím se nic jiného nedá srovnat, možná s výjimkou války proti Nikaragui, jestliže to budete nazývat terorismem. Světový soudní dvůr to označil za cosi víc podobného agresi. Vždy to začíná ideologickou ofenzívou, která stvoří chimérický obraz nepřítele, a pak vojenské tažení, které ho zničí. Nikdy ale nezasáhnete, pokud by se mohli bránit. To by bylo příliš nebezpečné. Ale máte-li jistotu, že budou rozdrceni, možná si to s nimi rozdáme a znovu si oddechneme úlevou.

    Tak to pokračuje už dost dlouhou dobu. V květnu 1986 vyšly paměti propuštěného kubánského vězně Armanda Valladarese. Okamžitě se z nich stala mediální senzace. Uvedu několik citátů. Média jeho odhalení popsala jako "vyčerpávající popis rozsáhlého systému mučení a věznění, jímž Castro trestá a likviduje politickou opozici. Byl to inspirativní a nezapomenutelný popis bestiálního věznění, nelidského mučení, zpráva o státem páchaném násilí, jehož se dopouštěl jeden z největších masových vrahů století, který, jak se z knihy dozvídáme, vytvořil novou despocii, jež institucionalizovala mučení jako mechanismus společenského ovládnutí pekla, jímž byla Valladaresova Kuba." Tolik Washington Post a New York Times v několikrát opakovaných recenzích. Castro byl popisován jako "diktátorský násilník. Jeho ukrutnosti byly v této knize vylíčeny tak přesvědčivě, že se na tyranovu obranu nepostaví ani nejlehkomyslnější a nejchladnokrevnější západní intelektuál." Washington Post. Uvědomte si, že to je kniha o tom, co se stalo jednomu člověku. Řekněme, že je to všechno pravda. Neptejme se, co se přihodilo tomu člověku, který o sobě prohlašuje, že byl mučen. Na slavnosti v Bílém domě u příležitosti Dne lidských práv ho vyznamenal Ronald Reagan za statečnost a za utrpení, kterému byl vystaven od krvavého kubánského tyrana. Poté byl jmenován zástupcem USA v Komisi OSN pro lidská práva, v níž odvedl skvělou práci, když hájil vlády Salvadoru a Guatemaly proti obvinění, že páchají takové ukrutnosti, ve srovnání s nimiž jeho vlastní utrpení bledne. Tak už to v životě chodí.

    Selektivní vnímání

    To se stalo v květnu 1986. Je to zajímavé a něco nám to prozrazuje o výrobě konsensu. Tentýž měsíc byli uvězněni a mučeni zbývající členové Skupiny pro lidská práva v El Salvadoru - jejich vůdci už byli popraveni - mezi nimi Herbert Anaya, který byl jejím ředitelem. Poslali je do vězení La Esperanza (Naděje). Ve své práci v oblasti lidských práv pokračovali i ve vězení. Bylo to právníci a přijímali dál čestná prohlášení. Ve věznici bylo 432 vězňů. Od 430 z nich získali podepsaná čestná prohlášení, v nichž pod přísahou popisují mučení, jemuž byli vystaveni: mučení elektrickým proudem a další ukrutnosti, a také, v jednom případě, mučení, jehož se dopustil muž v uniformě majora armády USA, který je tam poměrně podrobně popsán. Je to neobvykle přesné a komplexní svědectví, zřejmě jedinečné v popisu toho, co se děje v mučicí komoře. Tuto stošedesátistránkovou zprávu obsahující místopřísežnou výpověď vězně se podařilo propašovat z vězení, spolu s videokazetou zachycující vězně, kteří svědčí o svém mučení. Dokument rozesílala Marin County Interfaith Task Force. Celostátní deníky odmítly přinést o ní zprávu. Televizní stanice o ní nic nevysílaly. Objevil se článek v místním deníku v Marin County, v San Francisco Examineru, a to je, myslím, vše. Nikdo jiný se tím nebyl ochoten zabývat. V té době nejeden "lehkomyslný a chladnokrevný západní intelektuál" pěl chválu na José Napoleona Duarta a Ronalda Reagana. Anaya se žádných poct nedočkal. Nevystoupil na Dnu lidských práv. Nebyl jmenován do žádné funkce. Byl propuštěn v rámci výměny vězňů a pak zavražděn, pravděpodobně Spojenými státy podporovanou bezpečnostní službou. O tom se objevilo jen velmi málo informací. Média se nikdy nezeptala, jestli by, kdyby ukrutnosti byly odhaleny a nezatajovaly se, jeho život nemohl být zachráněn.

    To prozrazuje leccos o tom, jak pracuje dobře fungující systém výroby konsensu. Ve srovnání s odhaleními Herberta Anayi v El Salvadoru jsou Valladaresovy paměti nicotné. Ale vy máte jiný úkol. Tím se dostáváme k další válce. Myslím, že o tom uslyšíme před uskutečněním další akce více a více.

    Několik poznámek o předchozí válce. Konečně se k ní dostáváme. Začnu u studie University of Massachusetts, o které jsem se již zmínil. Obsahuje pozoruhodné závěry. V rámci studie se ptali lidí, zda by podle jejich názoru měly Spojené státy zasáhnout silou proti nezákonné okupaci nebo proti vážnému porušování lidských práv. Zhruba dva Američané ze tří odpověděli, že ano. Měli bychom užít sílu v případě nezákonné okupace území a proti vážnému porušování lidských práv. Jestliže by se USA měly touto radou řídit, bombardovali bychom El Salvador, Guatemalu, Indonésii, Damašek, Tel Aviv, Kapské Město, Turecko, Washington a celou řadu jiných míst. Tam všude se odehrává nezákonná okupace a vážné porušování lidských práv. Kdybyste znali fakta o těchto příkladech, které nemáme čas probrat podrobněji, viděli byste, že agrese a ukrutnosti Saddáma Hussaina patří do této kategorie. Nejsou ale nejvýraznější. Proč nikdo nedospěl k tomuto závěru? Důvodem je, že to nikdo neví. V dobře fungujícím propagandistickém systému nikdo neví, o čem hovořím, když uvedu výčet takových příkladů. Pokud si dáte práci a budete se o to zajímat, zjistíte, že tyto příklady jsou zcela případné. Vezměme ten, který po celou dobu ležel téměř na hranici vnímání. V únoru, právě uprostřed série bombardování, požádala libanonská vláda Izrael, aby dodržoval bezpečnostní rezoluci OSN číslo 425, která ho vyzývala, aby okamžitě a bezpodmínečně stáhl své jednotky z Libanonu. Rezoluce pochází z roku 1978. Od té doby byly přijaty dvě další rezoluce, požadující stažení Izraele z Libanonu. Pochopitelně, že se jimi neřídí, protože USA ho v pokračující okupaci podporují. Jižní Libanon je přitom terorizován. Jsou tam velké mučicí komory, ve kterých se odehrávají strašlivé věci. Slouží jako základna pro útoky proti ostatním částem Libanonu. Během těchto třinácti let došlo k invazi do Libanonu, Bejrút byl bombardován, asi 20 tisíc lidí přišlo o život, z toho přibližně 80 % civilistů, byly zničeny nemocnice a docházelo k dalšímu teroru, rabování a loupežím. Všechno bylo v pořádku, protože se to dělo s podporou USA. To je jenom jeden příklad. Nic z toho se nedostalo do médií, stejně tak se v nich nedebatovalo o tom, zda by Izrael a USA měly dodržovat rezoluci 425 nebo další rezoluce, a nikdo nevyzýval k bombardování Tel Avivu, i když podle zásad, které vyznávají dvě třetiny obyvatelstva, bychom to měli udělat. Je to koneckonců nezákonná okupace a vážné porušování lidských práv. To je jenom jeden příklad. Existují i horší. V důsledku indonéské invaze do Východního Timoru přišlo o život asi 200 000 lidí. Ve srovnání s tím se všechny ostatní příklady jeví nevýznamné. Invaze měla silnou americkou podporu a pokračuje s podstatnou diplomatickou a vojenskou podporou USA. Můžeme pokračovat dál a dál.

    Válka v zálivu

    To nám prozrazuje, jak pracuje dobře fungující propagandistický systém. Lidé jsou schopni uvěřit, že užíváme-li síly proti Iráku a Kuvajtu, je to proto, že skutečně dodržujeme zásadu, že na nezákonnou okupaci a porušování lidských práv je třeba odpovědět silou. Nevidí, co by znamenalo uplatnit tyto zásady na chování USA. To je svého druhu vynikající úspěch propagandy.

    Podívejme se na jiný příklad. Jestliže sledujete pozorně mediální obraz války od srpna, povšimnete si, že chybí několik výrazných hlasů. Např. existuje irácká demokratická opozice, dokonce velmi statečná a dosti podstatná irácká demokratická opozice. Pochopitelně působí v exilu, protože v Iráku by její představitelé nepřežili. Jsou hlavně v Evropě. Jsou to bankéři, technici, architekti - podobní lidé. Umějí formulovat, mají hlas a mluví. Vloni v únoru, když byl Saddám Hussain ještě oblíbeným přítelem a obchodním partnerem George Bushe, přijeli dokonce do Washingtonu, podle zdrojů irácké demokratické opozice, s prosbou o podporu požadavku, aby v Iráku byla nastolena parlamentní demokracie. Byli odmítnuti, protože USA na tom neměly zájem. Veřejnost se o reakci nedozvěděla.

    Po srpnu bylo o něco těžší ignorovat jejich existenci. V srpnu jsme se náhle postavili proti Saddámovi, který byl předtím řadu let naším oblíbencem. Byla tu irácká demokratická opozice, která k tomu měla co říct. Opoziční představitelé by byli šťastni, kdyby viděli Saddáma Hussaina rozčtvrceného v kole. Zabil jejich bratry, mučil jejich sestry a vyhnal je ze země. Bojovali proti jeho tyranii po celou dobu, kdy ho Ronald Reagan a George Bush laskali. Kde je jejich hlas? Podívejte se na celonárodní média a všimněte si, kolik toho najdete od srpna do března o irácké demokratické opozici. Nenajdete ani slovo. Ne snad, že by nic neříkali. Vydávali prohlášení, návrhy, výzvy a požadavky. Když se na ně podíváte, zjistíte, že jsou k nerozeznání od dokumentů amerického mírového hnutí. Jsou proti Saddámu Hussainovi a proti válce v Iráku. Nechtějí, aby jejich země byla zničena. Chtějí mírové řešení, a velmi dobře věděli, že k němu lze dospět. To je ale chybný názor, a proto jsou mimo hru. O irácké demokratické opozici neslyšíme ani slovo. Chcete-li se o ní něco dozvědět, vezměte si německý tisk, nebo britský tisk. Mnoho o ní také neříkají, ale jsou méně pod kontrolou než jsme my a říkají aspoň něco.

