O elitářství
Není to tak dlouho, co se president Havel pokusil ve svém projevu definovat zvláštní a jedinečný živočišný druh - intelektuála. Ano, nevymýšlím si, intelektuál v Havlově pojetí není označení člověka živícího se duševní prací, člověka jehož pracovním nástrojem je mozek namísto mozolnatých dlaní, svalnatých ramen nebo hbitých prstů. Havlův intelektuál - a teď prosím pozor - je člověk, který si šířeji, hlouběji a lépe než ostatní cosi uvědomuje.
Tedy ani slůvko o intelektu jako lidské vlastnosti nebo vzdělání jako výsledku lidské píle, kdepak nic takového.
Havel definuje intelektuála na základě vlastního subjektivního pocitu definovaného "intelektuála", jde přeci o to jestli se zmíněný "intelektuál" vzpupně a neskromně domnívá, že si cosi uvědomuje lépe než ti "obyčejní" druzí. Může ovšem být ještě hůře, onen člověk "intelektuál" se snadno stane " intelektuálem" ve smyslu oné definice tak, že o intelektuálech a jejich úloze v dějinách dlouze a při všech příležitostech hovoří.
Nechci se stát praporečníkem průměrnosti. Jsem si jist, že mnozí lidé převyšují svým myšlenkovým obzorem nám ostatním smrtelníkům běžný horizont. Právě díky onomu duševnímu přesahu či nadvýšení skuteční velikáni ducha často zůstávají ve své době nepochopeni a jejich moudrost a velebnost bývá oceňována až po generacích, a to chvála Bohu nikoliv presidentskou dekorací metály "in memoriam" či úryvky v čítankách, ale tím, že jejich myšlenky a nápady jsou uskutečněny a žijí.
Ale i ti ostatní, kteří se díky svému intelekuálnímu rozpětí, inteligenci, vzdělání a nespornému přínosu pro všechny z nás uskutečnění svých myšlenek dočkali, ani těmto lidem není a nebyla vlastní soběstředná pýcha, ješitná nabubřelost a samochvalné velikáštví.
Nemyslím si, že zevšeobecňující označení "intelektuál" má své opodstatnění. Jsou dobří učitelé, znám skvělé lékaře, znamenité inženýry, nápadité vědce, umím jmenovat i hloubavé historiky nebo přemýšlivé filosofy. Potkávám i ve své profesi lidi průměrné a rozčilují mě pracovníci nedbalí, špatní, žvaniví či leniví.
Ale nenacházím v sobě odvahu prohlásit, že si tito lidé uvědomují něco hůře či lépe než třeba já, ty, vy nebo třeba a popovický strýc Jaroslav.
V tom je princip elitářství, který ve svém důsledku je vždy tragicky zničující. Představa, že existuje jistá "intelektuální smetánka" není tolik vzdálená od představy "panské rasy" nebo "historické úlohy dělnické třídy". Ze stejného rodu je i nápad posílat jednotky NATO tam či jinam (viz BL - Jírovec), představy potřeby či nutnosti zviditelňování jakýchsi elit jsou bláhové jen na první pohled.
Obloukem dospěji k zjištění, že vlastně havlovská definice "intelektuála" je přesná. Lidé, o kterých Havlel mluvil jsou přesvědčení o své výlučnosti, nadřazenosti a tím jsou potencionálně nebezpeční.
Považuji za svou povinnost toto Havlovo elitářské dělení spoluobčanů co nejhlasitěji odmítnout.
Jindra Pařík
14.11. 1998