středa 13. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Pozoruhodně aktuální dokument:
  • "Myšlenka jazyk podněcuje, kdežto informace unavuje" (Ludvík Vaculík, 1977) Právní dotaz:
  • Jaká je Klausova zodpovědnost za český daňový zákon? (František Procházka) Ohlédnutí:
  • Kosovo: Válka, kterou jsme skoro prohráli (Timothy Garton Ash) Orgie v šedesátých letech:
  • Jak se John Lennon seznámil s marihuanou Temelín:
  • Rakousko a zablokovaná bránice (Václav Pinkava) Média a realita:
  • Zážitek z hor aneb Facka novinářům (Jan Lipšanský) Lhaní v politice:
  • Ano, stále se to opakuje: Stalin (Radomír Tesař) Krádeže:
  • Pivovary, olympijská vlajka... (Ivan Hoffman) Evropská unie a sankce proti Rakousku a co to znamená pro ČR:
  • Zrušení sankcí (Ivan Hoffman)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Poezie pro cestující.

    Kláskem hubeným je tělo tvé
    z nějž zrno vypadlo a nevzklíčí
    jak klásek hubený je tělo tvé

    Přadenem z hedvábí je tělo tvé
    toužením popsané do vrásky poslední
    jak přadeno z hedvábí je tělo tvé

    Spáleným nebem je tělo tvé
    číhavě v tkáni smrtka sní
    jak spálené nebe je tělo tvé

    Přetiché je tělo tvé
    jeho pláč zachvívá mými víčky
    jak tiché je tělo tvé

    (František Halas)

  • Britské listy požádaly o rozhovor Martina Mrnku, šéfredaktora redakce publicistiky České televize. Neměli jsme však štěstí, nový šéfredaktor naše žádosti ignoroval. Odmítnout rozhovor je samozřejmě právo každého osloveného, jen to do jisté míry potvrzuje podezření, že M. Mrnka do manažerské funkce, kam byl za nejasných okolností a proti vůli tehdejšího ředitele zpravodajství bez konkursu jmenován, ještě zcela nedozrál. I dosavadní výsledky pořadu Naostro, zatím jediného viditelného výstupu činnosti nového týmu, jsou víc než rozpačité - a tak vlastně není divu, proč šéfredaktor není ochoten o své práci hovořit... (TP.)

  • Josef Zieleniec se uchází u amerických Čechů o peníze. Kouzelný dopis Josefa Zielence, kandidáta do českého Senátu, jimiž žádá americké Čechy o finanční příspěvky na svou volební kampaň, zveřejnily včerejší Britské listy. Připomeňme, že během doby, kdy byl Josef Zieleniec českým ministrem zahraničních věcí, nehnul pro Čechy žijící v Americe v záležitosti amerického občanství ani prstem. V této souvislosti je žádat Čechy v Americe o finanční příspěvky na své zvolení od Zielence pozoruhodná drzost.

  • K příspěvkům Václava Špaňhela a Ivy Peringerové o TV Nova ve včerejším vydání BL poznamenává Tomáš Pecina:

    Jak si pan Špaňhel ani paní Peringerová asi nepovšimli, ve smlouvě mezi CEDC GmbH a CME Media Enterprises B. V. stojí, že společnost CME Media Enterprises B. V. v okamžiku uzavření smlouvy ještě nevznikla (byla pouze založena), a proto zatím nemůže některé úkony provést. Nechci působit nezdvořile, ale oběma autorům by asi prospělo nahlédnout do obchodního zákoníku a nalistovat § 57 a § 62, kde by se dozvěděli, co znamenají termíny "založení" a "vznik" obchodní společnosti.

    Druhou věcí je evidentní, ba do očí bijící irelevance Železného argumentů. Chce-li Železný dostat palcové titulky v novinách, stačí mu k tomu vypustit jakkoli absurdní mediální bublinu, a neplatí to bohužel jen v masivní inzercí zkorumpovaném Právu, ale téměř ve všech českých listech. Novináři nepřísluší detailně spor rozhodovat (to je výsadou soudce), ale měl by data podrobit aspoň základní analýze, aby se nestal pouhým dezinformátorem-přenašečem.

    Podle mého názoru mediální přestřelky ČNTS-CET 21 vůbec do novin nepatří, důležitá nejsou obvinění a žaloby, ale výroky soudů a rozhodčích tribunálů.

    Pokud se týká podstaty sporu samotného, CME se dopustila obrovské chyby, když připustila, aby Vladimír Železný získal významné postavení jak ve společnosti vlastnící licenci, tak v její investici, a na tuto chybu vloni doplatila. Jakmile zjistila, jak velký kapitál pro ni Železný jako manažer představuje, měla ho přimět k odchodu z licencované společnosti (to by RRTV bez námitek schválila) a v ČNTS jeho práci vyvažovat zlatem. Příležitost udělala zloděje a momentální jeremiády ČNTS, zastupované navíc Janem Vávrou, co do manažerských schopností a efektivity pravým opakem Železného, jsou, myslím, dost trapné.

  • Krajský soud v Ostravě zrušil rozhodnutí obvodního úřadu Prahy 4, který zakázal protestní pochody v souvislosti s pražskými zasedáními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Krajský soud rozhodl, že úředníci postupovali protizákonně, neboť neměli důvod demonstraci zakázat, řekl jeden ze svolavatelů akce Ludvík Zifčák.

  • Útok anarchistů očekává organizace Národní odpor, které 23. září v Praze na Letné pořádá spolu s Národní aliancí, Vlasteneckou Republikánskou stranou a Obranou národa demonstraci proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance.

  • Ministerstvo zahraničí vyjádřilo rakouskému velvyslanci Klausu Daublebskému "znepokojení nad tím, jak probíhaly" v uplynulých dvou týdnech protestní blokády, které na některých hraničních přechodech uspořádali rakouští odpůrci jaderné elektrárny Temelín.

  • Duální záhada. Mohl by Britským listům někdo kompetentní z ČT vysvělit, proč dvanáctidílný německý seriál Hitlerovi muži začal být od sedmého dílu vysílán bez duálního zvuku? Před časem se v BL vyjádřil J. Rubeš, že jde o ochranu autorských práv, ale minimálně tento případ do oné kategorie zjevně nespadá. Opravdu si začínám připadat jako utlačovaná menšina: místo, aby televize vzdělání podporovala, svým přístupem k duálnímu vysílání se hlásí ke kultu ignorance. (TP.)

