pondělí 3. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Politika a média:
  • Poslední útok za účelem podmanění České televize? V úterý bude parlament jmenovat novou Radu ČT (Jan Čulík)
  • Radiožurnál: Ozvěny plus o televizním pořadu Intolerance a o zásazích politiků do práce České televize (Jan Čulík) Historie a státnost:
  • Výročí státní vlajky (Ivan Hoffman) Sdělovací prostředky:
  • Česká média a politická kultura (Miloš Štěpánek) Fejeton o soudnictví:
  • Peníze a spravedlnost či také zeštíhlet nebo ztloustnout? (Karel Čermák) Česká společnost:
  • K neslušnosti funkcionářů Syndikátu novinářů ČR a zároveň žádost o vyjádření kompetentních osob (Daniela Macháčková) Reakce:
  • Skauti jsou nepolitičtí (Milan Pavlík) Vydávání Hitlera:
  • Útok Petra Jánského na Milana Šmída byl nepřiměřený (Milan Krejčiřík)
  • Vydání Mein Kampfu nebylo správné (Lydie Junková) Věda a náboženství:
  • O vědě a náboženství: moc povedený článek v BL (Václav Pinkava)
  • Vlastě Leporské z nového úhlu (Luboš Motl)
  • K diskusi o Bohu: Walschova kniha je nebezpečná (čtenář)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Vlastě Leporské z nového úhlu

    Luboš Motl

    Vladimír Wagner odpověděl Vlastě Leporské na její článek způsobem, pod který bych se prakticky mohl podepsat. Snad bych jen nesouhlasil s jeho rozhodným tvrzením, že věda nemůže být v rozporu s náboženstvím. Eticky ideální věda s eticky ideálním náboženstvím v rozporu být nemůže, ovšem fakt, že se do rozporu může dostat reálné náboženství s vědou, je zřejmý už třeba z trapného pronásledování Galilea, Darwina a mnohých dalších. Stejně tak je očividné, že špatná věda se může dostat do konfliktu s náboženstvím, míním-li špatnou vědou různé naivní snahy vědecky vyvrátit existenci jakéhokoliv Boha.

    Chtěl bych se nejprve zastavit u úvah Leporské o tom, jak nás naše smysly klamou. Naše smysly jistě nejsou dokonalé, vzdálenou loď na oceánu můžeme například omylem považovat za ostrov. Ale chtěl bych zdůraznit pohled v jistém smyslu opačný: z hlediska vědy jsou naopak naše smyslové zážitky definicí pravdy a reality, zatímco popírání zážitků, přijímání drog a nakonec i mnohé meditační praktiky, navozující dojem fiktivní reality, můžeme z tohoto pohledu označit za sebeobelhávání. Jestliže na voltmetru vidíme údaj 9 voltů, potom to považujeme za experimentální potvrzení výroku, že voltmetr naměřil 9 voltů, a pokud tedy správně funguje, napětí mezi dvěma danými kontakty je opravdu 9 voltům rovno. Mnozí mudrlanti tento racionální pohled na pravdu nesdílejí a jsou schopni vám ukázat inkoustovou skvrnu a začít se s vámi hádat, že tam žádná inkoustová skvrna není.

    Co to znamená "9 voltů", je poměrně komplikovaná otázka, každý zážitek a každý přístroj je postaven na určité naší představě o tom, jaké různé zážitky můžeme prožít a jaká různá napětí lze naměřit. Samotný pojem napětí je jen teoretickou konstrukcí, která nám umožňuje pochopit jisté stránky reality, která je ve skutečnosti mnohem komplexnější. Voltmetr je nástrojem na prodloužení našich smyslů, díky němuž můžeme vnímat věci, které s pomocí těch smyslů, které nám dala příroda, přímo vnímat nelze. Nic z těchto vlastností, které ukazují složitost světa a jeho vazeb na naše myšlení, ovšem nezmění na skutečnosti, že voltmetr konkrétní napětí naměří a správná teorie musí tuto hodnotu správně předpovědět.

