pátek 23. října

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Rezignace Jany Bobošíkové, moderátorky České televize:
  • "Odcházím, protože vedení zpravodajství ČT je nekompetentní." Původní rozhovor s Janou Bobošíkovou pro Britské listy vedl JČ Cesta Václava Havla do Británie:
  • Intelektuál a politika: Projev Václava Havla při přejímání doktorátu na Oxford University Skotský tisk o glasgowském doktorátu pro Havla:
  • Havel zaútočil na "krizi solidarity" na Západě (The Scotsman)
  • Havel vzpomíná na pomoc Skotů: Dík od starého přítele (The Herald)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • The weekly English-language electronic NEW PRESENCE, edited by Andrew Stroehlein, is here.
  • Zde je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.
  • Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.

    Co je nového v České republice

    Odchod moderátorky Jany Bobošíkové z České televize. V rozsáhlém a závažném exkluzívním rozhovoru v dnešním vydání BL svědčí Bobošíková o vážně znepokojujícím stavu redakce zpravodajství této veřejnoprávní instituce a vysvětluje, proč se rozhodla odejít.

  • KDU - ČSL je ochotna podpořit vládní návrh státního rozpočtu pro příští rok, splní-li kabinet Miloše Zemana požadavky lidoveckého návrhu ve sněmovně. Rozpočtový deficit má být jasně vyjádřen v konkrétních výdajových položkách. Důležitá je pro lidovce struktura deficitu a "konkrétní nasměrování peněz".

  • Příliš vysoký deficit v návrhu státního rozpočtu na příští rok ani jeho případné přijetí za pomoci hlasů poslanců KDU-ČSL nejsou podle předsedy poslanců ODS Vlastimila Tlustého důvodem k vypovězení opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Tlustý uvedl, že důvodem vypovězení "opoziční smlouvy" ČSSD - ODS by byl vznik koalice, s lidovci, za to však nelze považovat jednotlivé hlasování o čemkoli, včetně rozpočtu.

  • České hospodářství v těžké situaci. Ministerstvo financí při sestavování státního rozpočtu na rok 1999 čeká na dohodu politických stran. Možné jsou tři varianty rozpočtu: schodek do 20 miliard Kč, do 28 miliard Kč a schodek 35 - 40 miliard Kč. Nová podoba rozpočtu má odrážet ozměněná podoba rozpočtu bude odrážet nové odhady makroekonomických ukazatelů. Pokud návrh započítá ztrátu Konsolidační banky, bude schodek zřejmě vyšší než původně navrhovaných 26,8 miliardy korun.

  • Paranoia a rozpory uvnitř Unie svobody? Za předvolební spekulace poškozující Unii svobody označil Jan Ruml informaci o přípravách koalice ČSSD a KDU-ČSL.Stoupenci této koalice prý čekají jen na rozpad Unie, aby někteří poslanci US mohli zajistit sociálním demokratům a lidovcům početní převahu v Poslanecké sněmovně. Předseda poslaneckého klubu Unie svobody Karel Kuehnl, místopředseda Václav Krása a poslanec US Vladimír Mlynář odmítli spekulace o možném rozkolu v Unii. "Pravda to není a nevím, kdo takové nepravdy může šířit, snad kromě lidí z ODS, kteří mají zájem na našem zničení," řekl Kuehnl.

  • Přestože ministr kultury Pavel Dostál tento postoj kritizuje, generální ředitel Jakub Puchalský utajuje svůj projekt, na jehož základě zvítězil letos na jaře v konkursu na svou nynější funkci. Tento jeho postoj schvaluje i Rada České televize, viz tento rozhovor Tomáše Peciny s místopředsedou Rady Vladislavem Kučíkem. (Viz též zde). Šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal odmítl odpovědět na třináct závažných otázek, týkajících se zhoršování úrovně zpravodajství ČT a označil Britské listy za "nenávistný, téměř goebbelsovský list".

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.


    Vedení zpravodajství České televize je nekompetentní. Proto odcházím.

    Původní rozhovor s Janou Bobošíkovou

    O jedno bych vás prosila: několikrát jsem zdůraznila, že se nechci v žádném případě pouštět do žádné polemiky. Nechci, protože jsem tu polemiku uvnitř televize už vyčerpala. Odcházím velmi nerada, protože se nerada vzdávám pozice nestranného pozorovatele. JB.


  • Jako nemůže zdravotní sestra operovat slepé střevo, nemůže dělat student žurnalistiky vedoucího vydání Jednadvacítky!
  • Přečtěte si na internetových stránkách ČT životopisy a kvalifikaci jejích vedoucích pracovníků. Mluví to za vše.
  • Ztrácí se odborné zázemí redaktorů zpravodajství. Nejsou schopni kompetentně oponovat politikům.
  • Principy kritičnosti, nezávislosti a objektivity byly opuštěny.
  • Se situací za Ivo Mathého jsem nebyla spokojena, ale od nástupu Jakuba Puchalského je horší.
  • Rada České televize proti zhoršování kvality nedělá nic.
  • Členové Rady ČT by neměli být jmenováni politickými stranami, ale nepolitickými institucemi.
  • Proč se skoro nikdy nekoná na vysoká místa v ČT konkurs?
  • Zpravodajství ČT nyní zcela kopíruje Novu. Prezentuje spíše zajímavosti, nikoliv důležité zprávy.
  • Pokud jde o obsahovou stránku televize, domnívám se, že by se měla zaměřovat na celospolečensky závažné jevy. Na politické a ekonomické jevy. Na důslednou kontrolu toho, jak je nakládáno s veřejnými prostředky. Na důslednou kontrolu toho, jak se chovají politici a jak plní své sliby. V oblasti ekonomické na důslednou kontrolu nejen ekonomické politiky vlády a plnění vládního programu, ale i  na kontrolu těch společností, které mají tu odvahu, které nabízejí své akcie na veřejném trhu. A samozřejmě, na kontrolu bankovních institucí.
  • Chce to pokoru, trpělivost, vzdělání. Snahu naučit se něčemu novému. Sebevědomí. Nehrbit se.

  • Dostali jsme zprávu, že jste požádala o rozvázání pracovního poměru v České televizi a že jste to odůvodnila nesouhlasem s editoriální a personální politikou a celkovým řízením České televize, zejména redakce zpravodajství. Máte tedy zřejmě jiné pojetí zpravodajství, než jaké nyní prosazuje vedení ČT. Můžete to konkretizovat?

    Samozřejmě pociťuji rozdíly. Informovala jsem o tom své nadřízené, protože jsme nenašli společnou řeč, tak odcházím. Tím bych to ráda uvodila. Nikdo mě nevyhazuje, nikdo mi nesahá na plat, nikdo mě neposílá pryč. Už jenom cítím velmi hluboký nesouhlas. Pokud jde o editoriální politiku, myslím si, že ve veřejnoprávní televizi mají být zprávy vybírány, řazeny a zpracovávány jinm způsobem, než jak se nyní děje v redakci zpravodajství. Pokud jde o personální politiku, domnívám se, že na klíčových místech by měli sedět lidé s odpovídajícím vzděláním. A pokud jde o celkový systém řízení, tak je zde mnoho a mnoho provozních věcí, které neklapou.

