úterý 16. března

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Britský tisk o Václavu Havlovi:
  • Havel - Revolucionář zmačkaného sametu (Guardian) Komentář:
  • Guardian o Havlovi (Jan Čulík) Hudba, kultura a mnohem víc:
  • Zemřel Yehudi Menuhin Jsou české zákony spravedlivé?
  • Dál o lustracích: odpověď anonymovi (Štěpán Kotrba) Sdělovací prostředky:
  • Internetová žurnalistika - náhradní komunikace nebo něco víc? (Jan Martinek) Sport a lidské nasazení:
  • Maratón v Los Angeles - pokračování reportáže (Jiřina Fuchsová) Oznámení:
  • Vyšel časopis Hurontaria - březen 1999 Děti Země:
  • Výstava "Konec dioxinu v České republice" je ve Zlíně

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Co je nového v České republice

  • V Českém rozhlase asi nedojde ke změnám a poněkud neumělé vysílání Radiožurnálu se asi nezlepší? Na konečně uspořádaný konkurs na funkci nového generálního ředitele Českého rozhlasu se přihlásilo nejméně 23 osob. Asi polovina z nich pracuje v samotném rozhlase. Rada po ukončení nynějšího funkčního období se jaksi neměla k vypsání nového konkursu, ale pak oznámil nynější ředitel ČRo Vlastimil Ježek, že odchází. Rada předtím rozhodla, že nebude hledat budoucího ředitele ČRo pomocí výběrového řízení, ale jednání o koncepci vedení rozhlasu do roku 2005 zahájí rovnou s Ježkem. Je to podivné, že původně nechtěla konat nový konkurs. - Mezi novými uchazeči je současný programový ředitel ČRo Josef Havel. Josef Havel se podílel "na vypracovávání budoucí strategie se v programové oblasti". Konstatuje: "Bývalo by bylo nejlepší, kdyby se přihlásil současný generální ředitel. Vzhledem k tomu, že se rozhodl konkursu neúčastnit, tak jsem se (přihlásil já)," řekl Havel. - Takže zůstane v ČRo všechno při starém?

  • Ministr financí a místopředseda ČSSD Ivo Svoboda ztratil podporu středočeské organizace strany a nemusí být zvolen ani do vedení ČSSD ani možná nezůstane ve funkci ministra financí. (Podle některých pražských pozorovatelů je Ivo Svoboda jedním z nejméně efektivních ministrů Zemanovy vlády.) "Za udržení Iva Svobody v ministerské funkci patrně bojuje jeho nejbližší spolupracovnice Barbora Snopková," napsalo podle ČTK včerejší Právo, a je to dobrý příklad, jak se vytvářejí fámy. Právo vůbec nemělo zveřejnit informaci, kterou nemá potvrzenu, a musí do ní dávat slovo PATRNĚ a je s podivem, že tak podřadný výrobek cituje i ČTK. - Před časem se na mě s podobným přístupem obrátil jeden český novinář. Vyjádřil podezření, že určitý činitel rozkradl nějaké milióny. "Pane Čulíku, zatelefonujte mu, a zeptejte se ho, zda je skutečně rozkradl. On to popře a vy pak zveřejněte v BL titulek "X.Y. popírá, že rozkradl milióny." A lidi si už udělají vlastní závěr. - Takhle se ale přece nedá jednat!

  • Sociální demokracie je podle místopředsedy Zdeňka Škromacha "schopna spolupracovat s každou reálnou politickou silou". Podle Zemanovy zprávy pro dubnový sjezd by ČSSD měla v budoucnu počítat s různými formami spolupráce s ODS, KDU-ČSL, a reformovanou KSČM. Prý je však KSČM voličsky největší soupeř sociální demokracie. - Naopak Steven Saxonberg v tomto příspěvku dosti přesvědčivě argumentuje, že se ČSSD i ostatním stranám čeští nereformovaní komunisté velmi dobře hodí, protože splňují pro ně potřebnou roli strašáka. Že výhodnou roli odstrašujícího činitele, kterou hraje na politické scéně KSČM, nedokázaly v důsledku svého amatérismu české politické strany využít, je jiná věc, argumentuje Saxonberg.

  • Trpká zkušenost z okupace českých zemí nacistickým Německem, která začala 15. března 1939, včera před 60 lety, byla podle prezidenta Václava Havla jedním z důvodů, proč tak silně pro ČR prosazoval vstup do NATO. Připojením k alianci se spojencem ČR stává i současné Německo; 15.březen 1939 se ale nesmí vytratit z paměti českého národa, uvádí prezident v prohlášení k tomuto výročí. Havel si myslí, že obě světové války by možná nemusely být, kdyby existovala v dané době Severoatlantická aliance. - Je asi dobře, že ČR vstoupila do NATO, pokud to nebude Českou republiku stát nesmyslné množství peněz (v západním tisku se objevují názory, že americkou vládu přesvědčovaly o rozšíření NATO do střední Evropy hlavně zbrojovky, chtivé nových vojenských zakázek) - jenže pořád nejsem přesvědčen, že budou občané západních zemí skutečně ochotni nasazovat svou kůži a prolévat svou krev, bude-li České republice hrozit nová okupace. Vždyť o rozšíření NATO do střední Evropy třeba v Británii nikdo neví a nijak se o tom veřejně nedebatovalo. Zajímavá je také pořád ta otázka, proč není v NATO ani Rakousko, ani Finsko, přestože Finsko proti Rusům bojovalo, když to bylo zapotřebí, aby uhájilo svou nezávislost, a Československo ne. (JČ)

    Miloš Kaláb poslal k 60. výročí nacistické okupace Československa tento text:

    Proč jsou pořád války? Povzdech

    Je tím vinna smrtelnost lidí. Stará generace, která válku poznala, musí zemřít, aby daleko lepší válku mohli vést mladí, kteří napraví všechna příkoří, k nimž došlo ve válce minulé. Když tak čtu různé oslavné články ke vstupu ČR do NATO, nemohu nevzpomenout na Malou dohodu před druhou světovou válkou. Zaručovala demokracii a bezpečnost Československé republiky od Jasiny až do Aše. Bylo mi v r. 1939 deset roků a pamatuji na hákové kříže, pláč lidí nad zradou Západu, tedy Anglie a Francie. Žili jsme v protektorátu a po válce byla republika o Podkarpatskou Rus menší. Za to se za války i po ní značná část národa upnula na Východ. Kdo by se jí divil - odtud nikdy nepřišli agresoři a tak se slavilo, že nyní je naše bezpečnost zaručena na věčné časy. Přišel rok 1968 a přišli agresoři. Z Východu. Takže se kyvadlo vrátilo nebo se kolo otočilo ještě za mého života, tohle mnoho lidí nezažilo. Republika je pouze malou částí toho, co představovala před válkou a ještě i po ní, ale opět se slavnostně řeční a píše.

    To, že problémy v Jugoslávii neřeší OSN nýbrž NATO, a že se chystá útočit na nečlenské území 'obranná organizace', neslibuje moc dobrého do budoucna. Další kolo tohoto cirkusu už neuvidím a myslím, že nebude oč stát. Pokrok se projevuje nejen v biotechnologii ale také ve zbraních. A v přístupu lidí k ozbrojenému boji. Kanadská vláda uvolňuje dosti velkou částku na vývoj bojové podprsenky pro ženy v první linii. Ty bojovnice dělají z každé ženy potenciální bojovnici, takže k čemu nějaké konvence na ochranu žen, dětí a starců? To jen jako připomínka, že se nedá zjistit, zdali mrtvé ženy při ozbrojeném střetu budou náhodné oběti nebo vojačky. Koho to ale zajímá? Staří vymřou a nebudou do toho mluvit.


  • Ministr vnitra Václav Grulich odmítl tvrzení Jana Rumla, podle něhož "významné funkce svého úřadu obsazuje lidmi s komunistickou minulostí a že se snaží paralyzovat činnost Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu" Podle Grulicha, jmenoval většinu současných vedoucích pracovníků úřadu do funkcí ještě Ruml v době, kdy byl ministrem. (BL mají zase i informace, že prý Ruml řídil ministerstvo ideologicky a bez potřebných odborných znalostí. Konec konců, ani to nepřekvapuje, jen pohlédněme na to, jak Ruml dodnes blokuje českou politickou scénu a zabraňuje vytvoření rozumnější koalice, která by snad byla schopna řešit naléhavé hospodářské problémy ČR.) 22 nynějších vedoucích pracovníků MV jmenoval Ruml, šest jich jmenoval ministr Cyril Svoboda. Zbývajících sedm, z nichž pět působilo na ministerstvu již za Jana Rumla, bylo jmenováno současným ministrem Václavem Grulichem. Pouze dva byli přijati nově," uvedl Grulichův mluvčí. Grulich ovšem neuvedl, zda tito lidé náhodou nepracovali na MV před rokem 1989. A vadilo by to, kdyby byli třeba odborníky na otisky prstů? - Pokud Grulich brání činnosti Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu, kolik komunistických zločinců bylo odsouzeno do vězení za ministrování Jana Rumla?

  • Mužsky šovinistická reklama na internetu pro Z-Market. Tento internetový supermarket se inzeruje na některých webových stránkách těmtito vůči ženám blahosklonně arogantními mužskými slogany: Ukažte své manželce, že internet není nesmysl. Ukažte své manželce, že se na internetu dá nakupovat. Ukažte své manželce Z-Market. Zrovna šla kolem počítače s tímto bannerem má britská manželka, ředitelka počítačové firmy a nemohla dost dobře věřit svým očím, že někdo v dnešní době zveřejňuje takto urážlivé výroky. Máte si to prý, pánové, strčit kamsi. (No, ale jinde na světě je to ještě horší, v islámských zemích musejí ženy chodit od hlavy k patě zahaleny a v Afghánistánu jim usekávají ruce, když chtějí jít do školy nebo do práce. Takže v ČR v tomto ohledu není zas tak zle, ve srovnání s Afghánistánem...) - Hovořil jsem o této reklamě také v jednom svém kursu, kam chodí i jedna univerzitní učitelka - historička, a ta konstatovala, že tak před čtvrt stoletím se takovéto nehoráznosti vyskytovaly i v Británii. - Znamená pohlavní vybavení muže, že nemůže chodit nakupovat, anebo naopak pohlavní vybavení ženy ji předurčuje k nakupování? Mohl by nám to Z-Market vysvětlit? (JČ)

  • Komunisté navrhli snížit do roku 2005 týdenní pracovní dobu ze současných 42,5 hodiny na 35 hodin a zachovat přitom výši reálné mzdy. Skoro všechny ostatní strany v parlamentě to odmítly. Argumentují, že při panující ekonomické recesi nelze snižovat nezaměstnanost způsobem, který zdražuje pracovní sílu.     Zavedení pětatřicetihodinového pracovního týdne plánují některé evropské země. Chtějí tak snížit nezaměstnanost, která mnohde přesáhla 11 procent. Od příštího roku má taková pracovní doba měla platit pro francouzské podniky s více než 20 zaměstnanci. Od roku 2002 ji chce Francie zavést všeobecně. Snížit pracovní dobu ze 48 na 35 hodin týdně chce také italská a německá vláda. - Někdo by měl prostudovat, proč v těch zemí zvýšení nákladů na pracovní sílu ekonomiku neohrozí. Nebo ohrozí? - A co takhle snížit počet pracovních hodin týdně spolu i s platy. To by asi bylo velmi nepopulární, nebylo by to ale spravedlivé vůči těm desetitisícům či statisícům lidí, kteří jsou nikoliv z vlastní viny nezaměstnaní? Nemá vlastně v hospodářské krizi a při vysoké nezaměstnanosti každý zaměstnaný pracovník pociťovat určitou odpovědnost vůči svým nezaměstnaným bližním? Nebo se to tak nemá brát?