    Je třeba vždycky promýšlet všechna možná a přijatelná zdůvodnění našich smyslových zážitků, není však možné popřít jejich existenci. Je to jeden z aspektů, který vědu od jiných postojů k pravdě odlišuje. Náboženství jsou postavena na tom, že podstatná pravda o světě byla komusi zjevena a od okamžiku této velké události platí a je třeba pro ni hledat důkazy. Ve vědě je třeba postupovat jinak: poznané pravdy, výsledky pokusů a smyslové počitky z minulosti neztrácejí hodnotu úplně, ověření konkrétního tvrzení teď a zde má ovšem větší prioritu než dogmata zděděná z minulosti a ke smysluplnému pokusu je třeba vždy přistupovat nezaujatě.

    Nyní se více zastavím u narážky Vlasty Leporské na atomisty. Filosofové kolem Démokrita se skutečně dovtípili, že svět je vytvořen z nedělitelných částeček, které proto nazvali atomy. Šlo tehdy asi o dvanáct druhů malých součástek, které se na sebe napojovaly svými háčky a vytvářely tak všechny možné děje, které na světě pozorujeme. Atomisté projevili velkou předvídavost. O 2000 let později stále věříme (a máme pro to neustále nezvratnější důkazy), že měli pravdu, ovšem totožnost oněch základních stavebních kamenů prošla za tu doba mnoha změnami a revizemi. Pan Wagner ale správně zdůrazňuje, že pro antické atomisty bylo jejich učení formou filosofie či náboženství a že věda přistupuje k takovým hypotézám jinak.

    Před několika málo staletími si lidé povšimli pevných poměrů slučovacích při chemických reakcí a dovtípili se tak, že se chemické látky skládají z "nedělitelných" částic, které po vzoru antických filosofů nazvali "atomy". Z dnešního pohledu víme, že šlo o pojmenování chybné, jelikož atomy lze přinejmenším rozdělit na elektrony, protony a neutrony, ale atomová hypotéza sehrála v dějinách vědy velkou úlohu. Termodynamické jevy (související s teplem) byly vysvětleny pomocí statistické fyziky, která studuje chování velkých souborů vibrujících atomů a molekul: větší teplota například odpovídá tomu, že atomy plynu létají rychleji po místnosti a atomy pevných látek sebou více třesou.

    Vědečtí odpůrci atomové teorie v podstatě vymřeli v roce 1905, kdy Einstein vysvětlil na základě atomové hypotézy Brownův pohyb, což je chaotický pohyb zrnek pylu ve vodě, který jako první pozoroval pod mikroskopem před několika staletími biolog Brown (a zprvu jej považoval za důkaz "živosti" pylu). Einsteinovo vysvětlení bylo jednoduché: do zrnka pylu náhodně vrážejí molekuly vody. Einstein dokázal spočítat, jak daleko se přibližně ta či ona malá částice za čas t dostane.

    Už v minulém století byl také pozorován elektron, postupně se lidem vyjasnilo více detailů anatomie atomu a začali pozorovat a produkovat i nové částice - a částicová fyzika se stala jedním z prestižních vědeckých oborů. Je snad ale jasné, že metody nezbytné k tomu, abychom mohli na vědecké úrovni cokoliv tvrdit o struktuře hmoty, se přece jen od filosofických úvah starých atomistů liší.

    Jak jsem již zmínil, ukázalo se, že atom se skládá z elektronů a z jádra, které je samo složeno z protonů a neutronů. Na přelomu 60. a 70. let 20.století vycházelo na povrch, že protony a neutrony samotné se skládají ze tří kvarků. V principu může tento proces pokračovat, ovšem podle všeho, co víme, jsou elektrony a kvarky opravdu nedělitelné. Existují vědecky dokazatelná a velmi přísná omezení toho, jak by musely vypadat částice, z nichž by se třeba mohl skládat elektron, a vedou nás k celkem jasnému přesvědčení, že elektron se z dalších bodových částic neskládá. Elektron je snad místo toho jednorozměrnou smyčkou, vibrujícím vláknem, které provádí charakteristický pohyb; kvark je struna kmitající jiným způsobem. Technické detaily teorie strun (či obecněji jakékoliv teorie, která jde za rámec dnešního "standardního modelu" kvarků a elektronů) nejspíše ještě přinesou mnoho nových překvapení a je od Vlasty Leporské velmi naivní myslet si, že osud částicové fyziky spočívá v neustálém dělení částic, které bude pokračovat navždy (mimochodem takto si částice představoval Voloďa Uljanov). Fyzika je místo toho velmi dynamická věda, v níž občas dojde ke skutečné revoluci, po níž se ukáže, že se pod povrchem věcí, o nichž jsme si mysleli, že je známe, skrývá zcela nový a překvapivý svět, a poznávání často namíří novým směrem, o němž nikdo do té doby netušil.

