pátek 3. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Česká civilizace:
  • "Dané slovo je zákon." O knize Česká literatura od počátků k dnešku (Jaroslava Janáčková) Školství v USA:
  • Ještě k americkému školství (Hana Horynová) Výzva:
  • Blokáda drůbežárny v Myslivi pokračuje, podpořte ji! (Děti Země a další aktivisté) Dnešní postoje k rokům 1968 a 1989:
  • Rozpačitá výročí (Dana Cihelková) Reakce:
  • Opravdu nemáme žádné povinnosti vůči "národu" ? (Dalibor Žůrek)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech! Britské listy letos na jaře četla čtenářská obec přibližně 15 000 samostatných počítačů měsíčně. Sledují je nejvlivnější kruhy v ČR. Mimo jiné poskytují BL jedinečnou možnost zahraničním firmám představovat se české vládě prostřednictvím reklamy na BL svými projekty. (Výtěžkem z reklamy v BL bude financována investigativní novinářská práce v České republice.) Zájemci pište sem.

    Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Titulní stránka

  • Setkání s redaktorem Britských listů Janem Čulíkem se koná v sobotu 4. září v 17 hodin v pizzerii "Padova" v Moskevské 20, Praha 10 - Vršovice, na stanici tramvají "Ruská", linky č. 22, 23, 4 nedaleko náměstí Míru.

    (Jan Čulík je ve čtvrtek a v pátek mimo dosah internetu, páteční vydání BL tedy vychází bez aktuálních zpráv z České republiky.)

  • Česká vláda, (přesně řečeno Pavel Mertlík) se rozhodla drasticky seškrtat rozpočet na českou kulturu, ale zato rozhazuje peníze v Americe. Znamená to pravděpodobně, že dojde k likvidaci českých literárních časopisů, jako je Tvar či jako jsou Literární noviny, které jsou závislé na vládních kulturních dotacích, a přestanou vycházet zajímavější knížky, protože je už vláda nebude finančně dotovat. Jistě, česká ekonomika je v propadu. Je však ekonomicky moudré likvidovat v dnešním českém postkomunistickém marasmu pozůstatky kulturního zázemí, které nutně závisejí na vládních dotacích? Co to bude znamenat pro další vývoj společnosti? A zajímavé je, že vláda se sice rozhodla seškrtat rozpočet pro kulturní výdaje až na třicet procent původní částky, nicméně však neváhá vydávat drahé peníze na záchranu českého domu ve Spojených státech, který, jak píše Jan Krondl, by zřejmě dokázali sbírkou v Americe zachránit Čechoameričané sami. Není to poněkud turecké hospodářství? Nemohl by se některý novinář na to pana Mertlíka zeptat?

  • Na adrese http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_fr.html je ve zkusebnim provozu Mertlikem slibovany registr ekonomickych subjektu. Zde si muzete potencialniho obchodniho partnera proklepnout podstatne lepe, nez dosud na http://www.justice.cz. Mimo jine novy registr zahrnuje i podnikajici fyzicke osoby (=zivnostniky).

  • Hledá se grafik. Autor knihy o nevšedních mezilidských vztazích hledá grafika, nejlépe studenta nesvázaného konvencemi, pro návrh obálky. Obraťte se na adresu MartanM@seznam.cz.

  • Případné sponsorování Britských listů. Ozvalo se několik čtenářů, že by chtěli finančně přispět na vydávání Britských listů. Máte-li zájem, můžete přispět na můj účet u České spořitelny, 2201638-018/0800, specificky symbol 5251663, variab. symbol 14. Prosím, dejte mi vědět e-mailem, že na to konto nějaké peníze posíláte. Nesejde-li se totiž realistická částka, s níž by se dalo něco podnikat, peníze všem dárcům vrátím.

  • Vlasta Leporská upozorňuje na internetové stránky, zabývající se korupcí na právnické fakultě. Jsou na adrese korupce.misto.cz/posli_dal.html.

  • Za názor vyhozena z německého výzkumného ústavu známá česká historička a politoložka Eva Hahnová. Podrobnosti najdete v tomto článku od Matthiase Roesera.

  • Český superšpión a smrt princezny Diany. Případ podvodných dokumentů týkajících se údajné vraždy princezny Diany a svědectví českého zpravodajce za komunismu, Karla Koechera, že neměl s  případem nic společného, je k dispozici také v angličtině v časopise Central Europe Review. - V aktuálním vydání časopisu Central Europe Review shrnuje nejnovější vývoj ohledně TV Nova anglicky Jan Čulík na tomto místě. Na jiném místě je v aktuálním vydání CER anglické shrnutí dosavadní historie televize Nova od Jana Čulíka.

  • Impuls 99 kritizuje JČ v angličtině v  časopise Central Europe Review v článku nazvaném No Pulse 99.

  • Zmatečné myšlení v Mladé frontě Dnes. Srovnání, jak tutéž informaci o výroční zprávě OSN o lidském rozvoji zpracovala Mladá fronta Dnes a deník Guardian, si nyní můžete přečíst i anglicky v tomto čísle týdeníku Central Europe Review.

  • Česká média, Zemanovy nadávky a tiskový zákon. Jan Čulík shrnuje nejnovější kontroverzi týkající se českých sdělovacích prostředků v angličtině v tomto článku v týdeníku Central Europe Review.

  • Poznámky a komentáře Jiřího Loewyho. Někdejší vydavatel (před pádem komunismu) exilového sociálně demokratického čtvrtletního Právo lidu a nynější novinář, píšící do celé řady českých periodik, má své články na internetu na této adrese.

  • Nepřípustná reklama v českém vysílání BBC. Napsala Juliana:

    Vazeny pane Culiku,

    domnivala jsem se, ze upozorneni o nepripustne reklame na BBC je v BL zbytecne dlouho, ale dnes (16. 8.) me tato stanice presvedcila o jeho stale aktualnosti. V glose o nezamestnanosti (redaktor rekl inflaci) byl Petr Holub uveden priblizne takto: "Zeptali jsme se na nazor P. H., sefredaktora Respektu, kteremu o teto problematice vychazi dnes v tomto casopise clanek."

    Respekt si nekoupim. Za prve je mi tento zpusob reklamy protivny, za druhe nerekl Petr Holub nic, co uz bych neslysela alespon padesatkrat.

    Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa, treba Petra Marese, nebo lidi z uradu prace.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.


  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

    Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

    Dané slovo je zákon

    O knize Česká literatura od počátků k dnešku, Lidové noviny, 1999

    Jaroslava Janáčková

    Toto je podle mého soudu nejlepší přednáška z velmi dobrého výročního semináře pro zahraniční bohemisty, které v Dobřichovicích, v Praze a ve východních Čechách tento týden organizovala Obec spisovatelů. Byla pronesena ve středu 1. září. Profesorka Jaroslava Janáčková donedávna vyučovala českou literaturu, zejména devatenáctého století, na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. (V osmdesátých let několik roků nesměla přednášet.) Projev pronesla profesorka Janáčková spatra bez papíru. Omluvte jeho hovorový styl - zveřejňujeme autentický přepis z magnetofonového záznamu. K semináři pro zahraniční bohemisty se v Britských listech ještě vrátíme dalšími příspěvky a rozhovory. JČ

    (V předchozí části semináře hovořil profesor Alexandr Stich o tom, jak mladí lidé používají zástupné slovo "vole", aniž by si toho byli vědomi, jako prostředku k zdůvěrnění konverzace. Zmínil se o tom, že tři středoškoláci blokovali se svými velkými taškami východ z tramvaje a byli zabráni v náruživou konverzaci, prošpikovanou velmi častým opakováním slova "vole". Když musel vystoupit, profesor Stich se na ně obrátil slovy: "Dovolte, volové, pusťte mě vystoupit." - Studenti byli pohoršeni a šokováni. Sticha z tramvaje následovaly rozhořčené výkřiky: "No, co si to dovoluješ, vole...!")

    Abych navázala na Alexandra Sticha, pokud jde o oslovení "vole", společnost šesti - sedmiletých dětí, se oslovuje jen "vole". A mě napadne se zeptat, "A co to je vůl?" A oni strnou, protože to nevědí, co to je. Oni skoro ani netuší ještě, že je to zvíře, a ani nevědí, kam to patří. Tím jsem je na chvíli úplně rozložila. Chvíli si to přestali říkat a potom s úžasným zájmem začali poslouchat, co je to vůl, co je to za druh zvířete a že to je vlastně tak vznešené zvíře, že je otázka, jestli si tak můžeme nadávat. Ale to už sem nepatří.


    Já jsem v té šťastné situaci, že Alexandr Stich vytvořil skvělé pozadí pro tuto malou úvahu a pan kolega tady z Paříže se přimlouval za to, aby byly další Čítanky české literatury. Vidím, že se zájmem sledujete tu knihu, kterou tady poslal Alexandr Stich, tu knihu Česká literatura od počátku k dnešku.

    Mám tu čest náhodou být spoluautorkou. Psala jsem tam jen kousek, od Máchy k Březinovi, k symbolismu, a vlastně celé dvacáté století, a to je polovina té knihy, napsal Jiří Holý, který tady není toho času asi mezi námi mimo jiné proto, že dělá korektury čítanky.

    Co to vlastně je a jak to vzniklo

    Když mě dovolíte, pár slov k předhistorii, ke genezi té knihy a k její perspektivě.

    Předhistorie je taková, že škola a školní výuka pořád potřebuje učebnice. V českých školách se drží ten předmět, něco jako "Dějiny literatury", i když to nejsou dějiny literatury a my to budeme do své smrti obhajovat, aby to bylo takto koncipováno, protože to je jeden z předmětů, který může dávat nějakou představu kontinuity nějaké lidské činnosti a zcela specifických projevů a hodnot.

    Je to nějaký takový relativně souvislý, relativně ucelený a v čase uspořádaný celek. A to časové uspořádání, že něco je dřív a něco je potom, do toho vnáší nějaké rozdíly a zvláštnosti, a tím se ta činnost obohacuje.

    Kromě toho, umění, jak se všichni shodneme, a taky literatura, má vlastní paměť. Je schopno uchovávat hodnoty své vlastní tvorby a své vlastní tvořivosti. Je to zvláštní sféra, kde se míň ztrácí než v mnohých jiných sférách lidské činnosti.

    Teď jsme v situaci, to patří k historii, že po roce 1948 se autoři učebnic pro školy kádrovali. Učebnice byly vystaveny zvláštnímu dozoru právě proto, že se to chápalo jako tvorba nějakého světového názoru a výkladu. Ideologická sešněrovanost se tu mohla uplatnit mnohem víc, než kdekoliv jinde.

    To se strašně vystupňovalo za normalizace. V sedmdesátých a v osmdesátých letech. Mohla bych vypravovat anekdoty, jak jsem bývala vyzvána, abych se účastnila nějaké učebnice, jak se to tajilo, co z toho vzniklo, a tak dále. Ty anekdoty nechci vypravovat.

    Co se stávalo s tím předmětem. Ten předmět se napřed silně ideologizoval. Literatura se vykládala jako obraz společenských poměrů a výraz ideologických zápasů. V sedmdesátých a osmdesátých letech se to ještě vystupňovalo. A co se stávalo, potom. Že se vlastně dobrý učitel, ve snaze se vyhnout těmto schématům, uchyloval k tomu, že mu z předmětu zbyly telefonní seznamy. Že místo aby se pojednávalo o literatuře jako o uměleckých dílech, učili se autoři s nějakými letopočty, díla s nějakými letopočty, čítanky se četly a nečetly. Předmět se zbavoval svého nejvnitřnějšího obsahu a étosu.

    Felix Vodička

    Už v šedesátých letech na tuto situaci poukazovali nejosvícenější čeští učitelé, mezi nimi Felix Vodička. A Felix Vodička, chudák, byl to můj učitel, v jedné chvíli byl pověřen ministrem školství, to byla ta naše šťastná šedesátá léta, aby připravil zcela novou koncepci vyučování literatuře a aby se vyučování literatuře stalo humanitní disciplínou, která slouží také estetické výchově.

