středa 7. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Válka o Kosovo - nejdůležitější články z posledních dní Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby NATO a Kosovo:
  • Tak jak je to vlastně s Kosovem? (Jan Čulík)
  • Rusové pohlížejí s pohrdáním na motivy Západu
  • Angličanka v Bělehradu (Guardian)
  • Srbové umlčeli nezávislou rozhlasovou stanici B92
  • Srbský novinář v Londýně: "Vy tuhle válku prohrajete!"
  • Měl by být Miloševič postaven před soud jako válečný zločinec?
  • Washington je nejednotný ohledně leteckých úderů
  • Co musí NATO učinit, aby znovu ovládlo situaci (Sir Michael Rose)
  • Tento americký přístroj na hluk štěká, ale nekouše (William Safire, NYT)
  • Demokracie jsou slabé, když musejí čelit diktátorům
  • Jaká je dnes americká zahraniční politika?

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Dnes znovu přinášíme celou řadu nových článků o válce NATO proti Srbsku, viz zdejší OBSAH

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech - k aktuální situaci se vrátíme zítra:

    Kosovo a NATO:
  • Týden od počátku války v Evropě: Jaká je strategie? Funguje tato strategie? (Channel Four News, 31.3.99)
  • Hrozí riziko diskreditace NATO (filozof John Gray)
  • Kosovo: Diplomatická neschopnost porodila přítomnost (František Roček)
  • Výzva Václavu Havlovi: Zachraňte kosovské uprchlíky! (Jan Klepetář)
  • NATO se nemělo postavit na jednu z válčících stran v konfliktu v Kosovu (MIrek Kolár)
  • Dohoda z Rambouillet - užitečné linky (Ferdinand)
  • Miloševič nabídl vyjednávání, NATO to odmítlo (přepis televizních zpráv BBC 1 dne 30. 3. 1999)
  • Kosovo: Má tahle válka někde konec? (Guardian)Reakce:
  • Kosovo: Co si myslí Amerika (Karel Herzog)
  • Jestli se Albáncům v Srbsku nelíbí, můžou si sbalit kufry a jít (Martin Pravda)
  • Hrůzný dopad americké "vojenské pomoci" (Petr Marek)
  • Kosovo: vysoká míra demagogie (Jan Kochman)
  • Nekritizujte jen české novináře (Iva Nachtmannová)
  • Házení bomb na civilisty není idealismus NATO a Kosovo:
  • Kosovo: Jak důležití by byli v ČR nyní novináři s autoritou! (JČ)
  • Kosovo: Cesta do neznáma (Independent on Sunday)
  • Britský tisk o balkánské válceKosovo a NATO - Reakce čtenářů:
  • Havel projevil občanskou statečnost (Petr Vařeka)
  • Bude zapotřebí pozemních vojsk (Petr Vařeka)
  • Srbsko je pro NATO dobrá příležitost k vyzkoušení nových zbraní (Petr Procházka)
  • Jak může vzdělaný člověk podporovat barbarské násilí (Otakar Schneeweiss)
  • Nehoráznost, jaká nemá ve světových dějinách obdoby (Josef Zlámal)
  • Jugoslávie mě nezajímá, ale nemlaťte mi do hlavy propagandu (Petr Novotný)
  • Populační převaha vadí (Jaroslav Teplý)
  • Ale česká vláda nám také sebrala občanství, jako to činí Miloševič Kosovanům (Jiřina Fuchsová) NATO a Kosovo:
  • Válka v Evropě: A co teď? Britská televizní diskuse čelných západních politiků o Kosovu (Channel Four)Sdělovací prostředky:
  • Kosovo: Má cenu bít se o nezávislá média! (Martin Madera)ČR a válka v Evropě:
  • Nejnovější návštěva v ČR (Andrew Stroehlein)NATO a Kosovo:
  • Útoky NATO se zaměřily na srbské jednotky, masakrující v Kosovu
  • Kosovo: Dvě třetiny Britů podporují letecké útoky na Jugoslávii
  • Kosovo: Jak se vyvíjejí názory britských tvůrců veřejného mínění (Observer)
  • Kosovo: BBC terčem britské vládní kritiky kvůli jejímu postoji vůči jugoslávské válce (Observer)
  • Bělehrad: Den, kdy obloha hořela (Independent on Sunday)
  • Jímá mě tíseň z televizních vystoupení Albrightové a Clintona (Jiří Jírovec)
  • Lord Healey, bývalý britský ministr obrany, kritizuje letecké útoky na Jugoslávii (a další informace z pátku 26.3.99)
  • Ve čtvrtek večer zahájilo NATO druhou noc leteckých útoků
  • Jak západní spojenci zdůvodňují útoky na Jugoslávii
  • Kosovo: Politický útlak, který vytvořil extrémisty
  • Kosovo: víme, co nedělat. Co dělat? (Ferdinand)
  • Kosovo: je to albánská populační anexace (Jaroslav Teplý)
  • NATO se můžem... dívat (Mirek Vachek)
  • Sudety kontra Kosovo - aneb kdy začne třetí světová? (František Roček)
  • NATO zahájilo ve středu letecké útoky proti JugosláviiNázory a komentáře k leteckým útokům v Kosovu:
  • Falešný mýtus o tom, že lze na domorodce hodit pár bomb (Jonathan Eyal, Vojenský strategický institut, Londýn)
  • Kosovo je součástí Evropy - proto musíme bojovat na jeho záchranu (Independent)
  • Nenávratně poškozená role OSN (Bruce Kent, Guardian)
  • Ano, je to všechno velmi obtížné. Blair neochotně zase vyhlašuje válku (Simon Hoggart, Guardian)
  • Kosovo: Vynikající článek Jiřího Jírovce (Miloš Kaláb)NATO a Kosovo:
  • Stane se Kosovo evropským Vietnamem? (Independent)Došlo po uzávěrce:
  • Poznámka k analýze Roberta Fiska, zda se můžeme vyhnout nové válce (v Kosovu) (Jiří Jírovec)Nová vojenská doktrína NATO:
  • Kosovo: "Hlavně aby žádný západní voják nebyl zraněn" (Independent)Evropská unie:
  • Jak se bude vládnout v Evropě? (Guardian)

    Ferdinand k tomu dodává:

    Myslim, ze by se ctenarum, kteri nespolehaji na predzvykane myslenky, hodilo par linku:

    http://www.b92.net/index.html je to jediné srbske opozicni radio - po zacatku valky minuly tyden Milosevicem zavrene. Minulý pátek byly uzavřeny i jeho kanceláře, dosud vysílalo na internetu a satelitem, JČ, šéfredaktor doufá, že budou vysílat e-mailem

    http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/yutoc.html, http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/altoc.html. Country studies - zemepisne stranky kongresove knihovny - (Jugoslavie a Albanie ). Doporucuji, podivat se na historii mezi roky 1917 a 1945, ta se v prehledech obvykle nevyskytuje a je pro cely konflikt dost dulezita.

    http://www.kosovo.com, http://www.kosova.com - pohledy na problem z opacnych stran. Ne zcela objektivni, zato komplementarni.


