pondělí 20. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Z nové knihy britského politologa Johna Keana o Havlovi:
  • Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích (Observer) Česká politika:
  • Estébácká paranoia v České republice (Jan Čulík) Znovu Mitrochin a sovětští špióni v Británii:
  • KGB: "Špión Romeo nebyl moc k ničemu"
  • Špionážní archív Vasilije Mitrochina ukázal, že sovětská i britská tajná služba nebyly nic moc Sdělovací prostředky:
  • V přípravě na digitální éru chce zlikvidovat britská vláda regulaci komerčního televizního vysílání
  • Bude na společnost a ekonomiku skutečně v nejbližší době mít obrovský dopad internet? Reakce:
  • Ekonomické nevolnictví v ČR kanadskýma očima (Jiří Jírovec)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech!

    Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Pravděpodobnost, že by mohly zdravotně postižené děti chodit v ČR do školy spolu se zdravými, je v porovnání s poměry v Evropské unii jen poloviční, píše Mladá fronta Dnes.

  • Podle televize Nova by chtěli postavit segregační plot proti Romům také lidé ve Vsetíně. Obyvatelům jednoho tamějšího panelového domu údajně vadí hluk, křik a hudba Romů a romských dětí. Za nešťastné označili toto řešení ministr vnitra Václav Grulich. Uvedl, že snaha radnice postavit plot v Matiční ulici v ústeckém obvodu Neštěmice poškodila úsilí Českou republiku o vstup do Evropské unie. "Těch několik metrů zdi nás poškodilo i v cestě k přijetí do Evropské unie. Pokud by se ta nedobrá praxe měla rozšířit, je to pro nás špatné," řekl Grulich.

  • Rychlovlaky s nakláněcím zařízením (vyvinutým v osmdesátých letech v Británii) nebude vyrábět pro České dráhy ČKD, ale italský Fiat. Zdá se, že ČKD nebyla od roku 1995 schopna zakázku splnit.

  • "Ať žije Havel! Ať žije Československo!", provolávali v neděli obyvatelé Košic před Jakabovým palácem, první zastávkou prezidenta České republiky Václava Havla během jeho tamější oficiální návštěvy.. Na ulici očekávaly Havla stovky lidí.

  • Vila Václava Klause v Praze 6, kterou hlídala soukromá bezpečnostní společnost, byla v noci ze soboty na neděli vykradena. Hlídač při krádeži spal. Klausovi nebyli doma. Byly odcizeny především věci Klausovy manželky.

  • Třetí licenci na provozování mobilních telefonů v ČR doporučuje anonymní výběrová komise dát konsorciu Český mobil. Potíž je, že jeho součástí je kanadská firma bez přílišných technických zkušeností s provozem sítě, jakou má vytvořit v ČR. Komisi se asi líbilo, že firma navrhuje provozovat mobily velmi levně. Je to ale realistické? Pochybná je také asi účast poněkud kontroverzní Investiční a poštovní banky. Je také dosti podivné, že se licence prodává za fixně určenou cenu jedné miliardy korun, což se zdá být dost málo. Proč česká vláda licenci nevydražila a neprodala ji tomu, kdo nabídl nejvíc? No tak v zemi, kde se zadarmo rozdala televizní licence pro komerční Novu - na úkor daňových poplatníků - není přece důvodu, aby i jiné licence se udělovaly jménem daňových poplatníků efektivněji.

  • Předseda Komunistické strany Čech a Moravy Miroslav Grebeníček v sobotu odmítl tvrzení, že komunisté nenávidí prezidenta Václava Havla. "Je to člověk zcela mimo realitu a je nám lhostejný," řekl Grebeníček. "On neví, co se vlastně děje mezi obyčejnými lidmi ...," Komunisté si na místě prezidenta přejí osobu nadstranickou, nebo takovou, která se dokáže vymanit z politických vazeb. Prezidentovo jednání je v řadě případů podle Grebeníčka nekorektní. "Na jedné straně dovedu pochopit jeho konkrétní životní zkušenost, ale na druhé straně si říkám, proč tolik netolerantnosti, kolizí, urážek, ponižování lidí, kteří nikdy nic neudělali, co by bylo v rozporu s běžnými mravními normami anebo v rozporu s právním státem." I přes stále rostoucí preference komunistů nepočítá Grebeníček s Havlovým pozváním na setkání předsedů parlamentních politických stran. Na tato jednání nebyl předseda komunistů dosud nikdy pozván. Podle agentury STEM stouply preference komunistů na 20,5 procenta, čímž se KSČM umístila těsně za vedoucí ODS, kterou by volilo 20,9 procenta lidí.

  • Podle Miloše Zemana chce vláda investovat do bydlení a do dopravy prostředky, které získá při privatizaci.

  • Většinu politiků hodnotili lidé v září kritičtěji než před dvěma měsíci, klesla podpora i pro dlouhodobě populární místopředsedy Poslanecké sněmovny Petře Buzkové (73 procent) a Stanislavu Grossovi (70 procent) z  ČSSD. Ministr spravedlnosti Otakar Motejl, nestraník, má podporu 48 procent obyvatelstva, Václav Klaus 28 procent, Miloš Zeman 27 procent. Grebeníčka podporuje cca 25 procent voličů. Nejhůře hodnoceným politikem se stal vicepremiér Egon Lánský, jehož podporuje 12 procent voličů, uvedla agentura STEM.

  • O reklamě na Novu v deníku Právo. Píše k tomu Juliana:

    Divala jsem se do papiroveho Prava na medialni stranku. Ma uplne stejnou formu jako vsechny ostatni rubriky tohoto listu. Clanky jsou podepsany znackami nebo jmeny autoru bez dalsiho vysvetleni. Jen po strane u cisla stranky je napsano "Inzerce" (velikost pisma 1 mm).

    Jake jsem si z toho vzala ponauceni? Ze se redakce nechova fair. Nabidne ctenari ohavny blabol a jen na miste, ktere si malokdo bezne prohlizi, napise malinkatymi pismenky, o co vlastne jde.

    Da se takovym novinam duverovat? Oni si neuvedomuji, ze pokud ziska clovek dojem, ze je manipulovan, vznikne v nem silny odpor ke vsem dalsim informacim ze stejneho zdroje. Co kdyz zase pisi velkymi pismeny nesmysly a drobnymi pismenky pravdu.

  • Planý poplach kolem údajného úniku dat z České spořitelny? Napsal nám Marek Pokorný z pražských deníků Slovo/Zemské noviny:

    Vazeny pane kolego, chtel bych vas upozornit , ze titulek stredecniho prispevku Ivana Hoffmana "Na internetu byly zveřejněny údaje o miliónech soukromých kont v České spořitelně" je zcela nepresny. Zadne udaje na internetu zverejneny (zatim) nejsou. Co se vlastne stalo? Kdosi poslal nekterym firmam dopis, ze ma k dispozici udaje ke vsem 2,5 milionum sporozirovych kont v Ceske sporitelne. Jako kontakt uvedl e-mailovou schranku u yahoo. Na podrobnejsi dotaz vzkazal, ze chce data prodat jako celek. Lze vazne pochybovat , ze ma vsechny data. Zatim predlozil ve svem dopise udaje o ctyrech kontech, tedy velmi maly vzorek, ktery lze sehnat celkem snadno. V brzke dobe se ma jednat o privatizaci CS. Lze se opravnene domnivat, ze tyto dva kroky souvisi. Jako novinari se mi uz nekolikrat napriklad dostalo "zarucenych" informaci o problemech Komercni banky. Ani jedna se nepotvrdila a vsechny byly vypusteny do sveta pred valnymi hromadami KB. Lze se tedy domnivat, ze udaje o sporitelne maji podobny ucel: Destabilizovat situaci a zahybat kursy pred privatizaci. To je ovsem jen muj dohad.

    Jednu perlu na zaver, o schopnostech ceskych policistu. (Mozna si je tim popudim, ale po mych zkusenostech nepredpokladam, ze by tento clanek cetli a meli s internetem nejake zkusenosti - aspon ti dotceni) Policie pripad dostala na stul predminuly patek. Media jej zverejnila v utery, kdy jeste dotycny "prodejce" prostrednictvim mailu komunikoval. My jsme se v utery spojili s provozovatelem Yahoo.com, kde mel "prodejce" svoji schranku. Ten potvrdil, ze osobnimi udaji zakladatele schranky disponuje (i kdyz samozrejme nejspis budou falesne) a je pripraven spolupracovat, ale musi mit v ruce soudni povoleni. Odpovedeli na nas mail za pouhou hodinu!!! Ergo: pri trose snahy by slo nasim prislusnikum se s Yahoo domluvit a zjistit, z jake telefonni stanice se pachatel na svou emailovou adresu pripojuje. V dnesni pocitacove a digitalizovane dobe je to hracka. Ovsem policie pripad sice intenzivne setri, ale az ve ctvrtek na zaklade naseho clanku za mnou byla v redakci a velice se podivovala, jak jsme se k Yahoo dostali. Kontaktovat providera (tedy poskytovatele internetovych sluzeb) je ani po tydnu INTENZIVNIHO vysetrovani zrejme nenapadlo.

    Václav Žák upozorňuje, že pokud někdo skutečně má v osobním vlastnictví počítačové informace o více než miliónu sporožirových kontech v České spořitelně, nemohl tyto informace získat nikdo jiný než sáloví počítačoví operátoři, kteří jediní (jde přibližně o desítku lidí) měli k datům přístup a mohli si je překopírovat na pásku. Velký objem dat zvíci několika gigabytů vylučuje, že by se k nim dostal nějaký hacker prostřednictvím interenetu zvenčí.

  • Souhrnná zpráva o vývoji České republiky. V aktuálním čísle časopisu Central Europe Review najdete v angličtině rozsáhlou zprávu o vývoji České republiky od roku 1992 do současnosti The Czech Republic 1992 - 1999 - From unintentional birth to prolonged political crisis (200kb). Napsal ji Andrew Stroehlein, pomáhali mu s tím Jan Čulík, Steven Saxonberg a Kazi Šťastnová.

