úterý 30. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Ostře kritická recenze knihy Johna Keana o Václavu Havlovi:
  • Apologeti, radujte se! (Kieran Williams) Z ČR těchto dnů:
  • Pokuta za guláš (Ivan Hoffman) Poměry uvnitř sociální demokracie:
  • Děkujeme, odejděte, paní Buzková (Štěpán Kotrba) K diskusi o ČT:
  • K zázemí společnosti Koktejl (čtenář) Rasismus v Ústí:
  • Matiční zeď je zbouraná, zapomeňte (Bohdana Marvalová, František Roček) Příklad pro ČR z irské politiky:
  • Irská superkoalice (Ivan Hoffman)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech! Buďte, čeští podnikatelé, hrdi na jejich nezávislý tón! (Nebát se a nekrást!)
  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ


    Co je nového v České republice

  • Omluva: Britské listy nevyšly minulý čtvrtek a pátek, protože se během pobytu v ČR Janu Čulíkovi rozhasil na laptopu přístup na internet a nebyl v důsledku velmi plného programu čas to spravit.

  • Dotaz: Nad četbou knihy Jak Češi myslí, což je výbor z Britských listů, který vyšel v ČR v minulých dnech, se zeptala Juliana:

    Podle dat jednotlivych prispevku v knize mate tematicky predstih pred ceskym tiskem tak 3-4 roky. Muzete mi tento jev nejak vysvetlit?

    Odpověď: Není to žádná individuální zásluha editora Britských listů. Prostě je jen průběžně ve styku s tím, o čem se v anglosaských společnostech mluví. (Je ale fakt, že např. česká Svobodná Evropa cenzurovala v roce 1994 příspěvky tehdy zabývající se českou skutečností tak, jak se jí novináři dnes zabývají běžně.)

  • Výzva "Děkujeme, odejděte" je jen stranicko-politický trik osob, kterým se nelíbí sociálnědemokratická vláda a opoziční smlouva a chtěly by se jí nějak zbavit poněkud neústavními prostředky. Potvrdil to signatář výzvy Šimon Pánek, když na stanici Frekvence 1 vyjádřil názor, že "po přeskupení politických stran může vzniknout funkční stranická vláda". "Já si myslím, že opoziční smlouva a taková vláda, jaká je, prostě dalších dva a půl roku být nemůže," řekl Pánek - ale nevysvětlil proč. A je-li to všechno tak neuspokojivé, proč neuspořádat předčasné volby? - Mínění více než čtvrtiny lidí, kteří by podle průzkumu agentury Sofres-Factum dali svůj hlas straně vycházející z výzvy "Děkujeme, odejděte!", je podle analytiků spíše vyjádřením značné nespokojenosti a rozčarování ze současných politických stran, než pevně zakotveným názorem na případnou novou politickou stranu. - Je možné, že frustrovaní voliči (kteří věří virtuálním kampaním, jaké vytváří český tisk) budou podporovat vznik nové "studentské" politické strany. Jenže, jak přesvědčivě argumentuje politolog Vít Novotný v Britských listech na tomto místě, nezáleží na tom, kdo vládne, ale do jaké míry je demokraticky omezována jejich moc. V ČR moc politiků demokraticky omezována není a  frustrace vzniká z toho, že v ČR není demokracie, ale vládne tam oligarchie. Omezme moc politiků přijetím efektivního zákona o státní službě! Někdo by to měl lidem v ČR podle argumentace Víta Novotného vysvětlit. - Důkazem, že je výzva "Děkujeme, odejděte!" zjevně jen pseudopravicovým politikařícím spiknutím, které manipuluje s nespokojeností obyvatelstva, je protidemokratický požadavek, aby na mítink na Václavském náměstí, který se má konat 3. prosince, v žádném případě nechodili komunisté. Je to vylučovací princip, který do české politiky úspěšně zavedla po druhé světové válce právě KSČ, studentští revolucionáři si berou z historie dobrou inspiraci!

  • Včera odstoupil z funkce vicepremiéra neschopný Egon Lánský (ale umí jazyky). Policie zatím nemá všechny podklady, aby mohla rozhodnout, zda Egon Lánský dopustil krácení daně. Vyšetřuje to.

  • Předseda vlády Miloš Zeman nebude chtít po Poslanecké sněmovně, aby do programu své nadcházející schůze zařadila případ ministra zdravotnictví Ivana Davida. Je to přání poslaneckého klubu ČSSD. Pokud by však sněmovna o Davidově případu jednat chtěla a chtěla by ho odvolat, podrobí se prý premiér jejímu rozhodnutí.

  • Vláda bohužel nevytvoří zákonem Vládní radu pro informační politiku. Vláda schválila návrh zákona o informačních systémech veřejné správy, nesouhlasila však se zřízením Rady vlády pro informační politiku zákonem, jak v předloze navrhovali předkladatelé vicepremiér a ministr financí Pavel Mertlík a předseda Úřadu vlády pro státní informační systém Karel Berka.

  • Děkujeme, odejděte. Dr. Petr Erbák z Rakovníka upozorňuje, že text petice bývalých studentů revolucionářů je zde.

  • BBC o revoluci v Československu. Na anglických stránkách rozhlasové a televizní společnosti BBC se vzpomíná na průběh revoluce v ČSSR v listopadu 1989.

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z  Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na tomto místě.

    Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

    Kniha Jak Češi myslí je nyní také v prodeji v internetovém knihkupectví http://www.kosmas.cz.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Dlouho utajovaný "osobní majetek" Jakuba Puchalského, totiž reformní projekt České televize, na jehož základě byl Puchalský na jaře roku 1998 jmenován do funkce generálního ředitele ČT, byl konečně zveřejněn. Je od 8. listopadu 1999 na adrese http://www.czech-tv.cz/rada_ct/jednani99/puchalsky_projekt.htm

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zde.

  • Česká literatura bez témat o čem psát. K desátému výročí pádu komunismu zveřejnila BBC na svých anglických stránkách feature o roli českých spisovatelů a literatury za komunismu a nyní.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Apologeti, radujte se!

    Kieran Williams

    Není tajemstvím, že zahájil Pražský hrad ofenzívu ve snaze zdiskreditovat nový kritický životopis Václava Havla od Johna Keana. Bohužel, jak se zdá, Keane se sám vlastnoručně postřelil ještě před tím, než boj začal. V exkluzivním článku pro Central Europe Review ukazuje Kieran Williams, nezávislá autorita zabývající se českou politikou, jak je Keanova kniha plná věcných chyb, jak v ní důležitá fakta chybějí a jak je postižena nepořádnou vědeckou prací. Anglická verze tohoto článku vyšla tento týden v časopise Central Europe Review zde. Tam najdete i odkazy na číselné reference v tomto článku.

    Rád bych úvodem zdůraznil, že vítám pokus profesora Johna Keana vylíčit Václava Havla jako člověka s politickými ambicemi. Argumentuji, že neexistuje žádný jiný poctivý způsob, jak se tímto tématem zabývat, a rozšířená představa, že Václav Havel přijal prezidentský úřad "neochotně", je politováníhodným způsobem zavádějící. Také podporuji Keanovo přání věnovat více pozornosti všeobecné otázce moci.

    Dovolte mi však vysvětlit, proč mám o Keanově knize vážné pochybnosti.

    Jejím největším nedostatkem je, že je intelektuálně bezvýznamná. Keane poskytuje podrobná shrnutí Havlových her, jeho Dopisů Olze a "Moci bezmocných", ale nezabývá se Havlem jako filozofem, ani systematicky neanalyzuje vývoj Havlova myšlení. Obsah knihy, na straně 523, ukazuje, že více prostoru věnuje kniha Havlovým zdravotním problémům (hovoří se o nich na 13 stránkách), jeho fyzickému zjevu (6 stránek) a vztahům s ženami (12 stran) než jeho filozofickým zájmům (4 stránky).

    Nejvíce šokuje to, že se John Keane v knize vůbec systematičtěji nezabývá vlivem Jana Patočky, o němž se Keane jen tak mimochodem zmiňuje jako o "čelném českém filozofovi" (str. 247) a jako o Havlově "filozofickém učiteli" (str. 253). Keanova kniha systematicky nezkoumá Havlovo myšlení v tradici Kierkegaarda, Nietzscheho a Husserla a obsahuje jen několik odkazů na Heideggera (zejména na str. 285-86). Keane nesrovnává Havla s podobnými mysliteli jako je Hannah Arendtová, Simone Weilová a Jurgen Habermas.

    Takové mezery by bylo možno odpustit, pokud by byl autor bulvárním novinářem, nikoliv však univerzitním profesorem politologie.

    Bezmocná argumentace

    Keane si zadal úkol, v jehož rámci chce využít Havla k vypracování teorie, která by mohla soupeřit s teoriemi, které pocházejí od Machiavelliho a Hobbese, a která by je mohla nahradit. Argumentuje, že tito filozofové raného novověku založili dvě tradice myšlení o moci, realistickou tradici a tradici založenou na poslušnosti. V důsledku těchto teorií "bylo proto studium moci v moderní době zkresleno ve prospěch mocných" a "schopnost akce a nároky ovládaných (...) byly silně zanedbány" (str. 13).

    To je možná pravda, ale proč nezpochybňuje Keane tyto tradice tím, že by kriticky analyzoval novější myslitele, například Webera a Foucaulta? Anebo obráceně, proč nestopuje původ tradice poslušnosti dál do minulosti, k Bodinovi, nebo ke středověkým debatám o povinnostech?

    Kromě toho je Keanův rozbor Machiavelliho a Hobbese nedostatečný. Zaměřit se výlučně na Prince (jako to činí Keane) a nevzít v úvahu Rozpravy znamená vytvořit falešný dojem ohledně Machiavelliho priorit. Z Rozprav je totiž jasné, že se Machiavelli zajímal o moc, protože mu záleželo na svobodě republiky: efektivní mocenské vedení ochraňuje širší komunitu před násilným vnucením cizích způsobů života, před korupcí, která vzniká v důsledku vlastních úspěchů republiky, a před konflikty, které jsou silnější než každodenní spory mezi stavy a institucemi, z nichž podle Machiavelliho vznikala veřejná politika.

    Hobbes svým zvláštním způsobem ospravedlňoval nedílnou suverenitu tím, že hovořil o racionálním sebezájmu každého jednotlivce: "Účelem poslušnosti je ochrana" (Leviathan, kapitola 21). Leviathan navrhoval nejlepší způsob, jak ochraňovat jednotlivce před bolestí a smrtí, a určitá volba, souhlas či autorství byly vždy nepřímo navozeny, i když nepřesvědčivě.

    Taky mě nepřesvědčuje Keanova interpretace (str. 253) kapitoly 29 Leviathana, v níž Hobbes přirovnával silná města a korporace k "červům ve střevech přirozeného člověka". Vůbec si nemyslím, že to znamená, jak Keane argumentuje, že Hobbes odmítal "všechny dobrovolné asociace", jak je chápeme dnes. Hobbes identifikoval "politické organizace", což byly například asociace obchodníků, dále pak "regulérní soukromé skupiny", totiž například rodinu, a "neregulérní soukromé skupiny", totiž bandy zlodějů a spiklenců (Leviathan, kap. 22). Většinu "politických organizací" Hobbes připouštěl, pokud respektovaly vůli suverénního vládce, i když se mu zjevně nelíbily monopolistické a monopsonistické (kdy zboží či služby různých výrobců kupuje jediný monopol) důsledky jejich existence. Nakonec, jak argumentuje Deborah Baumgoldová, se Hobbes nejvíce obával hašteření v elitě, nikoliv nezávislé sociální akce (Hobbes' Political Theory, str. 69-70).

    Keane si dal za úkol vytvořit novou teorii moci, která by se soustřeďovala na zájmy ovládaných a nikoliv na zájmy vládnoucích. Rád se nechám v této věci poučit, avšak mám dojem, že jiní autoři toto dělají už několik století. Například člověka napadá Lockova svěřenská teorie moci, která je sama o sobě reakcí na Hobbese. Millovy názory na zastupitelskou vládu a na svobodu a na liberální tradici omezené, ústavní vlády všeobecně, vycházely ze zájmů ovládaných. Montesquieu rozvinul doktrínu oddělení moci s protikladnými institucemi, jejichž úkolem bylo chránit svobodu. Burke a Tocqeville už dávno poznali hodnotu zprostředkovatelských organizací, které dokáží ochraňovat jednotlivce před atomizací a despocií.