  • Vezměme si to konkrétně. Hovoříte o tom, že by zprávy měly být řazeny jinak. Vnější pozorovatelé mohou namítnout, že je to velmi specializovaná záležitost. Stojí za to kvůli tomu z televize odcházet? Konkrétně vysvětlete, co vám na zprávách vadí.

    Pokud jde o řazení zpráv. Myslím si, že veřejnoprávní televize by měla řadit zásadně zprávy podle důležitosti. Ovšem "důležitost" i "veřejnoprávnost" je velmi široký pojem, který se dá vykládat různě. A právě v pojetí důležitosti se rozcházím s těmi, kteří nyní řídí Českou televizi a redakci zpravodajství. Proto odcházím.

  • Jaké je vaše pojetí a v čem se liší od pojetí nynějšího vedení zpravodajské redakce?

    Nejlépe bude, když uvedu konkrétní příklad. Toto pondělí jsem se domnívala, že by k chystaným protestním akcím agrární komory měl být ve studiu Jedenadvacítky také přítomen reprezentant vlády, mimo předsedy agrární komory. Moji nadřízení mi na poradě řekli, že to není třeba, že tu byl minulý týden. To je moje pojetí důležitosti a výběru hostů. Zpravodajství má být podle mě o těch důležitých věcech, které se staly ten den, a ten den se to řešilo na české vládě. Myslím si, že k tak závažné věci, kdy chtějí zemědělci zatarasit silnice a žádají určitá rozhodnutí po vládě, vláda jim nevyjde vstříc, ale přesto ministr zemědělství se šéfem agrární komory jedná, považuji za chybu pozvat před kameru České televize pouze šéfa agrární komory.

  • Princip skutečně je, že jestliže někdo vystoupí v televizi s určitým problémem, zejména z nějakého zájmového sdružení, měl by okamžitě být konfrontován s osobou, která je za řešení problému odpovědná. Zobecněte ale, co z toho příkladu vyplývá. Chcete snad říci, že je vedení zpravodajství bojácné vůči vládě, nechce vystavovat vládní úředníky ostré kritice?

    Pane Čulíku, toto mi nepodsouvejte. Já si jen myslím, že je vedení zpravodajství nekompetentní. S tím vedením nechci polemizovat. Už jsem svou polemiku na několika osobních setkáních s ním dokončila. Protože to k ničemu nevedlo a že mě jejich odpovědi neuspokojily, odcházím. Nechci se pouštět, znovu zdůrazňuji, do žádného mediálního křížku.

  • Mně jde o zlepšení mediální situace v České republice a proto bych chtěl tento rozhovor vést o mediálních otázkách, nikoliv o osobách.

    Já s vámi naprosto souhlasím. Domnívám se, možná stejně jako vy, že lidé za svých 75 korun nedostávají, co by dostávat měli, a také se domnívám, že Česká televize den po dni, zejména v oblasti zpravodajství ztrácí kriticko-analytický pohled na společensko-ekonomické jevy. Mě to mrzí.

  • To by potřebovalo víc konkretizovat.

    Chcete konkrétní příklady špatně pozvaných hostů? Konkrétní příklad: Pobuřuje mě, jestliže je Česká televize schopna se propojit a utrácet peníze koncesionářů na spojení z Británie s panem Tominem [Julius Tomin je bývalý disident, český filozof, žijící z podpory v nezaměstnanosti v Oxfordu, který pořádal hladovku proti jmenování Jana Kavana ministrem zahraničních věcí, pozn. JČ] a přitom není schopna přinést tiskovou konferenci Clinton-Havel, kterou vysílal celý svět. To mi opravdu vadí.

  • Vedla jste delší rozhovory na toto téma se svými nadřízenými. Můžete říci s kým?

    S generálním ředitelem a se šéfredaktorem redakce zpravodajství.

  • A pánové Puchalský a Šámal se vůči vaší kritice vyjádřili jak?

    Já nebudu tlumočit jejich vyjádření, to se můžete zeptat jich.

  • Oni bohužel s Britskými listy nehovoří, i když pokud by se chtěli vyjádřit, stránky Britských listů jsou jim přirozeně otevřeny.

    Já vám mohu říci jenom tolik, že mě jejich odpovědi neuspokojily.

  • To je škoda, že se čtenáři nemohou dovědět, jaký je vlastně jejich postoj.

    Myslím, že jejich postoj - a sám říkáte, že vám jde o to, aby média k něčemu vypadala - jejich postoj můžete vidět denně na obrazovce České televize. Jejich postoj můžete vidět v řazení zpráv, jejich postoj můžete vidět - a to je prosím veřejně přístupná informace - pokud si kliknete na internet a najdete si adresu České televize, tam máte personální složení managementu televize, tam máte hlavní osoby z redakce zpravodajství, nejen samozřejmě jejich fotografie, ale také jejich vzdělání a profesionální dráhu. To myslím, že hovoří za vše.

  • Kdo tyto lidi vybírá?

    Samozřejmě vedení. Nevím o tom, že by například na nějaké místo v redakci zpravodajství, myslím těch, kteří jsou na obrazovce, byl vypsán veřejný konkurs. Kromě té nešťastné Debaty nebo pořadu V pravé poledne, kde už ten moderátor, který ten konkurs vyhrál, stejně není.

    Co mi vadí: Ruší se například Studio reportérů, jediný pořad, který hovořil o globálních problémech světa, a hladu v Etiopii o náboženstvích v Indii, o spoustě zajímavých věcí. Ten se ruší, protože údajně konkuruje pořadu Objektiv. To je ale pořad: jeďte tam, dobře tam vaří, jsou tam tyto historické památky. Vadí mi, že vytrácí tento způsob myšlení. Vadí mi, že se ztrácí odborné zázemí redaktorů. Vadí mi, že tady jsou na místech redaktorů - moderátorů středoškoláci. To jsou všechno věci, které mi vadí. To je jev veřejnoprávní televize v roce 1998. To je můj názor, moje osobní skutečnost. Proto odcházím.

  • Domníváte se, že se tato situace výrazně zhoršila s příchodem pana Puchalského, anebo se vaše konstatování týká i předchozího stavu?

    Já jsem s předchozím stavem nebyla spokojena a od volby nového generálního ředitele televize jsem očekávala změnu. Ta změna přišla a je k horšímu.

  • Proč tomu tak je?

    Nevím. Asi proto, že ten generální ředitel není zcela kompetentní, ale to je můj názor. Jiným, a Radě České televize se kompetentní zřejmě zdát může.

  • Je to tedy věc ztracená a se zpravodajstvím ČT se nedá dělat nic, protože nejsou žádné instituce, které by byly ochotny nebo schopny efektivně zasáhnout?