  • Je poslanec Jiří Payne "pain" (otrava?) Josef Schrabal zveřejnil v Newyorských novinách na tomto místě reportáž s fotografiemi z návštěvy Jana Kavana v New Yorku.

  • O geneticky modifikovaných potravinách. Přesto, že po nedávné kontroverzi, týkající se zpráv, že geneticky modifikované potraviny pravděpodobně poškodily zdraví zkoumaných krys, se zapřísahala britská vláda, že výrobu geneticky modifikovaných potravin nijak omezovat nebude, v těchto dnech vyšlo najevo, že uzavřela s čelnými firmami z tohoto průmyslového sektoru dohodu o dočasném moratoriu a o kontrole šíření geneticky modifikovaných potravin. (Například budou muset být geneticky modifikované potraviny jasně pro spotřebitele v obchodech označeny.) - Jedna čtenářka píše: Pokud Vas zajimaji genove technologie (firmy a produkty), webova adresa je: www.genengnews.com

    . Minuly tyden jsem byla na jednom skoleni, kde vystupoval odbornik z ceskeho Ministerstva zemedelstvi. Ptala jsem se na geneticky modifikovane potraviny. Na zakonu, ktery by mel jejich uziti upravit, dela pry Ministerstvo zivotniho prostredi uz nekolik let. Myslim, ze pokud na  miste ministra vydrzi Kuzvart, tak zakon moc mirny nebude.

  • Havel dostane doktorát ve Winnipegu. Na této stránce má Mirek Kolár Zajímavosti z Kanady a mezi jiným tam informuje i o tom, že Havel dostane 28. dubna čestný doktorát University of Manitoba ve Winnipegu,.

  • Dotuje česká vláda z peněz českých daňových poplatníků Evropskou banku pro obnovu a rozvoj? Má-li banka BERD vlastnický podíl v České spořitelně, pokud jiný podílník ve spořitelně, totiž český stát, do této banky na její záchranu strká nyní velké finanční částky, totéž přece musejí učinit i ostatní podílníci, včetně banky BERD. Pokud to neučiní, dává česká vláda část těchto peněz přímo do kapsy banky BERD. Čím to, že banka BERD, jak se zd, tyto peníze od české vlády mlčky přijímá a v ČR si toho dosud nikdo nevšiml? - Čtěte o tom článek Františka Nepila v tomto vydání BL.

  • Vyšlo páté číslo časopisu Tramvaj Načerno.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Václav Havel - Revolucionář zmačkaného sametu

    Herec, vězeň, lidový hrdina, který pomohl svrhnout komunisty, pak šéf státu. Avšak list Guardian shledává, že je český prezident - navzdory úspěchům a nové manželce - jaksi v nesnázích ve své roli a že je zklamaný ze své země.- Tento profil Václava Havla vyšel v deníku Guardian v sobotu 13. března 1999.

    Václav Havel se směje, když vzpomíná, jak se před dvanácti lety, jako disidentský český vlastenec, zastavil ve vzrušeném davu v ulicích Prahy, který čekal na Michaila Gorbačova. Havel šel se psem na procházku a zapomněl na to, že "car glasnosti" (to je Havlův výraz) má přijet na gala představení v Národním divadle, což bylo kousek od jeho bytu.

    Havel se včlenil do davu a bylo mu líto spoluobčanů. Byl červenec 1987, dva roky před pádem komunismu. "Zdálo se, že si mysleli, že je Gorbačov přijel osvobodit," napsal o několik dní později. Ale když se objevil sovětský prezident, obklopený tělesnými strážci, Havlovi ho bylo líto. Havel byl jen jednou tváří mezi stovkami lidí a sovětský šéf státu ho neznal, ale náhle se jejich zraky spojily a Gorbačov se na Havla usmál. Havel - překvapilo ho - Gorbačovovi zamával. "Šel jsem pak se psem domů a snažil jsem se analyzovat své reakce. Moje poslední překvapení je, že vůbec nelituju, že jsem na Gorbačova tehdy tak stydlivě zamával."

    Nyní, ze zpětného pohledu z nádherné prezidentské kanceláře v Praze je bývalému disidentovi charismatického Rusa, který byl ochoten se hned usmívat, ještě víc líto. Gorbačov opravdu osvobodil Československo, ale zároveň tím zlikvidoval vlastní moc. "Je to tragický hrdina, který udělal mnoho dobrého, i když to nechtěl," říká Havel. "Myslel si, že jestliže nadzvedne víko vařícího se hrnce o dva centimetry, unikne z něho pára. Namísto toho víko odletělo."

    O čtyři roky později, v srpnu 1991, byl Gorbačov svržen v puči, který byl konečnou ranou sovětskému impériu. Nyní je Gorbačov na ulici a Havel má moc. Příští měsíc pojede do Washingtonu a bude se tam účastnit ceremonie na počest včlenění České republiky do NATO, což dříve býval velký nepřítel vojenské aliance onoho impéria, Varšavského paktu, jehož bylo Československo klíčovou součástí.

    Avšak existuje mnoho Čechů, kteří dávají svému vlastnímu prezidentu nálepku "tragického hrdiny". Vidí jako vězně člověka, který zastává prezidentský úřad stále ještě téměř deset let poté, co poprvé vstoupil na Pražský hrad, člověka, který opakovaně tvrdil, že raději chce krále připravovat, než aby byl sám králem.

    Havel byl jejich nejlepší současný dramatik, ale už víc než deset let nenapsal pro divadlo ani řádku. Opakovaně dostává žádosti, aby psal filmové scénáře, ale musí je odmítat. A přesto zůstává ve své pozlacené kleci nejen proto, že se mu to začalo líbit, ale také proto, že si většina Čechů přeje, aby byl v prezidentském úřadě. Havel je už nyní vládcem, který je ve střední Evropě od doby, kdy se komunismus rozložil, nejdéle ve funkci.

    Havel je oblečen s pečlivou formálností ve sportovním saku s ponožkami, které se hodí ke kapesníku v jeho horní kapse. Vypadá neočekávaně fit po dvou letech velmi špatných zdravotních zpráv. Pětkrát se dostal blízko k smrti. Měl rakovinu plic, bronchiální zápal plic, otravu krve a velmi znepokojivým způsobem se mu zvýšil tep. V současnosti je však téměř úplně v normálním zdravotním stavu.

    I když jeho obliba poklesla v roce 1997, když se oženil s herečkou, mladší, než je on, méně než rok poté, co zemřela jeho velmi milovaná manželka, stále ještě není v České republice nikdo tak populární jako je Havel. Jeho klidná a důstojná reakce, když Slováci trvali na tom, že se od Čech odtrhnou a utvoří nezávislý stát, vytvořila v Čechách atmosféru národní tolerance, která zabránila násilí. Havlovi se podařilo nasměrovat Českou republiku směrem ke vstupu do Evropské unie a do NATO. Sympatie a respekt, které Havel vyvolává v zahraničí, dávají Čechům pocit hrdosti.

    "Lidé ho vidí jako poslední zbývající hodnotu v České republice a ať už udělal jakékoliv chyby, musíme ho podporovat," konstatoval jeden český ministr. Už ta skutečnost, že Havel není praktickým politikem, mu dává morální statut, kterému se netěší žádný jiný kandidát. Také se tím Havel odlišuje od všech ostatních šéfů evropských států.

    Kdyby byla Česká republika větší zemí, Václav Havel by byl bezpochyby jednou z největších osobností na světové scéně. Když se po pádu komunismu otočilo kolo štěstěny, jedinou osobou, která se dostala tak dramaticky nahoru, byl Lech Walesa, elektrikář z loděnic, který se stal polským prezidentem. Ale Walesa byl tak zlostný a impulzívní, jak je Havel zdvořilý a přemýšlivý. Jako prezidenti se málokdy vyhledávali. Když se setkali, nevycházeli spolu.

    Havel je liberál. Má pochybnosti a stydlivě se sebeironizuje jako klasický intelektuální humanista. Téma, které proniká všemi jeho veřejnými projevy - píše si je slovo od slova sám - je odpovědnost. "Hlavním úkolem v nadcházející éře je radikální obnova lidské odpovědnosti," řekl Havel v roce 1995 na Harvardské univerzitě. "Naše svědomí musí dohnat náš rozum Jinak jsme ztraceni." Je to téma, které Havel prosazuje už od té doby, co začal v šedesátých letech poprvé pracovat jako kulisák a začínající dramatik.

    Hodnota nutnosti sloužit se váže na jeho rodiče z vyšších středních vrstev a na jeho tradiční vychování. Havlův otec byl úspěšný podnikatel a svobodný zednář, jeho matka byla malířka, která byla nadaná na jazyky. Havel a jeho bratr měli guvernantku a chodili do vesnické školy na východ od Prahy. Po komunistickém převzetí moci v roce 1948 bylo dětem z bohatých vrstev v podstatě znemožněno, aby získali vyšší vzdělání.

    Přátelé našli Havlovi místo na technické univerzitě v Praze. Pracoval tam jako asistent v chemické laboratoři. Bylo mu 16. Psal už tehdy poezii, studoval filozofii a pět let chodil po pražských kavárnách a podzemních vinárnách, s dalšími neoficiálními intelektuály a tvůrčími talenty. Když vykonal dvouletou povinnou vojenskou službu, dostal se do sféry Divadla na Zábradlí v Praze.

    Začátkem šedesátých let, během Chruščevova "tání" v Sovětském svazu byla ruka kulturní cenzury v Československu relativně měkká. Zábradlí přilákalo lidi jako byl spisovatel Milan Kundera a filmový režisér Miloš Forman, kteří se později snažili prosazovat věc české kultury v exilu. Pro Havla byla velmi stimulující atmosféra energického vzrušení, kdy se autoři snažili rozšiřovat hranice toho, co bylo povoleno.

    Jeho oblíbeným formátem bylo absurdní drama, v němž si dělali antihrdinové legraci z lidí u moci, jako například ve hře Zahradní slavnost, v níž mladý hráč šachu nalezne způsob, jak ovládnout úřady, anebo ve hře Ztížená možnost soustředění, o konfliktu člověka se strojem. Někteří viděli Havla a jeho chytré přátele jako "disidenty, kteří žijí svůj sladký život". Začal být známý na Západě, kde byly inscenovány jeho hry v divadle a v televizi.

    Pražské jaro roku 1968, kdy se Alexander Dubček a jiní komunističtí reformátoři pokusili liberalizovat systém, nezaujalo Havla natolik, jak by se dalo očekávat. Namísto toho napsal odvážný esej, v němž požadoval, aby vytvořila "československá nekomunistická většina" politickou sílu. Pak využil nové možnosti cestovat do zahraničí a odjel s manželkou Olgou na dlouhou cestu na Západ. Olga byla z dělnického prostředí. Než se stala uvaděčkou v Divadle na Zábradlí, pracovala v Baťově obuvnické továrně. Oba mladí lidé se ponořili do alternativní kultury newyorské a londýnské rockové scény.

