Luboši Motlovi: Chtělo by to trochu víc pokory
Jsem velmi na rozpacích, mám-li posoudit, zda panu Motlovi tolik
vadí údajná nespokojenost a levicovost B.L. nebo mé nesmysly, triviality,
nepravdy, nedorozumění, filozofické a náboženské předsudky a má nadutost.
Obávám se, že důvodem jeho razantní kritiky mého příspěvku k problematice
ateismu a teismu je spíše nejen jeho nespokojenost s "věčně nespokojeným
levicovým plátkem" (B.L.), kterému se on raději vyhýbá. Není to nic nového,
čím by překvapil. V archivu B.L. lze nalézt více takovýchto tvrzení, v
nichž autor dává na vědomí, že do B.L. vlastně nahlédl náhodou (naposledy
si čtenáři na toto téma mohli vychutnat "empirika" Šlajchrta), ale jinak je
nečte.
Pokud pan Motl považuje za nutné z důvodu "udržení dobré nálady"
B.L. nečíst, je to zajisté jeho problém. Není mi však jasné, proč si tuto
"dobrou náladu" pokazil sepsáním dvanáctistránkového elaborátu, jemuž
věnoval několik drahocenných hodin ještě téhož dne, kdy byl můj článek
publikován. Nabízí se jisté vysvětlení, vyplývající z jeho subjektivního
zařazení B.L. do kategorie "levicových plátků", avšak nejsem si jistá, zda
autor tímto chtěl sdělit svému okolí, že on se řadí do opačného ideového
proudu, nebo je to jen prevence před káravým ukazováčkem kádrujících
českých kolegů (vždyť dnes se v Česku nosí pravicovost).
Dovedu pochopit, že určitým skupinám lidí B.L. velmi vadí, právě pro
jejich nepohodovost a kritičnost k poměrům v této postkomunistické zemi.
Míra kritičnosti či servility těch či oněch novin však může být jen stěží
měřítkem pravicové či levicové orientace. Ostatně, osobně se domnívám, že
B.L. nejsou ani pravicové ani levicové, ale jsou nezávislé. V zemi, kde
dlouho bylo módou nekriticky přitakávat "panu profesorovi", se zajisté může
stát, že nezávislost na politických celebritách je vykládána jako
levicovost. Mě osobně nijak nezajímá, zda B.L. jsou pravicové či levicové a
je mi to úplně jedno, právě proto, že jsem nezávislá a pokud mi vydavatel
poskytuje potřebný prostor k publikování (který mi je v Česku pod různými
velmi stupidními záminkami odpírán), aniž by si nárokoval, co mám či nesmím
publikovat, pak nemám důvod se znepokojovat.
Ta "nějaká omezená ideologická dáma" (děkuji za kompliment)
Cihelková si v očích pana Motla zajisté musela hodně nadrobit, když si
dovolila z pozice nezávislé novinářky nahlas uvažovat o existenci či
neexistenci Boha, jaksi mimo rámec křesťanské teologie, navíc z pozice
zkoumání individuálního prožívání víry a k tomu ještě poukázat na ta úskalí
vědy, která by mohla opravňovat k opatrnému konstatování: "věda objevuje
Boha". Pokud je mi známo, tak většina velikánů teoretické fyziky oplývala
velkou pokorou, jak k této vědě samotné, tak k otázce existence Boha.
Udivuje mě tudíž, že panu Motlovi je tato problematika naprosto jasná.
Například Stephen Hawking neopomenul toto dilema zmínit v každé své knize
a nečinilo mu problém hovořit o roli Boha téměř na každé své přednášce.
Co však považuji od pana Motla za velmi nekorektní, je jeho výsměch
něčemu, o čem sám dobře ví, že jakýkoli výklad zahrnující tak rozsáhlý
okruh problémů musí být moc a moc zredukován, jednak pro úsporu místa a
taktéž z důvodu co největší srozumitelnosti pro nejširší okruh čtenářů. Sám
dobře ví, že riziko zkreslení je v těchto situacích velké. Neideologický
fyzik by se nesmál, ale položil by doplňující otázky.
Nemohu tvrdit, že bych byla na danou problematiku odborník, ale
taktéž nemohu říci, že by mi byla zcela cizí. Nicméně, kdybych byla
nekorektní, nebylo by problémem nachytat pana Motla na švestkách a obvinit
jej rovněž z "diletantství a debilit" (omlouvám se za reprodukci těchto
neslušností), například, když manipuluje se slovy v rozporu s významem
toho, co jsem napsala, a tvrdí, že "kvarková teorie není kosmologie...."