    Felix Vodička dal dohromady autorský kolektiv, sestavený s nejlepších odborníků a vytvořil velkolepou koncepci. Říkal jí potom Svět literatury. Ta učebnice se také jmenuje "Svět literatury", ne Světová literatura. Je to pokus vidět vývoj světové literatury, je tam bible, jsou tam orientální literatury. Česká literatura je vsazená do toho vývoje. Ale ne tak, že by se poměřovala. Hledaly se proporce. Toto je první díl "Světa literatury", literatura od nejstarších dob k evropskému romantismu. Předcházelo tomu asi padesát stránek teorie literatury, to psal pan profesor Vodička sám o jedněch prázdninách. Byl to pokus vytvořit jakýsi vstup do toho, co je to literatura, jak o literatuře uvažovat, a tak dále.

    V tom vstupu se odkazovalo k určitým kapitolám historickým. Byl to také pokus propojit historii a teorii a dát velice osvícený koncept toho, co je podstata literatury jako slovesného umění.

    Byl vydán první díl a než stačil se druhý rozepsat, přišel převrat po šedesátém osmém roce. Tato učebnice byla ve školách zakázána. Nesmělo se podle ní učit. My celou dobu, co jsme učili českou literaturu na univerzitě, jsme poznali na studentech, kdo byl vychováván na této učebnici.

    Oni to třeba nevěděli, ti studenti. Ale my jsme to poznali. To jde jako tichá pošta. Ne každý z nich měl v rukou učebnici, ale kantor v rukou tu učebnici měl.

    To dílo zůstalo torzem. Druhý díl nebyl dopřán. Zůstal v náčrtech, mimo jiné protože profesor Vodička zemřel.

    Nastala v sedmdesátých letech deprese. Nebyl v tu chvíli člověk, který by se byl projektu ujal a potichu na něm pracoval dál. Protože autorsky už role byly rozvrženy pro tuto učebnici.

    Po roce 1989 se stačil vydat první díl. Pak ještě udělali rozšířenou verzi prvního dílu. Další díly nebyly napsány, ačkoliv jisté osnovy existovaly. Vlastně ani nevím proč, ačkoliv jsem sama patřila původně do toho kolektivu pro devatenácté století.

    Nápor na trhu učebnic

    Ale to neberu jako stížnost. Trochu tuším, proč se to stalo. Po roce 1989 - 1990 totiž nastal úžasný nápor na trhu učebnic. Jakmile se uvolnila scéna, každý středoškolský učitel, který měl svoje poznámky, sedl a sepsal, co měl ve svých poznámkách, a čím to bylo stručnější a čím to mělo líbivější hesla, tím ochotněji se toho chápali vydavatelé. Protože už vznikaly učebnice lehké, přehledné, tenké a bylo to hned. Autor musel být velice pohotový, nesměl o tom moc přemýšlet. Musel velice rychle produkovat.

    Samozřejmě dostávaly přednost učebnice, kde bylo vždycky něco o světové literatuře. Jak je to se světovou literaturou a českou, o tom tady byla řeč, (hovořil o tom Alexandr Stich, Britské listy se k tomu vrátí, JČ), k tomu se nemusím vyjadřovat, profesor Vodička ty proporce velice těžce hledal, velice citlivě je chtěl vyvažovat a nešlo mu o dějiny literatury. Šlo mu o jisté typy literárního umění, které se rozvíjejí v různých kulturních prostředích trochu souhlasně a trochu různě. Šlo také o různorodost.

    Jakmile záležitost postavím na argumentu, že by to měly být dějiny, začne všechno být mnohem složitější.

    Trh učebnic začal být přesycován. První nakladatelské monopoly vznikly právě v úseku učebnic, hlavně středoškolských učebnic a učebnic pro základní školy, protože tam je trh zaručený, objednavatel je jasný, dostat ministerské výhody nebo razítka, to byla věc úředníků, kteří se o tom domluvili, do toho trochu vidíme, jak se to dá udělat.

    Takže liberalizace znamenala, že se vyrojilo spoustu učebnic a několik nakladatelství, která ovládla trh. Mají svoje nákupčí, celou svou vytvořenou síť. Včetně toho, že odměňují učitele, kteří odebírají jejich učebnice, odměňují ředitele, kteří mají jejich učebnice, a tak dál. Tato nakladatelství už vydala celé řady učebnic, už mají svoje formáty, svoje barvy, svou typografickou úpravu. Vstoupit do tohoto trhu, kde se platí, kde je odbyt, kde se dělají velké náklady, lze jen za cenu, že přijmete diktát toho monopolu.

    To jsme pochopili velice brzo.

    Monopol nechce výjimečnou knihu. Nechce knihu namáhavou. Nechce knihu, která by vybočovala z řady. Protože má svoje představy úspěchu, odbytu a standardu.

    Přičemž to vyprázdnění předmětu, které nastávalo od padesátých let, se ještě dostalo do kuriózní situace tím, že se v podstatě změnila jen jména autorů, co se probírá. Ubyli třeba dělničtí básníci a byli nahrazeni jinými. Teď je například považován za velkého autora Jaroslav Durych, o kterém dříve padla třeba jen krátká zmínka, ale v učebnici nebude zase nic podstatného, takového, co by lákalo mladého člověka, "Vezmi si knihu a čti".

    Nejhůř dopadli ineditní autoři a samizdat. Protože o tom všem se hovoří jen na úrovni primitivní informace, která mívá výrazně ideologické zabarvení: "Toto se musí doporučovat a chválit."

    Prolomit to je velice těžké.

    Literatura jako umění

    Když jsme pozorovali tu situaci, dohodli jsme se s několika kolegy, včetně zde přítomného Alexandra Sticha, Jana Lehára, Jiřího Holého, že se pokusíme udělat učebnice, které budou představovat literaturu jako umění. Budou úzkostlivě dbát na to, aby byly na úrovni soudobého vědeckého poznání a které bude se snažit představit literaturu jako určité živé umění, to co, může oslovit i mladé lidi.

    Když jsme se o tom krásně poradili a udělali první smlouvy, rozpadlo se nám nakladatelství Český spisovatel. To, co tady ukazoval kolega Stich, čítanka Česká literatura od počátku do raného obrození, ta ještě stačila vyjít v Českém spisovateli, ještě tam vyšel Holý, čítanka a učebnice pro roce 1945, ale najednou byl konec a padali jsme zase do propadliště.

