Byrokracie je tak česká jak české pivo. ČR je byrokratická supervelmoc

ODS a ČSSD chtějí změnit ústavu, aby ovládly českou politiku

Petr Bradáč

Vážený pane Čulíku, cítím se být povinen zaslat Britským listům i další mně dostupné informace o chystaných změnách v české ústavě, jak o nich mluvil Pavel Rychetský na setkání politologické společnosti dne 8. března 1999. I když nejde o změny tak zásadní, jak nyní urychleně navrhuje vláda sama, jsou hodné pozoru.

P.B.

Od začátku České republiky tedy omezená proporcionalita volebního systému, která vedla k odsunutí malých nebo regionálních stran na okraj politického spektra a která nedovolila, aby rozkvetly všechny květy politických směrů, má být dále omezena v zájmu pohodlnějšího vládnutí nejsilnějších stran, které se chovají ke státu a k suverénnímu lidu stále více pansky.

Vynikající dokumentární film ČT

Z archívu Jana Čulíka

Osud lidí ve střední Evropě je nesdělitelný - a obráceně

Rozhovor s Jaroslavem Hutkou o české identitě

Rozhovor natočil pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa s Jaroslavem Hutkou Jan Čulík v únoru 1993 pro tehdejší pořad Gong. Pořad se nevysílal: editor Milan Schulz JČ sdělil, že pořad nezařadil do vysílání, protože se obával, "že by si lidi stěžovali". - Jan Čulík poznamenává: Zdá se mi skutečně politováníhodné, že Svobodná Evropa nenašla odvahu odvysílat tento rozhovor, který se dotýkal nejzávažnějších otázek, jimž museli čelit po odchodu z Československa všichni její čeští a slovenští pracovníci a dotýkal se také nejzávažnějších otázek české totožnosti i vztahu ČR ke světu." Přirozeně, rozhovor spíše nastoluje otázky, než aby vnucoval hotové odpovědi.

Ano. Dva roky jsem tam nebyl. Ale je to, abych tak řekl, z dnešního pohledu zkušenost, která mi víceméně spadla do klína. Protože já jsem tam žil jedenáct nebo dvanáct let a svým způsobem jsem emigraci velmi brzy přestal mít rád, protože je to trošku nepříjemný životní stav. Dospělý člověk, žije v cizině, a po nějaké době pochopí že - že nebude nikdy plně jeho domovem. Takže na to si člověk musí zvykat a zvyká si nerad.

No, stát se šéfem úspěšného podniku neznamená to, jestli se tam člověk cítí doma nebo ne. Spousta lidí tam - spousta emigrantů, nejen českých - má úspěchy v povolání, ale ještě to neznamená, že když přijdou domů, že se cítí, jako že se vrátili domů, a když jejich dospívající dcera si s nimi začne klábosit podivnou češtinou, oni přetočí na jazyk té země a dcera se jim začne posmívat, že už by se měli konečně naučit pořádně mluvit. To nejsou momenty, které oznamují člověku, že přišel domů a že se může zklidnit a že je tam vrostlý.

V té chvíli mi nedefinovalo víceméně nic. Definovalo mi pouze to, co znamená ztrátu domovského prostředí. Byli jsme stěhováni vlastně od malička, a každé dva tři roky jsem bydlel někde jinde. Tak já nemám dodneška pocit domova jako jednoho konkrétního místa nebo domu, ale jen domovského prostředí.

Ale chtěl jsem říct na počátku jednu věc. Že mi ta zkušenost padla do klína. S tím, že když jsem žil v Holandsku, nevěřil jsem, že bude možnost se vrátit, takže jsem začínal mít pocit, že celá zkušenost života v cizině není zkušeností, ale je to vynucenou životní situací. Je to povinnost. Je to - nezbývá mi nic jiného.

Protože zkušenost je poznání, které dám dohromady a potom ho můžu někam předat. Měl jsem pocit, že tohleto nepůjde předat, že není co předat, že prostě žiju a dokud budu žít, budu žít tam. A proto jsem to neměl rád, protože ta zkušenost neměla tvar. Byla to pouze nutnost žít venku. Netušil jsem, že budu zase sedět někdy v Praze.

Ano, jistě. Reflektoval jsem svoji situaci, snažil jsem se ji reflektovat a snažil jsem se ji reflektovat pro český svět. Já jsem ty fejetony nepsal s pocitem, že to budou číst Holanďani nebo že by to měli číst Holanďani. Tím možná mají ty fejetony takovou svoji zvláštnost. V nich jsem se snažil reflektovat poctivě emigraci.

Člověk by měl říct, tím, když říkám, že to bylo myšleno pro český svět, bylo to myšleno pro svět, který má pro mě identitu, které rozumím. Myslím si, že je tentýž problém v češtině, že existuje mnoho anglických či amerických knížek, které se zabývají pouze problematikou těch zemí a kultur a jsou identicky hluboko ponořeny v jejich životě, ale tím, že vůbec mají identitu, tak jsou přeložitelné a jsou potom srozumitelné, takže mám pocit, že převoditelnost je rozpoznání, že skutečnosti, o nichž se hovoří, pocházejí z něčeho, co má identitu, co někam náleží. Myslím si, že když bude psát třeba Čech pro Angličany jenom, aby to bylo pro Angličany, že skutečně to může být docela nudné čtení. Třeba to budou chytrá slova, ale - nejen u umění a literatury, ale u veškerého činění lidského je důležité, jestli to má identitu nebo nemá.