    To je pozoruhodný úspěch propagandy. Za prvé to, že hlasy iráckých demokratů jsou zcela vyloučeny z diskuse, a za druhé, že si toho nikdo nevšimne. To je také zajímavé. Vyžaduje skutečně hluboce indoktrinované obyvatelstvo, aby si nikdo nepovšiml, že neslyšíme hlas irácké demokratické opozice, a nezeptal se proč a nezjistil přirozenou odpověď: Protože iráčtí demokraté myslí samostatně. Souhlasí s mezinárodním mírovým hnutím a proto jsou mimo hru.

    Vezměme otázku, jaké jsou důvody války. Důvody války nám nabízeli. Bylo to: Agresoři nesmějí uspět a agresi je třeba zastavit okamžitým použitím násilí. Takový byl důvod války. Prakticky žádné jiné důvody nebyly uváděny. Může to být opravdu důvod k válce? Zastávají USA zásadu, že agresoři nesmějí uspět a agresi je třeba zastavit okamžitým použitím násilí? Nechci urážet vaši inteligenci tím, že bych opakoval fakta, nicméně je jasné, že tyto argumenty dokáže vyvrátit za dvě minuty každé dítě. Ale nikdy vyvráceny nebyly. Podívejte se na média, na liberální komentátory a kritiky, na lidi, kteří svědčili v Kongresu, a uvidíte, jestli si někdo položil otázku, zda USA dbají na tyto zásady. Bránily Spojené státy své vlastní agresi do Panamy a trvaly pro její zastavení na bombardování Washingtonu? Když byla v roce 1969 vyhlášena jihoafrická okupace Namibie, uvalily USA sankce na potraviny a léky? Šly do války? Bombardovaly Kapské Město? Nikoli, pokračovaly dvaceti lety "tiché diplomacie". Během těch dvaceti let nebylo o co stát. Jen v době Reaganových vlád zabila Jižní Afrika pouze v okolních zemích zhruba půldruhého milionu lidí. Zapomeňte, co se dělo v Jižní Africe a v Namibii. To jaksi nedráždilo naše citlivé duše. Pokračovali jsme v "tiché diplomacii" a agresoři dosáhli velkých úspěchů. Dostali značnou část Namibie a řadu výhod, které byly důležité z hlediska jejich bezpečnostních zájmů. Kde je tedy ta zásada, kterou se řídíme? Opět je hračkou prokázat, že jestliže jsme nešli do války, zřejmě se těchto zásad nedržíme. Ale nikdo to neudělal - a o to jde. A nikdo nezdůraznil závěr, který z toho vyplývá: Nebyl uveden jediný důvod, proč začít válku, který by nevyvrátilo během zhruba dvou minut malé dítě. To je opět znak totalitní kultury. Mělo by nás vystrašit, že jsme tak hluboce totalitně založeni, že můžeme zahájit válku, aniž by kdokoli vysvětlil její důvody, a nikdo si toho nevšimne a nebude se o to zajímat. To je velmi vážné.

    Těsně před zahájením bombardování, v polovině ledna, zjistil velký průzkum veřejného mínění uskutečněný Washington Post-ABC zajímavou věc. Zeptali se: "Pokud by Irák souhlasil, že se stáhne z Kuvajtu výměnou za to, že Rada bezpečnosti se bude zabývat arabsko-izraelským konfliktem, byli byste pro?" Asi dvě třetiny dotázaných byly pro. Stejného názoru byl celý svět, včetně irácké demokratické opozice. A bylo publikováno, že dvě třetiny amerického obyvatelstva s tím souhlasí. Dá se předpokládat, že ti, kdo byli pro, si museli myslet, že jsou s tímto názorem zcela osamělí. Přinejmenším nikdo z novin nepřišel s tím, že by to byl dobrý nápad. Příkaz z Washingtonu zněl, že musíme být proti "propojování", tj. proti diplomatickému řešení, a proto každý srazil paty na povel a byl proti diplomatickému řešení. Zkuste najít komentář v tisku - najdete sloupek Alexe Cockburna v Los Angeles Times, v němž autor říká, že by to možná bylo dobré. Lidé, kteří odpovídali na otázku, si říkali: jsem sám, ale myslím si to. Představte si, že věděli, že nejsou sami, že jiní si myslí to samé, jako např. irácká demokratická opozice. Představte si, kdyby věděli, že to není hypotetická situace, že Irák skutečně s takovým návrhem přišel. Vysocí představitelé USA ho zveřejnili osm až deset dnů předtím. Druhého ledna zveřejnili tito představitelé irácký návrh na úplné stažení z Kuvajtu výměnou za to, že Rada bezpečnosti se začne zabývat arabsko-izraelským konfliktem a problémem zbraní hromadného ničení. Spojené státy o tom odmítaly jednat už dlouho před invazí do Kuvajtu. Představte si, že by lidé věděli, že takový návrh leží na stole a že má širokou podporu a že je to přesně to, co by rozumně uvažující člověk udělal, kdyby měl zájem o mír, jak to děláme v jiných situacích, v těch řídkých případech, kdy nechceme zastavit agresi. Představte si, že by to bylo známo. Můžete odhadovat sami, ale já bych řekl, že ze dvou třetin by se stalo 98 % obyvatel. Tady máte další velký úspěch propagandy. Zřejmě nikdo z lidí, kteří odpovídali v průzkumu, nevěděl nic z toho, o čem jsem právě hovořil. Lidé si mysleli, že jsou sami. Proto bylo možné uskutečňovat politiku války bez opozice.

    Hodně se diskutovalo o tom, jestli sankce mohou mít úspěch. Do studia přijde šéf CIA a hovoří se o tom, jestli sankce mohou vést k úspěchu. Avšak vůbec se nediskutuje o daleko evidentnější otázce: Měly sankce už v té době úspěch? Odpověď zní: ano, evidentně měly - pravděpodobně ještě do konce srpna, téměř jistě do konce prosince. Bylo velmi obtížně vymyslet jakýkoli jiný důvod, proč by jinak Iráčané přišli s návrhem na stažení, který potvrdili nebo v určitých případech zveřejnili vysocí představitelé USA, kteří je označili za vážně míněné a způsobilé k jednání. Skutečná otázka tedy zní: Měly sankce už v té době úspěch? Existovalo východisko? Existovalo východisko, které by bylo přijatelné pro širokou veřejnost, pro zbytek světa a pro iráckou demokratickou opozici? O těchto otázkách se nediskutovalo, a pro dobře fungující propagandistický systém je životně důležité, aby se o nich nediskutovalo. To umožnilo předsedovi Národního výboru Republikánské strany, že mohl dnes dopoledne prohlásit, že kdyby byl prezidentem kterýkoli Demokrat, Kuvajt by dnes nebyl osvobozen. Může to říct a žádný Demokrat nevstane a neprohlásí, že kdyby on byl prezidentem, nebyl by osvobozen dnes, ale už před půl rokem, protože tehdy k tomu byla příležitost, které jsme mohli využít, a Kuvajt by byl osvobozen bez toho, aby přišly o život desítky tisíc lidí a bez vyvolání ekologické katastrofy. Žádný Demokrat to nemohl říci, protože nikdo z Demokratů takové stanovisko tehdy nezaujal, snad kromě Henryho Gonzaleze a Barbary Boxerové. Ale počet lidí, kteří se k tomu přiklonili, byl tak nízký, že je to zanedbatelné. A protože to žádný demokratický politik neřekl, Clayton Yeutter může vystoupit s takovým prohlášením.

    Když zasáhly rakety Scud Izrael, nikdo v tisku netleskal. A to je zase zajímavé zjištění o dobře fungujícím propagandistickém systému. Můžeme se ptát, proč ne? Koneckonců, argumenty Saddáma Hussaina byly stejně dobré jako argumenty George Bushe. Jaké vlastně byly? Vezměme si třeba Libanon. Saddám Hussain tvrdí, že nehodlá tolerovat anexi. Nemůže nechat Izrael anektovat syrské Golanské výšiny a východní Jeruzalém, v rozporu s jednomyslným usnesením Rady bezpečnosti. Nemůže tolerovat agresi. Izrael třináct let okupuje jižní Libanon, čímž porušuje rezoluce Rady bezpečnosti, kterým se odmítá podřídit. V té době zaútočil na celý Libanon, stále bombarduje většinu jeho území, jak se mu zlíbí. To Hussain nemůže tolerovat. Možná četl zprávu Amnesty International o izraelských krutostech na Západním břehu. Jeho srdce krvácí. To nemůže tolerovat. Sankce nelze uplatnit, protože USA je vetují. Jednání nikam nevedou, protože je USA blokují. Co jiného zbývá kromě síly? Čekal řadu let. Třináct let v případě Libanonu, dvacet let v případě Západního břehu. Tento argument jste již slyšeli. Jediný rozdíl je v tom, že Saddám Hussain může s čistým svědomím prohlásit, že sankce a jednání nikam nevedou, protože Spojené státy je blokují. Ale George Bush to prohlásit nemohl, protože sankce evidentně fungovaly a vše nasvědčovalo tomu, že bude možno jednat - jenže tvrdošíjně trval na tom, že se jednat nebude a jasně řekl, že jednání nepřicházejí v úvahu. Vzpomínáte si, že by na to někdo poukázal v novinách? Ne. Přitom je to triviální. Je to opět něco, co si za chvíli uvědomí malé dítě. Ale nikdo na to nepoukázal, ani jeden komentátor, ani jeden autor úvodníků. To je opět znakem velmi dobře řízené totalitní kultury. Ukazuje to, že výroba konsensu funguje.