  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Tak jak je to vlastně s Kosovem

    Jan Čulík

    Strávil jsem velikonoční víkend v Paříži, mimo internet - po příjezdu do Glasgowa na mě čekalo o hodně více než 100 e-mailů. Píšu to, že se čtenářům předem omlouvám, že budu schopen tyto reakce a příspěvky zpracovávat pouze postupně. Konec tohoto týdne strávím ve Slovinsku a budu referovat o tamější atmosféře - buď hned, pokud najdu spojení na internet, anebo začátkem příštího týdne.

    Válka o Kosovo čtenáře trochu polarizuje. Svědectvím toho je například dopis jednoho čtenáře, který dost ostře protestuje proti nedávnému příspěvku Martina Pravdy. "Vždycky jsem obdivoval svobodu projevu v BL, ale nevím, zda jste to tentokrát nepřehnal," píše tento čtenář, mimochodem profesionální novinář.

    Čtenář dodává: "Představme si jiný článek, argumentující asi takto: 'Čeští Romové jsou nezaměstnaní, demoralizovaní, příliš se množí, a jsou to (většinou) přistěhovalci ze Slovenska. I když skiny nechválíme, nelze se jim divit, a pokud se Romům v Čechách nelíbí, ať si sbalí kufry. Sládek je možná paranoik, ale možná má pravdu.' Publikoval byste takový článek? To bych rád věděl. Přiznám se, že mě četba článku Martina Pravdy pobouřila natolik, že jsem začal uvažovat o odstranění bookmarku na Britské listy," píše tento čtenář.

    Milý pane kolego,

    nemohu vám odpovědět než tak, že bych přirozeně v Britských listech takový příspěvek publikoval. Demokracie je diskuse a novinář se nemůže vyvyšovat nad spoluobčany tím, že některé jejich názory bude potlačovat. Tento názor bych publikoval a snažil bych se vysvětlit, proč je nesprávný.

    Často vzpomínám na praxi britské televize BBC. Před časem jsem viděl na BBC pořad o islámském fundamentalismu v Alžírsku: televize BBC poskytla představitelům tohoto hnutí a jejich názorům v pořadu bez komentáře prostor asi 15 minut: argumentovali tam, že je západní demokratická civilizace prohnilá a je ji třeba zničit.

    Společnosti neposloužíme, budeme-li takto destruktivní názory potlačovat či zametat pod koberec.

    V dnešních Britských listech chci citovat několik článků z britského tisku, o tom, jak i v této válečné době dávají britská média prostor opačné straně.

    Potíž s českou společností

    V nynější krizi, týkající se Kosova, se nadto ukazuje, že česká společnost nereaguje západně. Myslím, že je to opět vinou nedokonalých, nekritických sdělovacích prostředků, které nejsou schopny tento vážný problém rozebrat nezávisle, samostatně a analyticky.

    Česká veřejnost dosud nezapomněla na komunistickou propagandu a velmi citlivě reaguje na všechno, co se jí jeví jako nevyvážené, propagandistické informace. Kromě toho se Češi bojí supervelmocí - čtyřicet let byli otroky Sovětského svazu, teď (strach z Ruska je přirozeně úplně nepřešel) se jim zdá, že se stanou zase obětí nezvládnutelné supervelmoci americké. Dostávám například takovéto dopisy:

    Chtel jsem vam take napsat ohledne Kosova, protoze si myslim, ze to , co predvadi NATO, je pekna lumparna. To, jak to jednostranne prezentuji ceska media a predevsim CT1, to je druha lumparna a v demagogii si to nezada s ceskoslovenskou televizi roku 1970. Pak jsem ale zjistil, ze moje nazory se shoduji s mnohymi clanky z BL (napr. od panu Kolara, Rocka, Kochmana), proto by to bylo jen noseni drivi do lesa.

    Z vasich prispevatelu je mi nejblize Jiri Jirovec, jehoz pohled se mi zda pohledem zdraveho rozumu bez ohledu ne politicke nalepky. Britskych listu si vazim proto, ze jsou podle meho, jak kdosi nedavno napsal, unbiased. Preji vam, aby se vam podarilo tento charakter BL uchovat.

    Válka o Kosovo je humanitární záležitost

    Vyvolám pravděpodobně odpor mnoha čtenářů, kteří mě obviní z nelidskosti, popřípadě z nemístného idealismu, ale znovu zdůrazňuji, že ze všech západních zdrojů vyplývá, že tato válka není válkou mocenskou, není válkou o rozšiřování západního vlivu na Balkán (proboha, těch několik zanedbaných albánských vesnic může být geopoliticky vysoce technologicky vyspělým Američanům zcela ukradeno!) - Západ zasahuje v Kosovu, protože pro západní civilizaci je nepřijatelné sledovat mučení a zabíjení nevinných civilistů s rukama složenýma v klíně.

    Možná, že politika leteckých útoků Západu vůči Srbsku nebyla řádně promyšlena. Je zcela zjevné, že západní politici se nenedáli, že bude Miloševič schopen tak hrůzné krutosti v tak obrovském měřítku. Možná, že západní politika bombových úderů proti Srbsku v prvních čtrnácti dnech napáchala více zla než užitku. Její motivace však byla poctivá a i nadále nemohu než konstatovat, že i další akce Západu v této krizi jsou motivovány čistě humanitárními ohledy.

    Právě proto podporuje obyvatelstvo západních zemí (Francie, Británie) své vlády v tomto ohledu v obrovském počtu. Britské sdělovací prostředky se především zaměřují na obrovské utrpení, které v důsledku nynějšího konfliktu vzniklo, které však Miloševič prováděl bezostyšně už od začátku devadesátých let, a nutí vládní činitele, aby v zájmu humanitárních ohledů, záchrany životů žen a dětí, jednaly co nejefektivněji a napravily dosavadní chyby.