  • Literární noviny tisknou jen články, které se shodují s názorem šéfredaktora. V červenci zrušil šéfredaktor Jakub Patočka Čulíkův sloupek Týden ve světě za to, že Čulík zpochybnil nezávislost Jaromíra Štětiny a poukázal na jeho novinářský aktivismus, stejně jako na podivné postavení novinářsko-humanitární organizace, Člověk v tísni, převážnou většinou financované státem (viz výroční zpráva z r. 1997), která sídlí ze záhadných důvodů ve veřejnoprávní České televizi a jejíž aktivisté občas vystupují na obrazovce ČT jako "nezávislí" novináři. Patočka se s organizací Člověk v tísni přátelí a těsně s jejími členy spolupracuje. Literární noviny zveřejnily pak čtyři kritické příspěvky na Čulíkovu adresu (emocionální Štětinova obrana "angažovaného objektivního žurnalismu" byla reakcí na Čulíkovy nezveřejněné argumenty) a odmítly poskytnout obdobný prostor pro Čulíkovu argumentaci, neboť takovým názorům je možno dát jen malé místo v rubrice Reakce čtenářů: Čulikova odpověď na Štětinův článek "není kvalitní", argumentoval Patočka. Čulíkův v Literárkách nezveřejněný nekvalitní článek "Být ´angažovaný objektivní novinář´ je nesmysl" si můžete přečíst zde.

  • 1. Proč píší Jaromír Štětina a Petra Procházková takto zaujaté články ve prospěch Grigorije Javlinského? (Článek není v časopise Týden už k dispozici, k dispozici je však v Britských listech na adrese http://www.britskelisty.cz/0006/20000627b.html#01) - 2. Byl zveřejněn finanční audit "agentury Epicentrum" Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, aby bylo zjevné, jak je financována? Britské listy požádaly Jaromíra Štětinu o rozhovor, aby tyto skutečnosti objasnil. Jaromír Štětina rozhovor odmítl, protože jsou Britské listy "neseriozní", a namísto toho hodlá Jana Čulíka žalovat. Ochota podrobit se nezávislému kritickému zkoumání Britských listů v rozhovoru s nimi však autoritu interviewované osoby posiluje, neochota ji naopak oslabuje.

  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Myšlenka jazyk podněcuje, kdežto informace unavuje

    Ludvík Vaculík

    Při dokončování práce na hesle o Ludvíku Vaculíkovi pro jeden americký literární slovník jsem v knihovně samizdatových publikací Libri prohibiti na pražském Senovážném náměstí našel v samizdatovém svazku "Československý fejeton/fejtón 1976-1977, který v roce 1997 "Pro přátele dal opsat Ludvík Vaculík", tuto Vaculíkovu předmluvu z 20. dubna 1977, která mě zaujala svou aktuálností (vynechávám některé konkrétní dobové odkazy): (JČ)

    Ve Francii si loni udělali zákon na ochranu jazyka před angličtinou. Budou dokonce ustavovat komise a ukládat tresty. Z francouzštiny se posílají zpět nejenom slova jako snack-bar, play-back, ale i kameraman, manažer a stovky jiných. Při rozpravě o zákonu v parlamentě řekl někdo z komunistických poslanců, že je to pošetilé a že francouzštinu je načase chránit jinak: ochranou Francie.

    Jak chránit češtinu?

    Náš případ je jiný v tom, že čeština se kazí zvnitřku, takříkajíc od zkažených Čechů. Jsou to lidé, kteří mají úzký slovník a širokou možnost veřejně ho užívat, malé téma a velkou výdrž při něm, hubené myšlenky a tlusté pravomoci. Tito lidé ustavují cosi jako Basic Czech o 850 slovech.

    Kdy jste naposledy četli v novinách něco zajímavého? Nemíním tím zajímavosti z oboru ekonomiky, techniky, státních převratů či přírodních jevů, nýbrž zajímavou myšlenku o čemkoli z toho. Na cestě objevů je možno jít pořád dál, aniž se řekne něco nového, dokud se nenajde někdo, kdo nad tím má osobní pocit a pokusí se formulovat z něho myšlenku.

    Teprve potřeba vyjádřit novou myšlenku pohne jazykovou sedlinou a zamíchá jí ode dna.

    Myšlenka jazyk podněcuje, kdežto informace unavuje. Opakování stále téže "informace" jej přímo utlouká.

    (...)

    Příspěvky, které se za rok sešly mezi těmito deskami, nikdo neobjednával a neplatil, neredigoval a necenzuroval. Ani já tu teď nejsem jejich pořadatelem a nevybírám mezi nimi. Jsou všecky. Některé mají hodnotu dobového záznamu, jiné pomáhají upravovat mravní rovnováhu ve vědomí čtenářů, jiné by mohly čtenáře aspoň pobavit a přivést na jiné myšlenky.

    Musí se říct, že svoboda psaní na stroji je u nás veliká. Že tyto články nemohly vyjít ve státních novinách? To je v pořádku, vždyť nevyjadřují státní pocity a postoje. Některé se ovšem udržely v beztrestnosti jen tak tak; nechci denucovat sebe ani jiné. Takové ohrožení považuju trochu za nezdar. Proč jsme pořád zakleti do schématu protipólového jednání? Je snad možný i jiný než protipólový systém: systém mnohého jiného. Nekonvenčnost tématu. (...) Za úspěch bych považoval, kdyby k našim fejetonům neměl náš myšlený cenzor co říci, protože naše řeč by mu prostě nic nepřipomínala, nijak se jeho pozic netýkala. Jiná možnost: kdyby byl vlídně zaujat a zvolna získán.


    Jaká je Klausova zodpovědnost za český daňový zákon?

    František Procházka

    Hospodářské noviny 12. 9. 2000. (čtk) Většina daňových úniků je podle předsedy Poslanecké sněmovny a ODS Václava Klause dána složitostí, neprůhledností a nekonzistentností daňového systému. Cestou k řešení je zavedení rovné daně namísto dosavadního systému daně z příjmu, uvedl Klaus na včerejším semináři Centra pro ekonomiku a politiku. "Zaplevelování daňového systému různými výjimkami, úlevami a odečitatelnými položkami není cesta vpřed," řekl Klaus s tím, že tou je dramatické zjednodušení daňového systému.

    K tomu:

    Zákon o daních z príjmu má k dnešnímu dni 37 novel. Vztahuje se k nemu dalších 57 dalších zákonů, pokynů a vyhlášek. Zákon spolupodepsal v r. 1992 stejně tak jako téměř všechny novely, (a stále ještě podepisuje), Klaus, v. r. - vytištěno ve Sbírce zákonů.

    Je tento postup obvyklý a v pořádku?