Ach. To jest otázka záludná a složitá, protože v první fázi by člověka mohly napadnout fráze a to já nemám rád. Ta otázka je strašně široká.

Měl jsem velmi silnou vnitřní potřebu a touhu, když už jsem v Holandsku žil, žít tam jako doma. Proto možná jdou ty fejetony hlouběji než jenom do chvalořečení, že jo, vždyť se máme dobře, vždyť máme úspěch, a vždyť jsme si koupili auto. Vždyť to je, čím většina emigrantů hájí, že se jim v  cizině daří dobře. Já jsem tam taky neumíral hlady. Jasně, v těch fejetonech docházelo k hledání toho domova, oné nějaké nové identity. Narážel jsem v nich přesně na ty plochy, kde to nefunguje, ale i kde to funguje. Nemůžu svůj život v Holandsku úplně odmítnout. Já jsem tam taky nějak žil.

To by si člověk asi musel rozmyslet nad papírem. Nad tím jsem nějakou dobu teď už nepřemýšlel. Protože žiju tady a svým způsobem jsem rád, že to, co je za mnou, je za mnou, i když se k tomu nutně vrátím. Že mám rozepsané taky větší věci, který jsem napsal v Holandsku a na které si teď někdy chci sednout.

Takhle: problém je, když když to vezmu zcela lokálně, když vezmu třeba tu rotterdamskou čtvrť, ve které jsem žil, a uvědomím si nebo vzpomenu si, jakými problémy žili mí sousedi a lidi okolo... Holandsko je taková docela sousedská země. Ti lidé nežili moc jinými problémy, než žijou lidi v  Čechách. Mám pocit, že my jsme dostatečně evropští.

Je to problém, řekl bych, který je trošku nad existencí člověka jako bytosti - nebo pod existencí, možná. Je to to, čím je potom člověk ještě determinovaný, protože člověk se narodí v určité situaci, v určitém jazyku, který je mu násilím vnucený. Tahleta základní identita v dětství je do člověka vlastně násilím napumpována. Může být i s láskou, ale je to tak, že dítěte se nikdo neptá, jestli chce být Čechem nebo Holanďanem. Takže existují takové zvláštní jemnosti, když se klesne o patro níž, na  život člověka vedle člověka, existují některé takové jemnosti, které už člověk v sobě nedoladí, aby ladil s novým prostředím. - To jsou strašně závažný věci. To se nedá přejít jen tak jednou větou.. Ale abych se vrátil na začátek. Vy mi unikáte otázkami pořád jinam.

Chtěl jsem říct, že moje emigrace se teprve teď stává zkušeností. Že dneska teprve začínám být rád, že jsem byl v emigraci. Tak jako jsem byl v ní nerad, protože i když jsem do Holandska odcházel ze své vůle, byla to vynucená volba.

No ne. Když jsem sestavoval knížku fejetonů Požár v bazaru, přemýšlel jsem, jestli třeba tenhleten fejeton tam mám dát, protože on má určité literární kvality. Akorát že je to pohled člověka, který nadšeně a přesně popisuje prostředí, kterému vůbec nerozumí. Ale popisuje ho tak přesvědčivě, že až skoro působí dojmem, že o tom prostředí něco ví.

Samozřejmě je naprostý rozdíl být turistou anebo žít v té zemi za tam vydělané peníze a za to úsilí jako ostatní lidi. To člověk vidí všecko v jiném pohledu. A skutečně, když je někdo turistou, i když jím bude deset let, tak se o té zemi doví úplně něco jiného, než když tam začne žít jako normální člověk.

Vzpomínám si, tohle byl veliký šok Karla Kyncla, známého žurnalisty, který předtím byl snad pět let v Americe a celý život jezdil po světě. Když potom emigroval do Anglie, já jsem s ním mluvil, byl ve velikém šoku, že zjistil, že přišel do jiné země, než kterou znal - do jiné země, než předpokládal, kam že půjde. Přestože měl předtím velmi přesný pocit, že ví, kam jde, s jazykem, který uměl.

Ono to bylo zcela jinak. To prostě tak je. Žít někde je něco jiného než se tam podívat na jakkoliv hlubokou a dlouhou návštěvu.

Já jsem to chtěl vidět nadšeně a nebyl důvod první měsíce to nevidět nadšeně. Protože, skutečně, ty první měsíce byla to úleva, po tom období, co jsem tady žil, které bylo nesmírně vyčerpávající, jak psychicky, tak fyzicky. A tam najednou člověk přišel do jakési zvláštní stability, kde věci fungovaly, kde prostě bylo právo a - já jsem byl poprvé v cizině.

