úterý 30. listopadu O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Ostře kritická recenze knihy Johna Keana o Václavu Havlovi: Apologeti, radujte se! (Kieran Williams) Z ČR těchto dnů: Pokuta za guláš (Ivan Hoffman) Poměry uvnitř sociální demokracie: Děkujeme, odejděte, paní Buzková (Štěpán Kotrba) K diskusi o ČT: K zázemí společnosti Koktejl (čtenář) Rasismus v Ústí: Matiční zeď je zbouraná, zapomeňte (Bohdana Marvalová, František Roček) Příklad pro ČR z irské politiky: Irská superkoalice (Ivan Hoffman) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Štěpán Kotrba

O čem je politika

Když připustíme tento dnes už sotva přehlédnutelný fakt (grossovci versus zemanovci, antikomunisté versus bývalí členové KSČ i dalších levicových stran, moderní či postmoderní "schröderovci" versus tradiční "lafontainovci"), překvapí nás, že tento dialog názorově odlišných skupin není většinou patrný.

Není ani jasné, která skupina má navrch a která je zrovna v menšině. Škoda, že se nemluví o rozdílnosti názorů více - a to veřejně, nezpochybnitelně, bez fňukání na "nepřátelská média". Aby bylo jasno, kdo je kdo. Přiznání rozdílných názorů není ještě hříchem, trestuhodné však pro politiky je nedokázat dojít k většinově přijatelnému kompromisu, k omezení politikaření a taktického manévrování, k sebekontrole při vyjadřování "soukromých" názorů a stanovisek. Kde se však vzalo tak široké názorové spektrum v jedné straně?

Hlavní role: Osoby a obsazení

Se Zemanem přišlo do ČSSD i několik levicových osobností z lůna opozičních struktur či OF (Ladislav Lis, prof. Jičínský, členové Obrody ap.). A tisíce lidí poznalo, že se v ČSSD něco děje. Místo "středové strany" (která se bála říci cokoliv proti zhůvěřilostem nastupující pravice) se z ČSSD stávala "strana levého středu", která se zakrátko přestala stydět, že je "stranou levice".

Ujalo se to do té míry, že spolu se stoupajícími preferencemi se stala "lídrem levice" a odsunula KSČM na okraj spektra. Členové stran Realistického bloku většinou vstoupili do sílící ČSSD či někteří jedinci opustili politiku. Lidé se přesvědčili, že je opravdu kupónová privatizace podvod a heslo ODS "Vaše kupónová knížka volí pravici" je o tom přesvědčilo dokonale.

Tunelování se stalo oblíbeným sportem všech potomků jakešovských veksláků - tentokrát v rouše podnikatelů - a skrytý  vnitřní dluh ČR dosáhl (podle Jozefa Wagnera a dalších ekonomů) skoro 700 miliard Kč.

Zeman reagoval s dvouletým předstihem dalším konfrontačním heslem "hlavním vchodem do Strakovky (sídla vlády)" a oficiálním  sloganem o odvaze podívat se voličům do očí, stranu nazval "stranou spoluúčasti a solidarity" a hned napoprvé dosáhl překvapivého výsledku a v pozici, kterou sám rád nazývá "second best" obsadil křeslo předsedy Parlamentu a ČSSD křesla řady předsedů výborů.

Dost parlamentních funkcí (ale málo práce) zbylo i na "věčné rebely" v řadách členů ČSSD. Příprava Miloše Zemana na vstup do Strakovy akademie začala. Jozef Wagner mu (i proti jeho vůli i vůli většiny strany) zachránil kůži, když podržel rozpočet, protože v té chvíli ještě osm let v opozici jsoucí ČSSD neměla dostatek odborných informací ani lidí k převzetí vlády.

"Chovej se už teď jako premiér", slyšel od svých poradců předseda strany a naučil se to.

Proměna

Dnes sociální demokracie má odborné komise na té úrovni, že z jejích řad vzešli téměř všichni ministři, řídí ministerstva vnitra i obrany, ÚDV i zahraničí, průmysl i finance. Ostarkizace v médiích sice přešla do mediální ofenzívy zprava, nicméně se nikdo neodváží o sociální demokracii neinformovat. A čtenáři si přeberou, co který novinář říká a proč...

Netrvalo dlouho a Miloš Zeman se premiérem  jednobarevné vlády stal i proti hlasům své opatrnické opozice ve straně. Vysmál se jim i jejich obavám a označil tyto názory za zbabělé. Označil svou vládu jako vládu sebevrahů a začal vládnout.

Hlavní "korunní princ" Stanislav Gross od té doby raději operuje pouze na tom hřišti, kde si je jistý - v kuloárech Parlamentu a ve středočeském regionu.

Finanční fámulus, bývalý ministr financí Ivo Svoboda je dnes ve vazbě a řada spřátelených lidí, které si přivedl s sebou do funkcí na ministerstvu i v dozorčích radách bank a státních firem už je zase bez práce.Akce čisté ruce zřejmě dle předpovědi premiéra uchopila prvního sociálního demokrata.

