Jak Viktor Kožený devastuje Bahamské ostrovy
(Na tomto místě, u odkazu na článek Carving Up Paradise, Rozkrajujeme si ráj, je letecká fotografie ekologické katastrofy, kterou na Bahamách působí Viktor Kožený.)
Z Bahamských ostrovů přišel Britským listům tento dopis:
Honzo,
zdravim Vas z Baham. Prikladam clanek z Bahamas Journal of Science o tom jak je
vyuzivana alespon mala cast prostredku, ktere v ceske privatizaci zmobilizoval
Viktor Kozeny. Postavit 20 mil dvouproudovych (!!!) silnic na malinkem
zastrcenem ostruvku urcite nebylo levne.
Rovnez poukazuji na January 1999 AQUA magazine (vydava PADI - diving society),
kde je o podnikani Kozeneho na Bahamach clanek "Carving Up Paradise." Snad to
je k mani i na www : http://www.aquamag.com. Jestli je v AQUA na webu
fotografie stejna jako v magazinu -- Kozeneho ostruvek z letadla, protkany 20
milemi silnic, tak stoji za to pripojit k pripadnemu prekladu v BL. Paseka za
vyprivatizovane miliony je opravdu "fotogenicka."
Stručná historie parku
Jane a Nicholas Popovovi
Nicolas Popov (narodil se ve Francii a na Bahamach zije od detstvi - pres 30 let)
(Zkráceno)
Park byl založen v roce 1959 tím, že byl schválen zákon o Bahamas National Trust. Trust se stal organizačním střediskem pro všechny národní přírodní rezervace a vytvořil první pozemní a přímořský park, rezervaci o rozloze 176 čtverečních mil. Tato jedinečná oblast je známým prostorem, kde se množí ryby, rejnoci, lastury a existuje tady celá řada korálových útesů.
Problém
Od roku 1986 konstatují zákony parku, že se nic nesmí brát ani ze země, ani z moře. Mořská část parku Exuma Land and Sea Park se stala pro Bahamské ostrovy velmi úspěšnou mořskou rezervací, z níž se nesmí nic odebírat. Protože je to stabilní prostředí, lze tam provádět přesnější výzkum ryb, mušlí a lastur. Poskytuje obyvatelům Baham i návštěvníkům mnoho vzdělávacích příležitostí a přivádí do parku mnoho lidí na člunech, kteří přinášejí Bahamským ostrovům zisky. Lidé většinou konstatují, že opakovaně jezdí s plachetnicemi do této oblasti, protože jsou ostrovy překrásné. Lastury se v parku přemnožují a dostávají se mimo jeho hranice, kde poskytují rybářům živobytí. Přímo i nepřímo přináší park bahamské ekonomice milióny dolarů.
Proč se obávají místní lidé, jak to s parkem v budoucnosti dopadne?
Bohužel, několik ostrovů, které jsou součástí národního přírodního bahamského parku, je v soukromém vlastnictví. Neexistují zákony, které by zakázaly stavbu luxusních vil pro bohaté cizince na území našeho národního parku. Stavitelé mají předkládat Bahamskému národnímu trustu studii o ekologickém dopadu takovýchto staveb, ale to zatím nemělo příliš velký efekt.
Reakce
Klučení půdy a stavba budov cizinci přirozeně velmi rozhněvalo bahamské obyvatelstvo. Jak můžeme brát zákony vážně, stěžují si obyvatele Exumie, když ženy, které už dlouhé generace vyrábějí slaměné plédy, si nemohou brát slámu pro svou práci, když jsou zlikvidovány rozsáhlé plochy, porostlé stříbrnými palmami jen proto, aby se postavily široké prašné silnice? Proto vznikla organizace Save the Exuma Park, která usiluje o takové zákony, které by těmto velkým rozdílům zamezily.
Místní obavy
Zákony státu Bahamy konstatují, že žádné území, kam až sahá při nejvyšším přílivu voda, nemůže být označeno jako soukromé. Znamená to tedy, že veřejnost má právo přistát kdekoliv u břehu a pobývat na pláži až po hranici, kam až dosahuje při vysokém přílivu voda. Majitelé soukromých pozemků se však snaží prosazovat své soukromí a zejména Wayde Nixon, který vozí čluny turisty na různé bahamské pláže, byl několikrát konfrontován s požadavkem, aby si hosty ze soukromých pláží odvezl. (...)
Ale proč vzniká kontroverze TEĎ?
(...) Nedávno přeletěli Jane a Nicolas Popovovi z organizace Island Expedition přes oblast Exuma Cays a s hrůzou zjistili, že na jednom z největších ostrovů Bahamského souostroví (Halls Pond Cay), který je jen 2 míle (3 km) dlouhý a půl míle (800 m) široký, bylo buldozerem vyrobeno 20 mil (32 km) dvouproudových prašných silnic. "Viděli jsme za posledních deset let v parku hodně změn, ale nic tak děsného a necitlivého jako toto."
Ti, kdo často létají mezi Nassau a Staniel Cay, si povšimli, že za deště fungují tyto obrovské silnice jako řeky. Smývají se jimi volné předměty a půda do okolních vod. Bahno unášejí proudy do korálových útesů, a korály jsou jím zadušeny. Plyne také přebytek sladké vody, na něž není mořská ekologie zvyklá. Přebytek sladké vody vede k tomu, že voda "kvete", vzniká na ní povlak zelených řas. To ničí přirozený život na mořském dně. Také se vyskytují důkazy, že odumírají okolní korály: zrnka písku ucpávají korálové polypy a korálové útesy usmrcují.
Majitelem je Viktor Kožený, který tam prý chce vybudovat přistávací dráhu v délce více než jednoho kilometru, otevřít vodní prostor uprostřed ostrova pro vybudování přístavu a postavit několik honosných sídel. Vyskytly se neoficiální zprávy, že nic zlého netušící turisté byly několikrát odehnání od "jeho" pláží ozbrojenými strážemi.
Bývalého majitele Halls Pond Cay téměř přesvědčila Peggy Hallová (bývalá pracovnice parku) aby věnoval šedesát procent parku, který vlastnil, Bahamského národnímu trustu. Zdroje v realitních kancelářích konstatují, že se ho prý agenti s nemovitostmi snažili přesvědčit, že by mohl vydělat 11 miliónů dolarů. Ostrov však nebyl prodán za takovou cenu. BNT má dostat první nabídku na prodej pozemků uvnitř parku, ale jak míjel čas, ostrov byl nakonec za daleko menší částku prodal Viktoru Koženému. Národní trust nedostal šanci, ale stejně by neměl na koupi ostrova dost peněz.