    Poslední poznámku k této věci. Mohli bychom uvést řadu příkladů, mohli byste je vymýšlet průběžně sami. Vezměte např. myšlenku, že Saddám Hussain je netvor, který chce dobýt svět - leckdo tomu v USA věří, a nikoli bezdůvodně. Lidem se to vtloukalo do hlavy znovu a znovu: vezme si všechno. Musíme ho okamžitě zastavit. Jak získal takovou moc? Je to malá, rozvojová země bez průmyslové základny. Irák osm let válčil s Íránem. A šlo o porevoluční Írán. Válka zdecimovala jeho důstojnictvo a většinu jeho jednotek. Irák měl ve válce určitou podporu. Byl podporován Sovětským svazem, Spojenými státy, Evropou, velkými arabskými státy a arabskými producenty ropy. Nebyl schopen porazit Írán. Ale najednou je schopen dobýt svět. Vzpomínáte si, že by na to někdo upozornil? Ve skutečnosti je to tak, že se jedná o rozvojovou zemi s rolnickou armádou. Nyní se připouští, že existovaly spousty dezinformací o obranných opevněních, chemických zbraních atd. Ale vzpomínáte si, že by na to někdo někdy upozornil? Ne. Nikdo takový se nenašel, téměř nikdo. To je typické. Všimněte si, že k tomu došlo rok poté, co se přesně totéž stalo s Manuelem Noriegou. Manuel Noriega je drobný ničema ve srovnání s přítelem George Bushe Saddámem Hussainem nebo s dalšími přáteli George Bushe v Pekingu, nebo ostatně i se samotným Georgem Bushem. Ve srovnání s nimi je Manuel Noriega hodně malý ničema. Zločinec, ale ne taková třída, jaké máme rádi. Byl vykreslen v nadživotní velikosti. Měl v úmyslu nás zničit, v čele narkomafií. Museli jsme rychle zasáhnout a rozdrtit ho, a zabít přitom pár stovek nebo možná pár tisíc lidí, vrátit k moci nevelkou, asi osmiprocentní bílou oligarchii, a na všech úrovních politického systému dosadit důstojníky americké armády. To všechno jsme museli udělat, protože jinak by nás ten netvor zničil. O rok později to samé mohl udělat Saddám Hussain.. Poukázal na to někdo? Všiml si někdo toho, co stalo, nebo proč k tomu došlo? Museli byste hledat hodně pečlivě.

    Povšimněte si, že se to tak moc neliší od toho, co dělala Creelova komise v letech 1916-17, když během půl roku udělala z pacifistické populace šílející válečné hysteriky, kteří byli připraveni zničit vše německé, aby nás zachránili před Huny, kteří trhali ruce belgickým kojencům. Metody jsou snad dokonalejší, máme televizi a do ní jde spousta peněz, ale je to v podstatě to samé. Myslím, že problémem - abych se vrátil k původní poznámce - nejsou samotné dezinformace a válka v Zálivu. Otázka je daleko širší. Zní, zda chceme žít ve svobodné společnosti, nebo jestli chceme žít v něčem, co se fakticky rovná dobrovolné totalitě, kde je zmatené stádo marginalizováno, jeho pozornost je zaměřována jiným směrem, je zastrašováno, vykřikuje vlastenecká hesla, bojí se o život a se směsí úcty a bázně vzhlíží k vůdci, který je zachránil před katastrofou, a kde vzdělaní lidé srážejí paty, opakují hesla, která si myslí, že by měli opakovat, kde se stav domácí společnosti zhoršuje a stáváme se státem placených světových četníků a namlouváme si, že druzí nám budou vděčni za to, že rozdrtíme svět. Takové jsou alternativy. Z těchto alternativy si můžete vybrat. Odpověď je do značné míry v rukou lidí jako vy a já.

    Noam Chomsky

    Kentfield, Kalifornie
    17. března 1991

    Překlad: Tomáš Pecina


    Situace v českém školství se stále zhoršuje - kde je náprava?

    Ivo Fencl

    Vlastních zpráv o školství je v médiích jako šafránu. Voní a smrdí maléry, ale jsou moc drahé. Mívají pihy krásy. Nejsnazší je „konfrontovat“ výroky státních funkcionářů nebo politiků s holými fakty posbíranými namátkou. Chytit někoho na švestkách. Stačí na to telefon, mail, věta do mikrofonu. Pak se čaruje s „oholenými“ informacemi. Cíl láká a výsledek jde i proti smyslu i etice novinářské práce. Koláž překroutí pravdu. Objevuje objevené. Povrchnost , bulvarizace formy a obsahu a  poplašenost zpráv jsou tak dnes v médiích na denním pořádku. Přečetli jsme si a vidíme to instruktážních pořadech televize o vyučovacích metodách, že „děti učí děti“, že „v některých školách to vypadá jako v domově důchodců“, že „rodiče chtějí vzdělaného kantora“. To je skandál, má si říci čtenář nebo divák? Každá z  informací má kladný i záporný pól. Jen více mládí do škol, řekne si pan Omáčka. Jaká je to dnes kvalifikace, když je získaná před padesáti lety? zapochybuje paní Nováková. Proč ten puberťák vyučuje pokleslou češtinou? přisolím si . Dobře, že jsou občas zveřejněna aspoň úplně čerstvá a varující procenta a aktuální pocity lidí v tom: „Na Mostecku je čtvrtina učitelů nekvalifikovaných a na druhém stupni třetina,“ tvrdil 7.5.01 velký levicový deník pod titulkem Ve školách vyučují amatéři. Pokusme se tyto více sportovní pokřiky než seriózní informace porovnat se životem.

    Veřejná zpráva pražské školní inspekce z poloviny devadesátých let obsahuje mimo jiné tuto prognózu: „Důchodci se za současného trendu stanou těmi , kteří budou určovat škole požadavky namísto toho, aby škola brala jen ty, kteří odpovídají jejím záměrům“( str.10). Jednoznačně je tu pojmenován jeden z důvodů postupující a všeobjímající stagnace českého školství. Leckterý ředitel vám potvrdí, že by leccos pozitivního se školou udělat chtěl, ale ztroskotává na pasivní resistenci kantorských mazáků. Jednoduše nezájem. Ve veřejné zprávě Pilařova týmu o „Personální situaci na pražských školách“ z roku 1997 z grafů vyčteme , že v základních školách na 2. stupni skupině 23% učitelů ve věku 31-40 let v letech 1992- 96 konkurovali 16 % důchodci , a to se nárůstem skoro 100% v porovnání k roku 1992. Jsou zde jako na dlani i další důležité údaje o kvalifikaci, fluktuaci, poměru zastoupení mužů a žen a odborné úrovni podle všech typů škol a zařízení v Praze na sedmnácti stránkách. Každé tvrzení je podloženo detailní statistickou analýzou stavu - většinou nepříznivého, jinde rozporného a někde se vyvíjejícího i pozitivně. Rok 1997 byl bohužel posledním, kdy šéf pražského školního inspektorátu Jiří Pilař takový rozbor pro úřady, samosprávu, média a občanskou veřejnost mohl vypracovat. Do té doby to bylo také jediné pracoviště z řady desítek v celé České školní inspekci (ČŠI), které , řečeno ošklivým amerikanismem, stav „ lidských zdrojů“ ve školách sledovalo. Nikoho skutečně kompetentního tato důležitá zjištění nezajímala. Nikdo neudělal ani pokus o nápravu. Přesto, že v balíku analýz jsou postřehy, kam jít, aby se věcem přišlo na kloub.

    Z citovaného článku vlivného listu se dovídáme, co si o tom myslí paní ústřední šéf-inspektorka Marie Kalábová: Zopakovala jen doslovně jeden ze závěrů letošní Výroční zprávy ČŠI: „Již několik let jednoznačně klesá kvalifikovanost učitelů a již se to projevuje na kvalitě výuky.“ Podobnou obecnou formulaci najdeme ve zprávách ČŠI ale už v předchozích letech. Znamená to, že dalších deset let v klidu zůstaneme u všeobecného konstatování bídného stavu, který jsme měli řešit před sedmi-osmi lety? Abych nekřivdil. Možná, že šéfce redaktor nedal jen dost prostoru. Přesto bych očekával , že se objeví věta, co je třeba dělat, aby se věci hnuly k lepšímu. Že řekne, kdo stav zavinil a kdo má být volán k odpovědnosti. Od koho povolanějšího bychom se to měli dozvědět? Bylo by hrůza, kdyby šéfové policie nebo armády jen mluvili, ale neukazovali dareby a nejednali! Místo toho se svým druhým sdělením ve stejném článku první šéfová ČŠI pokouší pozornost veřejnosti odvést od potíží školského terénu a od ostudných chyb v personální práci ve školských institucích k nedostatkům vysokoškolské přípravy učitelů. Máme jí uvěřit, že viník existuje, ale ne na její adrese. „ V praxi si (studenti) nedokáží ( s žáky) poradit a odcházejí,“ tvrdí paní Kalábová. Za to mohou asi jen vysoké školy!? Opravdu?

    Nezapomněla také , že právě smíchovské „Ústředí“ ČŠI a  její předchůdci, páni Roupec, Valeš a Hanzelka, iniciativní průzkumy vývoje personalistiky škol ve druhé půli 90. let zakázali a nikdy už neobnovili? Že nikoho z nich nenapadlo, že by se taková šetření a pracné analýzy s doporučeními a následnými operativními opatřeními měly provádět na celém území státu? Proč to za dva roky nenařídila ona sama? Kdo jiný by měl takové závažné procesy a jejich souvislosti ve školách a školském systému detailně sledovat a vyhodnocovat?

    Bývalý šéf pražské ČŠI pan Pilař svoji židli raději „preventivně“ opustil brzy po napsání poslední personální analýzy. Jeho kritická loajalita a nepohodlně všetečná aktivita se tehdy v resortu školství neodměňovaly ministerským křeslem, jako je tomu nyní v armádě, ale likvidovaly se v zárodku: Buď povýšením, nebo disciplinárním postihem. Nedivím se, že raději zvolil první způsob. I  mně takové varianty byly svého času nabídnuty. Mám raději třetí cesty. Nedivme se , že ČŠI dodnes ve svých Výročních zprávách slouží jen tiché mše pod jednou v abstraktním úřednickém jazyku „ptydepe“. „Výstupy“ jsou myšlenkově i typograficky kulantně obroušené. Krmě je to většinou pro čtenáře hnusně dietní. Jako v  anekdotě o  trabantech: Paňstvo uspokojí , nikoho nenadchne. To má být pointa každého podobného příběhu? Doufejme, že ne na věky.

    Odvaha analyzovat příčiny a důsledky dnešní osobnostní, odborné a věkové struktury učitelstva, jeho fluktuace , masivní feminizace školství , pro kvalitu vzdělávání , pro školní atmosféru , pro charakterový vývoj žáků by zájmu seriózních médií neměly unikat. Původní „letecké“ zprávy o takových háklivých tématech jsou k tomu ale jen první malý krok. Jiné východisko zatím nevidím. Podobné úkoly jsou stále za hranicemi intelektuálních kapacit a mravní kompetentnosti naší slušně placené a  odměňované většinové státní školské byrokracie.


    Protestuji proti útoku Roberta Fiska na Izrael

    Emanuel Bergman

    Emanuel Bergman je pseudonym českého intelektuála židovského původu, působícího v Izraeli. Jeho skutečná totožnost je redakci BL známa.