    Rusové pohlížejí s pohrdáním na motivy Západu

    Letecké údery NATO proti Jugoslávii potvrzují Rusům, že je Západ nepřátelským seskupením

    Rusko sice haraší zbraněmi proti organizaci NATO v současnosti neefektivně, napsal v pondělí 5. dubna deník Guardian, ale v jedné věci byly ruské sdělovací prostředky a ruská vládnoucí třída přece jen úspěšné: vytvořili v ruském vědomí historii balkánského konfliktu, která se radikálně odlišuje od jeho západní verze, a která bude ovlivňovat způsob, jak Rusové vnímají vnější svět, po celé další generace.

    Osm let otevřených hranic vůči Západu nezbavilo Rusy hluboce zakořeněné nedůvěry vůči západním zemím.

    Ostře protizápadní politikové jako Gennadij Zjuganov nemění svou rétoriku. Jenže jeho názory, které byly doposud považovány za okrajové, že totiž se snaží zlopověstný, zkorumpovaný Západ zničit slovanskou, ortodoxní civilizaci, jsou nyní v Rusku hlavním politickým názorovým proudem.

    Rusovém, liberální, konzervativní, staří a mladí, jsou dnes přesvědčeni, že cíle NATO v Jugoslávii jsou tytéž, jako byly cíle Saddáma Husajna v Kuwaitu.

    Mezi západními, řekněme britskými či italskými pochybnostmi ohledně leteckých úderů proti Miloševičovi a ruským postojem je obrovská propast. Britové či Italové se možná trápí otázkami, zda bylo bombardování legální, zda bylo etické, zda má ze strategického hlediska smysl.

    Většina západních kritiků leteckých úderů proti Jugoslávii je přesvědčena, že NATO reagovalo v dobré vůli. Většina Rusů si myslí, že NATO prosazuje vlastní zájmy!

    V Rusku se šíří oficiálně i neoficiálně tyto teorie: NATO chce vytvořit v Kosovu vojenskou základnu, prezident Clinton potřeboval po aféře s Monikou Lewinskou světu dokázat, že je mocný, Američané si chtěli vyzkoušet nové zbraně, Američané se potřebovali zbavit přebytku zbraní, aby vytvořili nové pracovní síly, a západní státy si zkoušejí spiknutí, v jehož rámci hodlají používat vojenské prostředky, aby zabránily rozvojovým zemím proniknout na jejich trhy.

    Normální západní názor, že se NATO snaží - a moc se mu to nedaří - zabránit diktátorovi, aby terorizoval, okrádal a vraždit statisíce lidí - v podstatě není v Rusku přijímán.

    Zatímco se západní sdělovací prostředky velmi intenzívně věnují humanitární katastrofě uprchlické vlny, televizní zprávy v Rusku a zpravodajství v ruských novinách se zaměřuje jen na letecké útoky NATO. Pokud se v ruských sdělovacích prostředcích objeví informace o uprchlících, vzniká většinou dojem, že tito lidé prchají před bombardováním NATO.

    I Rusové, kteří navštívili mnoho západních zemí, pociťují naprosté odcizení od Západu.

    "Možná, že Amerika chtěla ukázat svou sílu," vyjádřil svůj názor Alexej Michailov, osmatřicetiletý ruský podnikatel.


    Angličanka v Bělehradu

    Když začaly střely s plochou dráhou letu zasahovat předměstí Bělehradu, paní Janis Mrdjenovičová se neodvážila čtyři dny vyjít z domu, napsal v pondělí 5. dubna deník Guardian. Tato dvaačtyřicetiletá Britka, provdaná za Srba, měla najednou pocit rozervanosti. "Nemohla jsem pohlédnout do očí lidem v obchodech, kam normálně chodím."

    Poté, co letecké útoky zničily nádrže s benzínem, Janis Mrdjenovičová měla obavu, že by zápach z hořícího benzínu mohl zhoršit astma u jejího devítiletého syna Stevana.

    Bombardování se začalo přibližovat víc životu obyčejných Srbů a tím více rostla jejich panika a paranoia, kterou nemilosrdně krmí noviny a televizní stanice, které ostře útočí proti bombardování NATO.

    Srbská televize, píše deník Guardian, užívá téměř v každé větě zpravodajství o útocích NATO slov jako "barbarské", "nacistické", "fašistické", a "zločinecké". Vytváří tím horečku nenávisti a strachu.

    Vlny uprchlíků z Kosova jsou srbským televizním divákům vysvětlovány jako útěk lidí před leteckými útoky. Pro etnické Albánce neexistují žádné sympatie - etničtí Albánci jsou obviňováni, že letecké útoky na Srbsko zavinili.

    Jeden televizní okruh, na který se napjatě obyvatelé Bělehradu neustále v bezesných nocích dívají, vysílá opakovaně kreslený šot, v němž letadla NATO vytvoří na obloze hákový kříž.

    Manžel paní Mrdjenovičové má na klopě hákový kříž s nápisem "NATO go home".

    Mentálně bylo Kosovo pro obyvatele Bělehradu vždycky velmi daleko. Lidé o něm říkali, že to je srbské "Severní Irsko". Byl to teroristický problém, kde docházelo ke střílení . Obyvatelé Bělehradu se nespojovali s kosovským problémem.

    Slobodan Miloševič to však změnil. "Jestliže nemysleli Bělehraďané na Kosovo dříve, nyní jsou všichni ve věci Kosova jednotni," konstatuje paní Mrdjenovičová.

    Těžko celou věc vysvětlovala svým synům, šestnáctiletému Brankovi a  třináctiletému Markovi.

    "Vždycky jsme doma mluvili anglicky a můj třináctiletý syn mi říkal, 'Ale tys vždycky tvrdila, že Angličané jsou rozumní a mají smysl pro spravedlnost.' Teď neví, co si má myslet. Jako matka mám dilema. Chci, aby moje děti byly v bezpečí, ale tohle je jejich domov. Pokud měl Branko kdy nějaké pochybnosti o tom, zda je Angličan nebo Srb, tak se tento týden stal Srbem."