Ano, jenže to byla specifická situace. To jsem posílal na červenou kartu, kdy to musí příjemce podepsat. Takže to je vyloženě důkaz, že dopis došel nebo nedošel a  dá se zjistit, kde se to ztratilo. Když jsem o tu červenou kartu žádal na holandské poště, oni vůbec netušili, že taková možnost existuje, a tvrdili mi, že neexistuje. Pak jsem donutil úředníka, že šel za vedoucím, a on říkal, jo, tahleta možnost je, ano, můžete to tak poslat, ale nikdo to nedělá. Takže já jsem si to vynutil. Ono teda, na druhé straně, já jsem to udělal párkrát, že jsem to lidem takhle poslal. Ono to nedojde a člověk vždycky zkasíroval asi to bylo pětasedmdesát guldenů. Znal jsem jednoho kluka ve Švédsku, který se tím vyloženě živil. Posílal třeba jenom výstřižky z novin do Československa na červenou kartu na určité adresy a každý měsíc kasíroval peníze.

Pak tam člověk začne žít. A začne si uvědomovat to místo, ve kterém žije, a to místo je taky jenom místem na zemi. Má jenom lidský rozměr, který je úžasný tím, že je lidský, a je příšerně omezený pouze tím, že je lidský. Takže to je první věc, se kterou se člověk konfrontuje, a když člověk emigruje takhle dramaticky, jako jsem emigroval já, nebo kdokoliv, vlastně každá emigrace tehdy, ať byla vynucená nebo k ní došlo útěkem, bylo to životní drama, a člověk v tomhletom životním dramatu - kdy se dostává člověk vyloženě do krajních situací - najednou zjistí, že padne do fungujícího, ale malého světečka, který si žije svými každodenními starůstkami, a dramata našich životů několik set kilometrů dál jsou mimo.

Osud lidí ve střední Evropě je nesdělitelný, ano, tak.

No, na začátku mě to mrzelo, samozřejmě. Pak jsem si na to zvykl, protože si člověk uvědomil, kde je hranice sdělitelnosti a  nesdělitelnosti. No a pak člověk začíná rozeznávat prostředí, ve kterém žije, začíná mu rozumět, začíná znovu rozumět ještě jednou svému vlastnímu životu a prostředí, ze kterého odešel. Když člověk emigruje a žije v jiné zemi, dostává dva nové pohledy. Je to nový pohled na nové prostředí, a další pohled, který je svým způsobem taky nesdělitelný. Protože o tom se dá mluvit pak jen s několika emigranty. A zpětný pohled na prostředí, odkud člověk odešel, a co to znamená, situace emigrace, protože ta je potom nesdělitelná zpětně. Já jsem mohl těžko do Čech někomu vysvětlovat, jak ty věci jsou. Jednou to vyjádřil takovej zubař. Vlastně to mám taky v nějakém fejetonu. Říkal, že přestal psát lidem dopisy, protože kdyby napsal, co se mu na Západě líbí, tak si budou myslet, že je svině, a když napíše, co se mu tam nelíbí, tak si budou myslet, že jsem idiot. Tak nepíše.

Takhle. Je to - v našich představách je to určitě, doufáme, Jinak. Ono ve skutečnosti je to velmi podobné životu tady. Ale jelikož to bylo za zdí, a doufání lidí v Československu bylo přece jenom izolací povýšeno jinam, a zájem lidí na Západě o naše prostředí byl zase vymezený tím, že pro ně to bylo něco šedivého za zdí, jakýsi Balkán.

No, nechci říct stejné. Jaksi, stejné, ne. Ale - existuje slovo analogie. Některé věci jsou nějakým způsobem srovnatelné, a to analogicky. Česká společnost žila problémy a životním pocitem v podstatě analogicky tím samým, jak ti lidi tam. Je to kacířské říkat, protože přesně - tady existuje tahleta ideologie, že tady byl ten hrubý komunismus, a tam byla ta jemná svoboda, ale ono, když se to vezme hloubějc, on ten komunismus zase nebyl tak strašně hrubý. Hrubější byla bázeň lidí než tvrdost režimu. A na Západě - víte, svoboda jako taková, to není dar z nebe, svobodu i tam lidi musejí přece jenom si vybojovávat, a to jak vlastní povahou, s rodinou, se svým okolím, se svým domácím, se svým šéfem. S tím, jaké si lidi chtějí troufnout vlastnit auto nebo odebírat noviny nebo s kým se chtějí stýkat. A to - to je sice taková ta vedlejší svoboda, ale to je přesně ta svoboda, kterou člověk každodenně žije.

Podobnost je veliká. Chtěl bych zdůraznit, a myslím, že mohu být v této věci docela přesvědčivým svědkem - že není pravda, že se za komunismu v Československu nedalo dělat nic nezávislého. Já jsem jednal celých deset let od roku 1968 až do roku 1978 docela dost nezávisle. Uspořádal jsem stovky velmi nezávislých a otevřených koncertů. Po deseti letech mě donutili k emigraci, to je pravda. Ale trvalo jim to deset let, než na mě přišli.

Ale tohleto bych řekl, že to je víceméně rozdíl technický. Že i  tady začnou za chvíli chodit byznysmeni v určitém druhu oblečení s určitým druhem taštiček a určitým druhem aut. Je to jenom věc času Tak jako časem tady začnou fugnovat i banky.

