Rozloučení Viktora Koženého

Malé země jako ČR mohou hrát vůdčí ekonomickou roli

Jan Čulík

Vzestup virtuálního státu

Richard Rosecrance

(Z časopisu Foreign Affairs, léto 1996.)

Území ztrácí na významu

Uprostřed údajného povyku soupeřících kultur a civilizací vzniká nová realita. Národní stát se stává pevnějším, energičtějším celkem, schopným vydržet tlak celosvětové konkurence. Rozvinuté státy odkládají vojenské, politické a územní ambice a usilují nikoliv o kulturní nadvládu, ale o větší podíl na celosvětové výrobě. Země se už nesjednocují jako civilizace a nepřipravují se na vzájemné konflikty. Namísto toho omezují svůj vliv - v množství funkcí, které vykonávají, když ne v geografické podobě. Dnes a v dohledné budoucnosti je jedinou mezinárodní civilizací hodnou toho jména vládnoucí hospodářská kultura světového trhu. Navzdory názorům některých současných pozorovatelů, síly globalizace dosud úspěšně odolaly rozdělení na různé kulturní tábory.

Přesto se však pozornost světa chybně i nadále zaměřuje na vojenský a politický boj o území. V sužované Bosně se rozhodli srbští představitelé vytvořit nezávislou provincii, loajální Bělehradu. Před několika lety se pokusil irácký šéf Saddam Husajn ovládnout světový trh ropy vojenskou agresí proti Kuvajtu a pravděpodobně chtěl zaútočit i na Saúdskou Arábii. Ropa, produkt jeho země, představovala nejvyšší ztělesnění jeho ambicí. V Kašmíru soupeří navzdájem Indie a Pákistán o územní vliv nad obyvatelstvem, které se ani jedné z těchto zemí nikdy nepodaří plně ovládnout. Obdobné soupeření trápí Ruandu a Burundi a jednotlivé svářející se politické frakce v Libérii.

Tyto příklady jsou však přežitkem minulosti. Méně rozvinuté země, které stále ještě vyrábějí zboží, vznikající z půdy, dosud stále usilují o co největší území. V ekonomikách, kde jsou kapitál, pracovní síly a informace mobilní a vedly ke vzniku převahy, už odumřela touha po teritoriu. Rozvinuté země mají daleko větší zájem o pronikání na světové trhy než o získávání dalšího území. Virtuální stát - stát, který zredukoval své výrobní schopnosti, závisející na území - je logickým důsledkem osvobození od teritoria.

V posledních letech se široce debatuje o hospodářské obdobě virtuálního státu, o virtuální korporaci. Podniky zjistily, že je pro ně výhodné umístit své výrobní provozy tam, kde produkují největší množství zisku. Velmi často to není na tom místě, kde má podnik ústředí. Jednotlivé provozy korporace jsou v současnosti rozmisťovány po celém světě, podle specializace. Ale důležitější je politický vývoj, vznik virtuálního státu, politického protikladu virtuální korporace.

Před vznikem virtuálního státu došlo k vzestupu obchodujícího státu. Většina nejrozvinutějších zemí, v čele s Německem a s Japonskem, přesunula po druhé světové válce ohnisko svého úsilí od snah ovládnout území k rozšiřování podílu na světovém obchodu. V tomto období bylo zboží mobilnější než kapitál či pracovní síly, a tak všichni usilovali o prodávání do zahraničí. Postupem času se však stal mobilní i kapitál a nejvyspělejší národy si uvědomily, že vývoz není jediným prostředkem, jak dosáhnout hospodářského růstu. Namísto exportu je možno vyrábět pro cizí trhy zboží přímo v zahraničí.

Stále větší objem výroby domácích průmyslových podniků se přesunuje do zahraničí. Území začíná mít daleko menší hodnotu než technologie, znalosti a přímé investice. Proto dochází k dalším změnám ve funkci státu. Stát už nerozhoduje o zdrojích tak, jak to činil v merkantilistické minulosti. Vyjednává se zahraničním a s domácím kapitálem a pracovními silami, aby je přilákal do své hospodářské sféry a stimuloval její růst. Hospodářská strategie každé země je v současnosti alespoň tak důležitá jako její vojenská strategie. Pracovníci zahraničního obchodu a investiční odborníci hrají dnes roli velvyslanců. Nejvýznamnější investiční dohody a podnikatelské transakce v rámci zahraničního obchodu vyžadují v současnosti tak intenzívní pozornost odborníků, jakou vyžadovaly před dvěma desetiletími vojenské a politické otázky. Ukázkou novodobé mezinárodní krize bylo frenetických čtrnáct dní v americkém Bílém domě v prosinci 1994, kdy se americké vládě podařilo zvítězit nad Francií a získat pro firmu Raytheon kontrakt v hodnotě vyšší než jedna miliarda dolarů na správu dešťových pralesů a leteckého provozu v Brazílii.