    F. Procházka

    V Praze 12.9.2000

    Zákon o daních z príjmu zahrnuje normy: 586/1992 Sb., 35/1993 Sb., 96/1993 Sb., 157/1993 Sb., 196/1993 Sb., 323/1993 Sb., 42/1994 Sb., 85/1994 Sb., 114/1994 Sb., 259/1994 Sb., 32/1995 Sb., 87/1995 Sb., 118/1995 Sb., 149/1995 Sb., 248/1995 Sb., 28/1996 Sb., 316/1996 Sb., 18/1997 Sb., 151/1997 Sb., 209/1997 Sb., 210/1997 Sb., 227/1997 Sb., 111/1998 Sb., 149/1998 Sb., 168/1998 Sb., 333/1998 Sb., 63/1999 Sb., 129/1999 Sb., 144/1999 Sb., 170/1999 Sb., 225/1999 Sb., 3/2000 Sb., 17/2000 Sb., 27/2000 Sb., 72/2000 Sb., 100/2000 Sb., 103/2000 Sb. - celkem 37 novel.

    Poznámka JČ: Uznávám, že vybírání daní je nutno rok od roku modifikovat. Ve Velké Británii se jednou ročně (vždycky na jaře, jedno úterý odpoledne) zveřejňuje státní rozpočet na další příští rok. Ministr financí má cca hodinový projev ve sněmovně, který přenášejí sdělovací prostředky a ekonomičtí a finanční odborníci ho rovnou ve vysílání analyzují. Druhý den pak vycházejí v denním tisku přílohy o novém rozpočtu, které mívají stejný rozsah jako normální číslo deníku. Každoročne vláda tímto způsobem pozmeňuje daňové předpisy. Je to, zdá se, jasnější, než postupné, během roku nenápadně zveřejňované novely daňového zákona. Nebo nemám pravdu?


    Kosovo: Válka, kterou jsme skoro prohráli

    "Proč Goliáš neuspěl?" Byla kosovská kampaň NATO legitimní odpovědí na humanitární katastrofu - nebo humanitární katastrofu způsobila? Jak se mohla chudá balkánská země vysmívat největším světovým silám po víc než měsíc? A proč Slobodan Milošević nakonec kapituloval? Teď když se kouř rozptýlil, hledá Timothy Garton Ash odpovědi.

    Článek, který byl původně zveřejněn v New York Review of Books a vyšel také v britském týdeníku Observer, přeložila pro Britské listy Marcela Reslová.

    Kosovská válka byla poslední evropskou válkou 20. století, a první válkou NATO. Co o ní víme o rok později? Byla akce NATO "humanitární intervencí", jak tvrdí její obhájci? Odpověď částečně závisí na tom, zda v Kosovu už docházelo k humanitární katastrofě 23. března 1999, den předtím, než začalo bombardování.

    "Ano," říkají ti, co akci podporovali. Byla tam humanitární katastrofa ještě z předcházejícího roku. Milošević zahájil novou vlnu etnických čistek, ještě než NATO zahájilo bombardování. Německá zpravodajská služba tvrdila, že má důkazy o srbské "Operaci Podkova", která byla započata už koncem února a měla za úkol vyčistit kosovské území ve tvaru podkovy.

    "Ne," říkají její kritici. Teprve až bombardování způsobilo masové vyhánění. Parafrázujeme-li známý výrok Karla Krause o psychiatrii, akce NATO byla nemocí, na kterou chtěla být lékem.

    Pravda je však složitější než tyto dva postoje. Každý, kdo byl v Kosovu v zimě 1998-1999, tak jako já, viděl, že se tam už humanitární katastrofa odehrávala. Většina z 300 000 lidí bez domova sice našla nějaké základní přístřeší, ale jejich domy byly často zničeny, studny otráveny, a oni neměli žádné prostředky k živobytí. Navíc, v únoru a v březnu 1999 přesunovali Srbové své síly zpět do Kosova. Bez ohledu na to, zda opravdu existoval plán nazvaný "Operace Podkova", určitě muselo existovat plánování rozsáhlého vyhánění, protože jinak by nebylo realizováno tak rychle. Srbské síly zahájily systematické čistky hned poté, co odjela Kosovská prověřovací mise, těsně před tím, než začalo bombardování.

    Ovšem tyto přípravy a akce posledního měsíce by mohly být interpretovány jako předjímání bombardování, které by následovalo po Miloševićově odmítnutí nepřijatelné dohody. Jeden ze zdrojů, který cituje Tim Judah v  knize "Kosovo: War and Revenge" (Kosovo: Válka a odplata - Yale University Press) shrnuje postoj srbských bezpečnostních jednotek hrubě, ale výstižně: "Vyjebeme s nima, když si začnou!" Není žádných pochyb o tom, že jakmile bombardování skutečně začalo, etnické čistky "se zrychlily" - slovo, kterého užil generál Naumann. Ovšem, znova opakuji, humanitární katastrofa se už odehrávala. Na začátku roku 1999 se zdálo nejpravděpodobnější, že - bez ohledu na další rozhodné akce Západu - by se na jaře a v létě 1999 albánsko-srbský konflikt na zemi vyostřil a způsobil by ještě horší humanitární krizi. Ovšem, základním pravidlem historické logiky je, že nikdo nemůže s jistotou říct, "co by se bylo stalo, kdyby..."

    Není žádný důvod pochybovat, že západní vůdcové byli zasaženi tímto lidským utrpením. Ovšem, jako politici byli nesporně daleko více zasaženi utrpením kosovských Albánců než lidí z Konga, Angoly, Sierra Leony, Rwandy nebo Kolumbie, neboť televize a tisk referovaly o Kosovu daleko intenzivněji a plastičtěji, s energickými komentáři od - jak to sarkasticky nazval jeden britský ministr - "brigády požadující, že se ´něco musí udělat´". Byla to tedy také válka, pro kterou média implicitně i explicitně vytvářela důvody.

    Dalším důvodem, proč západoevropští političtí představitelé zdůrazňovali motiv odvrácení "humanitární katastrofy" tak silně, bylo, že to byl jediný způsob, jak by bylo možné provést vojenskou akci bez schválení Rady bezpečnosti OSN, která ji přece měla podle mezinárodního práva schválit. Tomu se ovšem západní spojenci bránili po značnou část roku. Tento právní účelový akt byl navržen v oběžníku britského ministerstva zahraničí, který koloval mezi britskými spojenci NATO, už v říjnu 1998. Britský parlamentní výbor pro zahraniční záležitosti však tvrdí, že operace měla přinejlepším "problematickou" legitimitu. Z právních a politických důvodů nebyla nikdy nazývána válkou. Michael Ignatieff ve své knize "Virtual War: Kosovo and Beyond" (Virtuální válka: Kosovo a víc - Metropolitan Books) cituje ironický závěr Anthonyho Cordesmana: "Jednou z lekcí moderní války je, že tato válka už nemůže být nazývána válkou."

