Jak se dostal nacionalistický národ do této války

Pískaly píšťalky, mávaly transparenty, kolony demonstrantů se vyrojily z mlhy. Ženy a děti bily do hrnců a pánví. Bylo 19.30 dne 28. ledna 1997 a můj příjezd do Bělehradu se odehrál v době, kdy se konal denní hlučný rituál přehlušování večerního zpravodajství v srbské televizi.

Lidé konečně ve velkých počtech demonstrovali v ulicích Bělehradu. Bylo to osm let po pádu berlínské zdi a v době po katastrofální válce, která rozervala Jugoslávii. Srbové došli k přesvědčení, že jsou nyní oni na řadě, aby zlikvidovali jeden z posledních komunistických režimů starého stylu.

Slobodan Miloševič, tehdejší srbský premiér, byl předmětem nenávisti a posměchu. Byla to doba, kdy Srbové mávali evropskými a americkými vlajkami. Tři měsíce demonstrací zaujaly svět a v mezinárodním měřítku zlepšily pověst ortodoxních Srbů po válečné brutalitě, která vycházela najevo poté, co vyšetřovatelé objevovali masové hroby muslimů a katolíků v Bosně a v Chorvatsku.

O dva roky později je Miloševič stále u moci a Vuk Draškovič, politik, který ho tehdy každý večer ostře kritizoval, byl právě odstraněn z bělehradské vlády. Americké vlajky jsou znovu na hlavním bělehradském náměstí, ale tentokrát jsou páleny. Demonstranti znovu stojí před bělehradskou televizí, ale tentokrát truchlí za více než deset pracovníků televize, usmrcených bombami NATO, naváděnými laserem.

Už v roce 1997 vznikala příští balkánská válka v jižní a chudé provincii Srbsk, v Kosovu. Katalyzátorem bělehradských protestů proti Miloševičovi v zime 1996 - 1997 bylo Miloševičovo odmítnutí uznat drtivé volební vítězství prodemokratické koalice Zajedno v komunálních volbách.

Skutečnosti, že etnická albánská většina v Kosovu - téměř pětina obyvatelstva Srbska - volby bojkotovala, si v Bělehradě ani nikdo nevšiml.

Lidská práva v Kosovu byla všeobecně ignorována a nevyskytovaly se o jejich porušování skoro žádné zprávy, ani v srbských nezávislých sdělovacích prostředcích. Ve svých projevech hovořil Draškovič, jeden ze tří vedoucích představitelů koalice Zajedno, o nacionalismu a o romantické slávě srbských království v dávné minulosti. Bylo zjevné, že jediným způsobem, jak přemoci Miloševiče, je být ještě nacionalističtější, než je on.

Převažující pocit ve Washingtonu a v Londýně byl, že je Miloševiče zapotřebí, aby podpořil nepevnou mírovou dohodu v Bosně. Italský ministr zahraničních věcí Lamberto Dini cestoval do Bělehradu a poskytl svou podporu prezidentu Miloševičovi.

O šest měsíců později koupily Telecom Italia a řecká firma OTE za jednu miliardu dolarů podíl v srbském telekomu. Miloševič zoufale potřeboval tyto peníze na podporu svého režimu a na to, aby si ve volbách v říjnu 1997 mohl koupit voliče.

Nevypočitatelný Miloševič najednou ustoupil a dovolil koalici Zajedno ovládnou většinu srbských komunálních úřadů. Více se očekával hněvivý rozklad této koalice. Vuk Draškovič a Zoran Djindič, šéf Demokratické strany, se nemohli dohodnot, kdo má kandidovat na funkci srbského prezidenta.

Dalším znepokojivým signálem o síle srbského nacionalismu bylo, že Vojislav Šešelj, bývalý velitel polovojenských jednotek a šéf extrémistické Srbské radikální strany, málem, jen o několik hlasů, zvítězil v prezidentských volbách.

Krátce poté, rebelové z etnické Albánské osvobozovací armády se poprvé objevili veřejně na scéně, na pohřbu vesnického učitele, jehož v jeho škole usmrtila srbská policie. Kosovo navštěvovala jen hrstka diplomatů z Bělehradu a většina z nich pochybovala, zda KLA vůbec existuje. Šéfredaktoři západních novin znuděně naslouchali varováním, že hrozí nebezpečí, že Kosovu bude explodovat.