Jak jsme se už zmínili, před jakýmikoliv plánovanými stavbami v parku musí být provedena ekologická studie ohledně jejich dopadu. Viktor Kožený nic takového neučinil. V důsledku toho byla etika parku zcela zdevastována.
Pokud někdo Viktora Koženého nezastaví, malý ostrov Halls Pond bude zničen a důsledky dopadnou na celý podmořský život v oblasti celého Exhuma Parku.
(...)
Jane and Nicholas Popov, Island Expedition-School at Sea
P. O. Box C.B. 11934 Nassau, Bahamas
Tel: 242 325 2573 Fax: 242 327 8659
Email: info@IslandExpedition.com
http://www.IslandExpedition.com
Proč si nezaloží Jan Rejžek časopis Árijský boj?
Jan Čulík
Potrestejte osoby, jimž je individuálně prokazatelná vina za komunismu a zbavte se primitivní antikomunistické fixace. Jinak to půjde s českým hospodářstvím dále z kopce
V sedmdesátých a v osmdesátých letech zabraňovala ničivá, tupá komunistická propaganda mrtvou ideologickou terminologií jakémukoliv veřejnému diskursu. Nedalo se veřejně uvažovat, co v Čechách dál, a země zaostala. Nyní deset let po pádu komunismu, nadále zabraňuje rozumnému diskursu o tom, co si v České republice hospodářsky a politicky počít dál, tupá antikomunistická upřenost. Kdy se toho zbavíme?
Včera jsem vyjádřil zklamání, že je prezident Václav Havel natolik obětí manipulace českých sdělovacích prostředků, že jak se zdá sám věří jejich lžím. Když napíše - v rozporu se skutečností - Mladá fronta Dnes, že bývalý agent Stb Žifčák schválně dělal na Národní třídě v listopadu 1989 mrtvého, Havel tomu věří, protože to hoví jeho antikomunistické paranoii. Když vedou na základě nepodložených nebo zkreslených informací Mladá fronta Dnes
či Lidové noviny po dlouhé měsíce až roky ostrou propagandistickou kampaň proti Janu Kavanovi, Václav Havel vyjádří pochybnosti, nikoliv zda je to, co píší MFD nebo LN pravda, ale o tom, jestli by měl ten Kavan být ministrem zahraničí, když o něm píší české noviny tak ošklivě. (Aspoň to jsem slyšel.)
Je to výhoda, nežít trvale v České republice a nepropadat falešné představě, že umělá realita, kterou vytvářejí tamější sdělovací prostředky, má se skutečnou realitou příliš mnoho společného.
Na internetových stránkách serveru i port zveřejňuje Jan Rejžek pozoruhodně komunistické antikomunistické výpady. Jeden z nich je zde. Je to opět další nepodložený útok na Jana Kavana a zároveň oslavně nekritická óda na NATO. Má přemýšlivý, intelektuální titulek "I ten Kato už je v NATO". (Představa, jak se čeští rockoví publicisté, nebo s kým se to Jan Rejžek přátelí, baví vymýšlením průpovídek, které by nejlépe vyjádřili jejich zášť vůči Kavanovi, není příliš povznášející... Neměli si raději udělat hadrovou figurku Kavana a píchat do ní špendlíky? Třeba by je to uspokojilo ještě víc!)
Rejžek píše:
Je dějinným paradoxem, že ratifikační listiny podepsala právě americká ministryně zahraničních věcí českého původu Madeleine Albrightová a že v čítánkách žel bude navždy snímek, kdy se kolegiálně objímá s ministrem Janem Kavanem, mužem nepříliš světlé minulosti, v níž udával své kamarády ze studií.
Kde to Rejžek sebral? Nikde jsem nenašel v této věci žádné důkazy. Před několika měsíci něco podobného napsal v týdeníku Respekt bez jakýchkoliv důkazů či odkazů na konkrétní fakta Jaroslav Spurný. Je to etické, šířit o nějakém člověku nepodložená obvinění, protože se mi nelíbí jeho údajné politické přesvědčení?
Jestliže má Rejžek důkazy o tom, že Kavan někoho udával, měl by se s nimi snad obrátit na policii, aby byl Kavan po zásluze odsouzen do vězení?
Jestliže důkazy nemá, je přijatelné jen sprostě a bezmocně poštěkávat?
Ale případ Kavanův je podružný. Mě na Rejžkově článku zaujala ona tupá, bezmocná, antikomunistická nenávist.
Už jsem psal několikrát, že je potřebí odsoudit rázně veškeré individuální komunistické zločiny a jejich pachatele. Neznamená to, ale, že by nám měl překrvovat mozek - proboha, ještě po deseti letech, v úplně jiné situaci? - antikomunistický hněv, který zastíní všechno a zbaví nás možnosti racionálně uvažovat.
Je jistě politováníhodné, že v sobě neměla Eva Pilarová dostatek odvahy, aby se za komunismu odmítla ponižovat před Gustávem Husákem. Je to však zločin a zaslouží si za to po deseti letech nálepkování od dokonalého Jana Rejžka?
Pravda, Rejžek si za komunismu s režimem nezadal.
Avšak můj před třemi lety zemřelý otec zdůrazňoval: "Nikdo nemá na nikom právo vyžadovat od něho hrdinství. To je věcí osobního rozhodnutí a osobní odvahy."
A lustrovat stále, po deseti letech lidi podle toho, jak si je pamatujeme z doby před dvaadvaceti lety, je to rozumné? Já bych se taky asi nedokázal zbavit pocitu nechuti před, řekněme, herečkou Jiřinou Švorcovou, která byla v sedmdesátých letech z vlastní vůle nadšenou, emocionální mluvčí husákovského režimu. Ale kritizovat Evu Pilarovou, která se přece před Husákem určitě neponižovala z vlastní vůle... Asi bych si nařídit křesťanskou snášenlivost...