  • Debata o Impulsu 99. Napsal Evžen Haičman: Pane Čulík, udělal jsem na svých stránkách rozcestník, kde ukazuji na reakce k iniciativě Impuls 99. Je to docela zajímavé, číst různé názory takto seřazené za sebou.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Na adrese http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_fr.html je ve zkusebnim provozu Mertlikem slibovany registr ekonomickych subjektu. Zde si muzete potencialniho obchodniho partnera proklepnout podstatne lepe, nez dosud na http://www.justice.cz. Mimo jine novy registr zahrnuje i podnikajici fyzicke osoby (=zivnostniky).

  • Případné sponsorování Britských listů. Ozvalo se několik čtenářů, že by chtěli finančně přispět na vydávání Britských listů. Máte-li zájem, můžete přispět na můj účet u České spořitelny, 2201638-018/0800, specifický symbol 5251663, variab. symbol 14. Prosím, dejte mi vědět e-mailem, že na to konto nějaké peníze posíláte. Nesejde-li se totiž realistická částka, s níž by se dalo něco podnikat, peníze všem dárcům vrátím. - Petr Paleta připomíná, že by čtenáři rádi věděli, na co ty peníze chci. Podrobně to v některém z příštích vydání BL vysvětlím.

  • O čem se mluví v ČR. Přehled toho, čím v těchto dnech žije Česká republika, shrnul anglicky v časopise Central Europe Review na  tomto místě Jan Čulík (číslo vyjde v  pondělí dopoledne).

  • Anglické shrnutí nejnovějšího vývoje ohledně televize Nova je v časopise Central Europe Review na  tomto místě.

  • Český superšpión a smrt princezny Diany. Případ podvodných dokumentů týkajících se údajné vraždy princezny Diany a svědectví českého zpravodajce za komunismu, Karla Koechera, že neměl s  případem nic společného, je k dispozici také v angličtině v časopise Central Europe Review. - V aktuálním vydání časopisu Central Europe Review shrnuje nejnovější vývoj ohledně TV Nova anglicky Jan Čulík na tomto místě. Na jiném místě je v aktuálním vydání CER anglické shrnutí dosavadní historie televize Nova od Jana Čulíka.

  • Impuls 99 kritizuje JČ v angličtině v  časopise Central Europe Review v článku nazvaném No Pulse 99.

  • Nepřípustná reklama v českém vysílání BBC. Napsala Juliana:

    Vazeny pane Culiku,

    domnivala jsem se, ze upozorneni o nepripustne reklame na BBC je v BL zbytecne dlouho, ale dnes (16. 8.) me tato stanice presvedcila o jeho stale aktualnosti. V glose o nezamestnanosti (redaktor rekl inflaci) byl Petr Holub uveden priblizne takto: "Zeptali jsme se na nazor P. H., sefredaktora Respektu, kteremu o teto problematice vychazi dnes v tomto casopise clanek."

    Respekt si nekoupim. Za prve je mi tento zpusob reklamy protivny, za druhe nerekl Petr Holub nic, co uz bych neslysela alespon padesatkrat.

    Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa, treba Petra Marese, nebo lidi z uradu prace.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.


  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

    Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích

    Tento první úryvek z takto nazvané životopisné studie britského politologa Johna Keana vyšel v neděli 19. září 1999 v týdeníku Observer. Keanova kniha vyjde v nakladatelství Bloomsbury letos v říjnu, cena 20 liber. Další úryvky budou pokračovat v týdeníku Observer příští neděli.

    Špatné zdraví, manželka, která se do všeho plete ... a ještě hůř, Václav Havel se proměnil z vizionářského básníka v politika, chtivého vlastních výhod. Jak došlo k tomu, že se tento sametový revolucionář proměnil v hlavní postavu tragédie, kterou sám vytvořil?

    16. listopadu 1996 konstatoval osobní lékař Václava Havla Michal Serf, že má Havel zápal plic. Začali mu ho léčit, ale Havlův zdravotní stav se nelepšil. Příznaky - horečka, zimnice, dvojité vidění - se zhoršovaly, takže Havlova nová přítelkyně, herečka Dagmar Veškrnová, tohoto lékaře, který byl Havlovým dobrým přítelem z dob ještě před sametovou revolucí, propustila. V nejlepší pražské nemocnici se Veškrnová spojila s lékaři, kteří dali Havlovi sedativa a zrentgenovali mu plíce - anonymně.

    Nemoc nikdy nepřichází ve vhodnou dobu a u Havla to nebylo výjimkou. Uprostřed důležitých vyjednávání o vstupu České republiky do NATO bylo Havlovo dobré zdraví jednak praktickou nutností a jednak symbolem schopnosti České republiky dokončit důležitá jednání na nejvyšší úrovni. Tak se lékaři rozhodli udržet Havlovu zdravotní krizi v tajnosti. Když byly Havlovy plíce zrentgenovány, rentgeny byly poslány na konzultace k dalším odborníkům označené jménem šéfa Havlovy ochranky. Bylo zjevné, že v pravé plíci byla černá skvrna, a tak byl konzultován další odborník, tentokrát jeden z čelných pražských profesorů, dr. Pavel Pafko. Nemarnil čas a navrhl chirurgický zákrok.

    Pouhých několik minut před operací, jako kdyby byl před popravou, Havel a jeho ministr zdravotnictví si před televizními kamerami zapálili oba cigaretu. Dívaly se na to stovky reportérů, kteří se snažili Havla naposledy vyfotografovat, než zmizí na operační sál. Operace trvala čtyři hodiny. Během ní Pafko a jeho tým odstranili zhoubný nádor o velikostí víc než půl palce, společně s okolní tkání. Havel, který teď už měl jen půldruhé plíce, byl pak odvezen na jednotku intenzívní péče a od ostatních pacientů byl oddělen zástěnami.

    Od této chvíle dál se rozcházejí názory na to, co se dělo pak, hlavně v důsledku toho, že ti, kdo byli Havlovi nejblíže, se v této situaci neshodli o tom, co by se mělo podniknout. Krátce po operaci vznikl v Havlově levé plíci nový zápal plic. Jeho tep se dramaticky zvýšil, a Pafko, který zavolal dalšího lékaře, šest zdravotních sester a plicní ventilátor, vykonal tracheotomii. Otevřel otvor v Havlově hrdle, aby mohl Havel dýchat. Jakmile byla operace ukončena, Havel začal mít potíže se srdcem. Ventilátor přestal fungovat - zda šlo o mechanickou závadu nebo to bylo způsobeno špatnou prací personálu, není jasné. Kdyby bývalo nebylo Veškrnové, které přišla na jednotku intenzívní péče a zjistila, že se tam Havel dusí, býval by zemřel.

    Tato epizoda v dramatu, v němž šlo o život a o smrt, otřásla sebevědomím všech. Veškrnová zavolala lidového léčitele, který Havla v nemocnici navštívil třikrát. Prezidentův bratr Ivan, který dospěl k názoru, že prezidentovi zaměstnanci už situaci nezvládají, zavolal nezávislého lékaře, jemuž mohl důvěřovat. To přimělo Veškrnovou, že začala telefonovat pro pomoc ze zahraničí. Třináctý lékař, významný americký odborník jménem Robert J. Ginsberg, přiletěl přes noc do Prahy. Ginsberg se jen na Havla podíval a nařídil zaměstnancům nemocnice, aby snížili obsah kyslíku ve ventilátoru. Vyčistil Havlovy dýchací cesty a oznámil týmu hašteřících se lékařů, že pacientova horečka pomine a že je na cestě k normálnímu uzdravení. Ukázalo se, že Ginsberg měl pravdu.

    Když Ginsberg od dva dny později odletěl opět do New Yorku, v České republice vybuchla trpká veřejná debata. Proč byly Havlovy rentgeny označeny jménem šéfa jeho ochranky, ptali se někteří, a proč mu bylo dovoleno kouřit ještě několik vteřin před tím, než ho odvezli na operační sál? Proč proboha byl k jeho lůžku povolán lidový léčitel? A proč, ptali se jiní, bylo dovoleno, aby se události v údajně nejlepší pražské nemocnici takto vymkly z rukou? Na otázky nepřišly žádné přímé odpovědi a rozšířily se nepodložené zprávy, že Havel, který se vrátil domů do rekonvalescence 27. prosince, upadl do hluboké deprese, způsobené zákazem kouření a požívání alkoholu.


    Politicky se situace nelepšila. Osmého dne po návratu z nemocnice Havel své přátele a českou veřejnost šokoval tím, že se při soukromém obřadu, na nějž nebyl pozván ani jeho bratr Ivan, oženil s Veškrnovou. Někteří jeho nejbližší přátelé ho varovali, aby to nedělal. Řekl jim na to, že dospěl k závěru, že Veškrnová mu zachránila život.

    Zdá se, že plynulo hodně libidinální energie. Jemu se zprvu strašně líbilo, jak se na něj Dagmar dívala, a jí vzrušovala jeho bohémská kariéra dramatika. Den po svatbě - byl to dvacetiminutový obřad, který se konal 4. ledna 1997 na radnici v Praze - Žižkově, kde si před 33 lety vzal svou první manželku, Olgu - promluvil Havel k národu ve svém pravidelném pořadu Hovory z Lán. "Jsem přesvědčen, že budeme šťastni. A věřím také v něco jiného: že tato nová etapa mi pomůže, abych se v určitých aspektech stal lepším člověkem, než jsem dosud byl."

    Havel se podrobněji nerozhovořil o svých minulých nedostatcích, ale, což bylo zajímavé, začal mluvit o Olze, která zemřela ani ne rok předtím na rakovinu. "Olga byla mou společnicí téměř po dobu 45 let. Je, a vždycky zůstane, neodstranitelnou součástí mé duše. Oženil jsem se s Dášou nikoliv proto, abych nahradil Olgu, ale prostě proto, že se milujeme a chceme spolu žít."

    Havel se zmínil o tom, že symbolem této kontinuity bylo rozhodnutí oženit se podruhé na téže radnici. Pak se zmínil o tom, že by Olga chtěla, aby se znovu oženil - jeho nové manželce tehdy bylo 43 let. "Než zemřela," řekl Havel, " Olga vyjádřila názor, že bych se měl znovu oženit. Tou dobou jsem to kategoricky vyloučil, a byl jsem rozhodnut dožít sám. Byla přesvědčena, že neumím žít sám a že bych neměl žít sám. Měla pravdu a život sám to potvrdil, když jsem měl to štěstí, že jsem poznal Dášu."