    Mnoho těchto autorů se na celé řadě míst Keanovy knihy krátkodobě objevuje. Keanův podnik tedy v žádném případě není původní a po 505 stránkách nevidím žádnou novou, systematickou teorii moci, ani v nknize nevidím "příručku pro demokraty", kterou Keane slibuje na straně 14.

    Machiavellský rozměr je potenciálně fascinující a plodný, ale Keane se mu nevěnuje dostatečně soustředěně. Zaprvé, vůbec se nezabývá vynikající esejí Gordona Skillinga o selháních českých státnických schopností: "Lions or Foxes: Heroes or Lackeys" v knize Czechoslovakia 1918-88: Seventy Years from Independence. V této analýze litoval Skilling, že jen jediný český vedoucí představitel, Masaryk, měl machiavellskou směsici osobních vlastností, které je zapotřebí pro úspěšné státnictví.

    Jakým způsobem by bylo možno Skillingovu analýzu aktualizovat o jedenáct let později? Projevuje Havel nutnou ctnost, virtu? Jak ovlivnil Masarykův příklad Havla, filozoficky i prakticky?

    Alfred Thomas argumentuje, že Havel, stejně jako Masaryk, je postižen při svém hlásání pravdy tím, že nemá žádnou obecnější metafyziku nebo ideologii, souhlasí s tím Keane? Je to snad jedním z důvodů, proč Havla předstihl Václav Klaus, který dokázal legitimovat své politické preference opojnou směsicí liberalismu a nacionalismu? Proč se nezabývat srovnáním Masaryka a Havla, které provedl Ernest Gellner v časopise Telos, č. 94, v zimě 1993 - 1994?

    Na tyto otázky nejsou v Keanově knize žádné odpovědi, neboť Masaryk chybí zrovna tak vyzývavě, jak v ní chybí Patočka.

    Jak vyplývá z předchozího, Keane ignoruje skromnou knihovnu seriózní sekundární literatury o Havlovi. To je smutné, protože většina této literatury je velmi dobrá a Keanově analýze Václava Havla by to prospělo. Proč nevyužil Keane knihu Aviezera Tuckera Fenomenologie a politika od J. Patočky k V. Havlovi? Esej Roberta Pynsenta "Otázky totožnosti a odpovědnosti u Václava Havla" v knize Questions of Identity: Czech and Slovak Ideas of Nationality and Personality? Text Alfreda Thomase "Filozofie a politika v Havlově Largu desolatu" v knize The Labyrinth of the World: Truth and Representation in Czech Literature? Esej Markuse Hippa "Identita a odpovědnost v myšlení Václava Havla" v časopise Bohemia, svazek 36 (1995), str. 298-329? Nebo Matuštíkovu Postnacionální totožnost: Kritická teorie a existenciální filozofie u Habermase, Kierkegaarda a Havla? A co moudrá kritika Havla a "nepolitické politiky" u Jerzy Szackého v knize Liberalism after Communism?

    Zapomenuté večery u kulatého stolu

    Keanova kniha je zklamáním i z jiných hledisek. Keana ovšem nelze obviňovat za to, že neměl skoro žádný přístup k samotnému Havlovi. Lze ho ale kritizovat, že lépe nevyužil druhého nejlepšího zdroje, totiž rozsáhlých záznamů, které zachycují Havla při práci v kritických chvílích.

    Rozhovory u kulatého stolu, z nichž vznikly stovky stránek doslovných záznamů, si zaslouží více než půldruhé stránky (str. 370-371), vzhledem k tomu, že je z nich zřejmé, jak Havel manévroval - někdy schopně, jindy nikoliv - při jednání s vládnoucími činiteli, když šlo o získání moci. Tehdy, kdy se Keane odvolává na přepisy těchto jednání, nepodává plnou atmosféru těchto jednání. Například cituje záznam z plánovacího zasedání, které se konalo 22 prosince 1989. Dokazuje tím svůj důležitý argument, že Havel jasně přislíbil, že odstoupí z prezidentského úřadu po prvních svobodných volbách a dovolí Alexandru Dubčekovi, aby se o tento úřad ucházel po něm.

    Podle toho, jak tuto epizodu líčí Keane, nebral Havel tento slib nikdy vážně a využil ho machiavellským způsobem k tomu, aby přiměl politického soupeře ustoupit. Aby mohl Havel příslib nesplnit, argumentuje Keane, Havel "pečlivě naplánoval mlhavě zformulované prohlášení podpory myšlence, že někdy v budoucnosti by se měl stát Slovák prezidentem" (str. 373). Tato "podvodná" epizoda je pak použita k ilustraci "mnohostranně zvráceného" efektu na Havla, jakmile jednou získal chuť mít moc (str. 369).

    Podíváme-li se na přepis jednání, zjistíme, že Havel otevřeně upozorňuje na tento svůj příslib ostatní vedoucí představitele Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí a  ptá se jich, kdy se domnívají, že by bylo nejlepší, aby to zveřejnil - ještě téhož dne, ve svém novoročním prezidentském projevu anebo někdy jindy. Český právník mu radí toto:

    Zdeněk Jičínský: Prosím vás, ale teď jaksi važme velmi citlivě jednu věc. Jak se bude ten vývoj v nejbližších měsících utvářet, těžko kdo z nás jaksi víme. Čili Václav by měl velmi uvážit, pokud by vůbec něco v tom uvedeném smyslu formuloval -

    Václav Havel: Slíbil jsem to.

    Zdeněk Jičínský: - aby to bylo formulováno velmi jaksi obezřetně, aby to ničemu jaksi nebránilo, aby se z toho nestala nějaká překážka, která by mohla poznamenat nějaký další vývoj. (1)

    (Josef Suk, Občanské fórum, listopad - prosinec 1989, 2 díl, dokumenty, str. 267.)

    Ono "mlhavě zformulované prohlášení" bylo tedy nápadem člověka, kterého Keane jinde ve své knize líčí jako maják zdravého rozumu a respektu pro zákonnost. Pokud Keane nemůže dokázat, že Havel nějakým způsobem ze zákulisí Jičínského přiměl k tomuto výroku, zdá se mi, že celá záležitost nebyla předem připravena. Jičínský prostě naléhal na Havla, aby se choval pružným a pragmatickým způsobem, a Havel tu radu přijal.

    Možná mi to uniklo, ale nenašel jsem v této knize žádnou rekonstrukci Havlovy argumentace, proč kandidoval na prezidenta v červenci 1990. Tato epizoda ukazuje, že je zapotřebí analyzovat Havlovo úsilí získat moc citlivěji, než jak to činí Keane ve své knize. Více než jednou srovnal Havel svůj prezidentský úřad s vězením a je to analogie, která je možná méně drzá, než jak to na první pohled vypadá.

    Bylo Havlovo rozhodnutí kandidovat na prezidentský úřad v letech 1990, 1992, 1993 a 1998 variací téhož podivného procesu, v jehož rámci se rychle smířil v roce 1979 s tím, že je ve vězení, jak přiznal v Dopisech Olze? (2) Co to vypovídá o Havlově postoji a  jeho činnosti vůči institucím?

    Drobná, zábavnější poznámka. Kdyby si Keane přečetl tyto transkripty podrobněji, zjistil by, že Havel skutečně nesprávně představil Klause, když představoval během rozhovorů u kulatého stolu tým z Občanského fóra, ale nešlo jen o to, že pod Klausem "podklesla kolena", jak píše Keane (str. 441), došlo k této výměně:

    Havel: ... pravděpodobně ho znáte z televize, tohle je dr. Volf -

    Klaus: Klaus.

    Havel: Promiňte, chtěl jsem říct Klaus, ekonom z Prognostického ústavu... (3)

    Daleko více šokující je to, že se Keanova kniha nezabývá cenným transkriptem jednání českých, slovenských a federálních vedoucích představitelů v listopadu 1991, který dokazuje, že Havel silně usiloval o záchranu federace. Tento přepis vyšel na pokračování v roce 1994 ve Slovenských listech a v Domino efekt, takže je volně k dispozici. Podobné transkripty jsou ve veřejné doméně, především v české parlamentní knihovně.

    Federální selhání

    To, jak Keane pominul toto setkání na Hrádečku, je typické, jak nepořádně se Keane zabývá Havlovou rolí při rozpadu federace. Čtenář se vůbec nedoví, že od začátku roku 1990 byl Havel plný nápadů ohledně toho, jak by se daly zlepšit česko-slovenské vztahy.

    Keane nezaznamenává, že to byl Havel, který v březnu 1990 první navrhl, aby se jméno republiky psalo s pomlčkou, a  v tom ho podporovali slovenští poslanci. Keane se nezmiňuje o tom, že Havel předložil návrh v březnu 1991 návrh úplně nové federální ústavy. Keane se nezabývá pěti Havlovými legislativními iniciativami, předloženými v prosinci 1991, o nichž píše vynikající kniha Erica Steina Czecho/Slovakia: Ethnic Conflict, Constitutional Fissure, Negotiated Breakup (1997), str. 141-51. Havel navrhoval metodu pro ratifikaci nové ústavy, radikální přerozdělení moci mezi jednotlivými složkami vlády a mezi republikami a centrem (včetně rady podobné německé spolkové radě, která by zasedala v Bratislavě) , nové právo obyčejných občanů požadovat referendum a nový volební zákon.

    Tyto epizody mají klíčový význam pro každou studii Havla v prezidentském úřadě, neboť byly jeho nejambicióznějšími pokusy stát se prezidentem, který tvoří zákony, v souladu s jeho ústavním právem.

    Porážka prezidentových návrhů ukázala, jak omezená je jeho moc ve společnosti, jíž už dominovaly politické strany. Odhalila také neschopnost federálního parlamentu dohodnout se na jakékoliv smysluplné ústavní změně. Čtenář, který si není vědom těchto důležitých okamžiků, by nabyl z Keanovy knihy ostudně chybného dojmu, že se Havel domníval, že ústava z roku 1960 s  dodatky z roku 1968 je naprosto dostačující, což je dojem, který vzniká na str. 453. Avšak ve skutečnosti připomněl Havel už 23. ledna 1990 federálnímu shromáždění, že "všichni očekáváme novou československou ústavu a ústavu našich dvou národních republik." (4)

    Keane tvrdí, že Havel, poté, co se stal prezidentem, "se intuitivně vyhýbal" "pěstování republikánské demokracie, přesně řečeno parlamentu a soudnictví, které bdí nad dodržováním zákona", ale "pracoval pro vytvoření korunované republiky" (str. 376). Myšlenka "korunované republiky" nemá žádnou podstatu v Havlových vlastních výrocích, ale ve výrocích Novalisových, který psal před dvěma sty lety pruskému králi.

    Novalis na krále naléhal, aby dohlížel na výchovu občanů v republikánských ctnostech a aby je inspiroval prostřednictvím charismatu, příkladu, podpory umění, totiž prostředky, které má k dispozici monarchie. Keane nepředložil na základě Havlových výroků žádné důkazy, ale argumentuje, že toto byl Havlův plán pro Československo.

    Na podporu tohoto argumentu líčí Keane Havla jako "nového suverénního vládce" (str. 382) a dlouze popisuje, jak Havel nechal nově vyzdobit Hrad a jak se scházel s umělci a hudebníky. Keane také hovoří o "orgii protekcionářství" (str. 390), jak najímal nový prezident zaměstnance, kteří ho podporovali. (Keane nevyužil možnosti srovnat příchod Václava Havla na Pražský hrad s tím, jak ve dvacátých letech tohoto století najal Masaryk slovinského architekta Josipa Plečnika, aby Hrad "demokratizoval".)

    Keanovo tvrzení, že Havel neusiloval o "kultivaci institucí republikánské denmokracie, jako je parlament a soudní systém, které se zasazují o zákonnost" je přesvědčivé jen v tom případě, když naprosto ignorujeme Havlovo kázání o právním státě, jeden z jeho raných prezidentských projevů, který přednesl ve federálním shromáždění 23. ledna 1990.

