Třicet let od Pražského jara 1968

Vzpomínám na to, jako by to bylo dnes. Myslím, že to bylo 20. března 1968.

Bylo mi v tom roce patnáct let a právě dvacátého března jsem si poprvé uvědomil, že se v zemi děje něco neobyčejného.

Byl to obyčejný, snad páteční večer, byli jsme s otcem a s matkou v kuchyni, otec snad seděl a kouřil, maminka myla nádobí, já jsem je utíral. Bylo puštěné rádio. Odeznělo půl osmé, skončily zprávy na stanici Praha a začal pravidelný, podle programu snad hodinový pořad v seriálu "Co chcete vědět na téma..." Bývaly to pořady, v nichž hovořívali zejména odborníci, vysvětlující různé, nepolitické problémy, reagující většinou na dopisy posluchačů. Tento pořad měl být přenosem z debaty na pražském výstavišti v Holešovicích. Asi tak jako pravidelně každý týden v nynějším britském televizním pořadu Question Time tam měli odpovídat na otázky z pléna různí političtí představitelé a intelektuálové, sedící za předsednickým stolem.

Pořad začal v devatenáct třicet a brzo jsme zpozorněli. Něco takového tu totiž zatím nebylo. Dotazy od přítomného obecenstva i odpovědi od předsednického stolu najednou začaly být neobyčejně přímé a otevřené.

Začali jsme s napětím poslouchat. A nebyli jsme sami - přidal se zjevně celý národ.

Ve 20.30, kdy měl pořad skončit, se v rozhlase ozval hlasatel a oznámil, že pořad se vyvinul jak se zdá v něco neobyčejně zajímavé, proto se ruší další pravidelné vysílání stanice Praha a bude se dále vysílat tato diskuse.

Pokračovalo se do té doby doslova neuvěřitelně otevřeným přetřásáním všech tabuových témat. Civěli jsme nevěřícně na malý tranzistor, na němž jsme debatu poslouchali. Moji rodiče byli tehdy mladší, než jsem byl já, a mohli v následujících dvaceti třiceti letech ještě leccos dokázat, kdyby tehdy komunistický režim padl, anebo se alespoň zliberalizoval a zcivilizoval.

Hovořilo se o všem: o účelnosti vedoucí role komunistické strany, o zrušení cenzury, o justičních zločinech padesátých let. Pořad pokračoval asi do půl čtvrté ráno, dlouho překročil dobu pravidelného vysílání stanice Praha. Skončilo se tím, že přítomní zazpívali hymnu.

A "džin už byl z láhve venku," jak konstatoval Gustáv Husák, který, protože byl v padesátých letech vězněn jako "buržoazní nacionalista", platil v době Pražského jara za zastánce demokratických svobod. Vzpomínám, jak se ho v jednom březnovém či dubnovém filmovém týdeníku ptal reportér, "Domníváte se, pane doktore, že by se tato vlna svobody dala zase zastavit?" A Husák na to před kamerou odpověděl: "Vůbec ne. V žádném případě. Víte, to máte jako s tím džinem. Jakmile jednou unikne z láhve, už se ho nikomu nepodaří ho do láhve vrátit."

Pražské jaro bylo pozoruhodnou zkušeností pro někoho, komu bylo tou dobou patnáct let. Cynikové mohou ovšem namítat, že se celý český a slovenský národ choval infantilně. Napsal to Petr Pithart v knize Osmašedesátý: "My něco rozbijeme," hrozili v osmašedesátém roce hlučně Čechoslováci svým spojencům ve Varšavském paktu. "Ještě nevíme, co to bude, ale něco určitě ano".

Myslím, že je velmi neférové označovat osmašedesátý rok jen za "mocenský boj mezi dvěma frakcemi komunistů". Tato interpretace asi vznikla až v sedmdesátých letech, kdy si frustrovaný a zklamaný, okupovaný národ uvědomil, že za těch pár měsíců svobody bude muset trpce zaplatit.

V této souvislosti skutečně vzniká otázka zda stálo těch pár měsíců opojné svobody opravdu za to: nebylo posléze dědictví Pražského jara vlastně destruktivní? Bez něho by přece nedošlo k invazi, a tvrdému útlaku sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byl národ pod obrovským tlakem a v důsledku toho tlaku v některých ohledech poněkud zdegeneroval: s tímto dědictvím se těžce potýká dodnes.

Ať už to bylo jakkoliv: Pražské jaro nebylo bojem mezi dvěma frakcemi komunistů. Mělo náboj v první řadě emocionální, etický a morální. Podobně jako mnohokrát v tisícileté historii české literatury šlo o nápravu věcí veřejných, o odstranění křivd.

Je pozoruhodné, jak málo kompetentní pozornosti se věnuje v českých sdělovacích prostředcích dnešním osmičkovým výročím. Myslel jsem, že někoho třeba napadne a vydá při příležitosti 30. výročí Pražského jara knižně výbor nejzajímavějších článků z týdeníku Svazu spisovatelů Literární listy.

Jak se zdá, nikdo na to nepomyslel. Bude-li čas a místo, chtěl bych tedy alespoň zde, v Britských listech, průběžně zveřejňovat nejpozoruhodnější texty, které zrodilo Pražské jaro.

Začínám dnes Vaculikovým manifestem Dva tisíce slov, který byl podle pozorovatelů prý jednou z hlavních příčin sovětské invaze.

Text vyšel v Literárních listech 27. června 1969, v čísle, které vyšlo v nákladu 300 000 výtisků (Vyšel tentýž den také v celé řadě deníků.) Pamatuju si, jak šly Literárky na dračku. Ještě vidím onen lísteček na dveřích trafiky v Kaprově ulici na Starém Městě: "LL už nejsou".

Přečtěte si manifest Dva tisíce slov pozorně. Myslím, že uvidíte, že nešlo o boj mezi dvěma komunistickými frakcemi. Náboj toho textu je demokratický a morální. Jistě, mnoho by se dneska napsalo jinak. Lidi usilovali o reformu zevnitř komunistického systému a říci, že komunismus je škodlivý, se otevřeně báli.

Jan Čulík