    Tiskové fotografie a televizní záběry ukazují, že pohublý Havel zářil. Ale ať už získal sňatkem jakkoliv velké osobní štěstí, politicky byl sňatek pro něho kontraproduktivní. "I kdyby bývala Dagmar Veškrnová andělem." řekl jeden poradce, jemuž Havel důvěřuje, později, "novomanželé by měli problémy."

    Veřejné mínění skutečně začalo být nepokojné a nepředvídatelné, a začalo dokonce projevovat podivné rysy mstivosti. Havel se začínal podobat onomu laskavému králi v české říkance pro děti, který si dal na nos med pro svou oblíbenou včelu, a byl pak šokován, když nevděčná včela začala být nepokojná a štípla ho.

    O několik měsíců později sdělila Havlova nová manželka pozvanému publiku dětí a novinářů na Pražském hradě, , že její oblíbená pohádková postava je zlatá rybka (kterou pustil do moře rybář poté, co mu splnila tři přání), protože chce sama "splnit každé přání mého manžela". Havel tomu s úsměvem přihlížel. Ukázalo se, že stav sexuální politiky v České republice je o několik kroků před tímto veřejným výkonem, o němž se široce mluvilo, jako že se z toho téměř zvedal žaludek. Někteří lidé dokonce poznamenali, žese to podobalo kýčovitým scénám z Havlových absurdních her. Potvrdilo to, že veřejnost si uchovala hluboké sympatie pro Olgu. Také to potvrdilo, že Havlovo druhé manželství - "naše prezidentství" - jak to posléze nazval při faux pas v České televizi se rychle stalo politckým břemenem.


    Olga ze zásady odmítala hrát politickou roli první dámy. Dávala přednost práci na projektech, jejichž cílem bylo dát moc sociálně potlačeným občanům. Naproti tomu, jak se zdálo, Dáša Veškrnová si velmi přála hrát politickou roli. Pavel Rychetský, předseda důležitého senátního výboru pro ústavní a právní záležitosti, typickým způsobem kritizoval její naivní ambice. "Manželka prezidenta není úřad," připomněl jí, "a v žádném případě to není ústavní úřad."

    Veškrnová však nic nechápala a zaútočila proti tomu. V prohlášení, které poskytla deníku Mladá fronta Dnes, uvedla: "Téměř všechna moje rozhodnutí mají politický význam a mohou nějakým způsobem ovlivnit zájmy nebo prestiž hlavy státu, a tedy státu samotného."

    Havlovy politické problémy se prohlubovaly tím, že podporoval Dášiny veřejné indiskrece. Bylo jich docela hodně, včetně Dášina výbuchu na tiskové konferenci, kde zaútočila proti novinářům, kteří neuznali právo jejího manžela "na volné víkendy, jako má každý zaměstnanec." Začaly kolovat vulgární vtipy o Dáše a o stavu zdraví jejího manžela a o politickém úsudku.

    Dáša byla rychle donucena si uvědomit, současná politika a intenzívní zájem sdělovacích prostředků jedno jsou a že starý rozdíl mezi politikou na scéně a za scénou už neexistuje. Čím více se snaží politické "hvězdy" o soukromí, tím víc "publicity" tím vyvolávají. Takže bulvární novináři a poradci pro "image" veřejných osobností ji nezdvořile kritizovali, že je její šatník od firmy Versace "extravagantní". Někteří lidé poukazovali na to, že Veškrnová vypadá jako letuška, že by měl o pár kilogramů zhubnout, že si dává na obličej příliš mnoho ostře červené rtěnky. Jiní se jí posmívali, že nemá pořádně manikurované nehty a že má strašné vlasy. Z Havla mezitím vznikl partner blonďaté lehčí ženy, o níž píší levné bulvární noviny. Neutrální pozorovatelé si stěžovali, že se zdá, že je prezident neobvykle vzteklý a že je obětí náhlých změn nálady, možná v důsledku léků, které musel brát.

    Situace se zhoršila také tím, že Havel téměř úplně ztratil styk se známými, s přáteli a s rodinou. Dokonce i jeho bratr začal říkat přátelům, že lituje, že Václava nyní vidí jen jednou do roka, zatímco když byl ve vězení, vídával ho - jak bylo povoleno - čtyřikrát do roka.

    Během roku 1997 začala kolovat celá řada jedovatých historek. Bylo nejasné, zda jsou pravdivé, ale jejich důsledkem bylo, že zlikvidovaly zbytek Havlova charismatu. Zahraniční novináři, zvaní na obědy ve vinárnách v podhradí, kde se intenzívně a náruživě kouřilo, konstatovali, že Havel nyní mluví daleko více jako politik než jako básník, dramatik či filozofický kritik moderního světa. Tento dojem, ať už byl či nebyl přesný, vedl k závěru, že prezidentská moc ochromila Havlův tvůrčí literární styl.

    Všichni - nejen ti, kdo byli politicky vykopnuti nahoru nebo dolů - si stěžovali, jaký si Havel udržuje odstup. "Před několika dny," vzpomínal Havlův spolužák ze školy krále Jiřího v Poděbradech, "jsem parkoval auto v Dejvicích a hlavní ulicí najednou přijela prezidentská kavalkáda. Václava vezli domů po návratu ze státní návštěvy a množství blikajících světel a sirén bylo neuvěřitelné. Takovýmto pompézním projevům moci jsme se za komunismu smáli, ale tohle chování bylo horší."

    Podstatou takovýchto stížností byl pocit, že Havel nyní trpí jinou nemocí - nemocí, která postihnuje politiky, kteří ztratí schopnost poznat, kde je hranice, a kdy by měli ještě s důstojností odejít z politiky. Tito politikové nevidí, že jejich politická kariéra je tím nakonec zlikvidována.

    Po rozpadu Československa v roce 1992 se Havel zoufale držel prezidentského úřadu. Říkal přátelům, že Česká republika potřebuje vladařský, královský symbol kontinuity s nedávnou minulostí. Začalo to vypadat, jako že se Havel bojí odejít z politiky, jako že je jeho já závislé na to, aby si udržel prezidentský úřad.

    Stále více občanů začalo docházet k názoru, že Havlovo prezidentství je ochromeno. Moudří lidé poznamenali, že Havlova kariéra jako dramatika byla už navždy zničena. Během návštěvy Oxfordu v listopadu 1998 Havel poznamenal, že by se chtěl vrátit k psaní her, že by chtěl napsat "jednu absurdní hru". Ale smutnou skutečností je, že havel, i kdyby měl stále ještě čas a chtěl psát, by se nemohl vrátit k divadlu, aniž by nebyl pronásledován kontroverzí.

    Jiní občané začali poukazovat na to, že Havlovo prezidentství prokazuje příliš mnoho vůli po moci a příliš málo nechuti k moci, že už nemá vůbec nic společného s morálkou. A nejhorší bylo, že stále větší počet lidí, ve všech vrstvách společnosti, začal konstatovat, že prezidentský úřad není lidem přístupný - daleko více a jinak než během prvních měsíců po revoluci.

    Havlovi kritici poukazovali na to, že namísto aby měl Hrad styk s lidmi, zdá se, že se Havel uzavírá do vlastního světa, a zanechává lidi dole mimo, jako v nějakém kafkovském románu, kde je Hrad permanentně nepřístupný.

    "Už není možné úmysly Hradu výrazněji ovlivnit," uvedl bývalý kolega, jemuž Havel důvěřovat. Volil přitom metafory pozorně. "Havlovy priority jsou nyní určeny tak přesně a pevně, že je nelze ovlivnit. Je obklopen dvořany: muži a ženami, jejichž úkolem je sloužit panu králi."

    Havlovi nejostřejší kritikové, kteří hovoří ze zkušenosti, to dál rozvádějí. Ubohým úkolem hradních dvořanů, konstatovali, je potvrzovat Havlovu intuici a říkat mu, že jeho úsudky jsou správné. Tak se stalo, že se dostal do uzavřené ulity jejich slov, úsměvů, souhlasů, krátkých výroků pro televizi (soundbites) a tiskových prohlášení . Dvořané se stávají zrcadly Havlovy skutečnosti, jeho pýchy a - pro vladaře je to špatné - jinak to dělat nemohou. Zrcadla nejsou schopna odrážet jinou skutečnost. A tak král, který se začal podobat zrcadlům svých vlastních zrcadel, se nakonec octl v domě samých zrcadel.

    Havlův starý přítel Adam Michnik, známý polský intelektuál, to všechno čekal.

    "Charismatický vedoucí představitel má zpočátku téměř metafyzickou moc," uvedl a hned v této souvislosti začal hovořit o Havlovi. "Jeho nárok na autoritu je založen v minulosti: byl to on, kdo učinil zázrak, kdo svrhl diktaturu a přinesl svobodu. Avšak v demokracii toto charisma nutně vybledne. Už nedochází k dalším zázrakům a vedoucí představitel protikomunistického hnutí se promění v normálního člověka, charakterizovaného lidskými slabostmi. V této etapě," řekl Michnik, "se charismatický vedoucí představitel promění v karikaturu sebe samého."

    Krátce předtím, než se Havel stal prvním prezidentem České republiky, Michnik argumentoval velmi podobně. "Václave," ptal se, "je to všechno velmi krásné, že vás všichni chválí a tleskají vám. Ale co budete dělat, jaké budete mít pocity, až aplaus přestane a lidi začnou pískat a nadávat?" Byla to správná otázka a nezdálo se, že má na ni Havel už přesvědčivou či překvapivou odpověď.

    A tak vznikla postupně pražská tragédie. Poprvé bylo slyšet hlasy, že se možná vláda "královského" Havla chýlí ke konci a že bude země brzo zase sama.

    "Havel byl jediným člověkem, který byl schopen realizovat tuto hru se zázraky," poznamenal jeho přítel a náměstek ministra zahraničních věcí Martin Palouš. "Učinit sama sebe hercem v hlavní roli, to byla oběť."

    (Příští neděli v Observeru: Pozoruhodná Olga a Havlovy manželské nevěry.)