    Aby mohl vylíčit Havla jako člověka, který je posedlý "silnými předsudky vůči parlamentu" (str. 423) a který je natolik opilý mocí, že nemá zájem o ústavu, Keane spoléhá úplně na svědectví Zdeňka Jičínského, aniž by zaznamenal, že Jičínský byl spoluautorem ústavy z roku 1960, jejíž význam Havel údajně umenšoval (ústava z roku 1960 byla nejhorší ústavou v historii Československa). Keane vůbec nevysvětluje, jak omezená byla prezidentská moc podle ústavy z roku 1960, ale namísto toho je čtenáři ústy Jičínského sděleno, že měl Havel "absolutní moc" (str. 423). Představa prezidenta opilého mocí také vyžaduje, abychom ignorovali, jak to činí Keane, Havlovu výzvu federálnímu shromáždění 29. června 1990, aby byly omezeny v nové ústavě prezidentské pravomoci. Prostě bychom museli ignorovat, tak jak to činí Keane, prakticky všechno, co Havel řekl v prvním roce, kdy zastával prezidentský úřad.

    Chybějící muži

    Z Keanovy knihy se dovíme docela dost o všech prezidentových ženách, ale nikoliv o jeho mužích, o poradcích, kteří byli Havlovi v devadesátých letech nejblíže, od Schwarzenberga a Křižana až k Medkovi a Pehemu. Jak ho ovlivnili? Jaké to bylo pracovat s ním? Jaká byla jejich interakce s vládou? Je snad důležité, že mnoho Havlových nejbližších poradců mělo podstatnou zkušenost ze života mimo Českou republiku, byli za komunismu v politickém exilu?

    Jak se Havlovi podařilo dostat své lidi (Vondra, Křižan, Oldřich Černý) do mocenských funkcí v roce 1993, když byl jeho přímý vliv na ministerstva omezen? Měl Pražský hrad skutečný vliv na určitou vládní politiku, například na zavedení regionálního stupně státní správy? Jaká byla role Hradu během krize v listopadu a v prosinci 1997 a v povolební nejistotě v letech 1996 a 1998?

    To jsou naprosto zásadní politické otázky, ale profesora politologie to zjevně vůbec nezajímá.

    V knize se Keane zabývá nutnou debatou ohledně Havlových vztahů s druhým Václavem. Ano, Havlův vztah k Václavu Klausovi byl chladný, jak to Keane líčí, ale v žádném případě nebyl tak ničivý, ani nedocházelo k soudním sporům jako mezi premiéry a prezidenty jinde ve Střední Evropě. Spor Havel - Klaus nedohnal ústavu až téměř k likvidaci, jako to bylo v rámci sporu mezi Mečiarem a Kováčem na Slovensku, nebo v roce 1995 v Polsku v rámci sporu mezi Walesou a Pawlakem. Nebylo zapotřebí prostředníka Ústavního soudu, jako při soupeření mezi Gonczem a Antallem v Maďarsku.

    V kritické chvíli v září 1990, kdy bylo nutno přijmout strategii hospodářské reformy, Havel se postavil na Klausovu stranu proti gradualistické alternativě (5). Havel přijal novou definici a omezení prezidentské role podle české ústavy z roku 1992, nevyžadoval další zvláštní pravomoci (například pravomoc jmenovat lidi do funkcí), přijal každodenní výkon moci premiérem a vládou a využíval své právo odmítat návrhy zákonů jen velmi zřídka. Havel jako prezident využívá agresivně svého postavení kazatele, avšak Havel jako prezident není ústavním podvodníkem.

    Keane zjevně nerozumí plnému kontextu lustrací. Účelem lustračního zákona bylo odstranit problém kolaborace s komunismem z veřejné sféry a proměnit ho v důvěrný, byrokratický proces a tím ukončit kulturu otevřených denunciací, která začala v roce 1991 vznikat. Zákon nebyl, jak tvrdí Keane (str. 431) vedlejším produktem nových požadavků svobody projevu a informací, ale byl daleko spíše pokusem omezit vznikající škody.

    Kromě toho není z Keanovy knihy jasné, že otázku lustračního zákona nastolili lidé s naprosto čistým disidentským zázemím, jako Benda a Bratinka, kteří požadovali, aby byla plně zveřejněna jména všech udavačů a že umírnění lidé v Občanském hnutí, také čestní bývalí disidenti, navrhli statutární lustrace jako méně ničivou alternativu.

    Tragédie omylů

    Na několika místech si prostě Keane plete fakta:

  • Zkrácený výraz pro reálnou školu je česky "reálka", ne "reálke" (str. 36)
  • Sovětské rozhodnutí uskutečnit invazi do Československa nebylo učiněno "několik hodin" po zveřejnění nových stranických stanov 10. srpna (str. 207), ale o týden později.
  • Svoboda a Dubček necestovali do Mosky společně (str. 217), ale dostali se tam každý zvlášť. Svoboda a jeho doprovod byli oficiálně přivítáni, zatímco Dubčeka přivezli tajně letadlem z Ukrajiny. Delegace měla určitý kontakt s Prahou prostřednictvím Zdeňka Mlynáře, který dorazil 25. srpna a informoval ji o to, že se koná v Praze tajný sjezd KSČ (Keane se o Mlynářovi zmiňuje jednou, na str. 246, v kontextu Charty 77, ale nevysvětluje neinformovanému čtenáři, kdo to byl). Dubček byl vyloučen z KSČ v červnu 1970, nikoliv v lednu (str. 223). Dubček byl prvním tajemníkem KSČ, nikoliv premiérem, jak je naznačeno na str. 229.
  • Složka Stb o Havlovi, o níž je zmínka na straně 221, poznámka 1, je z českého, nikoliv československého ministerstva vnitra.
  • Pasáž z knihy Josefa Frolíka, Špión vypovídá, na niž se odkazuje na str. 249, poznámka 3, se týká odposlechu Havlova bytu před rokem 1968, nikoliv v roce 1977, o němž na tomto místě Keane píše.
  • Jakeš byl generálním tajemníkem KSČ, nikoliv prezidentem, jak uvedeno na str. 341.
  • Demonstrantů na Národní třídě večer 17. listopadu 1989 bylo v době, kdy na ně zaútočila policie, asi 10 000, nikoliv 50 000 (str. 340) (6)
  • Pithart se stal premiérem jen České republiky, nikoliv "země" (str. 368).
  • Čalfovu "vládu národního porozumění", která převzala moc 10. prosince 1989, nenazval později "vládou národní oběti" Václav Havel (str. 370), tato charakteristika se týkala Čalfovy vlády, utvořené po svobodných volbách v červnu 1990.
  • Richard Sacher byl původně vetován jako ministr vnitra v roce 1989, protože byl Čech a jeho jmenování by narušilo delikátní rozložení "mocenských ministerstev" mezi Čechy a Slováky, nikoliv proto, že by existovaly pochybnosti o jeho vhodnosti (str. 428).
  • Stb byla rozpuštěna v únoru 1990, takže to nebylo kolem 1. května 1990, kdy se stal Jan Ruml náměstkem ministra vnitra "se zvláštní odpovědností pro Stb". (str. 430).
  • Dubček utrpěl těžké zranění 1. září 1992 (a zemřel 7 listopadu), nikoliv na Nový rok, jak píše Keane (str. 462)
  • Havel byl znovu zvolen 20. ledna 1998, nikoliv "koncem roku 1997" (str. 490)

    Není to politická tragédie...

    Nakonec chci říci, že mě nepřesvědčuje, že by měl být Havel vylíčen jako tragik, kterého Keane definuje jako "herce v prozaickém dramatu, plném kalamit, nespravedlností a nešťastných konců" (str. 10). Argumentoval bych, že život Edvarda Beneše byl politickou tragédií, Dubčekův život byl politickou tragédií.

    Havlův život obsahuje sice bezpochyby okamžiky úzkosti a temnoty a selhání, ale jako celek by byl pro mě tragédií jen v tom případě, kdyby, řekněme, než skončí jeho prezidentské období, se Česká republika navrátila k totalitě a kdyby Havel skončil na Hrádečku v domácím vězení. Budu natolik neodpovědný, že si dovolím předpovědět, že se to do ledna roku 2003 nestane.

    ...ale literární tragédie

    Tragické je, že je životní příběh člověka tak citlivého na užívání jazyka je napsán tak melodramatickým infantilním jazykem. Desítky stránek jsou plné Keanových banálních úvah o zrození, přátelství, totalitě, odvaze a o smrti, smrti, smrti.

    Autor na čtenáře útočí takovými větami, jako "Veřejná nespokojenost a vážná osobní nemoc, jako dav žebráků zahalených v pokrývkách, se shromažďují u vrat jeho Hradu na kopci v Praze" (str. 3) "Smrt a veřejná kritika se utábořily před branami jeho Hradu" (str. 11); "Každodenní život těžce stoupal do kopce" (str. 54); "Smrt udělala znamení křídou na jeho dveře a nad hlavou létali havrani" (str. 61); "Andělé s trumpetami hrají mírové melodie nebi a zemi. Politikové, kolem nichž stojí novináři, oficiálně prohlašují, že byla křídla násilí přistřižena" (str. 63); "Ti, kdo letěli, maskovali útočníky: shlíželi z létacích strojů, byli ozbrojeni jako Jupiter hromy, které je možno vrhat z oblohy, srdce bombardujících útočníků bila stejně rychle, ale z jiných důvodů" (str. 65); "Začali plnit úkol znovuzasazení stromu komunismu do kaluže krve" (str. 126); "V důsledku pražských událostí byly šípy socialismu, jako šípy Nimrodovy, vystřeleny k obloze, avšak spadly zpět k zemi, poskvrněny zločiny a krví" (str. 208); Něco podivného na raném zimním životě prezidenta Havla je to, že dával přednost zpěvu labutích písní do ucha Smrti" (str. 497); a co se mi líbí nejvíc: "Zde, na kopci nad Prahou, stojí pompézní masivní stavba, do níž je vtěleno tisíc let vlády nad druhými, je to symbol vládců naplněných touhou po moci, agresívních svou chtivostí, někdy nezvládnutelných ve svém chtíči, vládců, kteří pili krev svých poddaných dlouhými doušky" (str. 376).

    ...a vědecká tragédie

    Když už hovořím o jazyce, rád bych zaznamenal, že jsem si povšiml několika pasáží, které mi připomněly jazyk jiných autorů, o nichž se Keane nezmiňuje. Začněme shrnutím o Vladimíru Holanovi, které v roce 1993 vydal Karel Brušák:

    "Holanovo úsilí o studené, cerebrální výroky, zakódované ve vysoce osobním systému znaků, bylo důsledkem znásilňování jazykových i básnických norem. Holan využívá neologismů, zastaralých, těžko srozumitelných a deformovaných výrazů; zkresluje syntax a používá kryptických metafor. (...) Po druhé světové válce vyjádřil poctu Rudé armádě v Rudoarmějcích (1947) a sbírka Tobě (1947) je nesouvislou sbírkou básní, v nichž autor vzpomíná na mrtvé přátele, líči osoby, které se účastnily pražského povstání v roce 1945 a protestuje proti nespravedlnosti imperialistů a náklonnosti vůči nacismu u papeže Pia XII. (7)

    Srovnejte to s Keanovým vylíčením (str. 110) Havlova setkání s Holanem, které necituje Brušáka:

    Po dvě hodiny se Havlovi a Formanovi dostávalo Holanových neologismů, kryptických metafor, zkreslené syntaxe a zastaralých, těžko srozumitelných a zkroucených výrazů; (...) Havla fascinovalo Holanovo úsilí o studeně cerebrální a úmyslně neortodoxní básnický styl. Avšak Havlovi se nelíbil Holanův antisemitismus ani jeho nedávné - v podstatě kolaborantské - básnické pocty Rudé armádě, jeho protesty proti imperialismu a jeho levné vtipkování proti náklonnosti vůči nacismu u papeže Pia XII.