    Zkrátka a dobře, přesnější je říct, že akce NATO začala jako dílo donucovací diplomacie. Bylo vytvořeno, aby donutilo Miloševiće k  souhlasu s politickým uspořádáním, které by zahrnovalo dalekosáhlou autonomii Kosova. Jedním z hlavních motivů pro takovou politickou dohodu byl humanitární zájem, ale stejně tak důležitý byl dlouhodobý strach o "stabilitu" regionu. Od roku 1992 byla noční můrou NATO obava, že konflikt, který zahrnuje Albánce, rozruší Makedonii s její velkou albánskou menšinou a destabilizuje Bulharsko a členy NATO Řecko a Turecko. Západoevropské země se také bály nového přílivu uprchlíků. A konečně, po tolika prázdných výhrůžkách a blufování vedoucí představitelé NATO cítili, že aliance musí něco dělat, aby si zachovala vlastní hodnověrnost, jak se blížilo její 50. výročí.

    Prvních šest týdnů války stěží tuto hodnověrnost NATO zvýšilo. Je pozoruhodnou skutečností, že aspoň měsíc se zdálo, že nejmocnější vojenská aliance v historii, s členskými státy, které představují zhruba dvě třetiny světové ekonomické a vojenské síly, se čtyřmi miliony ozbrojených mužů a žen, a společnými výdaji na obranu asi 450 miliard dolarů prohrává válku s malou, zbídačenou balkánskou zemí s obranným rozpočtem sotva jeden a půl miliardy dolarů a s asi jen 110 000 vojáky v aktivní službě.

    Proč Goliáš neuspěl? Zaprvé proto, že špatně odhadl svého soupeře. Zadruhé proto, že bojoval s jednou rukou svázanou za zády, s většinou zbraní zastrčených v písku a s několika velkými muži, kteří ho tahali do různých směrů. Špatný odhad byl dvojí: jednak v předpokladu, že se Milošević vzdá daleko dříve, než to ve skutečnosti udělal, a jednak ve špatném odhadu rychlosti, rozsahu a brutality masového odsunu.

    Političtí poradci vám dnes často v rozhovorech pro média říkají, že samozřejmě věděli, soukromě, že by se to mohlo vléct dlouho. Madeleine Albrightová, odpovídající na otázky v americké televizi ten večer, kdy bombardování začalo, řekla: "Nevidím to jako dlouhodobou operaci. Myslím si, že je to něco... co je dosažitelné během relativně krátkého období." Všimněte si slova "relativně", řekl mi její tehdejší mluvčí James Rubin. Politici, jak zní argument Rubinův i jiných, nemohli veřejně říct to, co si všichni soukromě mysleli, neboť se báli, že by si znepřátelili dvě velká Ká: americký Kongres a Koalici. Kongresoví pochybovači a řečtí, italští a němečtí spojenci by se jednoduše nepřipojili, kdyby jim byla řečena pravda - že to může být dlouhá válka. A už vůbec nemluvě o tom, že by to mohla být válka pozemní.

    Je těžké tato tvrzení ex post prověřovat, neboť nemáme záznamy vrcholných tajným schůzek, na kterých mohla být takováto soukromá prozíravost pronesena. Jasnou pravdou je, že ty dvě velké Ká skupiny musely být přesvědčovány velmi delikátně. Stejně ale je na místě velká dávka skepticismu. Nejen že většina pozorovatelů, kteří tam v té době byli, vypovídají, že se západní vůdci zdáli přesvědčeni, že to skončí rychle. Důležitější je, že i velitelé NATO tvrdí, že dostali stejné instrukce.

    Tak například otevřeně hovořící americký velitel spojeneckých vzdušných sil, generál Michael Short uvedl: "Neřeknu vám, kolikrát jsem dostal tuto instrukci - ´Mike, budeš moci bombardovat jen dvě, možná tři noci. To je maximum, co může Washington snést. To je všechno, co můžou snést všichni členové aliance. Proto máš jen 90 cílů. Za tři dny bude po všem.´"

    Podle průzkumu New York Times, když 24. března začalo bombardování, mělo NATO připraveno celkem 219 cílů - dost méně než na týden. Velitel jižních sil NATO, admirál James Ellis později poznamenal: "Považovali jsme to za velmi špatnou věc." Něco jiného je, když politici neřekli veřejnosti, že si soukromě mysleli, že to může být dlouhá, obtížná válka - rysem politiky je mimo jiné také šetřit s pravdou. Ale co si máme myslet, když to neřekli ani vlastní armádě?

    Navíc, ani jeden ze západních vedoucích představitelů netvrdí, že počítali s Miloševićovým okamžitým masovým vyháněním obyvatelstva. Podle Ignatieffa, lidé z výzvědné služby generálaWesleyho Clarka předvídali ne víc než 200 000 nových kosovských uprchlíků. Během měsíce jich vzniklo asi 850 000. Pro ty, kteří s Miloševićem jednali osobně, nebylo "nemožné předpovědět" takovou reakci. Slovinský prezident Kućan i makedonský prezident Gligorov před takovým nebezpečím varovali. Ovšem nejednali jsme my sami s Miloševićem také na osobní bázi?

    Západní politická inteligence (s velkým i s malým I, tj. ani špionáž) neuspěla. Co se týče té s velkým I, tedy špionážních agentur: je překvapivé, že the Defence Intelligence Agency ani nezařadila v únoru 1999 Kosovo do svého přehledu světových ohnisek nepokojů. Pozoruhodným příspěvkem CIA bylo vybrání čínského velvyslanectví za cíl bombového útoku v domnění, že jde o jugoslávské federální ředitelství zásobování. (Toto byl jediný terč navržený CIA.) Co se týče té inteligence s malým i: Západní lídři, ve snaze vyvarovat se "další Bosny", si z Bosny vzali špatné poučení. Domnívali se, že Milošević byl v roce 1995 donucen bombardováním k přijetí Daytonské dohody. Zapomněli, že to nejprve vyžadovalo velkou pozemní ofenzívu - chorvatských vojsk.

    Další chybou bylo předpokládat, že bombardování z vysoké výšky, diktované americkou obsesí "nulových ztrát", by mohlo zastavit etnické čistky na zemi. Jedním z cílů, které prezident Clinton vytyčil ve svém televizním vystoupení za začátku války, bylo "zabránit ještě krvavějšímu útoku proti nevinným civilistům v Kosovu". Bombové útoky způsobily něco, co se velmi blížilo pravému opaku. Vlastně existovala dvě paralelní, ale velmi rozdílná válečná tažení: taktické, zaměřené na to, aby zabránilo srbským silám v Kosovu v dalším páchání zla na Albáncích, a strategické, zaměřené na Srbsko samotné. NATO vyhrálo to druhé, ale prohrálo první.