    Asi jsem již četl horší a hloupější články, než byl ten, v němž Robert Fisk srovnává Izrael a Jižní Afriku, ale nebylo jich mnoho. Celý text je navíc tak gulášovitě zmatečný, že je těžké v něm najít onen příslovečný pevný bod, na němž by bylo možno postavit systematickou kritiku. Nezbývá tedy než vzít několik jednotlivých bodů a předvést jejich nesmyslnost.

    Začněme Fiskovým základním tvrzením: pod tlakem různých židovských lobby západní zpravodajové nepíší o Izraeli pravdu. Kdyby byl autor opravdu solidní novinář, našel by si několik konkrétních případů, na nichž by dokázal, že tam a tam se s největší pravděpodobností stalo to a to, avšak vzhledem k těmto konkrétním hrozbám a nátlakům ti a ti novináři napsali něco zcela jiného.

    Namísto toho nabízí nespecifikovaný útok Centra Šimona Wiesenthala (to skutečně existuje) proti švédské předsedkyni Evropské unie (to je kdo? Zřejmě se tím myslí ministryně zahraničí - v anglickém originálu je to ještě zábavnější: „Swedish president“). O novinářích však jen to, že si izraelská velvyslanectví povolávají editory a stěžují si, že „prý není férové charakterizovat izraelského prezidenta jako dogmatika“. Zvát a vysvětlovat je snad normální činnost každého zastupitelského úřadu. Je však těžké představit si, že by se editoři nechali „povolat“, nechají-li se pak argumenty přesvědčit, to je snad zcela na jejich svobodné vůli a tedy v pořádku.

    Jinak však autor nemá co nabídnout. Dovolil bych si tedy nabídnout já, a to tezi, že to vše je nesmysl a že západní novináři Izrael vůbec nešetří a, jak je koneckonců pan Fisk prvotním důkazem, rádi zveřejní vše, co špatného o Izraeli vědí. Občas pak i to, co nevědí. Jen malý konkrétní příklad tohoto postupu - jednu z nejznámějších epizod současné blízkovýchodní války - zabití dvanáctiletého palestinského chlapce Mohamada Durry, který byl zastřelen před objektivem televizní kamery.

    Za prvé nahrávka francouzské televize byla sestříhána tak, že jej většina světa neviděla celý. Kamera totiž nejprve zabrala několik mladých Palestinců, kteří stříleli dlouhé dávky ze samopalů (tak trochu v rambovském stylu) a teprve poté najela na chlapce a otce, který se ho snažil krýt. Proč neměli diváci vidět toto spojení (bývala by to byla otázka jen několika vteřin)? Snad že by si nakonec mohli pomyslet, že to třeba nebyli Izraelci, kdo chlapce zabil.

    Izraelská armáda později událost detailně zkoumala celou scénu zrekonstruovala a nakonec došla k závěru, že je prakticky vyloučeno, aby byl Durra zabit izraelskou kulkou. Pokud je mi známo, tuto zásadní informaci většina „židy utiskovaných“ médií opomenula přinést. Nemuseli by ani souhlasit, stačilo by aby splnili novinářskou povinnost a informovali o závažném faktu.

    Jen malou zmínku o tradiční metodě, kterou dobře znají ti, kdo udělali zkušenost s komunistickým režimem: dodat ideologickému plku věrohodnosti vhodně vytaženou citací ze „seriózního tisku“. Právě takto si ke své charakteristice premiéra Ariela Šarona vybral Fisk citáty z Nehemiy Strasslera v respektovaném izraelském deníku Ha’arec. Asi byl Fisk trochu nepozorný, jinak si alespoň neumím vysvětlit, jak je možné, že mu unikly všechny jiné texty o Šaronovi, které v tomto listu průběžně vyšly a jež se o premiérovy vyjadřovaly když ne pozitivně, tak alespoň neutrálně. Že by snad britský autor záměrně vybíral tak, aby ke svým potřebám zkreslil skutečnost? To přece ne.

    Stejně významnou nepozornost projevil, když uvádí nehezké výrazy, které na adresu Palestinců a potažmo všech Arabů uvedly některé izraelské osobnosti. V prvé řadě mu (asi) uniklo, že mnoho z nich padlo v situaci horké či studené války, kdy nebývá zvykem vyjadřovat se o nepříteli příliš vřele. V druhé mu (asi) nikdo neprozradil, že za některé z nich se původci dodatečně omluvili, či svá slova vysvětlili. Uveďme kupříkladu rabína Ovadiu Josefa a jeho „hady“, jimiž chtěl nazvat pouze teroristy (malou zlomyslnost bokem: pročpak asi uvádí Fisk Josefovo jméno v arabsky znějícím Yousef, že by stopa zdroje?). Nejpodivuhodnější tu však je ona Fiskova oční choroba zvaná ideologický zákal, která mu znemožnila uvidět stovky a tisíce nejhrubějších antiizraelských a antisemitských výroků arabských politiků a médií z poslední doby. Jinak než touto chorobou si neumím vysvětlit, proč by jinak takto sebevědomý novinář neuvedl věci s alespoň minimální snahou o objektivitu.

    Zcela mimo stojí srovnání mezi situací na Blízkém východě a Jihoafrickou republikou. Ve Fiskův prospěch lze snad uvést jen to, že naznačuje, že si je vědom, že mezi oběma situacemi je jistý rozdíl. Jinak sama skutečnost, že vůbec naznačuje tak blízkou paralelu, ho rozhodně intelektuálně nešlechtí. Ne že by tu nebylo o čem psát a co srovnávat, ale obávám se, že na to by musel být někdo s větším autorským potenciálem a větší sumou informací, než na sebe prozrazuje Robert Fisk.

    Vzhledem k tomu, že se v závěru svého testu Fisk rozmáchl k prázdnému velkoústému gestu, dovolil bych si také trochu velkých slov bez hlubší analýzy: problémem Blízkého východu nejsou zastrašení novináři, ale spíše nemyslící ideologové, kteří svým tupým přejímáním arabské propagandy stávající konflikt nesmyslně prodlužují.


    Jak FITES jednal o návrhu petice Martina Vadase podpořit Sametovou kocovinu

    Robert Buchar

    Recenze Britských listů o filmu Sametová kocovina je zde.

    Na adresu pana Růžičky bych jenom dodal že jsem nikoho o podporu nežádal. Iniciativa vzešla odjinud. Mimochodem, nechápu, co je vadného na tom, že kdokoliv si může natočit film na DV a pak ho nabízet veřejnosti.

    Robert Buchar

    Chicago

    Martin Vadas: Já bych měl nějaký návrh. (Hluk v sále.) Já bych chtěl přednést návrh. Seznámil jsem s ním již výkonný výbor e-mailem. Navrhuji, aby valná hromada Fitesu podpořila právo na svobodu slova Roberta Buchara a  uvedení jeho filmu Sametová kocovina na obrazovce ČT (šum v sále - poznámky a  připomínky z pléna) Omlouvám se, očekával jsem, že bude vedena rozprava, nebo že bude na  programu nějaké "různé" nebo něco takového. Nestalo se, přesto tu navrhuji svůj návrh:

    "Valná hromada Fitesu podporuje právo na svobodu slova Roberta Buchara a uvedení jeho dokumentárního filmu Sametová kocovina na  obrazovce televize veřejné služby - české televize". Pokud víte, nebo nevíte, tak Robert Buchar natočil film, který vlastně reflektuje historii účastníků, autorů, tvůrců České nové vlny a to, co dělali tenkrát, do listopadu, po listopadu, jejich názory na dění kolem sebe. Je to zajímavá autorská výpověď, která shrnuje významná historická svědectví a myslím, že by bylo žádoucí, aby k tomu Česká televize přistoupila tak, jako že to existuje a seznámila s tím veřejnost.

    Bohužel Česká televize začala tvořit, nebo někteří "dramaturgové" v České televizi a  začali se domlouvat na tom, že by to nějakým způsobem sestříhali, rozkrájeli atd. Robert Buchar je původní profesí kameraman, který asi 28 let žije ve Spojených státech amerických. Vrátil se sem a natočil tento film a já se přimlouvám za to, aby i  on měl právo na svobodu slova a film byl v České televizi uveden. Měli jste příležitost ho vidět na festivalu v Jihlavě, měli jste příležitost ho vidět na projekcích v MATu na podzim minulého roku a můžete se o  něm dočíst všechno např. na internetových stránkách Britské listy a jinde.

    Zdeněk Kopáč: Já sice nerozumím návrhu Martina Vadase. Samozřejmě, že pan Buchar může mít právo na svobodu slova, ale my přece nemůžeme televizi říkat, aby promítala něco, o čem si někdo myslí, že se to promítat má a že chceme, aby ten film v  televizi každopádně byl. To myslím, že nejde. Nemluvě o  tom, že ten Bucharův film je podle mého názoru krajně špatný. Takže názor proti názoru. Já osobně být dramaturgem televize, tak ho nepromítám nikdy.

    Rudolf Růžička: Já jsem v  takovém schizofrenním postavení. Na jedné straně se domnívám - ano, že pan Buchar by měl právo, aby se s ním slušně zacházelo. Já si myslím, že celý ten problém je o neprofesionálním přístupu České televize k nabídce. Ale žádat jednoznačně, aby televize odvysílala něco, zač nemůže převzít odpovědnost dramaturgickou, já považuji systémově špatné, protože v tom okamžiku každý z nás může natočit "DV-čkem" tříhodinový film a takto žádat podporu od nějakého kolektivu, aby to jeho dílo v  televizi bylo uvedeno. Přičemž by to nebyl problém, kdyby nebyl omezený vysílací čas. Já třeba též konkrétně mám žádost na stole od pana Bohuslava Blažka na  odvysílání 18 hodinového záznamu rozhovorů o situaci v české televizi a je to stejný problém.

    Takže já se domnívám, že ten návrh by měl pan Vadas přeformulovat v tom smyslu, že by měla být stanovena pravidla, jak vyřizovat nabídky anebo jak se s těmito nabídkami profesionálně vypořádat, protože to, co jsem si já přečetl na  Britských listech o této kauze, tak je to spíš k popuzení, jak se s panem Bucharem zacházelo. Ne to, že Česká televize odmítá vysílat jeho dílo, ale to, jakým způsobem ta celá kauza probíhá.

    Kristina Vlachová: Především bychom měli ten film vidět.