(kdo by o tom pochyboval?), případně, když mi podsouvá, že nedokážu
rozlišit teorii částicové fyziky od kosmologie, a pak se tomu vysmívá. Jak
sám tvrdí, bylo by to na gigabajty. Dovolím si poznamenat, že by taktéž
bylo na gigabajty, kdybych měla jeho názory na daný problém uvést na pravou
míru. Pouze si dovolím poznamenat, že mé výroky posunul do snáze
napadnutelné polohy. Jak už jsem řekla, nepovažuji se za odborníka, ale
dovolím si tvrdit, že kosmologie by bez částicové fyziky nemohla být tak
úspěšná, jak je, a částicová fyzika bez kosmologie by byla vědní
disciplínou s ručením velmi omezeným (a o tom byla řeč).
V této souvislosti si dovolím konstatovat několik výroků osoby
mnohem povolanější (Stephen Hawking): "Abychom mohli studovat počátek
vesmíru, potřebujeme teorii, která by kombinovala obecnou teorii relativity
s kvantovou mechanikou. Takovou teorií je kvantová gravitace". "V několika
posledních letech došlo k takovému pokroku v teorii, že dává naději, že
zanedlouho budeme mít plně konzistentní kvantovou teorii gravitace, to je
takovou teorii, která bude v souladu s výsledky obecné teorie
relativity..."
Jak vidno, jsou ve fyzice oblasti, kde se kosmologie stýká s
částicovou fyzikou v tom nejširším slova smyslu. Je to zajisté na další
výklad, kterého však váženého čtenáře ušetřím. Nejsem vyznavač pořekadla:
"kdo chce psa bít, klacek si vždy najde. Nicméně, A. Migdal v pojednání
"Fázové přechody vakua" říká: "Ve vakuu, a to i tehdy, kdy v něm nejsou
žádné částice, ani kvanta polí, probíhají přesto ustavičné kmity polí
odpovídajících různým částicím. Vletí-li do vakua částice, pak tyto vakuové
kmity (!) ovlivní její pohyb a stávají se pokusně měřitelnými." Migdal ve
své práci nehovoří o polích částic, ale hovoří o polích vakua. A to je
velký rozdíl!
Paul Dirac roku 1956 řekl: "...zůstává ještě dlouhá cesta, po níž je
třeba jít. Podle mého názoru představuje otázka popsání vakua základní
problém, jenž je v dnešní době před fyziky. Nejsme-li schopni správně
popsat vakuum, jak se můžeme domnívat, že dovedeme správně popsat cokoli
složitějšího?" Od těch dob výzkum ve fyzice vakua sice značně pokročil, ale
ne natolik, aby vedl k uspokojivému výkladu těch jevů, které se blíží
limitě, ovšem až při velmi malých délkách 10-33 a méně, nebo extrémně
vysokých energiích 1028 MeV, pod nimiž přestane být vakuum spojitým
prostředím.
Vraťme se však ke kvarkové teorii. Není pochyb, že vysvětluje
většinu interakcí ve světě částic, elegantně zdůvodňuje ty jevy, které byly
dříve problematické, ale trpí jednou zásadní vadou. K tomu, aby kvarky
mohly být adepty na elementární částice, neměla by tato teorie trpět tak
velkým množstvím operátorů, jakých je zapotřebí pro bezrozporný popis
interakcí částic. Podezření, že kvarková teorie se sice principiálně ubírá
správným směrem, ale ne zcela správně interpretuje dosažené výsledky,
domnívám se, je na místě.
Vraťme se na okamžik k Migdalovi a co z něj vyplývá pro všetečného
tazatele. Stěžejní otázkou, jdoucí na samé dno problému, je: "jsou kmity
polí vakua, odpovídající různým částicím, jevem vyplývajícím z
fundamentálních vlastností strukturální uspořádanosti vakua, tedy kmitají v
něm kvanta vakua (podobně jako molekuly vody v šířící se rázové vlně) nebo
se v něm šíří pole částic, které je na kvantové struktuře vakua nezávislé
(vážené čtenáře prosím o prominutí, více nejde tuto otázku zjednodušit)? V
odpovědi na tuto otázku se ukrývá rovněž odpověď na otázku, proč si myslím,
že je kvarková teorie dcerou zákona nezamýšleného účinku.