    Kombinace počasí, rolnické vychytralosti a technicky velmi primitivní diverze zmátla multimiliardové vysoce moderní zbraně NATO, které se snažily najít a zničit srbské obrněné jednotky v Kosovu. Ukázalo se, že laserem řízené bomby se dají velmi špatně používat v mracích. V Kosovu je na jaře zataženo. Špičkové střely s plochou dráhou letu míří přesně na radary systému protivzdušné obrany. Takže Srbové na několik vteřin radar zapnuli, pak ho zase vypnuli - a tyto ubohé, dezorientované střely se zatoulaly do Bulharska. Jedna přistála v jedné koupelně v Sofii. Srbové stavěli falešné "lákací" mosty z umělé hmoty - NATO je zničilo. Srbové postavili pece na dřevo, s komíny natočenými tak, že vypadaly jako hlavně; NATO je sejmulo s dokonalou přesností. Srbové dali na zadní části náklaďáků natřená polena; NATO opět vyhovělo. Na konci války NATO tvrdilo, že zničilo asi 120 srbských tanků, 220 obrněných transportérů a 450 dělostřeleckých a minometných zbraní. Jenže srbské obrněné kolony, které se stahovaly z Kosova, byly, zdálo se, ve velmi dobrém stavu. Podle utajené zprávy amerických vzdušných sil, které získal týdeník Newsweek, zničilo NATO prokazatelně jen 14 tanků, 18 obrněných transportérů a 20 dělostřeleckých zbraní. I  budou-li skutečná čísla vyšší než tato, je nevyvratitelným faktem, že etnické čistky se bombardováním zvýšily. Jak podotýká Tim Judah, hlavní zbraní etnických čistek je zapalovač (zapalují se jím domy). Kolik zapalovačů můžete zasáhnout z výšky pět tisíc metrů?

    Samozřejmě, ve zmatcích války nejde nikdy nic přesně podle plánu. Bylo vždy příliš sebevědomé domnívat se, že vysoce moderní války budou jiné. Ale válka, kterou NATO v Kosovu prohrálo, nebyla pokořením vysoce technického sebevědomí. Došlo také velmi špatné komunikaci mezi politickými špičkami a vojenskými prostředky. Ovšem vojenské prostředky určovala (a také zakazovala) politika demokratického koaličního vedení války.

    Proč se tedy Milošević nakonec vzdal? Znovu: opravdu nevíme, co způsobilo změnu v jeho narušené, ale rafinované mysli. Možná to byla skutečnost, že jeho žena Mira, která, jak se všichni shodují, má na něj obrovský vliv, plakala, když byl bombardován jejich bělehradský dům? Nebo to byli jeho podnikatelští kumpáni, kteří se báli, že se Západ nyní zaměřuje na jejich zahraniční konta?

    Můžeme uvést několik skutečností, které se staly krátce před tím, než Milošević přiznal porážku, ovšem přímý příčinný vztah není nikde jasně prokázán. Například 27. května byl Mezinárodním trestním soudem (International Criminal Tribunal) pro bývalou Jugoslávii v Haagu obviněn Milośević ze zvěrstev v Kosovu. Mnozí z nás si mysleli, že by to mohlo ukončení války ztížit, neboť Milośević by mohl získat pocit, že už nemá co ztratit. Ovšem jen o týden později Milošević přijal mírové podmínky diktované evropským emisarem Martti Ahtisaarim z Finska, a ruským emisarem Viktorem Černomyrdinem. Někteří teď říkají: "No, přijal podmínky, protože věděl, že cokoli jiného by ho o kus přiblížilo k Haagu." Ale kdo ví?

    Přijatelná spekulace by ukazovala na čtyři hlavní okolnosti. Zaprvé, Milošević si myslel, že se spojenectví NATO začne rozpadat. Místo toho vytrvalo, a ještě se upevnilo po summitu k 50. výročí svého založení, který se konal koncem dubna ve Washingtonu.

    Jedním z hlavních důvodů pro tuto rostoucí pevnost koalice bylo všeobecné pobouření nad televizními a novinovými záběry kosovských albánských vyhnanců, a zvláště nad výjevy - popisovanými s únavnou předpověditelností jako "biblické" - choulících se davů na poli v Blace, na hranicích s Makedonií. Tyto obrazy převážily negativní dopad toho, že NATO zabíjelo i civilní obyvatelstvo - buď chybou pilota (vlak na mostě, konvoj uprchlíků), nebo chybným zaměřením cíle (čínské velvyslanectví), nebo vědomým přijetím civilních obětí (srbská televizní stanice). Je v tom několikerá ironie. Možná, že špatný odhad NATO, které nepředpokládalo, že Miloševič začne rychle a brutálně vyhánět Kosovce, nebyl největší chybou Severoatlantického společenství. Ale rozhodnutí vyhnat obrovské množství Kosovců bylo, jak se ukázalo, z propagandistického hlediska obrovskou Miloševičovou chybou. Vydržela by koalice celých 78 dní bombardování, kdyby Milošević nic neučinil a jen řekl: "Tady jsme, ubohé nevinné oběti, suverénní země napadená bez jakéhokoli dobrého důvodu či schválení Radou bezpečnosti OSN."? Člověk o tom může důvodně pochybovat. Takže Milošević -vyhnáním velkého množství Kosovců - zachránil spojenectví NATO.

    Zadruhé, NATO udělalo to, k čemu generál Short vybízel od samého počátku války: zaútočilo na "hadovu hlavu". Bombardéry začaly rozhodně ničit bělehradskou elektrickou rozvodnou síť. Nevyřazovaly ji z provozu na několik hodin pomocí grafitových bomb, jak to už udělaly dříve, ale ničily ji úplně. To zlikvidovalo Miloševićův ústřední velící a kontrolní systém a morálku jeho národa. Také to znamenalo, že nemocní závislí na kyslíkových přístrojích a nemluvňata v nemocničních inkubátorech byli bez dodávky energie.

    Zatřetí, aliance konečně směřovala k věrohodné hrozbě pozemní invazí, což Británie navrhovala už od počátku války. Clintonův první televizní projev 24. března obsahoval větu, kterou napsal jeho poradce pro národní obranu Sandyl Berger: "Ale já nemám v úmyslu poslat naše jednotky do Kosova, aby tam bojovaly." Berger potom trval na tomto: "Bez této věty bychom tu válku nevyhráli." Americký Kongres a koaliční partneři jako Německo by se byli vzbouřili. Ovšem už v květnu ten samý Clinton a Berger vědomě prohlašovali, že žádná z možností není vyloučena. 20. května informoval generál Clark Clintona o možném rozvrhu pro pozemní invazi, a 21. května Clinton veřejně doporučoval, aby se počet jednotek NATO kolem Kosova - zdánlivě stále ještě mírových jednotek - zvýšil na 50 000. Armády NATO začaly stavět silnici, která by jim umožnila převézt těžké zbraně přes Albánii ke kosovské hranici.