    Martin Vadas: K panu Kopáčovi - je členem sdružení FITES, které má ve svých stanovách v bodě 4): "Chránit profesní, autorská, smluvní i sociální práva a  zájmy všech tvůrčích pracovníků i nečlenů, hájit svobodu tvorby proti případným vnějším tlakům z  jakékoliv strany, dále prosazovat odpovídající zveřejňování hodnotných prací". Nevím, jestli jste seznámen se stanovami.

    Zdeněk Kopč: Já souhlasím, ale to ještě neznamená, že kdokoliv cokoliv natočí, že má tyto parametry.

    Martin Skyba: Takže je tady návrh Martina Vadase, abychom napsali nějakou supliku event. do usnesení ohledně filmu pana Buchara.

    Kateřina Pošová: Existuje ten film na  videu? (Nezachytitelná diskuse v plénu.) Může se to 10-15 lidem promítnout na videu?

    Martin Skyba: Tady za chvíli nikdo nezbude. Ty jsi člen návrhové komise. Chcete to dát do usnesení? Tady je návrh proti návrhu. - Majka Šandová.

    Marie Šandová: Jednak k  vlastní zprávě a  jednak k  Martinovým poznámkám. Já ze všeho za největší problém Fitesu považuji, že opravdu je tady plno šedin. Tady bylo pár lidí a  já sama za sebe to cítím jako dluh. Pojďme každý sám za sebe najít někoho z  mladší generace, a buď se s ním seznámit, nebo zjistit, co ty mladé zajímá. Protože je to akutní problém. Prostě tady je opravdu spolek šedin a  ti mladí lidé jsou někde jinde a řeší jiné problémy. Takže jestli by bylo možné i  do té zprávy nějak zdůraznit i tento problém.


    Otevřený dopis českému olympijskému výboru:

    Používejte pořádné jméno českého státu

    V sobotu 28. dubna 2001 začalo v Německu mistrovství světa v hokeji, ve sportu, který je aspoň v euroamerické sféře vedle OH a kopané mediálně, a tím i propagačně a komerčně pro každý stát nejúčinnějším. Hráči úspěšného reprezentačního týmu České republiky nesou na svých prsou již tradičně náš státní znak. Vzadu však, stejně jako např. na slavných ZOH v Naganu, mají jen velké „CZECH“. Tedy slovo, které nikdy nebylo a není názvem státu, jejich a naší vlasti, kterou reprezentují a která je také sponzorem národního družstva. To se děje po třech letech nejen naší korespondence s odpovědnými státními představiteli, mnohými politiky a zejména orgány, státními úředníky a rovněž sportovními činiteli. V dopisech jsme je seznamovali s níže uvedenými argumenty a důsledky takového počínání. První soupeři našeho družstva, reprezentanti Běloruska, měli na prsou výrazný nápis BELARUS (aby byl na televizních obrazovkách vidět). Proč činovníci běloruské hokejové reprezentace vědí, jak důležité je název státu (a též jaký název) na dresy hráčů umístit? Proč naši odpovědní činitelé a sportovní funkcionáři nejen ve srovnání s Běloruskem, ale i s dalšími státy to dosud „nevědí“, či spíše „nechtějí vědět“? Pokusíme se na tuto a s ní další související otázky v následujícím textu odpovědět.

    Politickým názvem našeho státu je od roku 1993 podle Ústavy ČR slovní spojení Česká republika, oficiálním anglickým překladem tohoto názvu, standardizovaným např. v dokumentu Geografické názvoslovné seznamy OSN - ČR: Jména států a jejich územních částí. Names of States and their Territorial Parts (Praha 1993) nebo podle III. sv. Velké všeobecné encyklopedie Diderot (Praha 2000), je slovní spojení The Czech Republic. Podle týchž materiálů (tedy GNS OSN a VVE Diderot) je oficiálním geografickým jednoslovným názvem České republiky Česko, anglicky Czechia [čekia] (v dalších důležitých jazycích pak něm. Tschechien, fran. Tchéquie, špan./port. Chequia, ital. Cechia, rus. Čechija). Zaměřme se však zejména na anglickou formu, tj. na formu v jazyce stávajícím se v současnosti světovým jazykem nejvýznamnějším.

    Názvy Česká republika / Czech Republic nejsou nástupci názvů Československo / Czechoslovakia. Názvy Česká republika / Czech Republic jsou nástupci politických názvů Československá republika / Czechoslovak Republic (to je stanoveno ústavou). Nástupci geografických, jednoslovných názvů Československo / Czechoslovakia, užívaných mimo přísně administrativní styl, tj. v rovině běžné komunikace, jsou geografické názvy Česko / Czechia. Názvy starší se konstituovaly užíváním a zvykem, druhé byly vzhledem k požadavkům mezinárodní praxe formulovány k tomu příslušnými orgány státu vzápětí po osamostatnění České republiky v roce 1993.

    Stav věci a současná realita

    Ve sféře sportu

    1. Český olympijský výbor představil dne 6. března 2001 - k našemu velkému překvapení (poněvadž v této věci jsme mu psali již v březnu 1998) - „nové“ logo českého olympijského družstva, tj. Olympijského týmu České republiky, znějící „Czech team“ tj. „Český tým“. Na logu tedy není ani jeden ze dvou oficiálních názvů našeho státu v angličtině, tj. „Czech Republic“ nebo lépe „Czechia“ (tedy jméno geografické, jak je to zcela běžné v celém myslícím světě). Zvolené označení (rozuměj „Czech team“) je, mírně řečeno, nešťastné. Nejenže nerespektuje a nepropaguje naši vlast jako suverénní státní subjekt (a v tomto případě ani coby subjekt sportovního klání), ono navíc vůbec neodpovídá mezinárodnímu standardu! Degradace olympijské reprezentace státu s více než tisíciletou tradicí na úroveň jakéhosi českého týmu bůhví odkud je krajně nezodpovědné a zahanbující. Sami se tím degradujeme do role celosvětového exota. Proč?

    Protože „českým týmem“ jsou i týmy Českých Budějovic či Sokola Horní Dolní, které vyjely na zápas do zahraničí, anebo výběr našich krajanů kupř. z Chicaga, hrajících třeba na kalifornské pláži nohejbal. Stejně tak je německým týmem Bayern Mnichov či Vorwärts Adlersdorf, italským pak třeba Lazio Roma nebo HC Bolzano.

    Snižování olympijské reprezentace státu na úroveň lokálních družstev je nezodpovědné a zahanbující, a proto si to žádná sebe-vědomá země (rozuměj země vědoma si sama sebe, své existence) nedovolí. Olympijští, hokejoví či fotbaloví reprezentanti nebojují sami za sebe ani nejsou nějakým neurčitým týmem z Česka (a tedy obyčejným českým týmem). Jsou to reprezentanti naší země jako celku. Tím, že Český olympijský výbor vnucuje světu svým logem představu, že sice existuje jakýsi český tým, ale zřejmě žádný český stát (Česko / Czechia), poškozuje zjevně zájmy České republiky a jejích občanů.

    2. Z delegací asi 160 států, pochodujících například při závěrečném ceremoniálu OH 2000 v Sydney, pouze delegace Česka, Severní Koreje (KLDR) a ještě dvou afrických států nesly tabule s politickým názvem, tj. v našem případě Czech Republic. I taková ČLR - angl. The People’s Republic of China - tam vystupovala pod názvem China, protože její představitelé na rozdíl od našich určitě vědí, že na exportní zboží se dává označení „Made in China“ (v USA drobné zboží s touto značkou v supermarketech snad převažuje), a že je nutno tuto „obchodní“ značku, propagující daný stát na trzích (OH nevyjímaje!) propagovat a tím napomáhat zvyšování odbytu jeho produktů. Že nejúčinnějším prostředkem propagace je právě sport, je nasnadě: jinak by přece soukromé firmy nesponzorovaly vrcholový sport v takové míře, v jaké to činí! Dokonce i na ledě českých zimních stadionů je dnes tolik obchodních značek firem, že na něm někdy leckdy nebývá vidět puk.

    3. Z týmů českých sportovních reprezentací měli v posledních letech na dresech věcně správný název státu snad jen atleti a atletky (Czech Republic), třebaže i tento sport začínal éru samostatné české reprezentace k pláči ostudným Czecho. Politické názvy jsou však dlouhé, a tak bývá tento nápis na hrudích atletů tak malý, že v TV nebývá často vůbec čitelný. Polodetail na našeho skvělého desetibojaře a halového mistra světa R. Šebrleho dobíhajícího do cíle neumožnil divákům přečíst si, jaký stát náš šampión reprezentuje, a tedy ani zapamatovat si jeho „obchodní značku“. Naši atleti a atletky si navíc název státu často překrývají startovními čísly, čímž je identifikace jejich země naprosto znemožněna. Stojí za pozornost, že se to nestává borcům těch zemí, na jejichž úborech jsou jasně viditelná jména, napsaná velkými písmeny: Bahamas, Russia, Jamaica, Portugal aj.

    4. Většina našich reprezentantů, pokud na dresech vůbec nějaký nápis má, oznamuje, že jsou „Czech team“ (což lze také dešifrovat asi jako „kamarádi z české čtvrti v New Yorku“), v horším případě pak nepochopitelné, rozumu se vzpírající „Czech“. Reprezentační mužstvo České republiky v ledním hokeji již několik let hraje oficiální mezinárodní turnaje s dresem, na němž je jediný čitelný a nedůstojně umístěný údaj - CZECH, což neznačí nic jiného, než že dotyčný hráč je ČECH nebo ČESKÝ. Miliony diváků se tak nemohou dozvědět, jak se stát, který sportovci reprezentují, jmenuje. Pokud si průměrně inteligentní hokejový fanoušek udělá seznam zemí, které se letos účastní MS v Německu, podle anglických nápisů na dresech jednotlivých reprezentací, vyjde mu: Rusko, Slovensko, Finsko, Čech (nebo český), Bělorusko, Německo, Rakousko, atd. V kvízu by následovala otázka: který výraz do dané řady logicky nepatří? Správnou odpověď zná každé dítě, ne však funkcionáři Českého svazu ledního hokeje a jiných sportovních svazů, jejichž reprezentanti nosí na svých úborech podobně nesmyslné nápisy (kanoisté, triatlonisté, sáloví cyklisté…). Do absurdna dovedli tuto hru na „nám je to jedno“ naši hokejoví veteráni, kteří na svém letošním MS měli na svých pozadích nápis CZECH, ale hned nad ním reklamu na webové stránky se správným anglickým jménem Česka: www.Czechia.cz ! Mimochodem: právě v hokeji je tu příklad Kanady, jejíž mužstvo nastupuje někdy s názvem „team“. To má zdůraznit, že se nejedná o oficiální národní tým Kanady, tj. o její reprezentační tým, nýbrž o nějaký výběr v rámci možností. Není to ovšem nikdy „Canadian team“ nýbrž vždy „Team Canada“. Česká obdoba by pak byla „Družstvo Česka“, anglicky „Team Czechia“.