    Ujalo se nás nakladatelství Lidové noviny. Ví, že vstupuje do panství monopolů s učebnicemi. Rozhodlo se pro nekonvenční způsob. Že nebudeme postupovat jednotlivými knihami pro jednotlivé ročníky a že uděláme z toho, co máme napsáno, knihu "pro školu a dům", jak tomu říkáme. Že to bude pro výběrové školy, pro žáky, pro studenty, kteří chtějí něco víc, než co mají ve svých šablonovitých učebnicích. A že to bude - a to byla naše myšlenka nikoliv poslední - pro potřeby i zahraniční bohemistiky a pro potřeby vysokoškolských studentů. Aby se dostali na slušné poznatkové niveau, než začnou nabírat, co jim má poskytnout univerzita, nebo souběžně s tím.

    Vždycky jsem zdůrazňovala studentům, že je potřeba, aby si četli knihy, které je nekazí. Že je důležité nebrat něco, co se podbízí. Jakmile začnou podbízivým, těžko se z toho dostávají. Ať jdou raději do toho těžšího a těžší je pak potáhne dál.

    Vznikla tato kniha, která je v prodeji, která tady koluje.

    Nějak letos zjara přišlo rozhodnutí, že se budou vydávat čítanky k této tlusté knize a že se budou formátovat stejně jako tato kniha. Nakonec přišel požadavek, že budou obrázkové, ale tam už je obrázků málo. A že to budou - a to je pro nás nejdůležitější, pro mě to bylo úplně základní - že tak, jak ty čítanky sestavíme, tak je vydají. Máme ty čítanky velice bohatě dotované textově. Z každého autora jsou tam i ukázky z publicistiky. Je tam něco i o autorovi, z uměleckých metatextů. Po jistém uvážení jsme rozhodli, že se to nebude jmenovat "Čítanky", že to není čítanka jenom pro školu. Že je to taková kniha na čtení. Bude se to jmenovat Kniha textů I., II., III., IV.

    Vznikne z toho pětisvazkový komplet. Bude to výběr textů z české literatury od počátků až po současnos, a jedna kniha, představující souhrn.

    Až to budete číst, budete vidět, že to nemá žádnou velkou vyrovnanost. Každý jsme si vlastně pro sebe stanovovali metodiku výkladu. Ani jsme dost nedodržovali proporce.

    Co je důležité. Neříkáme tomu Dějiny literatury. Jmenuje se to Česká literatura. Míníme to jako představení, prezentaci české literatury v chronologické řadě. Neříkáme, že se zbavujeme výkladu, a taky neslibujeme, že jsou to dějiny. Protože dějiny by vyžadovaly daleko víc. Vyžadovaly by dějiny institucí. Třeba pro devatenácté století v Čechách je strašně důležité nakladatelské podnikání. Kdo vydával české knihy. Jak je vydával. Protože to je to drama, které je vespod a které nemůžeme v této rovině sledovat, když nám jde o to, představit hlavní hodnoty literatury a hlavní hodnoty v podobě zachovaných děl.

    Zápas o nemožné

    Já jsem se asi od všech ostatních odlišila v devatenáctém století tím, že u mě jsou to hodně monografické kapitoly. Pokládala jsem za důležité, když jsem myslela na to, že je ta kniha vlastně taky pro určitý věkový stupeň, představit nějakou galerii osobností, které nějak rostly a které v nějakých podmínkách zápasily o nemožné. A zápasily i s lidmi kolem sebe, i s malostí poměrů, i se svým zdravím i s konečností svého života. A tyhle zápasy mě zajímaly. Chtěla jsem je předvést. Protože si myslím, že člověk - jednak v každém věku, ale právě ve věku dospívání hrozně potřebuje sledovat lidské osudy a rozumět různým lidským osudům.

    Dané slovo je zákon

    Sledovali jsme to, abychom knihu výkladovou, knihu přehledu, doplnili texty. Snažíme se ty texty tisknout s nejvyšší možnou pečlivostí. Abychom netiskli zkomolené texty. Víte, co se dělá při čítankách a při výborech. Že z jedné čítanky se opisuje do druhé čítanky a že z jednoho výboru se to přejímá do druhého výboru.

    Potom se vám stane, že v pohádce Karla Jaromíra Erbena "Dlouhý, Široký a Bystrozraký" (já podle Cimrmanů pořád říkám "Krátkozraký") že tam je věta,

    Dané slovo je zákon.

    Říká to král svému synovi.

    Pětileté děvče, kterému jsem četla tu pohádku, a chtěla jsem ji zkracovat při pátém čtení, mi řeklo, "Babičko, tys něco vynechala. Ty vynecháváš."

    A já jí povídám, "Co jsem vynechala?" Chtěla jem obhájit to, že zkracuju.

    A ona mi řekla, "Babičko, tam bylo 'Dané slovo je zákon'." Ona ještě vlastně skoro neví, co to je, ale už si to vštípí, už to ví.

    A když jsem potom viděla nějakou čítanku, kterou se mi chlubili autoři, pro pátý ročník základní školy, a tam je tato Erbenova pohádka, tak samozřejmě tam tato věta není a je ta pohádka vykleštěná.

    A když říkám autorům, "Ale u Erbena je, že dané slovo je zákon." - "Tomu by děti nerozuměly."

    Víte, tak co se děje?

    My jsme se snažili dát těm ukázkám maximální péči.

    Abychom je tiskli pečlivě. Čítanka je už ve vývěscích. Tyto dny, snad 4. září, se začne prodávat. Potom bude v prodejnách nakladatelství Lidových novin, bude u pana Fišera v Praze.

    Bohužel, když jsem to s radostí začala prohlížet, už jsem tam našla asi tři chyby. Ale ne v textech jiných autorů, v našich textech. Tak to mě trochu uklidnilo.

    Protože u sebe mohu tu chybu líp snést, než kdybych ji našla v textu Boženy Němcové. Ale i tam může být, protože jsme ještě na hranici civilizačních pásem. Nakladatelství už všechno dělá přes počítače, ale ne všichni autoři a redaktoři už pracují s počítači. A při tom vzniká tolik komunikačního šumu. Mimo jiné z toho nám vzniká mimořádně namáhavá práce i chyby. Tak za ty chyby se omlouvám a za české autory devatenáctého století se přimlouvám, abyste je četli, abyste našli spoje - mladé lidi kolem sebe, kteří si tam najdou nějaké to zrno, že dané slovo je zákon, anebo něco krásného.