Tento druh povolání a lidského trhu si vynutí určitý druh myšlení. V Čechách už dnes existuje velká obchodnická vrstva a nemyslím si, že by to byli lidi lyričtí. Je to ta vrstva, která se rekrutovala z těch, jak se jim dneska říká komunisti, ale nejsou to ti, co byli komunisty věřícími. Oni už šli ke komunistům, aby mohli kšeftovat. Ve společnosti trochu vládnou rozpaky, co si o těchto lidech máme myslet. Jsou to byznysmeni, a časem se zapomene, že to byli také komunisti.

No, jak kteří. Náš domácí, co vlastnil v Rotterdamu barák, se jmenoval Direk. On původně začal jako levičák, student, pak začal mít zaměstnání, příjmy, stal se šéfem. Takže jeho politické přesvědčení se měnilo s tím, jak se mu rozvíjela kariéra a jak začínal vydělávat víc a víc peněz. Úplně automaticky a vůbec se mu to nezdálo jako zrada. Ale přesto, když už byl šéfem, přesto ještě v něm zůstaly takový ty věci, že ještě stále nosil džíny a  jeho žena taky.

Tento Direk uspořádal, což v tý firmě byla povinnost, večírek pro své zaměstnance, asi třicet nebo čtyřicet lidí, měl pod sebou, no tak šli na večírek, a ta jeho žena, která se jmenovala Nanda, je to taky taky holandské jméno, si poprvé v životě koupila šaty, aby Dirkovi neudělala ostudu před zaměstnanci. Ale ti zaměstnanci, aby tomu svýmu šéfovi lezli - kam se to říká - tak všichni přišli v džínách. A došlo k velikému trapasu, že pan šéf se oblíkl nóbl a jeho žena taky nóbl, poprvé měla na sobě šaty, a veškerý podřízený přišli jako hipíci. Fraška.

Od toho můžeme odvíjet diskusi o svobodě a svobodné společnosti. Samozřejmě, že rámcově na Západě svoboda je, je zaručena zákony a  stabilním vývojem. Ve chvíli, kdy by se ty společnosti dostaly do nějakých výkyvů a problémů, které jsme poznali my v Čechách, já si myslím, že se lidi na Západě zachovají stejně blbě jako Češi, nebo stejně lidsky jako Češi.

Vzpomínám si, na scénu v jedné rotterdamské samoobsluze, tam, kde jsem měl ateliér, na druhém konci Rotterdamu, najednou přišla nesmyslná panická zpráva, začalo to v novinách, že jsou potíže s cukrem, že nebude cukr. No samozřejmě, lidi vykoupili ten den cukr a porvali se ještě v samoobsluze. Druhej den dovezli další náklaďák. Ale i Holanďani podlehli komické fámě, zachovali se normálně lidsky. Já si nemyslím, že lidi na Západě jsou lepší, svobodnější, hrdější. Prostě oni mají možnost se tak chovat, ale ne že by ji vždycky využívali.

No byl bych blázen, kdybych se nevracel. Vrátil jsem se rád. Nebudu to romantizovat, nebudu to poetizovat, vezmu to normálně lidsky tržně. Vrátil jsem se, měl jsem tady hejno publika, přátel a mohl jsem vlastně se realizovat v tom, co mám rád a co celý život dělám. Bylo by ode mě skutečně pošetilé váhat a přemýšlet, jestli to je dobré nebo není.

A pak ještě k tomu byla jiná zkušenost, kterou jsem měl s emigranty, který byli venku legálně, což byly většinou holky, ale i i pár mužských, který pendlovali mezi Východem a Západem, a když pendlovali hodně, tak bylo na nich vidět, že jim to velmi poznamenalo psychiku, že nevěděli vlastně, kam patří. Že v Čechách nemohli žít jako normální Češi, museli se předvádět jako ti lepší Češi ze Západu, přijeli jak z Tuzexu, předváděli se něčím, čím tam nežili, a v západním prostředí je to odcizovalo, protože zaprvé viděli, že to prostředí má jinou lidskou zkušenost nebo jiné vědění, než oni měli, a víceméně je to prostředí ponižovalo, protože tam dále žili jako normální lidi, kdežto v Čechách se mohli chlubit jako lidi z lepšího světa, kdežto v tom lepším světě se většinou necítili tak úplně doma.

Nechtěl jsem v sobě zažít tenhleten rozpad, tak jsem si říkal když teda se sem vracím, vracím se sem zcela, bez toho, že budu žít na dvou místech. Budu žít na jednom.

Ano, mělo. Jenže, já sám jsem zrušil vyprávění o Západu na představeních. Zjistil jsem, že to dopadá úplně mimo lidi a že tím ztrácím kontakt, komunikaci. Ono se o tom bude moci hlouběji mluvit, až lidi začnou trošku lépe chápat, o čem to je.

Je to myslím jen otázka času. Teď občas i v televizi, která je dneska obzvlášť tedy blbá, se na tohle téma nějak dostane, ale je to trošku mimo mísu, protože se vypráví lidem o něčem, co je vyloženě mimo jejich zkušenost . Ale kdybych teď měl v televizi projev k národu a začal tam vyprávět, že struktura života v Holandsku a v Německu je v podstatě totožná se strukturou života tady, tak mě budou považovat za blázna nebo za pitomce. Protože se jim bude zdát, že to není pravda. A já bych potom musel dlouho, celým dlouhým pedagogickým seriálem vysvětlovat, jak jsem to myslel, na jakých příkladech, a pokusit se tu zkušenost, kterou mám, krok po kroku přenést do lidí, aby potom kdybychom na konci zopakovali to, co jsem řekl na začátku, lidi by si řekli, aha, on to myslel takhle.