    5. Státní úředník odpovídající za reprezentaci státu na úseku tělovýchovy a sportu - náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy Ladislav Malý - v této věci nehájí zájmy České republiky, nýbrž Českého svazu ledního hokeje a firmy Nike, která dresy pro naše hokejisty vyrábí. V souladu s nimi nám ve vzájemné korespondenci tvrdil, ze slovo „Czech“ je zkrácení (sic!) názvu Czech Republic. Že jeho nadřízený ministr je opačného názoru a ve Věstníku MŠMT ČR z listopadu 1999 vydal doporučení název Česko a jeho cizojazyčné mutace užívat (jinak se těžko plně vžijí), pro pana náměstka zřejmě nic neznamená. Že jiné země nevystupují pod „zkrácenými názvy“ Canadian (nýbrž Canada), Bulgar (nýbrž Bulgaria), French (nýbrž France), Polish (nýbrž Poland), Greek (nýbrž Greece), Deutsch (nýbrž Deutschland) apod. a že jsme jediní na světě, kteří si takto říkáme o nařčení z negramotnosti, pana náměstka (a spoustu jiných odpovědných činitelů) absolutně nezajímá. Prvořadým úkolem tohoto úředníka, náměstka ministra, by však mělo být hájení státních zájmů. Neměl by tedy ponechávat označování naší země na libovůli sportovních svazů nebo Českého olympijského výboru, které si zřejmě svůj díl odpovědnosti za korektní, nezkomolený název státu, jehož barvy na mezinárodním poli hájí, nejsou často schopni či ochotni uvědomovat. Znovu proto zdůrazňujeme: slovo „Czech“ [ček] znamená „Čech“ nebo „český“ a nemůže být proto užíváno jako jednoslovný geografický název našeho státu namísto kodifikovaného anglického výrazu „Czechia“ [čekia].

    Ve sféře politiky

    1. Pouze před delegacemi naší republiky je na jednáních třeba v Bruselu tabulka s politickým názvem Czech Republic. Před jinými jsou výhradně tabulky s názvy zeměpisnými (France, Germany, Italy, Poland, Slovakia, Hungary, Austria, etc.). I navenek tak dáváme najevo, že si ani po osmi letech nejsme jisti, jak se vůbec jmenujeme, a tím vlastně zda vůbec máme jako stát „nárok na existenci“. Nevíme-li ani dnes o existenci a funkci plně spisovného a legitimního jednoslovného pojmenování České republiky, dáváme tím najevo nejistotu a vratkost naší národní a státní samostatnosti, doslova ji zpochybňujeme. Podobně je tomu i při vystoupeních našich politiků v televizi, rozhlase a tisku. Spolu s mnohými představiteli našeho veřejného života a kultury hovoří zásadně v lepším případě o České republice, v horším užívají sterilní pojmy s nulovou informační hodnotou, jako například „tato země“, „republika“, nebo dokonce „česká kotlina“ (moravské úvaly jsou zřejmě součástí jiného státu). Ještě i dnes lze narazit na věcně, historicky, státoprávně a geograficky nesprávné označení „Čechy“ jako synonymum názvu „Česká republika“. Naši překladatelé pak cizojazyčná označení pro Česko soustavně překládají jako „Česká republika“, v některých případech dokonce jako „Čechy“ (ačkoliv je jasné, ze řečník např. ve Španělském sále na Hradě při přejímání Řádu bílého lva nepoužil název Tschechische Republik, ale Tschechien, že Němec nenazývá český stát Böhmen, ale Tschechien, že Rus, když mluví o Česku, nehovoří o Bogemii, ale o Čechii, apod.). Mimochodem, pojem „Tschechei“, tolikrát u nás odsouzený, si nevymysleli ani Hitler, ani nacisté, jak se odpůrci názvu Česko snaží demagogicky argumentovat. Jeho první užití bylo prokazatelně na reklamě jednoho vídeňského obchodníka již v roce 1918 a objevil se též ve vydání Brockhausovy encyklopedie v roce 1923. Kodifikovali jsme však jméno Tschechien a naši němečtí sousedé jej začali aktivně užívat. Tím Němci - na rozdíl od spousty Čechů - propagují a ukotvují svébytnost našeho státu, přičemž nedbají na to, že jim tento výraz zní méně „libozvučně“ než Tschechei.

    2. Ačkoliv Ministerstvo zahraničí ČR již aspoň dvakrát rozeslalo našim zastupitelstvím v cizině přípis, aby své partnery informovala o cizojazyčných mutacích názvu Česko, nic se neděje, většina z nich to ignoruje. Jeden diplomat si dokonce stěžoval na jistou kartografickou firmu v Londýně, když dala v mapách vytisknout geografický název Czechia, tedy název téhož typu, jaký se používá u všech ostatních států.

    3. Tento přístup lze vysvětlit jedině neuvěřitelnou a jakékoliv logice se vymykající skutečností: Ministerstvo zahraničí České republiky provozuje již léta prostřednictvím své příspěvkové organizace Správy českých center webový server, jenž má sloužit jako brána do Česka pro zahraniční uživatele internetu. Tento server má adresu www.czech.cz - tedy ani „www.czechrepublic.cz“, ani „www.czechia.cz“! K tomu již není co dodat, leda snad sarkastickou gratulaci, že MZV v tomto ohledu překonalo ignoranci Českého svazu ledního hokeje.

    Ve sféře obchodu

    1. Filiálky nadnárodních společností, které se jinde jmenují třeba „Ahold Germany, Sony Belgium“ apod., se u nás nepatřičně a neobvykle jmenují „Ahold Czech Republic“, v horším případě „Sony Czech, Toyota Motor Czech, UPC Česká republika“ apod., či dokonce neuvěřitelně „Boeing Česká“(!?). Stejně neuvěřitelné je, že příslušné úřady ČR tyto firmy s takovýmto názvem zaregistrují.

    2. Korunou všeho nyní bylo, že Plzeňské pivovary „zabalily nově“ Plzeňský Prazdroj do etikety, která celému světu hrdě sděluje, že toto pivo bylo uvařeno v „Plzeň.Czech“, čili v „Plzni.Česká“. Tak jako od většiny našich reprezentantů se diváci v cizině nedozvědí, jak se jmenuje stát, který reprezentují (a nebudou si jej moci najít na mapě, následkem čehož v  super- a hypermarketech přecpaných zbožím hůře rozpoznají jeho výrobky), tak rovněž milovníci plzeňského piva se nedozvědí, v kterém státě se toto pivo vyrábí (asi budou uvažovat o Polsku, Jugoslávii nebo Německu, v ideálním případě o Československu). Cennost „geografického“ obsahu obchodní značky můžeme náležitě ilustrovat na zájmu amerického koncernu Anheuser Busch o koupi našeho pivovaru Budvar v Českých Budějovicích (německy jako druhé úřední řeči v Česku do roku 1918 Budweis), a tím i exportní značky jeho piva Budvar „Budweiser“, která je v mnohých státech chráněna právě pro náš pivovar. Proč to americká firma potřebuje? Proto, aby mohla své pivo značky „Budweiser“ prodávat i v těchto státech. Podotýkáme, že uvedená společnost dnes produkuje přibližně osmkrát více piva než celé Česko.

    3. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR ve všech svých publikacích i v projevech svých představitelů užívá výhradně název Česká republika / Czech Republic. Nesnaží se ani zavést a prosazovat značku „Made in Czechia“, která by měla být nástupkyní někdejšího známého a jedině užívaného „Made in Czechoslovakia“ (nikde jinde se nepoužívají obdobné značky s politickými názvy). A tak stále vidíme „Czech made“, „Made in Czech“, nebo zcela zbytečně zkracovaná „Made in Czech R./Rep.“ - v těchto případech je nejvíce patrná nepraktičnost a nevhodnost dlouhých politických označení. Je možná příznačné, že přezíravost vůči názvům Česko / Czechia vládne také v ekonomickém deníku Hospodářské noviny, zatímco jiná periodika (v prvé řadě MF Dnes, Lidové noviny, Sport, Respekt, Ekonom, Euro aj.) název Česko již do své slovní zásoby plně zařadily.

    4. Neschopnost, ignoranci a lhostejnost, spojené s diletantismem nemajícím ve světě obdoby, musí „zahlazovat“ nestátní Asociace reklamních agentur, která vydala zdařilé logo „Czechia“ vzešlé z veřejné soutěže a která se snaží jej zejména v oblasti cestovního ruchu propagovat. Za právo jeho užívání ovšem logicky požaduje zaplatit.

    Příčiny

    1. Většinu českých politiků, ministerských úředníků a ostatních příslušných institucí, v neposlední řadě pak většinu nejvyšších státních představitelů, otázka užívání zeměpisného názvu České republiky vůbec nezajímá (popřípadě ji z neznámých důvodů bagatelizují nebo i vědomě ignorují). A tak se tento název v mezinárodní rovině těžko vžívá a prosazuje. Uvedení činitelé si totiž neuvědomují bezprostřední návaznost jména Česko na předchozí Československo. Ačkoliv jinde zásadně vyznávají standardnost a systémovost, mezera v jejich systému názvosloví, kterou způsobili sami svou lhostejností, jim nevadí. Vzniká tím paradoxní situace. Naše země, náš stát, jehož kulturní a státoprávní dějiny sahají do raného středověku, je ve světě znám většinou jen pod svým politickým názvem, a je tudíž vnímán jako novodobý, nezralý a nedotvořený útvar bez tradice a dějin, vzniklý po rozpadech státních útvarů střední, východní a jižní Evropy v 90. letech 20. století. Paralelu lze najít snad jen v situaci Bosny a Hercegoviny, jejíž dvě entity rovněž vystupují pouze pod politickým názvem - Federace Bosna a Hercegovina + Republika srbská. Zahraničí nás tak vnímá na stejné úrovni právě s těmito snadno zpochybnitelnými jednotkami beze jména a bez historie. Domníváme se, že česká politická reprezentace, která má hájit zájmy a dobré jméno naší vlasti, udržuje svým přístupem k této záležitosti dosavadní nedůstojný stav.