Není snad blíže skutečnosti konstatování, že kvarková teorie
popisuje pravidla v utváření vnitřní architektury částic a rozložení
energie v závislosti na této architektuře, přičemž tyto vztahy určují
jednak vlastnosti částic a způsoby jejich rozpadů? To by také vysvětlovalo,
proč kvarky nemohou existovat vně částic.
Pan Motl se vysmívá mému příměru, v němž uvádím, že hmota je vlastně
"klubíčko kmitajícího nic, napěchované energii". Když se podívám do jedné
populárně naučné knihy, zabývající se dialekticko materialistickým výkladem
teoretické fyziky (Čelada, Kuba, Cesta do nitra hmoty, 1983 SNTL Praha),
mohu se tam dočíst: "Prostor gravitačních sil, prostor elektromagnetických
sil, ba i vakuum, v němž nepůsobí zjistitelné síly, jsou zvláštní formy
hmoty". Tady má můj kritik k dispozici důvod, proč tvrdím, že dialektický
materialismus je vulgární a dosazuje za Boha hmotu (vakuum je zvláštní
forma hmoty - mám se chechtat?).
To není problém, zda byla dříve slepice či vejce, to je problém
zásadního významu. K tomu, abych mohla vystavět katedrálu strukturální
uspořádanosti částic, počínaje neutriny a konče protony a neutrony (pro
větší srozumitelnost pomíjím - se sebezepřením - ostaní částice), od niž by
se daly jednoduše odvodit všechny vlastnosti těchto částic a všechny známé
interakce, nepotřebuji žádné spekulace o "zvláštních formách hmoty", ale
plně si mohu vystačit s modelem, jehož základem je: 1.) kvantum vakua (jaké
množství) ve vzbuzeném stavu. 2.) Díra ve vakuu (jaké množství) ve
vzbuzeném stavu. 3.) celková energie obsažená v daném jevu (můžeme měřit v
MeV). O tom, že to funguje se může pan Motl přesvědčit jednoduše a
nepochybuji, že není pro něj problémem přijít na to - jak.
Příroda má jednu zajímavou vlastnost, která se uplatňuje univerzálně
- vyvíjí se od nejjednoduššího ke stále složitějšímu, přičemž každý
dosažený stupeň je využit v kombinaci s dalšími stupni, nacházejícími se na
téže úrovni nebo na nižších úrovních, ke vzniku vyšších stupňů. To platí
jak pro struktury vakua, elementární částice, atomové prvky, molekuly
bílkovin, nebo molekuly DNA. Zajisté neříkám nic pozoruhodného, ale chci
poukázat právě na tuto univerzálnost, o níž se opírá princip kreativity,
který je možno najít už na úrovní strukturální uspořádanosti vakua.
Model vesmíru, tak jak je pojatý vulgárním materialismem, tvrdícím,
že i vakuum je vlastně formou hmoty, která má tu fundamentální vlastnost,
že se přetváří v nekonečných proměnách, přičemž vždy budeme hovořit o
hmotě, by skutečně ke svému vzniku Boha nepotřeboval a fungoval by jako
mechanický stroj, jehož pérko se natáhlo v okamžiku velkého třesku.
Nevím, jak velkým hříchem je domnívat se, že tak jednoduché to není.
Jak velkým hříchem je domnívat se, že má smysl hovořit o tom, co bylo před
velkým třeskem a zda jej bylo ke vzniku vesmíru vůbec zapotřebí (nebo
historie vesmíru přes singularity)? Je hříchem hovořit o vesmírech více či
méně podobných tomu našemu, které jsou od sebe natolik vzdálené, že se
nemohou navzájem pozorovat a jejichž míra podobnosti je dána
fundamentálními vlastnostmi kvantových struktur vakua v určitém rozpětí
energií? Je hříchem hovořit o jiných vesmírech, které jsou méně či více
nepodobné našemu vesmíru, jejichž vlastnosti jsou sice rovněž dány
fundamentálními vlastnostmi kvantových struktur vakua, avšak s jiným
rozpětím energií (Hawking: "Nezbude nám než představu, že existuje jeden
jediný vesmír, který pozorujeme, opustit. Namísto toho budeme nuceni
přijmout představu, že existuje soubor možných vesmírů, které se vyskytují
s určitým rozdělením pravděpodobnosti)? Je za těchto podmínek hříchem hov!
ořit o nekonečnu, v němž je náš vesmír pouze jedním z mnoha jiných, ne vždy
sobě podobných (Vždyť dvacet miliard světelných let je z hlediska
předpokladu existence více vesmírů nicotnou délkou)?