    Vlasta Leporská také napsala zajímavou větu "Jaký div, že věda dochází k různým paradoxům". Věda je od toho, aby paradoxy řešila, a teorie je obecně akceptována jen v momentu, kdy všechny zdánlivé paradoxy objasní. Ujišťuji Vlastu Leporskou i ostatní, že pilíře dnešní vědy, jako třeba standardní model částicové fyziky, žádné podstatné paradoxy neobsahují. Život je možná paradoxů plný, ale ve vědeckých teoriích hodných toho jména nemají místo (pokud mluvíme v kontextu obecně přijímané vědecké teorie o "paradoxu", míníme tím jen něco, co se jako paradox jevilo v době, kdy tomu lidé pořádně nerozuměli); v matematice nepřipadají paradoxy do úvahy vůbec. Výjimkou potvrzující pravidlo byl snad jen Russellův paradox, který odhalil, že do té doby užívaná pravidla práce s axiomy o množinách byla rozporuplná. Dnešní matematici již pracují s axiomy, v nichž žádné podobné paradoxy nalézt nelze.

    Ona prastará moudrost o třech slepcích a slonu se dnes většinou užívá jako názorné vysvětlení toho, jak fungují duality v teorii superstrun, z nichž plyne, že teorie, které se zdály být v osmdesátých letech "různé", fakticky popisují jen jeden "královský" fyzikální zákon z několika různých pohledů. Není úplně jasné, co touto bajkou chtěla vyjádřit Vlasta Leporská, snad kromě zakukleného tvrzení, že jsou vědci tupí a neschopní pitomci. Vědci mají jen určité nástroje, kterými mohou zkoumat realitu, ale je otázkou jejich zručnosti a inteligence, jak si i s těmito omezenými nástroji dokážou poradit. Šikovný slepec je schopen pomocí hmatu získat představu o tvaru slona. Stejně tak šikovní vědci dokázali zjistit chemické složení Slunce, aniž by k němu museli létat, a stejně tak pochopili složení atomu a atomového jádra, aniž by je svými zraky přímo zahlédli, jakož i statisíce dalších vědeckých poznatků. Věda není jen tupým osaháváním a civěním na ocas slona: způsoby (často nepřímé), kterými dnešní věda dokáže realitu studovat, jsou pestré jako dnešní moderní doba samotná.

    Přistupme nyní k názorům Vlasty Leporské o důvodech napětí mezi vědou a náboženstvím. Zastávám názor, že se Vlasta Leporská v klíčových tvrzeních mýlí. Kupříkladu tvrdí, že nesoulad mezi církví a náboženstvím pramení ze snahy raného křesťanství distancovat se od všeho pohanského, kam byl zařazován i antický odkaz. Ačkoliv přesně nevím, zda středověk zapomněl mnohé pradávné poznatky z astronomie proto, že to byla těžká doba, nebo prostě kvůli hlouposti lidí, kteří tehdy ovládali společnost, vím celkem dobře, že středověká církev velmi stavěla na názorech antických filosofů, zvláště Aristotela. Křesťanství se přiživilo na jiných kulturách i v jiných ohledech: například je obecně známo, že datum Vánoc není odvozeno ode dne, kdy se skutečně narodil Ježíš Kristus, nýbrž ho rané křesťanství odvodilo ze starého pohanského svátku slunovratu, což pomohlo křesťanské kultuře se rozšířit i do "pohanských" národů. V Bibli samotné lze vystopovat mnoho jasných vlivů starších, zvláště orientálních textů, a proto tvrzení o tom, že rané křesťanství chtělo se vším začít na zelené louce, je jemně řečeno velmi jednostranné.