    2. Prohlášení prezidenta republiky z jara 1993, že slovo Česko nebude nikdy používat, neboť když jej slyší, lezou po něm slimáci (což je vskutku pozoruhodný příspěvek k budování novodobé české státnosti), sehrálo v této záležitosti věci velmi neblahou roli. Prezident V. Havel tento svůj názor nedávno zopakoval. I když o jazykové korektnosti, správnosti a legitimitě názvu Česko ví, říká, že „...nikdy nepoužil slovo Česko a nepoužiji je. Nemám k tomu žádný vědecký důvod. Mně jen prostě lezou slimáci po těle, kdykoli čtu nebo slyším slovo Česko. Nemohu si pomoci.“ (Týden 18/2001, s. 38). Václav Havel tím jasně dokládá, že nadřazuje své osobní pocity nad racionální chování nejvyššího ústavního činitele a státního úředníka České republiky. O jeho necitlivém přístupu k obyvatelstvu východní poloviny našeho státu napovídá to, že při svých projevech přenášených televizí z pracovny na Hradě má za sebou mapu nikoliv celé České republiky, ale starou, byť hezkou mapu Českého království (Čech) z 18. stol. Domníváme se, že při troše vnímavosti a snahy by bylo možné zavěsit na tuto stěnu vedle zmenšené kopie mapy Čech i mapu Moravy (třeba od J. A. Komenského) a Slezska.

    3. V  užívání názvu Česko se již podařilo dosáhnout značné nápravy, a to po vydání „Stanoviska geografů, jazykovědců, historiků a pracovníků dalších vědních oborů k otázce oficiálního jednoslovného geografického názvu pro Českou republiku“, vzešlého ze shromáždění představitelů uvedených oborů, které dne 29. ledna 1998 uspořádala v Praze Česká geografická společnost. Tomuto jednání byla přítomna některá česká média, včetně ČT.

    Proč je třeba zajistit v této oblasti nápravu?

    Závažné důsledky této situace v oblasti státně-, zahraničně- a vnitropolitické, jakož i její negativní působení na kulturní, národní a státoprávní povědomí občanů České republiky jsou tedy pomíjeny, často i systematicky ignorovány. Snad proto, že velká část dnešní společnosti je na rozdíl od té meziválečné „masarykovské“ příliš jednostranně zaměřena na hodnoty materiální, že slyší hlavně „na peníze“, zatímco k duchovním, nemateriálním otázkám a problémům národní a státní existence se staví dosti lhostejně. Tento fakt, jehož je situace okolo nedůstojného označování našeho státu snad nejkřiklavějším příkladem, rovněž upozorňuje na nedostatečnou míru národního sebeuvědomění a na neuspokojivý stav české politické kultury. Svědčí o tom i to, že ani jedna (!) česká politická strana se veřejně nepostavila proti hazardování se jménem našeho státu. Argumentaci, zdůrazňující absurditu „dramatu“ celé záležitosti, je však možné postavit - jaký to paradox! - i na „komerčním příkladě“:

    Vrcholový sport se dávno neřídí heslem „paže tuž a vlasti služ“, ale je významným nástrojem medializace státu, sponzorů a ekonomických subjektů. Spojila se s ním reklama, takže se kolem něho točí obrovské částky peněz.

    Z toho plyne:

    I sponzoři národních výběrů tyto týmy sponzorují proto, aby měli sportovci na dresech jejich obchodní loga, která musejí být dobře viditelná i v TV.

    Obchodním logem států je zpravidla jejich krátký geografický název, který je součástí obchodní značky „Made in...“, například Made in Germany, France, China, Austria, Poland, Hungary, Slovakia - a měla by tu být i Czechia.

    Kdyby podle logiky ČOV na našich výrobcích bylo třeba „Czech Machine“, byli bychom vskutku unikátní a každý by věděl, odkud že ten stroj je.

    Kdyby podle logiky např. ČSLH (který po české vládě žádá postavit nejen hokejovou halu, ale dokonce i novou budovu pro své úřednictvo, protože má organizovat příští mistrovství světa v hokeji) a náměstka ministra L. Malého měli naši hokejisté na dresech místo „Česká pojišťovna“ jen „Česká“ nebo, jako naši olympionici jiný matoucí či nepřesný název typu „Czech team“, lze se důvodně obávat, že by jim tato pojišťovna nedala ani korunu. Je na pováženou, že zástupci a úředníci našeho státu nejsou schopni či ochotni v této věci jednat a prosazovat zájmy „své firmy“ (tj. českého státu, České republiky) se stejnou důsledností, s jakou tak činí reprezentanti sponzorských firem a komerčních organizací. Ptejme se proč?!

    Sportovní reprezentace České republiky, čili sportovní svazy a ČOV, žádají velké částky peněz od svého a našeho státu, a tím i od daňových poplatníků. Povinnost propagovat jméno, tj. „obchodní logo“ našeho státu výměnou za sponzoring v duchu reciprocity však - na rozdíl od propagace jmen komerčních sponzorů - ignorují. Vládní orgány naší republiky jim to svým dosavadním lhostejným postojem přinejmenším umožňují.

    Sponzoring vrcholového sportu státem tedy neplní ekonomickou funkci. O státně propagační ani nemluvě. Diváci v Sydney obdivovali třeba naše velmi úspěšné paralympiky, ale nemohli jim - a tak ani České republice - pomoci tím, ze si koupí český výrobek a tak svým skrovným dílem přispějí k rozvoji české ekonomiky a k lepšímu stavu státního rozpočtu. Z našich dresů nezjistili (na rozdíl od dresů ostatních příjemců státních sponzorských peněz), jak se náš stát jmenuje, a naše výrobky tak v obchodní síti nemuseli poznat. Bilance našeho zahraničního obchodu je zřejmě v naprostém pořádku, ve státním rozpočtu je dost peněz na zvyšování důchodů, subvencování kultury a záchrany kulturních památek, na ochranu přírody a krajiny, na investice do zdravotnictví, ústavů sociální péče, péče o postižené a invalidy, na dostatečné zvýšení dnes již ostudně nízkých platů učitelů apod.

    Extenzívní výklad práva by potom mohl nastolit otázku, do jaké míry nezodpovědně a neoprávněně nakládají odpovědní státní úředníci a představitelé příslušných sportovních svazů a ČOV s veřejným a se svěřeným majetkem, v tomto případě s penězi daňových poplatníků, nedbají-li na korektní a účinnou prezentaci státu jako protihodnotu za poskytnuté finance (v případě sponzorů soukromých prokázali, že propagovat mohou a umějí!).

    Vyzýváme proto právníky, aby se k této otázce vyjádřili. Dojdou-li k názoru, že je naše otázka oprávněná, bylo by namístě, aby byly v této věci podniknuty další právní kroky.

    Domníváme se, že na pozadí těchto skutečností by bylo zcela legitimní aspoň uvažovat o zrušení státních dotací na vrcholový sport. Žádný soukromý sponzor by finančně nepodporoval sportovce či družstva nesoucí na svém dresu nesprávné nebo matoucí, tj. komerčně nepoužitelné, a tím neefektivní označení (logo firmy či organizace). Jsme v situaci, kdy náš vrcholový sport stále méně reprezentuje stát a stále více své soukromé sponzory, kteří si ovšem na rozdíl od státu své zájmy úzkostlivě střeží. Stát pro vrcholový sport činí dost tím, že dotuje tělovýchovu mládeže.

    Jako odpovědní a sebevědomí občané České republiky, intelektuálové a upřímní vlastenci považujeme za svou povinnost naše „Teze“ takto zveřejnit. Není již v našich silách udělat pro tuto věc více. Je na druhých, v záhlaví „Tezí“ uvedených subjektech a osobách, aby se nad nimi alespoň zamysleli a pak vyvodili závěry a jednali. I my jsme plátci daní!

    Někteří z nás budou přítomni na tiskové konferenci o významu správného užívání cizojazyčných názvů našeho státu, kterou v květnu uspořádá v Praze Česká geografická společnost.

    V Praze a Brně dne 7. května 2001

    PhDr. Jan Balhar, CSc., Brno, jazykovědec

    PhDr. Libuše Čižmárová, CSc., Brno, lingvistka

    Doc. PhDr. Jiří Felix, CSc., Praha 10, jazykovědec

    PhDr. Karel Fic, CSc., Brno, jazykovědec

    PhDr. Eva Horová, Brno, lingvistka

    RNDr. Leoš Jeleček, CSc., Praha, historický geograf

    Karel Kopřiva, Brno, zmocněnec Občanské iniciativy Czechia/Česko

    Mgr. Pavel Krejčí, PhD., Brno, jazykovědec a balkanista

    RNDr. Josef Rubín, Praha, geograf a člen Syndikátu novinářů ČR

    Petr Schnur, M.A., Hannover, historik, religionista a sociální psycholog


    Tisková zpráva CME:

    Ani velcí Železného společníci nesmějí nakládat se svými podíly v CET 21

    Praha 14. května 2001 - Na základě žaloby společnosti CME, většinového vlastníka ČNTS, nařídil Obvodní soud pro Prahu 1 v pátek minulého týdne předběžné opatření, které zakazuje společnostem MEF Media a Edikon nakládat se svými podíly ve společnosti CET 21 ve výši 24%, respektive 24,5%. Společnost CME se totiž žalobou ze 7. května 2001 se domáhá neplatnosti hlasování Vladimíra Železného na valné hromadě CET 21 z 3. ledna 2000, kterým mimo jiné fakticky převedl větší část svého podílu na společnosti MEF Media a Edikon. Tím vědomě dosáhl ještě před závěrečným výrokem amsterodamské arbitráže snížení svého podílu v CET 21 na pouhých 11,78 %. Nařízení předběžného opatření, které je vykonatelné doručením má pouze zajišťovací charakter.

    Soud vzal při rozhodování o nařízení předběžného opatření v úvahu zejména skutečnost, že Vladimír Železný dosud neuhradil částku USD 23 350 000 s příslušenstvím dle nálezu Rozhodčího soudu v Amsterodamu. Podle soudu bylo předběžné opatření nařízeno také proto, že Vladimír Železný mohl výkon arbitrážního rozhodnutí ohrozit právě snížením svého podílu v CET 21 a faktickým převodem jeho částí na společnosti MEF Media a Edikon. Aniž by soud předjímal rozhodnutí o vlastní žalobě, dospěl k závěru, že CME prokázalo veškeré podmínky pro nařízení předběžného opatření, zejména pro důvodné ohrožení výkonu pohledávky přímo proti společnostem MEF Media a Edikon. Soud dále shledal, že je třeba stabilizovat právní poměry uvnitř CET 21 tak, aby bylo zamezeno zneprůhledňování právní situace a aby z těchto důvodů nedocházelo k dalším sporům.


