Vzpomínám na to, jako by to bylo dnes. Myslím, že to bylo 20. března 1968.
Bylo mi v tom roce patnáct let a právě dvacátého března jsem si poprvé uvědomil, že se v zemi děje něco neobyčejného.
Byl to obyčejný, snad páteční večer, byli jsme s otcem a s matkou v kuchyni, otec snad seděl a kouřil, maminka myla nádobí, já jsem je utíral. Bylo puštěné rádio. Odeznělo půl osmé, skončily zprávy na stanici Praha a začal pravidelný, podle programu snad hodinový pořad v seriálu "Co chcete vědět na téma..." Bývaly to pořady, v nichž hovořívali zejména odborníci, vysvětlující různé, nepolitické problémy, reagující většinou na dopisy posluchačů. Tento pořad měl být přenosem z debaty na pražském výstavišti v Holešovicích. Asi tak jako pravidelně každý týden v nynějším britském televizním pořadu Question Time tam měli odpovídat na otázky z pléna různí političtí představitelé a intelektuálové, sedící za předsednickým stolem.
Pořad začal v devatenáct třicet a brzo jsme zpozorněli. Něco takového tu totiž zatím nebylo. Dotazy od přítomného obecenstva i odpovědi od předsednického stolu najednou začaly být neobyčejně přímé a otevřené.
Začali jsme s napětím poslouchat. A nebyli jsme sami - přidal se zjevně celý národ.
Ve 20.30, kdy měl pořad skončit, se v rozhlase ozval hlasatel a oznámil, že pořad se vyvinul jak se zdá v něco neobyčejně zajímavé, proto se ruší další pravidelné vysílání stanice Praha a bude se dále vysílat tato diskuse.
Pokračovalo se do té doby doslova neuvěřitelně otevřeným přetřásáním všech tabuových témat. Civěli jsme nevěřícně na malý tranzistor, na němž jsme debatu poslouchali. Moji rodiče byli tehdy mladší, než jsem byl já, a mohli v následujících dvaceti třiceti letech ještě leccos dokázat, kdyby tehdy komunistický režim padl, anebo se alespoň zliberalizoval a zcivilizoval.
Hovořilo se o všem: o účelnosti vedoucí role komunistické strany, o zrušení cenzury, o justičních zločinech padesátých let. Pořad pokračoval asi do půl čtvrté ráno, dlouho překročil dobu pravidelného vysílání stanice Praha. Skončilo se tím, že přítomní zazpívali hymnu.
A "džin už byl z láhve venku," jak konstatoval Gustáv Husák, který, protože byl v padesátých letech vězněn jako "buržoazní nacionalista", platil v době Pražského jara za zastánce demokratických svobod. Vzpomínám, jak se ho v jednom březnovém či dubnovém filmovém týdeníku ptal reportér, "Domníváte se, pane doktore, že by se tato vlna svobody dala zase zastavit?" A Husák na to před kamerou odpověděl: "Vůbec ne. V žádném případě. Víte, to máte jako s tím džinem. Jakmile jednou unikne z láhve, už se ho nikomu nepodaří ho do láhve vrátit."
Pražské jaro bylo pozoruhodnou zkušeností pro někoho, komu bylo tou dobou patnáct let. Cynikové mohou ovšem namítat, že se celý český a slovenský národ choval infantilně. Napsal to Petr Pithart v knize Osmašedesátý: "My něco rozbijeme," hrozili v osmašedesátém roce hlučně Čechoslováci svým spojencům ve Varšavském paktu. "Ještě nevíme, co to bude, ale něco určitě ano".
Myslím, že je velmi neférové označovat osmašedesátý rok jen za "mocenský boj mezi dvěma frakcemi komunistů". Tato interpretace asi vznikla až v sedmdesátých letech, kdy si frustrovaný a zklamaný, okupovaný národ uvědomil, že za těch pár měsíců svobody bude muset trpce zaplatit.