    A nakonec, ruští emisaři řekli Miloševićovi, že tohle je nejlepší nabídka, jakou kdy dostane. Rusko ho už dále nebude nepodporovat. Řekl to veřejně V. Černomyrdin - kterého Spojené státy záměrně informovaly o svých plánech na pozemní invazi. Tato zpráva byla podpořena ještě soukromě, ve zprávě z ruských vojenských a bezpečnostních kruhů, která byla Miloševićovi doručena švédským podnikatelem Peterem Castenfeltem. Změna v ruském postoji musela být pro Miloševiće velkou ranou. Bylo to, jak Timovi Judahovi s velmi nesrbskou zdrženlivostí řekl jugoslávský ministr zahraničí: "Velmi relevantní, musím připustit." Abychom přiznali zásluhu, komu patří: zapojení Ruska do koalice při vyvíjení většího tlaku na Miloševiće bylo příznačným úspěchem Clintonovy administrativy.

    A následky? Na nějaké závěry je opravdu ještě brzo. Dnešní Kosovo je svobodné - a mu obrovské potíže Západní vůdci nezvládli přípravu na mír, stejně tak jako nezvládli přípravu na válku.


    Orgie v šedesátých letech: Jak se John Lennon seznámil s marihuanou

    V novém životopise Boba Dylana od Clintona Heylina se tvrdí, že skupinu Beatles seznámil s marihuanou v srpnu 1964 Bob Dylan. Prý navštívil Bob Dylan Beatles v jejich hotelu v New Yorku a protože nenašel "levné víno", ubalil si cigaretu s marihuanou. Paul McCartney prý řekl, že toho večera "nalezl smysl života" a tak se od té doby traduje, že Beatles seznámil s marihuanou právě Bob Dylan.

    Tuto legendu zbourala v týdeníku Observer v neděli 10. září Cherri Gilhamová. Píše:

    Možná to bylo poprvé pro Macca, ale vím zcela jistě, že to poprvé nebylo pro Johna Lennona. Lennon se poprvé pokusil kouřit marihuanu o několik měsíců předtím, na jaře roku 1964, v suterénním bytě v londýnské čtvrti Bayswater. Nejen tehdy vykouřil svou první marihuanovou cigaretu, ale taky se z toho pozvracel. Vím to, protože jsem byla při tom.

    Poslouchala jsem tehdy Franka Sinatru a Ellu Fitzgeraldovou a Beatles mě zaujaly až o tři roky později, deskou Sergeant Pepper, takže setkání s Johnem Lennonem pro mě nebylo tak zajímavé, jak je dnes zajímavá vzpomínka na něj. Ale i já, která jsem nebyla nadšeným fanouškem Johna Lennona, jsem si uvědomila, že je to "historická chvíle", vidět Lennona,jak zvrací do vany po první marihuanové cigaretě. Tehdy se tolik pořád hovořilo o pozitivním, čistém, krásném obrazu Beatles. Evropu ovládla beatlemánie a Beatles ovládli svou první LP deskou Please, please me první místo v hitparádě dlouhohrajících desek po dobu jednapadesáti týdnů, a měli celou řadu dalších senzačních úspěchů.V březnu 1964 natáčeli film A Hard Day´s Night.

    Jak se octli John a Cynthia v tom bytě v Palace Court, to nevím. Patřil dvojici, kteří se jmenovali Pat a Tony Shawovi. Pat byla nesmírně překrásná osmadvacetiletá blondýnka a Tony byl korpulentní, žoviální vousatý muž nad padesát, který se rád díval na svou "manželku", jak v posteli souloží s jinými muži. Bydlela jsem za rohem v Clanricarde Gardens a o několik týdnů předtím jsem byla pozvána na beatnický mejdan pár metrů od mého bytu. Odvážila jsem se tam jít sama.

    Po celém bytě seděli po zemi ošuntělí lidé, bylo všude zakouřeno cigaretami i marihuanou. Zdálo se mi, že tam nepatřím a chystala jsem se, že odejdu, když do kužele světla v předsíni vstoupila naprosto senzačně vypadající trojice: nádherná blondýnka ve světélkujících stříbrných šatech a dva hezcí mladí muži v identických kostkovaných oblecích. K mému překvapení mě pozval jeden z těchto mužů k tanci. Jmenoval se, to mi aspoň řekl, baron Pierre Cervello a byl zasnouben, sdělil mi později, s Mandy Rice-Daviesovou, která byla zapletena do sexuálního skandálu týkajícího se politika Profuma. Během následujících několika měsíců mě Pierre seznámil s londýnským "podsvětím", které bylo zároveň neuvěřitelně "špinavé" a přitom fantastické. Konaly se orgie, jichž se účastnily filmové hvězdy a příslušníci šlechtické třídy a obrovské množství svolných dívek. Byla jsem nezkušená, nevinná osmnáctiletá dívka, nedlouho poté, co jsem přišla o panenství, a zdálo se mi, že jsem v samotném epicentru módního Londýna. Abyste si nemysleli, nikdy jsem na těch parties neměla nic s nikým jiným než s Pierrem - ale vy mi asi nevěříte. Ale byla to pravda, protože, stejně jako desítky dalších žen, jsem byla do něho naprosto zamilována a byla jsem úplně v jeho moci.

    Krásná blondýnka na této beatnické party byla Pam a druhý nádherný mladík byl francouzský kadeřník jménem Raphael de Rosa, který měl společnou firmu s Leonardem, který se později stal kadeřníkem Twiggy. Za nimi, docela nenápadně stál Tony. Pierre mě odvedl rychle z této party na mou první víceméně veřejnou sexuální orgii u Pama a Tonyho. Dívali jsme se na pornografický film (pro mě to bylo poprvé) a pak mě Pierre svedl na gauči a Pam a Raphael souložili v ložnici, a Tony se na ně díval. Myslím, že v tom bytě se nikdy nezavřely dveře.

    Lennonovi se octli v tomto doupěti orgií někdy v březnu 1964. Asi v devět hodin večer mi tehdy zatelefonoval Pierre, že mě za čtvrt hodiny vyzvedne a vezme mě na party. Dojeli jsme do Palace Court právě ve chvíli, kdy Shawovi vystupovali z automobilu s Cynthií a Johnem Lennonem, který už byl dost podnapilý. V bytě si Cynthia dala jenom vodu, ale John a Tony pili skotskou whisky. Pierre nic nepil. Mně whisky nechutnala, ale nic jiného tam nebylo, tak do ní Tony nalil coca colu.

    Tony a John se smáli a vtipkovali a Pat se před Johnem Lennonem chovala provokativně. Pierre mi zašeptal, že plán je dostat Johna Lennona do postele s Pat a že on musí odlákat Cynthii. Přemýšlela jsem, zda se Pierre chystá Cynthii svést. Pamatuju, že jsem ho prosila, ať mě nenechává v přítomnosti Tonyho, ale nemyslím, že měl o mě Tony zájem.