Možná, že z hlediska respektu k rigoróznímu pojetí výkladu hmotné
fyzikální reality, zformovanému uznávanými autoritami teoretické fyziky, to
hřích je, obzvláště od laika, který si s fyzikou hraje po večerech. Otázkou
však je, kolikrát byl tento hřích spáchán samotnými fyziky a většinou se
vždy ukázalo, že k němu měli oprávněný důvod, ačkoli výkřiky, že "Bůh
nehraje v kostky", nebyly ojedinělé.
Zajisté, dnešní kybersvět Boha nepotřebuje, vystačí si se svou
virtuální realitou civilizačních vymožeností. A není pochyb, že jsou
příjemné. Dovolím si však poznamenat, že velikáni tohoto světa jej zdravili
pozdravem "Bůh s vámi" a mysleli to velmi vážně. Ten odklon od kořenů naší
kulturní identity neznamenal jen rozchod s teologicky pojatou vírou,
projevující se vnitřně prázdnými rituály, ale také ztrátou schopnosti
individuálního prožitku víry, po němž přišla nevíra v sama sebe. Otázka
teismu či ateismu je především problémem, kde Boha hledat? Obávám se, že v
tomto světě se k němu upínají už jen lidé, kteří ztratili poslední naději z
možných, jaké tento svět může poskytnout.
Na všech bojištích světa, kde lidská těla se v okamžiku proměňují v
beztvaré cáry a uzlíčky bolesti, je slyšet křik: "Ježíši Kriste, pomoz mi".
Všude tam, kde najednou se člověk ocitá na prahu smrti, v nemocnicích,
chudinských doupatech, nebo kdekoli jinde, pod tíhou zločinu či zvůle
"všemocných", kdy si uvědomí, že tento svět už přestává být jeho součástí a
propast mezi bytím a nebytím se začne zvolna rozevírat, upínají se lidé k
té nejzazší naději - Bohu. Teismus či ateismus ve světle nejniternějšího
vnitřního prožívání individuální úzkosti pozbývá na významu. Ten spor není
pro lidi ocitnuvší se v kritických situacích důležitý. K tomu, aby lidé
mohli Boha nalézt, musí zřejmě sestoupit do nejzazších hlubin lidské
samoty, jejího zoufalství, bolesti a bídy.
Dalo by se samozřejmě namítnout, že nic z toho ještě existenci Boha
nepotvrzuje, avšak také nevyvrací (kdyby Bůh byl, nikdy by tyto hrůzy
nedopustil - opravdu?). Účast na bohoslužbách ještě není potvrzením víry a
zrovna tak jim není pobožnost. Těchto samospasitelných mravokárců jsou plné
modlitebny a svět kvůli ním nebude ani lepší ani horší.
Ve chvílích krajní nouze člověk Boha potřebuje a výzkumy z oblasti
stavů klinické smrti naznačují, že tato potřeba je zřejmě vyslyšena.
Odpůrci těchto výzkumů mohou samozřejmě namítat, že v počátečních fázích
klinické smrti může dojít k nějaké intoxikaci mozku a "dobrotivá příroda"
to zařídila tak, aby samotný průběh smrti byl pro umírajícího příjemný.
Proti tomuto názoru však existuje mnohem pádnější argument, spočívající ve
faktu, že evoluce nepreferuje a neupevňuje nic z toho, co pro ni není
výhodné. V tomto smyslu se pak můžeme ptát, co výhodného by mohlo být pro
úspěšnější existenci druhu homo sapiens v intoxikaci mozku a ve změnách
jeho funkce, navozujících stavy blaženosti a pokoje ve fázi klinické smrti,
když mrtví už nemají možnost sdělit tuto zkušenost pozůstalým? Nakonec to
byla právě věda, která sdělení těchto velmi zvláštních zkušeností umožňuje.