V této souvislosti skutečně vzniká otázka zda stálo těch pár měsíců opojné svobody opravdu za to: nebylo posléze dědictví Pražského jara vlastně destruktivní? Bez něho by přece nedošlo k invazi, a tvrdému útlaku sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byl národ pod obrovským tlakem a v důsledku toho tlaku v některých ohledech poněkud zdegeneroval: s tímto dědictvím se těžce potýká dodnes.
Ať už to bylo jakkoliv: Pražské jaro nebylo bojem mezi dvěma frakcemi komunistů. Mělo náboj v první řadě emocionální, etický a morální. Podobně jako mnohokrát v tisícileté historii české literatury šlo o nápravu věcí veřejných, o odstranění křivd.
Je pozoruhodné, jak málo kompetentní pozornosti se věnuje v českých sdělovacích prostředcích dnešním osmičkovým výročím. Myslel jsem, že někoho třeba napadne a vydá při příležitosti 30. výročí Pražského jara knižně výbor nejzajímavějších článků z týdeníku Svazu spisovatelů Literární listy.
Jak se zdá, nikdo na to nepomyslel. Bude-li čas a místo, chtěl bych tedy alespoň zde, v Britských listech, průběžně zveřejňovat nejpozoruhodnější texty, které zrodilo Pražské jaro.
Začínám dnes Vaculikovým manifestem Dva tisíce slov, který byl podle pozorovatelů prý jednou z hlavních příčin sovětské invaze.
Text vyšel v Literárních listech 27. června 1969, v čísle, které vyšlo v nákladu 300 000 výtisků (Vyšel tentýž den také v celé řadě deníků.) Pamatuju si, jak šly Literárky na dračku. Ještě vidím onen lísteček na dveřích trafiky v Kaprově ulici na Starém Městě: "LL už nejsou".
Přečtěte si manifest Dva tisíce slov pozorně. Myslím, že uvidíte, že nešlo o boj mezi dvěma komunistickými frakcemi. Náboj toho textu je demokratický a morální. Jistě, mnoho by se dneska napsalo jinak. Lidi usilovali o reformu zevnitř komunistického systému a říci, že komunismus je škodlivý, se otevřeně báli.
Jan Čulík
Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem
Literární listy
27. června 1968
Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filozofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.
Komunistická strana, která měla po válce velkou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vyčítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany, která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.
Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter.
Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce. Tento aparát rozhodoval, co kdo smí a nesmí dělat, on řídil družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory. Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická. Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou zvůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů. Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu dělnictva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělnictvo prakticky nerozhodovalo v ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychávávaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností. Spravedlivě však řekněme, že někteří z nich si tuto špatnou hru dějin dávno uvědomili. Poznáme je dnes podle toho, že odčiňují křivdy, napravují chyby, vracejí rozhodování členstvu a občanstvu, omezují pravomoc i početní stav úřednického aparátu. Jsou s námi proti zaostalým názorům v členstvu strany. Ale velká část funkcionářstva se brání změnám a má dosud váhu! Má pořád ještě v ruce mocenské prostředky, zvláště na okresech a v obcích, kde jich může užívat skrytě a nežalovatelně.
Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů je proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své i národní cti. Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy. O jejich vítězství rozhodla spíš slabost starého vedení, které se zřejmě napřed muselo unavit dvacetiletým vládnutím, v němž mu nikdo nebránil. Zřejmě musely do plné formy dozrát všecky vadné prvky skyté už v základech a ideologii tohoto systému. Nepřeceňujme proto význam kritiky z řad spisovatelů a studentů. Zdrojem společenských změn je hospodářství. Správné slovo má svůj význam, jen když jen řečeno za poměrů, které jsou už správně opracovány. Správně opracované poměry - tím se u nás, bohužel, musí rozumět naše celková chudoba a úplný rozpad starého systému vládnutí, kdy se v klidu a míru na náš účet zkompromitovali politikové jistého typu. Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.
Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvalo několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let.
Čas, který nastává, je léto s prázdninami a dovolenými, kdy se nám po starém zvyku bude chtít všeho nechat. Vsaďme se však, že naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční! Dávejme tedy pozor, co se bude dít, snažme se tomu porozumět a odpovídat. Vzdejme se nemožného pořadavku, aby nám vždycky někdo vyšší podal k věcem jediný výklad a jediný prostý závěr. Každý si bude muset udělat své závěry na svou odpovědnost. Společně shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova, která je vlastně jedinou naší demokratickou vymožeností letošního roku.
Do příštích dnů však musíme jít také s vlastní iniciativou a vlastními rozhodnutími.
Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, případně proti nim. Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné. Komunisté mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka. Před veřejností však stojí jejich Akční program, který je také programem prvního vyrovnání největší nerovnosti, a nikdo jiný nemá žádný stejně konkrétní program. Je třeba požadovat, aby se svými místními akčními programy přišli před veřejnost v každém okrese a v každé obci. Tu náhle půjde o velmi obyčejné a dávno čekané správné činy. KSČ se připravuje na sjezd, který zvolí nový ústřední výbor. Žádejme, aby byl lepší než ten dnešní. Říká-li dnes komunistická strana, že své vedoucí postavení napříště chce opírat o důvěru občanů a ne o násilí, věřme tomu potud, pokud můžeme věřit lidem, kteeré už teď posílá jako delegáty na okresní a krajské konference.
V poslední době jsou lidé zneklidněni, že se postup demokratizace zastavil. Tento pocit je zčásti projevem únavy ze vzrušeného dění, zčásti odpovídá faktu: minula sezóna překvapivých odhalení, vysokých demisí a opájivých projevů nebývalé slovní smělosti. Zápas sil se však jen poněkud skryl, bojuje se o obsah a znění zákonů, o rozsah praktických opatření. Krom toho novým lidem, ministrům, prokurátorům, předsedům a tajemníkům musíme popřát čas na práci. Mají právo na tento čas, aby se mohli buďto osvědčit, nebo znemožnit. Krom toho v centrálních politických orgánech nelze dnes čekat víc. Stejně projevily nechtě podivuhodné ctnosti.
Praktická kvalita příští demokracie závisí na tom, co se stane s podniky a v podnicích. Při všech našich diskusích nakonec nás mají v rukou hospodáři. Dobré hospodáře je třeba hledat a prosazovat. Je pravda, že všichni jsme ve srování s rozvinutými zeměmi špatně placeni a někteří ještě hůř. Můžeme žádat víc peněz - které lze natisknout a tím znehodnotit. Žádejme však spíše ředitele a předsedy, aby nám vyložili, co a za kolik chtějí vyrábět, komu a zač prodávat, kolik se vydělá, co z toho se vloží do modernizace výroby a co je možno rozdělit. Pod zdánlivě nudnými titulky běží v novinách odraz velmi tvrdého boje o demokracii nebo koryta. Do toho mohou dělníci jakožto podnikatelé zasáhnout tím, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad. Jakožto zaměstnanci mohou pro sebe udělat nejlíp, když si za své zástupce zvolí do odborových orgánů své přirozené vůdce, schopné a čestné lidi bez ohledu na stranickou příslušnost.
Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více k okresech a obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka. Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami. Oživujme činnost Národní fronty. Požadujme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhbýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly.
Oživený letní pohyb po celé republice vyvolá zájem o uspořádání státoprávního vztahu mezi Čechy a Slováky. Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Toto opatření samo o sobě nemusí ani Slovákům přinést lepší život. Režim - v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť - se tím ještě neřeší. Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce o to líp, že jako "vybojovala větší svobodu".