    Tony vytáhl obrovskou cigaretu s marihuanou a i když si po 37 letech už nepamatuju, o čem se přesně mluvilo, vyšlo najevo, že John to dosud ještě nikdy nekouřil. Ale očeávalo se, že když vám ta cigareta byla předána, že si jí vezmete. A tak to udělal i on. Pamatuju se, že Cynthia, která tam seděla velmi tiše a vlastně deprimovaně, byla velmi nerada, že chce John kouřit drogy.

    "Už nepij," řekla, když Tony nalil pro Lennona další drink. Bylo mi Cynthie líto, protože tam zjevně nechtěla být a nevěděla, co oni připravují.

    Přešli jsme do ložnice a tam se začal promítat obligátní pornografický film. Byl jsme všichni ještě oblečení, ale v mysli mi zůstala scéna, jak Pat sedí jen v černé podprsence a kalhotkách na posteli a mluví s Johnem Lennonem. John se hloupě smál a kymácel se sem a tam a najednou se odpotácel do koupelny a začal zvracet do bílé smaltované vany.

    Cynthia mu okamžitě šla pomoci, držela ho za ramena, jak tam zvracel. Bylo to strašlivé. My čtyři ostatní jsme přihlíželi s tichým pobavením. Bylo trapné vidět, že tenhleten obrovský popový fenomén, který byl pro desetitisíce fanoušků Pánembohem, je jenom úplně obyčejný člověk. Bylo to, jako když potkáte britskou královnu na veřejných záchodcích. Ale nemohli jsme od toho odtrhnout oči.

    Řekla jsem si: "Pane jo! John Lennon a zvracel do vany. Jen si to představte." Pak rychle odešli a uražený Pierre mě odvezl domů.

    Víte, co se říká o šedesátých letech. Že když si je pamatujete, byli jste tehdy při vědomí, tak jste ta pravá šedesátá léta nezažili. Většina z těch, kteří tehdy byli v takovém stavu, se dneška už nedožila, aby o té éře mohli svědčit. Tak jsem docela ráda, že jsem nebyla jedním z nich.


    Temelín: Zablokovaná bránice

    Václav Pinkava

    Když jsem před několika málo dny křížil autem Vysočinu, naladil jsem si náhodou nějakou rakouskou rozhlasovou stanici. Vysílala do světa anglicky, jak jinak.

    Sebekriticky uváděli zajímavost, ze prý je zdravé smát se, ale nedávná sociologická studie tvrdí, ze Rakušané se smějí nahlas méně než 5 minut denně na osobu, zatímco Portugalci 27 minut a ostatní národy někde mezi. Být v chechtání poslední v Evropě, alespoň co se týče kvantity, to není moc k smíchu, pokud se z téže studie dozvídáme, ze chechtání prospívá zdraví. K vyvážení dodejme, ze podle některých zkušeností se někteří Rakušane rádi smějí, a to velmi vydatně. Stačí před nimi klopýtnout a rozbít si hubu.

    Tak mne to nějak trklo v souvislosti s Temelínem.V pátek totiž hodlají rakouští aktivisté zablokovat všech 26 hraničních přechodů s  ČR. Asi to nemá být nácvik jak zabránit úniku radioaktivity. Leckterý řidič na hranicích uvíznuvší by spíš řekl, že tady končí veškerá legrace.

    Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Angličané to říkají trochu jinak, "Who laughs last, laughs longest" - kdo se směje naposled, ten se směje nejdýl. Americký satirik Ambrose Bierce, "menší" autor ( nikoli vsak podle názoru Josefa Škvoreckého zde http://www.volny.cz/milenakvary/bierce.htm ), každopádně zasloužilý autor kousavého ďáblova slovníku aforismů (vyšlo i u nás, příklady v překladu zde http://www.volny.cz/milenakvary/ambrose.htm, volné pokračování zde http://www.zivel.cz/c5/slovnik.html), tedy ten to rekl jinak.

    Jak uvádí The Devil's Dictionary, ( http://www.literature-web.net/dictionary/search.shtml), co se smíchu týče, je radno doladit pořekadlo a přidat jedno písmenko. Taky se lze přiklonit blíže k českému pojetí, - jde přece o vydatnost smíchu, ne trvání. Podle Bierce tedy platí:- "He laughs best who laughs least."

    Přeložil bych volně takto: Nejlíp se nám vysmívá ten, komu není vůbec do smíchu.

    Takové pojetí vsak nezná hranic.

    Milí sousedé, jdete se vysmát sami sobe. Jakou to eko-logikou přehlížíte Dukovany, pokud se vám nezdá ani Temelín?


    Zážitek z hor

    aneb Facka novinářům

    Jan Lipšanský

    Minulý týden jsme se ženou strávili báječný týden v Krkonoších. Kdo v těchto horách byl, ví, o čem mluvím. Jádro tohoto příspěvku je však jiné - měli jsme cosi jako mimořádnou kulturní akci, když v boudě Hájenka po večeři vystoupil člen Horské služby a povídal nám o své práci.

    Povídání bylo zajímavé, a ani nám nepřišlo, že trvalo hodinku a půl. Zajímavým je však vztah člena Horské služby k českým novinářům a televizním reportérům. Řekl, že tvrdí ve svých pořadech a novinách nesmysly a vždy všechno dramatizují.

    Např. vloni v zimě napadl v horách sníh, což byla situace, jaká se stává každým rokem. Přesto v televizi i novinách informovali, že "pracovníci Horské služby bojují s přívaly sněhu". Přitom oni jen dělali to, co jindy, a v podstatě s ničím nebojovali.

    A nebo tuhle jakési médium informovalo, že počet mrtvých v horách byl nejvyšší za posledních sto let a taková zima že nikdy nebyla. Pracovník Horské služby nám na datech briskně vysvětlil, že podobné zimy jako vloni byly i v jiných letech - a nemám důvod mu nevěřit - a ani počtem mrtvých se nijak nelišily od jiných let.

    Dalším nesmyslem je trvalé přesvědčení médií i filmařů, že existuje jakýsi vrtulník, jenž létá ve dne v noci, za mlhy, za sněhu, za deště. Jistě, jeden skuzečně dobrý vrtulník má Praha, ale žádný nedokáže létat za mlhy.

    A tehdy jsem si uvědomil, co by mělo být základem skutečně profesionální novinářské práce: nestranné informování o věcech, nestranné publikování údajů, ověření si údajů u nejkompetentnějších osob, dát slovo nestranně jedné i druhé straně bez touhy rozhodovat, kdo má pravdu - a hlavně nehledat za vším senzaci.


    Ano, stále se to opakuje:

    ČT 2, neděle 10.září 2000

    STALIN

    Radomír Tesař

    Americký film režiséra Ivana Passera, natočený v roce 1992.