Poněkud mě také zatrnulo, jak Janu Rejžkovi chybějí vlajkosláva a oslavy prvního máje. Zároveň by, kdyby bylo na něm, si zvolil při volbách nějaký jiný lid, tento, český, je zcela zřejmě nesprávný. Rejžek píše, že byl zklamán
z toho, jak chabě přijali ten den z čítanek Pražané. Za celý pátek jsem zahlédl na ulicích jen jednu, slovy jednu vlajku.
Rejžek nechce vědět, co vlastně pro ČR vstup do NATO znamená, jaké budou mít lidé práva a povinnosti, co je to bude stát, jakou má hrát NATO roli v dnešním světě - ne, jemu stačí poklonit se před zlatým teletem.
Nedávno psal v Lidových novinách v reakci na kritickou sociálně-demokratickou zprávu o stavu společnosti Jan Ruml, že on odpoví přesvědčivě na všechnu tu negaci těch sociálních demokratů, že nefunguje hospodářství, a tak:
Jdu ráno pro noviny k soukromému trafikantovi a nikdo mě nesleduje. Vybrat si můžu z desítek periodik bez obav, že ve všech najdu stejné zprávy a stranovládou povolené komentáře. V hokynářství nechybí ani cizokrajné ovoce, které se kdysi objevovalo jen k výročí velkých revolucí. Ani teď za mnou nikdo nejde, před domem nestojí esenbácká auta, na schodech před bytem nesedí estébák s vysílačkou. Nikdo z mých přátel není zavřený.
To je jistě pravda, na zánik policejního státu bychom neměli nikdy zapomínat. Ale je to zásluhou Jana Rumla či Václava Klause, že se komunismus ve středovýchodní Evropě rozložil? Anebo je to něco, k čemu Češi přišli tak trochu jako slepý k houslím?
A ještě daleko důležitější je jiná věc.
Ono už, opravdu, uplynulo deset let od toho pádu komunismu. Rumlovská vysvětlení a rejžkovská paranioa už nebudou mladým a mladším lidem pomalu stačit. Ti už budou skutečně chtít vědět, jak s nabytou svobodou polistopadoví politikové naložili, jestli trochu nepromarnili danou příležitost a pokud ano, co se dá dohnat. Těmto mladším lidem budou brzo úvahy Jana Rejžka o tom, kdo se jak zachoval při Antichartě v roce 1977, znít jako vyprávění pradědečka o bitvě v první světové válce. Bude je spíš zajímat, jestli budou mít zaměstnání a dost peněz a bude-li Česká republika schopna technologicky dohánět svět. Nepodloženým nadáváním na Jana Kavana k oživení českého hospodářství asi nedojde.
Jan Čulík
I ten Kato už je v NATO
Jan Rejžek
Samozřejmě se musím ještě vrátit k pátečnímu historickému dni, kdy jsme vstoupili do NATO. Je
dějinným paradoxem, že ratifikační listiny podepsala právě americká ministryně zahraničních věcí
českého původu Madeleine Albrightová a že v čítánkách žel bude navždy snímek, kdy se kolegiálně
objímá s ministrem Janem Kavanem, mužem nepříliš světlé minulosti, v níž udával své kamarády
ze studií. Však jsme taky při podvečerní oslavě na náměstíčku u smíchovské vily Portheimka na
agenta "Kata" s kamarády vymýšleli různé vtipné slogany a nejvíc se ujal ten z titulku.
Oslava to jinak byla výborná, s bodrým moravským rozlévačem slivovice, gulášem a pivem,
náležitými písněmi v podání Taxmenů, dojatě řečnícím Pavlem Bobkem a kněžnou Libuší, která
odhalil Zoubkovu pamětní desku. Dostavila se přehršel příjemných tváří z pravého politického
spektra, (byl jsem strašně rád, že přišel třeba Ivan Medek a Tomáš Halík) a v radostném chumlu si
blahopřáli bývalí ministři s obyčejným lidem i houmlesáky, kteří se přišli ohřát (a jeden to slavení
přehnal, až ho musela odvézt záchranka).
Já pak ještě pokračoval do oblíbené hospůdky, kde propukl velmi nevázaný polomaškarní mejdan,
na nějž se někteří štamgasti dostavili v převlecích za historické osobnosti, které vstupu do NATO
nejvíc pomohly nebo uškodily, takže se na světlo opět vytáhly i uniformy VB či pohotovostních
jednotek. Bohatě jsem si tak vynahradil jisté zklamání z toho, jak chabě přijali ten den z čítanek
Pražané. Za celý pátek jsem zahlédl na ulicích jen jednu, slovy jednu vlajku.
Nic se neobejde bez ostudy. Nejen že na sobotní hradní ples protokol nepochopitelně nepozval
veterány z války v Perském zálivu, ale přítomní si museli vyslechnout zpěvy kamarádky Miroslava
Štěpána Petry Janů, ba i interpretační umění Evy Pilarové, které jaksi pořád nedokážu odpustit
ponížené děkování Gustávu Husákovi, straně a vládě při antichartistické slezině pop umělců v
Divadle hudby. A ke vší parádě hrál orchestr za řízení Václava Hybše, držitele propůjčeného bytu s
případným krycím jménem Kapela.
Zdá se mi, že utkvělé nápady proslulého spolutvůrce socialistické ústavy Zdeňka Jičínského o
zrušení lustračního zákona novelou, podle které budou o spolupráci s StB rozhodovat soudy, jsou
plýtváním energie. Jak vidno výše, nikdo se problémem fízlů v naší společnosti už dneska moc
netrápí, jsou plnoprávně znovu zapojeni do veřejného života a běda tomu, kdo to pořád rozvrtává,
viz urputné obhajoby kamarádů - práskačů v pořadech hudebního publicisty Jiřího Černého ve
veřejnoprávním rozhlase.
- editováno 15.03.1999 16:19
Poslanec Christopher H. Smith promluvil v americkém Kongresu o českých restitucích
Kongresman Christopher H. Smith, je předseda amerického Helsinského výboru. Tato elektronická verze je v angličtině v Congressional Record, str. E431.
Poslanec Christopher Smith ve Sněmovně reprezentantů
Pondělí 15. března 1999
Pan Smith z New Jersey.
