Ještě jednou k diskusi o postkomunistické reformě v ČR a o komunistické vině
K diskusi Žák, Ješ, Pavrovský - BL 19.11.99
Mám dojem, že mezi oběma diskutujícími je zřetelný věkový rozdíl a že zatímco Jiří Ješ zná ten komunistický režim
integrálně od samého začátku, Václav Žák zná jen jeho odvar z pozdějších let, jinak by nemohl přijít s argumenty jako že k
volbám chodilo 90,95 i víc procent lidí a že statisíce lidí chodily na manifestace a že si ti lidé nakonec budou představovat
nějaké vyrovnání na základě toho, že i jejich přičiněním mohl ten určitý režim existovat. Nad tím mohu já sám jako rovněž
pamětník jen tiše žasnout. Nebudu to rozvádět a omezím se na opakování toho, co jsem už dříve napsal ("Česká otázka",
Polygon 8/93):
"Šgenerace mladší, nemající o této věci (=prvním poúnorovém období) ani potuchy a jejichž povědomí je přirozeně
určováno hlavně posledními dvaceti lety (1969-1989), která se ovšem zmíněným pamětníkům mohou jevit ve srovnání s
poúnorovým režimem jako mizerná operetaŠ"
Situace v Německu po konci války se na rozdíl od názoru V. Žáka dá interpretovat zcela jinak a nesnese srovnání se situací
ČR v roce 1989. Především Němci (jak V. Žák sám jinými slovy konstatuje) táhli za války všichni za jeden provaz, tedy ne
všichni, aby si vydavatel BL nemusil brousit své přísné korektorské pero, ale velká a rozhodující většina. Bylo to vidět
např. na chování jejich armád, které tvrdě bojovaly až do hořkého konce nejen na ruské frontě, kde si dobře uvědomovaly
možné následky svého chování na ruském území, ale i proti armádám západním. Mohli si tedy sobě společně ledacos
vyčítat, ale nemuseli řešit ten základní problém všech postsocialistických zemí, jak se má zachovat dosud utlačovaná většina
k dosud ji tyranisující menšině, která pronikla do společenského organismu jako rakovina. V Německu ji měli v podstatě
všichni a přemýšlet o tom, co všechno způsobili v cizině a doma, si mohli nechat na dobu, až jim to dojde.
Stejně tak v poválečné obnově západoněmeckého hospodářství šlo o zcela něco jiného než ve zdánlivě obdobné situaci v
ČSR 1989. Ta německá byla po mnoha stránkách snažší i než ve "vítězných" evropských zemích. Studená válka byla už v
plném proudu a Spojené státy potřebovaly rychle navršit obranný val proti agresivnímu sovětskému komunismu.Ten
nemohl jinde stát než v (západním) Německu. Německo dostalo velkorysou finanční pomoc a výtečně využilo paradoxní
výhody svého válkou zničeného průmyslu. Postavilo si průmysl nový, moderní v době, kdy konkurence nehrála žádnou
roli a "vítězné" západoevropské země se zmítaly v poválečných politických, hospodářských a sociálních problémech.
Politicky bylo Německo pod kuratelou, a proto se mohlo věnovat v klidu (byla tam časem i zakázána komunistická strana )
znovuvýstavbě. Adenauer měl v podstatě volnou ruku a jmenováním významného nacisty do funkce šéfprokurátora možná
chtěl Němcům naznačit, že s denacifikací to nebude tak horké, protože na programu dne je znovuvýstavba země a z té
nehodlá nikoho vylučovat, protože by pak pro tu práci dohromady nikdo nezbyl.
Největší rozdíl mezi německou situací 1949 a československou 1989 si V.Žák, myslím, dost dobře neuvědomuje. Němci si
zachovali SYSTÉM, respektive jej po válce rychle obnovili. To znamená, že Němci měli zachovanou přirozenou hierarchii
v podnicích, které měly své vlastníky a po válce museli po totálním dobrodružství "jen" znovu najet na mírový tržní
způsob, jehož pravidla po šesti letech válečného hospodářství měli ještě v krvi.
Komunisté ten normální předválečný hospodářský systém zcela zničili. Zavedli uvnitř všech podniků a institucí svoji
stranickou hierarchii, jejíž hlavním úkolem bylo hlídat a likvidovat v zárodku každý pokus o samostatné myšlení. Tržní
způsob pak nahradili doslova vojensky organisovaným řízením a to na dobu 40 let, takže pamětníci starého systému v roce
1989 již z hospodářského života vymizeli.
