Olympijská vlajka
Ivan Hoffman, Radiožurnál
Muž, který před osmdesáti lety získal olympijskou medaili a pak si na památku ze stadionu přisvojil olympijskou vlajku, se ve svých sto třech letech rozhodl, že ji vrátí.
Je to neuvěřitelný příběh, který vybízí k naději, že i jiné věci považované za nenávratně ztracené se jednou vynoří ze zapomnění. Třeba to někdy za osmdesát let budou i miliardy, které měly být Nomurou zaplaceny za české pivovary a jaksi je už nelze dohledat.
Stařičký bankéř, který zřejmě na stůl položí nějaký zažloutlý šek, bude stejným hrdinou dne, jako sportovec, kterému nikdo ani slovem nenaznačil, že by se třeba měl stydět za to, co jako mladík provedl olympijskému hnutí.
Po osmdesáti letech je krádež vlajky dokonale promlčena, a podobně jistě budou promlčeny ty miliardy. Pokud se totiž nenajdou, najde se způsob jak je uhradí stát, tedy my.
Tím pádem, podobně jako olympijská vlajka nechyběla v inventáři, dávno nebude chybět ani hotovost na účtu. Spíše než peníze bude jistě v oné vzdálené budoucnosti všechny zajímat příběh, který se nyní obtížně šetří a soudě podle mnoha jiných podobných sotva vyšetří.
Pamětník bude s úsměvem líčit, jak Nomura vtipně prodala něco, co před tím nekoupila.
"To byla tenkrát taková doba", řekne novinářům "kdy platilo heslo, že platí pouze hlupák."
Stručný komentář televizního moderátora se omezí na spekulaci, že vrácení peněz bylo otázkou svědomí.
Možná ano, možná ne. Olympionika třeba přemluvili příbuzní, kteří našli dávno zapomenutý suvenýr při úklidu skříně, anebo se on sám jednoho dne rozhodl, že nemá smysl brát ten kus plátna do hrobu.
Většina z nás se té příjemné události s nalezenými miliardami nedožije, tak se radujme alespoň z té vrácené olympijské vlajky.
12.9.2000
