Smějí novináři vstupovat aktivně do politiky? Jak je tomu v Británii?

Jan Čulík

(Kratší verze tohoto článku vyšla ve čtvrtek 2. 3. v týdeníku Reflex.)

Česká politická scéna se mění. Dvě hlavní, donedávna ostře spolu soupeřící strany, ODS a ČSSD, spolu uzavřely výlučnou dohodu a od posledních všeobecných voleb vládnou v České republice na základě neformálního koaličního ujednání. Menší politické organizace se jim tak podařilo vyšachovat z politické scény, zamezit jim k přístupu k jakémukoliv politickému vlivu. Tyto menší strany zuří a snaží se dostat zpět k lizu nejrůznějšími politickými prostředky. Frustrováni jsou často i občané, kteří většinou nepovažují dohodu mezi ODS a ČSSD za počátek plodného kompromisu, na jakých musí být založena každá demokratická politika, ale za zradu, kterou spáchala "pravicová" ODS, že se spojila "s těmi socany" z ČSSD. Ve snaze opoziční smlouvu ODS - ČSSD zlikvidovat vznikají různá více či méně úspěšná "pravicová" hnutí, jako je Impuls 99 či "Děkujeme, odejděte", která zároveň jsou i nejsou zárodky nových politických stran a zároveň se přičleňují i nepřičleňují k už existujícím menším českým "pravicovým" stranám, zejména k těm, které sdružují v takzvané Čtyřkoalici. Celá řada lidí, kteří dosud nebyli profesionálními politiky, tak bezpochyby vstupuje do profesionální politické arény.

Je etické, aby tito lidé zároveň působili jako "nezávislí" novináři? ODS a ČSSD nesou nelibě, že zejména veřejnoprávní sdělovací prostředky poskytly loni na podzim velké množství prostoru iniciativám, jako je "Děkujeme, odejděte" a bedlivější zkoumání jednotlivých pořadů České televize skutečně potvrzuje podezření, že je dost nakloněna Unii svobody. Tak se vyskytují obvinění, že by vznikající "noví" politikové neměli zároveň vystupovat ve sdělovacích prostředcích jako "nezávislí" novináři. Poukazuje se například na to, jak může Monika Pajerová vystupovat jako údajný nezávislý novinář a uvádět v České televizi pořad "Naskočíme?", o vstupu ČR do Evropské unie (který nadto pro tuto údajně nezávislou veřejnoprávní instituci spolufinancovalo vládní ministerstvo zahraničních věcí!!), přestože Pajerová aktivně vystupuje v hnutí "Děkujeme, odejděte". Může Jana Šmídová dál ve Svobodné Evropě předstírat, že je nezávislou novinářkou (ono je to stejně těžké, protože česká "Svobodná Evropa" má s nezávislou novinářskou prací jen málo co společného) když vystupuje zároveň jako mluvčí Impulsu 99?

Jak je tomu v Británii? Británie, jak vyplyne z dalšího, samozřejmě není žádným ideálním vzorem, nicméně britská situace může sloužit jako užitečná ilustrace celého problému.

V zásadě platí, že novináři pracující pro seriózní a uznávané sdělovací prostředky (včetně veřejnoprávní BBC) se nemohou aktivně účastnit politického života jako činitelé politických stran, i když přirozeně mají právo být řadovými členy politických stran a podle svého politického přesvědčení volit.

V předpisech pro pracovníky veřejnoprávní organizace BBC se praví:

"Aktivní politická práce zjevně není přípustná pro lidi, kteří připravují pořady s politickou tematikou. Jednotlivé stupně politické angažovanosti je nutno posuzovat každý zvlášť:

- každý má právo stát se členem politické strany

- mít funkci v nějaké politické straně je přijatelné i pro zaměstnance politických pořadů ve zpravodajství, avšak pouze, pokud zastávají v redakci jen nevýznamné funkce

- pokud se někdo rozhodne kandidovat za určitou politickou stranu do parlamentu, ale strana ho ještě pro kandidaturu nevybrala, o jeho osudu rozhodne šéf zpravodajství. Taková osoba může být přeřazena na nevýznamné místo v redakci až do doby, kdy bude rozhodnuto, zda ho politická strana nominovala kandidátem na poslanecké křeslo

- pokud je někdo nominován politickou stranou kandidátem na poslanecké křeslo, nesmí už v BBC v žádném případě pracovat pro žádný politický pořad, i když se volby budou konat až za dlouho. Budoucí kandidáti do parlamentu se totiž aktivně ucházejí o přízeň voličů

- osoby, které vystupují pravidelně na obrazovce v nepolitických pořadech a přitom kandidují do parlamentu, nesmějí vystupovat ve vysílání ve svých programech v době předvolební kampaně a v době voleb, aby se jim nedostalo neférově dodatečné publicity. Mimo dobu voleb nesmějí být takovíto moderátoři a reportéři diskriminováni poukazem na to, že jim vystupování na televizní obrazovce pomáhá v jejich politické práci. Jediným kritériem je to, zda v jejich pořadu dochází ke střetu zájmů, tedy nesmějí vystupovat v politických pořadech.