Velké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme. Naše podrážděné výtky a neargumentovaná podezření musí jen ztěžovat postavení naší vlády, aniž nám pomohou. Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry a dovedeme obrodný proces tak daleko, že jednou ve volbách si zvolíme státníky, kteří budou mít tolik statečnosti, cti i politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi. To je ostatně problém naprosto všech vlád všech menších států světa!
Letošního jara vrátila se nám znovu jako po válce velké příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme.
Tím končí toto naše prohlášení k dělníkům,. zemědělcům, úředníkům, umělcům, vědcům, technikům a všem. Napsáno bylo z podnětu vědců.
(Autorem prohlášení Dva tisíce slov byl Ludvík Vaculík.)
(Ha'aretz, 12-27-96) Nejmene tri zakladni izraelske zakony (*1)(Zakladni zakon o Knesetu, Zakladni zakon o svobode povolani a Zakladni zakon o svobode a dustojnosti osobnosti a jeden dodatkovy zakon - Zakon o stranach) prohlasuji, ze Izrael je 'zidovsky a demokraticky stat.'
Avsak ten zpusob, kterym stat definuje 'zidovstvi', stavi tyto dva pojmy - 'demokracii' a 'zidovstvi' - do vzajemneho protikladu. V dusledku toho znacna cast praktik, ktere stat pouziva, neodpovida koncepci zapadni liberalni a osvicene demokracie.
Izrael zdedil jak po Osmanskem Imperiu, tak po britske kolonialni sprave pravni system, ktery je znam jako 'millet'. Tento system dovoluje, aby 'nabozensko-etnicke' komunity byly ve vecech, ktere maji status osobnich pravnich zalezitosti, nezavisle na statu a na jeho universalni jurisdikci. Dokonce drive, nez byl izraelsky stat ustaven jako suverenni entita, bylo rozhodnuto, ze zachova tuto instituci milletu a ze vytvori milletovou formu obcanstvi. Obcane statu jsou tedy podrobeni dvema pravnim a soudnim systemum, ktere jsou nejen oddelene, ale ktere pusobi na zaklade ruznych a mnohdy i protichudnych principu : jeden je sekularni, 'zapadni' a universalisticky a ten druhy, nabozensko-primordialni, se prevazne ridi - mluvime-li o Zidech - ortodoxni interpretaci halachy [zidovskeho nabozenskeho kodexu]. V dusledku prijeti tohoto dualniho systemu byly minority, ktere byly definovany ab initio jako nabozenske minority, prinuceny vest svuj 'autonomni zivot'. Kneset se tedy vzdal od sameho pocatku jakychkoli naroku na vydavani zakonu ve velmi dulezitych oblastech a uznal paralelni pravni a soudni system, na ktery se nevztahuje jeho pravomoc. Ve skutecnosti se tim stat sam zavazal dodrzovat narizeni halachy, sharii [islamskeho nabozenskeho prava] a ruzne krestanske prikazy, jako by to byly jeho vlastni zakony.
Zidovsko-nabozenske prvky byly vteleny i do jinych oblasti legislativy, jako jsou pracovni doba, svatky, zakon o svobode povolani a podobne. Imigracni zakony (Zakon o navratu a Zakon o obcanstvi, ktere upravuji jisty druh 'privetiveho jednani'- pozitivni diskriminace - ve prospech svetoveho Zidovstva po holocaustu) jsou na rozdil od toho relativne liberalnimi vynosy. Je ovsem nutne vysvetlit tuto charakteristiku, nebot tyto zakony zaroven diskriminovaly Palestince, kteri utekli, ci byli prinuceni uteci z uzemi, ktere se dostalo pod vladu noveho statu a ty, kteri zustali a byli z velke casti zbaveni prava na spojeni rodin.