    Vrátili se do Prahy právě včas, aby byli svědky toho, jak zlikvidovala sovětská invaze reformy. V prvních emocionálních hodinách po invazi psal Havel protiokupační texty, které vysílaly podzemní rozhlasové stanice. Ale když se octli straničtí činitelé pod tlakem, aby provedli čistky ve všech nezávislých organizací, Havel ustoupil do svého soukromého světa. Mohli odejít do exilu, ale měli pocit, že by měli zůstat.

    Havel s Olgou si koupili zanedbaný statek v severních Čechách. Prorocky ho pojmenovali Hrádeček. Trávili nyní většinu času renovováním Hrádečku a sháněním nábytku pro něj. Měli stále honoráře z inscenací Havlových her v zahraničí a když jsem Havla navštívil v roce 1971, píše Jonathan Steele, zdálo se mi jeho postavení poněkud surreálné. Nikdo nezabránil západnímu novináři, aby Havla navštívil, a Havel mě dokonce odvezl svým mercedesem do blízkého města Trutnova.

    Později byly západní honoráře zablokovány a Havel přijal místo v pivovaru v Trutnově. Jezdil tam každý den mercedesem. Kromě toho, že vydělával, zaměstnání pro něho znamenalo psychickou vzpruhu. Vždycky byl stydlivý a cítil se mezi lidmi z dělnické třídy neohrabaně, řekl později příteli, "ale byl jsem velmi potěšen, že jsem byl druhým dělníkům sympatický a že mě přijali bez nejmenšího váhání". Mercedes jim vůbec nešel na nervy, "zajímal je jako technická záležitost. A když něco na něm přestalo fungovat, rádi mi ho opravili."

    Havel přerušil éru své politické nečinnosti v dubnu roku 1975, Otevřeným dopisem dr. Husákovi, kterého Rusové po Dubčekovi učinili šéfem československého státu. Byl to přesvědčivý útok nejen na šéfa strany, ale i na Havlovy československé spoluobčany za to, že se nechali "uplatit" stranickými sliby hospodářského pokroku a osobního povyšování, pokud přislíbí, že budou politicky pasívní. "Lidé ztratili veškerou víru v budoucnost a ve význam boje za pravdu a spravedlnost," napsal Havel.

    Havel se sám považoval za strážce, je to metafora, kterou rád cituje z Franze Kafky: "Proč jste na stráži? Někdo musí být na stráži, je řečeno. Někdo tam musí být." Otevřený dopis byl zveřejněn v zahraničí a poskytl Havlovi resonanci, která se téměř rovnala Alexandru Solženicynovi, který byl donucen o několik měsíců před tím opustit Rusko. Dopis byl vysílán do Československa západními rozhlasovými stanicemi.

    Ale to, co vedlo Havla k tomu, že se znovu věnoval politické činnosti, a už od ní neupustil, byl proces s rockovou skupinou Plastic People of the Universe, který se konal v roce 1976. Vzhledem k tomu, že neexistovala normální politika, alternativní kultura českých rockových a popových skupin, která byla pro drogy a pro alternativní životní styl, poskytovala jedinou více méně tolerovanou formu protestu, až do doby, kdy byli PPU zatčeni. Havla, který byl celý život fanouškem Johna Lennona, od své cesty na Západ v roce 1968, to neobyčejně rozčílilo. Označil ten proces za "útok na samotný život". Rocková skupina byla odsouzena k dlouholetým vězeňským trestům.

    V hněvu se Havel rozhodl přejít od individuálního odporu ke kolektivní akci. Muž na stráži vyhledal jiné lidi na stráži a spustil poplach. Nástrojem byla Charta 77. Charta 77 byla založena na  chartě lidských práv, o nichž přesvědčily západní země Sovětský svaz, aby ji podepsal v Helsinkách o dva roky předtím. Charta 77 byla apel, který mohl podepsat každý. Byla to svého druhu deklarace nezávislosti, jejímž účelem bylo udělat vlny v české společnosti, vzhledem k tomu, že by se k ní postupně přidávalo více a více lidí. Havel se stal jedním z prvních mluvčích Charty 77.

    Úřady reagovaly rychle tak, že ho zatkly. Byl vyslýchán a propuštěn, pak znovu zatčen, celkem byl ve vazbě asi 15 týdnů. Přivedlo ho to k zoufalství, zejména proto, že přislíbil, že se už nebude podílet na "trestné" činnosti. O dva roky později se z toho dostal a vysvětlil řádně filozofii Charty 77 v textu Moc bezmocných. Je to základní esej, který měl velký vliv i v Polsku a v Maďarsku, nejen v Československu.

    Esej začíná typicky havlovskou absurdistickou vinětou, jako by to byla scéna z jedné jeho hry. Zelinář dá do výkladní skříně heslo "Proletáři všech zemí, spojte se". Skutečně má zelinář nutkání vyjádřit tuto informaci, ptá se Havel. Samozřejmě že ne. Ale to neznamená, že nemá heslo žádný význam. Je to ve skutečnosti znak s implicitním, ale velmi konkrétním obsahem: "Jsem poslušný a proto mám právo být nechán na pokoji."

    Havlův esej apeloval na lidi, aby tento postoj opustili. Namísto toho by měli "žít v pravdě". Měli by se stát "pátou kolonou společenského svědomí", nebo, jinou metaforou, "bakteriologickou zbraní, která by měla být k dispozici , až dozrají podmínky k tomu, aby jediný občan mohl odzbrojit celou divizi".

    To bylo pro úřady příliš a Havel byl odsouzen na dlouho do vězení. Zůstal tam až do roku 1983. Esej i reakce strany na ni, stejně jako Dopisy Olze, které napsal z vězení, zajistily, že se stal morální autoritou v Československu i v zahraničí. Když se v roce 1989 začal rozkládat celý komunistický systém, bylo zjevné, že bude Havel v popředí.

    Avšak nyní, téměř po deseti letech u moci, z Havla nevychází žádný pocit potěšení ani uspokojení. Oživil neelegantní kanceláře, které zdědil po posledním komunistickém prezidentu, Gustavu Husákovi, nábytkem a obrazy od přátel. Vtip - freska na zdi naproti jeho psacímu stolu, zobrazuje psa jeho první, zemřelé manželky Olgy a špióna v jakémsi harlekýnském obleku, který nahlíží do místnosti. Z interní zimní zahrady v malém skleníku nedaleko jeho kanceláře může Havel shlížet na nádheru barokních a gotických kupolí dole ve městě. Avšak v současnosti je Havel zdeprimovanější, než než byl podle přátel kdy předtím.

    Samozřejmě, je potěšen, že existují nové demokratické svobody a to, že "po desetiletích úplně postátněného hospodářství se najednou stal každý druhý občan akcionářem nebo podnikatelem". Tato náhlá nová vlna podnikavosti po dlouhých desetiletích, kdy byla podnikavost ničena, je bezpochyby příjemným překvapením. Ale Havel je nešťastný z toho, co nazývá "novými zdmi", které vznikly v české společnostri, z rasové nesnášenlivosti vůči Romům, z xenofobie, z šovinismu. Po desetiletích monolitického konformismu lituje Havel nízké politické kultury svobodně zvoleného parlamentu, "kde politikové předpokládají, že to, že se neshodují v názorech, je jaksi nutí, aby se při každé příležitosti kopali do kotníků".

    Také je Havel znepokojen, že se Česká republika nevyrovnala adekvátně se svou komunistickou minulostí. Nebyla založena žádná Komise pro pravdu a smíření (jako v Jihoafrické republice) a nebyly skoro žádné procesy. Jako prezident podepsal Havel zákon, který podpořili pravicoví poslanci, a který zakázal bývalým komunistům nad určitou úrovní, aby zastávali vysoké vládní úřady. Odráželo to princip kolektivní viny a Havel původně podporoval omezenější zákon, který by zakázal přístup do vyšších vládních funkcí jen těm, kdo "potlačovali lidská práva". Nyní si už není tak jist.

    "Zlo musí být pojmenováno tím, co je," říká. "Ale to je v podmínkách komunismu neobyčejně obtížné, a proto nedošlo k úspěchu. Komunistický systém dokázal každého využít, takže za komunismus nesou odpovědnost všichni, a nikdo nemůže být viněn sám za všechno, tak jako v konvenční diktatuře."

    Když se Havel poprvé stal prezidentem, konstatuje, že uvažoval o vytvoření jakéhosi symbolického morálního tribunálu. Nechtěl se spoléhat na normální soudní systém. To by bylo lepší, ale teď už je pozdě, domnívá se Havel.

    Havel má také pochybnosti o podstatě "sametové revoluce" z roku 1989, což je nálepka, kterou vytvořila západní média z newyorské rockové skupiny ze šedesátých let, the Velvet Underground. Pražská skupina Plastic People hrála mnoho jejich skladeb. Původní romantická verze událostí roku 1989 zněla tak, že v Československu, stejně jako jinde ve východní Evropě, povstali obyčejní občané ve věci svobody a svrhli diktaturu v krásném festivalu "moci obyčejných lidí".

    Sociální antropolog Arnošt Gellner první vyslovil trpkou kritiku. "Komunismus nezničila ani společnost, ani poctivost," napsal v roce 1992. "Komunismus zničil konzumerismus, západní militarismus, a výron slušnosti a naivity v Kremlu."

    Nyní existuje stále více přesvědčivých důkazů, ze mírové předání moci v Praze v roce 1989 zorganizovala komunistická elita.

    Slovy Johna Boka, signatáře Charty 77 a v té době jednoho z nejvěrnějších Havlových poradců, "byl to komunistický puč".

    Argument zní takto. Berlínská zeď už padla. Polsko mělo nekomunistického premiéra z hnutí Solidarita. V Maďarsku byl podobný vývoj. Nemuseli jste být příliš prozíravým českým komunistou, abyste si dokázali uvědomit, že komunismus byl i v Praze u konce. Tak šlo o to, jak předat moc režimu, v němž by měli významný vliv komunističtí "umírněnci", anebo, kdyby se to nepodařilo, alespoň zajistit, aby nebyli komunisté postaveni před soud a aby si zachovali hospodářskou moc, přestože se vzdali politické moci. Byl to český ekvivalent změn, na něž se bělošská elita v Jihoafrické republice připravovala v přesně stejnou dobu.

    Jiskrou, která vyvolala velké a rozhněvané davy do ulic na čtrnáct dní demonstrací v listopadu 1989, byl policejní útok na studentskou demonstraci, která změnila svou původně plánovanou trasu a dostala se tváří v tvář policejnímu kordonu. Nepodložené zprávy, že byl student usmrcen, přivedly lidi do nejvyššího stavu hněvu. Od té doby bylo odhaleno, že agent tajné policie, Stb, infiltroval demonstraci, donutil ji změnit trasu a pak upadl na zem a předstíral smrt. Posléze ho odvezla sanitka Stb.

    Cílem, podle Miroslava Štěpána, tehdejšího stranického šéfa Prahy, (posléze jediného komunisty, který kdy byl souzen a odsouzen do vězení) bylo rozčílit lidi tak, aby byli zdiskreditováni zastánci tvrdé linie v komunistické straně a aby měli umírnění komunisté větší šanci udržet si moc.

    Havel nyní přijímá v obecnosti tuto "revizionistickou" analýzu. "Myslím, že v nejvyšších vrstvách nomenklatury bylo mnoho různých trendů a zájmů, avšak, vzhledem k tomu, že mnozí viděli, že nastal čas na změnu, - a bylo jich pravděpodobně dost - doufali, že dojde k nějaké perestrojce, v níž by osvícenější komunisté převzali moc od ortodoxních komunistů.