Pane předsedo, vstávám dnes, abych vyjádřil znepokojení nad nedávnými neúspěchy při vydávání zkonfiskovaného majetku právoplatným vlastníkům v České republice. Jako předseda Helsinského výboru ve Spojených státech sleduju otázku návratu majetku ve střední a východní Evropě, protože se snažím zjistit, zda jsou restituční zákony a zákony o odškodném, přijímané v tomto regionu, uplatňovány podle práva a zda jsou podle těchto zákonů zájmy amerických občanů chráněny. Zatímco jsou zdrojem znepokojení restituční programy a programy na odškodnění v různých zemích středovýchodní Evropy, dnes chci upozornit na statut restitucí v České republice, v důsledku tamějšího nedávného znepokojivého vývoje.
Od sametové revoluce přijala Česká republika zákony, které umožňují návrat majetku, zkonfiskovaného nacistickým a komunistickým režimem. Když není možný návrat tohoto majetku, tyto zákony poskytují bývalým vlastníkům právo dostat alternativní odškodné. Bohužel, české zákony omezují tato práva jen na ty osoby, které měly československé občanství v době, kdy byl přijat zákon o restitucích, anebo které získaly občanství před vypršením lhůty pro zažádání o restituci.
V důsledku toho bývalí českoslovenští občané, kteří uprchli do Spojených států a hledali tam v tomto století útočiště před fašismem či komunismem, a jsou nyní američtí občané, byli vyloučeni z práva zažádat o restituce, pokud se nevzdají svého amerického občanství. Je ironické, že kdyby tytéž osoby uprchyl do Kanady, do Izraele nebo do jakékoliv jiné země než Spojené státy, nepřišly by o své československé občanství a dnes by měly právo získat zpět svůj majetek anebo za něj dostat odškodnění.
Je to důsledkem dohody, která byla v roce 1928 podepsána mezi Spojenými státy a Československem, a automaticky rušila americké či československé občanství u osoby, která se stala občanem druhé země. Tato smlouva byla zrušena v roce 1997, ale její dopad trvá. Podle českých zákonů nemají právo Američané získat v České republice dvojí občanství.
A tak, pokud se tito lidé nevzdají občanství země, která je přijala v době, kdy byli v nouzi, zákon jim odepírá právo dostat zpět svůj majetek anebo odškodnění za něj, jaké mají jiní. Jinými slovy, požadavek, aby měl žadatel české občanství v českých zákonech o restitucích, diskriminuje americké občany. Nadto je pro mě obtížné dospět k závěru, že je tato diskriminace pouze neúmyslná.
Ve 105. Kongresu přijala sněmovna mou rezoluci, H. Res. 562, která naléhá na bývalé totalitní země střední a východní Evropy, aby navrátily neprávem zkonfiskovaný majetek a specificky apeluje na Českou republiku, aby odstranila toto diskriminující omezení o podmínce občanství. V tomto ohledu rezoluce opakuje názor Výboru pro lidská práva OSN (UNHRC), který rozhodl ve dvou případech, že toto omezení v důsledku občanství porušuje protidiskriminační klauzuli (čl. 26) mezinárodní dohody o občanských a politických právech. Nedávno jsem se dověděl, že UNHRC rozhodl, že vyslechne alespoň další čtyři takové případy, které zpochybňují toto omezení.
Přesvědčivost argumentace Výboru pro lidská práva OSN, který rozhodl, že omezení restitucí v důsledku občanství je diskriminační, je velká. Český parlament debatoval minulý měsíc o zákonné novele, která by zrušila podmínku českého občanství pro restituce. Bohužel český parlament tento návrh zákona odmítl, přestože přístup, který novela zákona zaujala, byl široce považován za nejefektivnější nápravu vážného problému. Tím, že parlament novelu zákona odmítl, nevyužil vynikající příležitosti vyřešit tento dlouhodobý a kontroverzní problém mezi Českou republikou a Spojenými státy.
Hluboce lituji tohoto rozhodnutí českého parlamentu a doufám, že česká vláda nyní bude hledat alternativní prostředky, jak ukončit diskriminaci Čechoameričanů. V lednu, několik týdnů předtím, než parlament odmítl novelu zákona o restitucích, mě ujistil náměstek českého ministra zahraničních věcí Martin Palouš, že jeho vláda plánuje navrhnout nový zákon o občanství, který by povolil dvojí občanství pro Čechoameričany. Byl jsem potěšen, že minulý měsíc česká vláda přinesla tuto novelu do parlamentu a doufám, že po jeho brzkém schválení bude následovat obnovení lhůty pro podání žádostí o restituce pro ty občany, kteří tím, že získají české občanství získají také právo na návrat konfiskovaného majetku či na jeho odškodnění.
Další znepokojující situace se táká případu restitucí "dvojnásobných obětí" v České republice. Jde o ty osoby, zejména židy, jejichž majetek byl zkonfiskován během druhé světové války nacisty a pak znovu komunisty, kteří ovládli ten region v poválečné éře. Jedením případem je například případ Zuzany Bendové, která požaduje odškodnění za vyvlastněný dům v Liberci, kde vyrostl její otec a jeho bratr. Zuzanini prarodiče byli usmrceni nacisty a její otec a strýc uprchli z vlasti v roce 1939. Rodinný dům byl v roce 1940 "prodán" německé firmě transakcí, která byla posléze v roce 1945 zneplatněna prezidentským dekretem.
V roce 1994 rozšířil český parlament svůj dřívější zákon o restitucích tak, aby bylo umožněno občanům, jejichž majetek byl zkonfiskován v letech 1938 - 1945, aby se připojili k těm, jejichž majetek byl zkonfiskován komunisty, a také žádali o restituce. Podle novelizovaného zákona má Zuzana Bendová teoreticky právo dostat dům v Liberci zpět anebo za něj dostat odškodnění.
Navzdory však údajnému úmyslu české vlády vrátit židovský majetek, který konfiskovali Němci, české ministerstvo financí bezrpávně uvalilo na restituci nepřijatelné a obtížné podmínky, které se neobjevují v zákoně a které úmysl zákona neutralizují.
Zákon jen požaduje, aby byli žadatelé českými občany, ale ministerstvo financí prohlašuje, že žadatelé musejí dokázat, že měli podle poválečného restitučního zákona z roku 1946 právo podat žádost o restituci, že ji podali a žádost nebyla kladně vyřízena. Je pozoruhodné, že Zuzana Bendová nalezla záznam na liberecké radnici, který dokazuje, že její strýc se vrátil do Československa a v roce 1947 zažádal o navrácení domu.