I kdyz zakony o navratu a o obcanstvi jsou zalozeny na teologicke definici toho, 'kdo je Zid' ("ten, ktery se narodil zidovske matce, nebo konvertoval k judaismu v souhlase s halachou"), v praxi tyto zakony zarucovaly izraelske obcanstvi (a definovaly tak zaroven hranici judaismu) tomu, kdo je Zidem podle sirsi definice obsazene v Norimberskych zakonech. Logika, ktera byla toho zakladem, byla vnitrne konzistentni a opravnena, nebot bylo zamerem, aby tyto zakony umoznily priznat obcanstvi temer kazdemu, ktery trpel persekuci jakozto Zid.
Ackoliv zakony o navratu a obcanstvi patrily dodnes mezi nejproblematictejsi, presto ponechavaly 'hranice zidovstvi' relativne otevrene. Avsak cilem nynejsiho prijeti Zakona o konverzi a Zakona o zmene nabozenstvi (*2) je 'zacelit' tuto skulinu a udelit ortodoxii monopol na tuto velice dulezitou otazku - otazku vymezeni hranic spolecenstvi.
Jsou zde jeste dalsi zakony, ktere doplnuji zakony o navratu a o obcanstvi a rovnez usnadnuji priznani zvlastnich pozitku pouze zidovskym obcanum statu. Je to napriklad zakon o statutu Svetove sionisticke federace (Zidovske agentury) a Zakon o sluzbe v bezpecnostnich slozkach, ktery byl po mnoho let doplnovan soustavou zakonu o socialni peci, jejimiz jedinymi pozivateli mohli byt 'byvali vojaci' a jejich rodiny. Toto velmi otevrene formulovane ustanoveni zakona vytvari sirokou separaci mezi zidovskymi a arabskymi obcany. Podobne jako dohoda mezi Zidovskym narodnim fondem a Izraelskym uradem pro pudu zabranujici pronajmu statni pudy ( 93% teritoria uvnitr 'zelene linie' primeri z roku 1949) tem, kdo nejsou Zidy.
Nejsou to vsak jenom zakony, ktere jsou zdrojem diskriminace, musime sem rovnez zahrnout i jednani soudu a Nejvyssiho soudu. Ackoliv soudy pecovaly zvlaste v poslednich letech o to, aby uchovaly cisty, 'osviceny' a zakony ovladany stat, nevybocily nikdy z ramce zidovskych hranic statu. V padesatych a sedesatych letech soudy byly jednim z nejaktivnejsich nastroju vyvlastnovani pudy arabskych obcanu a neumoznily zmirneni krivd obetem neblaze proslule vojenske spravy.(*3) Po valce roku 1967 a za dlouhodobe okupace Zapadniho Brehu a Pasma Gazy se Nejvyssi soud rozhodl rozsirit svou jurisdikci na ciny Izraelskych organu na okupovanych uzemich. Avsak kdyz tyto organy prohlasily, ze jejich jednani bylo v zajmu 'bezpecnosti statu', pak vetsinou mel Nejvyssi soud tendenci prijmout tento duvod, aniz by ho zkoumal a aniz by se snazil urcit vyznam a obsah terminu 'bezpecnost'. Tedy jeho jurisdikce se vztahovala na vse krome toho, co stat prohlasil za vec sve bezpecnosti.
Nejzretelnejsim prikladem toho byla systematicka podpora, kterou Nejvyssi soud poskytoval ocividnemu porusovani mezinarodniho prava. Mezinarodni pravo zakazuje okupacni moci provadet jakekoli podstatne zmeny ve statutu okupovanych uzemi, vyjma z duvodu bezpecnosti. To znamena, ze v dane situaci a z hlediska Nejvyssiho soudu vsechna zidovska sidliste na okupovanych uzemich byla vybudovana z bezpecnostnich duvodu. To je skutecne nejpodivnejsi a nejproblematictejsi rozsireni obsahu terminu bezpecnost. Stejne oduvodneni bylo pouzivano Nejvyssim soudem, kdyz dovoloval individualni i masovou deportaci a pouziti muceni behem vyslechu. Toto vsechno se delo institucionalizovanou formou, ktera budila zdani ustavnosti. Stejne tak i v obecne politicke kulture se ustalila rada norem, ktere nelze ani v nejmensim povazovat za pilire demokracie. Jestlize jsou napriklad ve vladni koalici strany, ktere jsou povazovany za 'arabske', nebo jestlize nejaky zakon je schvalen diky 'nezidovskym hlasum', je to povazovano za nelegitimni. Takovy nazor predstavuje velke poruseni zakladniho principu 'jeden obcan jeden hlas'.