    Domnívali se, že budou stačit personální změny, že bude moci být starý systém v podstatě zachován, pokud se dostanou nahoru osvícenější lidé. Bezpochyby existovaly i jiné skupiny, které už věděly, že je všechno ztraceno, a rychle usilovaly zmocnit se všeho, co bylo k dispozici. Takže zatímco my jsme ještě debatovali o základních otázkách demokracie, oni si už vypracovávali metody, jak si rozdělit majetek."

    Korupce, a míra, do níž si zachovali bývalí komunisté čelná postavení v hospodářství, je mezi Čechy neustálým zdrojem stížností. "Říkám tomu zmačkaný samet," konstatuje Jan Kaplan, filmař - dokumentarista, který se vrátil v roce 1990 z exilu a nyní se vrací zhnusen zpět do Británie. "Lidi mají pocit, že byli podvedeni. Ať už měli jakoukoliv představu o budoucnosti, rozplynulo se to. Střední vrstvy se nemají tak dobře, jak se očekávalo, a nikdo si s komunisty nevyřídil účty. Přežili a pod novou maskou kapitalismu se jim vede dobře."

    Havel je kritizován za to, že jmenoval některé členy bývalé elity, jako Mariána Čalfu, posledního komunistického premiéra, do své rady poradců. Havel přiznává, že je v tom rozpor: "Pokud jsou to občané jako každý jiný a mají, čím by mohli přispět, ať to učiní. Nevim, proč by neměli mít tatáž práva jako všichni ostatní." Problém je, přiznává Havel, "že jsou v situaci, kdy mohou chytře využívat svých dřívějších kontaktů, styků a informací a jejich často neetické chování ochromuje všeobecný stav morálky ve společnosti, který je už tak nedobrý."

    Mnoha Čechům se nelíbí, že se Havel soudí se sdělovacími prostředky. Česká republika má televizní stanici, jmenuje se Nova, která je bezpochyby nejoplzlejší ve střední Evropě, je to bulvár na obrazovce. Havel žaloval Novu za porušení jeho soukromí, když ho před dvěma lety filmovala transfokátory přes ulici, když ležel na nemocniční posteli.

    Havel je zuřivě citlivý vůči každému očernění jeho druhé manželky, Dagmar Veškrnové, která je všeobecně vnímána jako dominující a manipulující osoba, kdežto Havlova populární první žena Olga byla rezervovaná a nezávislá. Havel žaloval reklamní agenturu za plakát, na němž byl foxteriér, čuchající k houbě. Pro Čechy byl kontext zřejmý. Pes byl jasně Dášenka, z klasické knihy pro děti, a václavka je druh houby.

    Nejnovější kontroverze vznikla nad knihou bývalého redaktora televize Nova, která tvrdí, že první dáma byla Havlovi nevěrná se svým tajemníkem. Havel a jeho manželka autora žalovali.

    Zmínka o této kontroverzi Havla trápí. Na otázku, jestli by jako šéf státu neměl ignorovat svinstvo, si rozčilen dává nohu přes nohu: "Když mohou jiní lidé jít k soudu na obranu své cti, proč ne já? Prostě nechápu, proč ne," odsekne. Jistě, některá kritika, českých občanů vůči Havlovi se zdá upjatá a nespravedlivá. Havel je člověk od divadla a jeho nová manželka hrála v nejlepších pražských divadlech, nicméně se nad tím lidi pozastavují, jako by to byla prostitutka.

    Také si stěžují, že jednala "arogantně", když Havel před více než dvěma roky bojoval s rakovinou a se zápalem plic. Kritizovala chirurgy a trvala na tom, aby byl Havel převezen do jiné nemocnice. Protože ještě nebyla Havlovou manželkou, bylo to považováno za impertinenci, a nikoliv za projev lásky. "Je to naprosto neférové," konstatuje člen nynější vlády. "Na Havla se koná hon. Skoro ho proměnili znovu v disidenta."

    Navzdory tomu, že je Havel už téměř deset let prezidentem, někteří jeho kolegové tvrdí, že Havel si nikdy nevypracoval pro sebe jasnou roli. Jeho filozofické projevy o morálním stavu národa ukazují, že chce být nad každodenním politickým bojem, a to je bezpochyby postavení, které mu určuje ústava - prezidenta volí parlament a nikoliv občané. Jeho povinnosti jsou většinou jen formální.

    Nicméně se Havel netajil svými antipatiemi vůči Václavu Klausovi, dlouholetému prvnímu nekomunistickému premiérovi. Havel stále pravidelně zasahuje do politiky tím, že si zve šéfy politických stran k rozhovorům. A co je horší, často při tom dělá chyby. Po loňských všeobecných volbách vyjádřil názor, že si nepřeje, aby se sociální demokraté dohodli s Klausovou stranou. Dohodli se stejně. "Havel nemá charakter, schopnosti ani touhu být 'otcem národa'," konstatuje jeden ministr. Není nad politickými stranami. Jen se mu nelíbí některé velké politické strany."

    Jako šéf jednoho ze tří nových členů NATO, Havel bude při oslavách padesátého výročí aliance ve Washingtonu příští měsíc hvězdou. Zdá se, že urazil dlouhou cestu jako člověk, nad jehož postoji se radovalo v osmdesátých letech evropské nezávislé mírové hnutí, když požadoval, aby došlo k rozpuštění NATO i Varšavského paktu a aby byly nahrazeny novou, celoevropskou bezpečnostní strukturou.

    Nyní Havel tvrdí, že to nikdy nemyslel vážně. "Napadá mě post factum, že byl toho všeho součástí určitý prvek taktické hry. Naším hlavním cílem bylo zrušit Varšavský pakt a bylo to pravděpodobně lepší taktikou, zejména vůči našim vlastním lidem, kteří ještě nebyli dostatečně připraveni, tvrdit, že si přejeme rozpuštění obou paktů. 35 nebo 40 let jim bylo opakováno, že je NATO zosobněním zla."

    Ve věku 62 dvou let má Havel před sebou ještě čtyři roky prezidentského úřadu. Ale už nyní je na jeho výrocích něco elegického. Omezil na polovinu počet svých projevů, které přednáší každý rok. Má snad pocit, že už toho řekl dost, anebo se mu zdá, že ho lidi už neposlouchají? Je to osamělost disidenta na dlouhé míli, který zjišťuje, že jeho vlastní morální hodnoty národ nepřijme? Během své návštěvy v Oxfordu loni na podzim Havel konstatoval, že by se rád vrátil k psaní her. Kdyby měl psát o událostech posledních patnácti let, byla by to "absurdní hra", řekl.

    Ve svém prvním projevu ve Washingtonu v roce 1990, při přeplněném zasedání Kongresu, konstatoval Havel, že Československo potřebuje pomoc při budování demokratických institucí a oplátkou za to může poskytnout trochu moudrosti.

    Nyní, přiznává Havel, že často uvažuje nad tím, jestlipak Češi splnili svou část této dohody. Možná, že byla totalita příliš složitá, aby ji mohli pochopit lidé zvnějšku.

    "Kdo ví, jestli může být naše zkušenost komunikována či vůbec vyslovena? Kdo ví, jestli ta celá představa není jen iluze, a možná že tyto skutečnosti prostě nelze vysvětlit srozumitelným způsobem jiným lidem?" říká Havel.

    Znělo to jako úsudek zklamaného člověka. Svěřil jsem se se svým dojmem Martinu Paloušovi, jednomu z prvních signatářů Charty 77, který je nyní náměstkem ministra zahraničí. "Havel je zklamaný, ale nemyslím, že se domnívá, že je zklamání nejhorším stavem mysli. Je to výzva." Pak dodal: "Havel byl tím člověkem, který dokázal inscenovat tuto zázračnou hru. Obětí bylo, že si udělil hlavní roli."


    Guardian o Havlovi

    Jan Čulík

    Na rozdíl od psaní o domácí politice nebývají informace, které britské noviny poskytují čtenářům o cizích zemích, nutně příliš systematické. Dojde-li ke krizi, jakou například bylo zatčení kurdského předáka Ocalana a výbuch kurdských protestů po celé Evropě, teprve pak se noviny náhle začnou o zanedbané zahraniční téma zajímat. Jiří Jírovec má pravdu, že politiky násilí často příliš nevzrušuje, pokud se neodehrává jim přímo za humny. A novináře - s výjimkami - také ne. Konec konců, když o tom voliči nevědí, nijak to při volbách nemůže záporně ovlivnit politikovu kariéru. A voliči se v každé zemi přece hlavně zajímají o vlastní politickou scénu. Nedovedu si představit, že by někdy v nějakých volbách bylo nějaké vzdálené zahraničněpolitické téma rozhodujícím volebním tématem.

    Po světě existuje celá řada vražedných a krvavých válek, jimiž trpí lidé, ale do novin se to většinou nedostane. I západní noviny jsou konec konců podřízeny komerčním tlakům a tisknou hlavně to, co lidi zajímá. Budou-li se příliš podrobně zabývat situací v jiných zemích, lidi přestanou noviny kupovat. V době bosenské války věnovala televize BBC značnou čas svých každodenních večerních zpráv reportážím z Bosny. Diváci si stěžovali, proč že se mají pořád dívat na to bosenské střílení. Televize BBC ovšem jejich protesty ignorovala.

    Co se týče zahraničně politických témat, je to začarovaný kruh: prodává se to, co už je známo.

    Tak pád komunismu ve střední Evropě v roce 1989 byl britskými sdělovacími prostředky zaznamenán neobyčejně podrobně a systematicky. V listopadu 1989 byla přímému zpravodajství z Prahy věnována po celou řadu dní značná část hlavních britských televizních zpráv. Na jaře roku 1990 dokonce vysílala televize BBC mnohahodinový volný seriál Tales from Prague, Příběhy z Prahy, v jehož rámci se vysílaly české celovečerní filmy a dokumentární filmy o české hudbě, literatuře, umění a politice. Seriál vyvrcholil přímým volebním vysíláním z československých všeobecných voleb v červnu 1990.

    Pak ovšem zájem opadl a až donedávna měli lidé v Británii o České republice ponětí asi v tom smyslu, že je všechno v pořádku a Česká republika je dnes normální demokracií. Konec konců, v britských (ani v českých) novinách se taky nedočteme, co se děje v menších evropských zemích, třeba v Dánsku, v Holandsku, nebo v Portugalsku, pokud nedojde v těchto zemích k výraznějšímu problému (Belgie, korupce a pedofilové). Český hospodářský úpadek se anglosaskými novinami tu a tam občas mihne, ale systematičtější analýzy se nevyskytují. Také proč. Střední Evropa není pro západoevropského čtenáře přiliš zajímavá, i když každému se líbí krásy Prahy. (Tuhle o nich horoval v Glasgowě i můj holič.)

    Novináři zpracovávají zahraničně politická témata stereotypně.

    V sedmdesátých a  osmdesátých letech bylo neobyčejně obtížné přesvědčit anglosaské novináře, aby psali o Československu, zazděném v husákovské normalizaci. Václava Havla nikdo příliš neznal, osobností pro novináře významnější se stal teprve koncem osmdesátých let.

    Nyní je tomu naopak: nikdo nic moc neví o České republice, její roli mezinárodně jako symbol ale převzal Václav Havel.

    Další dlouhý článek o Havlovi, který v sobotu 13.3. zveřejnil deník Guardian, je toho důkazem.