Ale Kosovo skutečně explodovalo, a došlo k tomu o tři měsíce později, 28. února 1998. Zvláštní policejní jednotky zaútočily na vesnice Likosane a Quirez vrtulníky a ozbrojenými transportéry. Deset mužských příslušníků rodiny Ahmeti, nejmladšímu bylo šestnáct let, bylo vyhnáno z jejich statku a na místě popraveno. Byli podezříváni, že mají styky s KLA, která pravidelně útočila na vládní činitele a na policii.

V pravém balkánském slova smyslu to byla špinavá válka a znovu, Srbové, žijící v Bělehradě, stovky kilometrů od Kosovo, o ní nechtěli nic vědět. Jak bylo pácháno stále více zvěrstv, KLA reagovala unášením, mučením a popravováním vězňů. Srbská policie, podporovaná armádou, začala používat vyzkoušené praktiky z bosenské války. Vyplenila a vypálila desítky vesnic. Do října 1998 bylo donuceno přibližně 300 000 lidí utéci ze svých domovů.

Spojené státy se pokusily zastavit toto ničení, ale Madeleine Albrightová, ministryně zahraničních věcí, a Robert Gelbard, mimořádný vyslanec pro Balkán, udělali chybu. Domnívali se, že "věrohodná hrozba" opakování leteckých úderů NATO, která ukončila v roce 1995 bosenskou válku, bude stačit k zastrašení Miloševiče.

Postoje obou stran jsou nyní více opevněny než kdy předtím. Na jedné straně jde o věrohodnost NATO, na druhé straně o věrohodnost Miloševičova režimu. Ani jedna strana se nepoddá.

Nyní, po pěti týdnech bombardování, má pocit většina Srbů, že je ohrožena sama podstata jejich národa. Málo z nich kdy navštívilo Kosovo a i ti, kteří tam žijí, Kosovo nyní opouštějí. Avšak legendy, které obklopují jejich staré kláštery a hřibitovy se světci a poraženými hrdiny, mají zatím nad Srby větší moc než střely a bomby NATO.

Bělehrad se rychle vyprázdňuje. Ženy a děti odcházejí do Maďarska anebo jedou na venkov na chatu. Muži, mladší než 58 let, nesmějí Srbsko opustit, ale někteří nacházejí způsob, jak ze země uniknout. Jeden přítel se dostal do Itálie na rychlostním člunu pašeráka, vzal ho tam vysoký člen mafie, který tam jel na víkend na golf. Jestliže bude pokračovat tvrdošíjné ničení srbské infrastruktury, nebude existovat vytápění ani komunikace. Pak může západní Evropa očekávat novou vlnu uprchlíků, tentokrát Srbů.

Ti, kdo žijí v Bělehradě, jsou nyní nuceni žít zdravějším životem. Nebojsa, ekonom, nemá nic na práci, neboť i základní statistiky jsou nyní v Srbsku státním tajemstvím, tak svůj čas tráví hraním tenisu. Cigarety je obtížné sehnat, a jsou dvakrát tak drahé jako donedávna, tak přestává kouřit. Ani si nemůže dovolit příliš mnoho masa, i když zemědělci zabíjejí velké počty prasat, protože pro ně nemají krmivo.

Nebojsa je přesvědčen, že Srbové se musejí vyrovnat se svou minulostí a udělat nový začátek, tak, jako to učinilo po druhé světové válce Německo. Pak by mohli se západní pomocí znovu vybudovat svou zemi. Ale ten proces může začít jedině bez Miloševiče a Nebojsa je v naprosté menšině.

Minulý týden mi nařídila srbská policie, abych zemi opustil do 24 hodin. Nevysvětlila proč. Na hlavní silnici jsem potkal překvapivě velký počet mobilních jednotek protivzdušné obrany. Armáda stále měla pohonné hmoty a vojáci frustrováni neviditelným nepřítelem na obloze, se těšili na pozemní válku. Můj oblibený taxíkář v Bělehradě už chodí trvale v  uniformě a nadšeně se chystá do války.

Na hranici jsem byl vyslýchán tři hodiny a byl jsem svlečen do naha. Tajný policista v civilních šatech byl více byrokratický než agresívní. Když se přesvědčil, že nejsem špión, začal mluvit o politice.

"Jak je možné," zeptal se, "že země, jimž jsme pomohli ve dvou světových válkách, jsou nyní naši nepřátelé? Proč přišla Británie pod Američany o svou totožnost? Proč si neuvědomíte, že se Kosova nemůžeme vzdát?" Jako mnoho Srbů, zdál se být upřímně zmaten.