    Estábácká paranoia v České republice

    Jan Čulík

    S přibližujícím se desetiletým výročím pádu komunismu v Československu dostávají Britské listy stále větší množství příspěvků, v nichž se nepodloženě, ale romanticky frustrovaně tvrdí, že tzv. "sametová revoluce" byla vynikajícím způsobem, jak Stb a komunisti přeměnili svou dosavadní politickou moc v moc ekonomickou.

    Jistě, poslouchá se to moc pěkně a jaksi to poskytuje ulehčující vysvětlení všem frustrovaným Čechům, kteří mají po deseti letech pocit, že jim demokratickou revoluci někdo ukradl - hlavně, že jim někdo (estébáci a komunisti?) vyfoukl onen tehdy tak nadějně očekávaný blahobyt.

    Lidi, prosím vás, vezměme rozum do hrsti. Tuto líbivou teorii (za všechno zlé dnes můžou estébáci a komunisti, kteří dosud dominují veřejnému životu!) šířil Josef Kudláček v Českém deníku, či Antonín Zelenka v Českém rozhlase. Ale jsou tyto teorie podložené? Kde jsou konkrétní důkazy? Přesvědčte mě, že je to pravda.

    Mohli by prosím autoři těchto článků zprostředkovat Britským listům konkrétní informace o alespoň stu estébáků, kteří se v současné České republice stali milionáři? Cožpak byl Viktor Kožený estébák?

    Bez takových konkrétních faktů je teoretizování na dané paranoidní téma pouhým mlácením slámy.

    Hovořil jsem o záležitosti s Václavem Žákem. Konstatuje, že největší šanci zbohatnout měli v porevolučním Československu ti, kdo měli určité ponětí o tom, jak funguje ekonomika na Západě a kdo zároveň měli přístup k penězům. Většinou to byli lidé, působící v zahraničním obchodě. Jistě, v této oblasti směli pracovat většinou jen lidé, kteří se dali do strany, a museli často také sepisovat zprávy o svých zahraničních stycích pro Stb.

    Ale z kolika skutečných estébáků, kteří proháněli za komunismu disidenty, se po pádu komunismu stali milionáři? Prosím, uveďte přesná fakta.

    Pokud by tomu tak bylo, že se po revoluci členové bývalých komunistických struktur napakovali, museli by mezi dnešními milionáři být i lidé jako Bilak, Jakeš, Lenárt. O kom z členů bývalého komunistického politbyra však je možno říci, že "si nahrabal", že zaznamenal výrazné ekonomické úspěchy? Snad s výjimkou Adamcova syna nejsou tito lidé vůbec v podnikatelské sféře.

    Obávám se, že důvody frustrace po deseti letech od demokratické revoluce budeme asi muset hledat někde trochu jinde.


    KGB: "Špión Romeo nebyl moc k ničemu"

    Minulý týden jsme v Britských listech přinesli svědectví bývalého britského policisty Johna Symondse, který působil několik let pro KGB jako svůdce žen na cizích velvyslanectvích, ve snaze získat od nich zahraniční státní tajemství. Britští novináři mezitím získali pohled i z druhé strany: týdeník Observer například přinesl podrobné svědectví devětasedmdesátileté Zoji Zarubinové, která v ústředí KGB překládala informace od Melity Norwoodové do ruštiny a zoufala si nad nesrozumitelností anglického technického žargónu - někdy nad tím bezradně plakala. Informace o špiónu Romeovi z ruské strany také nesvědčí o tom, že by jeho špionážně-sexuální aktivity pomohly výrazněji změnit svět.

    Observer interviewoval Symondsova řídícího důstojníka, plukovníka KGB Igora Prelina. Ten uvedl, že Symonds, atraktivní cizinec, který nabídl sovětské špionáži na velvyslanectví v Maroku své služby, poskytl KGB nakonec jen dva kontakty, které měly pro Sovětský svaz nějakou cenu. Stál však velké množství peněz, co se účtů v drahých hotelech, zábavy a luxusního oblečení týče.

    Prelin charakterizoval operace KGB se špiónem Romeem jako "dosti neschopnou strukturu", která nepřinesla příliš velké výsledky. Prelinovo svědectví zdá se potvrzuje dojem, že západní i východní agenti ve své době velmi silně přeháněli svým nadřízeným svůj význam.

    Symonds nebyl naverbován, ale KGB se sám nabídl. Prelin konstatoval: "Měl kanadský pas na jméno Freeman a tvrdil o sobě, že je bývalý policista ze Scotland Yardu, který odhalil korupci a byl donucen utéci. Domníval se, že Sovětský svaz pro něho bude nejbezpečnější. Nemohl dokázat nic z toho, co říká, a my jsme zpočátku byli vůči němu podezřívaví. Samozřejmě, byl zajímavý, hezký a profesionálně kvalifikovaný pro operační záležitosti. KGB ho odvezla do Moskvy, kde kontrolovala jeho chování, jestli není západním agentem. Dostal práci jako redaktor v anglickém odděleni tiskové agentury Novosti.

    Začali mu důvěřovat teprve, když odhalil, kde je Oleg Lyalin, čelný sovětský špión, který přešel na britskou stranu a jehož informace vedly k tomu, že v sedmdesátých letech britská vláda Edwarda Heathe ze země vyhostila více než 100 ruských špiónů.

    Mohli jsme tedy Symondsovi důvěřovat, ale nevěděli jsme, jak ho použít. Nabídli jsme ho zvláštnímu oddělení KGB pro zvláštní operace, ale byl odmítnut. Tak nás napadlo jen to, že bychom ho mohli používat na ženy. Na cizích velvyslanectvích byla spousta svobodných žen a nás napadlo, že by z nich mohl leccos dostat. Rychle souhlasil. "Mám pro ženy slabost," uvedl.

    Prelin, který odešel z KGB do penze poté, co ji Gorbačov po pokusu o puč v srpnu 1991 reorganizoval, popírá Symondsovo tvrzení, že ho dívky, pracující pro KGB, naučily řádnému sexu.

    "Zařídili jsme, aby jedna z našich zaměstnankyň se s ním sblížila a zjistila, co je zač, ale bylo to proto, abychom zjistili, co má za lubem a co říká. Aby nebyl podezřívavý, vzala s sebou kamarádku, která nebyla z KGB: Pozval je obě a souložili ve třech."

    Symondsův první úkol byl namluvit si někoho na britském velvyslanectví v Moskvě. Našel si ženu, která tam pracovala a brzo s ní měl sexuální poměr, ale ona nic nevěděla, tak s ní přerušil styky. V Moskvě se mu nelíbilo, tak ho KGB poslala do Tanzánie, kde pracoval jako zástupce ředitele národního parku. Pak onemocněl a vrátil se do Moskvy.

    V Bulharsku měl větší štěstí. Moskva chtěla vědět, co si opravdu myslí bulharské komunistické vedení. "John si namluvil manželku vysokého stranického funkcionáře a byl schopen nám poskytovat velké množství informací o stavu vedení bulharské komunistické strany," řekl Prelin.

    Ale Symondsův největší úspěch byl, když si na bulharských plážích namluvil jednu západní Němku. Byla to manželka čelného sociálně demokratického politika v západním Berlíně a řekla Symondsovi, že existuje podezření, že v úradu Willyho Brandta působí komunistický špión.

    Prelin tyto informace sdělil šéfovi ruské protišpionáže Olegu Kaluginovi, který se později s KGB rozešel a nyní žije v USA. "Zkontrolovali jsme, jestli je to někdo od nás, ale neměli jsme nikoho v tak vysokém postavení. Musí to být východoněmecký agent, tak jsme o tom informovali východní Německo. O tři měsíce později byl Brandtův tajemník Guenther Guillame odhalen a zatčen. Takže Johnovy informace nebyly využity k záchraně Guillama."

    V roce 1976 vyslali Symondse do Beninu, aby si tam namlouval sekretářku místního rezidenta CIA. Symondsovi se ale sekretářku nepodařilo dostat do postele, ani od ní nezískal žádné informace. Brzo poté se Symonds vrátil do Británie a jeho krátká kariéra u KGB skončila.

    "Problém s Johnem byl," uvedl Prelin, "že byl sice sympatický a já ho měl rád, ale, čestné slovo, my jsme prostě nevěděli, jak ho používat."


    Špionážní archív Vasilije Mitrochina ukázal, že sovětská i britská tajná služba nebyly nic moc

    Dokumenty plukovníka Mitrochina vedly k odhalení Melity Norwoodové, stařenky z Bexleyheath, která byla jedním z nejvýznamnějších agentů KGB v Británii, napsal v neděli 19. září Independent on Sunday. Vychází také nyní kniha profesora Christophera Andrewa, The Mitrokhin Archive, The KGB in Europe and the West. Víme nyní, že KGB plánovala narušit v roce 1969 investituru prince Charlese, že chtěla vážně zranit ruského baletního tanečníka Rudolfa Nurejeva, který z Ruska emigroval, a že chtěla zatknout kardinála Wojtylu, nynějšího papeže Jana Pavla II.

    Žádné tyto plány však nebyly realizovány. Ukazuje se, že KGB byla pozoruhodně nesebevědomá a její práce neměla příliš velký dopad. Mitrochinovy archívy však vrhly pozoruhodné světlo na britskou tajnou službu MI5 a MI6, zejména na její aroganci a nedostatek politické soudnosti.

    Mitrochinův archív, který obsahuje asi 1000 stránek týkajících se celé historie sovětského režimu od roku 1917 až do reforem devadesátých let však odhaluje málo faktů, která by už nebyla předem známa. Historikové věděli, že mnoho sovětských agentů v Británi i jinde nebylo dosud odhaleno. Dokonce i existence Melity Norwoodové není úplně nová. Byla téměř odhalena, když v roce 1938 britské speciální služby odhalily špionážní tým ve Woolwich Arsenal. A britské a americké bezpečnostní služby věděly už v roce 1945, že v Británii existuje sovětská špiónka jménem Tina. To bylo další z krycích jmen Melity Norwoodové.