    Srbové umlčeli nezávislou rozhlasovou stanici B92

    napsala v sobotu 3. dubna v deníku Guardian Maggie O'Kanová z Bělehradu:

    Policie přišla v pátek ráno v 8.45 a stanice, které byl předtím odebrán vysílač, ale která vysílala satelitem a na internetu, byla uzavřena. V poslední depeši listu Guardian uvedl šéfredaktor stanice Veran Matič, že od začátku bombardování Srbska zaznamenávala internetová stránka rozhlasu B 92 jeden milión přístupů denně.

    Nyní to všechno skončilo, konstatoval Veran Matič. "Bombardování NATO nás zničilo. Nenávist se nyní šíří nekontrolovaně. Už v Srbsku neexistuje žádná opozice. Všichni jsme prohráli. Už mohou vyhrát jen extrémisté a jediný člověk, který z toho má prospěch, je Miloševič."

    Rozhlasová stanice B92 byla umlčena a nikdo už neřekne obyvatelům Srbska, že za posledních deset dní uprchly z jejich země statisíce jejích obyvatel. Tyto záběry bělehradská televize nevysílá. Ale po deseti dnech bombardování o tom Bělehrad stejně nechce nic vědět.

    Sněžena Rodoživičová vede nedaleko náměstí Republiky v Bělehradu kadeřnictví. Co si myslí o uprchlících z Kosova?

    "Nevěřím tomu ani slovo. Utíkají před vašimi bombami. Jeden můj soused je z Kosova, má tam obchod se zlatem a nemá vůbec žádné problémy v Bělehradě." Čtyři ženy, které seděly v kadeřnictví s natáčkami, horlivě kývaly, jak kadeřnice mluvila.

    Část obyvatelstva Srbska, vzdělané střední vrstvy, které mluví anglicky a mají přístup k satelitní televizi, rozumějí situaci velmi dobře, ale od té doby, co začalo bombardování, se nikdo neodváží to říct nahlas.

    "Jsme nejcivilizovanější zemí v Evropě, dokazuje to, jak reagujeme na protestních koncertech," konstatovala paní Rodoživičová.

    Stanice B 92 už nevysílá, v bělehradské televizi začaly večerní zprávy. Informovaly o tom, že prezident Slobodan Miloševič přijal delegaci z Běloruska, která mu vyjádřila podporu.


    "Vy tuhle válku prohrajete!"

    Dejan Lukič se narodil v Sarajevu, vyrostl s muslimskými přáteli, oženil se s Chorvatkou, studoval orientální jazyky a byl moderátorem v televizi. Pětadvacet let byl zahraničním reportérem z Blízkého východu a z Washingtonu. Poslední čtyři roky je v Londýně reportérem pro vlivný bělehradský list Večernje novosti, píše v sobotu 3. dubna list Guardian.

    Bydlí v londýnském Notting Hillu, žije tam se svou druhou, srbskou manželkou, jeho články čte srbská politická elita a 300 000 čtenářů.

    Jeho názory jsou tyto:

    "Ať nás budete bombardovat jakkoliv dlouho, ať vyšlete do Srbska pozemní vojska, tuto válku prohrajete. Bráníme naši zemi. Nemáme kam jít. Zakopeme se, budeme proti vám bojovat do trpkého konce. I kdyby se vám podařilo proniknout do Kosova násilím, budete krvácet léta a nakonec budete poraženi. Všichni nyní podporujeme Miloševiče, ať se vám to líbí nebo nelíbí. Díky vašim bombám je národní hrdina. Srbové, kteří se jím cítili být zrazeni, mu odpustili. To je důsledek vaší politiky."

    Silná slova, vyslovovaná velmi emocionálně. Šestašedesátiletý Lukič má velký pocit křivdy. Je ale překvapen, že se mu jeho britští přátelé nevyhýbají, navzdory "lžím a nesmyslům", které jim vnucuje Tony Blair a jeho mediální mopslíci.

    Být osamoceným hlasem na recepcích a na tiskových konferencích není pro Lukiče zábava. "Jsem na špatné straně vaší politické korektnosti". Ale, Lukič je přesvědčen, že je na správné straně argumentu.

    Lukič s vlhkýma očima vykládá o pohnutých kapitolách ze srbské historie. Odmítá nařčení, že Srbové vraždili. Napsal knihu Radovan Karadžič - moje obrana.

    "Radovan Karadžič je můj přítel," zdůrazňuje Lukič. "Je to dobrý člověk, je to vynikající člověk. Poskytl mi dokumentaci, z níž vyplývá, že se snažil zastavit zabíjení. To, že byl Karadžič obviněn u mezinárodního soudního dvora, je travestie," argumentuje Lukič. "Pokud by měl být někdo souzen v Haagu, měli by to být někteří vaši novináři, například Anthony Lloyd či Jonathan Steele z Guardianu."

    Jedinou známku inteligence projevují komentátoři Timesů a Jeremy Paxman v pořadu BBC Newsnight, konstatuje Lukič. Mnoho článků a televizních pořadů je provokativních a odporných, dodává. Tvrzení, že vedoucí představitelé etnických Albánců byli popraveni, je falešné. Tvrzení, že je fotbalového stadiónu využíváno jako koncentračního tábora, je falešné. Tvrzení, že uprchlíci prchají před srbským terorem, je falešné. "Jsou to naši občané. My nechceme, aby Albánci prchali. Nebojujeme proti nim," zdůrazňuje Lukič. Všechny západní televizní reportáže jsou zkreslené.

    Pravidelný čtenář článků Dejana Lukiče konstatuje, že se silně zabývají antipatiemi vůči NATO. Deník Večerjne novosti je vlastněn vládou ovládanou společností.

    Dejan Lukič pokračuje: "Mám rád svou zemi, ale nejsem nacionalista. Mám také rád Británii. Toto je svobodná země a mohu zde pracovat jako novinář bez problémů. Ne jako v Srbsku, ale tam je válka a omezení práce novinářů jsou nutná."


    Názory

    Deník Guardian, úterý 6. dubna, 1999

    Měl by být Miloševič postaven před soud jako válečný zločinec?

    Odpovídá: soudce a nezávislý britský právník Geoffrey Robertson, autor knihy The Justice Game (Hra o spravedlnost) a připravované knihy Crimes Against Humanity, Zločiny proti lidskosti. Geoffrey Robertson se silně angažoval ve snaze postavit před soud chilského generála Pinocheta

    "Miloševič má vinu obrovskou vinu, asi jako za druhé světové války Goering. Nese vinu za konflikt, který zuří už déle než sedm let a v němž zahynulo čtvrt miliónu lidí. Právě Miloševičova rétorika v Kosovu v roce 1987 zapálila roznětku srbského nacionalismu. Miloševič prohlásil, že je "načase dát se do boje" a vyzval Albánce, aby "se vzdali nebo zemřeli".