Jenže většina emigrantů, jak bych to řek, si v sobě nevyřešila vztah vůči Čechám a  těžko budou řešit svůj vztah vůči nim. Protože je to dáno tím, kdy odcházeli, jak tam žijou a některé věci budou těžko přenosné a budou se za ně svým způsobem i lidi třeba stydět. Když se emigrant vrátí domů nebo přijde na návštěvu, musí být psychicky velmi silnej a vyrovnanej, aby neměl potřebu dávat najevo, že tam měl úspěch a že něčeho dosáhl a že se dostal trošku výš, než lidi, kteří pouze zústali v Čechách. To mi vyprávěli někteří lidé ve Švédsku. Jak se tam vrací Švédové, kteří emigrovali do Ameriky, vrací s tlustejma autama a chluběj se, jak měli v Americe úspěch. Mají tentýž emigrantský - psychologický problém. Protože, kdyby nebyli úspěšnější, než lidi, kteří zůstali v Čechách, pak je otázka, proč odcházeli. To mohli zůstat doma. A to na to člověk musí bejt velice silnej, aby řekl, vždyť, jako oč jde, no.

No, ta jedinečná zkušenost. Ta se musí nějak předat a musí to být fomou, kde je ta zkušenost viditelná. A na to člověk musí být mistr. I předávat zkušenost, to se musí člověk naučit, svým způsobem jako řemeslo.

Rok tady v Praze nyní žije český spisovatel, Jan Novák, on je vlastně americký spisovatel, protože píše anglicky. Odešel do USA s někdy v sedmnácti, mluvil jsem s ním o problému cizího přízvuku. který je velmi zajímavý. On říká, že přestože je mu angličtina bližší a píše anglicky lépe než česky, v angličtině má cizí přízvuk a v češtině ho nemá.

On se sžil s americkým prostředím zcela normálně a umí zajímavě mluvit o rozdílech mezi ČR a Amerikou. To jo, ale nejsou to zásadní rozdíly. Jsou to věcné nebo technické rozdíly. Že děti mají víc komputerů, a že některé věci lépe fungujou, že některé lidské vztahy jsou řekl bych lidštější anebo se dá říct anonymnější, že si lidi nevynadají na ulici. A teď - je to plus, je to mínus? A přenést tuto zkušenost - on se o to částečně pokouší v  literatuře, ale pak ta literatura musí být zároveň dobrá, a přesto to ještě nemusí nic znamenat.

Vždyť Češi znají západní filmy. Češi jsou čtiví a většina literatury, kterou četli, není literatura od českých autorů, ale od autorů zahraničních. Tady se víc čte překladová literatura. Tak si člověk řekne - lidi by mohli vědět, jak to vypadá na Západě. Ale nějak ten přenos informací nefunguje.

Je to úplně zřetelně vidět na problému východního Německa. Východní Německo nemělo žádnou Svobodnou Evropu, protože oni si mohli naladit normální západoněmeckou televizi, západoněmecké rádio, obzvlášť ti, co žili v okolí Berlína, člověk by si řekl, že mohli mít z  televize, která je tam docela živá, přesný obraz toho, jaká západní společnost je a oč tam jde.

Padly hranice a zjistilo se, že východní Němci nevěděli nic. Že dokud člověk do toho nevstoupí, a nesžije se s tím, nestačí informace, nestačí návštěva, chce to ještě kousek dál. Chce to jednou nohou se tam nějak ponořit, dojít do situace, kdy je člověk v kůži těch lidí, potom poznává něco o tom prostředí a zpětně chápe vlastní prostředí a v té chvíli začíná rozumět, co jsou rozdíly a kde rozdíly nejsou. Pouze vyučováním, já mám pocit, že to může spíš taky možná poplésti.

Někdy jsem se na  koncertech vrátil i dál. Některé písně už jsou dvacetileté, někdy i starší. Na jednu stranu bych se měl stydět, že jsem udělal málo písniček poslední dobou, na druhou stranu je to zvláštní potěšení, že ty písně mají jakýsi vnitřní náboj nebo identitu, která zůstává sdělná. Nedávno jsem na představení tak nahodile zařadil píseň Pravděpodobné vzdálenosti, což je jedna z prvních, je z roku 1967, a po konci přišla do šatny nějaká holka, tý mohlo bejt sotva dvacet, nebo tak nějak. A říkala, že by chtěla text tý písně, že ji zaujala. A zeptala se, to je nová píseň? A já jsem říkal: Není, ta je starší než ty. Takže mám teď tak trošku prázdniny, nový písničky mi moc nejdou, ale proto, že se moc nesnažím.

Ona je skutečně situace přepolitizovaná. Vím, že třeba v roce 1968 jsem taky nenapsal píseň. To prostě nešlo. Do člověka se vkradly velmi zjednodušující, politizující, heslovité věci, a cokoliv jsem psal, byly bláboly. A většinu písniček, které jsem teď napsal, taky, politika je v tom tak - tak neomaleně přítomna, že to napíšu a pak si to po sobě dvakrát přečtu a už mě ta věc nebaví.