    Kniha dokazuje, že známá cambridgeská pětka ruských špionů v Británii - Philby, Burgess, Maclean, Blunt a Cairncross byly vrcholem úspěchu ruské KGB v Británii. Těchto pět mužů se dostalo velmi vysoko v britském establishmentu. Byli naverbováni, kdy mnoho lidi na Západě vkládalo naděje do nového sovětského systému, ale jak dvacáté století pokračovalo, a Sovětský svaz byl odhalen jako krutý a protidemokratický systém, pro Rusy začalo být velmi obtížné získávat ideologicky motivované špióny. Většinou byli proruští špióni motivováni nějakým pocitem osobní křivdy, chtivostí peněz či osobní výstředností.

    Dva roky už argumentuje bývalý agent MI5 David Shyler, který uprchl do zahraničí, že britskou špionáž tvoří celá řada neschopných lidí, kteří nejsou nikomu odpovědni a jsou potenciálně nebezpeční. Události posledních osmi dní se to zdají potvrzovat.

    Víme nyní, že se plukovník Mitrochin spojil s MI6 v Litvě na podzim roku 1992. V dobře provedené operaci byl Mitrochin, jeho manželka i jeho archív, odvezeni do Británie. Britský ministr zahraničních věcí o tom přitom vůbec nebyl informován. Pak začala MI5 pomalu archív zpracovávat, aniž by projevovala zájem, že by ruští špióni měli být postaveni před soud.

    Materiál byl předán cambridžskému profesorovi Christopheru Andrewovi. Ten už je na takovou proceduru zvyklý. Napsal tři knihy ve spolupráci s Olegem Gordievským, vysokým důstojníkem KGB, který uprchl do Británie v osmdesátých letech. Ze záhadných důvodů o tom MI5 neinformovala svého přímého nadřízeného, britského ministra vnitra, po dobu pěti let.

    Nynější britský ministr vnitra, Jack Straw, požádal parlamentní výbor pro otázky zpravodajských služeb a bezpečnosti, aby celou aféru Mitrochin vyšetřil. Svědčit budou i šéfové MI5 a MI6. Záznamy z těchto slyšení budou pravděpodobně zajímavější, než celá Mitrochinova kniha. Můžete se však vsadit, že zůstanou utajeny.


    V přípravě na digitální éru chce zlikvidovat britská vláda regulaci komerčního televizního vysílání

    Britská vláda v pátek zveřejnila svůj úmysl zrušit dosavadní strukturu regulace britského rozhlasového a televizního vysílání, uvedl v sobotu 18. září deník Guardian. Znamená to, že zřejmě dostanou britské komerční televizní společnosti daleko větší svobodu co vysílat.

    Britský ministr kultury Chris Smith uvedl, že pro příští parlament (tj. po dalších všeobecných volbách) plánuje britská vláda radikálně změněné zákony o televizním vysílání. Je možné, že to povede k tomu, že se ve špičkové vysílací době bude v televizi vysílat méně kulturních či náboženských pořadů a více populárních inscenací či game shows.

    Britská vláda hodlá zachovat přísné předpisy, zajišťující nestrannost zpravodajství, povinnost televizních stanic, aby prováděly průzkum názorů a kritiky diváků a zachován bude i tzv. watershed, hranice jednadvacáté hodiny, před níž se v Británii nesmějí v televizi vysílat erotické či násilné scény, ani nesmí být používán vulgární jazyk.

    Ministr kultury konstatoval: "Budeme muset zahájit rozumnou diskusi, zda je skutečně vhodné, aby byl v budoucnu regulován i obsah televizního vysílání, jako je tomu dosud."

    V současnosti platí v Británii předpisy, podle nichž každá komerční televizní stanice je povinna každoročně odvysílat určitý počet jednotlivých druhů programů. Tyto povinnosti jsou součástí udělené televizní licence. Licence určuje, kolik hodin vysílání má televizní stanice věnovat populárním inscenacím, místnímu zpravodajství, náboženskému vysílání, pořadům pro děti a zpravodajství, publicistice a dokumentaristice.

    Pokud by komerční televizní stanice tyto předpisy nedodržovaly, vedlo by to k celé řadě sankcí, od veřejných varování Radou pro komerční televizní vysílání, přes pokuty až ke zkrácení či odebrání licence. Účelem regulace je přimět komerční televizní společnosti, aby pro ně při přípravě vysílání nebyla jediným měřítkem pouze sledovanost. Tento systém funguje v Británii už od padesátých let.

    Komerční televizní stanice argumentují, že je složitý systém kvalitativní programové regulace v nadcházejícím digitálním věku velkého množství televizních okruhů irelevantní.

    Klíčem k redukci regulace komerčních stanic je podle ministra kultury Smithe role veřejnoprávní BBC. Smith argumentuje, že silný a energická veřejnoprávní rozhlasová a televizní stanice bude fungovat jako ochránce kvality a rozrůzněnosti britského televizního vysílání, tím, že ostatním firmám bude poskytovat vzor. Komerční televizní stanice budou muset i nadále konkurovat BBC v oblasti kvality.

    Smith navrhl, že by se BBC měla při zakládání nových okruhů v některých oblastech spojit s britskými komerčními televizními stanicemi, aby mohla britská televize konkurovat světu na globálním základě.

    Smith také požadoval, aby mediální průmysl učinil Británii ve svém sektoru nejvýznamnějším průkopníkem na světě, a aby zajistil, že každý britský byt, který má televizní přijímač a telefon má zároveň do roku 2010 jako pobídku pro přechod k digitálnímu vysílání připojení na internet.

    Smith uvedl, že k přechodu na digitální televizní vysílání nedojde, dokud nebude 95 procent britské populace mít doma digitální televizní zařízení.


    Bude na společnost a ekonomiku skutečně v nejbližší době mít obrovský dopad internet?

    Je pravda, že se budeme všichni muset rychle přizpůsobit internetu, anebo skončíme na smetišti dějin, ptal se v neděli 19. září v týdeníku Independent on Sunday Andrew Brown.

    Většina skutečných a důležitých změn, které spadají pod všeobecný termín "internet" je neviditelných, anebo jsou tyto změny svým dopadem dosud velmi rozptýlené.

    Internet je totiž něčím daleko víc než je world wide web, a mnoho nejdůležitějších počítačových sítí na světě ani dosud součástí internetu nejsou. Avšak tyto sítě už nyní změnily politiku a ekonomiku naprosto radikálně.

    Téměř všechny důležité symboly moderního světa jsou nyní digitální, a nejdůležitějším symbolem ze všeho jsou peníze.

    "Kybernetický prostor je místem, kde žijí vaše peníze" - to je nedním z nejvlivnějších hesel moderní doby. Globalizace, která silně omezuje moc všech vlád, by byla nemyslitelná bez počítačových sítí, které propojily továrny velmi těsně s obchody a zrušily potřebu, aby aby továrny nedaleko těchto obchodů.

    Vezměme typický příklad: Moc velkých supermarketových řetězců je stoprocentně závislá na jejich interních počítačových sítích, které jim umožňují velmi přesnou, neustálou inventuru a velmi rychlé reakce na požadavky zákazníků. Požadavky zákazníků pak mají obrovský vliv na zemědělský průmysl po celém světě, na situaci na venkově a na světovou ekologii. To je daleko důležitější, než když nyní některé britské supermarkety nabízejí zákazníkům e-mailové adresy zadarmo a prostor na internetu.

    Hovoří se často o úpadku tradičních průmyslových odvětví a je to skutečně pravda. Avšak průmyslová odvětví, která nahradila tovární výrobu, stále mají svého druhu továrny. Jenže jejich továrnami jsou počítačové sítě.

    Vezměte si například denní tisk. Tento týdeník by se mohl tisknout v podstatě kdekoliv. Články pro tento list mohou být napsány kdekoliv a zredigovány kdekoliv na světě. A kromě toho, na přípravě vydání mohou spolupracovat lidé na mnoha místech světa, a dělat to v reálném čase. Je sice pravda, že jak se zdá, náš list má "továrnu" v londýnské čtvrti Canary Wharf,. ale ve skutečnosti je to jen iluze. Pokud jsou všechny počítače, na nichž je připraveno vydání tohoto listu, zálohovány, celý věžák Independentu on Sunday by se mohl propadnout do země a výrobu listu by to skoro vůbec neovlivnilo.

    Podobně i právnické firmy, makléřské firmy, dokonce i vlády jsou v současnosti procesy, které se mohou odehrávat na internetu a v mnoha případech se tak také už děje. Jistě existují technické problémy, týkající se utajování a spolehlivosti softwaru, je také docela obtížné najít software, jehož prostřednictvím lze dobře spolupracovat mezi mnoha lidmi. Ale je jen otázka času, než budou tyto problémy vyřešeny.

    Budeme vědět, že se to stalo, jakmile se počítače stanou natolik všudypřítomnými a neviditelnými, jakými jsou nyní elektrické motory. Nedokázal bych spočítat, kolik mám doma elektrických motorů, počítače ještě spočítat dokážu: píšu toto ve své pracovně, kde mám dva počítače, dva mobilní telefony, linku ISDN a konvenční telefonní linku, ale v současnosti jsem jen já sám jediným spolehlivým spojením mezi všemi těmito přístroji. Jakmile dospějeme bodu, kdy si už ani nepovšimneme, které zařízení nám přináší informace, dostaneme se do situace, kdy internet konečně zvítězil.

    Ve velkých podnicích se to už stalo. V Británii už neexistuje větší firma, která by nebyla stoprocentně závislá na svých počítačových systémech.

    Druhý aspekt internetu - spotřebitelský internet, e-mail a stránky world wide webu, to je sice zábava, a taky to promění svět, ale daleko méně než "průmyslový" internet. Je to asi tak, jako kdybychom srovnávali, jak velký vliv měla na moderní život osobní auta a jak velký vliv náklaďáky.

    Největší výhodu má spotřebitelský internet pro zákazníka. Například, když jsem nedávno kupoval ojeté auto, získal jsem všechny základní informace z internetu, protože je to daleko jednodušší než hledat inzeráty v novinách. Spotřebitelský internet velmi ulehčuje srovnávání nejrůznějších nabídek. Proto budou trhy v budoucnu daleko výkonnější, a to je skutečná dlouhodobá hrozba spotřebitelského internetu.

    Mocnější trhy znamenají slabší vlády. Za posledních třicet let se všeobecně přiznává, že jsou vlády bezmocné vůči mezinárodním finančním trhům. Avšak internet také způsobuje, že vlády nejsou nebo brzo nebudou schopny ovládat informační ekonomiku. A daleko více, než si uvědomujeme, je založeno na informacích.

