Peníze a spravedlnost či také zeštíhlet nebo ztloustnout?

Tento článek od Karla Čermáka, otištěný v Bulletinu Advokacie, zaslal Britským listům Jaroslav Štemberk.

Na rozdíl od šťavnaté mluvy politiků se mluva českých ekonomů, a to jak neoliberálních, tak postneoliberálních (stejně i je spojují nějaká prohloubená kompaktáta, ne ovšem basilejská, nýbrž nejspíš bambersko-mauricijská) dá označit jako květnatá. Chtěl bych tě potkati v lukách, rozkvetlých červenými čísly - volají nyvě s Fráňou Šrámkem poetičtí čeští ekonomové, místo aby rovnou řekli, že by se se svými zkrachovalými milenkami nejspíš měli potkati nikoliv v lukách, nýbrž v cele na Pankráci nebo aspoň v jednačce Krajského soudu obchodního, coby konkurzního. Veselá červená čísla, jimiž rozkvétají české luhy a háje, jsou ovšem celkem vzato otřelou metaforou oproti terminologii dieticko-zdravotnické, s níž se ve vědeckých pracích ekonomických profesorů, jiných akademiků, ministrů, poslanců, ba i praktiků stále více setkáváme.

Podle nich obývají český hospodářský prostor zásadně dva druhy bytostí: tlusťoši, kteři potřebují zhubnout a hubeňouři, kteři musí ztloustnout. To je zřejmě dáno špatnými stravovacími návyky v Čechách, kde se jí stále ještě moc vepřového se zelím místo hamburgerů a pije moc piva a málo coca-coly.

Ať vás ale ani nenapadne používat těch obhroublých slov zhubnout a ztloustnout, jak jsem to učinil před chvílí já. O dámě také neřeknete, že je tlustá jak bečka, nýbrž že je plnoštíhlá a nad 150 kg nanejvýš, že je silná. A neřeknete, že potřebuje zhubnout, ale zeštíhlet. A naopak: nějaká slečinka není vychrtlá jak ratlík, nýbrž je slabounká jako ptáče a potřebuje zesílit či posílit.

Těmito pokyny se tedy hleďte řídit i v oboru národního hospodářství. Co mě v této souvislosti nejvíce překvapuje, je ekonomická diagnostika. Takové ČKD či Vítkovice, kde už není ani na výplaty a člověk by řekl, že jsou slabé, jako pára nad hrncem, platí u nás za vypasené cvalíky, jimž se ordinuje zeštíhlení; kdežto kdejaká bujná a rozmařilá banka, co si vyhazuje po salonech z kopýtka s všelijakými falešnými karbaníky, podezřelými kovboji a jinými dobytkáři, se považuje za podvyživenou a bledičkou trpící dívenku, kterou je třeba posílit každou chvílí nějakou tou desítkou či stovkou miliard, aby nám nezahynula na úbytě.

K útlým květinkám šířícím svou opojnou vůni po takřečených vlastech českých se v poslední době počítá též zdravotnictví a justice, přičemž k té posléze jmenované zejména doporučuji si přivonět u Leopoldova a Valdic. Obě holky ve dne v noci kňourají a omdlévají, všichni se klepeme, kdy nám dočista zkolabují, ne-li rovnou exnou, a tak děláme ťu ťu ťu a ňu ňu ňu a co by naše malá hodná holčička ještě chtěla, co by papala, párečky nebo dortíčky nebo herbalajfíček, a co nové šatičky a botičky a pokojíčky pro panenčičky a čurací Barbie, a můžeme se zkrátka z nich podělat, kdežto ono by to asi spíše chtělo vážné slovo, aby holky vylezly z postelí, přestaly fňukat a začaly něco pořádného dělat. Že nám zkolabují nebo exnou, nemám strach, však ony si to rozmyslí. Holky sice slabé jsou a posílit potřebují; týká se to však více jejich ducha než kapesného, což tak víceméně ví každý psycholog i rodič.

Tak se konečně dostáváme k tomu, o čem má být řeč. K otázce peněz a spravedlnosti. U nás se už zase šíři podivné přesvědčení, že spravedlnost je zboží nebo služba, jehož množství a kvalita je úměrná kapitálu, který byl do podnikání v oboru vložen. Podobně uvažujeme nad zdravím. Ale ono to tak není v žádném oboru, natož v oboru spravedlnosti.

Nezdá se mi, že by spravedlnost v nacistickém Německu nebo sovětském Rusku tak hanebně selhala kvůli nedostatku prostředků. Selhání nezpůsobilo málo jednacích síní, psacích strojů, sekretářek či nedostatečná výbava věznic, koncentráků a gulagů; selhání způsobil lidský duch, či jak se dnes říká lidský faktor, a to selhání nebylo jednotlivé, jako když tuhle spadlo letadlo do oceánu, ale masové. Masové selhání lidského ducha nelze eliminovat žádným finančním posílením, žádnou dotací, žádným rámem ani počítačem, ba ani pluky vyšších soudních úředníků a soukromých exekutorů mu nezabrání. A takovým hromadným selháním nezabrání ani nějaké hlasování či volby, ba ani ten nejdemokratičtější volební systém, jak se o tom přesvědčujeme v tom nejbližším nóbl sousedství, když už jsme se nedali přesvědčit třeba historií starých řeckých demokracií a tyranid.

Nebojím se tedy kolapsu justice nebo zdravotnictví kvůli tomu, že holky nedostanou kapesné zrovna podle svých představ. Spíš bych se obával nějaké hromadné ztráty soudnosti, zdravého rozumu nebo jakkoliv jinak to chceme nazvat; a to justici včetně advokátů hrozí vždy, když začne myslet víc na blaho pro sebe než na spravedlnost pro ty, jimž jí má přisluhovat.

Pak ovšem hrozí snad i to, že si lze právo - podle přání jakékoliv - opravdu koupit. Takže se asi nemusíme ani tak bát, že by nám holka zašla na úbytě, jako že se nám holka zkazí a odmítne přisluhovat čímkoliv, natož spravedlností nebo mytím nádobí, což - ruku na srdce - obvykle není důsledek nedostatečné výše kapesného, nýbrž spíš naopak.

Inu, je libo zeštíhlet nebo ztloustnout? Pozor, aby k tomu nedošlo na nějaké nevhodné partii a aby nám to neohrozilo naši beztak labilní psychiku.

Karel Čermák