Bývalý šéf Motoinvestu Tykač už radí jen sám sobě.

Zodpovědnost

Buzková se na řadu let profilovala jako "odpůrce tohoto Zemanova konfrontačního tónu v politice", opatrně a opatrnicky nesouhlasila, taktizovala a manévrovala, ale výhody ze své pozice si ponechávala. Jako téměř jediná ženská tvář v tehdejším vedení se naprosto profesionálně postarala, aby žádnou konkurenci neměla.

Zpočátku (1992) byly tři tehdy hezké sociální demokratky v Praze. Jedna z nich skončila nakonec jako sekretářka primátora Koukala a z ČSSD odešla, druhá - Světlana Navarová byla zaměstnána v Lidovém domě. Se Světlanou Navarovou, dlouholetou úspěšnou mezinárodní tajemnicí, která ji (snad jako jediná) mohla někdy ohrozit, měla Buzková ostré spory už např. v SD®. Byla to Navarová, která jezdila po Evropě i celém světě a na půdě ESDS a Socialistické internacionály dokazovala, že sociální demokraté v Československu (a pak v České republice) jsou platným členem mezinárodního společenství socialistů, že ČSSD je opravdu levicová strana, hájící zájmy lidí práce.

Zodpovědnost, kterou dostala Petra Buzková od delegátů posledního sjezdu strany není zanedbatelná. Naopak. Jejím úkolem je přece PREZENTOVAT POLITIKU CELÉ ČSSD VEŘEJNOSTI. Se zodpovědností a funkcí však musí vždy přijít i zvýšení množství povinností, iniciativa a zaujetí o problémy celé strany. Nikoliv jen pro vlastní témata, vlastní řešení, vlastní názory, vlastní popularitu.

Současná situace

V Lidovém domě ještě nepochopili, jaké jsou možnosti internetu v interaktivní komunikaci s voliči, ještě nepochopili, o čem jsou hyperlinky, odkazy na další zdroje - a hlavně, jak rychle se dnes dostávají informace k člověku, který je připojen na síť.

Sociální demokracie sice má řadu sekretariátů v celé republice, avšak z jejího serveru se nedozvím ani jména jejích zastupitelů v obcích, natožpak jejich názory na témata, kterými by tito lidé měli žít, názory na problémy, které v komunální politice řeší. Dostatek či nedostatek informací se používá jako zbraň proti vnitrostranickým soupeřům. Jako prostředek izolace. Dezinformace se zase používají jako střelivo pro rozdmychávání virtuálních mediálních válek.

Kdo je za toto všechno odpovědnou osobou? Pan Někdo nebo Nikdo?

Nikoliv.

Každý úkol, každé poslání vyžaduje spolu s funkcí a slávou i spoustu práce. Problém informovanosti o politice ČSSD není jen problémem vlády. Vláda (ač menšinová) prozatím přes frontální útoky opravdu vládne. Množství informací, kterými zásobuje média je zcela určitě větší než malé.

Problém je nezřídka v analytické kvalitě novinářů samotných - či spíše v jejich flagrantní lenosti, neinformovanosti a povrchnosti pohledu. Pak se není čemu divit, vznikají-li absolutně virtuální zpravodajsko-mediální kauzy plné hysterie a nezvládnutých emocí.

Problém je však i v neujasněnosti vztahů členů vlády k poslaneckému klubu, poslanců a ministrů ke straně a jejím členům, k voličům, v neujasněnosti odpovědnosti za realizaci volebního programu, regionalismus a lobbyismus některých poslanců, funkcionářů či úředníků. A kvalitní volební program se z tohoto guláše nekompetentnosti a neodpovědnosti jeho realizace jaksi vytrácí. Bohužel.

Lidi jsou, jen s nimi umět pracovat

Je ale řada různých, názorově velmi pestrých občasníků uvnitř strany i v rukou levicově píšících vydavatelů či novinářů, je řada odborníků v komisích, kteří se podíleli na tvorbě programových a strategických dokumentů.

Všichni umějí psát a rádi by vysvětlovali odborné aspekty politiky své strany. Je řada odborných médií, která vyjadřují názory blízké či nekonfliktní s programem ČSSD. Analýzu informací však nikdo neprovádí, informace ze zahraničí uvnitř strany nikdo nezprostředkovává a operativně nepřekládá.

Aparát Lidového domu neplní svou funkci koordinovat, shromažďovat a distribuovat informační toky uvnitř strany i ven, k voličům.

Taková je současná podoba mediální politiky uvnitř ČSSD. Nekompetentnost kompetentních.

Petra Buzková však vyjadřuje nejraději názory jen sama za sebe a k problematice medializace politiky celé sociální demokracie (tedy i těch sociálních demokratů, s nimiž sama vnitřně nesouhlasí) se chová velmi zdrženlivě, ne-li neloajálně.