    Vezměme například hazardní hry. Sázkový průmysl opouští Británii a soustřeďuje se v zemích, kde jsou nižší daně. Už nyní je daleko jednodušší sázet na internetu a je to také daleko výhodnější, protože z toho, co vyhrajete, neplatíte daně.

    Všechny tyto změny vyvolají složité problémy.


    Ekonomické nevolnictví v ČR kanadskýma očima

    Jiří Jírovec

    Petr Paleta ve svém článku "Ekonomické nevolnictví v ČR" uvádí příklady ekonomické nesvobody větou:

    "(A právě) strany české 'pravice' během několika let své vlády dokázaly, že je jim základní myšlenka západních pravicových stran, co možná největší ekonomická svoboda, naprosto cizí." Tento výrok není asi zcela přesný. Problém politiků - a zdaleka ne jen pravicových a ne jen českých - nespočívá v nedostatečné teoretické vybavenosti, ale v ohromném komplexu praktických problémů, které na ně spadnou v okamžiku, kdy se dostanou k moci.

    Domnívám se, že ekonomická svoboda je do značné míry pouhým mýtem - už jen proto, že ji jedním dechem spojujeme s diktátem trhu, tedy nesvobodou. Hnací silou ekonomiky už není spotřebitel (tedy trh), ale Džin mající nejrůznější podoby lidské chamtivosti, kterého jsme vypustili z láhve, a různými úlitbami se ho snažíme přimět k tomu, aby neškodil u nás, ale raději u sousedů.

    V cyklu hromadění bohatství hraje ovšem spotřebitel nezastupitelnou roli a tak si Džin, obrazně řečeno, část světové populace této kategorie povýšil.

    Zde se dostáváme k dalšímu (českému) mýtu, že budeme-li to dělat jako hoši z USA (nebo UK atd.), budeme se mít stejně skvěle.

    To je základní omyl, protože zejména v klimatu maximalizace zisku existují reálná omezení (přístup k surovinám, levné pracovní síle, problémy životního prostředí), která určují hranici za níž se nevyplatí jít a která určuje i optimální počet spotřebitelů.

    Džin si vystačí docela dobře se současnými počty spotřebitelů - už jen proto, že na zeměkouli není dost všeho pro všechny. Tuto skutečnost vcelku dobře odráží opatrnost, s jakou je například rozšiřována EU. Představa, že Západu nedá spát životní úroveň v ČR, a že se nemůže dočkat až pootevře vlastní portmonku, je bláhová - už jen proto, že čekatelů na lepší časy je v jednotlivých členských státech až dost.

    Protože se domnívám, že teoreticky úchylnou činnost českých (pravicových) politiků nelze hodnotit bez znalosti toho, co se děje jinde, pokusil jsem se obohatit zajímavý text Petra Palety vsuvkami o skutečnosti kanadské.

    Jako první příklad ekonomické nesvobody uvádí Petr Paleta snahu: "kontrolovat veškeré úspory a investice českých občanů a zamezit jejich odlivu tam, kde by kontrole nepodléhaly (zahraniční banky a cenné papíry). To se týká nejen multimilionových částek, které by snad možná mohly mít případně nějaký zanedbatelný vliv na ekonomickou bilanci české republiky, ale dokonce si ani nesmíte (bez povolení ČNB) v zahraničí otevřít účet, pokud tam třeba studujete! Realita je samozřejmě taková, že kdo potřebuje významnou částku ulít ven, založí si firmu třeba v Lucembursku nebo na Bahamách, peníze jí převede a je z obliga (to je zcela legální). Naopak kdo má v Bavorsku uloženo 2000 DM, je zločinec"

    V Kanadě rovněž existuje omezení pro investování v zahraničí, aby část investic zůstala na domácí půdě. Příjmy z vkladů a investic jsou přísně kontrolovány (pomocí social insurance number), protože jsou zdanitelné. Bude-li mít Kanaďan uloženo v Bavorsku 2000 dolarů a nepřizná úrok, bude berňákem (Revenue Canada) považován za zločince.

    Úsloví, že na chudý lid musí být přísnost, platí i v Kanadě. Lidé, disponující velkými částkami peněz, mají motivaci hledat v předpisech zadní vrátka, výjimky a úlevy. Před několika lety například odpustilo kanadské ministerstvo financí daň člověku, který převáděl jakýsi trust fund do USA. Pokud se pamatuji, šlo asi o dvě miliardy kanadských dolarů, tedy sumu která umožňovala dobře zaplatit nejlepší právníky, kteří to nakonec s úřadem dohodli.

    Druhým příkladem, který Petr Paleta uvádí, je "prodej trhu", což znamená, že: "Vláda zaručí monopol (tedy prodá, nebo dokonce daruje právo občanů na výběr z několika možností) soukromé firmě. Nejznámějším příkladem je SPT Telecom, málokdo ale ví, že součástí tajného dodatku smlouvy mezi českou vládou a Volkswagenem je, že vláda zajistí po určitou dobu vysoká cla na dovážené automobily (!). Kdo ví, kolik smluv má podobné tajné (či veřejné) dodatky... Nesmíme zapomenout ani na státem zaručený monopol na právní služby poskytnutý členům příslušné komory a podobná privilegia."

    Shodou okolností se v těchto dnech očekává rozhodnutí World Trade Organization ohledně stížnosti zahraničních výrobců automobilů na tak zvaný "Autopakt". To je smlouva uzavřená před lety mezi USA a Kanadou, stanovující podmínky pro spolupráci ve výrobě automobilů. Výměnou za závazek americké strany udržet v provozu výrobní linky v Kanadě se kanadská strana zavázala zavést na každé dovážené auto clo, aby zvýhodnila americko-kanadskou výrobu.

    Autopakt, který se nestal součástí dohody o volném obchodu mezi USA a Kanadou (Free Trade Agreement), se obecně považuje za základ kanadské prosperity. Tato úchylka od módních teorií volného obchodu, mající plnou a trvalou podporu mas, je dobrým příkladem toho, že si vláda uvědomila, že se občané musejí něčím živit.

    I v Kanadě existují zaručená privilegia a monopol na služby (například právníci a lékaři). Zmíněné komory ovšem nabývaly moc po generace a jejich vliv jim umožňuje odolávat změnám. V ČR nově zřízené stavovské organizace napodobují, co se děje jinde, ale protože svůj vliv ustavují v historicky kratší době, je jejich počínání viditelnější.

    Dalším příkladem Petra Palety je "komunistický důchodový systém (v němž) každý platí 'podle svých schopností' (zejména podle schopnosti zatajovat příjmy) a dostane důchod 'podle potřeb' (tedy všichni v podstatě stejně). Zaměstnancům je zatajováno, kolik na toto 'sociální pojištění' vlastně platí, protože na výplatní pásce je uvedena pouze čtvrtina této částky. Ačkoliv jsme neustále přesvědčováni o tom, že na důchody peníze chybí, ve skutečnosti se na starobní důchody vyplatí o něco málo více než třetina vybraných peněz. Zbytek zmizí ve státním rozpočtu jako 'jiné sociální výdaje', případně v jiné černé díře".

    Petr Paleta zde podléhá optickému klamu v důsledku přizpůsobování důchodů inflaci a růstu životních nákladů. V komunistickém systému nebylo možné příjem (kromě melouchů) zatajit a z hlediska metodiky výpočtu důchodů to nebylo ani dvakrát chytré. V rozmezí tehdy běžných příjmů platilo, že kdo měl vyšší plat měl větší důchod, protože na něj větší částkou (skrytou v celkové dani) přispěl.

    Skutečnost, zda je z výplatní pásky zjevné, na co vlastně daně jdou, mi připadá nepodstatná. Daleko důležitější je existence kontrolních mechanismů, které nutí vládu, aby se státním rozpočtem nakládala rozumně.

    "A samozřejmě musím uvést komunistické zdravotnictví", pokračuje Petr Paleta, "které se řídí stejným principem. Přímým důsledkem je nekvalita, která občas stojí životy, většinou jen poškození zdraví. Tento systém fakticky znemožňuje existenci komerčních zdravotních pojišťoven, které by člověku hradily například život zachraňující zákrok v zahraničí (dnešní systém ho prostě nechá umřít, pokud si někde nesežene těch pár miliónů, co takový zákrok stojí)."

    Petr Paleta má pravdu v tom, že zdravotní péče stojí peníze, přesněji řečeno hodně peněz. S komunismem to ovšem nemá nic společného.

    V Kanadě existuje universální systém zdravotní péče, který je považován za nedotknutelný výdobytek zdejšího kapitalismu. Tento systém je samozřejmě napadán lidmi, kteří by se chtěli podílet na obrovských částkách, které zdravotnictvím procházejí. Jejich nejčastějším argumentem je svoboda volby lékaře (ta ovšem v Kanadě v podstatě existuje) a rychlejší přístup k některým zákrokům, který by přinesly soukromé kliniky.

    V těchto diskusích uniká pozornosti skutečnost, že úroveň lékařské péče je do značné míry úměrná prostředkům, které do ní daná společnost může globálně vložit a že tyto prostředky jsou omezené.

    Cena zdravotní péče je v podstatné míře ovlivněna cenou léků a platy lékařů. Tyto dvě složky jsou prakticky nedotknutelné (mocné farmaceutické společnosti si například vymohly dvacetiletou patentovou ochranu, což jim umožňuje diktovat ceny podle svého). Uvážíme-li dále náklady na přístrojové vybavení ordinací a nemocnic (pokrok je drahý) je zjevné, že jednou z mála variabilních složek systému, na níž se dá teoreticky ušetřit, jsou platy personálu a hlavně omezení "zbytečných" vyšetření a zákroků.

    Názor Petra Palety, že by komerční pojišťovny přispěly ke kvalitě lékařské péče, je zavádějící polopravda. Pokusím se pomocí "kupeckých" počtů objasnit proč.

    Vyjděme z hypotetického příkladu, že daná pojišťovna má 100 000 zákazníků, kterým účtuje 4000 pojistného za rok. Hrubý příjem tedy je 400 miliónů (dále M). Bude-li jedna desetina procenta (100 zákazníků) vyžadovat péči v hodnotě 2 M zbude pojišťovně po vyplacení pojistného zisk 200 M.