    Přečtěte si Brušákovo shrnutí díla Vítězslava Nezvala z roku 1993:

    Poetismus, který si vypůjčil některé prvky z futurismu, dadaismu a surrealismu, se měl stát "způsobem života, praktikujícím zmodernizované epikurejství antiromantickou poezií nedělních odpolední, výletů, jasně osvětlených kaváren, bulvárů plných lidí a lázeňských promenád, stejně jako ticha, noci a klidu." (...) Po válce jako režimní poet psal Nezval poslušně ódy o míru, o Stalinovi, o prezidentu Gottwaldovi a na další chvályhodná témata. (...) Jeho poezie byla nevyrovnaná, ale zastává významné místo v české moderní poezii pro svoui představivost, neomezenou radost ze života, schopnost volné asociace a mistrovství při tvorbě rýmu a rytmu. (8)

    Velmi podobný jazyk nalezneme v Keanově líčení Nezvala (str. 109), které také Brušáka necituje:

    O dvě desetiletí pozdějí fascinovala Havla Nezvalova schopnost volné asociace, jeho mistrovství tvořit rým a rytmus. Také si povšiml jeho neomezené radosti ze života - Nezval stále ještě miloval zmodernizované epikurejství jasné osvětlených kaváren, výlety, opojné nápoje, lázeňské promenády, bulváry plné lidí - a své patologické ódy na mír, Stalina a prezidenta Gottwalda.

    Podívejme se, jak shrnul v roce 1993 poezii Jaroslava Seifera Robert Pynsent:

    Jeho první sbírka proletářské poezie, Město v slzách (1921) je energicky tendenční knihou spontánních revolučních písní, básník nadšenec se vidí jako prorok, který zpívá o slavné budoucnosti, která očekává chudé a utlačované. Ve sbírce Na vlnách TSF (1925) vyjadřuje Seifert moderní život jako poezii a poezii jako život; básník je klaunem (viz typografické experimenty) a hovoří o lásce a o celém milovaném světě, který tuto lásku obklopuje. Velká část sbírky se skládá ze zábavných vizuálních nebo verbálních vtipů. Seifertova poezie z období po druhé světové válce je přehnaně sentimentální (Maminka, 1954) (9)

    Jak charakterizuje Keane Seiferta na str. 109, aniž by se zmiňoval o Pynsentovi?

    Havel ukázal (Seifertovi) některé své vlastní rané básně a oba debatovali po určitou dobu o Seifertově díle: o jeho rané proletářské poezii, v níž básník, jako prorok zpívá revoluční písně jménem utlačovaných, o jeho pozdějším využívání zábavných verbálních a vizuálních vtipů, v nichž se básník hodně podobá klaunovi, hovořícímu mnoho o lásce, a o díle, které měl Seifert zanedlouho vydat, o poněkud sentimentální Mamince (1954)

    Podívejme se na tuto pasáž z mé knihy z roku 1997, The Prague Spring and its aftermath, str. 182-83:

    Vyvrcholením této introspekce byl Kunderův kontroverzní článek "Český úděl" v Listech z 19. prosince. (...) Kundera si vypůjčil jazyk české mythopoei a prohlásil, že pokus vybudovat lidský socialismus a důstojnost reakce na invazi ukazovaly, že je osudem českého národa, aby byl národem nikoliv vykořisťovatelů, ale národem tvůrců hodnot. Navzdory převládajícímu veřejnému mínění prohlásil Kundera, že je československý podzim významnější než československé jaro, protože potvrdilo toto etické poslání: reformní politika nebyla opuštěna, nevznikl žádný "policejní režim", žádné zásady nebyly zrazeny. Kundera apeloval na desetitisíce lidí, kteří uprchli, aby se vrátili domů, a na ty, kteří zůstali doma, aby byli kriticky optimističtí: "Lidé, kteří dnes upadají do deprese a do poraženectví, kteří říkají, že neexistuje dost záruk, že všechno může skončit špatně, že můžeme opět skončit v marasmu cenzury a procesů, že by mohlo dojít k tomu či onomu, to jsou prostě slabí lidé, kteří dokáží žít jen v iluzích jistoty." Kunderova esej byla všeobecně kritizována, například Havlem, který nesouhlasil, že je otázka záruk tak triviální, a s politováním pohlížel na tento článek jako na typický příklad české krátkozrakosti (oslavování slavné minulosti namísto věnování se dnešním potřebám) a pasivního vlastenectví (racionalizace katastrofy jako by to bylo morální vítězství). Havel napsal v únoru 1969, že se obává, že je lehčí říkat, "jak jsme byli dobří před srpnem a jak seznační jsme byli v srpnu (když na nás přišli ti zlí lidé) než zkoumat, jací jsme nyní, kdo z nás je stále dobrý a kdo vůbec ne, a co je nutno učinit, abychom zůstali věrni svým dříve získaným zásluhám.

    Nyní si přečtěte Keanovo líčení (str. 223-24) téže epizody, která se nezmiňuje o mém shrnutí:

    Potřeba takového odporu se vynořila o několik měsíců dříve ve veřejném sporu s Milanem Kunderou, jehož podivná esej, nazvaná "Český úděl", vyvolala po jejím otištění v polovině prosince značnou kontroverzi. Kundera argumentoval, že dlouhodobý význam československého podzimu bude větší než význam československého jara. Obě tato období, navzdory opačnému zdání, jsou součástí pozitivního vývoje. Pokus vybudovat lidský socialismus je nyní posílen důstojným - a úspěšným - odporem vůči invazi. Reformní politika a její základní principy zůstávají nedotčeny a nevznikl policejní stát. Lidi by měli být optimisty. Ti, kdo uprchli ze země, anebo ti, kdo zůstali po invazi v zahraničí, by se měli vrátit. "Lidé, kteří dnes upadají do deprese a do poraženectví," napsal Kundera, "kteří argumentují, že neexistují záruky, že všechno může skončit špatně, že znovu upadneme do marasmu cenzury a procesů, že se stane to či ono, jsou prostě slaboši, kteří vědí jen, jak žít v iluzi jistoty."

    V článku z února 1969 Havel silně protestoval proti Kunderovu názoru, že situace není tak zlá. Je to založeno na mýty vytvářejícím předpokladu, že je osudem dáno, že malý národ Čechů je tvůrcem velkých hodnot, nikoliv národem vykořisťovatelů. Kunderův postoj, agumentoval Havel, je založen na určité formě typického českého pasivního vlastenectví, které slouží k racionalizaci katastrof jako by šlo o morální vítězství. Také to trpí typicky nostalgickou formou české krátkozrakosti, argumentoval Havel. Je lehké oslavovat údajná slavná minulá vítězství - představovat si, "jak dobří jsme byli před srpnem a jak senzační jsme byli v srpnu" (když se na nás vrhli ti zloduši)" - a přitom zapomínat na potřeby dneška. Kundera ho může obvinit z "morálního exhibicionismu". Může insinuovat, že Havel trpí "nemocí lidí, kteří chtějí stůj co stůj dokázat svou integritu". Avšak tvrdou realitou je nyní skutečnost, že existuje naléhavá potřeba "zkoumat, jací jsme dnes, kdo z nás je stále dobrý a kdo nikoliv a co se musí učinit, abychom zůstali věrni v minulosti získaným zásluhám."

    Jsem přesvědčen, že tyto jazykové shody vyžadují, aby Keane, pokud se hodlá chovat jako dobrý občan - vědec, v příštím vydání své knihy (počínaje paperbackem) uvedl přímé odkazy na všechny pasáže, které vyšly tiskem dříve než jeho kniha a které se podobají jeho vlastním pasážím. Podobně by Keanovo líčení německého protektorátu (kolem stránek 49 a 54) mělo odkazovat na článek Gottholda Rhoda, "The Protectorate of Bohemia and Moravia, 1939-1945", v knize editorů Victora S. Mamateye a Radomíra Luži, A History of the Czechoslovak Republic 1918-1948 (Princeton University Press, 1973), vzhledem k tomu, že Rhode použil mnohé stejné zdroje (jako Ritterovo druhé vydání Hitlerových Tischgesprache) a v některých bodech argumentuje obdobně jako Keane.

    Keane oznamuje hned na začátku knihy, že sám nemá žádné hrdiny a že nechce u čtenářů "vytvořit dojem, že (Havlův) život si zaslouží heroizace" (str. 11). Přistupoval jsem k této knize jako člověk, který je natolik měkký a sentimentální, že má hrdiny, zejména Giovanniho Falcona a Paola Borsellina, sicilské soudce, kteří byli v roce 1992 zavražděni za svůj boj proti mafii. Obdivuji je, protože to byli odvážní mužové, kteří využívali co nejefektivněji struktur, v nichž byli doma a využívali moc svého úřadu (i když respektovali její omezení) k tomu, aby zlepšili život svého společenství. Neúmyslným důsledkem tohoto životopisu je, že nyní považuji Havla za daleko větší osobnost než dosud. Mám sice vážné výhrady vůči jeho filozofii a vůči jeho rozhodnutí nechat se v roce 1998 znovu zvolit, aniž bych se však chtěl dotknout Keana, respektuji Havla, jako Falcona a Borsellina, že projevoval odvahu a dělal, co mohl, a při tom odolal pokušení zneužívat své moci.

    Kieran Williams

    Kieran Williams je politolog na School of Slavonic and East European Studies, University College London.


    Pokuta za guláš

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Až padesátitisícovou pokutu mohou prý dostat mladí lidé, kteří pod dohledem devatenácti policistů a tří městských strážníků v sobotu v Praze před obchodním domem Tesco rozdávali lidem bez přístřeší chléb a bezmasý guláš.

    Jejich protest proti globalizaci, nadnárodním monopolům, lidské nevšímavosti a lhostejnosti vůči chudým měl podle policie hned tři chyby: Nedovolený zábor místa, nehygienickou distribuci potravin a neuposlechnutí výzvy veřejného činitele. Podezření z těchto přestupků míní policie nahlásit obvodnímu úřadu.

    Kouzlem nechtěného procházel kolem aktivistů bývalý ministr vnitra Cyril Svoboda, který se svěřil novinářům, že se mu jejich slušný a kultivovaný projev líbí a akci pochopil tak, že by lidé měli být tolerantnější a nezaměřovat se jenom sami na sebe.

    Akce, o které je řeč, nebyla charitativní, nýbrž protestní. Její účastníci měli s sebou transparent o tom, že lidé hladoví a vlády zbrojí. Nezamlouvá se jim ani zítřejší zasedání Světové obchodní organizace, jejíž aktivita podle nich směřuje pouze k hromadění zisku a tento cíl je nadřazen všem ostatním hodnotám.

    Při rozhodování o tom, zda tento anarchistický protest zasluhuje pokutu, by si policisté a úředníci možná měli přečíst projev finančníka George Sorose, který na letošním Fóru 2000 varoval před tím, že globální trhy zmenšují schopnost států vykonávat funkce, které vykonávaly v minulosti.

    Sociální výdaje předpokládají daně, anebo regulaci a jelikož kapitál je mobilní, může odejít a zbavit stát možnosti přerozdělit bohatství. Jestliže i jeden z nejbohatších mužů světa kritizuje tržní fundamentalizmus a hrozí se důsledků globalizace, asi by se nad tím stolkem a várnicí s gulášem pro chudé, mělo přemýšlet o něčem jiném, než jak vyměřit pokutu.

    29.11.1999


    Děkujeme, odejděte, paní Buzková

    Štěpán Kotrba

    Sobotní předsednictvo ČSSD ustanovilo pracovní mediální skupinu pro řešení neutěšeného stavu, ve kterém se nachází informování veřejnosti o programu, záměrech i realizaci politiky současné vládní strany. Činilo tak těsně poté, co místopředsedkyně ČSSD, Petra Buzková v rozhovoru s Václavem Havlem konstatovala, že vlastně bývalí studentští vůdci mají pravdu, a ztotožnila se s Havlovým názorem, že jen opoziční smlouva může za současný neutěšený stav
    společnosti... Že se to ovšem týká i jí, to si však nepřipustila. Nedokázala tak obhájit ani politiku své vlastní strany.