Dále však ministerstvo financí požaduje, aby žadatelé prokázali, že soud výslovně poválečnou žádost odmítl. V zemi, která byla nucena za poslední půlstoletí projít takovým politickým a společenským zmatkem jako Česká republika, je šokující představa, že žadatelé musejí nyní, v devadesátých letech dokazovat, že soud před více než padesáti lety jednal o určité záležitosti a nadto musejí předložit soudní rozhodnutí.
Zuzana Bendová byla schopna předložit dokumentaci, z níž vyplývalo, že dům byl v roce 1940 ukraden nacisty, zkonfiskován československou komunistickou vládou v roce 1953 a zakoupen v roce 1992 jeho nynějším vlastníkem od české vlády. Zuzana sice nemůže předložit dokument, z něhož by vyplývalo, že soud jednal o poválečné žádosti jejího strýce a pak ji odmítl, dokumentace a svědecké výpovědi potvrzují, že rodina Bendů dům nikdy zpět nedostala - to je samo o sobě, jednoduchým, dramatickým důkazem, že nebyla poválečná žádost splněna.To však nebylo pro české úřady zjevně dostatečně přesvědčivým důkazem a Zuzana Bendová byla nucena žalovat ministerstvo financí.
Loni v září, déle než za tři roky poté, co Zuzana podala žalobu, byla Zuzana Bendová ospravedlněna, když český soud rozhodl v souladu s jejím tvrzením, že ministerstvo financí nemělo požadovat pro restituci další mimoprávní podmínky. Soud nařídil ministerstvu financí zaplatit rodině Bendů odškodnění v hodnotě vyvlastněného domu.
Byl bych velmi rád, kdyby na tomto místě příběh Zuzany Bendové skončil, jenže není tomu tak. Česká vláda se odvolala proti soudnímu rozhodnutí v údajné obavě, že by vznikl precedens pro další žádosti, tedy z obavy, že by podle tohoto zákona mohlo skutečně dojít k navrácení nějakého majetku. Tak, zatímco česká vláda vyhlašuje své úsilí vyrovnat se s nespravedlnostmi minulosti, ti, kteří jako Zuzana Bendová, požadují návrat nespravedlivě zkonfiskovaného majetku, jsou si bolestně vědomi, že je realita odlišná.
Jiný případ, který připoutal mou pozornost, se týká žádosti Petera Glasera o návrat domu v městě Žatec. Po komunistickém převzetí moci v roce 1948 v Československu se pokusil Peter Glaser emigrovat do Spojených států. Aby mu byl vydán pas, Glaser musel podepsat prohlášení, jímž se vzdal veškerých budoucích nároků na svůj dům. V roce 1954 se Glaser stal americkým občanem, v roce 1962 zaznamenala oficiálně československá komunistická vláda konfiskaci Glaserova domu do pozemkových knih.
V roce 1982 podepsaly Spojené státy americké a Československo dohodu, která řešila všechny nároky amerických občanů o náhradu za ztracený majetek v Československu. Americký vládní úřad, který vyřizoval tyto záležitosti, informoval Glasera, že protože byl československým občanem když mu byl zkonfiskován majetek - to bylo v roce 1948, kdy byl pan Glaser donucen pod tlakem vzdát se práv na svůj dům - nebude mít právo na odškodné podle této dohody, ale musí požadovat návrat majetku podle československých zákonů.
Když schválila postkomunistická Česká republika zákon o restituci majetku v roce 1991, Peter Glaser zažádal o vrácení domu. Bylo krutou ironií, že navzdory tomu, že předložil dokumentaci od americké vlády, podle níž neměl možnost podílet se na programu o odškodném z roku 1982, české soudy opakovaně odmítají jeho restutiční žádost proto, že byl americkým občanem v době, kdy mu byl dům zkonfiskován, což se podle české vlády stalo v roce 1962. Česká vláda tvrdí, že žádost Petera Glasera měla být vyřízena a měl dostat odškodné podle dohody z roku 1982. Jinými slovy, současná česká vláda a soudy přijaly komunistickou fikci, že i když byl majetek panu Glaserovi odebrán v roce 1948, jaksi ta konfiskace začala platit až v roce 1962, kdy se teprve komunisté dostali k drobnosti zaknihování této skutečnosti.
Toto vysvětlování od českých úřadů vypadá jako pokus vyhnout se restituci zadními vrátky. To, co se stalo s majetkem v Žatci, je jasné: Peter Glaser přišel o dům v roce 1948, když si vyžádal totalitní režim právo na jeho dům za to, že mu dovolil uniknout útlaku a pronásledování komunistického Československa. Jak česká vláda ví, komunistické vyvlastňování - ať už prostřednictvím zákonů o rozsáhlé pozemkové reformě, nebo jako trest za emigraci, nebo za jiných okolností - se často do pozemkových knih nezaznamenávalo, ale to neznamenalo, že o majetek vlastník nepřišel. To, že dnešní česká vláda trvá na technických podrobnostech, jako je datum, kdy komunisté oficiálně zaznamenali konfiskaci domu do pozemkových knih, ve snaze vyhnout se nutnosti vrátit Peteru Glaserovi jeho dům, je vystřízlivujícím důkazem, do jaké míry je vlastně česká vláda skutečně ochotna napravovat chyby své komunistické minulosti.
Pane předsedo, otázka restitucí majetku je složitá. Neexistují jednoduchá řešení pro mnoho otázek, které politika restitucí vyvolává. Nicméně, když přijme nějaké země restituční nebo odškodňovací program, mezinárodní normy ji přikazují, aby byl ten proces spravedlivý, férový a nediskriminační. V případech, které jsem citoval, česká vláda těmto podmínkám nedostála.
Česká vláda musí ukončit při restituci soukromého majetku diskriminaci Čechoameričanů. Nadto, zákonnost musí být respektována. Apeluji na českou vládu, aby se znovu zabývala případy Zuzany Bendové a Petera Glasera. Čeští činitelé často tvrdí, že žadatelé o restituce, kteří se domnívají, že jim bylo ukřivděno, mohou se domáhat spravedlnosti u soudu. Avšak když to žadatelé skutečně učiní, tak jako to udělali Peter Glaser a Zuzana Bendová, česká vláda se uchyluje k šokujícím nebo technickým výmluvám, ve snaze zabránit uplatnění právoplatného nároku anebo prostě odmítá přijmout rozhodnutí ve prospěch žadatele.