    Předpokládejme nyní, že právě polovina zákazníků zestárne, takže dvoumiliónovou péči bude nutné hradit jednomu procentu z 50 000 (to je 500 zákazníkům). Hrubý příjem bude stejný (400 M), ale výdaje vzrostou na 1100 M (100 M za zdravější a 1000 M za nemocnější polovinu).

    Pojišťovna má najednou místo zisku 200 M ztrátu 700 M. K tomu, aby zůstala zisková (předpokládejme zisk na dřívější úrovni) může zvolit jednu z následujících možností:

    a) zvýšit pojistné všem zákazníkům stejně (na 13 000)

    b) rozlišit pojistné podle rizikovosti (4000 v první skupině, a 22 000 ve druhé)

    c) zbavit se rizikových klientů a tím ozdravit klientelu.

    Nevýhodou postupu (a) je to, že víc než trojnásobné pojistné snižuje schopnost pojišťovny konkurovat pojišťovnám zaměřeným na nerizikovou klientelu.

    Řešení (b) má obdobu v pojištění motorových vozidel, kde se míra rizika nehod do pojistného promítá. Zvážíme-li ovšem, že riziko onemocnění vzrůstá s věkem, je otázka kolik starších lidí si zvýšené pojistné vlastně může dovolit.

    "Ozdravění" klientely (c), je možné dosáhnout agresivním zvýšením pojistného kombinovaného s nepřenosností pojištění v případě změny nebo ztráty zaměstnání. Jako příklad mohu uvést "kolektivní" pojištění, které v našem podniku pokrývá 80% ceny péče o chrup. Ztratím-li místo, budu bez pojištění, ledaže najdu podnik, jehož zaměstnanci mají podobnou pojistnou smlouvu. Budu-li hledat soukromou pojišťovnu, musím počítat s tím, že pojistné bude vysoké, protože ke stáru se lidem sype nejen zdraví, ale i zuby.

    Úspěch podnikání komerčních pojišťoven je založen na právu nepřijmout "nevhodného" zákazníka a především o toto právo jde například v USA, kde pojištovenská lobby bojuje proti "znárodnění" zdravotnictví, tedy systému, který by musel pojistit každého.

    Svoje "zboží" tedy pojišťovny nabízejí pečlivě vytipované klientele, která představuje přijatelně nízké riziko nemocnosti. Při příznivé skladbě klientely může pojišťovna nabídnout, jak jsem se pokusil naznačit vymyšleným příkladem, skvělou péči za přijatelné pojistné.

    Toto řešení se může zdát výhodné Petru Paletovi, ale jen do té doby než bude tak starý a leckde nepojistitelný jako pan Jírovec.

    Například v USA je mnoho lidí (často citované číslo je 35 miliónů), kteří si zdravotní pojištění dovolit nemohou, nebo jim hrozí neobnovení pojistky, protože jsou rizikoví. Jsou známé i případy, kdy se pojišťovny snaží ovlivnit ošetřující lékaře, aby ustoupili od nákladných zákroků.

    Zajímavý je i problém kanadských "snowbirds" neboli důchodců, kteří tráví část zimy na Floridě. Náklady na zdravotní péči, kterou potřebují v USA, přerůstají možnosti kanadského pojištění a případné cestovní připojištění přes soukromé pojišťovny je neúnosně nákladné pro důchodce.

    Debaty o zdravotnictví ovšem vyzní silně akademicky, když si člověk uvědomí, že třeba na Východním Timoru nezůstal (podle informací kanadské CBC) v oblasti kde žije na 800 000 obyvatel, jediný chirurg. Několik lékařů z organizace "Lékaři bez hranic" bylo milicemi vyhnáno od rozdělaných operací. Obdobně chmurná situace je v některých afrických státech kde nemají pár desítek dolarů na zakoupení léků, které zabraňují přenosu viru HIV z matky na plod. Nám civilizovaným se víc vyplatí prodávat tam zbraně.

    "Jak to česká pravice myslí s volnou konkurencí, ukázali nejlépe exministr Říman a časopis Respekt loni, když se hodně mluvilo o zdražení telefonních poplatků monopolního Telecomu a protestních akcích. Říman tvrdil, že "ceny se přece určují na trhu a ne na demonstracích", a Respekt vlezl největšímu českému monopolu do zadku sérií několika článků, kde vychvaloval jeho "úspěšnost" (za což byl odměněn, tedy uplacen, několika stránkami barevné inzerce)."

    V Kanadě občas zanikne nějaký monopol - příkladem může být nedávné "rozkulačení" takměř monopolního výrobce a distributora elektrické energie v Ontariu. Ten sice poskytoval velmi solidní služby za přijatelnou cenu, jenže ideologie je ideologie. Změna daného uspořádání neznamená vždy lepší službu a nižší cenu.

    Při protestech proti cenám kanadského benzinu, které nápadně stoupají před dlouhými weekendy a sledují ochotně cenu suroviny když stoupá, leč nikoli naopak, dostává se i zdejším občanům "Římanovo" vysvětlení o trhu a demonstracích.

    "Současná levicová vláda má bohužel podobné názory. Chce se souhlasem smluvní opozice "vyměnit" právo českých občanů po vstupu do EU pracovat a studovat v zahraničí za právo českých občanů prodat nemovitosti tomu, kdo dá nejvíc, i když bude cizinec. "To se týká jenom malého množství mladých a vzdělaných lidí", odmítá námitky podle Respektu, tedy bez záruky, vicepremiér Lánský (pokud tohle opravdu řekl, nechápu, jak to že je dosud ministrem)."

    Prodej nemovitostí cizincům je velmi ožehavá záležitost, zejména pokud neexistují dostatečně dobré zákony, které chrání zájmy "domácích". Pokud se nemýlím, s tímto problémem se potýkali Holanďané v souvislosti s Němci a třeba Palestinci a Židi.

    Je jistě na pováženou, nedokáže-li vicepremiér daný problém srozumitelně vysvětlit. Za  "výměnou" práva studovat a pracovat v zahraničí může být nátlak EU. Aniž bych se Egona Lánského zastával, je možné, že má pravdu v tom, že jde skutečně o zanedbatelný počet lidí, protože samotné povolení ke studiu či práci v EU nikterak neznamená, že tam (český) občan práci dostane a student si bude moci studium dovolit.

    "Pokud se podíváme podrobně na to, kde skončí vydělané peníze českých občanů, zjistíme, že okolo šedesáti (!) procent putuje do státní kasy (daně z příjmu jsou jen malá část, největší zátěž je "sociální" a "zdravotní pojištění", dále pak neviditelná DPH a spotřební daně) a podstatná část z toho zbytku nakonec putuje k firmě, která od státu získala nějakou výhodu, nebo jejíž podnikání stát přinejmenším výrazně ovlivňuje (poplatky za vodu, plyn, elektřinu, telefon, hromadnou dopravu, benzín, regulované nájemné, vklady v uměle nad vodou držených bankách, koupená Škodovka, viz výše, a tak dále). Na volném trhu se kupuje snad jen o málo více než potraviny (pokud pomineme téměř monopolní chování obchodních řetězců), oblečení a spotřební zboží. "

    Daně, regulace a sociální programy jsou i v Kanadě pro někoho odpornými slovy. Jenže jak bez nich udržet společnost v chodu? Zejména když jsme si zvykli na to, že z kohoutku teče celkem pitná voda, silnice jsou jakž takž, lidé nechcípají na ulici hladem a dioxiny ze spaloven jsou pod kontrolou.

    "Moje" městečko Deep River loni vykročilo směrem z buše k civilizaci tím, že si na křižovatce domácí vozovky s průběžnou komunikací Trans Canada Highway vymohlo jeden odbočovací pruh navíc a semafor. Bratru za pakatel - jeden milión dolarů - pocházející z kapes daňových poplatníků.

    Petr Paleta pak navrhuje některá opatření, která by zavedla skutečnou ekonomickou svobodu:

  • " umožnit českým občanům zacházet se svým majetkem tak, jak uznají za vhodné, tedy také investovat jej v zahraničí, případně jej do zahraničí prodat "

    To zní dobře do té doby, než si uvědomíme, že občan je součástí společnosti, která není kolektivně imunní k jeho individuálním akcím. Například prodej nemovitostí cizincům může zvednout cenovou hladinu do té míry, že těm méně šťastným znemožní vstup do trhu bytů nebo domů. Platí to i opačně - například v Ontariu nelze bez povolení rozparcelovat velký pozemek na stavební parcely. Místní orgány takovou věc nepovolí, pokud by vedla k přílišnému snížení hodnoty existujících nemovitostí.

  • "ústavním zákonem prohlásit za nelegální, aby se vláda nebo jiné orgány zavázaly, že omezí tržní prostředí v zájmu nějakého subjektu (tedy neposkytne monopol, nezaručí vysoká cla apod.). S firmami, které mají takové právo zaručeno na delší období, se pokusit vyrovnat finančně. "

    To je opět málo schůdné. K omezení tržního prostředí totiž nepochybně patří i protimonopolní opatření. Tržní prostředí narušují i různé daňové a jiné úlevy, které některé společnosti dostávají za očekávané vytvoření pracovních míst případně udržení zaměstnanosti.

  • "udělat fond sociálního pojištění, ze kterého se budou platit pouze důchody. Každému se bude vést individuální účet, a jeho důchod se pak stanoví podle výše tohoto účtu na základě pojistné matematiky. "

    Smyslem tohoto opatření je nepochybně omezit možnost, že si vláda bude z fondu půjčovat. Aby systém fungoval, musela by být účast v tomto fondu povinná, fond by musel být dobře spravován a musel by existovat způsob, jak se postarat o lidi, jejichž příjmy nebyly ať již z jakéhokoli důvodu na takové úrovni, aby z nich pocházející důchod umožňoval přežití.

    V Kanadě existuje universální Canada Pension Plan (CPP), do něhož každý zaměstnaný přispívá určitou částkou měsíčně. Vzniklá pense je poměrně malá a skutečně vyplacená částka je navíc závislá na ostatních příjmech. Pro lidi, kteří nemají jiný příjem než CPP, existuje (od 65 let) přilepšení zvané Old Age Security.