    Podívejte se, v České republice neexistuje občanská společnost, v tom smyslu, že by tu bylo občanské sdružení diváků, které by kontrolovalo, zda opravdu diváci dostávají za oněch 75 korun to, co mají. Tuto diskusi, toto občanské sdružení by alespoň podle mediálních zákonů měla reprezentovat Rada České televize, která volí generálního ředitele a potažmo parlament. Protože páni poslanci přece schvalují výši koncesionářského poplatku. Rada České televize je spokojena, jestli čtete televizní bulletin, s formální stránkou zpravodajství. Vadí jí obsahová stránka. Ale ona jí vadí i po volbě nového ředitele a nic s tím nedělá. Jestliže s tím tato Rada, zvolená poslanci, nic nedělá, jestliže já slyším šéfa této Rady, pana Jiráka, na Radiožurnálu, jak veřejné říká, že si myslí, že tady chybí veřejná diskuse o veřejnoprávních médiích...! Jako, promiňte, kdo jiný by tu diskusi měl vyvolat! Vy byste neztratil naději v takovém okamžiku? Neztratil?

  • Neztratil, protože já se budu snažit - -

    Ale já ji také neztrácím, ale já jenom dočasně nechci být v tomto bahně.

  • Poukázala jste na to, že jsou vlastně čeští plátci koncesionářského poplatku o ten poplatek okrádáni...?

    Pane Čulíku, to říkáte vy, že jsou okrádáni. Já říkám, že je jim předkládána televize české společnosti roku 1998. Je jim předkládána televize, v jejímž čele stojí ředitel demokraticky zvolený Radou, ta je demokraticky zvolená parlamentem a volby parlamentu v této zemi, pokud vím, žádný zahraniční pozorovatel nezpochybnil. Takže pozor, abychom si nepletli tyto pojmy. To je realita. Já také věřím jako vy na nějakou evoluci, ale nebude to rychle.

  • Říkáte tedy, že se nedá nic dělat a že ta televize -

    - je v duchu doby.

    - a toto si lidé v České republice přejí.

    Já nevím, jestli si to lidé přejí, vysvětlila jsem vám mechanismus, jakým k němu došlo. A ten nezpochybňuji, že je demokratický a zákonný. To je všechno.

  • Původně, když mělo dojít ke změně ve vedení ČT letos na jaře, připravovaly se různé idealistické plány. Hovořilo se o celé řadě důležitých věcí: o rozšiřování globálního pohledu, ale takovým způsobem, aby to bylo zajímavé pro českého diváka, aby český divák věděl, jakým způsobem se má v dnešním světě orientovat, co to pro něho znamená, co to znamená pro jeho peněženku. Hovořilo se o kritičnosti, nezávislosti, o objektivnosti. Zdá se vám, že byly tyto principy úplně opuštěny?

    Můj osobní názor je, že ano. Proto opouštím práci, o které si myslím, že je jedna z nejlepších, kterou jsem kdy mohla mít. Myslím si, že vzdát se úlohy nestranného pozorovatele, ve veřejnoprávním médiu, které má největší šance na mediálním trhu, dělat kritickou analýzu společensko-ekonomických jevů, mě to bolí, mě to mrzí. Ale tato televize tuto analýzu nedělá. Jestli ji předtím dělala špatně, tak teď, alespoň v oblasti zpravodajství, ji dělat prostě přestala. A není to řízený proces někým, tak to na mě nepůsobí. Je to dáno výběrem lidí, kteří jsou ve funkcích. Ti lidé podle mě dělají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí to, co mohou, to nejlepší, co mohou. Tady nejsou žádní profesionální škůdci.

  • To je velmi důležitá věc. Osobně proti těm lidem nic nemáte, pracují dobře, ale domníváte se, že -

    Oni se snaží pracovat. Ale nejsou kompetentní. Proboha, jako nemůže sestra operovat slepé střevo, leda ve velmi krajním případě, zrovna tak nemůže student žurnalistiky dělat vedoucího vydání Jednadvacítky! To si snad rozumíme, ne!

  • Něco podobného se prý dělo i za pana Mathého..

    Ano, právě proto jsem očekávala změnu k lepšímu.

  • Pan Mathé to ale popřel.

    Co já jsem informována, jeden z mých vedoucích vydání je student žurnalistiky. Běžně je studentů žurnalistiky plná směna, kteří mají na starosti denní zprávy. Prosím, denní, celoplošné zprávy. Ráno. V poledne. Ve čtyři hodiny. A tak dále.

  • Točí se to všechno kolem mechanismu jmenování lidí do redakce. Jak byste si přála ten mechanismus zlepšit?

    To je spojeno s vývojem společnosti. Pokud budou mít Českou televizi v rukách politici, a přiznejme si, že prostřednictvím Rady, nominované politickými stranami, ji prostě v rukou mají. To je realita.

  • Pan Jirák to obojí popírá, důrazně. Že by byla Rada ČT pod nějakým politickým vlivem - -

    Ale prosím vás, rozlišujme. To jsou dvě věci. Na tom důsledně trvám. Netvrdím, že jsou pod politickým vlivem. Jen říkám, že jsou do svých funkcí dosazeni politiky. A to je velký rozdíl. Netvrdím, že s nimi chodí na pivo, to pozor. Hovořím o systému a nikoliv o nějakých konkrétních vztazích, které buďto ti lidé mají nebo nemají s politiky. O těch já nevím. Já hovořím o systémové záležitosti.

  • Vyjasněte to.

    Pokud vím, ministr kultury Dostál, kdesi jsem četla v tisku, chce prosadit jiným způsob ustavování té televizní rady. Možná že by bylo dobré, abyste s ním o tom komunikoval. Odborníci by do té rady měli být nominováni nikoliv stranami, ale společenskými institucemi, akademií věd, Karlovou univerzitou., nikoliv politickými stranami. Nevím, jestli to interpretuji přesně. To by byl podle mého názoru krok dopředu.

    Jinak se mi zdá skandální, že není veřejnosti k dispozici projekt Jakuba Puchalského, podle kterého se tady utrácejí šílené peníze. Vím, že vy to trvale kritizujete.

  • Shrnuji to dobře, že je to všechno v základě problém kompetentnosti?

    Je to problém kompetentnosti. Kvality lidí pro řízení , pro komunikaci s lidmi, pro komunikaci vně České televize, její žurnalistická způsobilost, a tak dále.

  • A to proto, že neexistují struktury pro získávání a jmenování inteligentních, schopných a profesionálních lidí do té redakce, a ty neexistují proto, že Rada České televize to nevyžaduje?

    Bývala bych očekávala, že po jmenování nového ředitele bude na šéfredaktora redakce zpravodajství vyhlášen konkurs. Podle naprosto pevných kritérií, třeba i projednaných s Radou ČT, nebo projednaných s inteligentními lidmi, vzniklých na základě určité diskuse mezi odborníky. Nic takového se nestalo. Očekávala bych, že na tak klíčové místo by měl proběhnout konkurs. Neznám kritéria výběru, ani mi to možná nepřísluší, na základě kterých jsou vybíráni vedoucí pracovníci České televize.