    Jinak ještě poslední poznámku. Celá tato kniha i tyto čítanky jsou dělány jenom z české literatury a na české literatuře.

    Protože jsme si řekli, právě v této situaci, v které jsme, při vyprázdnění toho předmětu, že mluvit o všem je nezodpovědné. Koketovat se světovou literaturou je nezodpovědné.

    To, co musíme udělat v tuto chvíli, je udělat něco pro českou literaturu. V tom je naše poslání, zde je naše parketa. Neříkám, že bychom se pro budoucnost zříkali dalších hledisek, my anebo autoři, kteří přijdou po nás. Spíš ti, kteří přijdou po nás. Třeba mezi těmi spoluautory budete i vy a bude to potom šťastná okolnost. Děkuju vám.


    Ještě k americkému školství

    Hana Horynová

    Zajimalo by mne, kdo a kdy rozsiril famu o nemoznem americkem skolstvi. Podle mne by melo spoustu ceskych rodicu například zajimat, ze tam deti mají desitky volitelnych predmetu, ktere je neco uzitecneho do zivota doopravdy nauci - at uz keramiku nebo ucetnictvi.

    Naše dcera se v 15 letech rozhodla, ze pojede do Ameriky. Anglicky umela pomerne malo, o to vetsi mela kuraz. Ja jsem na jeji pozadavek pristoupila hlavne proto, ze mi pripadalo nejmin pravdepodobne, ze by se v tomto veku zalaskovala a nechtela zpatky, coz by se o rok dva pozdeji mohlo stat.

    Odjela prostrednictvim jedne zprostredkovatelske agentury, která ještě existuje ( a to uz je 8 let), takze to nejspis dela dobre. Nektere věci nam tam pripadaly, jak Alence v risi divu, především proto, ze jsem puvodnim povolanim ucitelka matematiky. (Dnes bych se k tomu dokazala vratit tak jedine na waldorfske skole.)

    Prekvapeni c.1: Jeji host sister ji zavedla poprve do skoly a tam se nekteri zaci s uciteli objimali a libali. Opravdu se jednalo o vztahy mimoradne pratelske a srdecne. ( A nebylo to v Beverly Hills).

    c.2: Nase dcera si pripravila pro svou oblibenou ucitelku vanocni darek - knizku o Praze. Ta pro ni na stejny okamzik nachystala taky darek - parfem za 24 dolaru, ktery byla vybrat se svou dcerou, aby se urcite libil a pridala pranicko, které mne rozplace ještě dnes.

    c.3: Ve skole pracuje poradce, ktery hned na zacatku zaradil dceru do anglictiny o rok nize, nez byli jeji vrstevnici, a o par dni pozdeji do matematiky o rok vyse. Komentar ke znamce na vysvedceni, ktery lze cesky nejlepe nazvat podrobna pochvala, je pohlazenim na dusi pro zaka i pro rodice.

    c.4: Za 1 pololeti se na high school ve volitelnem predmetu ucetnictvi na pocitaci naucila vic nez tady za cely skolni rok na obchodni akademii (jeji slova).

    c.5: V prvnim pololeti hrala nase prumerne sportovne zalozena dcera pozemni hokej za skolu, coz ji krome radosti ze hry pomohlo zapomenout na stesk, protoze trenink byl nekolikrat tydne a o vikendu se konaly meziskolni zapasy.

    Pri jejim pobytu taky nebylo vsechno idealni. Dostala se do rodiny, ktera jeji pritomnosti pouze oddalovala rozvod. Měli jedinacka, o rok starsi dceru, s mnohem horsimi skolnimi vysledky, takze ji měli koho davat za priklad ...atp.

    V dusledku svych znalosti anglictiny (jiz v roce 1992) ziskala nase dcera na konkurs uz nekolik pobytu na zahranicnich skolach a to nejdulezitejsi- prislusne sebevedomi.


    Blokáda drůbežárny v Myslivi pokračuje, podpořte ji!

    Pomozte místním lidem zabránit ve stavbě slepičího koncentráku!

    Mezioborova pracovni skupiny pro drubezi velkochovy na Domazlicku, Martin Synek, Brudek 2, 345 06

    tel: 0189/77 90 84 (Martin Synek) tel//fax: 019/74 55 905 (Jan Rovensky), E-mail: dz.plzen@ecn.cz

    Vazeni pratele !

    Od patku 27.8.1999 probiha na Domazlicku pokojna blokada staveniste velkokapacitni drubezarny Mysliv. Akci zahajili mistni lide s podporou CEPO DZ, Svobody zvirat a dalsich organizaci. Dnes, paty den blokady, mezi jejimi ucastniky stale prevazuji mistni obyvatele. Vetsinaˇz nich je vsak v produktivnim veku, ma rodiny, hospodarstvi, nekteri si na blokadu museli vzit dovolenou nebo neplacene volno. Nyni potrebuji Vasi pomoc !

    Protoze dnes bohuzel nedoslo k dohode s investorem stavby, bude protestni akce pokracovat. Ocekavame, ze jiz ve ctvrtek by proti nam mohla zasahnout policie.

    Pokud jste spolecne s nami presvedceni, ze "slepici koncentrak" pro 600.000 kuric zivoricich na plose listu A4, povoleny navic v rozporu se zakonem a nad to v prirodnim parku Cesky les na hranicich Chodska neni "to prave orechove", prijedte blokadu podporit !

    Jedine, co potrebujete, jsou alespon dva dny volna, spacak, obcansky prukaz a dobra nalada. Pokud mate obavy z konfliktu s policii nebo se zamestnanci investora (ti vsak s nami az doposud sympatizovali), prijedte take, muzete fungovat jako spojka, kontaktni osoba, ridic, fotograf ci pomocnik ve stabu blokady.

    Pokud jste se prave rozhodli nasi akci podporit, nevahejte a zavolejte na cislo 0603/887 268 (Jan Rovensky). Poskytneme Vam aktualni informace primo z terenu, dohodneme Vas odvoz z Domazlic do Myslivi, pomuzeme s nalezenim vhodneho dopravniho spojeni ....

    Cekame na Vas !