Naštěstí pan Glaser a paní Bendová a ostatní jako oni jsou odhodláni bojovat dál navzdory rostoucím nákladům a právním výdajům, které nikdy nedostanou zpět. Energická rozhodnost Petera Glasera a Zuzany Bendové, jako všech obětí fašismu a komunismu ve střední a východní Evropě, ukazují, že to, co se některým může zdát být bojem o nemovitosti, je v konečné instanci úsilím o spravedlnost a o smíření s minulostí.
Congressman Smith on Czech Property Restitution
Congressman Christopher H. Smith, Chairman of the Commission on Security and
Cooperation in Europe, made the following statement yesterday. This
electronic version comes from the Congressional Record, p. E431.
HON. CHRISTOPHER H. SMITH
in the House of Representatives
MONDAY, MARCH 15, 1999
Mr. SMITH of New Jersey.
Mr. Speaker, I rise today to express my
concern over recent setbacks in the return of expropriated properties to
rightful owners in the Czech Republic. As Chairman of the Commission on
Security and Cooperation in Europe, I have followed property restitution
issues in Central and Eastern Europe over the past several years with an eye
toward determining whether the restitution and compensation laws adopted in
this region are being implemented according to the rule of law and whether
American citizens' interests are protected under the laws. While
restitution and compensation programs in several East-Central European
countries have aspects of concern, today I want to bring attention to the
status of restitution in the Czech Republic because of recent troubling
developments there.
Since the Velvet Revolution, the Czech Republic has adopted laws
that provide for the return of private property confiscated by Nazi or
communist regimes. When the actual return of property is not possible,
these laws offer former owners the right to receive alternate compensation.
Regrettably, the Czech laws limit these rights to those who had Czechoslovak
citizenship when the restitution law was adopted or who acquired citizenship
before the deadline for filing restitution claims. As a result, former
Czechoslovak citizens who fled to the United States seeking refuge from
fascism or communism earlier this century, and are now American citizens,
have been precluded from making restitution claims unless they renounce
their American citizenship. Ironically, had these same individuals fled to
Canada, Israel, or any country other than the United States, they would not
have lost their Czech citizenship and would today be eligible to receive
restitution or compensation. This result stems from a treaty signed in 1928
by the United States and Czechoslovakia that automatically terminated a
person's citizenship in the United States or Czechoslovakia if that person
became a citizen of the other country. That treaty was terminated in 1997,
but its impact remains: under Czech law, Czech Americans are not eligible
for dual citizenship in the Czech Republic. Therefore, without abandoning
the citizenship of the country that took them in during their time of need,
the law denies them the right to receive restitution or compensation as
others have. In other words, the citizenship requirement in the Czech
property restitution laws discriminates against American citizens.
Moreover, it is difficult for me to think that this discrimination was
simply an unintended consequence.
In the 105th Congress, the House adopted my resolution, H. Res. 562,
that urges the formerly totalitarian countries in Central and Eastern Europe
to restore wrongfully confiscated properties, and specifically calls on the
Czech Republic to eliminate this discriminatory citizenship restriction. In
this regard, the resolution echoes the view of the United Nations Human
Rights Committee (UNHRC) which has concluded in two cases that these
citizenship restrictions violate the anti-discrimination clause (art. 26) of
the International Covenant on Civil and Political Rights. I recently
learned that the UNHRC has agreed to hear at least four more cases that
challenge these restrictions.
The persuasiveness of the UNHRC's reasoning, when it determined that
the citizenship restriction in the restitution law is discriminatory, was
compelling. Unfortunately, the Czech Parliament last month debated and
rejected a proposed amendment to the law that would have eliminated Czech
citizenship as a condition for property restitution claims. This approach
was widely considered the most effective remedy to a serious problem. In
rejecting the amendment, the parliament missed an excellent opportunity to
resolve this long-standing and contentious issue between the Czech Republic
and the United States.
While I deeply regret the parliament's decision, I hope that the
Czech Government will now seek alternative means to end the discrimination
against Czech Americans. In January, several weeks before the parliament
voted down the restitution amendment, Deputy Foreign Minister Martin Palous
assured me that his government planned to propose a new citizenship law that
would permit dual citizenship for Czech Americans. I was heartened to learn
that last month the Czech Government introduced this amendment and it is my
hope that its early passage will be followed by a reopening of the claims
filing period for those individuals who, by virtue of acquiring dual
citizenship, will become eligible for property restitution or compensation.
Another disturbing situation involves the case of restitution to the
"double victims" in the Czech Republic-those individuals, primarily Jews,
whose properties were confiscated during World War II by Nazis and then
again by the communists that swept the region in the postwar era. One case,
for example, is that of Susan Benda who is seeking compensation for an
expropriated house in the town of Liberec where her father and his brother
grew up. Susan's grandparents were killed by the Nazis and her father and
uncle fled their homeland in 1939. The family home was "sold" in 1940 to a
German company in a transaction subsequently invalidated by a 1945 Czech
presidential decree.
In 1994, the Czech Parliament expanded its earlier restitution law
to allow individuals whose property was originally confiscated by Nazis
between the years 1938-45 to join those whose property was taken by
communists in claiming restitution. Under the amended law, Susan Benda is
theoretically eligible to receive restitution of, or compensation for, the
home in Liberec. Notwithstanding the Czech Government's purported intention
to restore Jewish property seized by the Nazis, however, the Czech Ministry
of Finance has arbitrarily imposed additional onerous and burdensome
conditions for restitution that do not appear in the law and which, in fact,
appear designed to defeat the intent of the law.
Beyond the citizenship requirement in the law, the Ministry of
Finance has declared that claimants must prove that they were entitled to
file a claim under a postwar 1946 restitution law, that they did file a
claim, and that the claim was not satisfied. Remarkably, Susan Benda found
a record in the Liberec town hall which establishes that her uncle returned
to Czechoslovakia and filed a restitution claim in
1947.
Next, the Finance Ministry requires claimants to prove that a court
expressly rejected the postwar claim. In a country that has endured the
political and social turmoil of the Czech Republic over the past
half-century, the notion that claimants in the 1990s must prove, not only
that a court considered a certain case more than fifty years ago, but also
must produce a record of the court's decision in the case, is outrageous.