    Článek nepřináší příliš mnoho nového. Je celkem kompetentním, informovaným, s porozuměním napsaným shrnutím informací o českém prezidentu.

    O české skutečnosti i o Václavu Havlovi je ovšem možno psát hlouběji.

    K článku v Guardianu mám několik připomínek:

    Zajímavá je argumentace Tomáše Peciny, v článku napsaném pro Gazetu Wyborczou, proč Havlova popularita nedávno klesla pod padesát procent. Pecina argumentuje, že Havel vážně zápolí s masarykovským dědictvím. Češi nevolí ani tak prezidenta, ale masaryka. Prezident je pro ně "Otec národa", a Havlova druhá manželka je pro ně tedy zlou "Nevlastní matkou národa".

    Havlova role je ještě obtížnější i proto, že mnozí Češi ho považují nebo považovali za kristovskou postavu, která z nich snímá hříchy kolaborace za komunismu: "sice jsme nebyli za Husáka disidenty, ale Václav Havel disidentem byl, a byl dokonce vězněn, a přesto se na nás dnes nezlobí, tak je všechno v pořádku." Tak argumentoval v Britských listech 21. ledna 1997 v tomto článku Andrew Stroehlein.

    Reportér Guardianu Havla chválí za rozvahu a toleranci: "Havlova chladná a důstojná reakce, když Slováci požadovali rozdělení státu vytvořila atmosféru národní snášenlivosti..." Spíš se pamatuju, že Václav Havel zahájil začátkem roku 1990 debatu o tom, jak by se Československo mělo jmenovat, to vedlo k pomlčkové válce a ta vedla k rozčlenění Československa...

    Guardian se také dost podrobně zmiňuje o tom, že má Havel rád undergroundovou, beatnickou kulturu a hudbu. Někteří komentátoři ho ostře kritizují za údajně neuvážené rozhodnutí zasadit se o to, aby se "andráš" Jan Ruml stal ministrem vnitra. Nedostatek profesionality vedl prý k nefunkčnosti tohoto ministerstva. Nakonec o lecčems svědčí memoáry jiného "andráše", Rumlova dlouholetého náměstka Martina Fendrycha (recenze je zde).

    Škoda, že Guardian nezdůraznil, že lidé v ČR považují Havlovy soudní spory za neférové hlavně proto, jak píše Tomáš Pecina, že nelze považovat české soudnictví za objektivní a že se dá čekat, že z lokajství většinou rozhodne ve prospěch prezidenta, nikoliv řadového občana.

    Proč se také článek v Guardianu nezabýval relativně spornou poslední volbou českého prezidenta, kdy byl Havel znovu zvolen do prezidentského úřadu jen většinou jediného hlasu, a to v době, kdy byl Miroslav Sládek, který by určitě hlasoval proti němu, ve vazbě?

    Ale nejvíc znepokojivě působí v rozhovoru Guardianu s Václavem Havlem to, že Havel, jak se zdá, skutečně věří spiklenecké teorii, o agentu Žifčákovi, který schválně v listopadu 1989 předstíral na Národní třídě, že je mrtev, a tak na přání Stb vyvolal demokratickou revoluci. Nedávno jsme přinesli v Britských listech materiál od Kierana Williamse z London University, který jak se zdá dosti přesvědčivě ukazuje, že je to nesmysl.

    Tato pasáž rozhovoru s Havlem v Guardianu je pro mě největším zklamáním, Vyplývá z ní, že ačkoliv si Václava Havla nesmírně vážím jako odvážného disidenta a inteligentního analytika komunistické éry v novotnovském i husákovském Československu, zdá se, že i tento člověk má své slabiny. Stejně jako mnozí jiní příslušníci svého národa je, jak se zdá, i Havel postižen komunistickým stihomamem. Tím je, jak vidno, vedeno jeho myšlení i jednání. To, že propadne i Václav Havel spiklenecké teorii o Žifčákovi, mi připadá deprimující.

    Nikdo nepopírá hrůznost komunistického režimu. Zastávám také přirozeně názor, že osoby, jimž lze individuálně prokázat porušování lidských práv a zákonů za komunismu, měly být po roce 1989 postaveny před soud a potrestány.

    Ale moje argumentace je trochu jiná. Éra komunismu a éra studené války už skončila. Někdejší hrozba komunismu se proměnila, přijala nové formy: říkejme tomu mafiánský etatismus, extrémní nacionalismus, jak chcete. Máj argument je tento: budeme-li i nadále mesmerizováni traumatickou zkušeností něčeho, co už neexistuje, ztratíme citlivost vůči tomu, co existuje nyní a co bude existovat v budoucnosti. Není divu, že je české hospodářství v krizi, když jsou čeští vedoucí představitelé takto stále mesmerizováni něčím, co existovalo před deseti lety.

    List Guardian ovšem neanalyzuje řádně nynější situaci v České republice. Není toho schopen a ani ho to nezajímá. Tiskne v těchto dnech články k desátému výročí pádu komunismu, zabývají se však především tím, co se dělo před deseti lety, nikoliv tím - a to je přece daleko zajímavější - co se stalo v postkomunistických zemích od té doby.

    V závěru havlovského profilu v Guardianu se praví:

    "Kdo ví, jestli může být naše zkušenost (tj. z komunismu) komunikována či vůbec vyslovena? Kdo ví, jestli ta celá představa není jen iluze, a možná že tyto skutečnosti prostě nelze vysvětlit srozumitelným způsobem jiným lidem?" říká Havel.

    Ano, ale neplatí to taky obráceně? Že je totiž bohužel, jak se zdá, pro lidi v ČR nepříliš srozumitelná civilizace a etos západních zemí, kterou mají ve své republice oživit?

    Česká republika by potřebovala prezidenta, který by rozuměl nynějším mezinárodním trendům a dokázal je Čechům vysvětlovat.

    Jen triviální příklad: kolik dobrého mohl třeba i pro českou ekonomiku učinit Václav Havel, kdyby tak před třemi čtyřmi lety začal energicky prosazovat nutnost rozšíření internetu mezi lidi a do českých škol. Jak by to velmi pomohlo české společnosti ekonomicky i jinak.

    Bohužel, Havel se této výzvy nezhostil. Zdá se, že záležitostem dneška či věcem, které pohlížejí do budoucnosti, už příliš nerozumí. Možná je taky příliš mnoho, žádat něco takového od třiašedesátiletého člověka.

    Velká jména české literatury od šedesátých do osmdesátých let, Kundera, Škvorecký, Hrabal, Havel něco znamenala, avšak jsou to lidé, kteří jsou už mimo své aktivní tvůrčí období a  bohužel - už nám nejsou ke skutečnosti či budoucnosti schopni říci příliš mnoho. Škoda, že nemáme takovéto osobnosti pro dnešní dobu.

    Česká republika by potřebovala prezidenta, který by byl schopen se energicky s rozhledem orientovat po dnešním světě.

    Jan Čulík


    Zemřel Yehudi Menuhin

    Minulý pátek zemřel ve věku 82 let v Berlíně fenomenální houslista Yehudi Menuhin. Jak napsal v sobotu deník Independent, "ve věku dvanácti let hrál Menuhin na housle tak, že to přimělo Einsteina, aby uvěřil v Boha. Ve věku dvaaosmdesáti let stále ještě dirigoval Menuhin koncerty na pódiích celého světa.

    Menuhin zemřel na infarkt v jedné berlínské nemocnici, poté, co tam přicestoval, aby tam dirigoval Varšavský symfonický orchestr.

    O víkendu Menuhinovi vyjadřovali svou poctu nejvýznamnější světoví představitelé. Menuhin totiž nebyl jen nejtalentovanější houslista, jaký kdy žil, ale zároveň velmi intenzívně podporoval humanitární kauzy a byl také pedagogem - z jeho školy v Británii vycházejí virtuózové.

    Menuhin poprvé vystoupil veřejně na koncertě ve Spojených státech, když mu bylo sedm let. O pět let poté, v Berlíně, šel za ním po koncertě za jeviště Albert Einstein, objal ho a  zvolal: "Teď už vím, že je v nebi Bůh!"

    Menuhin byl nejznámější tím, že natočil definitivní nahrávky Beethovenových a Elgarových houslových koncertů. Několikrát seznámil Menuhin veřejnost s novými díly známých skladatelů. Například Béla Bartók napsal svou Sonátu pro housle pro Menuhina.

    Menuhin žil v Londýně se svou druhou manželkou, baletkou Dianou Gouldovou, s níž měl dva syny. V roce 1965 dostal v Británii čestný šlechtický titul, ale mohl ho používat až po roce 1985, kdy se stal britským občanem. V roce 1993 byl v Británii povýšen do šlechtického stavu.

    Ještě loni před vánocemi se Menuhin účastnil v Británii kampaně na podporu vyučování hudby v britských školách, neboť byl přesvědčen, že má hudba na společnost výrazně civilizující vliv.

    Podle listu Guardian byl Menuhin "pozoruhodné zázračné dítě, které ovlivnilo celé generace houslistů - a ovlivňuje je i nadále obrovským množstvím nahrávek. Stal se celebritou, jejíž sláva šla daleko mimo hudební svět. Známy byly jeho názory, někdy kontroverzní, někdy výstřední, na všechno od míru na Blízkém východě až po organické potraviny a stav životního prostředí. Stal se svého druhu mýtickou osobností, jíž byli novináři fascinováni."

    Menuhin se narodil v New Yorku ruským rodičům, kteří tam nedlouho předtím přicestovali z Palestiny. Brzo se přestěhovali do Kalifornie a Menuhinův tatínek tam učil hebrejštinu. Dvě Menihunovy sestry byly klavíristkami a jedna z nich Menuhina často doprovázela na jeho nahrávkách (zemřela na rakovinu v roce 1981). Děti vyrůstali mimo normální svět, nechodily do školy a rodiče je vyučovali doma. Ve věku tří let slyšel Yehudi hrát Louise Persingera, prvního houslistu sanfranciského symfonického orchestru, a požadoval vlastní housle. Měl obrovský talent, Persinger ho vyučoval a Menuhin uspořádal první koncert, když mu bylo sedm let.

    Posléze ho vyučoval jeho celoživotní učitel, Georges Enesco, virtuózní rumunský houslista.

    Na titulní stránky novin se Menuhin dostal ve věku 11 let, kdy koncertoval v newyorské Carnegie Hall. S newyorským symfonickým orchestrem tam hrál Beethovenův houslový koncert (pochybnosti orchestru před koncertem zvlášť prohloubila Menuhinova žádost, aby mu šéf orchestru naladil housle, protože nemá na utahování kolíčků dost sílu.)

    Tento triumfální koncert vytvořil Menuhinovi jméno. Postupně si vytvořil široký repertoár a jezdil na turné, nejprve v Americe, pak po Evropě. Rodina se usadila ve Švýcarsku.

    Spontánně nekonvenční přístup k hudbě projevoval Menuhin posléze i při své dirigentské práci. Hudebníci poznamenávali, že nemá Menuhin konvenční techniky, ale že je schopen hudebně proniknout do jádra skladby.

    Během druhé světové války uspořádal Menuhin jako svůj příspěvek k válečnému úsilí 500 koncertů. Jeden tento koncert se konal v koncentračním táboře Belsenu, za přítomnosti skladatele Benjamina Brittena, tři týdny po jeho osvobození západními vojsky. Po zbytek života se k Menuhinovi hlásili vězňové z tohoto tábora a připomínali mu tento koncert.