Ve výčtu pro a proti bych mohla pokračovat velmi dlouho. Pan Motl má
zřejmě naprosto jasno, na kterou misku vah si přiložit. V souvislosti s
jeho tvrzením, že do vědy se marxismus a leninismus prakticky nepromítl
(kolik problémů způsobil studentům, kteří se proti němu bouřili?), bych si
dovolila uvést několik takovýchto stupidit: "Diracova hypotéza skvěle
zapadla do obrazu, který o více než půl století dříve vytvořil o světě
dialektický materialismus, vědecká filozofie Marxova, Engelsova a
Leninova...". " ... fyzikové by pohotově přijali Diracovu teorii, kdyby
posuzovali svět z hlediska Leninova učení - že vše ve světě je pohybující
se hmota, všudypřítomná, nevyčerpatelná a nerozlučně spjatá s pohybem".
"Všechna bohatost a neuspořádanost pohybů elektronů a jiných částic, která
některé fyziky tak zmátla, je způsobena prostě tím, že elektron je vždy
součástí hmotného pole. K pochopení této skutečnosti byla nutná vyspělá
filosofická průprava, důsledný materialistický názor na h!
motný svět." "Redukovat fyzikální realitu kvantové mechaniky na statistický
výskyt částic a jejich impulsů, energií atd, je už sotva možné, takový
výklad neobstojí. ... kromě výskytu částic musí být ve vakuu něco fyzikálně
reálného." "Svět se vyvíjí do nekonečna, protože hmota a její pohyb jsou
nezničitelné." "Elektron je stejně nevyčerpatelný jako atom."(tady něco
vařili pejsek s kočičkou). Dalších dialekticko materialistických nesmyslů
váženého čtenáře ušetřím.
K principu neurčitosti: National Institute of Standards and
Technology udržel po 100 mikrosekund iont berylia ve stavu "Schrödingerove
kočky", kdy spin jeho elektronu směřoval zároveň "nahoru" i "dolu" a celý
atom se vyskytoval na dvou místech v prostoru současně". Nelze tady
rozvádět, kolik námahy vynaložila "marx leninská fyzika" v dobách reálně
socialistických, aby studentům vysvětlila, že Schrödingerova rovnice sice
umožňuje výklad, že nelze vypočítat polohu a impulz současně, ale že toto
platí pouze matematicky, nikoli fyzikálně (ale běda přeběda by bylo
studentovi, který by za reálného socialismu tuto stupiditu veřejně odmítl).
K výroku: "Vesmír jako gigantický mechanický stroj, udržovaný v
chodu působením přírodních zákonů na hmotu, není žádná "vulgárnější podoba
dialektického materialismu", nýbrž naprostý pilíř fyziky, který vládl až do
začátku 20 století a s Marxem nemá nic společného". Pouhý nepatrný výčet z
učebnic dob reálného socialismu uvedený výše dokazuje, že marxisté ten
"mechanický stroj", byť opatřený blábolem o věčné a nevyčerpatelné hmotě,
chtěli nejen udržet co nejdéle, ale navíc z něj udělali ideologii. Udivuje
mě proto, když pan Motl jinde píše: "Ani teorie relativity samotná v žádném
smyslu neznamenala pád ideje vesmíru, jako obřího deterministického
hodinového strojku." Bylo by zajisté irelevantní jakékoli handrkování
filosofických podvodníků, kdyby se ovšem za nevíru v něj v dobách reálného
socialismu nevyhazovalo z univerzit a nezavíralo do kriminálu. Nevím, jak
by se panu Motlovi líbil budík jehož kolečka se v něm vyskytují nahodile a
občas se také trochu jinak točila. Kdyby každá jeho část ukazovala jiný čas
a občas kdyby nějaké kolečko zkolabovalo do černé díry. Od roku 1905, kdy
se v mechanický vesmírný stroj ještě věřilo, uplynulo mnoho času. Jistěže,
galaxie se chovají téměř jako mechanický stroj, ale to jen taková show po
straně, jakoby pěna na vrcholcích vzdouvajících se vln.
K virtuálním částicím: na mou otázku: "Jsou to ještě hmotné objekty
nebo už nejsou? Odpovídá: "A co z toho? Tahle otázka nemá žádný vědecký
smysl a je naprosto prázdná." Sám sobě zdůvodňuje: "Pokud řekneme, že jsou,
asi budou mít navrch dialektičtí materialisté, pokud řekneme, že nejsou,
budou mít navrch idealisté. Stupidní jsou obě skupiny, pokud si myslí, že
je mezi nimi rozdíl." S tímto závěrem lze souhlasit, s podmínkou, že pan
Motl se mýlí v jednom - tato otázka má vskutku velmi velký význam, pokud ji
chápeme v kontextu se vším, co vyplývá z fyziky vakua. Pro mne je totiž z
mnoha neideologických důvodů důležité, jestli je něco "hmota" a něco jiného
"energie", bez ohledu na princip ekvivalence. Rozvádět nebudu, bylo by to
na knihu, pouze si dovolím podotknout, že mi to trochu připadá jako
"hodinky jako holínky, vždyť oboje se nosí".
