Podílet se na genocidě?
Nečinit nic by znamenalo podílet se na genocidě, říká Andrew Stroehlein..
V příběhu-podobenství z ulice však chybí pár důležitých postav.
Pokusil jsem se o rekonstrukci.
Dobrý den,
jmenuji se Andrew a v ulici Národů 357 bydlím jen krátce. Zažil jsem však toho
už dost a řeknu Vám, jsou to věci!
Sousedi odnaproti se jmenují Srpovi a je to divná rodina, pořád samé hádky.
Vedle nich bydlí nalevo pan Charvát, vysloužilý voják. S nikým se moc do řečí
nedá, ale je dobrý kamarád s Němcovými, co bydlí na konci ulice. Lidé říkají, že
kdysi měli Němcovi opletačky se zákonem a pan Charvát je nějak podržel, či co.
Napravo Srpů bydlí pan Turek, co má ve městě trafiku, vím jen to, že je to
vášnivý chovatel králíků.
Mezi domem pana Charváta a Srpových je takový kus trávníku a ohrádka na kolo a
pan Srp si ho tam léta dával.
Asi před týdnem pan Turek měl spor o ten kus se Srpem, chtěl ho pro králíky, že
prý je tam hezká tráva a nemělo by se to nechat ladem. A opravdu - druhý den tam
kolo nebylo, tak silně pan Turek na Srpa tlačil. Ale hned další den tam bylo
zas a tak se vám chytli a když pan Turek viděl, že to tak nepůjde, šel na to
mazaně: v noci si podřezal králíky a krev nakapal až k Srpům. Pak šel na policii
a Srp musel solit. Moc mne to pobavilo a pana Turka jsem poplácal po rameni,
jaký je to pašák.
A před 4 dny se vám zase strhla mela! Pan Charvát řek, že Srp musí s kolem
odtáhnout z toho pozemku, a tak se vám na něj obořil, až mu zlomil ruku.
Smál
jsem se, až jsem se za břicho popadal. Večer mne p. Chorvát pozval na kávu a tam
jsme se tomu všemu ještě jednou v klidu zasmáli.
A teď zas ti Srpovi. Každý večer slyšíte z jejich domu děsivé výkřiky, při
nichž stydne krev.Srpova manželka má, když jde nakupovat, velké podlitiny na
obličeji a kulhá. Dvě jejich děti nebyly už dlouhé týdny ve škole.
Tak jsem vzal hůl a šel na Srpa. Jednoduchý to nebylo, nějak se do toho
připletlo jedno z těch mlácených dětí, hrálo si moc nízko při zemi s autobusem,
no tak přišlo k úrazu. To víte, jak se člověk dívá z vejšky, nemůže vidět
všechno.
Zato Srpa jsem zřídil, že si jaktěživ netroufne. Ani nemá na koho, Srpová dávno
říkala , že to nevydrží, že půjde
z domu, a teď odešla opravdu i s tím zbývajícím děckem , jo, a to druhý už
odvezli v bílej rakvičce.
Nechápu, proč se na mě lidé z ulice dívají nějak divně. Říkám jim:
"No, ale vy argumentujete, že bychom do toho neměli zasahovat, protože to není
vaše rodina a není to váš dům.
Takový názor je krátkozraký, nepraktický a nelidský.? Kamarád Čulík mi taky
říkal:" Člověče, proč si z toho děláš hlavu, jednou se začít musí s napravováním
křivd.?
Jenže tuhle v krámě jsem zaslechl, jak si říkají manželé Čechovi:"Co je tohle za
člověka. Jednou mu nevadí vůbec nic a pak zas vyletí." A dpbře si pamatuju, jak
odpověděl pan Čech paní Čechové:"Jó, to musí být nějaká vyšší spravedlnost".
Příběh Andrew Stroehleina v ulici Národů zrekonstruoval
Jiří Kouba