  • Přísluší vám to jako řadové české občance, která má právo vědět o tom, jakým způsobem jsou do veřejnoprávní televize ti činitelé vybíráni. To je zjevné. To přísluší vám jako mně, to bezesporu. - Ale otevíráme se možná jedné kritice: vyskytuje se v české společnosti názor, že je to společnost po válce, že je to společnost "primitivní" a že se tam žádní kompetentní lidé s profesionálním zázemím nevyskytují. Trochu to podporuje i zkušenost Ivana Kytky při uspořádání konkursu na pořad V pravé poledne, kdy se přihlásilo snad asi šedesát lidí a pokud vím, prý byly zážitky z konkursu velmi tristní. Nebylo možno nikoho najít. Je pravda, že v české společnosti nejsou lidé, kteří by to mohli dělat? Má česká společnost lidi, kteří by dokázali dát dohromady kompetentní, kritické, objektivní zpravodajství?

    Já jsem přesvědčena, že ano.

  • Mohla byste jmenovat některé, které byste chtěla vidět v té redakci?

    Na novinářské scéně je řada novinářů, kterých si nesmírně vážím a které považuji za takové kritické analýzy schopné. Bohužel, když s řadou z nich hovořím, všichni mi řeknou, tam k  vám do toho ... - nebudu říkat čeho - do toho v žádném případě nepůjdu.

  • Vy teď, protože z České televize odcházíte, jste nyní osoba zcela svobodná. Můžete o tom veřejně hovořit. Můžete přece říci, já bych si představovala, aby ta redakce vypadala takto.

    Já bych si představovala: v té redakci by měl být pan Zdeněk Velíšek, pan Jiří Majstr, Marcela Dolečková, Barbora Tachecí, Milan Šíma, paní Richterová z rádia, pan István Loeko z Týdne, Honza Macháček z Respektu. Jana Havligerová a Jana Bendová z Mladé fronty dnes. Pavel Páral původně z Práva. Roman Pistorius z Novy. To jsou všechno lidé, kterých si nesmírně vážím. Myslím si, že řada moderátorů z Novy by s naprostým klidem mohla moderovat naše zprávy a že by možná byli lepší než naši moderátoři.

  • Jak byste si představovala obecně strukturu zpravodajství, co by zpravodajství mělo dělat, jaké pořady by tam měly být.

    Zpravodajství by mělo být kritickou analýzou každodenních jevů české i zahraniční scény, ovšem těch jevů, které jsou závažné pro život celkové společnosti.

  • Princip bývá, že nejdůležitější zprávou je to, co postihuje přímo největší počet lidí ve společnosti.

    S tím naprosto souhlasím. Tudíž úrokové sazby budou jistě zprávou velmi nezajímavou a velmi důležitou. A já bych se s nimi nebála nikdy začít na úkor Moniky Lewinské.

  • Úkolem je ovšem prezentovat je takovým způsobem, aby to bylo přístupné. - Jaký by byl podle vás nosný, dobrý koncept zpravodajství ČT.

    Tato instituce má obrovský potenciál jednak ve svých koncesionářských poplatcích, jednak v technice, která tu už je nakoupena a jednak v lidech, kteří tady léta sedí ve zvucích, stojí za kamerami a vytvářejí velmi dobré technické zázemí. Pokud jde o obsahovou stránku televize, domnívám se, že by se měla zaměřovat na celospolečensky závažné jevy. Na politické a ekonomické jevy. Na důslednou kontrolu toho, jak je nakládáno s veřejnými prostředky. Na důslednou kontrolu toho, jak se chovají politici a jak plní své sliby. V oblasti ekonomické na důslednou kontrolu nejen ekonomické politiky vlády a plnění vládního programu, ale i  na kontrolu těch společností, které mají tu odvahu, které nabízejí své akcie na veřejném trhu. A samozřejmě, na kontrolu bankovních institucí.

    Pokud jde o pořady, domnívám se, že kromě zpravodajství, které nyní zcela kopíruje Novu, a zabývá se spíš zajímavostí než důležitostí zpráv, tak by měl vzniknout, a Jednadvacítce se to bohužel nepodařilo, a to je jeden z důvodů, proč jdu pryč, každodenní, aktuální, politicko-ekonomický diskusní pořad, kteerý by reagoval, ovšem nikoliv pouze agresívně, ale asertivně a s hlubokou odbornou znalostí věci na každodenní jevy a důležité události.

  • Ty diskuse by ale měly být doplňovány velmi kompetentně, profesionálně, hloubkově dělanými předběžnými analýzami.

    Samozřejmě! Na toto všechno se lze připravit. Protože známe program jednání parlamentu, známe program jednání vlády, víme, kdy zasedá bankovní rada. Chce to jenom vytvoření systému práce, který neexistuje, ten je ad hoc. Kontinuální sledování těchto záležitostí. Lepší vytvoření archivu, dokumentačního střediska. Které se sice snaží, ale tady slovo scanner, nevím, jestli ho někdo slyšel, nechci nikoho urazit, ale zatím se tady vystřihuje z novin a lepí se to na papír.

    Chce to daleko vyšší kompetenci těch, kteří by tyto věci měli zpracovávat. Pokoru, trpělivost, vzdělání. Snahu naučit se něčemu novému. Sebevědomí. Nehrbit se před politiky. To je velká bolest mnoha novinářů, bohužel i tady, že se cítí velmi dobře na různých večeřích a recepcích a pak si myslím, že jim chybí, byť to nikdy nepřiznají, kritický pohled na  politika.

    Já sama vím, jak je těžké oponovat premiérovi. Já sama vím, jak je těžké oponovat předsedovi parlamentu a oponovat mu fundovaně. Jenomže, já vám něco řeknu, pane Čulíku, a na to jsem upozornila své nadřízené.

    Z České televize mizí odborné zázemí proto, aby se těmto lidem kvalifikovaně oponovat dalo. Tady mizí vědomostní zázemí. Já si sama tu relaci neuplácám. To je týmová práce. Já necítím, že mám v zádech silný tým. Nemám.


    Pár konkrétních příkladů

    Lukin

    Když Britské listy přinesly před nedávnem informaci o politováníhodné epizodě s  Lukinem v ČT, byly to přesné informace. Prosím, připomeňte to znovu, s tím, že vám to říkám já. Považuju to za naprostý skandál, to, co se tady stalo.

    21. srpna 1998 byla v České republice na návštěvě delegace z Ruska, vedená předsedou zahraničního výboru ruské státní dumy panem Lukinem. Usilovala jsem o to, aby byl pozván do studia České televize. Protože tady neexistuje pevný systém zvaní hostů, že by třeba byli zváni posíláním faxů, údajně ho pozvali mí kolegové ze zahraniční rubriky. Pan Lukin do studia nepřišel. Druhý den jsem náhodou letěla se svým manželem na víkend do Moskvy a pana Lukina jsem potkala v letadle. Oslovila jsem ho, představila jsem se, zeptala jsem se ho, proč nepřišel, řekla jsem mu, že nás to velmi mrzelo.