Tradiční metody rozšiřování moci a bohatství státu už dnes nejsou efektivní. Obdobně jako ústředí virtuální korporace, i virtuální stát si nejprve určí všeobecnou strategii a pak investuje do svých občanů. Nehromadí nákladné výrobní kapacity. Ostatní funkce přenechává formou kontraktů jiným státům, které se na tyto funkce specializují, anebo je potřebují. Imperiální Velká Británie byla možná vzorem pro devatenácté století. Hongkong bude ale modelem pro století jednadvacáté.

Virtuální stát je země, jejíž hospodářství je založeno na mobilních faktorech výroby. Samozřejmě, že ve virtuálním státě sídlí virtuální korporace a virtuální stát schvaluje a podporuje investice svých podniků, určené pro zahraničí. Virtuální stát ale dělá daleko víc: povzbuzuje, stimuluje a do určité míry i koordinuje tuto činnost. Virtuální stát formuluje vlastní hospodářskou strategii. Uznává přitom, že jeho vlastní výroba nemusí probíhat na jeho území. Obdobně může být hostitelem pro kapitál a pracovní síly z jiných zemí. Na rozdíl od říšského Německa, carského Ruska nebo Spojených států zlatého věku - kteréžto státy usilovaly o to, být schopny dělat úplně všechno, jak to bývalo zvykem v devatenáctém století - dnešní virtuální stát se nesnaží zvládnout všechny hospodářské funkce, od hornictví a zemědělství přes výrobu až k distribuci. Virtuální stát se specializuje na moderní technické a výzkumné služby. Jeho příjem plyne nejen z výroby zboží velké přidané hodnoty, ale z vývoje nových výrobků, z marketingu a z financování. Základním zákonem jeho ekonomiky je výkonnost založená na minimálním objemu výrobních provozů. Velikost už dnes neurčuje hospodářský potenciál. Virtuální národy vlastní klíč konkurenceschopnosti, který v jednadvacátém století způsobí, že dále zbohatnou. Je velmi pravděpodobné, že virtuální národy nahradí obrovské, soběstačné celky velikosti kontinentů, které převládaly v minulosti. Na mezinárodní hospodářské scéně převládne výrobní specializace, stejně tak jako nejmodernější specializovaná počítačová technologie nahradila své mnohostrannější, avšak zastaralejší předchůdce.

Obchodující stát

V minulosti byly státy posedlé územím. Mezinárodní systém, v němž pravidelně docházelo k válkám, byl založen na předpokladu, že území je hlavním faktorem umožňujícím hospodářskou výrobu i moc. Státy se snažily zlepšit své postavení tím, že budovaly impéria anebo vojensky napadaly jiné země, ve snaze uchvátit jejich území. Získat nové území byla výhoda: v dobyté provincii žili venkované a byly tam zásoby obilí. Obyvatelé se museli podrobit novému vládci. Než vznikl nacionalismus, dobyté regiony nového vládce ochotně poslouchaly. Tak došlo k tomu, že se od šestnáctého do devatenáctého století staly habsburská monarchie, Španělsko, Francie a Rusko prostřednictvím územních výbojů významnými mocnostmi.

S příchodem průmyslové revoluce však nabyly nového významu kapitál a pracovní síly. Na rozdíl od půdy to byly pohyblivé složky výrobní moci. Velká Británie začala inovačně objevovat rafinované způsoby využívání nových faktorů. Přírodní zdroje - zejména uhlí, železo a později ropa - byly stále ještě hospodářsky životně důležité. Zemědělské a nerostné zdroje měly v devatenáctém století kritický význam pro rozvoj USA a jiných vznikajících průmyslových států jako Austrálie, Kanada, Jižní Afrika a Nový Zéland. Teprve až koncem dvacátého století však zcela převládly mobilní faktory hospodářské výroby.

Tou dobou poklesla relativní hodnota území. Začalo být pro státy obtížnější si podržet území ve vlastnictví. Revoluce proti koloniální správě, k nimž došlo od konce druhé světové války v třetím světě, ukázaly, že nacionalistická mobilizace obyvatelstva v rozvojových zemích ochromuje úsilí imperialisty a útočníka získávat přírodní zdroje. Ukázalo se, že státy vydávají množství energie na získání nového území, ale nepřináší to odpovídající hospodářský prospěch.

