čtvrtek 21. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Česká politika:
  • Jičínský nerozumí demokracii (Andrew Stroehlein) Česká moderní historie:
  • Guardian píše o Janu Palachovi Britská byrokracie:
  • Absurdní britské imigrační předpisy (Martin Madera) Česká politika:
  • Odmítám rezignovat z volební komise (Petr Šafránek, DEU) Britsko-slovenská byrokracie:
  • K britským vízam je cesta zarúbaná (Vladimír Durec) Pinochet:
  • Jeho pravicoví stoupenci v Londýně "přepisují historii" Kanada:
  • Manévry společnosti Bell Canada (Jiří Jírovec)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Absurdní britské imigrační předpisy

    Martin Madera

    (An English version of this text has been published in the Electronic New Presence.)

    Vážený pane Stroehleine,

    nechci polemizovat s vaším článkem, ale rád bych zdůraznil, že imigrační pravidla i  úředníci jsou absurdní po celém světě, včetně Británie, o niž se zmiňujete. Není to tak jen v České republice.

    Chci to dokázat touto svojí zkušeností.

    V říjnu 1998 jsem přijel do Doveru, aby zahájil další rok studia na anglické univerzitě. Bohužel jsem si nechal všechny své dokumenty, dokazující, že jsem student, v pokoji na anglické koleji, takže jsem dostal jen dočasné povolení k pobytu na dva měsíce a bylo mi řečeno, abych si zajel do Croydonu (tam je britská cizinecká policie, JČ) a nechal si to povolení prodloužit, až budu mít všechny dokumenty.

    No, jsem student, který má dost práce, a tak jsem se rozhodl poslat písemnou žádost na cizineckou policii (Immigration and Nationality Directorate), zda by bylo možné vyřešit celou věc poštou. A skutečně, asi za týden jsem poštou obdržel formulář, ten jsem vyplnil, přiložil jsem potřebné dokumenty a všechno jsem odeslal. A čekal jsem - bylo asi 20. října.

    Začátkem prosince jsem začínal být trochu nervózní, protože se mi podařilo získat na vánoce v jedné univerzitní laboratoři dočasné zaměstnání a potřeboval jsem dostat pracovní povolení. K tomu člověk potřebuje pas a platné vstupní povolení do Británie (Leave to Enter). Tak jsem se podíval na internet a nalezl jsem stránku Immigration and Nationality Directorate. Byla tam i telefonní čísla jejich informací.

    A tady začalo peklo. Během dvou hodin nepřetržitého telefonování se mi podařilo proniknout skrze jejich čekací systém jen třikrát, a dvakrát bylo spojení přerušeno, než se mi podařilo navázat kontakt s živou osobou. Běžná sdělení, která se při tom z telefonu ozývala, byla: "Telefonní číslo, které vytáčíte, je dočasně odpojeno", nebo "Číslo, které vytáčíte, neexistuje", nebo "Číslo, které vytáčíte, je obsazeno". Opakovaně jsem prostě mačkal knoflík Re-dial.

    Když se mi podařilo konečně proniknout k živé osobě na druhém konci drátu, spojení se přerušilo asi po třiceti vteřinách, ani se mi nepodařilo pořádně vysvětlit, co potřebuju. Přirozeně jsem také telefonoval na telefonní číslo Stížností, ale tam mi řekli, že vyřizují pouze stížnosti na konkrétní zaměstnance, nikoliv na systém, a že je jim líto, že se nemohu dovolat, ale že občas volá na to číslo hodně lidí a že pokud mám nějaké problémy, měl bych si do Croydonu zajet osobně.

    Tak dobře, je to moje vina, řekl jsem si, měl jsem to Croydonu prostě hned JET. Tak jsem se následujícího dne VYDAL OSOBNĚ do Croydonu (trvalo mi to asi tři hodiny). Měl jsem pošetilou představu, že se mi podaří získat povolení k pobytu, jakmile se dostavím osobně. Dorazil jsem tam, stál jsem ve frontě hodinu a půl, a pak, sláva, jsem se dostal k přepážce s úředníkem. (Čtyřicet minut že musel čekat onen anonymní Američan v ČR? Cha! Česká republika je ve srovnání s Británii slušnou a civilizovanou zemí.)