    O čem je politika


    O čem tedy je politika - a to především a hlavně mediální politika sociální demokracie? Ta byla v ČSSD periodicky ve stavu téměř krizovém. Poznamenána vždy "demokratickou rozdílností či pluralitou názorů", která se při absenci eufemismů dala kdykoliv nazvat vleklou poziční válkou frakcí.

    Když připustíme tento dnes už sotva přehlédnutelný fakt (grossovci versus zemanovci, antikomunisté versus bývalí členové KSČ i dalších levicových stran, moderní či postmoderní "schröderovci" versus tradiční "lafontainovci"), překvapí nás, že tento dialog názorově odlišných skupin není většinou patrný.

    Není ani jasné, která skupina má navrch a která je zrovna v menšině. Škoda, že se nemluví o rozdílnosti názorů více - a to veřejně, nezpochybnitelně, bez fňukání na "nepřátelská média". Aby bylo jasno, kdo je kdo. Přiznání rozdílných názorů není ještě hříchem, trestuhodné však pro politiky je nedokázat dojít k většinově přijatelnému kompromisu, k omezení politikaření a taktického manévrování, k sebekontrole při vyjadřování "soukromých" názorů a stanovisek. Kde se však vzalo tak široké názorové spektrum v jedné straně?

    Hlavní role: Osoby a obsazení

    Připomeňme si základní fakta. Po volbách v roce 1992, kdy ČSSD s heslem prosazeným tehdejším předsedou, americkým emigrantem prof. Horákem, které nedokázalo téměř nikoho oslovit - "Budoucnost má své jméno..." - obdržela jednociferný výsledek ve volbách. Vzpoura v pražském regionu vedla k tomu, že do jeho čela usedl levicově orientovaný prognostik Miloš Zeman, spoluautor ekonomických tezí OF, který se zakrátko po tvrdém střetu s tehdejším vedením strany stal jejím předsedou. Ukázalo se, že má na víc. Aniž byly volby, Zeman si své osobní heslo vybral: "Jít vládě po krku". Horákovští pohrobci s uhlazeností šlechticů houfně protestovali nad takovou plebejskou sprostotou.

    Se Zemanem přišlo do ČSSD i několik levicových osobností z lůna opozičních struktur či OF (Ladislav Lis, prof. Jičínský, členové Obrody ap.). A tisíce lidí poznalo, že se v ČSSD něco děje. Místo "středové strany" (která se bála říci cokoliv proti zhůvěřilostem nastupující pravice) se z ČSSD stávala "strana levého středu", která se zakrátko přestala stydět, že je "stranou levice".

    Ujalo se to do té míry, že spolu se stoupajícími preferencemi se stala "lídrem levice" a odsunula KSČM na okraj spektra. Členové stran Realistického bloku většinou vstoupili do sílící ČSSD či někteří jedinci opustili politiku. Lidé se přesvědčili, že je opravdu kupónová privatizace podvod a heslo ODS "Vaše kupónová knížka volí pravici" je o tom přesvědčilo dokonale.

    Tunelování se stalo oblíbeným sportem všech potomků jakešovských veksláků - tentokrát v rouše podnikatelů - a skrytý  vnitřní dluh ČR dosáhl (podle Jozefa Wagnera a dalších ekonomů) skoro 700 miliard Kč.

    Zeman reagoval s dvouletým předstihem dalším konfrontačním heslem "hlavním vchodem do Strakovky (sídla vlády)" a oficiálním  sloganem o odvaze podívat se voličům do očí, stranu nazval "stranou spoluúčasti a solidarity" a hned napoprvé dosáhl překvapivého výsledku a v pozici, kterou sám rád nazývá "second best" obsadil křeslo předsedy Parlamentu a ČSSD křesla řady předsedů výborů.

    Dost parlamentních funkcí (ale málo práce) zbylo i na "věčné rebely" v řadách členů ČSSD. Příprava Miloše Zemana na vstup do Strakovy akademie začala. Jozef Wagner mu (i proti jeho vůli i vůli většiny strany) zachránil kůži, když podržel rozpočet, protože v té chvíli ještě osm let v opozici jsoucí ČSSD neměla dostatek odborných informací ani lidí k převzetí vlády.

    "Chovej se už teď jako premiér", slyšel od svých poradců předseda strany a naučil se to.

    Proměna

    Dnes se o sociální demokracii mluví s respektem a samozřejmostí jako o demokratické straně, zatímco ještě před několika lety byla běžně nálepkována jako kryptokomunistická, šlapající po třetích cestičkách, a nevzdělaná.

    Dnes sociální demokracie má odborné komise na té úrovni, že z jejích řad vzešli téměř všichni ministři, řídí ministerstva vnitra i obrany, ÚDV i zahraničí, průmysl i finance. Ostarkizace v médiích sice přešla do mediální ofenzívy zprava, nicméně se nikdo neodváží o sociální demokracii neinformovat. A čtenáři si přeberou, co který novinář říká a proč...

    Netrvalo dlouho a Miloš Zeman se premiérem  jednobarevné vlády stal i proti hlasům své opatrnické opozice ve straně. Vysmál se jim i jejich obavám a označil tyto názory za zbabělé. Označil svou vládu jako vládu sebevrahů a začal vládnout.

    Hlavní "korunní princ" Stanislav Gross od té doby raději operuje pouze na tom hřišti, kde si je jistý - v kuloárech Parlamentu a ve středočeském regionu.

    Finanční fámulus, bývalý ministr financí Ivo Svoboda je dnes ve vazbě a řada spřátelených lidí, které si přivedl s sebou do funkcí na ministerstvu i v dozorčích radách bank a státních firem už je zase bez práce.Akce čisté ruce zřejmě dle předpovědi premiéra uchopila prvního sociálního demokrata.

    Bývalý šéf Motoinvestu Tykač už radí jen sám sobě.

    Zodpovědnost


    Buzková se na řadu let profilovala jako "odpůrce tohoto Zemanova konfrontačního tónu v politice", opatrně a opatrnicky nesouhlasila, taktizovala a manévrovala, ale výhody ze své pozice si ponechávala. Jako téměř jediná ženská tvář v tehdejším vedení se naprosto profesionálně postarala, aby žádnou konkurenci neměla.

    Zpočátku (1992) byly tři tehdy hezké sociální demokratky v Praze. Jedna z nich skončila nakonec jako sekretářka primátora Koukala a z ČSSD odešla, druhá - Světlana Navarová byla zaměstnána v Lidovém domě. Se Světlanou Navarovou, dlouholetou úspěšnou mezinárodní tajemnicí, která ji (snad jako jediná) mohla někdy ohrozit, měla Buzková ostré spory už např. v SD®. Byla to Navarová, která jezdila po Evropě i celém světě a na půdě ESDS a Socialistické internacionály dokazovala, že sociální demokraté v Československu (a pak v České republice) jsou platným členem mezinárodního společenství socialistů, že ČSSD je opravdu levicová strana, hájící zájmy lidí práce.

    Zodpovědnost, kterou dostala Petra Buzková od delegátů posledního sjezdu strany není zanedbatelná. Naopak. Jejím úkolem je přece PREZENTOVAT POLITIKU CELÉ ČSSD VEŘEJNOSTI. Se zodpovědností a funkcí však musí vždy přijít i zvýšení množství povinností, iniciativa a zaujetí o problémy celé strany. Nikoliv jen pro vlastní témata, vlastní řešení, vlastní názory, vlastní popularitu.

    Současná situace

    Mediální politika se však od sjezdu nezlepšila, ale zhoršila. Přitom kvalita informací, kterou poskytuje informační servis Lidového domu, je špatná - informace se na WWW stránky dostávají většinou pozdě a novináři tudíž musí spoléhat na své malé diktafony a "interní zdroje" uvnitř ČSSD, úroveň Práva lidu ještě horší - struktura informací neodráží pluralitu názorů uvnitř sociální demokracie ani charakter vnitrostranické diskuse o strategickém programu pro třetí tisíciletí, technické zabezpečení tiskových konferencí či přepisy vystoupení politiků ČSSD je naprosto nedostatečné - jsou jen někdy, jen u někoho a jen něco... O digitálním zvukovém záznamu tiskovek či projevů na internetu ani nemluvě.

    V Lidovém domě ještě nepochopili, jaké jsou možnosti internetu v interaktivní komunikaci s voliči, ještě nepochopili, o čem jsou hyperlinky, odkazy na další zdroje - a hlavně, jak rychle se dnes dostávají informace k člověku, který je připojen na síť.

    Sociální demokracie sice má řadu sekretariátů v celé republice, avšak z jejího serveru se nedozvím ani jména jejích zastupitelů v obcích, natožpak jejich názory na témata, kterými by tito lidé měli žít, názory na problémy, které v komunální politice řeší. Dostatek či nedostatek informací se používá jako zbraň proti vnitrostranickým soupeřům. Jako prostředek izolace. Dezinformace se zase používají jako střelivo pro rozdmychávání virtuálních mediálních válek.

    Kdo je za toto všechno odpovědnou osobou? Pan Někdo nebo Nikdo?

    Nikoliv.

    Každý úkol, každé poslání vyžaduje spolu s funkcí a slávou i spoustu práce. Problém informovanosti o politice ČSSD není jen problémem vlády. Vláda (ač menšinová) prozatím přes frontální útoky opravdu vládne. Množství informací, kterými zásobuje média je zcela určitě větší než malé.

    Problém je nezřídka v analytické kvalitě novinářů samotných - či spíše v jejich flagrantní lenosti, neinformovanosti a povrchnosti pohledu. Pak se není čemu divit, vznikají-li absolutně virtuální zpravodajsko-mediální kauzy plné hysterie a nezvládnutých emocí.

    Problém je však i v neujasněnosti vztahů členů vlády k poslaneckému klubu, poslanců a ministrů ke straně a jejím členům, k voličům, v neujasněnosti odpovědnosti za realizaci volebního programu, regionalismus a lobbyismus některých poslanců, funkcionářů či úředníků. A kvalitní volební program se z tohoto guláše nekompetentnosti a neodpovědnosti jeho realizace jaksi vytrácí. Bohužel.

    Lidi jsou, jen s nimi umět pracovat

    Je ale řada různých, názorově velmi pestrých občasníků uvnitř strany i v rukou levicově píšících vydavatelů či novinářů, je řada odborníků v komisích, kteří se podíleli na tvorbě programových a strategických dokumentů.

    Všichni umějí psát a rádi by vysvětlovali odborné aspekty politiky své strany. Je řada odborných médií, která vyjadřují názory blízké či nekonfliktní s programem ČSSD. Analýzu informací však nikdo neprovádí, informace ze zahraničí uvnitř strany nikdo nezprostředkovává a operativně nepřekládá.

    Aparát Lidového domu neplní svou funkci koordinovat, shromažďovat a distribuovat informační toky uvnitř strany i ven, k voličům.

    Taková je současná podoba mediální politiky uvnitř ČSSD. Nekompetentnost kompetentních.

    Petra Buzková však vyjadřuje nejraději názory jen sama za sebe a k problematice medializace politiky celé sociální demokracie (tedy i těch sociálních demokratů, s nimiž sama vnitřně nesouhlasí) se chová velmi zdrženlivě, ne-li neloajálně.

    Podle toho vypadá www server i oficiální měsíčník ČSSD - Právo lidu. Na celostátních stránkách vyjadřuje jen některé názory některých funkcionářů z některých regionů. Nedávno v obou došlo dokonce i k cenzuře.

    Právo lidu není schopno přinášet různost pohledů v regionech, není schopno rozpoutat veřejnou diskusi o podobě dlouhodobého programu, není schopno obhájit odbornou úroveň svých článků, není schopno se stát objektivním a přitom autoritativním informačním zdrojem.

    Vyjadřuje jen ty názory, které odpovídají názorům lidí, kteří jej ovládají. Je to tak správně? Nemyslím si.

    Proto se domnívám, že jestli by měli odejít někteří sociální demokraté (s díky nebo bez nich) z politiky, pak by asi měla místopředsedkyně ČSSD být v jejich čele. Děkujeme, odejděte, paní místopředsedkyně.

    Co nejdříve.
     