Během času budou zřejmě mít nacionalistická hnutí odporu a změna podstaty hospodářské výroby vliv na četnost výskytu válek. Území je nepohyblivé a lze ho fyzicky ovládnout, avšak pracovní síly, kapitál a informace jsou mobilní a není možno se jich trvale zmocnit. Po útoku jsou tyto zdroje schopny vypařit se jako rtuť. Saddam Husajn intenzívně prohledával v srpnu 1990 v Kuwait City počítače, ale zjistil, že peníze na bankovních kontech byly elektronicky převedeny jinam. Kuvajtská vláda byla sice donucena opustit své území, dokázala však i nadále vydávat miliardy dolarů na odpor proti Husajnově invazi.

V dnešní době už pro nejbohatší průmyslové země jako je Německo, Spojené státy a Japonsko, nepřinášejí investice do území tak velké dividendy. Od poloviny dvacátého století poklesly ceny surovin v poměru k cenám průmyslových výrobků téměř o čtyřicet procent. (Viz například Enzo R. Grilli a Maw Cheng Yang, "Primary Commodity Prices. Manufactured Goods Prices and the Terms of Trade of Developing Countries: What the Long Run Shows," The World Bank Economic Review, 1988 díl. 2, č. 1., Str. 1-47.) V důsledku toho se zhoršují obchodní podmínky pro mnoho rozvojových zemí a v posledních letech převýšil vzestup cen mezinárodních služeb růst cen průmyslových výrobků. Cena pozemků rychle klesá.

Uprostřed tohoto poklesu vznikl v sedmdesátých a v osmdesátých letech nový politický prototyp: obchodující stát. Jeho cílem už nebyla územní expanze, jeho základním účelem byl obchod. Důvodem této změny v národní strategii byla klesající hodnota nemovitého výrobního kapitálu. Menší státy - ty z nich, pro něž oblastí. JČ - Další materiály -územní expanze realistická - také přijaly strategie, orientované na obchod. Spou s malými evropskými a východoasijskými zeměmi se po druhé světové válce velmi silně přeorientovalo na obchod Japonsko a Německo.

Země mají tendenci napodobovat ty státy, které jsou nejmocnější. Mnoho států dělalo v devatenáctém století to, co činila Velká Británie. V minulých desetiletích se celá řada zemí, usilujících o zlepšení hospodářské situace, snažila vyrovnat se Japonsku. Za vlády Michaila Gorbačova se v osmdesátých let rozhodl dokonce i Sovětský svaz ustoupit od důrazu na vojenské výdaje a na územní expanzi.

V posledních letech však tyto změny urychlil další podnět. Tváří v tvář silné mezinárodní konkurenci koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let přijaly korporace politiku radikálního snižování pracovních sil a zjednodušování podnikové struktury, americký výraz pro tuto politiku je "downsizing". Snížily poměr počtu pracovních sil vůči objemu výroby, a tak ušetřily na výdajích. V některých případech došlo k růstu produktivity snižováním počtu pracovníků, v jiných případech došlo k zvýšení výroby. Tato zlepšení byla vysoce efektivní. Ekonom Stephen Roach uvedl v analýze z roku 1994, kterou vydala investiční banka Morgan Stanley, že se těmito změnami korporacím podařilo téměř úplně zlikvidovat známý rozdíl v míře produktivity mezi službami a výrobním sektorem. Nejvýkonnější korporace jsou ty, které dokáží udržet nebo zvyšovat objem výroby, se stejným alebo klesajícím počtem zaměstnanců. Takové korporace celosvětově rostou.

Mezitím si uvědomily podniky v kalifornském Silicon Valley (v "Křemíkovém údolí", v oblasti, kde se vyrábí velké množství počítačů a softwaru), že je možno dále snížit výdaje a zvýšit produktivitu a konkurenceschopnost využíváním výrobních provozů jiných firem. Typickou tradiční americkou firmou byla například továrna Willow Run automobilky Ford ve státě Michigan: byl to plně integrovaný komplex, s ústředím, s vývojovými kancelářemi, s dělníky ve výrobě a s továrnami, rozmístěnými na rozsáhlých pozemcích. Bylo nákladné udržovat a provozovat tak složitou strukturu. Proto podnik, který byl schopen najmout si výrobní provoz, vlastněný někým jiným, dokázal podstatnou měrou omezit své výdaje. Nebylo už nutno kupovat pozemky a stroje, nebylo třeba najímat pracovní síly, nebylo zapotřebí poskytovat zdravotní péči. Tyto výhody vyplynuly z úspor daných velkým objemem produkce (tzv. "economy of scope"), vzhledem k tomu, že určitý podnik byl nyní schopen na téže výrobní lince vyrábět různé předměty. Nebo byly tyto výhody důsledkem schopnosti malých, specializovaných firem vykonávat úkony jemné mechaniky, jako například umisťování miniaturizovaných součástek přímo na integrované obvody, aniž by je bylo zapotřebí letovat či spojovat dráty. V obou případech uzavřel výrobce originálního zařízení smlouvy s jinými podniky, které pro něho provádějí samotnou výrobu.