Podvědomí, z kterého člověk čerpá, je zasažené touhletou dobou technické změny společnosti. Totožnost je zamlžena. Ono to možná bude taky tím, že změnou bylo rozbito kolektivní vědomí. Toto kolektivní vědomí tady fungovalo, člověk se vůči němu vyjadřoval a vůči němu psal. Publikum reagovalo přesně na té struně, na které byl člověk naladěný, na které byla společnost naladěná. Teď už všeobecné jednotné naladění neexistuje. Teď si každý svým způsobem sám vyhrabává svoje z téhleté doby, každý si sám musí přemyslet, jak to bude dělat dál se životem. Bude chvíli trvat, než se zase vytvoří kolektivní vědomí, vůči kterému je možno mluvit, do kterého člověk ty věci dává a které se vracejí a rezonují. Kdy lze taky dosáhnout nějaké hloubky.

Protože hloubka není jenom ve slovech. Ta je v tom, co je za  slovy a za slovy není jenom pocit jednotlivce. Za slovy je to, co jednotlivec nějakým způsobem šťastně vysloví, a je to daleko širší věc, obzvlášť, když se týká jazyka.

Skutečně to souvisí s všeobecným vědomím. To by možná byla zajímavá práce pro vás literární kritiky, udělat si graf, v kterých dobách umělecká díla a literatura vznikala a ve kterých nevznikala. Nemusí to souviset s grafem ekonomickým a nemusí to souviset s grafem pozitivních změn a negativních období.

Cesta kolektivního vědomí a ducha, nebo jak to budeme nazývat, může být časově i jinak limitovaná a mít jiný rytmus.

Dá se to tak říct. Jediné, co mě dneska znervózňuje, je, že žiju v takovém klidu. Já já bych se potřeboval z něj trošku vydráždit, vyhodit. Protože skutečně, tenhle klid a pokoj, není v tom žádná výzva, žádná, jak říkají Angličani, žádná challenge.

S Jaroslavem Hutkou hovořil v únoru 1993 pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa Jan Čulík. Svobodná Evropa rozhovor nevysílala.

Holandská místnost

Jaroslav Hutka

Holandská místnost je nekonečná spousta drobných předmětů a na ty nejhezčí svítí lampičky. Kolik světla předměty odrazí, tolik ho dopadne do místnosti. Lustry neznají. A tak vypadá celé Holandsko. Každý člověk je osvětlen svou privátní lampičkou a kolik světla odrazí, tolik ho dopadá na společný prostor života a historie. Život tu neoslňuje, ale láká a vypráví. Tisíce titěrných maličkostí, které se sestavují v šišaté celky, které zase upoutávají svými detaily. Čech, přece jen jaksi odchovaný komplexem barokní monumentality, musí mít pocit, že přijel do království pejska a kočičky, kde houfy drobných řemeslníků něco kutí a nikdy od díla neodstupují, aby obhlédli celek. Renesance tu nevznikla na antické předloze, ale drobnohledným pozorováním skutečnosti a detailem jsou tak okouzleni, že se jim prodral v podobně zdrobnělinek i do jazyka. Umějí zdrobnit jakékoliv slovo koncovkou t'je, šje, d'je.. daleko více, než umíme my, a příbuzná angličtina tomu vůbec nerozumí a kroutí nad tím nevěřícně hlavou. Seděl jsem na lavici hostů v parlamentě a nebyl to parlament, ale parlamenťje a královský hrad je hraďje. Veřejnost se v parlamentu už nemůže courat tak volně mezi poslanci jako dřív (omlouvají se mi), protože před třemi lety dal někdo předsedovi vlády, aniž by si toho kdo všiml, pod židli tašku, a když na upozornění, že se má něco stát (tikalo to), vyhodili tašku na dvůr, začal v ní zvonit budík.

Svoboda tu není cítěna jako germánsky monumentální a nadliský pojem, ale spíše jako svoboďje, to znamená cosi pro každého zvlášť. Každý si ji nese jako vlastní, konkrétní, jasnou a praktickou a nemůže ji zvětšit o ovládnutí svobody druhého člověka. Nejsvobodnější je zde obvyčejný člověk. Ten může prakticky všechno, a čím výše se dostává na stupíncích společenského žebříčku, tím musí být ukázněnější a otevřenější. Největší chudák je královna, protože musí být královnou pro všechny časy a příležitosti a občan ji cítí jako svůj majetek, nikoli naopak. Jak zvláštní, že zde nekynou výhody z ovládání. Jak zvláštní, jak jiné, a přitom tak blízké a domácké. "Na co spoléháte ve válce?" ptám se. "Na civilní obranu," odpovídají. Do armády zavádějí odbory a mám pocit, že bych se měl začít ptát od začátku: "Co je armáda? Co jsou odbory? Co je stát? Co je domov? Kdo je člověk?" Historie i současnost tohoto království odpovídá tak zvláštně, že se ptám sám sebe: "Co vlastně vím?" Existuje tu vedlke sebe tolik nesouměřitelných věcí, ale nikdo je neměří, neboť každá věc je chápána jako jedna a svá.