    Chci také akcentovat to, že dnešní vědci se setkávají se zástupci dnešních náboženství, kteří mají na vztah mezi vědou a vírou přece jen větší vliv než nějaké příhody z koncilu v šestém století. A jak jsem již řekl, mezi dnešní vědou a dnešním náboženstvím to z mnoha pohledů jiskří. Není třeba chodit daleko, abychom nalezli příklady důvodů, proč to občas zajiskří. Vlasta Leporská třeba píše, že objevy v astronomii (heliocentrismus apod.) "zcela neoprávněně" pasovaly přírodní vědu do role tvůrce nové kosmologie, konkurenční vůči náboženským systémům. Není jasné, jestli si Vlasta Leporská dělá legraci, ale jelikož vím, že plno lidí dodnes ve středověku žije a Vlasta Leporská může být příkladem, raději tuto větu okomentuji.

    Přírodní věda je na přelomu druhého a třetího tisíciletí nejen zcela oprávněně tvůrcem nové kosmologie: "kosmologie" dnes totiž označuje v podstatě výhradně jednu z přírodních věd, jejímž úkolem je zkoumat historii vesmíru a jeho vlastností na nejdelších vzdálenostech, a z tohoto titulu se pěstuje na fyzikálních a astronomických fakultách. Nevím, v jakém smyslu má dnes "kosmologie" co společného s náboženstvím. Možná někdy církevní mocipáni cítili, že jim kosmologie patří, ale takové doby jsou, Vlasto Leporská, již dávno pryč a měla byste se s tím smířit. Kdybych chtěl být na náboženství zlý, řekl bych, že výroky svou trapností srovnatelné s tím Vaším o kosmologii ukazují, že věda musí proti náboženství vést jakousi bitvu. Jelikož ale na náboženství zlý být nechci, přiznám, že si uvědomuji, že ta Vaše věta není žádným autentickým obrazem náboženství, nýbrž jen Vaší osobní "neinformovanosti", eufemisticky řečeno.

    Teď k Vaší zmínce o Rudolfu Zahradníkovi: vědci nebo teologové jsou příklady lidí, pro které je důležitá pravda. Ekvivalentně řečeno, pro vědce nebo teologa je ctností a snad i povinností stát proti lži. Vědec od teologa se liší jen v "drobnosti", totiž v metodách, jakými se pravda poznává. Stejně tak přírodní věda se liší od středověkého náboženství jen v "detailu", že (většinou) má skutečně pravdu, zatímco církev ve středověku mnohem častěji pravdu neměla. Z prvních vět tohoto odstavce je jasné, že s Vámi souhlasím, že existuje jistá podobnost mezi vědcem a zástupcem církve - tkví totiž v důležitosti, jakou pro ně hraje "pravda", pod níž ovšem míní něco trochu jiného. Na rozdíl od Vás pozitivní vztah k pravdě (tedy negativní vztah ke lži, což je totéž), který Vy však nazýváte "omezeností, nesnášenlivostí a dogmatismem" považuji za veskrze pozitivní vlastnost. A pochopitelně Rudolfa Zahradníka si cením také proto, že se dokáže srozumitelně ozvat proti takovým nesmyslům jeho oboru se dotýkajícím, jako je třeba homeopatie, a to i přesto, že sklidí kritiku nejrůznějších lidí, kteří jsou z nejrůznějších mentálních či osobních důvodů přesvědčeni, že homeopatie funguje. Není divu, že s Vámi nesouhlasím ani v tom, že velké procento šarlatánů a podvodníků mezi homeopaty není důvodem k jejímu odmítání. Jestliže podvodnost nějakého způsobu obživy (který z nepochopitelných důvodů nazýváte metodou poznání) není důvodem k jeho zamítnutí, co pak může být důvodem k zamítnutí?