V praxi spočíval ten rozdíl v tom, že německá vybombardovaná továrna si za vypůjčené peníze pořídila nejmodernější stroje
a už to jelo. U nás nebylo potřeba továrny vybombardovat, o jejich úpadek se postaral režim sám. Pokusy postavit nové
továrny na vlastní nové technologii většinou krachovaly nebo nesplnily očekávané výsledky a co je horší, i dovezená
moderní technika často neplnila jinde dosahované parametry "díky" praktikovanému systému. Proto stála ČSR v roce 1989
před úkolem mnohem složitějším než (západní) Německo v roce 1949.
Ve věci "kádrové" politiky stojím rozhodně na straně J. Ješe. Nepochybně, ale to jen ze statistických důvodů, museli za
komunismu existovat schopní manažeři, ale když dovolíte, ohromná většina jen s aprobací pro socialistický systém a to je
málo, jak ukazuje soudobá předvídatelná zkušenost. Pro J. Ješe uvádím zde svůj názor z roku 1970:
ŠVelká část těchto řídících pracovníků ( v soc. režimu) na všech úrovních nemá předpoklady zastávat své místo, což se
ostatně od určité doby veřejně přiznává. Toto tvrzení není úplně správné. Bylo by třeba spíše říci: nebyli by schopni
zastávat své místo v normálních podmínkách. Vzhledem k absurditě současného systému jsou to spíše lidé velmi schopní z
normálního hlediska, kteří jsou považováni za neschopné. Každý systém potřebuje své vlastní "vhodné" kádry; je třeba být
velmi odolný a nedat se blokovat ani svědomím, ani intelektuálními schopnostmi, aby bylo možno se zúčastnit tohoto
absurdního divadla a nepřistát buď ve vězení nebo v blázinciŠ
Není jasné, kde jsou teď ony Žákovy celé řady schopných manažerů ze starého režimu. Jednotlivci - jistě, ale velmi málo a
ne na všech úrovních, jak lze soudit z výsledků českého hospodaření.
Pro V. Žáka pak mám ještě něco. Říká v rozhovoru:
Ono je hrozně obtížné si představovat, že tu transformaci bylo možné naplánovat. Ta vždycky je, vždycky jako rozhoduje předchozí zkušenosti.
Vždyť to nebyl omyl jenom Václava Klause nebo našich politiků, vždyť tuto politiku prosazovaly i ctihodné instituce, jako je Světová banka
nebo Mezinárodní měnový fond. Ona měla určité teoretické oprávnění, jenže se zapomnělo na to, že ten kontext, že ta situace těch zemí je jiná.
Dneska Josef Tigrid (chyba v přepisu, správně Stiglitz - J.T.), hlavní ekonom Světové banky, píše studie, které jsou absolutně přesnou analýzou
chyb, které se během těch deseti let odehrály a /nesrozumitelné/ se kaje a říká, že to špatně odhadli, že kapitalismus není jenom svoboda trhu, ale
že to je kultura a že ty ekonomové té kultuře prostě nerozuměli, že to hrozně podcenili. To se dneska ví, ale ví se to na základě teprve těch chyb.
Vy so opravdu myslíte, že transformaci nebylo lze naplánovat? Tady s Vámi naprosto nesouhlasím. Právě a jedině proto, že
nic nebylo včas a předem promyšleno a naplánováno, to dopadlo tak, jak to dopadlo. Jistě jste četl můj nedávný článek v
BL na toto thema. Ukázal jsem v něm, že mnoho ze Stiglitzova projevu je možno najít v mé knížce vydané roku 1976 s
úmyslem vyvolat diskusi a připravit transformaci, nebo v mých zahraničních publikacích po 1989, z nichž ty první mají
zpoždění, protože mě na stránky pražského tisku nikdo nepustil a tato "exkomunikace" pro politicky delikátní themata je
dodnes solidárně dodržována. I Vy jste mou knížku ve své zmínce o Stiglitzove přesné analyse jaksi opomněl. Chtěl jste se
tím postavit na posici pražského tisku, i když v úvodu svého rozhovoru uznáváte, že poměr domácích k emigraci není v
pořádku? Nebo jste ji nečetl? To je škoda, poslal jsem ji m.j. i Vašemu předchůdci na místě šéfredaktora Listů. On se Vám
asi o tom nezmínil. Říkáte-li o sobě, že jste sociální liberál, pak by Vám knížka musela v mnohém vyhovovat.
A ještě malou poznámku o "ctihodných západních institucích": kdybyste žil na Západě a trochu se zabýval znalostmi
západních politiků, ekonomů a i lidí z ulice o reálném socialismu, byl byste se asi přesvědčil jako já, že neměli ANI PÁRU
o podstatě jeho fungování. Pan Stiglitz je první, který to přiznal, ale není jasné, zda to přiznají i jeho kolegové a zda se to
stane oficielním stanoviskem ctihodné Světové banky..
Jaroslav Teplý 21.11.99