- kandidáti, kteří zvítězí ve volbách normálně nemohou vykonávat politicky citlivou novinářskou práci a zároveň zastávat politický úřad."

Novinář, který pracuje pro seriózní a nezávislé sdělovací prostředky, má povinnost prokazovat svůj profesionální úsudek, který však nesmí být zabarven osobním politickým zaujetím. V předpisech BBC se praví:

"Práce novináře musí být objektivní. Oficiálně poskytnutá vysvětlení pro to, co se stalo, musejí být novinářem nezávisle zkoumána a předložené názory musejí být konfrontovány s celou řadou jiných postojů. Je obyčejně nutné informovat o názorech institucí, kterých se daná událost týká, a jejich hlavních účastníků, avšak dobrá novinářská práce musí jít dál. Musí poskytovat veřejnosti inteligentní a informované zhodnocení události, které jim umožní utvořit si o ní nezávislý názor. Reportér smí vyjádřit profesionální úsudek, avšak nikoliv svůj osobní názor. Tento úsudek nesmí být preskriptivní a nesmí ignorovat jiné názory. Úsudek je nejvhodnější, je-li založen na autoritě a důvěryhodnosti zkušeného korespondenta či komentátora a kdy je podpořen jasně předloženými důkazy. Veřejnost ho musí uznat jako inteligentní a spravedlivý. Veřejnost nesmí být schopna poznat z nezávislých pořadů BBC osobní názor moderátorů či reportérů. Dobrá novinářská práce pomáhá lidem všech politických přesvědčení, aby si na danou věc učinili vlastní závěr."

Všichni známí britští novináři, kteří vstoupili do politiky a stali se poslanci v parlamentě, svou novinářskou profesi opustili. Někteří politikové ovšem píší občasné sloupky do novin, o nich se však ví, že je píší jako představitelé politických stran. Někteří bývalí poslanci či ministři se po odchodu z politiky vrátili do sdělovacích prostředků a moderují tam většinou populární, avšak nepolitické pořady. Výjimečně se bývalý poslanec stal v Británii po odchodu z politiky významným politickým novinářem (býval jím Brian Walden, bývalý labouristický poslanec a po odchodu z politiky moderátor někdejšího velmi prestižního debatního pořadu "Walden", který se vysílal v britské komerční televizi ITV v neděli v poledne).

V Británii většinou funguje všeobecně uznávaný politický a etický kontext, v jehož rámci se prostě některé věci nedělají, protože by vyvolaly skandál. Prohřešky proti výše citované praxi by skandál způsobily.

Nicméně i tento kontext se mění. Nedávno volila Rada BBC nového generálního ředitele této obří veřejnoprávní rozhlasové a televizní instituce a tento proces nebyl o nic méně obtížný a traumatický, než jaká bývá volba generálního ředitele České televize. Některé pozorovatele znepokojilo to, že se generálním ředitelem BBC nakonec stal Greg Dyke, člověk, která má sice za sebou vynikající kariéru v televizním průmyslu, avšak zároveň osoba, která před časem poskytla britské Labouristické straně osobní dar ve výši 50 000 liber (3 milony Kč). Šokovalo je zejména, že to v dnešní Británii jaksi už nikomu nevadilo. Komentátor deníku Guardian Hugo Young to vysvětlil takto:

"Greg Dyke je bezpochyby zaujatý ve prospěch Labouristické strany. Avšak má-li na zaujatosti záležet, musí existovat prostředí, v němž může být tato zaujatost podrobena zkoušce. Jakmile přestane existovat prostředí, v němž dochází k politické konkurenci, zaujatost už nikomu nepřipadá šokující. Dyke je omluven, protože je Labouristická strana nyní jedinou seriózní stranou v zemi. Neexistuje žádná jiná alternativa, a tak na tom daru není nic špatného. Duch nezávislosti, žárlivě střežený, přežil po dobu dlouhých desetiletí, kdy při politické zaujatosti skutečně o něco šlo. Bylo to půlstoletí, kdy si šli labouristé a konzervativci neustále po krku. BBC pevně dodržovala svou nezávislost a byla za to všeobecně respektována. Nyní, kdy mezi levicí a pravicí neexistuje už skoro vůbec žádná debata, je zacházeno s tradicí, která uctívala objektivnost, s nezájmem hraničícím s pohrdáním. Éra, kdy se levice stala součástí pravice, je období, kdy se očekává velmi silně, že všichni budou stát na straně vlády. To, že se Dyke stal šéfem BBC, dokazuje, že jsou hodnoty nezávislosti jsou nyní v Británii zanedbávány. Vypovídá to o tom, že v Británii vznikla éra, která rychle zapomíná na nebezpečí vlády jediné strany, podpory pro jedinou stranu a státního aparátu jediné strany, za falešného předpokladu, že to nevadí, protože celý svět, kromě hrstky konzervativců, stejně má stejné názory jako my všichni. Není tomu tak. A dar 50 000 liber jedné politické straně je vážná věc."

Týden ve světě

Jan Čulík

(Toto je jeden z pravidelných sloupků, který JČ píše každý týden pro Literární noviny. Tento text vyšel v LitN. ve středu 1. března 2000.)