    Po válce prošel Menuhin tvůrčí o osobní krizí: jeho neustále zpochybňování vedlo k tomu, že objevil nedostatky ve své metodě hraní na housle, kterou se naučil, když byl zázračné dítě. Rozpadlo se mu také jeho první nešťastné manželství. V roce 1947 se podruhé oženil s baletkou Dianou Gouldovou. Od roku 1959 žil ve Velké Británii.

    Menuhin se také záměrně choval kontroverzně. Po válce se stal prvním židovským umělcem, který hrál v Berlíně s berlínskou filharmonií. Kritizovali ho za to židé po celém světě, ale přesvědčivě se obhájil, že chtěl rehabilitovat německou hudbu a německého ducha. Celý život energicky podporoval snášenlivost a mír - někdy na úkor své popularity. V konfliktu na Blízkém Východě například podpořil názory egyptského prezidenta Sadata. V Jihoafrické republice kritizoval apartheid a jako prezident Mezinárodní hudební rady UNESCO veřejně chválil k nelibosti Sovětského svazu Alexandra Solženicyna.

    Menuhin považoval za jeden ze svých největších úspěchů to, že v Británii založil svou vlastní hudební školu.

    (Yehudi Menuhin se narodil 22. dubna 1916, zemřel 12. března 1999.)

    (Z britských tiskových zdrojů sestavil JČ.)


    Odpověď anonymovi aneb polemika s neurčitým obsahem

    Štěpán Kotrba

    Nahlédnete-li do lustračního zákona, zjistíte, že pojmem STB se rozumějí veškeré složky SNB (Sboru národní bezpečnosti, které nebyly uniformované (VB - Veřejná bezpečnost), tedy i příslušníci 1. Správy SNB (civilní rozvědka) či civilní kontrarozvědky a celá jejich agenturní síť. Jen určitá část působila v útvarech boje proti tzv. vnitřnímu nepříteli (disentu) či v odděleních provádějících a plánujících tzv. dezinformační činnost.

    Několik otázek k zamyšlení

    Víte, že absolventem vysoké školy Dzeržinského či VŠ MV SSSR byli i kriminalisté a specialisté řady oborů, kteří si doplňovali kvalifikaci tam, kde VŠ SNB či PF UK v Praze neměla příslušný obor (např. šifrování a dešifrování , speciální pyrotechnika, utajené spojení apod.) Běžná délka kursů byla jeden semestrŠ Nebo ne?

    Správa pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační činnost federálního ministerstva vnitra zahrnovala i pracovníky z oboru propagace, školení (i odborných předmětů), stálé pracovníky kulturních skupin či redaktory vysílání "VB pátrá radí informujeŠ". Nebyli to jen "politruci", ale také obyčejní nástěnkáři. Nebo ne?

    Víte, že VŠP v SSSR školila absolventy VŠP v Praze, vedoucí pracovníky podniků, podniků zahraničního obchodu, pracovníky Státní plánovací komise a jiných orgánů státní správy, obchodních misí, pracovníky českých podniků pracující v zahraničí trvale apod. Nebo ne?

    Víte kolik bylo členů LM po celé republice v roce 1989? Členy se stávali i mladí lidé (v r. 1989 20+, dnes 30+) na závodech a v továrnách, kteří byli pod různými existenčními či politickými tlaky nuceni ke vstupu do LM.

    Víte, kolik lidí bylo pod písmeno b) zapsáno omylem či z důvodů dezinformačních her před r. 89 či po r. 89 a kolik lidí tam naopak chybí ze stejných důvodů?

    Víte že v uvedených seznamech není řada osob evidovaných různými útvary 1. Správy SNB k 17. 11. 1989, které převzala a nadále používala FBIS a BIS (výjimky podepsané ministry vnitra)?

    Několik poznámek nakonec

    Já nezpochybňuji funkčnost lustračního zákona po roce 1989. Dovedu si představit strach nových struktur z těchto lidí. Tehdy. Možná, že byl i oprávněný. Vzhledem k nečinnosti těchto lidí koncem roku 89 si však nemyslím, že by byli příliš schopní. Lustrační zákon měl svou dobu účinnosti, která však byla prodloužena (do konce roku 2000).

    Domnívám se, že dnes je společenská nebezpečnost uvedených lidí nulová. Notabene najdete je v řadě soukromých firem, bank, jako pracovníky či poradce soukromých bezpečnostních agentur, protože jim nic jiného nezbývalo, než stát se "kapitalisty z donucení". Neemigrovali na KamčatkuŠ Tento stát se jich nezbavil. Pouze se z nich stali oni podlidé. Do práce je vzal tehdy málokdo.

    Nedělám těmto lidem advokáta, stejně tak nedělám žalobce. Domnívám se však, že znakem dospělosti (i společnosti) je poznání.

    I poznání nebezpečí. A tuším, že zevlující a předchozími vládami neúkolovaní pracovníci, agenti a donašeči FBIS, BIS pod vedením-nevedením svých šéfů jsou tomuto státu nebezpečnější, nežli pozitivně lustrovaní jedinci. Už jenom proto, že než je někdo zastřelí, stačí si domů odnést 5 GB živých databází na svůj soukromý počítač, zřizují si modemové spojení s pracovištěm, aby nemuseli chodit do práce, nechají si krást kufříky s tajnými daty či se napojují a spolupracují s moravskými Jánošíky - mafiány.

    O prodeji hotelů Arabům nevědí, o prodeji nafty a její přeměně na benzín také ne, o prodeji zbraní z Balkánu ukrajinským mafiánům v Praze také nevědí nic. Střílejí po letištích či v barech, mlátí lidi po ulicích, sledují ekologické aktivisty a sektami se nezabývají.

    Pokud mám z někoho strach, nejsou to okresní tajemníci KSČ na penzi či lidoví milicionáři v důchodu, schovávající si moly prožranou slavnostní uniformu ve skříni.

    Bojím se policistů, koupených dnešními mafiemi.

    Bojím se agentů tajné služby, prodávající databáze komukoliv, kdo zaplatí, i kdyby to byl terorista.

    Jak také odlišit špinavce od čistého, když jsme deset let nedokázali poznat špinavé peníze spekulantů od čistých (těch, za kterými byla reálná práce.

    Doufám, že na osvětlení podstaty problému to stačilo. Pokud ne, je mi líto, ale konkrétní jména uvádět nehodlám. Už vůbec ne někomu, kdo se nedovede podepsat.


    Internetová žurnalistika - náhradní komunikace nebo něco víc?

    Jan Martinek

    Po počátečním nadšení z různých internetových novin, tj. novin, do kterých může kterýkoli jejich čtenář aktivně vstupovat formou příspěvku a vyslovit svůj názor na problém nebo diskutovat s dalšími čtenáři nebo přímo s autorem o daném námětu a spolupodílet se tak na vzniku něčeho, co by se dalo nazvat "živými" novinami (novinami s přímou vazbou na společenský, kulturní a politický život), jsem se postupně dopracoval k vystřízlivění z této euforie.

    Když ponechám stranou výstřelky respondentů, kteří svým psaním do i-novin pouze ventilují nějaké své emoce a postoje - povětšinou záporné až nenávistné, či demagogické - viz svého času diskusní forum Neviditelného psa, tak je zde velká skupina lidí velmi kultivovaných, vzdělaných, s velmi dobrou vyjadřovací schopností,kteří často velmi fundovaně a s erudicí prezentují svůj názor (vědomosti a zkušenosti) na nějaký problém. K jejich názoru zaujímají postoj další čtenáři i-novin a diskuse mohutní a košatí. Posléze se všichni jaksi námětem unaví a tak diskuse odumře a diskutuje se zase o něčem jiném.

    Kde je nějaké resumé všeho toho snažení? Kdo ho má vůbec udělat? A proč? Jakou to má vypovídací hodnotu? O čem to svědčí? Za jakým účelem jsme vynaložili svůj čas? Máme tomu všemu podsouvat nějaký vyšší smysl nebo se máme spokojit s pouhou možností prezentovat svoje názory? Přísluší to přispěvatelům (přispěvateli) se nad tím zamýšlet, nebo je to pouze na vydavatelích i-novin.

    Že bychom tímto způsobem nahrazovali nám osobně chybějící komunikaci (a chybí nám vůbec?) nebo to je pro nás jediný možný způsob komunikace, který nám je umožněn, nebo kterého jsme schopni a ochotni se zúčastnit?

    Nebo tímto způsobem vzniká, sice velmi pozvolně ale přece jenom, společenství lidí schopných a ochotných reflektovat svoji dobu, společnost. Není rozhodující, jaký mají tito lidé původ, kde žijí, jaké mají vzdělání, povolání, ale podstatné je to, že mají touhu a snahu prostřednictvím komunikace uchopit a pochopit realitu kolem sebe a tím si sobě, a snad i všem, kdo o to stojí, dát naději na jeji pozitivní změnu? Lze tímto způsobem hledat odpovědi na základní otázky - co chceme a jak toho můžeme dosáhnout? Může i takto vznikat občanská pospolitost určitého politického a společenského významu? Nebo to všechno je jenom taková virtuální hospoda, kde se všichni můžeme "pokecat" o všem, ani nám moc nevadí, že nás nikdo moc "neposlouchá"? Všem nám je to v podstatě "fuk". Tedy jakýsi druh relaxace a zbavování se stresu (z čehokoli).

    Nebylo by od věci, aby každý přispěvatel dostal šanci na získání zpětné vazby od čtenářů svého příspěvku. Ideální formou by mohly být dotazníčky (viz novinky.cz), do kterých by si každý autor mohl naformulovat své otázky. Plno lidí se neumí nebo nechce vyjadřovat, ale věřím tomu, že každý si na přečtený článek (příspěvek) udělá nějaký svůj názor. Dotazníček by mohl mít i část otázek, které by si tam mohl přidat vydavatel i-novin. Tyto dotazníčky by se mohly docela dobře dát využít ke statistickému zjišťování postojů k určitým společenským a politickým dějům (nejsem sociolog ani politolog, ale rozhodně by tyto dotazníčky správně vyhodnocované přinesly přesnější obraz o stavu naší společnosti než různé průzkumy; konec konců by se i-noviny mohly pokoušet o podobné průzkumy založené na stejných otázkách, mohlo by to být docela zajímavé při porovnánívýsledků)

    Svého času jsem napsal do Britských listů příspěvek "Nestydím se a nepohrdám". Ne že bych prahnul po nějaké odezvě, ale přesto mě zarazilo to, že jedinou odezvou byla diskuse vyprovokovaná ani ne tak obsahem článku jako poznámkou pana Čulíka uvedenou "pod čarou", tj. zda Zifčák byl agent-provokatér, který měl za úkol sehrát mrtvého studenta nebo to bylo tak, že se náhodou (?) ocitl v perzekuovaném davu a tam omdlel (?) z úleku nad tím, že se ho chystají"zmydlit" jeho uniformovaníkolegové. Ať to je jak chce, tak přece je podstatné to, že "mrtvola studenta" byla tou roznětkou, která dala události v roce 1989 do pohybu. Nebo se mýlím? Problém je v tom, že když přistoupíme na to, že "mrtvola studenta" byla naaranžována STB, pak z toho lze dovozovat i to, že i sám Listopad 1989 byl svým způsobem alespoň ve svém samém počátku provázen snahou STB o jeho aranžmá. Není opět rozhodující, jestli to aranžmá bylo původní nebo improvizace postavená na "náhodně omdlelém agentovi". Spojovat STB s Listopadem 89 se asi nehodí, v této souvislosti by se pak mohlo vše po Listopadu 89 jevit v jiném světle a ledacos by se pak mohlo i vysvětlit, včetně "prognostickoperestrojkové" změny vlastnictví, která vůbec nepřispěla k rozvoji českého hospodářství, spíš velmi naopak. Ale to jsou jenom spekulace.