    Autor je šéfredaktorem

    nezávislého měsíčníku pro politiku

    Pražský Demokrat
     


    Přepis Hovorů z Lán

    Petra BUZKOVÁ, místopředsedkyně ČSSD

    Já bych chtěla říci k té samotné výzvě, že tady se jedná o naprosto legitimní výzvu a nikoli výzvu, která by třeba pro mě osobně byla výzvou nečekanou. Protože myslím, že každý z politiků, pokud se setkává s veřejností, tak si nemůže nevšimnout, že mezi občany je poslední dobou značné rozčarování určitá znechucenost, která se týká právě těch politických jednání, kterým je dávána všude přednost, která jsou ukazována jako to hlavní, co na politické scéně existuje, ale co přitom občany svým způsobem opravdu nezajímá.

    To znamená ta neustálá jednání, kdo s kým, za jakých podmínek bude ochoten vůbec diskutovat o tom, jestli by třeba někdy pokud by k něčemu došlo mohli jít do koalice, nebo prohlášení jiného, že nikdy nepůjde do žádné koalice s nikým a tak dále a tak dále.

    Je škoda, že tahle politická agenda se v podstatě stala hlavním rozměrem české politické scény a je to situace, která se už táhne hrozně dlouho a do značné míry, jejíž produktem je teď často kritizovaná opoziční smlouva.

    Já tady nejsem dneska proto, abych hájila opoziční smlouvu, já si uvědomuji celou řadu nedostatků, které z opoziční smlouvy vyplývají i celou řadu velmi nedobrých důsledků opoziční smlouvy, na druhou stranu ona vznikla v určité situaci, kdy by se dalo říci, že česká politická scéna byla do značné míry zablokovaná a že se nepodařilo to, aby došlo k té variantě, která je snad podle soudu většiny rozumných lidí řešením nejlepším, to znamená většinové vlády.

    Proč o té opoziční smlouvě mluvím, ono to teď možná vypadá, že utíkám od tématu, ale já se k němu za chvíli takovým kruhem vrátím. Ta opoziční smlouva totiž jako jeden ze svých velice negativních důsledků v podstatě naznačila občanům, že v tuto chvíli je na naší politické scéně velice malá šance na změnu.

    Protože, když se dohodly dvě nejsilnější politické strany a jejich dva předsedové, v podstatě pro většinu lidí to vypadá tak, že ti nahoře se vždycky dohodnou a stejně tady žádná změna nebude. A tohle to je samozřejmě situace, která vyvolává potřebu určitých prohlášení, vystoupení.

    Takováto prohlášení a vystoupení za normální situace by směřovaly k tomu, aby například vládnoucí strana už v příštích volbách nedostala tolik hlasů jako dříve, nevyhrála, aby vyhrála opoziční strana, došlo ke změně vlády, v podstatě je to vyvolaná potřeba změny. Jenomže při této situaci, která tady je, většina lidí tady má pocit, že si stejně žádnou změnu vynutit nemůže, protože, když se dohodly tyhle dvě politické strany, tak jedna z nich bude vládnout, druhá jí bude dělat smluvní opozici a vlastně budou vládnout obě.

    To znamená, že lidé hledají změnu buď tím směrem, že chtějí hledat novou politickou generaci, že hledají změnu přímo v těchto politických stranách, já si osobně myslím, že to volání po nové politické generaci je svým způsobem zástupný problém, nemyslím si, že je to věc, která by mohla současnou politickou situaci řešit, nicméně je to taková určitá naděje pro některé lidi k tomu, že když už nejde změnit vládnoucí stranu, tak by alespoň mohlo být možné měnit její představitele.

    Jak říkám nemyslím si, že by se tím cokoli řešilo a co se týká toho provolání jako takového, ano, myslím že jeden z velkých nedostatků této politické scény je nedostatek angažovanosti od veřejnosti, ale nikoli angažovanosti takové, že třeba jednou za měsíc tady bude nějaké výraznější provolání jako bylo například toto, samozřejmě takováto provolání jsou legitimní a jsou zcela na místě, ale taková ta iniciativa veřejnosti, která se týká každodenního života, která se týká každodenní politiky, která se týká věcné agendy. Prostě taková, která kontroluje své politiky a která jim mnohem častěji mluví do toho, co dělají a ne jednou za dlouhou dobu.


    Ke společnosti Koktejl

    Napsal jeden čtenář:

    Znate historii projektu Koktejl? Asi ne.

    Jinak by Vam neprislo divne, ze dostali padaka z CT.

    Ten projekt se rozjizdel za vydatneho prispeni pana Radka Johna. Viz prvni dokument:

    A nyni uz v nem Radek John neni, jak vyplyva ze zapisu v obchodnim rejstriku. Podnika ovsem jina firma. Viz druhy dokument:

    Takze je to de facto stejne, jak kdyz Ceska televize pred casem uvadela Respektovani s Vladimirem Mlynarem...


    z obchodního rejstříku, vedeného
    Krajským soudem v Ústí nad Labem

    oddíl C. , vložka 1988
    ! ! ! U P O Z O R N Ě N Í ! ! !
    Tento výpis má pouze informativní charakter.
    Data pro jeho vytvoření byla získána z počítačové sítě INTERNET. V případě, že se domníváte, že obsahuje chyby, obraťte se prosím na rejstříkový soud.

    Den zápisu:10.03.1992
    Obchodní jméno:K O K T E J L, společnost s ručením omezeným
     Platí od: 10.03.1992
    Sídlo:Ústí nad Labem, Alešova 28
     Platilo od: 10.03.1992 do: 06.10.1993
     Ústí nad Labem, Velká hradební 11
     Platilo od: 06.10.1993 do: 12.10.1995
     Ústí nad Labem, Alešova 27, Okres: Ústí nad Labem, Stát: Česká republika
     Platí od: 12.10.1995
    Identifikační číslo:44566174
     Platí od: 10.03.1992
    Právní forma:Společnost s ručením omezeným
    Předmět podnikání:
    -vydavatelská, nakladatelská a redakční činnost,
    reklamní, propagační služby - včetně služeb distribučních a zprostředko-
    vatelských
    Platí od: 10.03.1992
    Statutární orgán:
    Jednatel:Josef Formánek
     Ústí nad Labem, Šrámkova 8
     Platilo od: 10.03.1992 do: 25.01.1996

    Jednatel:Miroslav Urbánek
     Ústí nad Labem, Čechova 777/12
     Platilo od: 10.03.1992 do: 27.02.1997

    Jednatel:Miroslav Urbánek, r.č. 671119/0024
     Ústí nad Labem, Čechova 777/12, Stát: Česká republika
     Platí od: 27.02.1997

    Každý z jednatelů je oprávněn jednat jménem společnosti
    samostatně.
    Platí od: 10.03.1992
    Výše vkladu každého společníka a rozsah splacení:
     Josef Formánek
     Ústí nad Labem, Šrámkova 8
    Vklad: 286000,- KčSplaceno: 100 %
     Platilo od: 01.08.1995 do: 25.01.1996

     Miroslav Urbánek, r.č. 671119/0024
     Ústí nad Labem, Čechova 777/12
    Vklad: 20000,- KčSplaceno: 100 %
     Platilo od: 01.08.1995 do: 25.01.1996

     Radek John
     Praha 6, Matějská 33
    Vklad: 20000,- KčSplaceno: 100 %
     Platilo od: 01.08.1995 do: 25.01.1996

     Josef Klíma
     Dobřichovice, okr.Praha-západ, Lomená 158
    Vklad: 20000,- KčSplaceno: 100 %
     Platilo od: 01.08.1995 do: 25.01.1996

     Miroslav Urbánek, r.č. 671119/0024
     Ústí nad Labem, Čechova 777/12
    Vklad: 346000,- KčSplaceno: 100 %
     Platí od: 25.01.1996

    Základní jmění:346000,- Kč
     Platí od: 01.08.1995
    Ostatní skutečnosti:
    -Údaje o založení :
    Společnost byla založena společenskou smlouvou ze dne 17.2.1992.
    Společníci :
    1. Josef F o r m á n e k, bytem Ústí nad Labem, Šrámkova 8
    2. Aleš N á p r a v n í k, bytem Ústí nad Labem, kpt. Nálepky 11
    3. Rostislav P e c h, bytem Ústí nad Labem, Na výsluní 19
    4. Miroslav U r b á n e k, bytem Ústí nad Labem, Čechova 777/12.
    Platilo od: 10.03.1992 do: 06.10.1993
    -Společníci:
    Josef F o r m á n e k , bytem Šrámkova 8, Ústí nad Labem
    Miroslav U r b á n e k, bytem Čechova 777/12, Ústí nad Labem
    Radek J o h n , bytem Matějská 33, Praha 6
    Bohemia Holding spol. s r.o. se sídlem Dlouhá 2, Ústí nad
    Labem
    EKOUNIE, spol. s r.o. Mírové nám. 909/23, Ústí nad Labem
    Platilo od: 06.10.1993 do: 15.11.1994
    -Společníci:
    Platilo od: 15.11.1994 do: 01.08.1995
    -Josef F o r m á n e k , bytem Šrámkova 8, Ústí nad Labem
    Platilo od: 15.11.1994 do: 01.08.1995
    -Miroslav U r b á n e k, bytem Čechova 777/12, Ústí nad Labem
    Platilo od: 15.11.1994 do: 01.08.1995
    -Radek J o h n , bytem Matějská 33, Praha 6
    Platilo od: 15.11.1994 do: 01.08.1995
    -EKOUNIE, spol. s r.o. se sídlem Mírové nám.909/23, Ústí nad
    Labem
    Platilo od: 15.11.1994 do: 01.08.1995
    -Josef K l í m a , bytem Lomená 158, Dobřichovice, okr.Praha
    - Západ
    Platilo od: 15.11.1994 do: 01.08.1995
    -Lake Residencial Bohemia spol.s r.o. se sídlem Květnová 407,
    Ústí nad Labem
    Platilo od: 15.11.1994 do: 01.08.1995
    -Výše základního jmění společnosti: 140 000,-- Kčs.
    Výše vkladu každého společníka a rozsah jeho splacení :
    Josef Formánek ............ vklad: 30 000,-- Kčs, splaceno: 20 000,-- Kčs
    Aleš Nápravník ............ vklad: 20 000,-- Kčs, splaceno: 10 000,-- Kčs
    Rostislav Pech ............ vklad: 20 000,-- Kčs, splaceno: 20 000,-- Kčs
    Miroslav Urbánek .......... vklad: 70 000,-- Kčs, splaceno: 35 000,-- Kčs.
    Platilo od: 10.03.1992 do: 06.10.1993
    -Výše základního jmění společnosti: 140 000,- Kč.
    Výše vkladu každého společníka a rozsah jeho splacení:
    Josef Formánek - vklad: 50 000,- Kč, splaceno: 100%
    Radek John - vklad: 20 000,- Kč, splaceno: 100%
    Miroslav Urbánek - vklad: 20 000,- Kč, splaceno: 100%
    Bohemia Holding s.r.o. - vklad: 25 000,- Kč, splaceno: 100%
    EKOUNIE spol. s r.o. - vklad: 25 000,- Kč, splaceno: 100%
    Platilo od: 06.10.1993 do: 15.11.1994
    -Výše základního jmění společnosti: 346 000,- Kč.
    Výše vkladu každého společníka a rozsah jeho splacení:
    Josef Formánek - vklad : 102 000,- Kč, splaceno : 100%
    Radek John - vklad : 20 000,- Kč, splaceno : 100%
    Miroslav Urbánek - vklad : 20 000,- Kč, splaceno : 100%
    EKOUNIE spol. s r.o. - vklad : 25 000,- Kč, splaceno : 100%
    Josef Klíma - vklad : 20 000,- Kč, splaceno : 100%
    Lake Residencial Bohemia spol. s r.o.
    - vklad : 159 000,- Kč, splaceno : 100%
    Platilo od: 15.11.1994 do: 01.08.1995
    Údaje o konkursu:
    -Zapisuje se rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
    9. 2. 1998 sp. zn. 18 K 143/97-15 o prohlášení konkursu na
    majetek společnosti s ručením omezeným K O K T E J L,
    společnost s ručením omezeným a ustavení konkursního správce s
    tím, že účinky prohlášení konkursu nastaly dnem vyvěšení usnesení
    na úřední desce soudu.
    Platí od: 11.02.1998
    Konkursní správce:
    advokát:JUDr. Karel Baroch
     Teplice, Masarykova 32, Stát: Česká republika
     Platí od: 11.02.1998



  • Tento výpis je neprodejný a byl pořízen na Internetu (http://www.justice.cz).
    Dne: 29.11.1999 10:46:35
    Údaje platné ke dni 19.11.1999



    z obchodního rejstříku, vedeného
    Krajským soudem v Ústí nad Labem

    oddíl C. , vložka 9823
    ! ! ! U P O Z O R N Ě N Í ! ! !
    Tento výpis má pouze informativní charakter.
    Data pro jeho vytvoření byla získána z počítačové sítě INTERNET. V případě, že se domníváte, že obsahuje chyby, obraťte se prosím na rejstříkový soud.