Udržel se irácký diktátor Saddám Husajn celých jednadvacet let u moci, protože až otrocky napodoboval Stalina? Tak argumentuje palestinský autor Said Aburish v nové knize Saddam Hussein: The Politics of Revenge (Saddám Husajn: Politika pomsty, vyšla právě v nakladatelství Bloomsbury, Londýn). Od července 1979, kdy se Saddám Husajn stal absolutním vládcem Iráku, zahynulo více než jeden milion iráckých občanů, buď ve válkách proti Íránu nebo Kuvajtu nebo v četných krutých čistkách. Aburish nalezl mnohé podobnosti v rodinném zázemí Stalinově i Husajnově. Tvrdí, že Saddám Husajn pečlivě studoval Stalinovy metody vlády a ještě je zdokonalil, takže nelikviduje jen své nepřátele, ale i veškeré jejich příbuzné, příslušníky jejich kmene i vyznavače téhož náboženství. Jako Stalin i Saddám Husajn pečlivě pěstuje kult osobnosti (jednou najal britského herce Olivera Reeda, aby hrál Saddáma Husajna v  šestihodinové televizní inscenaci Husajnova životopisu, která se naštěstí pro Reeda nikdy nepromítala mimo Irák). Od Stalina převzal podle Aburishe Saddám Husajn i zásadu absolutního utajování informací a šíření strachu po celé zemi.

Bude znamenat nynější vítězství reformistů v íránských volbách vznik liberálního režimu v Íránu? Reportér Robert Fisk, známý odborník na Blízký východ, o tom v britském listě Independent dost pochybuje. Jeho svědectví ukazuje, jak obtížný bývá přechod od diktatury k demokracii. V zemi a často i ve vládních strukturách totiž zůstávají lidé, kteří za totalitního režimu páchali zločiny: bojí se trestu a reformy tedy brzdí. "Všichni se nyní stali reformátory, i ti, kdo popravovali," píše Fisk a konstatuje, že navzdory demokratické rétorice "liberálního" hnutí , vítězného v nedávných volbách, mnozí jeho čelní představitelé, jsou bývalí vrazi a popravčí. Nevinnou krev má na svých rukou i Ali Akbar Hašemi Ransanžání, za jehož prezidentství v Íránu zmizelo 100 disidentů. Pokud by ale v Íránu skutečně časem vznikla demokracie, bude to přijatelné pro Spojené státy? USA by podle Fiska znepokojilo, kdyby se pak případně demokracie rozšířila i do autoritativní Saúdské Arábie a tím by "destabilizovala" nejdůležitějšího spojence Američanů na Blízkém Východě.

Na vážné nedostatky volebního systému primárek pro volbu amerického prezidenta poukázal v Independentu Gavin Esler, dlouholetý reportér televize BBC ve Washingtonu a nyní moderátor satelitního zpravodajského okruhu BBC News 24. Esler obdivuje energii amerických občanů, jejich hospodářství i kulturu, ostře kriticky se staví vůči americkému politickému systému. Vlastně žádný jednotný systém pro volbu a nominaci kandidátů na prezidenta neexistuje: v padesáti státech je padesát různých systémů mnohdy s podivnými pravidly. Například v Jižní Karolině a v Michiganu se v primárkách volí letos jen republikánští kandidáti - demokrat Al Gore není ani na volebních lístcích. Většina zpráv o amerických primárkách podle Eslera pomíjí skutečnost, že je systém pro volbu amerického prezidenta komplikovaný, chaotický, "zvrácený" a v mnoha ohledech nespravedlivý. Je také nemožné ho oddělit od moci peněz. Ústavní právo na svobodu projevu znamená, že si každý prezidentský kandidát může koupit tolik televizních reklam, na kolik má peníze. Proto je poplatek za vstup do prezidentské politiky nejméně 25 milionů dolarů. Konají se takzvané "aktivní průzkumy veřejného mínění" (push-polls), kdy pracovníci kandidáta George W. Bushe, předstírající, že dělají průzkum veřejného mínění, telefonují voličům domů a sdělují jim záporné informace o protikandidátu Johnu McCainovi. Kdyby byl americký politický systém soukromým podnikem, už dávno by udělal bankrot, argumentuje Esler. V Jižní Karolíně se obyčejně primárek účastní jen asi 10 procent registrovaných voličů.

Na internetovém MediaChannel poukazuje Thomas Frank, šéfredaktor časopisu The Baffler, na to, jak velké mezinárodní korporace nyní využívají při marketingu svých výrobků velmi efektivně "osvobozenecké", rebelské ideologie. Předstírají, že dnešní podnikatelský svět plně rozumí alternativní kultuře mladých lidí, není puritánský a rozbíjí konvence. Velké podniky formálně přijímají rysy hnutí za sociální spravedlnost. Tak počítačová firma Apple se tváří, že je humanistická, oděvní podnik Benetton bojuje za občanské svobody, Microsoft je "pokrokový", gramofonová firma Virgin Records je protikonformní, kosmetická firma Body Shop projevuje soucit s chudými, podnik Nike je symbolem autentičnosti, Pepsi mladistvého vzdoru. Marketingově to funguje, protože je většina lidí determinována prostředím, v němž žije, a nemůže si vždycky dovolit jednat úplně svobodně. Proto lidé rádi přijímají podvědomě alespoň marketingové řeči o svobodě a neuvědomují si, že propadají manipulaci.