Holanďani jsou bohatí, ale přepychové domy, nóbl auta a viditelně drahé obleky mají jen cizinci a barevní. Pozůstatek kalvinistické touhy nebýt nadřazený a neděsit bližního svého. Ale když je přepadli Němci, vytahovali děla i z muzeí a  bránili se, jak mohli. A holandská ulice! Lidé v Čechách se před ulicí obrňují dvojitými úzkými okny s neprůhlednými záclonami a být na ulici nebo na dlažbě znamená být ztracen. Ale jít po holandské ulici je jako procházet lidskými příbytky. Okna se podobají výkladům, nejsou dvojitá (počasí jim přeje) a jsou plná ozdob, květin a barevných světýlek. Ulice v Praze znamená buď hlomoz nebo mrtvolné ticho bezdomoví. Tady kráčím, hlomoz nehlomoz, cítím hřejivý klid domova, vidím lidi, jak odpočívají, hovoří, jedí, jak se koukají na televizi, jak čtou a objímají se, a když se zastavím, zasmějí se a mávají mi. Každý má právo se dívat, jak druhý žije. Vše se nabízí ke zveřejnění, ale soukromí je svaté. Nahlédnutelné a nedotknutelné.

Dnes jem nemohl spát. Jsme na ostrově několik metrů pod hladinou moře. Nikdy jsem moře neviděl, ale cítil jsem v noci jeho blízkost. Před dvaceti pěti lety protrhlo hráze a ostrov byl zničen. Stojím na pláži v teplém kabátě a nechávám si studenými vlnami slané vody oplachovat bosé nohy. Ukazují mi v hrázi, asi dvacet metrů nad mou hlavou, překousnutou asfaltovou cestu. To udělala minulá bouře. Dívám se po nekonečné hladině a vrací se mi tak známý pocit - strach z prázdna. Moře! Jak jsme proti němu malí a drobní! Jak je všechna monumentalita stvořená lidskou rukou mizerná! Moře je Holanďanovi soupeřem, má ho v krvi a v historii. Děsí se ho a svádí s ním tvrdý boj. Holandská místnost vznikla z úděsu nad nedozírným, cizím a neovladatelným. Holandská architektura je odpovědí člověka studenému, nepřátelskému, neohraničitelnému a krutému.

18. října ve 14 hodin jsem přejel hranice s veškerým majetkem naloženým na zadních sedadlech osobního auta. Přejel jsem hranice své země poprvé a natrvalo. Je to risk, ale i zrození je definitivní odchod z temného a blahého nebytí do skutečnosti. Před půl rokem o několik ulic dál skočila jedna stará paní z okna. Vyrovnaně a beze zmatku unikla vše prostupujícímu smutku a osamělosti člověka, který je dvacet pět let v cizině a neučil se cizí řeči, protože doufal v návrat. Před pěti lety vylovili na Kampě tělo dívky Nadi a našli u ní lístek, že v této zemi už nemůže dál žít. Zabil je tentýž vrah. Obě ženy se ocitly v prázdnu a cizině. Tam i zde. A možná není návratu. Pro nikoho. Život je tak krátký. My zde klekáme k nohám faraona a vykládáme sny s myšlenkou, jak vyvést národ ze zajetí a jak vysušit Rudé moře. Vy tam doma si rejete do duše větu, že než celý život klečet, je lépe žít hodinu vestoje a nad Čechami zní už tři sta padesát let akordy téže Osudové. Tři sta padesát let odcházejí čeští bratři budovat své tiskárny do zahraničí, strkají knížky mezi kupecké zboží, aby promaštěné byly v Čechách zase čteny. Páter Koniáš vytrhává z podlahy prkna a žáci na jezuitské koleji čtou potajmu Husovy spisy. Jaký letopočet se dnes píše? Komenský zakončil svou pouť tam, kde já ji začínám. To moře ztraceného času, kterého se děsíme, které máme v krvi a v historii! Ten strach z prázdna, které omývá české břehy a protrhává hráze!

Český fejeton je nekonečná spousta drobných stránek, a kolik jich lidé opíší, tolik jich dopadá na společný prostor života a historie. Česká odpověď studenému nepřátelskému, neohraničitelnému a krutému je hledání detailu lidské tváře.

5. listopadu 1978

Z knihy Jaroslava Hutky Požár v bazaru: Fejetony z let 1977 - 1989, Sebetlač, Rotterdam, 1989

Jaroslav Hutka

"Nepřekážejí ti ty nový plomby při jídle?" ptal se mě kdesi daleko v Německu jeden český zubař. Já se cítil nejistě, neboť kromě toho, že jsem si nechal opravit zuby, jsem se dal pozvat i na večeři a přespání. V duchu jsem to všechno zlostně sváděl na zaostalé holandské zdravotnictví, které mě znovu donutilo shánět si známé jen proto, abych měl přístup k základním potřebám, jako je kupříkladu ochrana zdraví. Ale zato si pamatuju přesně chvíli, po kterou jsem se zubaře bál. Bylo to, když mi prokurátor v Praze 2 oznámil, že předává žalobu soudu. A ve vězení mě budou bolet zuby! byla moje první myšlenka, takže rovnou od prokurátora jsem šel k zubaři a tam jsem se ke všemu přiznal. Do měsíce byl chrup v pořádku, mohl jsem zase kousat na levou stranu a nestydět se usmát.