    Při sledování "filmových osudů" Stalina jistě reagoval každý divák různě. Ti, kteří jeho dobu a jeho působení zažili na "vlastní kůži", musí mít určitě zcela jiný pocit než ti ostatní, kteří znají jeho činy zprostředkovaně. Z různých učebnic dějepisu, ze slepených filmových dokumentů, z materiálů KSČ, z oslavných knih a písní atd. To ale není nic zvláštního. Něco už historie popsala, něco pořád tají, mnohé další nebude třeba nikdy odhaleno. Ale i to není nic zvláštního. Dokonce lze říci, že to je normální a stále se to opakuje.

    Ano, stále se to opakuje.

    Už to není občasný pocit ( teď je to rozhodně přesvědčení ) , že jakékoliv konání ve prospěch "lepšího žití" je zbytečné a vlastně pro člověka nežádoucí. Přiznám se, že mě lidé, tak podobní těm, kteří "žili" ve filmu STALIN, prostě vždycky dostanou. Dostali mě před revolucí ( rozumí se před rokem 1989), dostali mě i po revoluci (rozumí se po roce 1989 ).

    Ti, kteří vládnou a ti, kteří pomáhají vládnout těm, kteří vládnou. To jsou oni! Ti mě vždycky dostanou. Ti, které "oživil" film Stalin, už tady dávno nejsou. Ale už jsou tu jiní. Jiní toužící po moci, zase takoví, bez kterých to rozhodně nejde! Bez kterých ostatní nebudou. Dávají to najevo svými projevy, proslovy a svým arogantním jednáním. Svým "stranickým vůdcovstvím", svou božskou gestikulací a svou občasnou shovívavosti vůči sprostému okolo. Ó, jak jsou mocní, zatímco ostatní jsou nemocní. Jsou nemocní odpovědět mocným "DOST!".

    A proto se to vždycky jenom opakuje.

    Proč ten film dávali? Že už by se lidé přestávali bát?


    Olympijská vlajka

    Ivan Hoffman, Radiožurnál

    Muž, který před osmdesáti lety získal olympijskou medaili a pak si na památku ze stadionu přisvojil olympijskou vlajku, se ve svých sto třech letech rozhodl, že ji vrátí.

    Je to neuvěřitelný příběh, který vybízí k naději, že i jiné věci považované za nenávratně ztracené se jednou vynoří ze zapomnění. Třeba to někdy za osmdesát let budou i miliardy, které měly být Nomurou zaplaceny za české pivovary a jaksi je už nelze dohledat.

    Stařičký bankéř, který zřejmě na stůl položí nějaký zažloutlý šek, bude stejným hrdinou dne, jako sportovec, kterému nikdo ani slovem nenaznačil, že by se třeba měl stydět za to, co jako mladík provedl olympijskému hnutí.

    Po osmdesáti letech je krádež vlajky dokonale promlčena, a podobně jistě budou promlčeny ty miliardy. Pokud se totiž nenajdou, najde se způsob jak je uhradí stát, tedy my.

    Tím pádem, podobně jako olympijská vlajka nechyběla v inventáři, dávno nebude chybět ani hotovost na účtu. Spíše než peníze bude jistě v oné vzdálené budoucnosti všechny zajímat příběh, který se nyní obtížně šetří a soudě podle mnoha jiných podobných sotva vyšetří.

    Pamětník bude s úsměvem líčit, jak Nomura vtipně prodala něco, co před tím nekoupila.

    "To byla tenkrát taková doba", řekne novinářům "kdy platilo heslo, že platí pouze hlupák."

    Stručný komentář televizního moderátora se omezí na spekulaci, že vrácení peněz bylo otázkou svědomí.

    Možná ano, možná ne. Olympionika třeba přemluvili příbuzní, kteří našli dávno zapomenutý suvenýr při úklidu skříně, anebo se on sám jednoho dne rozhodl, že nemá smysl brát ten kus plátna do hrobu.

    Většina z nás se té příjemné události s nalezenými miliardami nedožije, tak se radujme alespoň z té vrácené olympijské vlajky.

    12.9.2000

    Zrušení sankcí

    Ivan Hoffman

    Třicátého prvního ledna rozhodlo čtrnáct států Evropské unie o zmrazení dvoustranných politických kontaktů s rakouskou vládou, pokud v ní bude zastoupena Haiderova strana svobodných.

    Včera Evropská unie sankce zrušila, přestože Haiderova strana se v Rakousku na vládě nadále podílí.

    Nelze to vnímat jinak, než jako ztrátu tváře.

    Sankce buďto neměly být na Rakousko vůbec uvaleny, anebo měli být odvolány až tehdy, když pomine jejich příčina.

    Evropská politická elita si buďto v lednu počínala zbrkle, anebo včera nedůsledně.

    Na tom nic nemění krkolomná diplomatická procedura, totiž angažování Evropského soudu pro lidská práva, který jmenoval tři moudré, aby ti sepsali zprávu, na základě které pak Evropa zařadila zpátečku.

    Když se totiž koncem ledna stejní politikové rozhodli potrestat Rakušany za vstup extremistů do vlády, žádné moudré o radu nežádali. Ztráta tváře je vážná věc. Pro příště v sobě političtí lídři Evropy sotva najdou odvahu jasně říct, že někde v Unii byla spáchána politická nepravost. Odvážný precedens rozhodného postupu Unie vzal za své, naopak jiný precedens, totiž uznání legitimity extrémistů slaví úspěch. Na tom nic nemění argument, že pokračování sankcí by bylo v případě Rakouska kontraproduktivní. p>Příští nacionální populisté Haiderova střihu již nebudou představovat pro ostatní politické strany hrozbu, že když je vezmou do party, skončí s nimi v mezinárodní izolaci. Spíše než ta ztracená tvář evropských politiků nás nyní může zajímat, jak bude v budoucnu vypadat tvář samotné Unie. Pravidlo, že jsou strany, které nemají co dělat ve vládě, neprolomili počátkem roku Rakušané, ale včera Evropská unie. A je to chyba.

    Vysílá se ve středu 13. září ráno.

    Poznámka JČ: Víceméně odlišný názor však zastával už v červnu čelný komentátor deníku Guardian Hugo Young, který sice souhlasil s Ivanem Hoffmanem, že uvalení sankcí na Rakousko bylo zjevně nepromyšlené, ale varuje, že bylo kontraproduktivní a nebezpečné a už v červnu předpovídá, že bude zrušeno. Mimo jiné ve svém komentáři, zveřejněném v BL na tomto místě, (BL 28.6. 2000) Young varuje, že uvalení sankcí proti Rakousku by mohlo ohrozit vstup středoevropských zemí do EU. Jak Young už v červnu vysvětlil, protihaiderovské sankce EU byly nyní zřejmě zrušeny z velmi dobrých důvodů, které jsou mimo jiné i ve prospěch České republiky.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|