Susan Benda was able to produce a chain of title showing that the house was
stolen by the Nazis in 1940, confiscated by the communist Czech Government
in 1953 and purchased from the Czech Government in 1992 by its current
owner-occupant. While Susan cannot produce a document showing that the
court actually considered, and then rejected, her uncle's postwar claim, the
chain of title and the witness testimony confirm that the Benda family never
got the house back-in itself simple, dramatic proof that the postwar claim
was not satisfied. Apparently, however, this proof was not sufficient for
the Czech authorities and Susan Benda was forced to sue the Ministry of
Finance.
Last September, more than three years after filing the claim, Susan
Benda was vindicated when a Czech court agreed with her assertion that the
Finance Ministry should not have attached the extralegal requirements for
restitution. The court ordered the Finance Ministry to pay the Benda family
compensation for the value of the expropriated house.
I wish Susan Benda's story could end here but it does not-the Czech
Government has appealed the court decision apparently fearful that a
precedent would be set for other claims-that is, out of a fear that property
might actually be returned under this law. Thus, while the Czech Government
proclaims its desire to address the wrongs of the past, those who, like
Susan Benda, seek the return of wrongfully confiscated property are
painfully aware that the reality is much different.
Another case that has come to my attention involves Peter Glaser's
claim for a house in the town of Zatec. After the 1948 communist takeover
in Czechoslovakia, Peter Glaser sought to emigrate to the United States. To
obtain a passport, Mr. Glaser was forced to sign a statement renouncing any
future claims to his home. In 1954, Mr. Glaser became an American citizen;
in 1962, the communist Czech Government officially recorded the
expropriation of Mr. Glaser's home in the land records.
In 1982, the United States and Czechoslovakia signed an agreement
that settled the property loss claims of all American citizens against
Czechoslovakia. The U.S. Government agency charged with carrying out the
settlement agreement advised Mr. Glaser that, because he was a Czechoslovak
citizen when his property was taken-according to the U.S. Government, this
occurred in 1948 when Mr. Glaser was forced under duress to relinquish the
rights to his house-he was not eligible to participate in the claims
settlement program but must rather seek redress for his property loss under
Czech laws.
When the post-communist Czech Republic passed a property restitution
law in 1991, Peter Glaser filed his claim. In a cruel irony, despite
presenting documentation from the U.S. Government attesting to the fact that
Mr. Glaser was not eligible to participate in the U.S.-Czechoslovakia claims
settlement program, the Czech Courts have repeatedly rejected his claim on
the grounds that he was an American citizen at the time his property was
taken-which, according to the Czech Government, occurred in 1962. The Czech
Government asserts that Mr. Glaser's claims were settled and should have
been compensated under the 1982 agreement. In other words, the current
Czech Government and courts have adopted the communist fiction that although
Mr. Glaser's property was expropriated in 1948, somehow the confiscation did
not count until 1962, when the communists got around to the nicety of
recording the deed.
This rationalization by Czech authorities looks like a back door
attempt to avoid restitution. The reality of what happened to the property
in Zatec is clear: Peter Glaser lost his home in 1948 when a totalitarian
regime claimed the rights to his house in exchange for allowing him to leave
the oppression and persecution of communist Czechoslovakia. As the Czech
Government knows, communist expropriations- whether effectuated by sweeping
land reform laws, as a condition or punishment for emigration, or under
other circumstances-frequently went unrecorded in land registries, but that
did not make the loss any less real for the victims. For the Czech
Government today to cling to technicalities, such as the date the communists
officially recorded their confiscation in the land registry, as a means to
avoid returning Peter Glaser's home is a sobering indication of the Czech
Government's true commitment to rectifying the wrongs of its communist past.
Mr. Speaker, the issue of property restitution is complex. No easy
solutions exist to the many questions that restitution policies raise.
Nonetheless, when a country chooses to institute a restitution or
compensation program, international norms mandate that the process be just,
fair and nondiscriminatory. The Czech Government has failed to live up to
these standards in the cases I cited.
The Czech Government must end the discrimination against Czech
Americans in the restitution of private property. Moreover, the rule of law
must be respected. I call on the Czech Government to reconsider its
disposition in the Benda and Glaser cases. Czech officials often say that
aggrieved property claimants can seek redress in the courts for unfavorable
decisions. However, when claimants do just that, as did Peter Glaser and
Susan Benda, the Czech Government asserts outrageous or technical defenses
to thwart the rightful owner's claim or simply refuses to accept a decision
in favor of the claimant. Fortunately, Mr. Glaser, Ms. Benda, and others
like them, have pledged to fight on despite mounting costs and legal fees
that they will never recoup. The passion and determination of Peter Glaser
and Susan Benda, as of all victims of fascism and communism in Central and
Eastern Europe, reveal that what may look to some as a battle for real
estate is ultimately a search for justice and for peace with the past.
Odfláknutý domácí úkol pana poslance Svobody (KDU-ČSL)
Nedavno jsem poslal do Mlade Fronty Dnes nasledujici prispevek v reakci
na zavadejici a neinformovany nazor poslance za KDU-CSL Cyrila Svobody
ohledne navrhu zakona o registrovanem partnerstvi.
Prispevek byl predan Martinu Komarkovi a od te doby v MfD
nevysel. Nevim, co si mam o tom myslet - obavam se, jestli se nejednalo
o cenzuru.
Mohli byste se prosim na to podivat a pripadne zverejnit? Uvedl jsem
tam hyperlinkovy odkaz na puvodni Svoboduv clanek v MfD, at se lidi
mohou podivat, nac jsem to vlastne reagoval.
Jinak aby cela debata nevypadala tak nevyvazene, jsem sepsal neco o tom,
co registrovane partnerstvi prinese statu. (Viz Obsah dnešních BL. JČ)
Benny Rees
Bylo Registrované partnerství - ano, nebo ne?
Ve svém nedávno (15. února 1999, Mladá Fronta Dnes, Názory, str. 8 - viz http://www.trafika.cz/mf/1999/990215/mf32437265.html) publikovaném článku "Registrované partnerství - ano, nebo ne?" se poslanec JUDr. Cyril Svoboda (KDU-ČSL) dopustil několika závažných omylů. Nedá mi, abych s panem poslancem a s jeho neinformovaným názorem nepolemizoval a alepoň se nepokusil uvést jeho tvrzení na pravou míru.