Existuje mimopražská politika?

(Rozhovor pro Noviny Zlínsko s vydavatelem BL vedla Daniela Macháčková)

Koncem loňského roku se na  knihkupeckých pultech objevila první část knižního výboru nejlepších příspěvků z Britských listů s názvem ... jak Češi myslí. Na květen tohoto roku chystá Jan Čulík druhý svazek tohoto výboru. Zastihli jsme ho při jedné z jeho autogramiád a udělali jsme s ním rozhovor, který vám nyní nabízíme.

Existuje mimopražská politika?

Internetová stránka by přilákala turisty

V tomto kontextu lze ze zahraničí jen velmi obtížně rozlišit specifika Zlína, i když je zjevné, že vzhledem k jeho pozoruhodné baťovské tradici by měla být velmi zajímavá. Potíž je v tom, že pokud lidé z trochu vzdálenějších zemí západní Evropy (mimo její německy mluvicí oblast) o České republice vůbec něco vědí, většinou ji ztotožňují s Prahou, kam také směřují skoro všichni turisté.

V tomto smyslu je škoda, jak relativně zanedbaný je mezinárodní turistický marketing českého a moravského venkova včetně měst, jako je Zlín. Morava je přece tak krásná, že by se o  tom mělo ve světě víc vědět!

Jde o zdánlivé maličkosti, které by však bezpochyby mohly docela podstatně pomoci místní ekonomice.

V minulých dnech jsem hledal cosi na internetu o Rakousku a zjistil jsem, že tam má každé menší město nejen svou turistickou prezentaci v angličtině, tedy co je v daném městě zajímavého ke zhlédnutí, ale i podrobný jmenný adresář možností místního ubytování v privátu i penzionech - takže odkudkoli ze zahraničí může člověk zatelefonovat, zafaxovat či zaemailovat a rovnou si zamluvit ubytování.

Systematická mezinárodní prezentace toho, co má Zlínsko zajímavého, na případné internetové stránce, by myslím postupem času pomohla zlikvidovat bílá místa v povědomí Západoevropanů o Moravě. Zároveň by podstatně pomohla místní ekonomice, čemuž by však muselo předcházet aspoň drobné zlepšení místní infrastruktury, vytvoření systematičtějších tematických programů pro západní turisty (Holanďané například, jak se ukazuje, jezdí velmi nadšeně do Čech na týdenní houbařské zájezdy a rádi přitom bydlí na venkově u Čechů v privátu, aby poznali, jak se u nás žije!). Mrzí mě, že skoro všichni turisti jezdí do Prahy a jinak do krásné české a moravské země paty skoro nevytáhnou.

Z menších měst se budou rekrutovat politici budoucnosti?

Česká politika byla dosud příliš centralistická. Soustředěnost sdělovacích prostředků na Prahu a na neplodné hašteření osob v  takzvané "vysoké politice" vedlo, jak se zdá, do značné míry k  odcizení většiny lidí žijících mimo Prahu. Přitom právě v nich je obrovský potenciál pro novou politiku menších měst a venkova.

Zdá se mi, že na venkově či v menších městech, jako je Zlín, by se našlo mnoho tzv. "čerstvé krve" - lidí čestných, pracovitých a  schopných, kteří by mohli novými myšlenkami podstatným způsobem oživit českou politickou scénu. Lidé z těchto oblastí mají v  České republice mnoho společných zájmů. Zatím vlastně nevznikla efektivnější politická strana, která by mohla Nepražáky zastupovat. Mám pocit, že je to potenciál, který zůstává nevyužit. Otázka ovšem je, zda by pragocentrické sdělovací prostředky pustily takové nové lidi k mikrofonům, do novin a na televizní obrazovku.

Psali jsme na toto téma opakovaně v  internetovém kulturněpolitickém deníku Britské listy (http://www.britskelisty.cz), kterou vydávám z Británie a na jejíž tvorbě se podílí celá řada přispěvatelů z mnoha částí České republiky. V knižním výboru z Britských listů ... jak Češi myslí, který vyšel loni v chomutovském nakladatelství Milenium, se touto tematikou zabývá komentátor Andrew Stroehlein.

Proč máme jezdit na úřady až do Brna?

Pro menší města, jako je Zlín, je bezpochyby terno, že se mají nyní stát regionálními centry. Pro mnoho lidí to bude znamenat úlevu. Kolik jsem už dostal dopisů, jak třeba lidi z Jihlavy musejí prý dosud nesmyslně dojíždět pro balíky ze zahraničí až na  celní poštu do Brna!

To je ovšem důsledek velmi špatně fungující státní správy a služeb. Nikdo by pro žádné balíky ani na jednání s úřady neměl být nucen kamkoli jezdit, ať už je regionální centrum kdekoli.