    Existují přesvědčivé důkazy, že Miloševič osobně schválil masakr 200 pacientů v nemocnici ve Vukovaru v roce 1992, na začátku balkánské války, a ať už byla jakákoliv jeho role při vedení Karadžiče a Mladiče (tyto důkazy vyžadují zhodnocení od nezávislých právníků) zcela jasně nese odpovědnost jako "velitel" za hrůzné zabíjení starců, žen a dětí při nedávné "policejní akci" jednotek pod jeho velením v Kosovu. Jsou to zločiny proti lidskosti, z nichž se bude muset zodpovídat před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu.

    Dosud Miloševiče hájila zhoubná fikce suverénní imunity, které však již nesmí být dovolováno, aby chránila tyrany před soudním stíháním za zločiny proti lidskosti. Nemůžeme ani spoléhat na zkorumpované procesy Rady bezpečnosti OSN, kde jeho ruští přátelé charakterizují genocidu jako vnitřní záležitost a jsou odhodláni ho chránit svým vetem supervelmoci. Miloševič měl být postaven před soud už dávno, ale k ničemu by to nebylo, vzhledem k tomu, že se NATO chovalo bezpáteřně a odmítlo zatknout hlavní válečné zločince, kteří mají být souzeni v Haagu.

    Odpovídá Nikolaj Tolstoj, britský historik:

    Není pochyb o tom, že by měl být Miloševič postaven před soud. Je správné postavit se proti tomuto provinčnímu diktátorovi. Existují proti němu důkazy prima facie, a nevidím žádný rozdíl mezi jeho činy a činy Adolfa Hitlera. Norimberský proces byl významný precedens a pokud to mělo být k něčemu, je nutno zajistit, že i budoucí váleční zločinci budou postaveni před soud.

    Někteří lidé cynicky konstatují, že se norimberský proces konal jen proto, že jsme vyhráli válku, a tak jsme si sami určili pravidla. To prostě není pravda. Jen jsme uplatnili normy chování, podle nichž lidé vedli války po dlouhá staletí.

    Postavit Miloševiče před soud by bylo symbolicky velmi efektivní. Soud by byl ideální příležitosti k tomu, jak seznámit svět s jeho zločiny. Miloševič je tu u nás za humny a měli bychom prohlásit za cíl a podmínku války, vedené NATO, aby byl zatčen a postaven před soud. Nemůže se bránit tím, že jedná jako hlava státu: má stejnou povinnost respektovat mezinárodní právo jako každý jiný občan jeho země.

    Geoffrey Bindman, právník specializující se na lidská práva

    Rozhodnutí vydat k soudu Pinocheta do Španělska ukazuje, že mezinárodní právo v oblasti lidských práv může být daleko víc než jen hrdinná slova na papíře: může být skutečnou mocí ve věci spravedlnosti.

    Po druhé světové válkce prosadila Všeobecná deklarace lidských práv rozhodnutí zabránit opakování holocaustu. Cílem bylo zavést lidská práva a jejich vynucování jako základní normu. Pokrok v tom byl bolestně pomalý, ale mezinárodní tribunály byly vytvořeny pro Rwandu a pro Jugoslávii a mezinárodní trestní soudní dvůr se brzo stane skutečností. Zároveň prosazuje Pinochetův případ povinnost každého státu postavit pachatele zločinů proti lidskosti před soud ve vlastní zemi.

    Miloševič je jasným kandidátem na proces. Pokud jsou u moci, mučitelé a váleční zločinci unikají spravedlnosti, jestliže zůstávají doma. Avšak mohou si být tito diktátoři jisti, že se udrží u moci navždy? Tím, že budeme stále více využívat právní moci, kterou vytváří celosvětový konsensus, můžeme posilovat jejich nejistotu. Je dokonce možné vytvořit tak efektivní rámec trestů, že to přesvědčí všechny miloševiče i pinochety, že pro ně není na této zemi místo, kde by se mohli skrýt.


    Washington je nejednotný ohledně leteckých úderů

    V pondělí vyšly najevo nové důkazy, napsal v úterý 6. dubna deník Guardian, že ve Washingtonu existují velké rozpory ohledně toho, čeho mohou dosáhnout letecké útoky.

    Než vlády členských zemí NATO schválily letecké útoky na Jugoslávii, šéfové americké armády vyjádřili pochybnosti o tom, zda bombardování splní vojenské účely. Američtí generálové, kteří se sešli v Pentagonu, nejprve argumentovali, aby Clintonova vláda posílila ekonomické sankce proti Jugoslávii a vyvinula na Miloševiče další nevojenský nátlak.

    "Nemyslím, že nám byl prezentován přesvědčivý argument, že jsou letecké útoky NATO proti Jugoslávii v americkém národním zájmu," konstatoval jeden vysoký americký armádní činitel.

    Američtí generálové, v čele s Hughem Sheltonem, šéfem spojeného armádního velitelstva, zpochybňovali "dominovou teorii", kterou zastávala především Madeleine Albrightová. Argumentovala, že srbské útoky na etnické Albánce mohou destabilizovat celý balkánský region a že to poškodí americké zájmy v Evropě.

    William Cohen, americký ministr zahraničí, charakterizoval zprávy o neshodách ve vedení americké armády jako "nesprávné". Uvedl: "Velitelé vyjádřili své názory, ale nakonec se rozhodli podpořit politiku leteckých úderů, a to jednomyslně, přestože byla nedokonalá, a to proto, že hrozilo nebezpečí, že NATO přijde o důvěryhodnost."

    Podobné pochybnosti o leteckých úderech proti Jugoslávi vyjadřovalo i britské ministerstvo obrany. Avšak britská vláda rozhodla, že jsou letecké údery "nejmenším možným zlem" a zabrání i velmi škodlivé kontroverzi mezi Spojenými státy a Evropou a vytvoření rozporů v Severoatlantické alianci.

    Britští a američtí vojenští odborníci vyjádřili své pochybnosti o účelnosti leteckých úderů v tom smyslu, že charakterizovali jejich cíl jako "oslabení" schopnosti Slobodana Miloševiče útočit na etnické Albánce.