Je dobre zduraznit jeden zvlaste fascinujici jev, o kterem jsme jiz hovorili a ktery musime vzit v uvahu, chceme-li pochopit, co se deje na izraelske socialne politicke scene: je to velke mnozstvi socialnich a politickych hranic v izraelskem state. Tato multiplicita usnadnuje posuvy ruznych hranic v ruznych kontextech a dovoluje izraelskemu statu tvarit se demokraticky a zajistit legitimitu rezimu i statu. Pomineme-li druhotne hranice,lze rozlisit ctvero hlavnich, ktere se castecne prekryvaji:
(A) hranice zidovskeho obcanstvi, ktere zahrnuji zidovske obcany statu. Vetsinou se predpoklada, ze uvnitr techto hranic je Izrael 'plnou' a 'osvicenou demokracii.' Avsak nenabozenska vetsina jeho obcanu je v dusledku ustavni smesice nabozenstvi a narodnosti podrizena zakonnemu a pravnimu systemu, ktery neni zalozen na zakladnich demokratickych principech. Tedy ani tato cast spolecnosti, ktera je pokladana za 'smetanku' izraelskeho statu, nepoziva plnych demokratickych prav.
(B) Hranice izraelskeho obcanstvi - ty zahrnuji jak zidy, tak Araby (ci Palestince) v Izraeli. Je snahou zarucit Arabum a jinym minoritam v Izraeli obcanska prava, kterych pozivaji Zide - s vyjimkou drive uvedenych prav - ale spise na individualnim nez na kolektivnim zaklade. Kuprikladu se soudi, ze je legitimni dovolit Zidum ortodoxnim, jinym denominacim judaismu a snad i sekularnim Zidum autonomii vzdelavani, ale nedovolit ji Arabum.
(C) Etnicke hranice - ty zahrnuji kazdeho z cele diaspory, kdo podle definice nalezi k 'zidovskemu narodu'. Potencialne tedy stat patri kazdemu, kdo je definovan jako Zid, at je kdekoliv.
Kategorie A a C mohou byt dale rozdeleny na Zidy podle halachicke ortodoxni definice a na Zidy akceptovane podle politicke eventualne jine socialni definice. Mimochodem dokonce i Zide, kteri splnuji vsechna halachicka ortodoxni kriteria, jsou v praxi deleni pridavnymi socialnimi hranicemi na tri zakladni 'kasty': sekularni, narodne-nabozenskou a ortodoxni.
(D) Hranice izraelske vlady - palestinske obyvatelstvo na okupovanych uzemich je i dnes, po ustaveni autonomni palestinske narodni autority, zahrnuto do mocenskeho a ekonomickeho systemu izraelskeho statu. Dokud nebude dosazeno konecneho usporadani a dokud nebude ustaven suverenni palestinsky stat, nemuzeme v teto situaci ocekavat zadnou podstatnou zmenu. Lze vsak predvidat, ze i v takovem pripade bude velmi obtizne oddelit od sebe tyto dve entity, ktere jsou vzajemne natolik propojeny v geopolitickem smyslu a mezi nimiz existuje takova asymetrie v jejich ekonomickych a vojenskych moznostech a v jejich kulturnim kapitalu. Po dvacetideviti letech prime izraelske nadvlady nad timto obyvatelstvem byla forma teto vlady, zalozena na donucovaci sile, premenena na sveho druhu smisenou vladu, rozdelenou mezi Palestinskou narodni autoritu a Izrael. Tato vlada je i nadale realizovana vojenskymi, policejnimi a ekonomickymi prostredky a take pomoci sidlist. Sit techto sidlist, spolu s vojenskou ochranou, ktera je jim poskytovana, predstavuje primou expanzi izraelskeho statu. Tedy i dnes se uzemi okupovana v roce 1967 nachazeji uvnitr hranic izraelske vojenske a ekonomicke kontroly, i kdyz tlak teto kontroly se snizil, nebo byla prenesena na 'subdodavatele.' Neni to obvykla kolonialni situace, ale forma vnitrniho kolonialismu, nebot (krome jinych duvodu) podle zakladni percepce obou stran zadna z nich nema jinde svou materskou zemi.