    Další informace o protestech proti domažlickým drůbežárnám najdete na:

    http://www.ecn.cz/detizeme/pldozacz.htm


    Rozpačitá výročí

    Dana Cihelková

    Události z 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989, ač je od sebe dělí 21 let mají mnoho společného - vzpomíná se na ně s rozpaky a pocity hlubokých deziluzí. Historická paměť českého národa jakoby se uzavřela sama do sebe a chtěla zapomenout. Stranou pozornosti jsou ponechány oběti a pokud je média připomenou, jsou vnímány jako marnost nad marnost. Postkomunismus má totiž mnoho důvodů, aby se těmto výročím pokud možno vyhnul a odbyl je formalitou rozpačitého kladení věnců. Náhodní přihlížející neslzí dojetím, netleskají klanějícím se politikům, natož aby přiložili svou kytičku. Není totiž důvod.

    Komunistům se vyčítalo, že svévolně předělávají historii k obrazu svému. Byla to nepochybně pravda. Co si má však člověk myslet, když se dnes setkává s týmiž projevy dějepisného vandalismu, cynicky manipulujícího s fakty, jakoby se skutečná paměť národa stala nežádoucí přítěží. A tak se například můžeme dočíst, že husitské hnutí bylo vlastně spiknutím loupeživých zemanů a vzbouřené lůzy, soupeřících s papežem o moc nad Korunou českou. Doba pobělohorská se už raději nevzpomíná vůbec. Připomíná totiž doby veskrze nedávné. Tehdy, jako dnes, táhly přes české kraje hordy lancknechtů, rabující vše, na co přišly.

    První republika, ten bastard vzniklý z rozpadu Rakouska Uherska, s přívěskem Zakarpatské Rusi na chvostě, jinak se totiž mezi neoliberální elitou o ní nehovoří, rovněž vegetuje tak nějak na periferii zájmu. Pokud je vzpomínán T.G.Masaryk, tak pouze jako historický fakt, s kterým se nadá nic dělat. O jeho morálním a mravním apelu, varujícím občany před ztrátou tváře, se nehoří pro jistotu vůbec a pokud ano, tak jen mezi "zpozdilými" pamětníky, nechápajícími, že současná propaganda má své vlastní elity. Definitivní konec masarykovského Československa, v březnu 1939, je nanejvýš popisován jako důkaz, že Češi jsou národem, neschopným ubránit svou suverenitu. Z důvodů nových spojenectví se pak Chamberlain a Daladier propadají do neexistence.

    Únorový puč roku 1948 je naopak vzpomínán při kdejaké příležitosti, avšak ne vždy jako tristní příklad komunistické zlotřilosti, ale také jako důkaz české zabedněnosti, neschopné pochopit, že leze z chomoutu nacistického do chomoutu bolševického. Na fakty doložitelnou skutečnost, že Jan Masaryk na sklonku roku 1947 navštívil Ameriku, v úmyslu vyložit Trumanovi, co se v Československu děje a byl tímto prezidentem přehlídnut, se rovněž v novodobé verzi naší historie nepamatuje. Toho únorového podvečera 1948 rozhodně nepochovaly milióny Čechů a Slováků po dláždění ulic s puškami na ramenou, ale pochodovaly tam pouze komunistické bojůvky v uniformách milice. Nebylo pak divu, že obvyklá mašinérie represí a zastrašování, jakou disponuje každý totalitní režim, zahnala většinu národa do pasívní resistence.

    Tímto jsme se dopracovali k příčinám událostí jara 1968. Od únorového puče neuplynulo ani dvacet let a většina Čechů a Slováků pochopila, že komunistická utopie selhává, mimo jiné také proto, že se uskutečňuje zlotřilými metodami. Je rovněž nutno přihlédnout k faktu, že idea sociální rovnosti nebyla jen komunistický patent, ale ovládala mnoho jiných hnutí, nemajících s komunismem nic společného. Šlo o historicko vývojový fenomén, mající své zastánce prakticky všude na světě. To byl také důvod, proč pražské jaro 1968 nemohlo překročit svůj stín a jeho hybnou silou byli reformní komunisté.

    Dnes se o tomto krátkém období uvolnění hovoří jako o době, která se v ničem nelišila od Gottwaldovy, Zápotockého a Novotného éry. Je to však účelová lež, šířená neoliberály, kteří si s historickými dokumenty příliš hlavu nelámou, jen když to těm reformistům nandají tak, že už si nikdy v politice ani neškrtnou. O tom, že se začalo veřejně hovořit o zločinech padesátých let, že na pořad dne přišly rehabilitace a lidé přestali být pronásledování za své názory, se účelově mlčí.

    Uvolnění však také přišlo ve věcech majetkoprávních a možnostech podnikat. Tehdejší Občanský zákoník přestal být brán jako dogma a lidé si mohli koupit nemovitosti, značně přesahující rámec, vymezený touto stupidní normou. Mohli konečně vlastnit více půdy, než jen dvorečky a zahrádky. Objevily se dokonce živnosti, výrobní družstva a všelijaké přidružené výroby, uvolňující podnikatelskou aktivitu. Lidé mohli mnohem svobodněji cestovat do ciziny, číst zahraniční literaturu a časopisy. O tom se dnes taktéž zarytě mlčí.

    Prznitelé historie tvrdí, že pražské jaro 1968 bylo výhradně komunistickou záležitostí, probíhalo v režii UV KSČ a inveze vojsk Varšavského paktu byla vlastně důkazem, že komunismus je nereformovatelný. Tato polopravda, jako všechny jiné, rovněž nemůže ve světle historických faktů obstát. Ačkoli Dubčekovo vedení mělo neobyčejně velkou podporu mezi veřejností a těšilo se všeobecné důvěře, v historických pramenech lze najít dostatek signálů, že tato očekávaná reforma bude směřovat dál, než si členové tehdejšího UV KSČ chtěli připustit. Správnou otázkou tudíž je, kudy by tato reforma směřovala, kdyby nebylo invaze? Odpověď na ní bychom mohli najít v Gorbačovově éře, která v podstatě byla jinou modifikací roku 1968.

    Tohoto rizika si byl Brežněv nepochybně vědom. První spojence našel v těch elementech, které měly na svědomí zločiny padesátých let, nebo se cítily ohroženy budoucími změnami. S čím však nikdo nepočítal, byl spontánní masový odpor občanů. Bez ohledu na to, co později následovalo, šlo o bezprecedentní hrdinství, které se dnes bagatelizuje. Dubčekovo křídlo UV KSČ nepochybně selhalo, jak lidsky tak politicky. Je však třeba se ptát proč?