    Pan Lukin mi sdělil, že o ničem neví. Že pozván nebyl. Tak jsme se dohodli, že on to prověří na ruském velvyslanectví a já že to prověřím v České televizi, zřejmě, že někde došlo k informačnímu šumu.

    V pondělí jsem tento problém otevřela na poradě, protože mi přijde dost závažné, když mi toto řekne ten, koho jsme chtěli pozvat do ČT. Šéfredaktor Šámal řekl, že si je jist, že pan Lukin byl pozván a že pan Lukin strašně lže. Aniž cokoliv vyšetřoval. Jen tak od stolu mi to řekl, aniž by se dotázal kompetentních osob, kteří ho měli pozvat.

    Anonymní e-mail

    Tady v České televizi se objevil mail, dostali ho vedoucí pracovníci a moderátoři. Byl anonymní. Já jsem se veřejně, na poradě, přede všemi zeptala, jestli dovnitř televize na to bude vedení České televize nějak reagovat, že mi vadí, když se tam píší takové věci. Ne. Nebude.

  • Jenže na anonymy se nereaguje.

    Vůči zaměstnancům? Vím, že se na anonymy nereaguje. Toto ale bylo tak závažné, že alespoň zaměstnancům bude slušnost říct, přátelé, víme, že se to tady objevilo, je to anonym, a hlavně: není to pravda.

  • Je pravda, že existuje-li prostředí, že vedení mlčí a odtahuje se od normálních problémů, je to pro lidi velmi demotivující přístup.

    Chtěli Zeman a Bašta porušovat zákon? ČT to nezajímá

    Jan Šula byl jmenován předsedou komise při výboru, který má provádět akci čisté ruce. Šula asi týden po svém jmenování dopisem na tuto funkci rezignoval, pak nebyl asi týden k zastižení, že je prý ohrožována jeho rodina. Minulý týden 13. října svolal Šula tiskovou konferenci. ČT na ni vůbec nebyla s kamerou. Šula tam řekl, že když s ním hovořili Zeman a Bašta o jeho funkci, jejich některé výroky byly "mimo právní úpravu". Chtěli prý po Šulovi nějaké zásahy do živých svazků. To vám cituju z agenturní zprávy. Přihlásila jsem se na poradě a říkala jsem, na mě to působí dojmem, že pan Šula se domnívá, že Miloš Zeman po něm chtěl, aby porušoval zákon. Myslím si, že to je důležité a musíme to hrát. Řekli mi, že Šuly už bylo dost. Nic se nestalo.

    Vzájemné lichocení

    Víte, co mi přijde nejstrašnější? My si tady vždycky všechno pochválíme. My, kteří se snažíme být tak pseudokritičtí. Kritizujeme Kořínková - Peltrám, Klausová v Radě ČEZu, a tak dále.

    Tak my si každý den sedneme a kromě pár drobností a jazykových problémů, které třeba někdo má, si to pochválíme. "To bylo dobrý, to bylo dobrý, to bylo dobrý, to bylo dobrý." Myslela jsem si, že kritická analýza může vznikat jen v prostředí, které je věcně kritické samo k sobě. Věcně kritické, bez osobního podtónu.

    My si to tady prostě - kromě pár drobností typu "jestliže, pakliže" všechno pochválíme.

  • Velký problém asi vyvolává ta zlořečená televizní obrazovka, viďte. Vyvolává v lidech, kteří vystupují na obrazovce infantilní ješitnost, nemyslíte? Je to škoda, je to psychologický problém... Někdo je znám a uzavírá se tedy před kritikou, myslí se, že protože vystupuje v televizi, je nejlepší...

    Infantilní lidé by na obrazovce České televize neměli mít co dělat. Ti by se tady neměli vůbec objevit. Tady by měly být vyzrálé osobnosti. Teprve až potom, až trochu vyzrají, až něco ti lidé budou umět, až budou mít nějaké jméno, by měli být puštěni na obrazovku.

  • Takže osobám velkého formátu by se obrazovka do hlavy nevrazila, myslíte?

    Myslím, že ano, ale ne v takové míře, že by kvůli ní ztráceli soudnost. Znám několik osob, kterým se to opravdu do hlavy nevrazilo.

    Andrew Stroehlein

    O tom, jak se naložilo v České televizi s Andrewem Stroehleinem, to je úplně neskutečné.

  • Co ale na tom bylo špatného? Vždyť jsem slyšel kritiku, že byl neschopný, nekomunikativní, neuměl česky, měl divné názory...

    Opět jsme u prvotního problému. Já vzhledem k tomu, že si myslím něco zcela jiného, tak odcházím. A to tam zdůrazněte, pane Čulíku.

    Myslím si, že je obrovská chyba, jestliže se Česká televize dokáže zbavit člověka, který je vystudovaný politolog v zahraničí. Umí česky, rusky, německy a samozřejmě anglicky. Zná politické systémy zemí střední a východní Evropy. A je tady najat na to, aby nás coachoval a briefoval na rozhovory s politiky. Je schopen nám zprostředkovat bez jazykové bariéry onu cennou zahraniční zkušenost, za kterou by jinak Česká televize musela platit strašně moc peněz, protože doba grantů, kdy se jezdilo zadarmo do CNN a do BBC, ta je nenávratně pryč.

    Tak tato televize s ním naloží tak, že ho pošle mezi studenty do směny. Promiňte. S tím nesouhlasím a je to jeden z důvodů, proč odcházím.

    Určitě byste se dověděl - ale nechci rozviřovat polemiku - že byl nekompetentní. Já vám mohu doložit kompetentnost pana Stroehleina. Mohu vám ji doložit mailem, který mám od generálního ředitele České televize, kde píše, že Rada České televize vyslovuje pochvalu za předvolební Jedenadvacítky. A předvolební Jednadvacítky jsou dílem Andrewa Stroehleina a jestli chce tvrdit někdo něco jiného, tak lže.

    (Rozhovor s Janou Bobošíkovou vedl ve čtvrtek 22. října 1998 Jan Čulík)


    Intelektuál a politika

    Projev prezidenta Václava Havla při převzetí čestného doktorátu na Oxfordské univerzitě, 22. října 1998

    Vysvětlovat, nikoli svádět; pokorně hledat pravdu světa, nikoli hrát si na jejího profesionálního vlastníka; probouzet v lidech jejich dobré vlastnosti včetně porozumění pro nadosobní hodnoty a zájmy nikoli se tedy nad ně povyšovat a cokoli jim vnucovat; nepodléhat diktátu veřejných nálad a masových médií, nikoli však omezovat trvalou kontrolu vlastního počínání - to všechno by měl dobrý politik budoucnosti umět.