    Den zápisu:08.11.1995
    Obchodní jméno:CZECH PRESS s.r.o.
     Platí od: 08.11.1995
    Sídlo:Ústí nad Labem, Alešova 27, PSČ: 40001, Okres: Ústí nad Labem, Stát: Česká republika
     Platilo od: 08.11.1995 do: 27.07.1998
     Ústí nad Labem, Rooseveltova 1815/4, PSČ: 40001, Stát: Česká republika
     Platí od: 27.07.1998
    Identifikační číslo:64050840
     Platí od: 08.11.1995
    Právní forma:Společnost s ručením omezeným
    Předmět podnikání:
    -nakladatelská a vydavatelská činnost
    Platí od: 08.11.1995
    -koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej
    Platí od: 08.11.1995
    -činnost reklamní agentury
    Platí od: 16.02.1999
    -výroba zvukově obrazových záznamů a zvukových záznamů z oblasti
    reklamy, publicistiky a zpravodajství
    Platí od: 16.02.1999
    -fotografické práce a poskytování služeb fotobanky
    Platí od: 16.02.1999
    -polygrafická výroba
    Platí od: 16.02.1999
    -pronájem motorových vozidel
    Platí od: 16.02.1999
    -provozování cestovní kanceláře
    Platí od: 16.02.1999
    -pořádání vzdělávacích kurzů
    Platí od: 16.02.1999
    -zprostředkování v oblasti nákupu a prodeje zboží
    Platí od: 16.02.1999
    Statutární orgán:

     Pavel Lufinka, r.č. 651025/1440
     Jablonec nad Nisou, V Luzích 67, Okres: Jablonec nad Nisou, Stát: Česká republika
     Platilo od: 08.11.1995 do: 08.11.1995

    Jednatel:Pavel Lufinka, r.č. 651025/1440
     Jablonec nad Nisou, V Luzích 67, Okres: Jablonec nad Nisou, Stát: Česká republika
     Platí od: 08.11.1995

    Jednatel:Ing. Jaroslav Pařízek, r.č. 470403/026
     Praha 10, Bydžovského 361/5, Okres: Praha 10, Stát: Česká republika
     Platí od: 05.02.1996

    Jednatel společnosti jedná jménem společnosti navenek a
    podepisuje tak, že k jejímu obchodnímu jménu připojí svůj
    podpis. V případě většího počtu jednatelů jsou oprávněni
    zastupovat společnost vždy nejméně dva jednatelé současně, popř.
    jediný jednatel vybavený písemnou plnou mocí druhého jednatele.
    Plná moc může být i generální.
    Platilo od: 08.11.1995 do: 05.02.1996
    Jednatel společnosti jedná jménem společnosti navenek a
    podepisuje tak, že k jejímu obchodnímu jménu připojí svůj
    podpis.
    Je-li jednatelů více, jsou oprávněni zastupovat společnost vždy
    nejméně dva jednatelé současně, popř. jediný jednatel vybavený
    písemnou plnou mocí druhého jednatele. Plná moc může být v tomto
    případě i generální. Jde-li však o právní úkony týkající se
    předmětu, jehož celková hodnota, ať již v podobě jednorázového
    plnění či určená součtem postupných dílčích plnění, převyšuje
    1 000 000,- Kč (slovy: jedenmilion) Kč či ekvivalent uvedené
    sumy v měně cizí, nebo které se týkají dispozic s nemovitostmi
    či nehmotnými statky, k nimž má společnost práva, mohou za
    společnost jednat pouze minimálně tři jednatelé současně, popř.
    současně dva jednatelé vybavení speciální plnou mocí třetího
    jednatele, za podmínky, že společnost má alespoň tři jednatele.
    Platí od: 05.02.1996
    Výše vkladu každého společníka a rozsah splacení:
     ALVEX JBC s.r.o.
    Identifikační číslo: 64050092
     Jablonec nad Nisou, V luzích 67, Okres: Jablonec nad Nisou, Stát: Česká republika
    Vklad: 75000,- KčSplaceno: 38000,- Kč
     Platilo od: 08.11.1995 do: 05.02.1996

     K O K T E J L , společnost s ručením omezeným
    Identifikační číslo: 44566174
     Ústí nad Labem, Alešova 27, Okres: Ústí nad Labem, Stát: Česká republika
    Vklad: 25000,- KčSplaceno: 25000,- Kč
     Platilo od: 08.11.1995 do: 05.02.1996

     POLYGRAFIA, akciová společnost
     Praha 2, Svobodova 1, Okres: Praha 2, Stát: Česká republika
    Vklad: 20000,- KčSplaceno: 20000,- Kč
     Platilo od: 05.02.1996 do: 18.04.1997

     K O K T E J L , společnost s ručením omezeným
    Identifikační číslo: 44566174
     Ústí nad Labem, Alešova 27, Okres: Ústí nad Labem, Stát: Česká republika
    Vklad: 20000,- KčSplaceno: 20000,- Kč
     Platilo od: 05.02.1996 do: 23.12.1997

     Jiří Cairola , r.č. 680511/0664
     Louny, kpt. Nálepky 2244, Stát: Česká republika
    Vklad: 20000,- KčSplaceno: 20000,- Kč
     Platilo od: 23.12.1997 do: 27.07.1998

     ALVEX JBC s.r.o.
    Identifikační číslo: 64050092
     Jablonec nad Nisou, V luzích 67, Okres: Jablonec nad Nisou, Stát: Česká republika
    Vklad: 60000,- KčSplaceno: 23000,- Kč
     Platilo od: 05.02.1996 do: 27.07.1998

     ALVEX JBC s.r.o.
    Identifikační číslo: 64050092
     Jablonec nad Nisou, V luzích 67, Okres: Jablonec nad Nisou, Stát: Česká republika
    Vklad: 60000,- KčSplaceno: 60000,- Kč
     Platí od: 27.07.1998

     POLYGRAFIA, akciová společnost
    Identifikační číslo: 00013749
     Praha 2, Svobodova 1, Stát: Česká republika
    Vklad: 20000,- KčSplaceno: 20000,- Kč
     Platí od: 18.04.1997

     Jiří Cairola , r.č. 680511/0664
     Louny, Vladimírská 2561, Stát: Česká republika
    Vklad: 20000,- KčSplaceno: 20000,- Kč
     Platí od: 27.07.1998

    Základní jmění:100000,- Kč
     Platí od: 08.11.1995


    Tento výpis je neprodejný a byl pořízen na Internetu (http://www.justice.cz).
    Dne: 29.11.1999 10:52:17
    Údaje platné ke dni 19.11.1999


    Matiční zeď je zbouraná, zapomeňte

    Bohdana Marvalová

    Zbyla po ni jen neprijemna pachut a tlusta "Bila Kniha" pana Frantiska Rocka vydana s prispenim usteckeho magistratu.

    Ostuda evropskeho formatu vsak mohla byt zazehnana mnohem drive, jak divakum ceske TV sdelil s detskym usmevem pan starosta Tosovsky. Stacilo, aby vlada poslala hned zpocatku jineho emisara - vybaveneho nikoli pouckami o lidskych pravech, ale balikem penez pro mestsky rozpocet.

    Pani radni ostatnich obci se mohou poucit od usteckych, jak ziskat nejakou tu korunu navic.

    Bohdana Marvalova


    Vzpomínka na středu, den kdy zmizel plot

    František Roček

    Středa 24. listopadu L. P. 1999. Světem obletěla zpráva, která je jistě na glóbu stejně důležitá jako vývoj situace v Čečensku nebo očekávaný dramatický vzrůst cen ropy způsobený Irákem. "Zeď v Matiční padne, stát vykoupí domky" hlásají středeční noviny.

    V úterý večer zastupitelstvo Ústí nad Labem většinou rozhodlo, že může být 1,8 m vysoký plot v Matiční ulici odstraněn, protože důvod jeho výstavby během krátké chvíle zmizí. Starosta městského obvodu Ústí n. L. - Neštěmice ing. Pavel Tošovský vstupuje do poslední fáze kauzy o nejslavnější uličce světa a jejím plotu. Co toto rozuzlení situace pro něho znamená?

    "Matiční nám užírala spoustu času potřebného na řešení skutečně důležitých problémů," říká Tošovský. Je středa podvečer. Venku je již tma. Říkám mu, že z ústeckých radních by byli dobří tankoví a letečtí generálové. V samosprávě zavedli metodu blitzkriegu. Za půl dne plot postavili plot a za půl dne i zbourali. Než se lidé probudili nahoru a než se rozkoukali i dolů...

    "Když se stavěl plot poprvé, udělali z toho aktivisté protestní a rozebírací happening. Bylo rozumné pár dnů počkat a začít ve čtyři ráno, abychom jim nedopřáli módní přehlídku před kamerami a reportéry," oponuje starosta a dodává:

    "Věděli jsme, že všechno v této kauze je již podřízeno mediálnímu humbuku. Proto nepřekvapilo, že se ozvala jedna paní z pražského Hradu: bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele kvůli postavení plotu na okresní úřad vyšetřování v Ústí nad Labem od ředitelky odboru pro styk s veřejností Kanceláře prezidenta republiky Jany Chalupové.

    Chalupová oznámení podala kvůli chování městských strážníků. Podle jejích informací měli strážníci omezovat volný pohyb místních obyvatel. Ti ze začátku prý vůbec nemohli vycházet ze svých domů. Byl to samozřejmě nesmysl."

    Radní doufali, že se plot normálně postaví, ačkoli bylo vyhrožováno jeho zbouráním ze strany aktivistů.

    Místo toho bylo na řadě jen rozebírání jednotlivých polí .

    Stalo se co se stát muselo

    Knihu dokumentů o Matiční ulici Zeď jsem dokončil 10. září v tom smyslu, že ať se udělá cokoliv, bude to vždy špatné. Když plot radnice postaví, bude rasistická a když ho nepostaví, bude tím samým, protože plot nemůže postavit, protože jinak by radní byli opět rasisty. Patová situace.

    13. října stavební komando bleskově a fortelně postavilo plot za doprovodu pěveckého sboru osmdesáti městských strážníků.

    "Měli jsme za to, že je třeba plot postavit, aby bylo všem soudným kritikům jasné, že to je normální všední plot. Návštěvy, které se postavily před reálný nový plot, viděly na vlastní oči, jakou malicherností se do té doby zabývaly spousty lidí. Plot se stal karikaturou aktivistů," vysvětluje starosta, ale ve vzduchu se vznáší otázka: co v masakru symbolů v Matiční ulici znamená dnes, 24. listopadu, rozebírání plotu?

    "Došlo k situaci, kdy že plot v Matiční již není třeba. Vláda přiznala svůj díl odpovědnosti, mj. tím, že vyhověla žádosti parlamentu a odvolala Petra Uhla z vyjednávání. Škoda, že se tak nestalo dříve, ač o to primátor Hruška žádal pro Uhlovu zaujatost," tvrdí starosta.

    Nezvítězil nikdo, jen plot splnil svoji funkci

    A to tím, že město získalo od státu peníze na vykoupení tří rodinných domků plus ještě něco navíc.