V západoevropských zemích probíhá už léta, ne-li desetiletí, veškeré jednání občana s úřady buď poštou, anebo v  poslední době výlučně telefonicky, případně prostřednictvím internetu. Poslední dobou zvlášť banky a pojišťovny přecházejí na  služby poskytované jen telefonicky, takže ani do spořitelny nemusíte jít pro peníze.

Představa, že bych musel stát někde celý den frontu na podání daňového přiznání nebo na přihlášení či pojištění nového automobilu, je absurdní. Tedy lidé, kteří mají te' radost, že města jako Jihlava či Zlín budou nyní vlastními centry a nebude už nutno jezdit s každou prkotinou na úřad do Brna, si svými postoji stěžují spíše na absurdní neefektivnost, aroganci a byrokracii české státní správy.

Decentralizace státní správy je v každém případě správná věc, protože v demokracii mají mít lidé právo na různých místech přímo tam rozhodovat o vlastním osudu. Vyskytly se však názory, že nově vytvořené regionální uspořádání nutně neodpovídá struktuře, jakou požaduje Evropská unie, protože jsou nově vytvořené kraje příliš malé.

"Pražáci jsou samá fligna!"

Jaroslav Hutka míval ve zvyku na svých koncertech poznamenávat (nebo to byla součást nějaké jeho písně?), že "Pražáci jsou samá fligna". Bráním se stereotypním úsudkům, ale možná na tom něco trochu bude. Praha jako mocenské i ekonomické centrum České republiky je ohniskem, kde se soustřeďuje nejvýraznější úsilí Čechů ve všech oblastech. Konkurence je velmi intenzivní, přitom je Praha relativně malá a všichni se tam znají - jak to jen říci diplomaticky? Míra podvodnosti je tam, jak se zdá, v důsledku veškeré té intenzity větší.

Nemám to podloženo žádným sociologickým průzkumem, a tak mě může kdokoli lehce obvinit, že tvrdím nesmysly. Ale z namátkových e-mailů přicházejících z menších míst ČR mám trochu pocit, že tam pracuje víc lidí v zájmu dobrých věcí, aniž by nutně očekávali velkou kariéru a pochvaly. Někdy je - právem - možná trochu mrzí, že co je na  východ od Kolína, už sebestředné pražské sdělovací prostředky v podstatě vůbec nezajímá. Tak se velká část republiky vlastně rozvíjí bez zájmu ústředních českých médií: Ta se zajímají o to, co kdy řekl proti Zemanovi Klaus a proti Klausovi Zeman.

Bude Zlín jednou integračním městem pěti států?

Významnou budoucnost by měly mít po vstupu ČR do EU euroregiony a  potom také - vidím to na příkladech ze západní Evropy - hospodářská a správní spolupráce regionů v nejrůznějších částech EU, které mají obdobné kulturní, politické a ekonomické podmínky.

Nevím, zda se dá Zlínsko charakterizovat jako "okrajový" region - při pohledu na mapu je to velmi zajímavá oblast na půli cesty mezi Čechami, Slovenskem, Polskem, Rakouskem a Maďarskem. Vždycky taky na Moravě zjišťuji, že lidé projevují větší citlivost vůči kulturním odlišnostem jiných lidí - možná proto, že jsou blíže rozhraní jiných kultur než Pražáci, kteří jsou posedlí sami sebou.

Město Zlín samo by se snad v budoucnosti mohlo stát integračním bodem pro politické i hospodářské iniciativy všech výše jmenovaných zemí. Na mezinárodní konference přece jezdí lidé nejraději tam, kde to mají všichni nejblíž, zejména - pokud je to v příjemném prostředí. Proč by se někdy v budoucnu nemohly stát Zlín a jeho okolí pro výše vyjmenované státy jakýmsi zámkem Rambouillet - místem, kde by se konaly konference interesovaných představitelů nejrůznějších oborů z nejbližších středoevropských zemí? Nezbytnou podmínkou je ovšem radikální zlepšení dopravní infrastruktury. To, že do Zlína dosud nevede žádná pořádná silnice, je skandální a bezpochyby to výrazně ochromuje místní hospodářský rozvoj.

Připravila Daniela Macháčková

Existuje mimopražská politika ?

ZLÍNSKÉ GREMIUM

1. Úvodní projev setkání

dovoluji si navázat na Petra Kousala, a také se dotknout toho, proč se vlastně dnešní setkání uskutečnilo.

Určitým podnětem pro dnešní setkání byla dlouholetá diskuse s Petrem Kousalem, se kterým se znám velmi dlouhou dobu a mám k němu osobní vztah, neboť jeho tatínek( akademický malíř - letos 98 let) mne v mých 5 letech portrétoval, takže mám na stěně stálou připomínku. Za druhé si myslím, že při rozhovorech s mnohými z Vás byla patrna určitá připravenost k tomuto setkání.

Jedna důležitá odbočka - Petr Kousal a já děláme zcela rozdílná povolání.

On je letecký konstruktér, já lékař, oba děláme práci, která nás nesmírně baví, a ve které, si myslím, že jsme celkem úspěšní, takže vznik dnešního setkání, ne-ní ani z jedné či druhé strany veden jakoukoli snahou o naše zviditelnění.