Na prvni pohled by se zdalo, ze mame co delat se tremi rozdilnymi, vzajemne nesouvisejicimi okruhy.
Prvnim je proces, ve kterem se univerzalisticky stat vzdal nekterych svych legislativnich a soudnich pravomoci a prenesl je na partikularisticke pole nabozenstvi a halachy a navic interpretaci nabozenskych pravnich zasad sveril pouze jedine z denominaci uvnitr judaismu. Nejsou to tedy obcanska kriteria, na zaklade kterych stat vymezil svou kolektivni identitu a urcil podminky pro clenstvi v ni. Z teto perspektivy stat ani neni zidovsky, ale ortodoxne zidovsky. Preneseni pravomoci do nabozenske pravne-soudni soustavy dela z Izraele castecnou teokracii, ktera neodpovida zadne definici demokracie. Tento rezim uklada prisna omezeni svym sekularnim obcanum a obcanum, kteri se identifikuji s jinymi nabozenstvimi.
Druhym okruhem je v zakonech zakotvena diskriminace nezidovskych minorit uvnitr hranic statu.
Treti okruh je drzeni vice nez dvou milionu lidskych bytosti pod okupacni moci po vice nez jednu generaci, zatimco stat soucasne rozpina sve hranice mimo uzemi sve legitimni autority - jinymi slovy vtahuje okupovana uzemi a jejich obyvatelstvo do sveho mocenskeho pole a do sveho ekonomickeho systemu jako pridruzenou ekonomiku a soucasne podporuje jeji zaostavani.
Uvnitr mocenskeho pole a ekonomickych hranic statu je tedy populace, jez je zbavena dokonce i prav, kterym se tesi jeji krajane uvnitr hranic obcanstvi [izraelsti Arabove]. Tento stav presne odpovida atenske demokracii, kde muzsti obcane meli vsechna prava, zatimco atenske zeny, otroci a otroci otroku byli zbaveni vsech prav.
V praxi jsou tyto tri okruhy vzajemne propojeny a prameni z jedineho zdroje - definice Izraele jako 'zidovskeho a demokratickeho' statu. Definice sama o sobe by nebyla v zasade problematicka, kdyby termin 'zidovsky' mel narodni a sekularni vyznam, jak to take nekteri ze zakladajicich otcu sionismu a statu Izrael predpokladali. Ale jak vidime, stat sam definuje svoji 'narodnost' a podminky prislusnosti k ni ve shode s kriterii nabozenskymi. Avsak nepritomnost rozliseni mezi narodem a nabozenstvim neni prvotni veci, ale sama prameni ze zakladni povahy Izraelskeho statu a ta nemuze byt pochopena mimo svuj historicko-sociologicky kontext. Izrael byl vytvoren jako spolecenstvi 'kolonistu-pristehovalcu' a je stale aktivni pristehovaleckou spolecnosti, zamestnanou osidlovacim procesem az do dnesnich dnu. Z toho prameni dve doplnujici se politicke praktiky. Za prve je Izrael to, cemu rikame s oblibou 'stat absorbujici pristehovalce,' za druhe jeho hranice se stale jeste utvareji - rozsiruji se i stahuji. Izraelsti Zide tedy nalezi do kategorie narodu 'kolonistu- pristehovalcu', podobne jako narody, ktere se vytvorily v Severni a Jizni Americe, v severni Africe (Francouzske Alzirsko) v Australii a na Novem Zeelandu. I kdyz tato spolecnost prochazi mimoradne rychlou a neustalou transformaci, jeji zakladni rys zustava stejny. Je bojovnou