    Pentagon věděl předem, že letecké útoky nedonutí Miloševiče, aby se Západu podrobil. "V Pentagonu, v této budově, jsme nebyli překvapeni tím, co Miloševič učinil," konstatoval minulý týden mluvčí Pentagonu Kenneth Bacon.

    Politikové mezitím rozšířili své cíle. Madeleine Albrightová a Robin Cook uvažují o možnostech svrhnout Miloševiče. Cook otevřeně apeloval na příslušníky jugoslávské armády, aby proti Miloševičovi uspořádali rebelii.

    Je nyní jasné, že západní politikové ignorovali prvotní známky Miloševičových úmyslů, zejména to, že v listopadu loňského roku Miloševič propustil velitele armády Momčila Perišiče. Perišič byl proti tomu, co Miloševič připravoval pro Kosovo.

    Co musí NATO učinit, aby znovu ovládlo situaci

    Válka je svou podstatou riziková záležitost a skládá se z celé série obtížných možností, napsal v britském deníku Express v úterý 6. dubna generál Sir Michael Rose, bývalý velitel britských mírových sborů v Bosně.

    Nejhorší je, pokračoval Michael Rose, když velitel uprostřed bojů přijde o iniciativu a zjistí, že nepřítel postupně likviduje alternativy, které jsou pro něho otevřené. V takové situaci ztratí velitel životně důležitou možnost operovat ze své strany momentem překvapení a začne na události pouze reagovat, namísto aby je sám určoval. Jeho celkový operační plán se rozloží a cíle začnou být nedosažitelnými.

    Zdá se, pokračuje Michael Rose, že po čtrnácti dnech války na Balkáně se velitelé NATO dostali právě do této nezáviděníhodné situace.

    Na začátku leteckých úderů nám politikové vysvětlovali, že neválčí s Jugoslávii, ale jen s represívním Miloševičovým režimem. Proto se válečného úsilí účastnila jen relativně malá část určitých armádních zbraní. Odráželo to strategický názor, že se NATO účastní jen omezeného vojenského konfliktu. Ale od samého začátku bylo jasné, že politická omezení a závislost jen na leteckých úderech znamenají, že hlavní politické a vojenské cíle jsou nedosažitelné.

    Nyní, uprostřed srdceryvných scén přílivové vlny miliónů uprchlíků, kteří utíkají z Kosova, jsou naše původní důvody, proč jsme šli do války na Balkáně v podstatě už neplatné a důvěryhodnost NATO byla vážně otřesena.

    Má-li obnovit NATO svou iniciativu a má-li se vyhnout dlouhodobé porážce, jeho stratégové musejí naléhavě přehodnotit priority, zkoumat nové možnosti a vypracovat systematický operační plán, který je relevantní pro hluboce změněnou, novou situaci.

    Nejprve musíme uznat odpovědnost NATO za humanitární důsledky války - neboť NATO se účastní humanitární války, v níž se část civilního obyvatelstva stala jasně součástí rovnice.

    Vzhledem k tomu, že Makedonie a Albánie nemají nutné zdroje k tomu, aby se mohly starat o velké počty uprchlíků, a Makedonie k tomu ani nemá politickou vůli, bude muset tento obrovský úkol splnit samo NATO. Uprchlické tábory budou blízko hranice Kosova a součástí úkolu NATO bude zabránit tomu, aby se nestaly vojenskými základnami Kosovské osvobozenecké armády, která by odtamtud útočila do Kosova.

    Zadruhé, NATO by mělo okamžitě rozmístit bojové jednotky na hranicích mezi Makedonií, Albánií a Kosovem. To by nejen zlepšilo vojenské schopnosti, jak realizovat humanitární program, ale zároveň by to zbrzdilo Miloševičovo etnické očišťování.

    A zatřetí by mělo být zahájeno plánování rozsáhlé pozemní ofenzívy v Kosovu - protože jedinou jistotu při všem nynějším zmatku je, že jugoslávská armáda v žádném případě není schopna bojovat proti pozemním jednotkám NATO. Dokonce i Miloševič to dobře ví.

    Nakonec bude pozemní ofenzíva nutná stejně, pokud Miloševič odmítne vyjednávat a pokud bude politiky rozhodnuto vytvořit v Kosovu zónu bezpečí anebo proměnit Kosovo v protektorát NATO.

    Neustále opakovat, že věc vyřeší letecké údery, znamená propadat rétorice a vyhýbat se skutečnosti. Nemůžeme si dovolit, aby naší válečnou agendu diktoval Miloševič anebo navrhovatelé leteckých úderů.


    Tento americký přístroj na hluk štěká, ale nekouše

    V jednom silvestrovském televizním pořadu z padesátých let, natáčeném skrytou kamerou, hledal novinář Allen Funt v jednom obchodě s kuriozitami na Times Square přístroj na hluk, ale aby nebyl příliš hlučný. Netrvalo to dlouho, a nic netušící prodavač se mu brzo snažil prodat zcela vážně "ten nejtišší přístroj na hluk, jaký na trhu vůbec existuje."

    A to je nynější strategie NATO v srbské válce, napsal v deníku New York Times jeho komentátor William Safire. Proč bylo před několika dny zlikvidováno bombovým úderem prázdné ministerstvo vnitra v Bělehradě? Šlo o propagandu, argumentuje Safire. Ani tak ne zaměřenou na Srby, ale na vnější svět. Celý svět sleduje záběry zoufalství uprchlíků z Kosova, a tak NATO v noci zaútočilo na prázdnou budovu ministerstva vnitra, aby ukázalo, že to nenechá jen tak.

    To je třetí cesta v zahraniční politice. Národy Evropy, a také prezident Clinton, se rozhodly pro třetí cestu: ani nezastavit agresora, ani ho neignorovat, ale trestat zlo způsobem, které vytváří jen malé riziko. Cílem vojenské akce NATO je prohrát počestně a zároveň zajistit, aby muset trpět vítěz. Tak vytváříme princip kolektivní nejistoty.

    Nikdo neumí tuto novou politiku prodávat lépe než Bill Clinton. Je přesvědčen, že ví něco, co idealisté a jestřábi nevědí: Americká veřejnost nesnese zabíjení amerických vojáků. Kdo by chtěl umírat za důvěryhodnost NATO? Pokud nikdo nepotopí v Pearl Harboru americké námořnictvo, nepoužijme nikdy pěchoty.

