Katastr nemovitostí na internetu
Zmatek v mysli předsedy ÚOOÚ
V replice do diskuse o (ne)zveřejnění katastru nemovitostí na internetu hájí předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) Karel Neuwirt právo vlastníka na ochranu svého soukromí způsobem, který, obávám se, nesvědčí o příliš dobrém pochopení historických a politických konotací dané otázky ani o přesné orientaci v právních aspektech ochrany osobních údajů.
Zatímco všeobecná právní úprava (lex generalis) stanoví, že každý má právo na ochranu informací o své osobě, včetně údajů o majetkových poměrech, lex specialis tento princip ruší v případech, kdy je v zájmu společnosti potřeba, aby informace o vlastnictví byly veřejné: týká se to, jak bylo v diskusi zmíněno, zejména vlastnictví nemovitostí a podílů v neanonymních (neakciových) obchodních společnostech.
Tradice veřejné přístupnosti těchto záznamů sahá hluboko do středověku; tzv. české zemské desky, vlastně soudní archív obsahující mj. pozemkové knihy, jsou vedeny od 13. století, a to, s výjimkou roku 1541, kdy byly všechny svazky až na jeden zničeny při požáru, kontinuálně, a - což je důležité - veřejně. Zprvu byly zemské desky přístupné pouze při zasedání zemského soudu (jenž byl pro tyto registry knihovním soudem), později byly záznamy z pozemkových knih (s výjimkou sbírky listin, kde se vyžadovalo prokázání právního zájmu) zpřístupňovány na požádání každému.
Je proto hrubou demagogií tvrdit, že občan má právo na ochranu údajů o svém nemovitém majetku, neboť každý, kdo takový majetek nabývá, musí počítat s tím, že informace o jeho vlastnictví je jednou provždy zapsána do veřejného registru.
Problém, zda umožnit libovolný, neomezený přístup k údajům, jak to dovolují moderní technické prostředky, má s ochranou osobních údajů málo společného: Neuwirtův úřad se může oprávněně zajímat o to, nejsou-li evidovány údaje nad rámec zákona a jsou-li údaje, které mají být neveřejné (katastr nemovitostí však žádné takové neobsahuje), dostatečně zabezpečeny před zneužitím, nikoli však o způsob, jak jsou zpřístupněny údaje ze zákona veřejné.
Proto zcela po právu tvrdím, že už samotné jednání s Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním vyžadovalo, aby ÚOOÚ překroutil zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů.
Per analogiam bychom se totiž mohli dočkat dne, kdy Úřad zakáže vystavovat na internetu autorské rejstříky papírových novin s poukazem na to, že každý novinář má oprávněný zájem na tom, aby nebylo zveřejňováno, jaké články psal v té které době - když článek ke zveřejnění poskytl, nedal přirozeně souhlas k jinému užití než k otištění článku v daném čísle a k přístupu k textu pouze z jeho kontextu.
Zcela jinak se věc jeví v politické rovině; když se kolega Kotrba přede mnou poprvé zmínil o možnosti, že by katastr nemovitostí byl zpřístupněn ve stejném režimu jako obchodní rejstřík, označil jsem nápad za ryzí populismus. Česká republika není standardní demokracií a nelze očekávat, že by vládnoucí elity daly souhlas k odtajnění vlastníků nemovitého majetku, přestože jsou tyto údaje ze zákona veřejné. Zveřejnění obchodního rejstříku bylo ojedinělou chybou, systémovým lapsem, jaký se v politicky konsolidované České republice opakovat nemůže a zcela jistě ani nebude.