Podle toho vypadá www server i oficiální měsíčník ČSSD - Právo lidu. Na celostátních stránkách vyjadřuje jen některé názory některých funkcionářů z některých regionů. Nedávno v obou došlo dokonce i k cenzuře.

Právo lidu není schopno přinášet různost pohledů v regionech, není schopno rozpoutat veřejnou diskusi o podobě dlouhodobého programu, není schopno obhájit odbornou úroveň svých článků, není schopno se stát objektivním a přitom autoritativním informačním zdrojem.

Vyjadřuje jen ty názory, které odpovídají názorům lidí, kteří jej ovládají. Je to tak správně? Nemyslím si.

Proto se domnívám, že jestli by měli odejít někteří sociální demokraté (s díky nebo bez nich) z politiky, pak by asi měla místopředsedkyně ČSSD být v jejich čele. Děkujeme, odejděte, paní místopředsedkyně.

Co nejdříve.
 

Přepis Hovorů z Lán

Petra BUZKOVÁ, místopředsedkyně ČSSD

Já bych chtěla říci k té samotné výzvě, že tady se jedná o naprosto legitimní výzvu a nikoli výzvu, která by třeba pro mě osobně byla výzvou nečekanou. Protože myslím, že každý z politiků, pokud se setkává s veřejností, tak si nemůže nevšimnout, že mezi občany je poslední dobou značné rozčarování určitá znechucenost, která se týká právě těch politických jednání, kterým je dávána všude přednost, která jsou ukazována jako to hlavní, co na politické scéně existuje, ale co přitom občany svým způsobem opravdu nezajímá.

To znamená ta neustálá jednání, kdo s kým, za jakých podmínek bude ochoten vůbec diskutovat o tom, jestli by třeba někdy pokud by k něčemu došlo mohli jít do koalice, nebo prohlášení jiného, že nikdy nepůjde do žádné koalice s nikým a tak dále a tak dále.

Je škoda, že tahle politická agenda se v podstatě stala hlavním rozměrem české politické scény a je to situace, která se už táhne hrozně dlouho a do značné míry, jejíž produktem je teď často kritizovaná opoziční smlouva.

Já tady nejsem dneska proto, abych hájila opoziční smlouvu, já si uvědomuji celou řadu nedostatků, které z opoziční smlouvy vyplývají i celou řadu velmi nedobrých důsledků opoziční smlouvy, na druhou stranu ona vznikla v určité situaci, kdy by se dalo říci, že česká politická scéna byla do značné míry zablokovaná a že se nepodařilo to, aby došlo k té variantě, která je snad podle soudu většiny rozumných lidí řešením nejlepším, to znamená většinové vlády.

Proč o té opoziční smlouvě mluvím, ono to teď možná vypadá, že utíkám od tématu, ale já se k němu za chvíli takovým kruhem vrátím. Ta opoziční smlouva totiž jako jeden ze svých velice negativních důsledků v podstatě naznačila občanům, že v tuto chvíli je na naší politické scéně velice malá šance na změnu.

Protože, když se dohodly dvě nejsilnější politické strany a jejich dva předsedové, v podstatě pro většinu lidí to vypadá tak, že ti nahoře se vždycky dohodnou a stejně tady žádná změna nebude. A tohle to je samozřejmě situace, která vyvolává potřebu určitých prohlášení, vystoupení.

Takováto prohlášení a vystoupení za normální situace by směřovaly k tomu, aby například vládnoucí strana už v příštích volbách nedostala tolik hlasů jako dříve, nevyhrála, aby vyhrála opoziční strana, došlo ke změně vlády, v podstatě je to vyvolaná potřeba změny. Jenomže při této situaci, která tady je, většina lidí tady má pocit, že si stejně žádnou změnu vynutit nemůže, protože, když se dohodly tyhle dvě politické strany, tak jedna z nich bude vládnout, druhá jí bude dělat smluvní opozici a vlastně budou vládnout obě.

To znamená, že lidé hledají změnu buď tím směrem, že chtějí hledat novou politickou generaci, že hledají změnu přímo v těchto politických stranách, já si osobně myslím, že to volání po nové politické generaci je svým způsobem zástupný problém, nemyslím si, že je to věc, která by mohla současnou politickou situaci řešit, nicméně je to taková určitá naděje pro některé lidi k tomu, že když už nejde změnit vládnoucí stranu, tak by alespoň mohlo být možné měnit její představitele.

Jak říkám nemyslím si, že by se tím cokoli řešilo a co se týká toho provolání jako takového, ano, myslím že jeden z velkých nedostatků této politické scény je nedostatek angažovanosti od veřejnosti, ale nikoli angažovanosti takové, že třeba jednou za měsíc tady bude nějaké výraznější provolání jako bylo například toto, samozřejmě takováto provolání jsou legitimní a jsou zcela na místě, ale taková ta iniciativa veřejnosti, která se týká každodenního života, která se týká každodenní politiky, která se týká věcné agendy. Prostě taková, která kontroluje své politiky a která jim mnohem častěji mluví do toho, co dělají a ne jednou za dlouhou dobu.