Tak dnes produkují firmy SCI Systems, Solectron, Merix, Flextronics, Smartflex a Sanmina výrobky pro korporace Digital Equipment, Hewlett-Packard a IBM. Podobně i firmy AT&T, Apple, IBM, Motorola, MCI a Corning částečně využívají pro výrobu svého zboží jiné dodavatele. TelePad, firma, která vyrábí počítače, využívající principu tužky a bloku, byla založena bez jakéhokoliv výrobního provozu. Nejnovější počítač střední kategorie od firmy Compaq se má vyrábět v provozech úplně jiné firmy.

Tak se zrodila virtuální korporace, podnik, který provádí výzkum, marketing a  financování a vykonává i další funkce ústředí, který však má jen minimum anebo nemá vůbec žádné výrobní provozy: je to firma, která má hlavu, nikoliv však tělo. Virtuální korporace je konečným důsledkem snižování pracovních sil a zjednodušování struktury podniků. Nový model je nyní rychle zaváděn v mnoha firmách. Korporace, specializující se na "koncepty" výrobků, podniky, které mají jen ústředí, vyvíjejí nové výrobky pro celou řadu průmyslových provozů. Zároveň produkují velké zisky i strategické aliance firem, které zvyšují svou specializaci. Podle deníku Financial Times z 2. října 1995 jsou podniky, které aktivně usilují o strategické aliance, o padesát procent více výdělečné než firmy, které o ně neusilují.

Cestou k virtuálnímu státu

V situaci, kdy nahradily hospodářské funkce obchodujícího státu územní funkce expanzionistického národa, vedl vznik nově zefektivněné a zjednodušené korporace k novému jevu virtuálního státu. "Downsizing", tj. snižování počtu zaměstnanců a zjednodušování podnikové struktury na minimum, se stalo ukazatelem podnikové výkonnosti a zvyšování produktivity. Nyní se podrobují principu "downsizing" celé národní ekonomiky. Mezi nejefektivnější hospodářství patří ta, která disponují jen omezenou výrobní kapacitou. Archetypickým příkladem je Hongkong, jehož výrobní provozy jsou nyní umístěny většinou v jižní Číně. Toto uspořádání se možná změní po roce 1997, až se stane Hongkong součástí komunistické Číny, nebo se možná nezmění. Je tak pravděpodobné, že Hongkong bude i nadále vládnout částem komunistické Číny ekonomicky, jak pravděpodobné je, že Peking bude Hongkongu vládnout politicky. Asi převládne formule "jedna země, dva systémy". V tomto kontextu je důležité si uvědomit, že Británie vláda Hongkongu politicky a právně po dobu 150 let, nediktovala mu však jeho ekonomickou strategii. Toto uspořádání nijak nebránilo Číňanům z Hongkongu, aby rozšířili svůj hospodářský a kvasipolitický vliv do mnoha oblastí mimo svou zemi.

Z modelu virtuálního státu vyplývá, že politická i hospodářská strategie směřují k omezení struktury podniků a počtu jejich zaměstnanců na minimum a k relokaci výrobních provozů. Tento vývoj probíhá i v Singapuru. Následovníci vlády Lee Kuan Yewa udržují Singapur pod přísnou politickou kontrolou, avšak stále ještě závisejí hospodářsky na přílivu zahraničních výrobních faktorů. Investice Singapuru do Číny, do Malajska i do dalších zemí spadají pod cizí jurisdikci. Virtuální stát je v tomto smyslu vyjednavačskou organizací. Závisí stejně tak - nebo možná více - na hospodářském přístupu do zahraničí, jak závisí na možnosti prosazovat na svém vlastním území ekonomický vliv. Navzdory tomu, že se Jižní Korea v minulosti spoléhala na domácí výrobu, v současnosti už tato země zdaleka nevyrábí všechno na svém území. Japonská výroba je také stále častěji lokalizována v zahraničí. V Evropě je čelným virtuálním státem Švýcarsko: až 98 procent výrobních kapacit firmy Nestlé je umístěno v zahraničí. Holandsko nyní vyrábí většinu svého zboží v cizině. Anglie se vyvíjí v souladu se světovým trendem: podle belgického hospodářského historika Paula Bairocha investovala Velká Británie v roce 1994 do zahraničí skoro tolik peněz jako Spojené státy. Pozoruhodných dvacet procent výroby amerických podniků je nyní umístěno mimo území USA.

