Britské listy

Chaos kolem dvojího občanství trochu připomíná vyprodaný stadion, do nějž se skrz pořadatele vecpe pár agresivnějších fandů bez vstupenky. Pak se pořadatelský sbor stane díky posilám neprostupný, což se těm, kteří zůstali venku, nelíbí a z nedostatku respektu k pořádku provolávají heslo když oni, tak my taky.

Problém Čechoameričanů, kteří zůstali mimo "stadion" mě zajímá především proto, že dokládá jak málo jsou lidé ochotní přijmout, že existují zákony a od nich odvozená pravidla hry - a z nich vyjít při hledání cesty k nápravě toho, co považují za křivdu spáchanou na sobě.

Zákon o 40/1993 Sb. dvojí občanství nepřipouští, protože podle paragrafu 17:

"Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České Republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením."

Jinými slovy, tento demokraticky přijatý zákon, zobecňuje zásadu zakotvenou v bilaterální smlouvě mezi ČSR a USA z roku 1928. Domnívám se, že toto pravidlo není v rozporu ani s Ústavou ČR ani Základní listinou lidských práv, protože ztráta občanství je podmíněná svobodným rozhodnutím občana samotného.

Podle mého názoru to byl nikoli citovaný zákon sám, ale jeho nedodržování, které vytvořilo skupinu privilegovaných jedinců, kteří české občanství protizákonně získali. Existence těchto lidí pak vzbuzuje zdání diskriminace Čechoameričanů, kteří podle stejného zákona stojí před volbou, zda se kvůli státnímu občanství ČR mají vzdát občanství USA.

České občany by mělo zajímat, jak se mohlo stát, že tento zákon nebyl dodržován - což mimo jiné potvrdila Dáša Obereignerová, bývalá poradkyně presidenta Havla (cituji z jejího článku v Britských listech):

"Mnoho Čechoameričanů získalo zpátky své občanství - neoficiálně - aniž by se muselo vzdát svého modrého amerického pasu. ( ... ) Ale jak čas běžel, už to není přijatelné ani neoficiálně. Právník na ministerstvu mě informoval, že mnoha Čechoameričanům se podařilo české občanství získat než spadla klec - než začala vláda požadovat důkaz, že se člověk jednoho ze svých občanství vzdal."

Přesněji řečeno, české občany by mělo zajímat, jak jsou dodržovány zákony vůbec. Společnost může po právní stránce fungovat tehdy jsou-li splněny základní požadavky:

demokraticky přijatá pravidla hry (zákony) jsou průhledná, s minimem výjimek státní aparát je schopen zákony prosadit a pak jejich dodržování kontrolovat občané jsou ochotni přijmout zásadu, že jakékoli porušení jakéhokoli zákona je namířeno proti každému z nich existuje mechanismus jak pro nápravu v oblasti nedodržování zákonů tak v oblasti zlepšování zákonů samotných.

Zákon 40/1993 Sb. splňuje, jak se zdá, první bod.

Jiná věc je, že státní aparát nebyl schopen ani tak jednoduchý zákon dodržovat. V něm se termíny "neoficiálně" a "dřív než spadla klec" samozřejmě nevyskytují. To, že patří k žargonu úředníků a poradců ovšem nevěstí nic dobrého.

Třetí bod jsem možná formuloval trochu nespravedlivě vůči občanům. Je těžké od nich očekávat, že mohou jednotlivě zvrátit celkový trend ve společnosti. Nedávno jsem se například dočetl v českých novinách o tom, že policisté, přivolaní k zemřelým, kontaktují přednostně soukromé pohřební společnosti, protože od nich dostanou za nebožtíka všimné. Pokud to je pravda, pak jde o úplatkářství a jak policajti, tak majitelé pohřební služby by měli jít za katr. Ve slušné společnosti by padaly hlavy policejních ředitelů a třeba i ministrů vnitra. Jenže české noviny to presentují skoro jako zábavnou kuriozitu. Za takových okolností lze jen těžko najít ve sdělovacích prostředcích oporu - a bez ní se těžko něco dosáhne.