Omlouvám se, že budu svoji úvodní řeč číst. Sám osobně vždy považuji projev, který je čten, za nedostatek, který svědčí o řečníkově nejistotě, nebo o nepříliš dokonalé znalosti dané problematiky. Osobně si troufám říci, že mám za sebou rozsáhlou činnost přednáškovou na celostátních a mezinárodních medicínských fórech - vždy však šlo o problematiku profesionálně mi velmi blízkou. V této roli se však ocitám poprvé, takže z úcty k Vám, kteří jste se zde sešli, jej budu raději číst.

Začnu poněkud netradičně, a to z oblasti, ve které se pohybuji poněkud jistěji, než na poli veřejného řečníka , a to z medicíny. Dovolím si trochu sáhnout do poněkud mně vzdálenějšího oboru, jako je nauka o psyché, o duši.

Na studiích medicíny jsme v psychologii probírali psychoanalýzu a v hlavě se mi zafixovala jména  Freud, Adler a Jung. V té době jsem hltavě přečetl výklad snů od Freuda. Mohu říci, že mě příliš neoslovil, ale snad jsem ho četl jen z toho důvodu, že sex byl fundamentem jeho učení. Před pěti lety jsem narazil na životopis C.G.Junga, poté na knihu  Duše moderního člověka a od té doby čtu, a snažím se pochopit Jungovo dílo. Zatím jsem u pátého dílu jeho sebraných spisů. Přečetl jsem řadu děl s jungovským zaměřením a mohu říci, že se mi trochu začíná poodhalovat opona smyslu jeho učení. Dospěl jsem k názoru, že jde o autora jehož dílo bude mít co říci i v nadcházejícím století či třetím miléniu.

Proč tento úvod ?

Četba Jungových děl mě vedla k tomu, že jsem začal uvažovat o Zlíně městu jako o lidské bytosti a dovolil bych si aplikovat několik jungovských pojmů na tuto živoucí lidskou bytost. Jde o dítě, které se narodilo do skvělé rodiny.

Moudrého, skromného, velmi přísného, ale autoritativního otce, v té době již zámožného, který měl životní vizi a, na rozdíl od jiných, ji praktickými kroky realizoval. V raném dětství naše dítě dostalo skvělou výchovu vzorných rodičů v klasické patriarchální rodině. Jeho první učitelé měli to nejlepší vzdělání, které mu s ochotou a láskou předávali.

Bohužel, tato idyla skončila velmi záhy.

Dítě se dostává do základní školy. Nejprve v nižších třídách do cizího ústavu, který otcův vliv paralyzoval a poté byla jeho výchova svěřena do jemu odcizujícího prostředí, kterév něm pěstovalo nenávist k otci a ke všemu čím otec žil.

Takto zmítané dítě se pozvolna stává dítětem neurotickým bez vlastního názoru. Konec základní školy nám ukazuje bázlivého, nevyváženého jinocha, na kterém je patrna výchova bez harmonického vlivu rodičů.

Nyní by měl vstoupit na střední školu. Při tomto vstupu však dochází k výrazné pozitivní změně v jeho životě a naskytuje se možnost studia na škole, která, jak se zdá, bude mít dobrou evropskou úroveň a bude naplněna vizemi budoucnosti, a která jej vrátí do světa jeho nejranějšího dětství - tedy k otcově odkazu.

Později se ukáže, že učitelé nejsou tak skvělí, jak na první pohled působili. V učitelském sboru dochází k malicherným potyčkám a sporům, které začínají ovlivňovat jinochovy první kroky na střední škole a evropská tradice se začíná poněkud vzdalovat.Ukazuje se, že vzhledem k situaci, by bylo vhodné pokračovat v dalším studiu na dobré evropské škole, nejlépe v Bruselu.

A teď před námi stojí mladý muž, junior či kadet, a díky předchozí výchově lze konstatovat, že jde o vysoce neurotického adolescenta.

A nyní bych si dovolil použít několika jungovských pojmů, které autor používal při popisech svých pacientů.

Tento mladý jinoch má svoji personu - jungovský výraz vycházející ze starého řeckého divadla, a který byl pojmem pro hereckou masku. Persona je to, co by mladý muž chtěl aby si o něm okolí myslelo. Takže jako svoji personu nastavuje svoji návaznost na otcovské tradice, podnikatelskou činorodost a celkovou úspěšnost.

Naproti personě stojí jungovský výraz - stín, což je inferiorní část vědomí tohoto mladíka. Je to autonomní část, která se chová v protikladu k personě. Postava stínu perzonifikuje vše co subjekt neuznává, co mu ale přece stále vrací, tedy to co považuje za méně cenné charakterové rysy. Je to obrovská otcovská pracovitost, přísnost na sebe i druhé a určitá vize prosperity ekonomické, a tím související rozvoj všeho ostatního, a hlavně pak šetrnost jako základní povahový rys. Tento mladý občan má vědomí (další jungovský výraz) svého JÁ na nízké úrovni a zcela nefungují kompenzatorní vlivy z nevědomí.