    Clinton sice hovoří o nutnosti postavit se proti novému Hitlerovi, odmítá jeho akce, které se velmi podobají genocidě, ale rozhodl se jednat nerozhodně.


    Demokracie jsou slabé, když musejí čelit diktátorům

    napsal v deníku New York Times politolog Tony Judt.

    Diktátoři se podle Judta nechovají racionálně. Svým vlastním zemím vnucují diktátoři ničivou politiku. Vedou vlastní země do katastrofálních válek proti jiným zemím. Stalin nechal popravit velení své armády těsně před druhou světovou válkou. Hitler postihl genocidou lidi, kteří mohli podstatně prospět jeho válečnému úsilí.

    Tváří v tvář takovýmto lidem uplatňují demokratičtí političtí představitelé bezmocně svou logiku.

    Demokratičtí politikové nejsou schopni porozumět diktátorům zejména, jde-li o diktátory provinční. Stalin či Mussolini dobře věděli, že na světě existují hranice, a že si nemohou dovolit všechno. To si neuvědomují jejich provinční následovníci. Krátce po zahájení bombardování Jugoslávie konstatoval jeden činitel americké Rady národní bezpečnosti, že účelem bombardování je přimět Miloševiče, aby zaplatil pro sebe nepřijatelnou cenu za své chování.

    Jenže pro Miloševiče je nepřijatelné jen to, ztratí-li moc.

    Demokratům se nelíbí na Miloševičovi, na Saddamu Husajnovi a jeho kolezích v Severní Koreji, že opakovaně porušují normy a pravidla, ustavené mezinárodními smlouvami, konvencemi pro lidská práva či prostě jen vzpomínkou na druhou světovou válku.

    Miloševič využívá naší slabosti - naší nechuti vést válku odporným způsobem. V případě Spojených států má Miloševič ještě další trumf v ruce - ví, že Amerika se bojí vlastních mrtvých a raněných. Ve věku profesionálních armád je to velmi podivný přístup. Hraje to také do rukou Miloševičových. Ten se nijak nad počtem mrtvých nepozastavuje.

    Nemůžeme si stěžovat, že nás Miloševič překvapil. V projevu v Prištině v roce 1987 dal Miloševič světu najevo, že zamýšlí posílit svou moc v Srbsku tím, že bude využívat ultranacionalistických postojů vůči kosovským Albáncům. Dlouho čekal na možnost vyhnat tyto lidi z Kosova a jednal nyní zcela logicky. Logika naší reakce musí být, že mezinárodní společenství, nebo NATO, nebo Spojené státy musejí být ochotny učinit vše, aby bylo Miloševičovi zabráněno v této činnosti.

    Ano, znamená to pozemní vojska, a ano, znamená to mrtvé a raněné. Pokud to nejsme schopni přiznat, znamená to, že nemáme vojenskou odvahu pro prosazení našeho morálního přesvědčení. Musíme se modlit o nové politické vedení, které tohle pochopí a bude schopno to vysvětlit i voličům.

    Alternativou je zrušit všechna poučení, o nichž jsme si mysleli, že jsme je získali za posledních šedesát let. Diktátoři mají dobrou paměť - a  takovou paměť bychom měli mít i my.


    Jaká je dnes americká zahraniční politika?

    Amerika utvářela poválečný svět, ale v devadesátých letech tohoto století chce Amerika hodně, je však ochotna riskovat jen málo

    Slabost americké zahraniční politiky je zjevnější než kdy předtím, argumentoval v úterý v deníku Guardian jeho zahraničně politický komentátor Martin Woollacott. Nyní je zjevný obrovský rozdíl mezi ambicemi americké zahraniční politiky a potřebou činných zásahů, bez nichž tato politika nemůže být realizována. Občané Kosova jsou vyháněni z domovů po tisících, čínští demokraté jsou ve vězení, Rusko se potácí od jedné hospodářské krize k druhé a americká a britská letadla bombardují Irák, bez jasné představy, proč to vlastně činí, a americká zahraniční politika vyhlíží daleko méně stabilnějši než kdysi.

    Před deseti lety se zdálo, pokračuje Wollacott, že Spojené státy nemusejí činit nic jiného, než si vybrat své politické investice a ve všech oblastech světa konečně dojde postupně k politickému narovnání.

    O deset let později jsme zažili světovou hospodářskou krizi, za niž nesou především vinu Spojené státy, a zdá se, že nyní vzniká krize v oblasti mezinárodní politiky.

    Pokud k tomu dojde, vinu pravděpodobně ponese tvrdošíjné americké odmítání využít vlastních zdrojů k řešení mezinárodních krizí, pokud to není za úzce omezených, pro Američany přijatelných podmínek, a také užívání často kontraproduktivního nástroje leteckých útoků.

    V Bosně since nakonec došlo k řešení, vádne naděje, že problém Kosova bude také vyřešen a americký vliv se projevil pozitivně v Severním Irsku. Jinde ale vypadá situace podstatně hůř.

    Spojené státy dovolily Binyaminovi Netenyahu, nejneschopnějšímu politickému představiteli, jaký kdy stál v čele Izraele, a Saddámu Husajnovi, nejnebezpečnějšímu vládci na Blízkém východě, aby jednali prot vůli USA. Situace v Rusku je katastrofální a částečně je to bezpochyby proto, že hospodářská politika, kterou Rusku doporučoval Západ, zhoršila jeho problémy. V Číně se mnoho očekávalo od tzv. "politiky angažovanosti", která prosazovala obchod s Čínou bez ohledu na čínské potlačování lidských práv, jenže nakonec neprospívá ani obchod, ani neprospívají lidská práva. To, že se neustále upřednostňovala Čína, nakonec vedlo k tomu, že Indie a Pákistán loni začaly otevřeně vlastnit jaderné zbraně. Úsilí přesvědčit Severní Koreu, aby se vzdala snahy získat jaderné zbraně, dosud nemělo úspěch. Často proklamovaný vstup Spojených států do Afriky se dosud nekonal a v srdci afrického kontinentu spolu válčí šest států.

    V Evropě je ochromována aliance, kterou vedou Spojené státy, americkým odmítáním použít pozemních vojsk v ofenzívní roli. Minimální většina, jíž nedávno schválil americký Kongress vyslání amerických vojáků pro mírové sbory do Kosova, pro jednotky, které by nečelily žádnému vojenskému riziku, ukazuje, jak obtížné bude, pokud nebudou letecké údery úspěšné, získat souhlas amerického parlamentu k vyslání pozemních vojsk.