Odrazem toho, jak daleko dospěly tyto tendence, je rostoucí procento hrubého národního produktu, skládající se ze služeb s velkou přidanou hodnotou. Jde zejména o nápady na nové výrobky,o jejich rozpracovávání, o  poradenství a o finanční služby. Už nyní tvoří služby sedmdesát procent amerického hrubého národního produktu. Z toho spadá 63 procent do kategorie služeb vysoké hodnoty. Samozřejmě, průmyslová výroba je stále důležitá, ale je podstatně méně důležitá než kdysi. Jako procento přímých investic do zahraničí vzrostl v nejprůmyslovějších zemích světa obrovskou měrou objem vývozu služeb. Jak uvedla výroční zpráva Světové banky na rok 1994, Liberalizace mezinárodních transakcí v oblasti služeb: "K přeorientování [přímých zahraničních investic] směrem k sektoru služeb došlo téměř ve všech rozvinutých tržních hospodářstvích, která jsou hlavními vývozci kapitálu v oblasti služeb. V nejdůležitějších z nich zaujímá podíl sektoru služeb přibližně 40 procent celkových přímých zahraničních investic, a tento podíl roste.

Pro tyto země bude průmyslová výroba i nadále ztrácet na významu. Pokud poroste produktivita sektoru služeb tak rychle, jak rychle stoupala v minulých letech, výrazně to posílí konkurenceschopnost Spojených států v zahraničí. Nedá se však už předpokládat, že oblast služeb nebude čelit mezinárodní konkurenci. Výkonné služby vysoké hodnoty budou pro každou zemi tak důležité, jako kdysi bývala výroba automobilů a elektrického zboží. (Viz José Ripoll, "The Future of Trade in International Services", Center for International Relations Working Paper, UCLA, leden 1996). Od roku 1959 vzrostly ceny služeb třikrát rychleji než průmyslové ceny. To znamená, že mnoho národů bude moci prosperovat, aniž by měly silnou průmyslovou základnu.

Zajímavý příklad je Austrálie. Tato země spoléhá především na chov ovcí a na těžbu surovin (obojí je vázáno na území) a nemá skoro žádný průmysl. Největším vývozem Austrálie do Spojených států je maso na hamburgery. Na druhé straně je australský sektor služeb: sdělovací prostředky, finance a telekomunikace - představuje ho především impérium mediálního magnáta Ruperta Murdocha - závistí celého světa. Kanada je obdobný amalgám surovin a mocného sektoru služeb: tisku, rozhlasu, televize a telekomunikací.

V důsledku tohoto vývoje je pravděpodobné, že se svět rozdělí mezi národy, které budou světové ekonomice "hlavou", a národy, které pro ni budou "tělem". Austrálie a Kanada zdůrazňují funkce ústředí, funkce "hlavy", Čína se v jednadvacátém století stane vzorem národa "těla". I když Čína sama o sobě neví, co vyrábět pro světový trh, nalezla úspěch při vytváření podniků se zahraniční kapitálovou účastí ve spolupráci se světovými korporacemi. Čína bude atraktivní zemí pro výrobu zboží, ale jen proto, že podniky vysoké kvality v jiných zemích budou tyto výrobky vymýšlet, vyvíjet, prodávat a financovat. V současnosti není Čína schopna sama si naplánovat vlastní hospodářskou budoucnost.

Rusko toho také není schopno. Rusové se soustřeďují na výrobky, spojené s územím, a jsou stále ještě vězni teritoriálního fetišismu. Podnikatelské zákony v Rusku dosud nedovolují, aby vznikly jemné a složité dohody, v jejichž důsledku jsou výrobci, zosobňující "tělo", schopni dodávat kvalitní zboží zahraniční "hlavě". Ruská dopravní síť je také primitivní. To jsou ale jen dočasné překážky. Během času se stanou Rusko, Indie a Čína důležitými ohnisky světové průmyslové výroby.

(Dokončení v zítřejších Britských listech.)