    Je polopravda každé tvrzení, že reformní komunisté zradili národ v jeho nejtěžších chvílích právě proto, že byli komunisty. Ta zrada totiž měla základ na všech úrovních státní moci. Tisíce partajních aparátčíků se pustilo do kolaborace s KGB a GRU dlouho předtím, než invazní vojska do Československa vtrhla. Objektivně vzato, Dubčekovi lidé neměli mnoho na vybranou. Buď se stát mučedníky, nebo přijmout kompromis a doufat, že kolaboranti budou respektovat alespoň nějaké meze. Husák, Bilak, Štrougal, Kolder a mnoho dalších lidských hyen však žádné meze neznali. Na druhé straně je historická pravda, že reformisté šli v kompromisech dál, než bylo objektivně nutné, a tím pohřbili ty naděje, které do nich lidé vkládali. Přišlo nevyhnutelné - pookupační moc je sešrotovala i s puncem zrádců, který si dobrovolně vypálili na čelo.

    Lidé, ačkoli ještě 21. srpna 1969 dali kolaborantskému režimu pocítit svůj odpor k okupaci, byli vystaveni deziluzi a pocitům zrady. Pochmurnost té doby jim vzala veškerou naději do budoucna. Cítili se opuštění a zaskočení tím, jak Husákův režim s nimi zachází. Někdo emigroval, někdo se stáhl do ústraní a kdo našel odvahu vzdorovat, skončil ve vězení nebo v kotelně. Husák pochopil, že pasívní odpor lze zlomit korupcí a strachem.

    Je však obludnou lží, že s komunisty kolaboroval nějakým způsobem každý. Tuto fantasmagorii si vymysleli ti, kteří se dnes schovávají za jakousi kolektivní vinu, jen proto, aby se ze své viny vyvlékli. Zrovna tak není pravdou, že tento stát byl veskrze profízlovaný a všichni se navzájem udávali. Jistěže v dobách normalizace se našlo dost lidí bez páteře a špetky slušnosti. Ti se však rekrutovali z té samé spodiny, z jaké se rekrutovali například obyčejní kriminálníci. Ne náhodou tyto skupiny našly po listopadu 1989 společnou řeč. Husákovský korupční systém tak může vesele pokračovat dál, aniž by se musel příliš měnit. Pouze někdejší soudruzi tajemníci se dnes nechávají titulovat "pane továrníku".

    Bylo nepochybně zásluhou Charty 77 a obdobných iniciativ, že dávaly lidem naději. Obludnost doby reálného socialismu však způsobila, že lidé se stali opatrnějšími. Někdo zvolil švejkování, někdo utekl na chalupu a kdo ji neměl dal se na "bůčkový socialismus" a kšeftování na černém trhu. Svobodnou Evropu poslouchali téměř všichni a kdekdo sháněl satelitní anténu. Rok 1989 tak připomínal noc před Aeroflotem na Václavském náměstí poté, kdy naší hokejisté to nandali Rusům a dav čekal na první hozenou dlažební kostku. V některých memoárech se později objevily spekulace, že vhodné kostky tam předem navezli estebáci, aby si vyrobili důkaz o kriminální podstatě protisocialistických živlů.

    Historie je někdy zlomyslná a umí se až trapně opakovat. Dnes je už jisté, že 17. listopad byl estebáky také vyprovokován, avšak s tím rozdílem, že se zvrhl podle zákona nezamyšleného účinku. Nepočítali s tím, že lidé už mají plné zuby přetvařování, vynucené malosti, korupce, cynismu, veksláků a velkopanských manýrů Husákovy oligarchie. To byl důvod, proč vyšli do ulic a nenechali v tom herce a studenty osamocené. Měli víru ve spravedlnost a návrat slušnosti. Bohužel, byl to také důvod, proč tak lehkovážně uvěřili sametovým heslům o tlusté čáře za normalizační minulosti.

    Tak jako tenkrát zašel Dubček příliš daleko v kompromisech se zlem, tentýž tragický krok učinili ti disidenti, kteří byli OF pověření jednat s Adamcovým UV KSČ o demontáži komunismu. Následující kapitalistická normalizace naordinovaná prognostkem Klausem zavedla zemi na cestu "českých specifik", navýsost vyhovujících někdejším normalizátorům z časů Husákových. To je také důvod, proč vládnoucí garnitura se k listopadu 1989 přestala hlásit a proč slovo "disident" se stalo nadávkou nebo synonymem pro hlupáka, který v tom neumí chodit.

    Před několika dny si Česká republika odbyla třicáté prvé výročí okupace a třicáté výročí počátku normalizace. Zatímco v novinách se objevilo několik vzpomínek pamětníků, televize dala přednost pochodu skinů Prahou. Nebýt pietního aktu před budovou rozhlasu na Vinohradech, nikdo by si ani nevzpomněl, že fasádu této budovy "nepoďobali" vrabci, ale sovětské kulomety. Diváci se pak v hlavním večerním zpravodajství dozvěděli, že tehdy bylo několik desítek mrtvých a několik tisíc raněných, ale také se dozvěděli, že už se s tím nedá nic dělat, jelikož důkazy byly včas zničeny. Těm, kteří doufali, že se někdy dočkají za ztrátu svých bližních a za způsobená zranění nějaké satisfatkce, bylo vzkázáno, aby zapomněli. Byl to vlastně takový obyčejný reálně postkomunisticky ušmudlaný den, nijak se nelišící od jiných.

    Poznámka JČ: Ačkoliv nemám v úmyslu nijak obhajovat Gustáva Husáka a jeho národ degenerující režim, Husák si sám přičítal zásluhy na tom, že po sovětské invazi nebyly zinscenovány politické procesy, v jejichž rámci by byli lidé popravováni, tak jako v Československu v padesátých letech a v Maďarsku po porážce revoluce v roce 1956. Britští historikové, například Kieran Williams z London University, zabývající se strukturou a historií komunistických tajných policií, zastávají názor, že 17. listopad 1989 nevyprovokovala Stb, ale šlo prý o pouhé náhodné rozložení mocenské konstelace. Na Národní třídě prý podle něho došlo k zmlácení studentů v podstatě omylem ve velení.