Pokud jde o čtvrtý bod, je samozřejmě možné, že parlament, byť v dobrém úmyslu, přijme zákon, který nevyhovuje. V takovém případě je nutné přiznat chybu a napravit ji.

K tomu, abychom mohli zákon 40/1993 Sb. posoudit musíme vědět jaké důvody vedly k přijetí modelu jediného občanství. Existují pro nějaké veřejně přístupné podkladové studie? Čeští zákonodárci dospěli k názoru, že tento model, založený na myšlence, že dvěma pánům nelze sloužit, je pro republiku vhodný a svůj závěr zformulovali do zákonné podoby, která je těžko napadnutelná, protože výběr pána nechá na občanovi (ať již jde o pozbytí nebo nabytí občanství). Tedy s výjimkou sňatku a narození.

Jsou lidé, kteří volají faul a bijte je. Bohužel jim v jejich svatém rozhořčení uniká, že dvojí občanství automaticky vytváří dvě kategorie občanů a tudíž nerovnoprávnost mezi nimi a s ní spojenou nespravedlnost.

Kdyby tito lidé skutečně nadřazovali zájem obecný nad svůj osobní, museli by být přístupni diskusi o tom, zda náhodou model jedno státního občanství není pro jejich "rodná vlast" lepší než model občanství dvojího a třeba i vehementně protestovat proti tomu, že dobrý zákon není dodržován.

Česká vláda se v dané situaci buď může přidržet původního modelu jednoho občanství nebo přijmout model benevolentního uznávání dvojího občanství.

V prvním případe by ovšem musela zpětně prozkoumat všechna existující dvojí (trojí, atd) občanství a zrušit ta, která byla získána "neoficiálně" (dobrý eufemismus Dáši Obereignerové pro podvod), padni komu padni. Současně s tím by vláda musela prověřit kompetenci pracovníků zainteresovaných institucích a trestně postihnout ty, kteří si z porušení zákona udělali kšeft. (Prodávají-li se negativní lustrační osvědčení je pravděpodobné, že lze koupit i občanství).

Chce-li vláda přijmout jiný model, musí předem vědět, do čeho jde. Jak jsem se již zmínil, dvojí občanství vede k měření dvojím metrem, což se ve vyspělých státech považuje za nepřípustné. Ledaže zákony budou upraveny tak, aby dvojí metr eliminovaly, což je prakticky nemožné. Samozřejmě základem všeho je to, kde začíná a končí jurisdikce daného státu nad držitelem dvojího občanství nebo obráceně, kdy je dvojí občan loajální ke komu. Nejsem si vědom toho, že by se o těchto věcech veřejně mluvilo.

Vysvětlením , že s heslem typu nepouštějte ty (české) bastardy do NATO dokud nás nevezmou mezi sebe, nechodí po amerických institucích "spoluobčané dobře žijící v Americe", jak se domnívá Petr Jánský, ale "nestydatě diskriminovaní občané USA", nabízí jeho autorka Jiřina Fuchsová určitou představu toho, jak to s tou jurisdikcí bude v budoucnosti.

Poslední, co by měla česká vláda udělat, je podlehnout nátlaku a místo principiálního řešení přijít se záplatou, která zase bude platit jen pro někoho. To se ovšem podle Nezávislých elektronických novin právě děje. Podle jejich zprávy se budou o občanství moci přihlásit lidé (a jejich děti), kteří pozbyli občanství československé mezi 25. únorem 1948 a 28. březnem 1990, stejne jako někteří Slováci, které totéž postihlo po roce 1993. A možná pár dalších.

Určovat jakýkoli časový interval je absurdní. Buď je dvojí občanství pro všechny (se všemi důsledky), nebo ne. S tím, že lze stanovit podmínky (většinou místo narození nebo obsah obsahu národní krve v oběhu krevním) v civilizovaných zemích obvyklé.

Jiří Jírovec