    Osobně beru svůj článek "Nestydím se a nepohrdám" v mnoha ohledech jako velmi kontroverzní a subjektivní, nemající oporu ve faktech, který je pouze založen na amatérské analýze a hodnocení společenské situace. Již jenom mnou navrhovaná východiska z krize poskytují dostatek materiálu k mému "sestřelení" a ono nic. I taková nehoráznost, jakou je návrh jakéhosi "generálního pardonu" pro všechny případy změny vlastnictví, kdy sice možná došlo k nepravostem a k porušení zákona, ale podniky svým novým vlastníkům efektivně fungují a přinášejí jim i celé společnosti prospěch, zůstala bez odezvy (vysvětluji si to buď vrozenou tolerantností čtenářů BL nebo tím, že se jedná z jejich hlediska o takový nesmysl, na který se nedá ani reagovat)

    V souvislosti se svým článkem "Nestydím se a nepohrdám", kdybych měl možnost, bych položil např. tyto otázky (s odpovědí ano/ne):

  • Přispěla privatizace k efektivní změně vlastnictví?

  • Je položení důrazu na dodržování morálky a zákona možným východiskem z krize?

  • Věříte tomu, že agent STB Zifčák sehrál roli "mrtvého studenta"?

    K článku " Internetová žurnalistika - náhradní komunikace nebo něco víc?" bych pak položil tyto otázky:

  • Poskytuje Vám internetová žurnalistika objektivnější pohled na dění ve společnosti než žurnalistika "fyzická"?

  • Je pro Vás internetová žurnalistika náhražkou komunikace?

  • Přispěje internetová žurnalistika ke vzniku občanské pospolitosti s určitým společenským a politickým významem?

    Jan Martinek, Praha


    Maratón v Los Angeles

    Jiřina Fuchsová

    Los Angeles neni jen rozsahlym mestem se prachspatnou verejnou dopravou, kde bez auta toho za den celkem jen malo zaridite...

    LA je i mestem zavodniku - bezcu... Obyvatele LA behaji... Nekteri rano, jeste za tmy, sami, nekdy s pejsky, nez jdou do prace... Jini, podobne, za plneho dne... A jeste dalsi po praci, vecer, samotni neb ve skupinkach, na ulicich, v parcich, na mistnich silnicich, anebo - na jednom miste, ve svych sportovnich klubech....

    Pise se 14. brezna 1999, odbyva se XIV. loasangelesky Marathon, posledni v tomto tisicileti, jak podotkl jeden televizni komentator... Zucastnilo se ho na dvacet tisic bezcu a zavodniku... Jmena a casy vitezu najdete v zitrejsich novinach, a mne timto zustava mila povinost referovat o necem jinem... O trochu jinych strankach LA Marathonu....

    LA Marathon totiz neni ani tak sportovni udalost, v niz by se po 26.2 mil dlouhe trati prohaneli pouze sportovci-profesionalove, zatimco obycejni obyvatele mesta LA by jim z chodniku mavali a fandili jako kdysi my v detstvi zavodnikum na bicyklove trase Praha-Berlin-Varsava.... LA Marathon je vlastne jiz dnes prumyslem.... Otevreny kazdemu, kdo se prihlasi...

    Dostanete tricko, registracni cislo, zvlastni elektronicky chip, ktery privazete na tkanicku of tenisky, a ktery zaruci, ze vas na startovni care registracni elektronicke zarizeni zaznamena a zanese vas cas startu i finise do konecneho seznamu tech, kdo dokazali dobehnout az do konce... Jste-li muzskeho pohlavi, muzete dostat i zvlastni ochranou nalepku na prsni bradavky...

    Pri behu trvajicim 26.2 mile byste si totiz tuto citlivou cast mohli rozedrit o sebejemnejsi tricko do krve...

    Jak nas historie uci, prvni bezec zavodu zvaneho Marathon, po dobehnuti odevzdal vojenskou zpravu a namiste zemrel...

    Lekarska veda kdysi ucila, ze maximalni vzdalenost, kterou lidsky organismus staci bez uhony na zdravi ci zivote absolvovat stylem, ktery by vice slusel stepni antilope nez krali tvorstva, je prave nejakych tech osmnact, devatenact mil....

    Trenovani marathonovci dosvedcuji, ze osmnact ci devatenact mil lze lehce ubehnout ciste na fyzicke zasoby energie lidske schranky... Od toho bodu dal, nekdy se tomu rika "zed", ti, kdo dobehnou, bezi na rezervy psychicke energie...

    Debra McMahon, jedna z dvaceti tisic bezcu dnesniho LA-M, trenuje pro tuto vyrocni udalost nekolika zpusoby. Denne chodi, beha, neb tanci... Proc to delate? pta se ji reporter.... Kdyz ubehnu osmnact mil, odpovida, narazim na zed... Ztratim pojem o fyzickem svete, a konfrontuji sama sebe s psychickym zazemim sve osobnosti...

    Bezet dal znamena utkat se se vsemi demony vyzyvajicimi mne abych podlehla unave a vzdala to... Ale kdyz pokracuji dal, kdyz se dokazu premoci, je to nejuzasnejsi pocit na svete... Je to jako... Buh... Dotykam se Boha..... A pokazde, kdyz to dokazu, potom placu...

    Mnohoprouda reka hlav ozbrojenych barevnymi cepickami proti kalifornskemu slunci se vali z centra mesta na zapad, a pres Jefferson Park, Hancock Park a Hollywood se posleze po jedenadvacate mili vraci zpet do downtown LA...

    V klicovych mistech, vzdy po tolika a tolika milich, jsou u trasy postavena podia... Stridaji se na nich rockove, jazzove, latinsko-americke a jine kapely a soubory... Soubor postizenych deti hraje na zvonecky pisen: This land is your land, this land is my land, from California, to New York Island.....

    V zastupu bezi Charlie Chaplin, skupina Elvisu, jednonohy muz, jeho jedina koncetina je obuta do koleckove brusle, a odrazi se berlemi.... Vetsina koleckaru je davno v cili... Muz s ditetem ve vozicku pred sebou ubehl Marathon za tri a pul hodiny... Uz to delam po osme, rika, tohle je treti dite...

    Jsem vytrenovany z dob, kdyz jsem to behaval s temi pred nim...

    Hlavni vitezove, muz a zena, v cili dostavaji sek, auticko Honda, a gratuluji jim nejen zastupci Hondy a starosta Los Angeles Riordan, ale i vsichni divaci u finisove cary...

    A jako kdysi olympijsti vitezove ve starem Recku, i oni dostavaji na hlavy vavrinove vence...

    Prvni zenou ve finisi byla Irina Bogacevova, z Kazachstanu. Sympaticke blondynce je 37 let. V Zacharovove mela silnou konkurenci. Ale dokazala ji predbehnout a zvysovat naskok az do finise...Mezi vitezi v soutezi muzu- koleckaru se umistily, za sebou: USA, Svycarsko, Mexiko.

    V hlavni soutezi, zensky zebricek, obsadily prva mista zeme: Kazachstan, Rusko, Kenya, Rumunsko a Japonsko...

    Ale mezi zavodniky nenachazime jen kuriozity jako rimskeho legionare, nebo muze, za nimz ve stalem tempu vytrvale kluse jezevcik...

    Najdeme tam i herecku France Nuyen, ktera svou ucasti zajisti od sponsoru financni castku pro svoji charitativni organizaci, organizaci pomahajici opustenym ci ohrozenym detem... Narodila jsem se za valky a vyrostla uprosted nasili... Rika France... Vim, jake to je, kdyz se dite nema na koho obratit...

    Toto je muj prispevek k ulehceni nelehkych osudu jinych... Jak dlouho to pobezite, pta se reporter. Nevim, mozna tyden, smeje se krehce vyhlizejici France... Ale dobehnu, uvidite....

    Reporter na obrazovce rozmlouva s Harrym Shebazianem: Stal jste pred deseti lety u zrodu STUDENTS RUN FOR LA.... Kolik studentu se letos ucastni? Neco mezi 1600 az 1700... rika Harry. A proc to delaji?

    Nase motto, rika Harry, je " Clovek nikdy nevi, co vlastne muze dokazat, pokud to nezkusi... Rikame studentum, ze zde nejsme proto, abychom lamali nejake rekordy. Ale tim, ze trenujeme marathon, se ucime prekonavat sami sebe. Stejne vlastnosti dnes mladez potrebuje k tomu, aby se nenechala odradit prekazkami v zivote, ve studiu... Studenti, kteri s nami trenuji, jsou z 95% uspesni nejen ve studiu a pokracuji dale na univerzitach, byvaji posleze uspesni i v zivote.

    Je to skvely pocit oslavit letos jiz desetileti tohoto programu pro mladez Los Angeles....."

    Kolem kamery prebehne muz... Na rozdil od vetsiny zavodniku nema Adidasky ani jinou podobnou obuv.... Ma ponozky a sandaly...

    Jak v tom, proboha, muzete ubehnout marathon? zni dotaz..

    Mel jsem potize s nohama, zni odpoved. Jedna spolecnost mi nabidla sandaly.. Tohle uz je sedesaty marathon v teto obuvi... smeje se zavodnik...

    Den losangeleskehoskeho marathonu se pomalu chyli ke konci... Do finise dobihaji stale dalsi a dalsi ucastnici. A u finise stale a stale stoji divaci, lekari, pohotovost, i zcela obycejni zvedavci.

    Proc vy jste tady, pta se nekterych z nich reporter. "It's energy, man, it's energy..." odpovida teenager v barevne cepicce...

    "Vis co to je, ubehnout 26.2 mile, a je jedno, jak dlouho na te trati jsi...."

    Ve finisi chytaji dalsiho ubozaka do deky a kladou ho nebo ji na nositka.....

    Divam se na to s pohnutim... Ne vsichni jsou zde a dobihaji pod nadlidskem usili jen pro rekordy... Mnoho z nich je zde proto, ze Honda, hlavni sponsor LA Marathonu, jejich usili oceni financnim prinosem pro dobrocinne fondy toho ci onoho druhu... (I my, Cesi, mame v LA sve dealership teto kategorie: Milan's Honda...I jim patri dik za sponsorstvi...)

    A vyvstavaji mi na mysli slova Alberta Einsteina, ano, i tato slova zde dnes nekdo citoval:

    "Only life lived in service to others is worth living..."


    Jeste ve chvilich, kdy se vetsina Los Angeles bude ukladat v pozdnich nocnich hodinach ke spanku, budou na finisovou caru pred hlavni Los-Angeles-skou knihovnou dobihat vselijak zubozeni vytrvalci... Necht se jejich fyzicke odreniny rychle a dobre zahoji... Je nedele 14. brezna 1999. XIV.Marathon primorskeho mesta Los Angeles pomalu konci...

    Nashledanou na pocatku noveho tisicileti...