    Opravdu nemáme žádné povinnosti vůči "národu" ?

    Dalibor Žůrek

    Reakce na názor Jana Čulíka k článku pana Novotného- Mrože v Neviditelném psu.

    Citát:

    Argumentuji, že člověk nemá vůči svému "národu" žádnou povinnost. Paušální dělení lidí na Čechy a cizince je nesmyslné, ví to každý, kdo umí nějaký cizí jazyk. Stejně nesmyslné je dělení lidí na Čechy a emigranty.

    Tento názor by asi příliš nepotěšil těch více než 500 "anglických" letců, kteří shořeli nad Anglií, utopili se v kanálu La Manche, nebo nenávratně zmizeli v Biskajském zálivu. Ti všichni odešli ( včetně těch kteří odešli do odboje a měli to štěstí, že se vrátili, aby pak skončili po Únoru v komunistických žalářích) do emigrace, a vstoupili do našich zahraničních jednotek ne snad proto, aby poznali, jaké jsou anglická děvčata, ale protože cítili, že nějakou povinnost k národu mají.

    Ani členové domácích odbojových organizací napojení na Londýn, kteří většinou skončili na německých popravištích, by tímto názorem nebyli příliš potěšeni.

    O příslušnících východní armády tady nemluvím, protože ne všichni z nich šli do boje dobrovolně - ale byli i takoví.

    Právě tak cítili povinnost k národu Palacký, Masaryk a mnoho dalších. Že tu dnes jsme, vděčíme sice nejen díky jim, ale také díky jim.

    Dnes je velmi moderní v některých našich vrstvách inteligence prohlašovat pojem národní a národ za zastaralé. Jenže...

    Jak se to srovnává s oním známým "America First" ? Jak to, že každý stát v EU žárlivě střeží svoje práva, a každou kompetenci, kterou předá bruselskému centru, se snaží kompenzovat různými výjimkami a kompromisy ? Jak to, že každý stát střeží své hopodářské zájmy, tak, že využívá své hospodářské , politické nebo vojenské převahy ( pokud ji má) vůči konkurenci svého průmyslu, a příliš se neohlíží na to, zda je v právu ?

    Jak to, že Japonsko neumožňuje zahraničním subjektům přístup na svůj kapitálový trh ?

    Odpověď je jednoduchá - obraňují své národní zájmy. A jestliže existují národní zájmy, existuje i subjekt, který tento zájem má.

    Jistě, dnes už to nejsou národy spojené " krví a rasou" . Jsou to společenství lidí žijící na společném území a mající stejné zájmy, dnes hlavně hospodářské. Nemusí mít nutně stejný národnostní nebo jazykový původ i když tomu tak často je. Spojuje je snaha prosperovat,žít v míru a hájit společné zájmy. A proto si jsou bližší a svým způsobem se vydělují proti svému okolí.

    Některé staré moudrosti nepozbývají platnosti. Jednou z nich je ono známé " bližší košile než kabát". A bezesporu je mi nejbližší moje rodina, než moji sousedé, obyvytelé mé vesnice v protikladu s obyvateli vesnice sousední. A tak můžeme pokračovat výše.

    Češi a cizinci

    Opravdu není namístě být přehnaně xenofobní a vyhýbat se všemu cizímu. Ale určitá opatrnost je vždy na místě. Vždyť ne každá kultura je stejná jako naše, a často může dojít ke konfliktu z neznalosti buď nás , anebo těch cizinců.

    Kdykoli jsem vycestoval do zahraničí, snažil jsem se získat informace o odlišnostech tamního života, abych se nedej Bože nedopustil nějakého přehmatu nebo konfliktu. Snažil jsem se prostě co nejméně se svým chováním lišit od domácích. Vždy jsem spíše pozoroval než komentoval - ostatně komentovat bez podrobných znalostí tamního života bych považoval za povrchní a neslušné.

    Jiná situace je s českými emigranty. Jsou stejní jako my, někteří jsou chytřejší, někteří méně.

    Někteří jsou slušní, jiní ne. Některý přijde, zrestituuje, prodá majetek a už se nikdy neukáže. Někdo by i měl co zrestituovat, ale velkoryse to nechá tak a snaží se nějak pomoci svými radami. Anebo zrestituuje, usadí se tady a zapojí se do života u nás. Třeba i politického. Někdy uspěje, jindy ne. Některý příjde a jen dává najevo, jak jsme tady všichni hloupí. A cítí se uražen, že nedostane nějakou vedoucí funkci. Anebo po kupónové privatizaci odejde s miliardami na Bahamy.

    Je toho na chudáka Čecha moc. Jak se v tom má vyznat ? Do které kategorie má strčit toho emigranta, který před ním stojí právě teď?

    Říká mu pravdu? Anebo lže, jako když tiskne ? A tak je raději opatrný. A čeká to nejhorší. Tehdy určitě nenaleti. A on už i tak naletěl častěji, než je mu milé.

    Emigrant chce zrestituovat, něco, co už není, protože to vláda prodala a někdo to rozkradl a nezaplatil. ? Spravedlnost je pěkná věc, ale proč ji mám platit já. A z ničeho, než z mých daní to nejde.

    A moje děti přitom nemají šanci získat nějaký byt, protože se skoro nestaví. Anebo se staví,ale normální pracující s nižšími příjmy nemá na nájem v něm. Hospodářství padá, nevím, kdy mě vyhodí z práce, protože podnik někdo vytuneloval a někdo mě otravuje s tím, že chce volit moje poslance, přesto,že tu nežije a jeho případná volba se ho nijak nedotkne.

    Takhle nějak uvažuje průměrný český člověk se svými každodeními starostmi. A hned je označen za xenofobního.

    Ještě se vrátím k úvodnímu citátu." Člověk není svému "národu" nic povinen".

    S trochou cynismu a černího humoru je možné dovodit, že komunisté měli pravdu, když pozavírali ony výše zmíněné zahraniční vojáky a odboráře.

    Jen s jejich umístěním to trochu přehnali. Vhodnější by bylo uzavřená část psychiatrického oddělení.

    Vždyť jen blázen by nasazoval krk, když nemusí.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|