    Moje dobrá nálada byla poněkud předčasná. Bylo mi řečeno, že buď si mohu počkat DALŠÍ DVA MĚSÍCE než má poštou poslaná žádost bude vyřízena, anebo žádost STORNOVAT a vyzvednout si na místě svůj pas. Ale, jestliže svou žádost stornuji, NEDOSTANU povolení k pobytu a kromě toho dostanu do pasu razítko, podle něhož budu moci znovu o povolení k pobytu zažádat v Croydonu až za čtrnáct dní. A mé zaměstnání za čtrnáct dní začínalo.

    Snažil jsem se vysvětlit ÚZKOPRSÉMU úředníku u přepážky (bylo mu asi pětadvacet a usmíval se na mě arogantně spatra), že potřebuju povolení k pobytu k získání pracovního povolení, ale to se mu nezdálo dostatečně důležité, a řekl mi, SE SMÍCHEM, že holt se budu muset na tu vánoční brigádu vykašlat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mám s sebou všechny dokumenty a že by mu trvalo méně než pět minut schválit je, protože to je velmi jednoduché. Ne, raději se se mnou patnáct minut hádal, že nemá povolení vůbec na mou žádost sáhnout, pokud se nerozhodnu ji stornovat, v kterémžto případě má pouze povoleno vyhledat mé dokumenty a dát mi razítko do pasu, abych nemohl zažádat znovu. A kdybych býval hned rovnou přijel osobně, povolení k pobytu bych dostal.

    No, tak jsem se vzdal, a požádal jsem, aby mi vrátili pas i ostatní mé dokumenty, že jsem se rozhodl žádost stornovat. Samozřejmě, pane, posaďte se a zavoláme vás, až to najdeme.

    TRVALO JIM TO TŘI ZATRACENÉ HODINY! (Řekněte to anonymnímu Američanovi). Ano, několikrát jsem se ptal, jak to vypadá, ale bylo mi řečeno, že mě zavolají. Všiml jsem si, že to fungovalo tak, že jsem byl umístěn na konec fronty těch případů, které "nebyly vyřízeny na první pokus". I když mé dokumenty tam pravděpodobně ležely celou věčnost, nedovolili mi, abych ve frontě někoho předběhl.

    Během těch tří hodin jsem dostal nápad - pojedu do Doveru a promluvím tam s imigračními úředníky. Má logika byla takováto: kdybych býval přijel do Británie s dokumenty, na jejichž vrácení jsem nyní na cizinecké policii čekal, povolení k pobytu bych okamžitě dostal.

    Takže, když mi konečně ty dokumenty přinesli, ještě jsem se asi na patnáct minut jen pro zábavu pohádal s úřednicí, co razítkovala můj pas, zeptal jsem se, kde si mám stěžovat, dostal jsem faxové číslo příslušného ministra (snažila se mě poslat na místní oddělení Stížností, avšak využil jsem svých znalostí, že Stížnosti se nezabývají Systémem, a to úřednici překvapilo natolik, že mi dala ministrovo faxové číslo) a vydal jsem se do Doveru.

    V Doveru mi sdělili, že mi nemohou dát povolení k pobytu, pokud neopustím Británii a znovu do ní nepřijedu. Snažil jsem se vysvětlit, že ano, jistě bych mohl jet přes Kanál La Manche do Francie a zpátky, ale jaký by to mělo smysl? Ukázal jsem jim všechny dokumenty. Ne, TI PITOMÍ BYROKRATÉ mě odmítli poslouchat.

    No tak jsem utratil deset liber a vyplýtval jsem tři hodiny svého času, nechal jsem si v Calais orazítkovat pas na důkaz, že jsem opustil Velkou Británii, otočil jsem se na podpatku a vrátil jsem se do Doveru.

    A teď pointa: DOSTAL JSEM TRVALÉ POVOLENÍ K POBYTU BĚHEM PRVNÍ MINUTY, POTÉ, CO JSEM SE POZDRAVIL S IMIGRAČNÍM ÚŘEDNÍKEM.

    Martin Madera


    Poznámka JČ: Maderovo neporozumění nepozměnitelnosti úředních předpisů

    Dovolte mi předem předeslat: Britské imigrační předpisy jsou snad nejpřísnější ze všech zemí Evropské unie. "Prostý britský občan", zejména Angličan, je do určité míry xenofobní a politika britské vlády, ať už jsou u moci konzervativci nebo labouristé, to odráží. Je to poněkud ostudné.