    O zakazování extremistů na univerzitě: chabá argumentace Jana Čulíka

    Václav Pinkava

    Komentar Jana Culika k memu clanku
    http://www.britskelisty.cz/0105/20010514k.html#10 v zajmu vyvazenosti je bohuzel dost chabe vyargumentovan.

    Posudme jeho jednotlive body po poradku:

    Ze jsme po valce zvolili komunisty, je pry srovnatelne s indickym statem Kerala a Nepalem dnes. Proc jsem zminil, ze jsme jedini v dejinach, kteri si demokraticky zvolili komunisty? Zminil jsem to proto, ze bychom se dnes snad mohli poucit z dejin a nedavat prostor populismu a demagogii libivych ideologi - mimochodem v tom ma komunismus proti nacismu navrch, jako teorie je v mnohem mirumilovnejsi a tudiz pro mlade lidi libivejsi.

    Doporucil jsem v tomto ohledu precist Maxe Frische - Biedermann und die Brandstifter, proto, ze jde o dilo insiprovane Ceskoslovenskem roku 1948.

    Jde o pribeh, jak si jeden malomestak pusti do podnajmu cloveka, ktery je evidentne hledanym zharem, a vymlouva si to v zajmu liberalismu tak dlouho az mu dotycny zapali vlastni strechu nad hlavou.

    Ze se v indickem state Kerala ani v Nepalu nepoucili z cizich dejin mne mrzi, ale povazuji to za takove okrajove 'hec, Pinkavo, nemas pravdu ze jsme jedini kdo si zvolili komunisty'. Formalne vzato trefna kritika, vecne vzato, relevantni zminka?

    Pak se v kritice dostavame k oduvodneni proc CR neni hodna ctene pritomnosti Jana Culika - ze jsem takovy odstrasujici a pro Cesko typicky pripad cenzora, ktery odstrasuje Culiky? Co se tyce svobody slova v Ceske Republice, evidente za vlasy pritazeny argument. Vzdyt prave v Britanii se neonacista David Irving na universitni pudu (a to ani 'prifarenou' pudu Oxford Union Debating Society) jako recnik nedostal, zatimco Filip Vávra nebo Jan Skácel prednaseli na Universite Karlove http://www.lidovky.cz/clanekdomaci.asp?r=domaci&c=A010425_083146_domaci_pet (a take predtim, bez povsimnuti medií na VSE ).

    Na druhe strane stihani vydavatele Mein Kampfu by se v Britanii nedelo, to je jiste. Neni to tedy tak zemepisne cernobile, jak by se radobyargumentaci hodilo.

    Ale at si Jan Culik klidne zustane kde je, jeho virtualni púritomnosti na ceskem internetu to neubere. Argumentace pokracujeme hrube nadsazenym srovnanimi, ze vyrok Galilea Galilei, ze se zeme toci, bych asi tehdy cenzuroval jako jev spolecensky nebezpecny, nebot si neco obdobneho (v ocich JC) dovoluji (za)kazat ohledne vyroku neonacismu. Takze neonacismus je podle Jana Culika spolecensky nebezpecny asi jako poznatek o rotaci zeme? Zajimavy ukaz mysleni, nezatizeneho soudnosti. V daslim bode se dozvidame, ze komunismus se lisi od demokracie tim, ze nepripousti kritiku. Jako objevne, je to dokonce uvedeno tucne. Ano, je to tak. Naprosto uznavam, a dokonce jsem to rekl explicitne v predmetnem clanku. Onen princip svobody projevu, ktery si usurpuje Jan Culik jako svuj vynalez, kupodivu zastvam. Ano, pane Culiku, demokracie musi tolerovat vyjadrovani antidemokratickych nazoru, ne vsak kdykoli a kdekoli.

    Napriklad sprejery hakovych krizu bychna zidovsky hrbitov nepustil. Jde mi jen o jemny rozdil mezi bezbrehou toleranci a toleranci. Jan Culik je vsak prikladem tolerance odlisnych nazoru, viz jeho email ..." Zajimavá pseudointelektuální arogance. Proto jste se prestehoval do Cech, že? Je symptomaticke, že váš politicky korektní názor Ceský rozhlasodvysílal.Svuj k svému. Hodíte se. Vy jste vlastne, pane Pinkavo, myšlenkove hodneomezený, vidte. Pojem svobody projevu je vám cizí. Budu publikovat zítra. JC"

    Na zaver poznamky JC se dozvidame, ze Cesky Rozhlas potlacil svobodomyslny nazor Tomase Peciny a cenzorsky nazor Vaclava Pinkavy odvysilal. Ano, ovsemze je na mediich, aby protichudne nazory byly zastoupeny, a aby jimbyl dan prislusny prostor (coz je otazka vysilaciho formatu daneho poradu). Pokud vim, tak tato debata v Ceskem Rozhlasu neskoncila, ba naopak, a rad se pustim do diskuse. Pokud to ma byt anglicky, jako na vlnach CRo7 bude otazkou, zda oba recnici budou anglictinu ovladat stejne dobre, jinak se dostaneme prave k tomu jevu na ktery upozornuji ve clanku- ze totiz vyrecnost jednoho muze pretrumfnout ratio druheho. (Nekdy k tomu dochazi i v jedne osobe, ktera svou vyrecnosti nahrazuje nedostatek vlastni logicnosti, nebo na sebe upozornuje durazem vyroku - ostatne, neserizeny karburator pozname podle hluku).

    Vseobecne vzato, jde o dalsi ukazku z tezt argumentacni kuchyne. Nejprve se druhemu podsouva zkreslena, zjednodusena a okrajova verze jeho argumentace, pripadne se ovenci falesnym nadpisem - a pak se vznikly zastupny argument rozcupuje. Toto je velmi detinska argumentacni finta,lec nic noveho. http://www.britskelisty.cz/0006/20000629g.htmlJan Culik nereagujete ani v jednom bode sve oponentury na muj zakladni argument - pokud smysl zanikl ve spletici textu, omlouvam se vsem ctenarum, ale snazil jsem se jej shrnout v nadpisu, ktery zustal puvodni. Snazil jsem se poctive vyporadat s obtiznou otazkou, kde je v praxi hranice mezi cernym a bilym, dnem a noci, svobodou slova a cenzurou. Samozrejme, ryze cernobile videni je jednodussi pro intelektualske prostacky cilem, ale to nepomaha jednat v realnem svete. Otazka znela "Ma byt neonacista pozvan prednaset na universitni pude?" Nez jednodusujme zadani otazky, prosim, v zajmu vyhnout se odpovedne odpovedi. Ac mi to Jan Culik podsouva, ja zadnou cenzuru nehlasam (viz me predchoziclanky v BL napriklad o Mein Kampfuhttp://www.britskelisty.cz/0012/20001212f.html) - v zasade se vsak shoduji s tim nazorem zverejnenym v Guardianu, (ktery vysel v BL - lec s preventivni poznamkou, ze jde o zaujateho zidovskeho autora.) Pokud se, mila redakce BL strefujete do mne, jakozto jineho nositele obdobneho nazoru, porad se nevenujete polemice s timto nazorem jako takovym. Co vy na to, ze extremista tezi z prestize instituce ktera jej pozve, a ta timto posvecuje jeho extremismus? Uz si Jan Culik do Glasgow pozval Davida Irvinga? Mozna, ze mu to 'svobodomyslny' nadrizeny prof Caughie dovoli, mozna ze ne? Pokud ne, da Jan Culik na protest vypoved, aby se prestehoval do liberalnejsi zeme? Je Glasgow srovnatelne podium s Karlovou univerzitou, sveho casu loutkou nacistu i komunistu? Mezi britskymi universitami ma University of Glasgow navzdory 550 lete tradici mozna mene prestizni postaveni nez by se nekomu "financne zainteresovanemu" mohlo hodit, anebo je mozne, ze by si i prilepsila, coby hajemstvi svobody slova bez privlastku? Kazdopadne jsem rad, ze moje Alma Mater nedala prostor Davidu Irvingovi, revisionistovi, ktery hlasa, ze holocaust se jaksi nekonal. Pokud ovladate anglictinu pectete si o nem treba zde, http://www.tau.ac.il/Anti-Semitism/irving.html a k "vyvazeni" zdehttp://codoh.com/irving/irving.html.

    Poznámka JČ: Informace o tom, že demokraticky zvolení komunisté vládnou v indickém státě Kerala a v Nepálu a nic se neděje, a nikomu to nevadí, měly vést k zamyšlení, že možná problémem v Československu po roce 1948 nebyl nutně komunismus, ale prostě zotročení ruským impériem, jen převlečené za komunismus. - Samozřejmě, že je nutno vždycky ostře vystupovat proti nepřijatelným a nedemokratickým názorům, s tím se plně shoduji s Václavem Pinkavou, neupírám však fašistům právo tyto názory zastávat, pokud činy (nikoliv slovy) neporušují zákon. - Na rozdíl od Václava Pinkavy si nesedám středoevropsky na zadek před "pověstí univerzity" a nemyslím, pokud vyučuje sociolog o extremismu, že by neměl mít právo jako vzorek pozvat extremistu na seminář. Je to něco podobného, jako kdyby mi někdo zakazoval dávat studentům při kursu o nacismu úkol číst vybrané kapitoly z Mein Kampfu - což jsem přirozeně dělal, když jsem to před lety učil. - Kdybych já vyučoval o extremismu, tvrdě bych prosazoval právo něco takového učinit - možná, že bych se se zlou potázal, neboť britské univerzity bývají předposrané a dávají přednost klidu před kontroverzí a svobodou projevu. Myslím, ale že bych si to prosadil, to mě zase neznáte. - Na dotaz z  jednoho českého periodika jsem se zeptal svých nadřízených, zda si myslí, že by britské univerzity byly ochotny tolerovat přednášku politického extremisty, a bylo mi řečeno, že ze zbabělosti by se tomu zřejm vyhnuly. Dostalo se mi však zároveň informací o příbuzném, zajímavém případu jednoho studenta Londýnské univerzity, člena extremistické fašistické organizace National Front. Jeho politicky korektní spolužáci s ním nechtěli studovat a požadovali jeho vyloučení z vysoké školy. Člen National Front vzal věc k soudu a svou při s Londýnskou univerzitou vyhrál. Jenže jeho spolužáci s  ním odmítli chodit na tytéž přednášky a semináře. Vyřešilo se to tak, že po celou dobu jeho pětiletého studia mu musela Londýnská univerzita zajišťovat individuální výuku: všechny přednášky a semináře se pro něho musely duplikovat. - Tolik moji šéfové z Glasgow University.

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|