    Existuje ještě jedno riziko, totiž že mezinárodní vojenské akce, které vedou Spojené státy bez souhlasu OSN, se stanou pravidlem. Spojené státy se snaží způsobit, aby bylo NATO restrukturalizováno jako nástroj světové politiky, který by útočil na teroristické státy, pašeráky drog, a mezinárodní zločince, působící ve velké části Afriky a Blízkého Východu.

    To vytvoří další nátlak na Evropu, která už je na Spojené státy, docela rozhněvána, protože Američané jeden den chtějí globální celoevropskou spolupráci a druhý den uvalují na evropské země obchodní sankce, které likvidují evropské pracovní příležitosti.

    V minulých týdnech vedly Spojené státy proti Evropě obchodní válku týkající se banánů z Karibské oblasti. Bylo to, argumentuje Martin Woollacott, nesmírně pošetilé, vzhledem k mezinárodní situaci, a nyní hrozí Spojené státy evropských zemím dalšími nehoráznými cly ve snazit vnutit Evropě americké hovězí s vysokou dávkou hormonů.

    Prezident Clinton pronesl v únoru projev o americké zahraniční politice. Zdůraznil v něm, že si Amerika nepřeje být izolacionistická, ale že chce "spolupracovat se všemi ostatními zeměmi" a že "musíme čelit všm nebezpečím společně". Jenže v projevu se hlavně zdůrazňovalo nebezpečí, jemuž čelí Amerika od chemických a biologických zbraní, a dále Clinton hovořil o tom, jak svět podvádí v oblasti mezinárodního obchodu - snažil se vytvořit dojem, že Američané vždycky obchodují jedině nevinně a eticky, zatímco cizinci systematicky porušují všechna etická pravidla.

    Je možná škoda, konstatuje Wollacott, že šest z deseti let od ukončení studené války je americkým prezidentem Bill Clinton. Vždycky mu totiž trvá dlouho, než se rozhoupá k činu, a dělá všechno s nervózním pohledem na průzkumy veřejného mínění a na Kongres, který je vůči němu většinou nepřátelský.

    Existují však v podstatě tři důvody, proč se octla americká zahraniční politika v obtížné situaci, pokračuje Woollacott. Americká zahraniční politika má za posledních deset let tři základní charakteristiky. Zaprvé, soustřeďuje se na ambiciózní, avšak nepříliš dobře promyšlenou snahu restruktualizovat poměry na světě. Snaží se spojovat prosazování deregulační hospodářské politiky a demokracie způsobem, který je často povrchní a neefektivní. Teprve nyní se začíná ukazovat, do jaké míry se staly nevyzkoušené neoliberální teorie podstatou americké zahraniční politiky.

    V sérii článků, které nedávno otiskl deník New York Times, ukázal tým reportérů, vedený novinářem Nicholasem Kristofem, jak se stalo součástí práce amerického ministerstva zahraničních věcí prosazovat deregulaci a odstraňovat veškeré překážky mezinárodnímu finančnictví a obchodu, při jednáních s jednotlivými vládami i při mezinárodním vyjednávání o hospodářských záležitostech. Součástí tohoto ideologického úsilí byla taktická kampaň, jejímž cílem bylo dosáhnout maximálního pronikání amerických firem do jiných ekonomik, prostřednictvím kritiky existujících obchodních bariér, i když byly pro ně rozumné společenské, kulturní nebo vědecké důvody, a částečně prostřednictvím selektivního využívání amerického politického vlivu. Od prosazování amerických filmů až po geneticky modifikované potraviny je americká zahraniční obchodní politika agresívní a legalistická.

    Americká globální hospodářská politika ochromila Rusko, vyvolala explozui ekonomik v jihovýchodní Asii, destabilizovala některé latinsko-americké země, ovlivnila hospodářský vývoj v mnoha zemích světa k horšímu a rozhněvala čelné obchodní partnery Spojených států, od Japonska až po Evropu. Demokratické principy, které Spojené státy prosazují pro jiné země spolu se svou obchodní zahraniční politikou jsou v pořádku, ale v mnoha zemích, například v Kambodži či v různých afrických státech, je tato demokracie budována na písku.

    Druhým hlavním rysem americké zahraniční politiky je posedlost Spojených států s vlastní bezpečností. Přirozeně všechny země usilují především o vlastní bezpečnost, avšak existuje zvláštní, podivný americký pohled na svět jako místo, kde neustále vznikají protiamerická spiknutí. Tento pohled jde velmi špatně dohromady s americkým úsilím prosazovat kolektivní bezpečnost.

    Sovětský svaz jako hrozba americké bezpečnosti už neexistuje, avšak americká oficiální mysl se obává různých nepřátel, včetně teroristických států, islámských fundamentalistů, teroristů, pašeráků drog a organizovaného zločinu. Nikdo nepopírá, že tyto problémy existují, jenže v Americe existuje podle Martina Woollacotta tendence vytvářet z těchto nejrůznějších hrozeb jednotné "podzemí zla", asi jako Rusko bylo pro Ronalda Reagana "říší zla". Američané někdy projevují snahu zaútočit na toto "jednotné podzemí zla" jednostranně. Spojencům se pak zdá, že zahajují válku, k níž by jinak nemuselo dojít.

    Amerika je také posedlá svou nejmodernější technologií, kterou považuje za zdroj bezpečnosti, jaký jiné země nemají. Vyvolává to dojem, že je možno zajistit zahraniční bezpečnost Spojených států bez obětí na lidských životech.

    Třetí slabost americké zahraniční politiky je podle Wollacotta přílišná uctivost nynější americké vlády vůči veřejnému mínění. Americká vláda zkoumá téměř denně, co si myslí američtí občané o různých jejích politických iniciativách, a lehce tak ztrácí přehled o tom, jaká politika je realistická. Pokud došlo v poslední době k nějakým úspěchům v americké zahraniční politice, bylo to jen v důsledku práce silných osobností, jako je Richard Holbrook, které ignorují neustále zkoumání veřejného mínění a vytvářejí novou situaci, na niž musí prezident reagovat. Jinak je americká zahraniční politika přeopatrná, zejména, pokud jde o vysílání vojsk do zahraničí.



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|