Ke kvantové struktuře vakua: obávám se, že pan Motl nemá zcela
pravdu, pokud říká: "pokud chceme být úplně přesní, musíme diskrétní
strukturu započítat pro libovolné délky." Bez postranního úmyslu, se nelze
takto široce vyjádřit, pokud druhá strana zjevně má na mysli (zjednodušeně
řečeno) kvantovou strukturu vakua, tedy o mnoho méně než jsou virtuální
elektron- pozitronové a fotonové struktury. Je s podivem, že o kousek dál k
tomu říká: "No, alespoň na něco se dá kývnout".
Není pochyb, že Diracova teorie elektronu platí jen pro fermiony,
už jen proto, že větší ambice si nedělala. Podívejme se však na věc jinak.
Ve vakuu nejsou elektrony v záporném stavu (moře elektronů v záporném
stavu), ale probíhají v něm neustále kmity vakua, které těmto elektronům
odpovídají. Malý, ale podstatný rozdíl! Tím zajisté Diracova teorie nic
netratí. Otázkou spíše je, proč by příroda postupovala podle více odlišných
schémat, když mnohem výhodnější je postupovat podle jednoho výchozího
schématu a to aplikovat v různých kombinacích na ostatní částice?
Řečeno jinak - v širším záběru - k čemu jsou nám dobré kvarky a
antikvarky (horní, dolní, spousta barev atd.), když strukturu částic lze
vysvětlit mnohem jednodušeji, obdobně, jako lze vysvětlit tabulku prvků
pomocí skládačky z neutronů a protonů (odvodit elektronové slupky je pak
snadné), způsobem, který bezpečně zvládne každý středoškolák? Právě proto
považuji kvarkovou teorii za nechtěné dítko určitého způsobu myšlení, byť
by se zdálo, že skvěle popisuje 99 procent pozorovaných jevů ve světě
částic. To jedno procento neúspěšnosti je zjevně důsledkem nějaké závažné
chyby, dotýkající se podstaty této teorie (bude však zajisté platná tak
dlouho, dokud nebude exaktně dokázána jiná teorie - více bezmezerová).
Na závěr chci panu Motlovi vzkázat, že děkuji za jeho omluvu,
zaslanou na mou emailovou adresu a přijímám ji. Pouze si dovolím
poznamenat, že ačkoli diskreditace cizího názoru cestou jakoby řízeného
úniku informací, není mým oblíbeným způsobem diskuse (a už vůbec nemíním
nahrávat těm v pozadí, jimž právě o to šlo), tuto malou indiskreci jsem si
dovolila, už jen proto, že reakce má smysl pouze tehdy, dojde-li k ní na
stejné úrovni. Nicméně, pominu-li všechny osobní útoky, vulgárnosti a
ideologizaci tam, kde není ani omylem, musím váženého čtenáře upozornit, že
odpověď pana Motla má z hlediska většinového názoru (proudu) v teoretické
fyzice opodstatnění a nelze jeho stanovisko, vyjadřující tento většinový
proud, bagatelizovat, jen proto, že v osobní rovině to bylo od něj hodně
nefér.
Kvantová chronodynamika je v současnosti na vrcholu úspěšnosti a
pokud bude odpovídat na mnohé otázky, jak tomu bylo dosud, je důvod ji brát
vážně. To však neznamená, že okrajové názorové proudy, pochybující o
kvarkové teorii jako dlouhodobě udržitelné, nemají právo na existenci, byť
by byly zastávány, nazíráno z hlediska pozice pana Motla na Rutgers
university, laikem. Diskuse o přírodních zákonech, teoretické fyzice a
kosmologii bude vždy bez konce, zrovna tak jako jsou bez konce diskuse o
Bohu. Právě proto tuto odpověď uzavírám s přáním pokoje (a více pokory před
tajemstvím života) všem lidem dobré vůle.
