Britské listy

V souvislosti s nyní všeobecně diskutovaným únosem kurdského předáka Abdullaha Ocalana do Turecka a s jeho vězněním nabývá na aktuálnosti otázka šancí Turecka na členství v Evropské unii.

Turecko podalo svou přihlášku za člena Evropské unie dne 14.dubna 1987.

Od té doby uběhlo opravdu mnoho času a zatímco Polsko (1994), Maďarsko (1994), Česká republika (1996), Slovinsko (1996) svou přihlášku podaly daleko později (viz údaje v závorkách) a jednání o jejich vstupu jsou v plném proudu, záležitost vstupu Turecka je zatím v nedohlednu.

Nabízí se otázka, proč tomu tak je. Zamysleme se nad tím a zrekapitulujme důvody, které vedou Evropskou unii, aby se členstvím Turecka nepospíchala. Jsou to:

1) nedodržování lidských práv v Turecku, omezování svobody tisku. Poměry v tureckých věznicích jsou tak hrozné, že o nich bylo ve světě natočeno již několik filmů blížících se téměř hororu.

2) s tím související útlak národnostních menšin, zejména Kurdů. Donedávna se jim v oficiálních tureckých sdělovacích prostředcích říkalo "horští Turci", jen aby se nemuselo přiznat, že jde o národnostní menšinu.Turecké úřady používají řady kurdských renegátů a odpadlíků k tomu, aby vytvářely tzv. milice, které pronásledují kurdské bojovníky za svobodu. Útlak kurdské národnostní menšiny vyvolává tlak projevující se pak teroristickými akcemi proti majetku a životům tureckých občanů, což je z pohledu evropské společnosti, která je na fyzické násilí alergická, vynikající záminka nejen ke krutým represáliím úřadů proti všem neposlušným Kurdům, ale i k tomu, aby se proti Kurdům mohla vést úspěšná propagandistická kampaň jako proti teroristům (zde se chtě nechtě nabízí srovnání se situací Palestinců).

Ostatně do očí zde bije dvojí metr, jímž se měří Turecku a Iráku.Pokud Kurdy pronásleduje irácká vláda, je to zavrženíhodné, pokud Kurdy pronásleduje turecká vláda, je to politováníhodné. Komentáře myslím netřeba, fakta hovoří sama za sebe.

3) napjaté a nedobré vztahy k sousedům Turecka. Nepřátelství mezi Řeckem a Tureckem je notoricky známo, o konfliktech, které několikrát málem vedly k válce mezi oběma členy NATO, je zbytečné hovořit. Ale Řecko jako člen Evropské unie má určitou politickou výhodu, má totiž možnost vstup Turecka do Unie vetovat. Ani vztahy se Sýrií a Irákem nejsou ideální.Turecko buduje v Anatolii (jihovýchod země) na řekách Eufrat a Tigris celý komplex několika vodních přehrad pojmenovaný po zakladateli současného Turecka Ataturkovi, který má za cíl zadržet co nejvíce vody, která by jinak tekla do Sýrie a Iráku, což vyvolává napětí s těmito sousedy.Tato otázka při známé zvyšující se spotřebě vody a s tím rostoucí důležitosti vody jako strategické suroviny nabývá stále více na významu.

Dále ambice Turecka jako hegemona ve Střední Asii jsou více než známé. Zde se Turecko opírá o příbuznost s národy Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Kirgízie, Turkmenistánu a Uzbekistánu jako národy turkofonními, zatímco Tádžikistán patří kulturně do oblasti perského jazyka a kultury.

4) nadvláda armády nad politiky neboli okleštěný demokratický systém. Podle ústavy, kterou dal nynějšímu Turecku jeho zakladatel prezident Kemal Ataturk, má armáda právo zasáhnout, pokud je ohrožen sekulární neboli světský charakter země.

To znamená, že pokud politikové postupují tak, že se to nelíbí armádě, hrozí zemi vojenský puč. Tento scénář si již v minulosti Turecko několikrát vyzkoušelo a ne zrovna úspěšně.

Náčelník generálního štábu armády je mocnější a vlivnější než předseda vlády, mající většinu v parlamentu. To je na evropské poměry naprosto nepřijatelné, v Evropě totiž musejí vojáci poslouchat politiky a nikoliv naopak.

Vojáci pod záminkou, že hrozí nebezpečí od islamistů, byť by získali ve volbách sebe více hlasů, výsledky voleb ovlivňují tak, aby ve vládě byly strany, které jim vyhovují, resp.které jim ponechají řízení země.

5) společenská a kulturní odlišnost Turecka a evropských zemí. Zatímco evropská kultura je postavena na základech křesťanství, je Turecko islámskou společností, mající daleko blíže ke svým sousedům jako jsou Sýrie, Irák, Írán. Zařazení země s úplnou kulturní a společenskou odlišností do Evropské unie, by fungování Unie pořádně zkomplikovalo. Proto se již se ozvaly hlasy z německé strany, zejména z Bavorska, které zcela vylučují možnost vstupu Turecka do Unie. Nebereme-li v úvahu jejich křesťansko fundamentalistické tóny, mají kritikové turecké účasti v Unii pravdu v tom, že evropské země spojuje stejný hodnotový žebříček, zatímco islámská společnost klade odlišný důraz na odlišné hodnoty. Ideální by byla velká snášenlivost mezi křesťany - ať už jsou katolíky, protestanty, pravoslavní - a muslimy, ale to je záležitost dlouhodobé výchovy a vzájemného poznávání, které chce čas a hlavně dobrou vůli, která jak se obávám, na obou stranách dosud chybí.

6) problematika Kypru. V roce 1974 po neúspěšném pokusu připojit ostrov Kypr k Řecku se na Kypru vylodily turecké jednotky a obsadily celou jednu třetinu ostrova, z něhož vyhnaly všechny řecké občany. Poté byla vyhlášena Severokyperská republika, kterou uznalo pouze Turecko, které své jednotky stáhnout z této části ostrava odmítá. Když Kypr podal přihlášku do EU, Turecko sází na to, že prostřednictvím této tzv.Severokyperské republiky, s níž se spojilo, se stane členem Unie. Vstup Kypru do Unie ještě politikům Unie pořádně zamotá hlavu.

Jako hlavní překážky však vidím kulturní a společenskou odlišnost a především nízkou úroveň ochrany lidských práv a nevyřešené vztahy k sousedům, zejména k Řecku, které může svým hlasem vstup Turecka vetovat.EU nemá zcela oprávněně zájem na tom, aby se spory, které Turecko s některými okolními státy má, přenesly přímo na její půdu .

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud Turecko zřetelně nevykročí na cestu opravdové demokratizace režimu, nelze ani seriózně uvažovat o naplnění jeho přihlášky. Abych pravdu řekl, politikům EU se nedivím a jejich postoj v dané situaci plně chápu.Myslím, že jim nic jiného nezbývá.