    Pane kancléři,

    dámy a pánové,

    okolnost, že mám čest mluvit v tak slavném středisku evropské vzdělanosti, jakým je Oxford, a na tak slavné univerzitě, jakou je zdejší, mne přímo vyzývá k tomu, abych se tu zamyslel nad tématem "intelektuál a politika". Tedy nad tématem, o němž jsem nucen často přemýšlet a na které jsem často tázán.

    Především: kdo to vlastně je intelektuál?

    Navrhnu jednu z možných definic: je to člověk, který - dík okruhu svých zájmů a svému vzdělání - vnímá širší souvislosti jevů, než je běžné. Tedy člověk, který se pokouší jít pod povrch věcí, dotýkat se jejich hlubších významů, vazeb, příčin i následků, vidět je jako součásti větších celků. Ale nejen to: je to člověk - aspoň podle definice, kterou tu teď pracovně navrhuji - který právě proto, že vnímá širší či hlubší souvislosti jevů, pociťuje širší či hlubší odpovědnost za svět.

    Patří takto definovaný intelektuál do politiky?

    Neodvážil bych se říct, že do ní patří. Taková formulace by totiž vyvolávala dojem, že - podle mne - je každý intelektuál povinen se věnovat politice. Něco takového tvrdit nebo žádat by byl samozřejmě nesmysl. Politika klade na člověka rozmanité další a jen jí vlastní nároky, které někdo splňuje a někdo nikoliv, a to nezávisle na tom, do jaké míry je či není intelektuálem. Ale nejen to: nikoho na světě nelze nutit, aby se police věnoval; té se věnují a vždycky budou věnovat jen ti, kteří se jí věnovat sami chtějí, a tak to je v pořádku.

    Tvrdím něco jiného: intelektuál - definován tak, jak jsem ho před okamžikem definoval - by měl být v politice ze zásady vítán, politika by se ho neměla štítit a on by se neměl štítit jí. A to z důvodu velmi prostého: nikdy dosud nebylo v politice víc třeba lidí, kteří vnímají, chápou a tak či onak prožívají obecné souvislosti jevů, než právě dnes. Vždyť poprvé v dějinách lidského rodu žijí všichni lidé této planety v prostoru jediné globální a veskrze propojené civilizace, která je jako celek ohrožována mnoha velmi vážnými a rovněž navzájem propojenými civilizačními nebezpečími. Kdy jindy, než právě v takovém okamžiku, jsou v politice zapotřebí především lidé, kteří pociťují odpovědnost za svět jako celek? Vždyť dnes téměř jakékoli politické rozhodnutí, byť by se na první pohled týkalo jen nemnoha lidí či mělo jen velmi omezený, dílčí a krátkodobý význam, může mít svůj nepřímý vliv na obecný osud lidského rodu!

    Jsem hluboce přesvědčen, že svět potřebuje dnes víc, než kdy dosud, politiky vskutku vzdělané, hloubavé a především statečně a velkoryse myslící i na to, co je daleko za hranicemi jejich bezprostředního vlivu, a to jak v ohledu prostorovém, tak časovém. Politiky, kteří by byli vskutku schopni a ochotni překročit horizont svých vlastních mocenských zájmů či dílčích zájmů svých stran i svých států a chovat se opravdu tak, jak to vyžadují základní zájmy dnešního lidstva. To znamená tak, jak vy se měli chovat všichni, a to bez ohledu na to, že většina ostatních se tak beztak chovat nebude.

    Jsem předsvědčen, že takový typ politiků dnešní globálně propojený a globálně ohrožený svět potřebuje tím spíš, že ho různými důsledky svého vlastního civilizačního rozvoje téměř systematicky hubí: vždyť nikdy snad nebyl sám pobyt v politice tak závislý na daném okamžiku a na okamžité náladě veřejnosti či médií, a nikdy tedy nebyli politici tak silně tlačeni do náruče veskrze krátkodobých, a proto začasté i veskrze krátkozrakých ohledů a zájmů! Občas se mi zdá, jako by mnozí politici byli nuceni žít od večerních televizních zpráv, které jejich politické bytí tak či onak nabídnou publiku, k rannímu průzkumu veřejného mínění, který tak či onak ovlivní způsob, jakým budou další večer televizí předvedeni. Nejsem si jist, že dnešní éra masových médií usnadňuje vznik a růst takových politiků, jakým byl například Winston Churchill; spíš bych o tom pochyboval, i když výjimky jsou samozřejmě vždy možné.

    Shrnuji tedy; čím méně dnešní doba přeje politikům, kteří myslí v dlouhodobých perspektivách a vskutku globálně, a čím víc právě dnešní doba takové politiky potřebuje, tím víc by měli být intelektuálové - aspoň ti, kteří odpovídají mé definici - v politice vítáni a podporováni. Podporovat by je mohli mimo jiné ti z ostatních, kteří z těch či oněch důvodů se sami nikdy na politickou dráhu nevydají, ale kteří s těmi prvními souhlasí, anebo aspoň sdílejí étos jejich počínání.

    Slyším námitku, která se v tomto okamžiku nabízí: politik je přece volen, lidé volí toho, kdo myslí stejně jako oni, a ten, kdo se chce v politice uplatnit, musí brát tudíž ohled na obecný stav lidské mysli, respektovat perspektivu, v ní vidí různé věci jako takzvaní řadoví voliči, sdílet ji s nimi a rozvíjet ji. Politik tedy - ať už chce či nechce - musí být tedy spíš zrcadlem či ztělesněním převládající nálady či momentálních dílčích zájmů, než nějakým zvěstovatelem nepopulárních pravd či uskutečňovatelelm něčeho, co snad může být v zájmu budoucího osudu lidstva jako celku, co však rozhodně většina těch, kteří ho mají zvolit, za svůj aktuální zájem nepovažuje, ba co může považovat dokonce za jeho ohrožení.

    Nemyslím si, že by bylo správné přijmout toto tvrzení jako nějaké nezpochybnitelné dogma. Domnívám se dokonce, že něco takového učinit by znamenalo v jistém ohledu popřít sám původní a dobrý smysl politiky. Tím totiž - aspoň podle mého hlubokého přesvědčení - není jen a jen uskutečňovat momentální vůli občanů, ale naopak získávat občany pro vlastní a třeba i nepopulární představy, tato představy jim vysvětlovat a obhajovat je před jejich zraky. Ba šel bych ještě dál a odvážil bych se říct, že úkolem politika je mimo jiného i přesvědčit voliče, že jsou věci, které on vidí či vnímá lépe než oni, a že právě proto mu mají dát svůj hlas. To znamená delegovat na něj některé starosti, které oni z různých důvodů nemají či mít nechtějí, ale které někdo mít musí, někdo, kdo je na sebe bere tak říkajíc za ně.

    Samozřejmě: přesně takto argumentují všichni svůdci davů, potenciální tyrani či fanatičtí političtí zaslepenci; takto ostatně svého času argumentovali i komunisté, když sami sebe povýšili na nejosvícenější složku populace a vyhradili si z titulu své domnělé osvícenosti právo svobodně vládnout ostatním.