    Některé obory (školství, automobilový průmysl) mají vlastní pensijní fondy. Ten mají i státní zaměstnanci (nyní s přebytkem 30 miliard dolarů). Je spravován vládou, která nyní protlačuje kontraversní zákon, aby přebytek mohla použít na jiné účely.

  • "sociální výdaje neplatit z tohoto fondu, ale ze státního rozpočtu. Tento a předchozí bod znamenají, že se sice podstatně sníží "sociální pojištění" (které pak může být dobrovolné), ale zvýší se daně. Pro průměrného občana by to mělo vyjít nastejno, ale účet sociálního pojištění se pak fakticky stane "jeho penězmi", se kterými stát nebude moci jen tak manipulovat. Nebude prostě možné, že si vláda bude zvyšovat nebo snižovat důchody, jak se jí bude zrovna hodit. "

    Vládě se nehodí ani jedno ani druhé. Jediný důvod pro zvyšování důchodů je umožnit důchodcům přežít (jako cynik dodávám a neztratit tím jejich podporu ve volbách.)

  • " pokračovat v podpoře dobrovolného penzijního pojištění"

    V Kanadě jsou příspěvky do dobrovolných pensijních fondů (Registered Retirement Saving Plans) odečítány z hrubého příjmu. Tyto peníze a získané úroky jsou zdaněny až v okamžiku jejich vyzvednutí. Pokud je v té době příjem vkladatele nižší než v době plné zaměstnanosti, je pravděpodobně nižší i daň, kterou z investice zaplatí.

  • "přestat s okrádáním pracujících důchodců. Přestože tento stát deklaruje nutnost prodlužování důchodového věku, lidé, kteří si jej prodloužili již dnes, jsou bezostyšně okrádání - musí dále platit "sociální pojištění" a jejich penze není prakticky o nic vyšší než penze lidí, kteří odešli do důchodu v normálním termínu. Přitom "pozdější důchodci" dali do systému více peněz a budou penzi čerpat (statistiky) kratší dobu. Mělo by se stanovit, že každý odejde do důchodu až bude chtít, a jeho penze pak bude vypočtena podle zásad pojistné matematiky."

    Celá věc je zase složitější. Prodlužování věkové hranice pro odchod do důchodu je z hlediska stavu pensijních fondů jistě přitažlivé, jenže na druhé straně porušuje přirozený cyklus výměny generací a tvrdě postihuje, zejména v období zvýšené nezaměstnanosti zejména mladé lidi. Škody způsobené mladé generaci jsou podle mého názoru nevykompensovatelné "úsporami" na nevyplacených důchodech.

  • "reformovat systém plateb do zdravotnictví. Nevím jak, ale jedno je jisté. Pokud nebude pacient přinášet doktorovi peníze, a část z těchto peněz nebude jeho vlastních (třeba čtvrtina, tři čtvrtiny mohou být z komerčního zdravotního pojištění, chudí mohou dostávat i tu čtvrtou čtvrtinu od státu), nebude zdravotnictví nikdy fungovat. "

    Petra Paletu zde omlouvá mládí a dobrý zdravotní stav. Z jeho výroku totiž vyplývá, že si lidé neváží, že je péče "zadarmo" a že jí plýtvají.

    Termín "přinášet doktorovi peníze" má anglický ekvivalent "user fee". Jde o myšlenku, která některým politikům připadá nosná, protože umožňuje řešit rostoucí náklady na zdravotnictví bez nepopulárního zvyšování daní. Lze ji aplikovat dvěma způsoby - buď paušálním poplatkem při každém vstupu do ordinace nebo vyjmutím některých položek z "bezplatné péče". V Kanadě naráží první varianta na silný odpor a je tudíž politicky neschůdná, druhá se začíná objevovat - příkladem jsou prohlídky pro řidičský průkaz (jsou-li vyžadovány), preventivní zdravotní prohlídky a třeba kosmetické chirurgické zákroky.

    Zavedení poplatků a případná registrace chudých má potenciální dopad i v oblasti společenské, protože automaticky dělí populaci do tří skupin. První si může navštěvu lékaře dovolit kdykoli, druhá bude váhat, zda si to může dovolit a třetí bude vydána na milost úřadu.

    Nikde není záruka, že šetření přinese úspory. V Ontariu začali před časem propouštět maminky do 24 hodin po porodu. Velmi rychle od toho upustili, protože se jim druhý den vracely s novorozeňaty zpátky kvůli nejrůznějším komplikacím. Stejné může platit při komplikacích způsobených pozdní návštěvou lékaře.

  • " privatizovat, ale bez jakéhokoliv práva na monopol, takové státní molochy, jako je pošta, dráhy atd. "

    K významu existence "státních molochů" by se měl vyslovit nějaký ekonom. Laicky se domnívám, že hrají roli jakéhosi setrvačníku, který udržuje ekonomiku v chodu v době krize. Státní zaměstnanci totiž představují příjmově velmi stabilní skupinu společnosti, která ji svoji spotřebou může podržet nad vodou.

    Rozdrobit státní moloch, například dráhy, který může v zásadě vystupovat jako nezisková organizace, na malé podniky, které musejí být ziskové, nemusí být pro spotřebitele vždy výhodné.

  • "omezit jakékoliv zasahování státu do ekonomiky, včetně záchrany bank a podniků. Nedělejme si iluze, ve vyspělých zemích by snad takové zásahy třeba mohly pomoci, v podmínkách české státní správy to jsou vyhozené peníze. To musí samozřejmě znamenat, že lidé přijdou ve zkrachovalých bankách o peníze. Je to zlé, ale nutné pro celkové fungování ekonomiky. Ostatně na mizinu nikdo nepřijde, vklady jsou pojištěny do částky 300 000 Kč na osobu v jedné bance. "

    Co udržet a kdy a co nechat padnout, to je otázka. Stejně jako míra zasahování státu do ekonomiky.

    Zásadní potíž je v tom, že se zatím nepodařilo vytvořit model v němž by korporace braly při svém rozhodování ohled na místní komunity. Stát v současné době tento stav koriguje vahou svého rozpočtu. Stejně tak jen stát má prostředky na to, aby alespoň poněkud potlačil tak zvaný dominový efektu, kdy nedostatek spotřeby (peněz) v jedné oblasti rychle vyvolá problémy v dalším článku řetězce. Krach banky nemusí znamenat jen to, že vkladatelé zchudnou na těch pojištěných 300 000, ale že třeba malý podnikatel zkrachuje a přestane zaměstnávat x lidí.

  • "povolit, aby v České republic obíhalo Euro jako paralelní měna (podobně jako se leckde používá dolar). To znamená možnost zřizovat účty v Euro pro každého, vést účetnictví buďto v korunách nebo v Euro, sjednávat platby mezi firmami v Euro, a případně i platy, pokud s tím zaměstnanci budou souhlasit. Tento krok by fakticky znamenal nenásilné a postupné začlenění České republiky do Eurozóny, sice bez hlasovacích práv, ale také bez nutnosti souhlasu jejích členů. "

    Opět problém k němuž by se měl vyjádřit nějaký znalec. Může se k tomu ČR jen tak z ničeho nic rozhodnout? Jak nákladné by udržování paralelní měny bylo? V Kanadě probíhají občas debaty o tom, zda by se nevyplatilo přijmout americký dolar jako universální platidlo, ale závěry nejsou přesvědčivé.

  • "nahradit sociální dávky pro širší spektrum rodin, jako jsou přídavky na děti, odpisem z daní ve stejné výši. Tím by se podstatně snížila administrativa. Těm rodinám, které naplatí ani takové daně, aby na tyto přídavky vydělaly, by se samozřejmě vyplácely jako sociální dávky. Bylo bych jich ale mnohem méně, a tak by je bylo možné lépe kontrolovat. Také by bylo vhodné tyto sociální dávky nevyplácet celé v hotovosti, ale platit z nich přímo například nájemné nebo je rozdávat ve formě poukázek na jídlo. Já vím, je to kruté, ale v dnešní době nevidím jiné řešení. "

    Vše, co Petr Paleta v tomto odstavci zmiňuje, vyžaduje existenci administrativního aparátu, takže úspory v této oblasti mohou být minimální. V obecné rovině jde o velmi složitý problém, jak zajistit přiměřenou životní úroveň lidem, kteří se, statisticky vzato, nemohou uživit prací, protože ta není.

  • "umožnit odečítat z daňového základu náklady na vlastní vzdělávání a na vzdělávání dětí, až do určité výše. Studentům, kteří se dostanou na renomovanou zahraniční universitu, přispívat na školné až do výše nákladů studia na obdobné škole v ČR."

    Podporovat vzdělání tímto způsobem je jistě záslužné - je-li je z čeho náklady odečíst. Schůdnější cesta je udržet náklady na vzdělání na co nejnižší úrovni. Pokud jde o studium na zahraničních vysokých školách, zůstává stále nezodpovězena otázka, kdo to zaplatí.

    Závěrem Petr Paleta píše: "Jistě najdete desítky podobných opatření, spousta z nich bude jistě důležitějších, než co napadlo teď mě. Podstatné je, že je možné velmi rychle snížit ekonomickou závislost českých občanů na státu, jinými slovy, na bandě neschopných a často podplacených páprdů, kteří si myslí, že si mohou dělat s penězmi, které jim svěříme, co chtějí. Ano, bohužel, je to tak, nemá žádný smysl více podporovat českou vědu, kulturu, ochranu přírody, školství, zdravotnictví a já nevím co ještě přes státní rozpočet. To už teď není otázka politická, zda se nám to líbí nebo nelíbí. Ve státní správě, přinejmenším na jejich vyšších stupních, došlo k naprostému rozkladu jakéhokoliv racionálního rozhodování, takže peníze jdoucí přes státní rozpočet jsou v podstatě vyhozené, a proto nemáme jinou volbu, pokud chceme, aby se tato země postupně postavila na nohy."

    Jsou to slova, která lze v různých obměnách slyšet i v Kanadě. Bohužel bez odpovědi na otázku, čím státní rozpočet nahradit, jak neztratit vlastní kulturu, jak chránit životní prostředí.

    Jiří Jírovec


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|