    S Vlastou Leporskou souhlasím obecně v tom, že křesťanství není zárukou dobré morálky, ale lehce najdu i formulace, v nichž s ní nesouhlasím. Kupříkladu pro ní je z křesťanství nejdůležitější osobní vztah s Jéžou Kristem. Tím sama projevuje netoleranci uvnitř křesťanství samotného: jakkoliv s Václavem Pinkavou nelze souhlasit v tom, že je křesťanství nezbytná podmínka mravnosti, myslím si, že pokud křesťanstvím mám mínit cosi pozitivního, jistý mravní standard (zakotvený v desateru) k němu nepochybně patří. Křesťanství, které se redukuje na pouhý vztah ke Kristu, se od fanatické záliby v heavy-metalu liší pouze symbolikou. S dalším odstavcem o tom, jak má smysl být dobrým kvůli dobru samému a jak má být člověk v konání dobra důsledný (a že jinak se mu to snad i vymstí), v hrubých rysech souhlasím, a také ve výkladu Leporské o tom, že přechod od orientálních náboženství přes judaismus a křesťanství k islámu představuje jisté degenerativní přibližování obyčejným lidem, pro které je každodenní život cennější než principy kosmu, nacházím mnoho prvků, s nimiž lze vyjádřit souhlas.

    Nesouhlasím ovšem v otázkách, v nichž se Vlasta Leporská s Václavem Pinkavou shodla. Odklon vědců od náboženství nemá přímo za následek cynismus a neúctu k životu. Snad i pravý opak je blíže pravdě. Pro různá náboženství má lidský život pramalou hodnotu - člověk je jen hříšníkem, kterého Bůh může kdykoliv obětovat. Tuto neúctu lze vystopovat nejen ve Starém zákoně, kde Židé ve jménu Božím vyvražďovali jeden sousední národ za druhým, ale často i v postojích dnešních křesťanů ke smrti (nedávno jsem slyšel celkem šokující reakci jednoho křesťana na smrt Josefa Luxe). V protikladu k tomu je moderní věda spojena s humanismem, pro který je úcta k člověku snad tím hlavním. Co se týká zvířat, podle Bible byla zvířata člověku darována a člověk si s nimi od té doby mohl dělat cokoliv. Věda naopak stále jasněji chápala, že jsme jedním z živočišných druhů a k ostatním tvorům nás váže velké množství společných znaků a společný původ. Příklad s laboratorními králíky je poměrně směšný: podobný výzkum často vede k objevům, které mohou zachránit velké množství lidí (a člověk je asi přece jen výše na žebříčku než králík).

    Vlasta Leporská naříká, že vědci (?) snad téměř vyhubili život na Sibiři, když z jednoho jezera vylovili - a teď se držte - šestnáct ryb. Také nemám rád smrt a zabíjení zvířat, ale tomuto nářku se prostě zasmát musím. Dalším tématem je klonování. Leporská vysvětluje, že se prý v článcích o klonování ovcí dočetla, proč příroda od tohoto způsobu rozmnožování upustila. Asi ty články nečetla moc dobře, případně o nich nepřemýšlela. Nehledě na důvody, proč příroda sama tento způsob reprodukce opustila, k pochopení možných aplikací klonování není třeba dávné historii života a evoluční teorii příliš rozumět. Pokud si Saddám Husajn naklonuje armádu miliónu Rambů, výhodnost takového počinu bude asi každému zjevná. Stejně tak je každému jasné, k čemu asi mohou být dobré orgány, které na každého z nás někde mohou čekat. Ze všech podobných vyjádření Vlasty Leporské je jasné, že nerada o věcech přemýšlí. Někde se dočte, že příroda opustila klonování, to pro ní znamená znaménko "minus", a toto znaménko už přičte klonování v každém kontextu (a o genetických inženýrech řekne, že jsou "pošetilí" a "snaží se o nesmysl"), aniž by se trápila nad hledáním pravého důvodu, proč genetici (nepochybně úspěšně) usilovali o klonování.

    Článek Vlasty Leporské končí reklamou na duchovní techniky; příkladem duchovně vyspělého člověka je Páral, který už několik let preferuje meditaci před recepcemi, a fotograf Drtikol, přičemž Leporská pro Julianu speciálně zdůrazní, že známá mystička Míla Tomášová je mikrobioložkou. Jelikož si myslím, že každý člověk by si měl správný postoj k životu nalézt sám, a jelikož jsem svým článkem neměl v úmyslu šířit mlhu a mystiku, nýbrž naopak věci vyjasnit, rozloučím se jen přáním hezkého dne. Zájemci o články nejen o fyzice si je jistě na stránce come.to/lumo najdou sami.

    Luboš Motl



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|