Vzdělaní chudí
Eroze intelektuálních elit nízkými platy
Jan Čulík
Tento článek je v angličtně zde a odkaz na něj na svých stránkách uveřejnil také prestižní americký internetový časopis Arts and Letters Daily. V članku bylo zřejmě něco, co zaujalo americké editory. Takže si článek v CER přečetlo asi desetkrát více čtenářů než normálně a vyvolal dopisy od Američanů, které časem přeložíme.
Nivelizaci platů bez ohledu na postavení lidí na společenském žebříčku přinesl komunismus. Pád komunismu zkreslil platovou hierarchii v České republice silně v neprospěch univerzitně vzdělaných elit.
Stejně jako se to stalo v mnoha jiných postkomunistických zemích, i Česká republika se po pádu komunismu stala volnou arénou pro neskrupulózní osoby, kterým se podařilo vytunelovat někdejší státní podniky. Stejně jako ve většině jiných zemí na světě je i v České republice nejbohatší třída podnikatelů. Avšak bohatství nutně neznamená vzdělání ani moudrost. Otřesný stav českých sdělovacích prostředků je jedním z přímých důsledků pauperizace české inteligence. Nejúspěšnější a nejvíce placení "novináři v redakcích výdělečných soukromých novin a televizní stanice jsou pologramotní mladí lidé, kteří si o sobě mnoho myslí, v důsledku svých vysokých platů. Právě primitivismus těchto vysoce placených idiotů určuje úroveň celonárodní veřejné debaty.
Je pravda, že ani v západních zemích nepatří lidé v "intelektuálních" zaměstnáních, jako jsou univerzitní učitelé či zaměstnanci v těch hospodářských sektorech, které přímo neprodukují bohatství, k nejbohatším lidem v zemi.
Nicméně se intelektuálním elitám v zemích, jako je Velká Británie podařilo zachovat si obstojnou míru bohatství. Vezměme například britské lékaře. Podle informací z britského ministerstva zdravotnictví je nyní průměrny plat britského obvodního lékaře 50 000 liber ročně (80 000 amerických dolarů). Všeobecný průměrný plat je v Británii asi 20 000 liber ročně. Je to pozoruhodná věc: britský lékař vydělává přibližně třiadvacetkrát více než jeho český kolega. Vypovídá to dost o marginalizovaní roli české inteligence v české společnosti.
České intelektuální elity jsou všechy chudé - lékaři, univerzitní učitelé i učitelé ve školách. To má vážný dopad. Intelektuálové si nemohou kupovat knihy a odborné časopisy. Vědci se nemohou plně věnovat výzkumu, protože si často musejí vydělávat peníze dodatečnými zaměstnáními.
Na Západě jsou intelektuální elity v menšině, ale jejich silná kupní síla znamená, že jsou jejich názory brány vážně. Existují menšinové rozhlasové a televizní stanice, které se zabývají intelektuálními záležitostmi. Tyto okruhy jsou často komerčně výdělečné, protože i když je sleduje jen malé procento obyvatelstva, jeho kupní síla je často větší než kupní síla veřejnosti obecně. Západní intelektuální elity jsou obyčejně hospodářsky relativně silné - vnucují svůj standard společnosti. I když méně vzdělané společenské vrstvy vždycky nutně neposlouchají celé složité argumenty, prezentované elitami, elity nicméně určují tón celostátní debaty. Elitám naslouchají mocní lidé i podnikatelé.
V České republice nemají intelektuální elity pozornost národa, protože mají nízké platy. Jsou demoralizovány a bez vlivu. Studenti končí studium na filozofických fakultách, ale nejdou učit na školy: nemohli by se uživit z malého platu. Absolventi filozofických fakult končí v reklamních agenturách. Tak se dál zhoršuje kvalita českého školství.
"Byrokrace je pomalá a nevýkonná a technické vybavení a finanční podmínky jsou opravdu ubohé," řekl docent Jiří Holý z katedry české literatury na pražské Karlově univerzitě nedávno britské společnosti BBC. Dodal, že plat univerzitních učitelů je ještě nižší než plat lékařů - průměrně vydělávají 109 liber (174 dolarů) měsíčně čistého. Průměrná činže pro (nově najatý) byt v Praze je nyní mezi 240 - 300 dolary měsíčně.
Jan Kyncl, vysokoškolský učitel na elektrotechnické fakultě v Praze, charakterizoval svou univerzitní práci takto:
"Za minulý rok jsem
odpřednášel 152 hodin a 238 hodin vedl cvičení. To obnáší zajišťovat výuku šesti
předmětů základního studia; k tomu patří ještě jeden doktorandský předmět,
individuální výuka zahraničních studentů v angličtině a občas přednášky pro kolegy
o práci s jedním matematickým SW.
Profesor, který zajišťoval přednášky ze zmíněných předmětů, totiž odešel do
důchodu; i kdyby na přijetí nového profesora byly peníze, pokud vím, v bývalé
federaci nikdo takový není (ledaže bychom přetáhli kolegu z Ostravy, Košic nebo
Plzně, což je iluzorní) a přijetí zahraničního profesora z finančních důvodů nepřipadá
v úvahu vůbec. Takže těch sedm předmětů přednáším já... Mimochodem, tohle schéma je na technických VŠ- smutně
aktuální a stereotypní.
Za ten rok jsem stihl mít referát na pěti konferencích, z toho jedné mezinárodní;
pracoval jsem v organizačním výboru jedné česko-britské konference. Opět jsem
v tomto smyslu nepracoval nejlíp: těch konferencí mohlo být více, jenže v ČR a SR
se v mém oboru víc konferencí nekonalo a kolikrát můžu vyjet na konferenci, kde je
vložné 800 Euro (nemluvě o cestovném a dalších vydáních)?
Když přičtu práci v akademickém senátu a jedné odborné neziskové organizaci, je
toho nakonec dost; často z práce odcházím ve 21:10 (škola se zavírá v 21:00, ale
vrátný deset minut počká). Přiznám se ale, že důvod je ten, že většina věcí mě prostě
baví.
V minulých letech jsem
se dozvěděl, že "skleníkový efekt si vymysleli vědci" (ve smyslu vymysleli si ho,
ale neexistuje) a že "vědci jsou lidé, kteří se snaží balamutit veřejnost, aby jim dala
peníze na jejich pochybné projekty" (možná ale necituji Prof. Ing. Václava Klause
zcela přesně).
Náměstek jednoho z ministrů školství chtěl zavést jednotnou normu na počet žáků
na jednoho učitele, která by se týkala škol od mateřských po vysoké. Nechci čtenáře unavovat, ale podobných
deklasujících výroků bylo více. Dnes se naštěstí ministerstvo školství už nesnaží urážet. Ale rozpočet seškrtává
a seškrtává.
V reálném životě se mě studenti na oslavách jejich zakončení studia ptají: ď A Honzo, co ty budeš dělat, až budeš
velkej?" Mají pravdu: můj dnešní život jaksi nekonverguje. K pocitu prestiže bych já osobně potřeboval dobré slovo a naději.
Aby mi třeba někdo zalhal, že bude líp (nikoli nejlíp) a budu bydlet na okraji Prahy v paneláku v garsonce 1+0;
nejsem filosof a tak trosku soukromí k pocitu prestiže potřebuji. "
Central Europe Review 11. října 1999