    Proto bych se odvážil nabídnout vám k posouzení toto tvrzení: skutečné umění politiky je umění získat lidi pro dobrou věc, byť třeba z hlediska dílčích a okamžitých zájmů pro ně velmi nepříjemnou, ale zároveň nezablokovat ani jednu z tisíce možností, jak průběžně kontrolovat, že jde skutečně o dobrou věc a to že se jménem jakési iluze obecného budoucího prospěchu nestrhávají důvěřiví lidé do katastrofy zvané všeobecná podpora nesmyslu.

    Nutno říci, že jsou intelektuálové, kteří se vyznačují velmi zvláštní schopností přesně takovéto zlo páchat. To znamená postavit pyšně svůj intelekt a s ním i sebe sama nad ostatní intelekty a lidské bytosti a sdělit svým spoluobčanům, že něchtějí-li pochopit skvělost toho či onoho intelektuálního projektu, který je jim nabídnut, pak tomu tak je jen a jen proto, že jsou zabednění a dosud nedorostli výšin, v nichž se pohybuje navrhovatel daného projektu. Myslím, že prokazovat historickou nebezpečnost tohoto též intelektuálního nebo kvasiintelektuálního postoje není po všem, co jsme ve dvacátém století prožili, nikterak těžké: stačí si všimnout, kolik intelektuálů stálo u zrodu různých moderních diktatur! Vždyť téměř žádná se bez jejich asistence či přímo vedení neobešla!

    Čili: vysvětlovat, nikoli svádět; pokorně hledat pravdu světa, nikoli hrát si na jejího profesionálního vlastníka; probouzet v lidech jejich dobré vlastnosti včetně porozumění pro nadosobní hodnoty a zájmy nikoli se tedy nad ně povyšovat a cokoli jim vnucovat; nepodléhat diktátu veřejných nálad a masových médií, nikoli však omezovat trvalou kontrolu vlastního počínání - to všechno by měl dobrý politik budoucnosti umět.

    A zdá se mi, že intelektuálové by měli ve světě takovéto budoucí politiky působit v podstatě dvojím způsobem: buďto jako ti, kteří na sebe bez pocitu hanby či zašpinění vezmou politickou funkci, aby v ní dělali to, co považují za správně, a nikoli jen to, co je třeba dělat, aby si ji udrželi, nebo jako ti, kteří politické moci trvale nastavují zrcadlo a kontrolují, že ti první slouží skutečně dobré věci a nezačínají do hezkých slov balit svinstvo, jak se to v posledních stoletích už tolika intelektuiálům v politice stalo.

    Vážení přátelé,

    v Oxfordu žije a působí jeden skvělý intelektuál, s nímž už po léta debatuji na téma "intelektuálové a politika". Zajisté chápete, že i z tohoto důvodu jsem se dnes musel na chvíli znovu vrátit k tomuto tématu.

    Děkuji za velkou poctu, které se mi dnes dostalo, i za pozornost, s níž jste mne vyslechli navzdory mé skutečně pramálo oxfordské výslovnosti.

    Václav Havel


    Havel zaútočil na "krizi solidarity" na Západě

    The Scotsman, 22. října 1998

    Václav Havel, prezident České republiky a aktivista za lidská práva včera vášnivě zaútočil na kult sobectví a na chronickou "neschopnost" Západu zabývat se konflikty, které se odehrávají na samotném "zadním dvorku" Evropy.

    Jako disidentský dramatik po většinu komunistické éry v Československu, Havlova filozofie pro přežití byla "žít v pravdě" a pracovat pro "obnovení hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita a láska".

    V kapli Glasgow University, aniž by se už musel obávat mluvit otevřeně, Havel to řekl ve svém projevu při přijímání čestného doktorátu zcela přímo. "Po devíti letech ve vysoké funkci mám pocit, že jeden z velkých problémů dnešního světa je krize solidarity... Nemyslím tím pouze velmoci či vyspělé západní demokracie. Já tím myslím i své spoluobčany v České republice. I v mé zemi po desítiletích přikrčeného života pod komunistickou diktaturou ... můžeme pozorovat prazvláštní lhostejnost a apatii k osudu druhých."

    Václav Havel (62) byl na čtyřdenní oficiální návštěvě v Británii a stále ještě nebyl úplně zdráv po onemocnění bronchitidou, poté, co za posledních osm měsíců musel jít pětkrát do nemocnice. Požadoval, aby se stala solidarita základem všech demokratických společností: "Čína je mocná země, velký obchodní partner, prostor velkých příležitostí pro investice. Nač to komplikovat starostí například o postavení disidentů v Číně. Nač to komplikovat starostí o duchovní autonomii Tibetu, nač to komplikovat starostí o mezinárodní postavení Tchajwanu. To je, prosím pěkně, velmi rozšířený názor nejen v různých jiných zemích, ale i v mé, a i mezi politiky, nikoliv tedy jenom mezi těmi průmyslníky."

    Později, v místnosti obložené dubovými deskami, popřel Václav Havel, že mínil své poznámky jako ránu přes prsty svému hostiteli Tonymu Blairovi, že během nedávné cesty do Číny tam otevřeně nekritizoval porušování lidských práv.

    " Z  rozhovorů s Tony Blairem jsem pochopil, že o otázce lidských práv hovořil ... jestliže hovořil o všech aspektech nebo jak důrazně se o tom zmínil, mi nepřísluší posuzovat."

    Ale Havel, člověk, který se stal prezidentem neochotně a který daleko raději pobývá ve společnosti rockových hudebníků jako je Iggy Pop a Mick Jagger, se nevydal do Británie s cílem ji kritizovat, ale poděkovat nám za podporu vstupu ČR do NATO v dubnu a do Evropské unie někdy po roce 2003.

    Poté, co bylo Československo okupováno nacistickým Německem a posléze sovětským Ruskem, Češi se usilovně snaží o vstup do Severoatlantického společenství a "bránit určité hodnoty proti celé řadě vznikajících hrozeb", i když Havel popírá, že by byla tato snaha založena na neustále se navracejícím strachu z ruského expanzionismu.

    Avšak, prezidentova vřelá podpora pro vstup do této šestnáctičlenné aliance nešla příliš dohromady s jeho nedávnou ostrou kritikou, pronesenou ve Spojených státech, kdy láteřil prot Západu za to, že ohledně krutostí páchaných v Kosovu "jedná až pět minut po dvanácté".

    Havel uvedl, že to nemyslel tak, že by chtěl vyslat proti Srbsku rakety s plochou dráhou letu. "Ale jsem přesvědčen, že v takovýchto konfliktech jde o chronické onemocnění. Uvažování o konfliktech přichází příliš pozdě, a proto cena, která musela být zaplacenma, je tisíckrát vyšší, a to v životech i ve finančních prostředcích, než jak by tomu bylo, kdyby beznadějně ... hrozící konflikty byly studovány a zastaveny dříve."