    P.S. Na jednom z minulych LA marathonu se v Los Angeles setkali on a ona, on odnekud z Kaledonie, ona tusim z Rumunska... Dnes ziji v jednom stredoamerickem state a maji zazadano o americka obcanstvi........
    P.S. II. Zajimalo by mne, jak dopadla Alena Peterkova, ale Internet vyhazuje jeji jmeno jako "nezname." Drzim ji palce... Preji ji, aby dobehla... Moc, moc ji to preju........... Bezela pod vlajkou, ktera mne, a mnohym v LA a v USA jako ja, je dodnes, prese vsechno, draha....




    HURONTARIA BULLETIN No. 3/99.


    Vážení přátelé,

    právě vyšlo nové číslo internetového časopisu HURONTARIA , naleznete jej na:

    http://www.hurontel.on.ca/~hurychj (Canada)
    nebo na: http://members.tripod.com/~Hurontaria/ (Worldwide)
    nebo na: http://cement.fmi.cz/hurontaria/ (Czech Republic)
    nebo na: http://netnow.micron.net/~michal/Hurontaria.htm (USA)
    nebo na: http://rhea.tci.uni-hannover.de/hurontaria/ (Germany)


    1999 SVU Minnesota Conference Czech and Slovak America : Quo Vadis ? Přečtěte si to v angličtině zde

    Michal Málek, náš WEB-trucker, jinak též řidič kamiónů, opět popisuje svoje dobrodružství na amerických dálnicích a silnicích všech tříd, včetně té dělnické a najdete to na jeho stránce tady.

    Navázali jsme spolupráci mezi Hurontarií a Pražskou uměleckou galerií ArtForum - více informace je v kometáři k tomuto číslu.

    Přečtěte si o novém freeware, a taktéž o emajlovém virusu, tentokráte pravém, v komentáři k tomuto číslu.

    ZIPPITY-DOO-DAH: Pro ty, kdo se snaží prokousat starými čísly Hurontarie, jež pracně a draze ládují z Netu, máme teď celý ročník 1998 zazipovaný v jednom souboru, který si můžete stáhnout z Titulní Stránky Hurontarie a prohlížet mimo Net (off line), tj. bez pomoci Telekomu, Bůh mi to odpusť.

    CHVÁLY, básnická sbírka Jiřiny Fuchsové (v češtině) je k dostání na adrese P.O.Box 66453, Los Angeles, Ca 90066, U.S.A.


    V dnešním čísle doporučujeme:
    V české části: REPORTÁŽ: Vzhůru do Pece (ale ne do té ohňové) , POVÍDKA: Zuzana z Maratónu (go-go girl z Molestownu) a POHLEDY: Interview se Zélosem (aneb kdo se skrývá za Hurontárií) a ještě víc.
    V anglické části: Exkluzivní INTERVIEW s Dr. Jasonem Ohlerem, (technologie učení, 4 R's a WEB) , SHORT STORY: The Old Herod (záhada vyřešena), LIFE: Water Loo (Jak důležité jsou císařovy hemorroidy) and more, pardon, víc.

    Co připravujeme:
    V české části: POVÍDKA: Kapitán Nemo (od břehů Huronu), POEZIE: Přání V anglické části: SHORT STORY: Friends and Foes (mystery), INCLINATIONS: Art-Tickle (další pohled do pražské galerie ArtForum) a se zbytkem se nechte jako obvykle překvapit.

    OBSAH:

    A - ENGLISH PART

    Other Dimensions: INTERVIEW with Dr. JASON OHLER

    Life: WATER LOO

    Short Story: THE OLD HEROD (mystery solved)
    Bits: HALO AROUND HAL
    Inclinations: ART-TICKLE

    B - ČESKÁ ČÁST

    Úvaha: DVAKRÁT MĚŘ, JEDNOU ŘEŽ

    Reportáž: VZHŮRU DO PECE

    Povídka: ZUZANA Z MARATÓNU
    Pohledy: INTERVIEW SE ZÉLOSEM
    Poezie: KŘIVOKLÁT


    POZNÁMKA:

    Hezké čtení Vám přeje
    Webmaster Honza
    hurychj@hurontel.on.ca



    Výstava "Konec dioxinu v České republice" je ve Zlíně

    Děti Země

    V letosnim, desatem roce sve existence se ekologicke sdruzeni Deti Zeme soustredi na celostatni kampan za zvyseni cistoty ovzdusi v CR a snizeni emisi dioxinu.

    Soucasti celostatni kampane Deti Zeme je i vystava "Konec dioxinu v Ceske republice?", ktera vcera zacala svoji pout po jihomoravskych mestech ve Zline ve vestibulu mestskeho uradu. Bude zde pristupna verejnosti kazdy den od 9,00 do 17,00 az do patku 19. brezna. Vystava mela pred dvema mesici premieru v Ostrave. V kazdem meste mohou lide krome shlednuti vystavy podepisovat petici s obdobnym nazvem.

    I kdyz jizni Morava neni prumyslovou oblasti, neznamena to, ze by se ji problem dioxinu vyhnul. Jasne o tom vypovidaji mereni koncentraci techto latek v podkoznim tuku lidi na Uherskohradistsku z roku 1993. Vysledky se pohybovaly na urovni prumyslovych oblasti v zahranici.

    Požár spalovny Emseko - uplynuly dva roky

    Pred dvema roky (7. brezna 1997) doslo k vazne havarii ve zlinske spalovne nebezpecnych odpadu provozovane firmou Emseko. Jeji pozar byl nejspis take jednim ze zdroju nebezpecnych dioxinu, protoze spalovna i behem bezneho provozu palila odpady obsahujici chlorovane latky. V te dobe zde stala spalovna s technologii od Hoval Schiestel.

    Deti Zeme ziskaly od Ceske inspekce zivotniho prostredi kopii protokolu o mereni emisi ze spalovny firmy Emseko s. r. o., Zlin z 15. 9. 1998 (objednane firmou W-Eko - nejspis dodavatelem technologie rekonstruovane spalovny). Vysledna koncentrace namerenych emisi dioxinu 1,45 ngTEQ/m3 presahuje zhruba 15x limit pro spalovny nebezpecnych odpadu platnou v EU!

    Alarmujici je rovnez vysledek mereni emisi dioxinu ve spalovne odpadu v STS Hodonin, kde byla 9. 1. 1998 zjistena koncentrace dioxinu v emisich 3,54 ngTEQ/m3, cili 35-nasobne prekroceni evropske normy.


    Vystavu "Konec dioxinu v Ceske republice?" sestavily Deti Zeme za laskave financni podpory: Nadace rozvoje obcanske spolecnosti, MATRA/KAP programu (Velvyslanectvi Nizozemskeho kralovstvi), Nadace Partnerstvi a Nadace Slunicko a Ministerstva zivotniho prostredi CR. Nase podekovani patri i tem, kdo nam vysli vstric pri poradani vystavy (predstavitelum mest a mestskym uradum).

    Příloha: Několik základních údajů o dioxinech

    Dioxiny vznikaji v chemickych provozech a pri spalovani chlorovanych latek (napr. PVC, PCB apod.). Jsou nebezpecne jiz ve velmi nizkych koncentracich. Maji karcinogenni ucinky, pusobi nepriznive na imunitni system a maji take negativni vliv na reprodukcni schopnost muzu.

    Clovek sice 95 - 99% jejich prijmu ziska z potravy a tekutin, ale do tech se dioxiny dostavaji jak ze vzduchu, tak z vody a pudy. Dioxiny tak jako jine chlorovane latky (napr. DDT a freony) jsou vysoce stabilni, a proto se v prirode kumuluji - vazou se predevsim na tuky. Svetova zdravotnicka organizace stanovila denni limit jejich prijmu pro cloveka na 10 pg/kg vahy (pg =g.10-12). A z nej odvodila doporuceny limit jejich koncentrace v ovzdusi na 20 fg/m3.

    Dioxiny v ČR v číslech

    V letech 1996 - 97 se emise dioxinu ze spaloven odpadu v Ceske republice pohybovaly podle sdeleni CIZP mezi 0,01 - 34,0 ngTEQ/m3. Cili jedna ze spaloven prekrocila v dobe mereni zapadoevropsky limit 340krat.

    Uvedeny zapadoevropsky limit budou prekracovat i spalovny, ktere jsou teprve spousteny do provozu anebo jsou ve vystavbe (v Praze - Malesicich anebo v Liberci).

    Podle mereni koncentraci dioxinu v lidskem podkoznim tuku je na tom Ceska republika podobne jako vyspele prumyslove zeme v 80. letech, cili v dobe, kdy jeste neprijaly zadna opatreni ke snizeni emisi dioxinu.

    Mezi vyznamne zdroje dioxinu patri i papirenske provozy, kde se beli celuloza chlorem. Napriklad v severomoravske celulozce Biocel Paskov tuto technologii jiz nastesti nahradilo modernejsi beleni peroxydem vodiku.

    Odhadnout celkovou produkci dioxinu v Ceske republice je velice tezke, ale odborne studie dochazeji k zaveru, ze se pohybuje okolo 2 kg, coz se samozrejme na prvni pohled muze zdat malo. Ale pak je nutne si uvedomit, ze 15 gramu dioxinu (ktere muze podle Prazskych sluzeb rocne vyprodukovat malesicka spalovna) predstavuje mnozstvi odpovidajici doporucenemu rocnimu limitu prijmu dioxinu radove pro miliony lidi.

    Nektere havarie v Ceske republice, pri nichz doslo nebo mohlo dojit k uniku dioxinu do prostredi:

    Spolana Neratovice 1965 - 68 - pri vyrobe pentachlorfenolu vznikal jako vedlejsi produkt 2,3,7,8-tetrachlordibenzo-p-dioxin a zamoril prostredi ve trech budovach v zavodu a v jejich okoli, ty jsou dodnes uzavrene a loni byla ta nejmensi zabetonovana do sarkofagu.

    Hotel Olympik - Praha 1995 - pozar, pri nemz byly zjisteny exhalace chlorovanych latek.

    Pozar spalovny EMSEKO ve Zline - 7. brezna 1997

    Pozar v Linde - Frigera v Beroune - 14. kvetna 1998

    Pri havariich byva problemem, ze zjistovani dioxinu v ovzdusi je velice slozita a nakladna zalezitost, a tak to nikdo v takovych pripadech nedela. Nezjistuji se dokonce ani napriklad v popelu z pozaru jako v Olympiku ci ve zlinske spalovne. Dioxiny nebyly nejspis mereny ani pri nedavnem pozaru ve valcovnach ve Frydku-Mistku.

    Petice "Konec dioxinu v České republice

    Petice "Konec dioxinu v Ceske republice" upozornuje na nebezpecnost dioxinu a obraci se na ministra zivotniho prostredi a dalsi predstavitele statu s pozadavky, aby predevsim uzakonili emisni limit pro dioxiny pro spalovani odpadu na urovni statu Evropske unie a omezili nekontrolovane nakladani s odpady obsahujicimi chlorovane latky. Jejich spalovanim vznikaji nebezpecne dioxiny.

    Petici jiz podepsalo 7 tisic lidi vcetne vyznamnych osobnosti - napr. profesora Erazima Kohaka, hudebniku Pavla Zalmana Lohonky, Marty Kubisove, Pavla Dobese, Vladimira Merty, Jany Paulove, fyzika Cestmira Jecha, prorektora Univerzity Palackeho v Olomouci Josefa Tillicha, herecky Bary Hrzanove a dalsich.

    Informace o dioxinech na internetu: http://www.ecn.cz/dioxin

    Informace od Deti Zeme a o nich: http://www.ecn.cz/detizeme


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|