Pan poslanec napsal - cituji: "Sexuální orientace není lidským právem chráněným ústavou a Listinou základních práv a svobod. Z těchto zákonů nevyplývá z tohoto hlediska žádný nárok. Ani Mezinárodní úmluvy o lidských a občanských právech nic takového nestanoví. Tedy, jde-li jen o deklaraci, proč nový zákon?" Při vší úctě - v tom se pan poslanec mýlí.
Přibližně od roku 1981 došlo v právním myšlení Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v posunu při výkladu Evropské konvence o lidských právech a porušení lidských práv na základě sexuální orientace bylo v řadě precedentů považováno za porušení práva na respekt vůči soukromému životu - sexuální orientace je dnes pokládána za "jiný status" mezi zapovězenými důvody diskriminace, uvedenými v konvenci. Jelikož přistoupení k této konvenci bylo jedním z předpokladů členství České republiky v Radě Evropy, rozhodnutí českých soudů na poli lidských práv a občanských svobod se musí nacházet v souladu s příslušnými právními precedenty.
Komise OSN pro lidská práva v případu Toonen vs. Austrálie dne 31. března 1994 interpretovala Mezinárodní úmluvu o občanských a politických právech, jejímž signatářem je rovněž Česká republika, a rozhodla, že k porušení práva na respekt vůči soukromému životu v tomto případě došlo, a že další existence diskriminačních ustanovení by byla porušením nediskriminačního článku úmluvy, jelikož "diskriminace na základě sexuální orientace je diskriminací na základě pohlaví".
Po dokončení ratifikace všemi členskými zeměmi EU vstoupí nejpozději v červenci v platnost Amsterodamská dohoda o Evropské unii. Tato dohoda bude součástí tzv. acquis communautaire
(tedy ducha společenství), k jehož respektování se uchazeči o kýžené členství v evropském klubu budou muset zavázat. Není bez zajímavosti, že článek 6a této dohody (článek 13 konsolidované dohody o EU) výslovně zapovídá diskriminaci na základě sexuální orientace. Již dnes řada vládních institucí včetně ministerstev, soukromých národních i nadnárodních firem v zemích EU výslovně uvádí sexuální orientaci jako zapovězený důvod diskriminace při náboru nových uchazečů o zaměstnání a při odměňování či postupu existujících zaměstnanců.
Letos v listopadu uplyne desetiletí od pokojného převratu, jimiž se naše země vydala k demokracii. Pro menšinu občanů s citovou a sexuální orientací na osoby stejného pohlaví se toho moc nezměnilo - vlastně jen v roce 1990 došlo ke zrovnoprávnění věkové hranice sexuální zralosti z 18 na 15 let. Chybí zákon zakazující podněcování k nenávisti vůči sociálním menšinám na základě jejich odlišnosti (mj. rasového, etnického, sociálního původu a sexuální orientace), zákon postihující diskriminaci na základě sexuální orientace v zaměstnání a v přístupu ke službám (nedávno přijat dokonce ve Slovinsku, které je jedním ze spolukandidátů na členství v EU), a nakonec zákon upravující četné dosud existující disproporce mezi heterosexuálními vztahy a trvalým soužitím dvou osob stejného pohlaví.
Základní premisou Listiny základních práv a svobod je uznání rovnosti občanů v jejich právech a povinnostech stejně jako uznání jejich lidské důstojnosti. Téměř desetiletí od sametové revoluce, a českým gayům a lesbičkám je stále dosud vnucován status občanů druhé kategorie, občanů, kteří mají pouze povinnosti, a nemnohá práva.
Mezi bezdětnými manželstvími a trvalými stejnopohlavními vztahy přitom neexistuje žádný rozdíl - s výjimkou existujících právních disproporcí. Skupinou poslanců nedávno předložený návrh zákona o registrovaném partnerství by tedy měl být srovnáván s ničím jiným, než se zákony upravujícími vznik manželství a vzájemná práva a povinnosti manželů. Je skutečností, že dnešní společnost je sužována vysokou rozvodovostí a uvolňováním tradičních rodinných vazeb - tuto situaci však nelze řešit na úkor lidských práv našich gay a lesbických spoluobčanů.
Existující homofobie (chorobný strach z homosexuality, nenávist vůči homosexuálně orientovaným osobám) a předsudky vůči gay a lesbickým spoluobčanům však způsobily, že zmiňovaný návrh zákona nedosahuje ani standardu obvyklého v zemích, které již institut registrovaného partnerství do svého právního řádu zavedly.
V druhém odstavci paragrafu 2, řešícího vznik registrovaného partnerství, se navrhuje: "Smlouvu mohou uzavřít pouze osoby, z nichž alespoň jedna je občanem České republiky a má trvalý pobyt na území České republiky. Je-li jedna z osob hodlajících uzavřít smlouvu o partnerském soužití osobou bez českého občanství, musí mít v České republice povolení k trvalému pobytu."
Na rozdíl od požadavku obsaženém v posledním souvětí citovaného odstavce návrhu zákona všechny zahraniční předlohy pouze požadují, aby jediný ze dvou partnerů měl státní příslušnost a zároveň trvalý pobyt v zemi, kde oba hodlají partnerství uzavřít. Návrh, že i druhý (cizí) z partnerů by měl mít v České republice povolení k trvalému pobytu, je nestandardní, právně arbitrární, pouze upevňuje vnímání příslušníků gay a lesbické menšiny jako občanů druhé kategorie a jako takový je v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod.
Nestandardnost zmiňovaného návrhu zákona může být v budoucnu překážkou při uzavírání bilaterálních či multilaterálních smluv o vzájemném uznávání registrovaných partnerství (zpočátku) minimálně těmi zeměmi, které tento institut ve svém právním pořádku mají (počet takových zemí přitom stále roste) a potenciálně také v rozporu s evropským právem, jež bude po přistoupení ČR k EU nadřazeno českému právu.
Nelze jen doufat, že dojde k patřičné úpravě těchto nesrovnalostí v návrhu zákona a že přijetí zákona o registrovaném partnerství poslanci českého parlamentu přispěje svým dílem k ukončení sociálního vydělování gay a lesbických spoluobčanů, a vyšle tím jasný signál společenství evropských národů, že Česká republika je připravena dostát svým vnitřním i mezinárodním závazkům na poli lidských práv a je tedy adeptem hodným členství v Evropské unii.
Autor je překladatel a novinář.