    Havlovy poznámky přišly zrovna v tutéž dobu, kdy ministerský předseda Tony Blair uvažuje o tom, že Británie přestane namítat proti vytváření obranných struktur Evropské unie, i když Británie stále nechce zakládat "evropskou armádu". Český prezident popřel, že Blairova nynější podpora pro společnou obrannou politiku je důsledkem jejich nedávné schůzky.

    Prezident-filozof byl podivně nesvůj, když hovořil o demokracii a lidských právech. Neustále si hrál s kravatou a zdálo se, jako by přemýšlel nahlas, když se díval z okna, jakoby chtěl od sebe odmrštit pozornost.

    Jeho zázemí - narodil se 5. října 1936 v bohaté rodině čelného pražského podnikatele - nebylo "ve státě dělníků" výhodou. Musel překonat byrokratické překážky, než mu dovolili studovat na ekonomické fakultě ČVUT v roce 1955.

    O pět let později začal pracovat jako jevištní technik v avantgardním Divadle na zábradlí, kde byly inscenovány jeho první hry a kde se seznámil se svou první manželkou Olgou.

    V roce 1975 kritizoval Havel proces "normalizace" po invazi do Československa v roce 1968, kdy sovětské tanky zlikvidovaly Pražské jaro a napsal otevřený dopis dr. Gustávu Husákovi, v němž uvedl, že jeho vláda je založena na strachu.

    I když tehdy nebyl zatčen, v roce 1978 zahájil svůj pětiletý vězeňský trest.

    Jeho myšlenky jako členy disidentské skupiny Charter 77 pronikaly do společnosti a inspirovaly milióny, kteří byli naplněni tichým hněvem proti komunismu.

    Ale od té doby, co se před devíti lety stal Havel hlavou státu a stál u obtížného zdroje demokracie, byl donucen být svědkem rostoucí apatie ve svém utlačovaném národě. S politováním byl svědkem rozpadu Československa v roce 1992. Ještě loni hovořil Havel o tom, že jsou nyní Češi přesvědčeni, že moc je znovu "v rukách nedůvěryhodných osob, jejichž hlavním zájmem je jejich osobní kariéra".

    V důsledku svých morálních postojů má dr. Havel stále nové politické nepřátele. Bývalý ministerský předseda Václav Klaus omezil jeho roli víceméně na formální funkci a později se prezident nemohl účastnit koaličních rozhovorů.

    Tento morální bojovník však má dosud obrovský vliv v zahraničí a široce se mu přisuzuje zásluha, že vyhrál kampaň za přičlenění ČR do Evropy a do NATO.

    Na nedávné tiskové konferenci ve Spojených státech, kdy byl prezident Clinton skoro úplně ponořen do skandálu s Lewinskou, podpořil Havel amerického politického představitele. Na dotaz, zda to bylo nepříjemné, uvedl Havel: "Zdá se mi, že možná zde směšujete dvě věci: na jedné straně odvahu trvale zastávat určité občanské postoje, bez ohledu na důsledky, a na druhé straně otázku, jestli někdo byl či nebyl věrný své manželce."

    Pro Clintona byla tato morální autorita podporou, pro Čechy je životně důležitá. Vysokoškolský učitel na Glasgow University Jan Čulík poukazuje na to, že Havel "hrál v poslední době pro Čechy roli mučedníka, kristovské postavy. Tím, že trpěl za hříchy, spáchané svými spoluobčany za komunismu, Havel sňal z Čechů hříchy jejich vlastní kolaborace."

    Není překvapivé, že hovor o tom, kdo v budoucnosti nemocného prezidenta nahradí, je tabu.

    Havel vzpomíná na pomoc Skotů

    Dík od starého přítele

    The Herald, Glasgow, 22. října 1998

    Disident, který se stal prezidentem, Václav Havel, včera pochválil Skoty, kteří ho podpořili v jeho boji proti komunismu.

    Bývalý dramatik navštívil Skotsko, aby zde obdržel čestný doktorát filozofie z University of Glasgow - téměř deset let poté, co mu byl titul poprvé udělen.

    Během šedivého, deštivého dne vyjádřil prezident své potěšení, že se konečně dostal do Glasgow, a hovořil o tom, jak mu pomohla podpora lidí ve Skotsku.

    Také apeloval na Skoty, aby neignorovali porušování lidských práv, k němuž dochází v jiných částech světa, zejména v Číně, v Tibetu a na Tchajwanu.

    Dr. Havel (62) obdržel čestný doktorát od univerzitního kancléře, Sira Williama Frasera, po projevu, který v nabité univerzitní kapli přednesl profesor J Michael Kirkwood, profesor slovanských jazyků a literatur.

    Profesor Kirkwood uvedl: "Václav Havel je člověk, jehož přirozená slušnost, síla vůle, humanismus a odvaha jsou prostě příkladné. Člověk jako Václav Havel je inspirací nejen pro své spoluobčany, ale pro nás pro všechny."

    Dr. Havel, který se narodil v Praze v roce 1936, je autorem her, které zesměšňovaly totalitní systém vlády.

    I když bylo jeho dílo v Československu po roce 1969 zakázáno, jeho činnost proti komunistickému režimu pokračovala a byl několikrát vězněn za "podvracení republiky". Nejdéle pobyl ve vězení v letech 1979 - 83.

    V roce 1989 byl zvolen prezidentem Československa a v roce 1993 prvním prezidentem České republiky. Znovu byl zvolen prezidentem letos v lednu.

    Dr. Havel byl doprovázen na ceremonii udělování čestného doktorátu svou manželkou, Dagmar Veškrnovou, s níž se oženil loni poté, co jeho první žena Olga zemřela v roce 1996. Jeho druhá žena byla populární divadelní, televizní a filmovou herečkou.

    Prezident, který je na čtyřdenní návštěvě v Británii, poděkoval univerzitě za "solidaritu", která mu a jeho zemi byla projevena udělením čestného titulu. Dodal: "Rád bych také poděkovat této univerzitě za pozornost, kterou věnuje slovanským a českým studiím."

    Konstatoval: "Čestný doktorát mi byl udělen před dlouhou dobou, v éře komunismu v mé zemi.

    Celkem jsem strávil ve vězení více než pět let. Ale je docela možné, že bych tam býval strávil více než deset let, kdyby nebylo velké mezinárodní podpory, které se mi dostalo."

    Havlovi, kterého nedávno propustili z nemocnice, dovolili lékaři cestovat do Británie teprve den před jeho odletem z Prahy, ale český prezident nejevil během ceremonie žádné známky nemoci. K přítomným promluvil prostřednictvím tlumočnice.

    Zdůraznil, že jednou z největších sil na světě je lidská solidarita.

    "Když přemýšlím o dnešním světě a o hrozbách, kterým musíme čelit, jsem přesvědčen, že nejvýznamnějším cílem je zrekonstruovat solidaritu, bez ohledu na víru či přesvědčení, barvu či filozofii," uvedl.

    Po včerejší ceremonii cestoval Havel s manželkou do severovýchodního Skotska, kde se nedaleko Aberdeenu setkali s královnou matkou a s princem z Walesu.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|