    "Plot byl postaven proto, aby poněkud snižoval hlukové zatížení a branky měly být na noc zamykatelné, aby v ulici nezastavovali po půlnoci opilci a auta s veselými lidmi, kteří směřovali do Matiční na "kus řeči" apod. Předtím jsme dětem vybudovali hřiště, aby se více vázaly na prostor kolem svých domů a neběhaly tolik po ulicích. Plot svůj úkol splnil a nadále ztrácí svou dosavadní funkci. Máme teď peníze na vykoupení domků. Brzy se starousedlíci odstěhují, a proto plot je už zbytečný.

    Kdybychom jednali od počátku s rozumným člověkem, jakým je náměstek ministra vnitra Pavel Zářecký, celý průběh by byl úplně jiný. Uhlovi jsme navrhovali využití dvou neobydlených činžovních domů pro policejní zařízení - služebny nebo ubytovny apod., navrhovali jsme tam umístit i sociální služby. Pan Uhl to odmítl, ale totéž považoval za dobré řešení, když to později navrhli zpracovatelé analýzy objednané Havlovou Vizí 97."

    Blesková desymbolizace

    Mnozí obyvatelé Ústí rychle pochopili logiku současného řešení, ale někteří vzali na vědomí s velkou nelibostí, že radnice "ustupuje" a vzdává se plotu. Berou to bezmála jako zradu vůči městu... Tošovský s primátorem Hruškou vlastně zradili slušné občany tím, že museli utéci slušní před problémovými...!

    "Tohle není fotbal a nehraje se na body. Právě proto jsme přistoupili k rychlému rozebrání plotu. Aby se plot zase nestal něčím rukojmím. Aby před ním kdokoli nepokračoval v hloupých výlevech jako tomu bylo dosud. Plot byla všední stavba vynucená okolnostmi, ne kultovní místo, které z něho udělali aktivisté. Proto jakmile jsme získali dostatečné záruky, včetně peněz, plot odstraňujeme. Jeho funkce tím okamžikem skončila," vysvětluje starosta bleskovou ranní demontáž.

    Radnice rodinné domky vykoupí. Použije na to 3,6 milionu korun z desetimilionové zvláštní dotace, kterou městu přidělila vláda.

    Poprvé se jednalo o lidi

    Uhl z života Matiční ulice v říjnu zmizel a  náměstek ministra vnitra Pavel Zářecký vnesl do jednání naprosto pragmatického ducha. Existuje konkrétní problém a ten se musí řešit. Jedním z těch, kteří vyjednávali za město, byl i starosta Tošovský. Ten byl s úlohou Zářeckého spokojen, protože se konečně jednalo ne o plotu/zdi, ale o lidech:

    "Se Zářeckým jsme řešili příčinu toho, proč plot stojí. Že několik rodin má právo na to, co mají i ostatní lidé - právo se vyspat. Bylo potřeba řešit omezení hluku, protože bez něho nemusí být ani plot. Je to velice čitelná rovnice sousedských problémů. V tomto duchu se jednalo. Když vláda najde jiné řešení než plot, který nechtějí vidět někteří úředníci EU, budiž. Ale každé opatření něco stojí."

    Jednání bylo komplikované také tím, že Zářecký zřejmě neměl moc nad rétorikou některých členů vlády. Výroky o vydírání mohly blížící se konec jednání negativně ovlivnit.

    Dvě tváře jednoho plotu

    Vláda velmi stála o to, aby plot zmizel s ohledem na mezinárodní dopad. Nemělo to ale vypadat, že Ústeckým ustupuje.

    "Jedním z problémů byly spekulace kolem výkupu rodinných domků, protože to bylo jako rudý hadr na býka. Nešťastné bylo, že prosákly do tisku informace, že vláda asi domky vykoupí. Nikdo nemohl zaručit, že v poslední chvíli se někdo neutrhne a v rámci matiční hysterie více než měsíční namáhavé jednání, které jsme s panem Zářeckým měli, nezruší jedním výkřikem.

    Dobře si vzpomínám, že místopředseda vlády Rychetský požadoval, aby měl plot branky na původních místech, aby ho uznal normálním plotem a nakonec ani to nebylo dobré. V tak absurdní atmosféře bylo možné úplně všechno. I přílet delegace Marťanů podívat se na Matiční...

    Nakonec došlo ke kompromisu. Dostali jsme od vlády dotaci, z té pokryjeme náklady na vykoupení rodinných domků i další záležitosti, včetně demontáže plotu. Bylo to v dané chvíli nejlepší ze všech problematických řešení," vzpomíná Tošovský.

    V Matiční ale vláda splatila jen část svého dluhu, protože vládní peníze umožnily několika rodinám utéci z ulice, ale problém tamní neplatičské komunity tím nijak neřešila. Lidé v nejbližším okolí se oprávněně ptají - a co bude dál?

    A kdyby k dohodě nedošlo?

    Nad touto otázkou krčí starosta rameny. Po právní stránce je stavba plotu v pořádku. Pokud někdo z plotu v Matiční udělal hysterický symbol, je to jeho problém.

    Naivní idealisté a profesionální aktivisté spolu s nedostatečně informovanými úředníky EU - to je "Matiční kokteil" - informační koktejl. Neboť v jedné malé ulici neprobíhalo nic jiného než cvičení v informační válce. Na jedničku.

    "V okamžiku, kdy plot stál, jsme věděli, že čas pracuje pro nás. Lidé se mohli

    na vlastní oči přesvědčit co se v Matiční ulici děje. Před několika dny zde např. byli dva Dánové. Fotoreportér a antropolog. Zpočátku nemohli plot najít, protože netušili, že to kvůli čemu přijeli je to všední nic, před kterým stáli."

    Plot chce muzeum

    Slavný plot bude pečlivě uložen a radní se poradí co s ním? Možná že skončí ve slavné dražbě, možná... možná... V každém případě se slavným plotem se musí zacházet slavnostně.

    Podle vědeckého tajemníka Muzea města Ústí nad Labem Václava Houfka by alespoň část plotu měla skončit v muzeu a zbytek by měl být umístěn v některém městském parku.

    "Ve 20. století z architektonického i politického hlediska není nic slavnějšího v Ústí než Matiční plot. Ten např. zastínil a do zapomnění odsunul moderní dominantu labského údolí - Mariánský most," uvedl Houfek a dodal: "Až hysterie kolem Matiční ulice opadne, byl by artefakt plotu v muzeu významným dokladem dějin konce dvacátého století. Protože kauza plotu se stane časem objektem historického zájmu o mechanismy rozpoutání nejmodernější formy informační hysterie."

    Středeční poněkud hořké pivo

    Když jsem ve středu po šesté hodině večer odcházel od neštěmického starosty, vzpomínal jsem na celou kauzu Matiční ulice. Dnes v celém humbuku je ztracena podstata problému: stavba protihlukového plotu, aby se lidé na protější straně ulice mohly v noci trochu vyspat... Nikdo by si toho nevšiml, nebýt právě předvolební čas.

    Již ve středu jsem nalezl v novinách výtku, že by toho humbuku nebylo, kdyby radnice nesestěhovala hloupě jednu specifickou skupinu obyvatelstva na jedno místo. Vzpomněl jsem si v souvislosti s tím, že již na přelomu osmdesátých a 

    devadesátých let bydleli v bytech v Matiční ulici romské rodiny, takže se nejednalo o náhlé hnutí radničních myslí a sestěhování romských obyvatel do jednoho místa, protože zde již romské rodiny bydlely... Ale tyto a desítky dalších otázek vyvstávají v jiném úhlu pohledu opět, ač plotozeď je demontována.

    Jako autor knihy o této kauze jsem tušil, že večer bude plný otázek.

    V hospodě U tří koček, kam jsem dorazil, jsem dostal první ťafku od cikánského hosta (není Rom, protože o sobě hovoří jako o cikánovi). Kde prý mám krumpáč, když jsem boural zeď. Dostal jsem ten večer historicky prvního sprďáka za radní, že byl plot zbouraný: vždyť byl hezkej a proč se boural, když tam měl bejt, protože tam dělaj lidi v Matiční bordel a neplatěj a dělaj cikánům jen vostudu.

    Je "symbolické", že první kdo kritizoval demontáž plotu byl právě cikánsko/romský občan České republiky. Ale dokresluje to situaci, protože v Matiční se nejednalo o nic jiného, že lidé na jedné straně ulice dělali binec. Vše ostatní byl úděsný kolotoč mediálních hysterií.

    O hodinu později jsem na stejné téma hovořil s romským minipodnikatelem, který shání práci pro partu kopáčů. Také se divil, proč byl plot zbouraný, a říkal takřka to samé jako jeho cikánský spoludruh, který mi vynadal jako první. A dodal: "Z těch dvou baráků platí nájem jen dvě nebo tři rodiny. Já bych se s nimi také nepáral. Dělají nám jen ostudu." A proklínal romské aktivisty.

    Pro mne osobně byly ten večer důležité právě reakce Romů. Stěžovali si, že tím, že jdou aktivisté a různí humanisté proti řešení oprávněných stížností starousedlíků, vytvořili falešný obraz místních Romů. Ze stavby plotu v Matiční byl udělán problém netolerantnosti, nesnášenlivosti a přitom se jednalo jen o řešení místního bince. Většinu aktivistů tvořili přespolní, kteří přijeli do Ústí si zapózovat a podpořit si své politické "konto". Vykřičeli se a místním zanechali rozjitřenou atmosféru...

    Většina lidí, s nimiž jsem ten večer mluvil a kvůli nimž mi poněkud zhořklo pivo, protože jsem neustále dokola vysvětloval proč k rozebrání plotu radnice přistoupila, s rozebráním plotu nesouhlasila. Pro ně se stal plot symbolem odporu proti překrucování skutečnosti. Akceptují demontáž jen proto, že stát dal peníze, za které město vykoupí domy starousedlíků.

    "Ale jestli tam neudělají policejní stanici, jak to chtěla radnice, tak to bude všechno na hovno..." mudrovali k tomu xenofóbní Ústečané.

    Je dobře, že neštěmická radnice dala plot ve středu brzy ráno bleskově demontovat. Nálada, která po zvěstování dohody radních s vládní stolicí vládla, nevěstila nic dobrého.

    Když jsem si druhý den koupil místní noviny, na titulní stránce bylo napsáno velkými písmeny: "Ústečtí spor s vládou neprohráli."

    Irská superkoalice

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Na mimořádném zasedání severoirského parlamentu byla včera jmenována vláda, na kterou Severní Irsko čekalo čtvrt století. Výsledkem složitých jednání je to, že v ní jsou zastoupeny všechny čtyři hlavní politické strany.

    Dvanáct ministrů se poprvé sejde ve čtvrtek. Hovořit budou o záležitostech jako je zdravotnictví, vzdělání anebo turistika, ale nejpodstatnější je, že budou spolu hovořit.

    Po třech desetiletích nepokojů, které stály život tři tisíce lidí je to téměř zázrak.

    Optimistickou zprávu z Belfastu asi nelze vytrhnout z Irského kontextu, nicméně na první pohled se nabízí zajímavé srovnání se situací naší.

    Jestliže se v Severním Irsku mohou na vládě společně účastnit čtyři politické strany různého zaměření, proč by to nešlo u nás? Superkoaliční vláda, kterou prosazuje ODS, by na způsob Irska mohla začít tím, že by si ministři nejprve povídali o zdravotnictví, kultuře a turistice.

    Po té, co by to zvládli, by zvolili obtížnější témata.

    Výhodou pro naše straníky by bylo to, že na rozdíl od Severního Irska u nás není koho odzbrojovat, společnost žije svorně v hlubokém míru.

    A v tom asi bude náš problém: Není-li situace tak vážná, že by museli ve vládě usednout společně politici dvou nejsilnějších parlamentních stran, ještě menší je důvod, aby v ní byly strany čtyři, anebo všech pět.

    Jsme na tom ve srovnání s Irskem dokonce tak dobře, že si můžeme dovolit vládu strany jediné, a dokonce vládu, které občané nedůvěřují, aniž by se u nás střídali vyjednavači jakým je v Severním Irsku George Mitchell, kteří by naše politiky trpělivě vedli k tomu, aby si podali ruce.

    Prostě je u nás dost dobře na to, aby mohlo být hůř. Až bude, bude i většinová vláda, chtít ji dnes by bylo předčasné.

    Vysílá se v úterý 30. listopadu ráno.
    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|