Nevědomí je ta část, kde na pomyslné hranici vědomí se setkáváme s neznámem a tajemnem. Nevědomí Jung rozděluje na osobní a kolektivní a jeho projevy slouží jako kompenzatorní protiklad a umožňují vyváženost svého vlastního uvědomování. Osobní stránka nevědomí tohoto muže je nerozvinutá. Nemá ještě tolik střetnutí a životních zkušeností s neznámem v důsledku svému mládí.

A kolektivní nevědomí, který je naším kolektivním nevědomím, je u tohoto mladíka - města již zcela zanedbatelné.

Nemá kolektivních historických zážitků, nemá hrdost velkých měst (Prahy) či důležitost arcibiskupského centra jako je Olomouc a Kroměříž, nemá hrdost měst, které mají ve svém nevědomí hlu- boce zakotvenou archetypální zkušenost.

Nemá historickou sílu měst, které se ve své historii postavily a odolaly např.husitům (Plzeň) nebo Švédům (Brno) a která v nich vyvolává kompenzatorní projevy, které dnes umožňují vzdorovat státní moci a jít si svou cestou za hospodářským t.j. ekonomickým blahobytem vlastní cestou. A jedna věc mladíkovi úplně schází - a to je jungovsky řečeno  určitý stupeň mytotvornosti .

Takže na závěr : diagnóza neurózy tohoto mladíka.

Jde o stav nesouladu se sebou samým způsobeným protikladem pudových potřeb a požadavků kultury. Protikladem infantilního vzpěčování se a vůle k přizpůso-bení kolektivních a individuálních povinností. Neurůza je výstražné volání k osobnímu ozdravení.

Co teď
s tímto mladíkem ?

Dlouho jsem přemýšlel, co s ním podniknout, aby mohl co nejdříve začít studovat střední školu v Bruselu.

Jako lékař jsem dospěl k tomu, že tento muž by se měl podrobit léčebné kůře a my, grémium, bychom zde měli být proto, abychom mu pomohli a vytvořili kolektivního psychoterapeuta z lidí různých povolání a zaměření.

Léčba by měla probíhat nejlépe psychoterapeutickým pravidelným dlouhodobým rozhovorem, ve kterém budeme vybavovat věci, o kterých tento mladý muž nechce mluvit anebo z jakéhokoli důvodu vytlačuje do svého nevědomí.

Touto exploatací jej budeme zbavovat strachu a kreslit mu budoucí vizi. Podotýkám, že správná psychoterapie či psychoanalýza je proces dlouhodobý, vyžaduje důvěru a spolupráci léčeného i psychoanalytika / zde grémia/.

Je nutno tisíce drobných jemných přediv kontaktů a vytvářet oboustrannou důvěru aby léčba byla úspěšná  máme v rejstříku i pomocné léky, které můžeme kombinovat s pohovorem a psychoanalýzou, a to je napojení na celosvětovou informační dálnici, tedy INTERNET a zákon 106 z roku 1999 o svobodném přístupu k informacím, který by nám pomohl odhalovat věci, o kterých mladý muž mluviti nechce.

Tímto končím a věřím, že uvědoměním si krátké minulosti povede k uvědomění si současnosti a k vytváření vizí, které ho budou připravovat ke složení zkoušky dospělosti t.j. maturity na škole v Bruselu.

2. Zlín jako hlavní město regionu

 eEUROPE

 eZLIN

Evropská mládež do digitálního věku: Zavést Internet a multimediální nástroje do škol, upravit vzdělání požadavkům digitálního věku

Levnější přístup na Internet: zvýšit konkurenci, aby došlo ke snížení cen a zvýšení spotřebitelské nabídky

Urychlení rozvoje elektronického obchodu: urychlit implementaci právního rámce a rozšířit využívání elektronického nákupu

Rychlý Internet pro vědce a studenty: zajistit vysokorychlostní přístup k Internetu a tím usnadnit kooperativní učení a práci

Smart Cards (inteligentní karty) pro bezpečný elektronický přístup: usnadnit zavedení celoevropské infrastruktury, maximalizovat rozšíření

Rizikový kapitál pro střední a malé podniky v oblasti nových technologií (high-tech): vyvinout inovativní přístupy pro maximalizaci dostupnosti rizikového kapitálu pro střední a malé firmy, působící v oblasti  high-tech

Zapojení zdravotně postižených občanů do všech oblastí společnosti pomocí elektronických prostředků (eParticipation): zajistit, aby rozvoj informační společnosti nezanedbal potřeby lidí se zdravotním postižením

Lékařská péče  on-line: maximalizovat využití sítí a inteligentních technologií pro lékařský dohled, přístup k informacím a zdravotní péči Inteligentní doprava: bezpečnější, efektivnější doprava, podporovaná digitálními technologiemi.

Státní správa  on-line: zajistit, aby občané měli snadný přístup (on- line) k informacím, službám a rozhodovacím postupům vlády

Druhá strana demokracie

Chtějí Američani připravit nové zákony na chytání hackerů, nebo omezit demokracii na internetu?

Srbské uniformy pro NATO

Ivan Hoffman

Obecně platí, že armádní zakázky patří mezi nejvýhodnější. Proto se o ně svádí nesmlouvavý konkurenční boj, proto jsou předmětem takové pozornosti výběrová řízení, proto jsou bedlivě pozorováni sponzoři armádních plesů.