pristehovaleckou spolecnosti, ktera potrebuje 'uvolnit pro sebe prostor ' a ktera se musi konsolidovat na danem uzemi. Arabsti obyvatele, v jejichz stredu se zidovsti pristehovalci usadili, tomuto procesu branili soustavne a durazne temer od sameho pocatku. Tady je zdroj zidovsko-arabskeho konfliktu. Sionismus - narodni hnuti, ktere motivovalo zidovske pristehovalectvi a usidlovani, ale ktere jim bylo take zpetne formovano, byl dosti chytry, aby se distancoval od globalniho kolonialniho kontextu, z jehoz luna se zrodil. Sionismus podtrhoval jedinecnost 'zidovskeho problemu' - antisemitismus, persekuci a pozdeji holocaust - a prezentoval se jako jedine realne a moralni reseni. Zidovske pristehovalecke hnuti bylo prezentovano jako 'navrat na Sion,' ktery napravi nespravedlnost trvajici dva tisice let a ktery naprosto nesouvisi s hnutimi evropskeho vystehovalectvi do jinych koncin sveta.
Avsak to, ze zidovske pristehovalectvi a usidlovani bylo vykladano timto zpusobem, nezmenilo nic na skutecnosti, ze spolecnost byla vytvorena prevazne pristehovalci s etnickym, nabozenskym a kulturnim zakladem rozdilnym od siroke mistni populace, a kteri se sami pokladali za 'zapadni' spolecnost. V politicke kulture postkolonialniho svetoveho radu je to spolecnost zamorena problemem existencialni legitimity. Stale si musi vysvetlovat proc si vybrala 'Zemi Izrael' jako cilove uzemi pro kolonizaci. Ejhle, ona nebyla vybrana pro svou urodnou pudu, prirodni bohatstvi, levnou pracovni silu, ktera by se tu nachazela, ani pro sve potencialni trhy, byla vybrana z ideologicko-nabozenskych duvodu. Tato okolnost nejen zpusobila, ze sionisticky projekt neni sobestacny z ekonomickeho hlediska, ale take z nej ucinila v podstate projekt nabozensky, ktery neni schopny oddelit se od sve puvodni podstaty blizke mesianistickemu hnuti.
Podstata teto spolecnosti, prava na existenci a duvodu existence statu je stale vtelena do symbolu, idealu a nabozenskych pisem, i kdyz zde byly pokusy dat jim sekularni reinterpretaci a souvislosti.
Tato spolecnost nebyla zajata ani svymi sny ani svymi politiky, kteri uzivali socialisticke ci liberalisticke ideje ke zjevne cynicke sionisticke manipulaci. Dostala se od sameho pocatku do pasti volbou sveho ciloveho uzemi pro pristehovalectvi a mista pro sve budovani naroda.
Proto ani narodu ani jeho kulture neni dano vyvijet se uspesne mimo nabozensky kontext, i kdyz jeho proroci, knezi, budovatele a bojovnici se povazuji za zcela sekularni.
1 Zakladni zakon je takovy, ktery je schvalen kvalifikovanou vetsinou v Knesetu a o kterem se predpoklada, ze bude zahrnut do nejake pristi psane ustavy (Izrael nema v soucasnosti psanou ustavu).
2 Tento zakon stanovuje, ze pouze konverse k judaismu podle ortodoxnich zasad bude statem uznavana.
3 V letech 1948 - 1965 byli arabsti izraelsti obcane podrobeni vojenske sprave, ktera je drzela pod stalym stannym pravem. Potrebovali kuprikladu specialni povoleni k opusteni mista sveho bydliste.
