Stále více lidí nemá co říci, ale říká to dlouze
Vladimír Kusín
Vyšlo v dvouměsíčníku Listy č. 3/1999. Časopis lze předplatit na adrese listy@economia.cz.
Kdo se vrátil po dlouhých letech z ciziny, kde sám vesele hřešil proti jazyku domorodců i svému vlastnímu, záhy postřehl, že za posledního půl století postihla jeho líbeznou mateřštinu újma, a to nejen komunistická. Čeština se sice slovně rozrostla, jak vývoj káže, ale jazyková kultura se zadrhla. Mezi jazykovědci je moderní říkat, že jazyk sám se nemůže lepšit či horšit, může se jen neutrálně měnit a takovou změnu je nutno přijmout. Laikovi posuzujícímu užití jazyka budiž dovoleno soudit jinak. Ve vlastech českých se usazuje jazyková bída.
Zdá se, že kleslo procento lidí, kteří se umějí vyjádřit přesně a stručně, a současně i bohatě a krásně. Čeština zchudla, avšak - a to je také zlé - zároveň i zbobtnala. Vždycky měla sklon k tučnosti. K čemu Brit nebo Američan potřebuje sotva větu, na to Čechovi nestačí odstavec. Mezi myšlenkou a její vyjádřenou podobou se prostírají Lovosice. Tisk je plný blábolivých článků, které by pečlivý redaktor hravě seškrtal na třetinu, pokud by je vůbec nehodil do koše.
Vypadá to, že stále více lidí nemá co říci, ale říká to dlouze.
Jazykový projev se zanáší plevelnými prvky, od odpichových frází "No, jestli já k tomu mám něco říct, tak já bych si teda myslel, že ..." přes nadbytečná slůvka "no", "teda", "takže", "jako", "prostě", "vlastně", "v podstatě" a hypertrofií nadsázek a emocí ("strašlivě", "šíleně", "naprosto", "v žádném případě", "to se musím smát") až k tautologiím a košatému opakování již dvakrát řečeného. Jak kdo mluví, tak asi také myslí.
Samostatnou kapitolou je nadměrné a zpotvořené užívání cizích slov, dnes kořistěných zejména z angličtiny. Byl to nešvar i v době, kdy šlo zejména o slova a idiomy německého původu, které starší generace vzhledem k dlouhodobé vzájemnosti považovala (někdy právem) za ústrojné a významově snadno pochopitelné. Mladší ročníky nemají zkušenost ani s němčinou, ani s angličtinou, a podle toho to s výpůjčkami v jejich řeči vypadá.
Co má písemná i hovorová nekázeň v češtině co dělat s upadlým mravním vědomím? Hodně, i když nepřímo. Přispívá k obcházení pravidel řádného přechodu od postoje a myšlenky k jejich sdělení druhým a případnému uvedení do života. Poloznalost a šlendrián se berou jako něco běžného, jako standard, skoro norma.
To málo, co víš, nepřesně předáš dál.
A co má být? Tradiční obhájci jazykových hodnot se stydlivě stáhli do ústraní, snad pod diktátem lingvistické postmoderny, nebo aby je nedejbůh někdo neoznačil za škůdce nově nabyté volnosti. Anebo vědí, že hlásat jakoukoli jazykovou žádoucnost je prostě marné. A tak klopýtání jazykového úzu pokračuje a konce nedohlédneš.
Jak budeme mluvit a psát za dvacet let?