Armáda zpravidla objednává ve velkém a řádně platí.

Stává se ovšem, že armádní zakázku, jakkoli výhodnou, nelze realizovat.

To se stalo textilce v jihosrbském městě Niš. Srbské celní úřady v sobotu zapečetily tovární sklady a zařízení textilky po té, co se zjistilo, že se v ní šijí uniformy pro NATO.

Zatímco šéf podniku je přesvědčen, že kontrakt ve výši čtyřicet dva tisíc dolarů je zcela legální, a zajišťuje zaměstnancům živobytí, provládní list Politika Ekspres včera napsal, že "je skandální, když v době, kdy se národ zotavuje z ran způsobených agresí Aliance, šije továrna v Niši uniformy pro její vojáky."

Čerstvá zpráva nehovoří o tom, zda je textilka soukromou, či státní firmou a zda srbská vláda v případě, že zakáže kontrakt, uhradí firmě ztrátu, či zabezpečí jinou práci.

Jiná věc je, jak se srbský podnik k zakázce dostal. Pokud je pravdivá informace srbských médií, že obchod zprostředkovala srbská soukromá společnost Nes-Trade s českou firmou Otavan, byl by to hezký příklad, jak obchod nezná hranic.

Někdo získá armádní zakázku na uniformy a obrátí se na někoho, kdo se zaváže ji realizovat.

Ten pak případně najde dalšího, který uniformy ušije. V celém řetězci pak každý něco vydělá, i když v tomto případě asi ten na konci řetězce nikoli.

Jestliže tisíce nepřátelských uniforem Miloševičův režim exemplárně zlikviduje, bude muset český Otavan hledat švadleny jinde než v Srbsku. A proč je vlastně nehledal v ČR?

Asi to bude obchodní tajemství, nicméně šít pro NATO pronás zřejmě není zajímavé.

6. března 2000

Účtenky

Ivan Hoffman

Prý na žádost veřejnosti byla do živnostenského zákona zapracována povinnost vydávat zákazníkovi doklad o prodeji zboží a služeb vždy, když účtovaná cena přesáhne částku dvaceti korun.

Poté, co se veřejnost obeznámila s praxí a ukázalo se, že zmíněný nápad je spíše obtížný než rozumný, poslanci vyšli vstříc veřejnosti tím, že zmíněnou povinnost zrušili.

Doklad bude obchodník vydávat pouze v případě, bude-li o něj ze strany zákazníka zájem.

Ještě před tím se našel prodavač klobás, který čas, který znamená peníze, ušetřil zákazníkům i sobě tím, že klobásu rozpůlil a prodal na dvakrát. Šalomounsky tím vyhověl jak zákonu, tak zdravému rozumu.

Tento příklad snad rozptýlí obavu některých zákonodárců, že občané zdravý rozum postrádají a začnou nyní hojně využívat možnosti žádat účtenku i za zboží v hodnotě pouhé koruny.

Pak by totiž zmíněný prodavač půlených klobás místo jednoho bloku musel vypsat dva.

Pikantní paragraf o účtenkách, který se stal nejsledovanějším bodem novely zákona o léčivech, nyní čeká standardní legislativní procedura. Nejprve se nad ním zamyslí senátoři.

Vylepšený ho vrátí do sněmovny, která pak senátory přehlasuje a prosadí vlastní verzi. Pak si počkáme, zda svým podpisem celou kalvárii ukončí prezident.

Pokud by tak neučinil, poslední slovo by stejně měla Sněmovna, která včera počtem sto pěti hlasů ze sto tři a devadesáti rozhodla, že nemá smysl v obchodech obnovovat fronty, které patřili ke koloritu minulého režimu.

Teoreticky bychom v nich ovšem měli stát až do dne, kdy změna původního rozhodnutí vstoupí v platnost vyhlášením ve sbírce zákonů. A ještě tři roky by měli obchodníci kopie účtenek skladovat pro případ kontroly. Neboť zákon je zákon a ne všechno lze rozkrojit jako klobásu.

3. března 2000

Poznámka JČ: Příklad, jak se vedou v ČR řeči mimoběžně s problematikou, o niž skutečně jde. Každý prodejce musí dělat inventuru a účetnictví. Pokud není to, co prodá, zaznamenáno do jeho účetních knih, velmi pravděpodobně podvádí na daních. V dnešním moderním věku mívají prodejci automatické pokladny, které samy při zaplacení za zboží v jakékoliv hodnotě vydají rychle automatickou stvrzenku. Tak je tomu například kdekoli v Británii. Lze se ovšem hájit, že Česká republika je chudá a není možno očekávat, aby tam měl každý prodejce k dispozici automatickou pokladnu. Otázkou však zůstává, zda jde skutečně možné v dnešním moderním věku vést maloobchod bez toho, co by snad mělo být úplně základním podnikatelským vybavením. Je to trochu, jako kdyby bylo prodejcům umožněno, aby prodávali bez zaznamenávání svých prodejů tužkou - protože si tužku nemohou dovolit...

Bytová otázka: daně se platit musí

Ještě jednou: Jak se domoci bytu?