    Proto investuje britská vláda do cizinecké policie a imigračních služeb vždycky jen přesně takové množství peněz, aby to jen jakž takž stačilo. Proto existují na cizinecké policii v Lunar House v Croydonu poddimenzované telefonní linky, atd. Britští úředníci udělali chybu, že studentu Maderovi neřekli, když volal na Stížnosti v Lunar House, že ani osobní návštěva mu nepomůže, jakmile jednou svou žádost podal písemně a naopak ho chybně informovali, že si tam má osobně zajet.

    Kdysi v hluboké minulosti jsem také navštívil Lunar House a velmi silně mě udeřila do očí intenzívní kafkovská atmosféra. Nicméně, celý systém byl dost pevně a racionálně organizován. Čekalo se sice mnoho hodin, každý však dostal při příchodu do místnosti číslo, takže nemusel být při čekání v místnosti, atd.

    Jinými slovy, britský imigrační systém je tvrdý a jedná s žadateli o pobyt značně nevstřícně. Uvědomme si však, že žadatelů o vstup je mnohonásobně více než žadatelů o vstup do České republiky. To jistě neomlouvá.

    Daly by se kromě toho vyjmenovávat příklady do nebe volajících nespravedlností, které páchají britské úřady na českých a slovenských Romech, žádajících o asyl. (Proč je například bezdůvodně zadržují? Jediným důvodem, velmi pochybně podloženým zákonem, je snaha odstrašit žadatele.)

    Přesto však musím poukázat na některé zajímavé rysy Maderova případu.

    Britská imigrační policie se vůči němu zachovala vlastně velmi liberálně. Madera udělal hned na začátku chybu: nepřijel na britskou hranici do Doveru s potřebnými dokumenty. To je nesmírně důležité. Britové mají na cizince, usilující o vstup do jejich země, určité konkrétní požadavky. Můžeme argumentovat, že jsou to požadavky zbytečně přísné a neférové. Je však pravda, že pokud je na tyto požadavky člověk připraven a splní je, nevyskytují se (většinou) problémy.

    Přestože Madera neměl dokumentaci, prokazující, že je student, byl vpuštěn do země.

    V Británii je běžná praxe, že s úřady komunikujete prostřednictvím pošty. Žádost odešlete a necháte ji na úřadu, ať ji vyřídí. Může to trvat měsíce, do té doby, než je vyřízena, se však můžete chovat, jako by vyřízena byla - věc je v běhu. Maderu nikdo ze země nevyhošťoval, zatímco jeho pas ležel v Croydonu.

    Lunar House v Croydonu má zřejmě velmi přesně definované byrokratické procedury. Ty jsou přísně vynucovány a není přípustné je měnit. Maderovi se mohly zdát nelogické, avšak - a o tom se s ním imigrační úředníci asi nehodlali bavit - zřejmě existují velmi konkrétní, pragmatické interní důvody (možná finanční) proč systém funguje takto rigidně.

    Došlo ke kulturnímu nedorozumění. Povšiml jsem si rozdílu mezi britskou byrokratickou kulturou a českou byrokratickou kulturou už kdysi dávno, za hlubokého komunismu, v roce 1978, když jsem žádal o vycestování z Československa.

    Československá byrokratická komunistická kultura byla nelidská a šílená, jenže nikdo předpisy nikdy stoprocentně nedodržoval.

    Vždycky bylo možno žadonit, lísat se a žádat o výjimku, přinést flašku, přinést kafe. Touto korupcí se systém do určité míry zlidšťoval. Bylo možno přesvědčit komunistické úředníky, aby pro vás udělali výjimku.

    Hned po příchodu do Británie jsem si uvědomil rozdíl.

    Britské předpisy byly pragmatičtější a ve své podstatě lidštější.

    Výjimky z nich se však za žádných okolností nepovolují. Považuje se to za neférové, za podvod, přijít a "to plead a special case", říkat, že váš osobní případ je zvláštní, aby se úředník nad vámi slitoval a udělal rozumnou výjimku.

    Nikdy to neučiní - dostal by se do průšvihu. Budete-li se o to pokoušet, bude s vámi jednat blahosklonně (odtud asi ta arogance, kterou pociťoval v Doveru Martin Madera) a považovat vás za burana z Balíkova, kde neplatí neosobně, tj. pro každého předpisy, zákony a nařízení a vládne zjevně korupce a anarchie.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|