"Píšeš si ještě s někým doma?" přerušil jsem ticho. Byl už noc a nějak nebylo o čem mluvit. Pohyblivá očka za tlustými zubařovými brýlemi po mně mrskla.

"S nikým! Kdybych jim napsal, co mě tu štve, řekli by si, že jsem blbej, a když jim napíšu, co se mi tu líbí, budou mě považovat za svini."

"Máš tu v okolí nějaký Čechy?" přerušil jsem znovu ticho a nejistě si nalil z láhve, co stála na stole.

"Pánbů mě ochraň!" rozřehtal se nervózním fistulovým smíchem. "Já bych se s emigrantama nekamarádil. To je jako bejt škaredej a muset sedět mezi zrcadlama. A taky jsou Češi pomlouvačný huby. A Němci mi jdou na nervy, takže sedím doma, čumím do zdi a nahlas si předříkávám: Jsem na svobodě, jsem na svobodě ... a pak se vždycky vožeru jak doga," a zase se rozřehtal, ale oči, proměněné tlustými brýlemi, se dívaly nevesele.

Zase bylo ticho.

"No jo, nikdo nevěděl, co se stane, když se emigruje," řekl jsem po delší chvíli.

Zubař se rozhlížel po stěnách a mluvil jaksi k někomu třetímu:

"Dokud jsem byl v Čechách, neměl jsem problémy české, ale lidské a věděl jsem, kdo je hajzl a kdo ne. Tam jsem byl ještě člověkem. Tady jsm se okamžikem, co jsem zdrhnul, stal Čechem. A bejt Čechem je na hovno. Seš sám a nikdo ti nemůže pomoct, a když ze zoufalství začneš číst emigrantský noviny, tak zjistíš, že žiješ mezi psychopatama. Taky jsem jednu chvíli poslouchal Svobodnou Evropu, ale kdyby mě s tou pumou nepředstihli, tak bych to šel vyhodit do povětří sám. Ale i ty seš nějakej ten básník nebo zpěvák, jak jsem se dočetl. To se staneš taky takovým tím exilovým spisovatelem?"

"Podle toho, jak to myslíš. Exil není žádná čtenářská obec, ale drolící se bytost, kterou nic nezachrání od vymření. Pro exil jdou psát jenom traktáty útěchy."

Zubař se rozřehtal a deklamoval:

"Že už to dlouho nevydrží, že to rupne, že se všichni emigranti vrátí domů a vděčný národ jim přidělí vily po bolševicích. No jo. Ale co chceš teda psát?"

"Třeba teď jsem byl ve Frankenu, na takovým tom emigrantským top sjezdu. A byly tam dvě bezvadný Francouzky, který mluvěj česky a jezděj do Čech a jednu tam dokonce na pět dní zavřeli. Znají situaci a lidi a v tom Frankenu sepsaly petici za Jana Litomiského, kterého teď bolševik v Českých Budějovicích zavřel. A když byla petice plná podpisů, jeden nafoukanej redaktor ze Svobodné Evropy ji sbalil, jako že by se to mohlo dostat do nepovolanejch rukou. A o tom budu psát fejeton: Ztracená petice. Něco jako o salónních antibolševicích a české nadutosti."

Zubař se na mne podíval jako na pomatence a hystericky zařval:

"A ta Ztracená petice, to bude jako symbol toho, kam jsme to my Češi dopracovali, a že by bylo dobře se nad sebou zamyslet. S tím jdi teda do prdele a vůbec, uděláme smlouvu. Tys dostal plomby, večeři, postel, můžeš pít podle libosti, ale neříkej v mý přítomnosti hovadiny."

Zůstal jsem jako opařený.

"Nikdo přece nemá právo zničit petici za uvězněného člověka, obzvlášť když je sám placenej za to, aby hledal na bolševikovi vši." Zubař na mne zíral s pokleslou bradou a vypadalo to, že by mi rád vysvětlil něco velmi zásadního, ale spolknul to a milostivý stín alkoholické clony mu vybavil druhou půlku mé minulé věty.

"On je placenej pánama, co mají dlouhý prsty," řekl tónem, který naznačoval, že bychom snad mohli jít taky už spát.

"A to mám nechat, když o tom vím?" zeptal jsem se nejistě v morální nevýhodě vyžírky.

"Samozřejmě! Nechat to! Stačí to pro ty Francouzky jako poučení, že nemají už chodit mezi Čechy, když chtějí někomu v Česku pomoci. Mezi Čechama to vyhraje vždycky chytráček - měšťáček. Už od založení Tábora! Nebo ty legie v Rusku! Tatíčkové vůdcové hráli velmocenskou politiku a znali moc dobře pravidlo, že zárukou demokracie je osvícená diktatura. A vy čeští literáti! - ubohé moralizování nad ještě ubožejším činěním! Maloduchý kecy o malodušnosti ostatních! Že se... no ... víš, pocházet z takovýho pronároda a vědět, že už tomu neuniknu, je na mašli. No. A kam ten fejeton pošleš?"

"Jak je v Mnichově ten nový časopis. Obrys."

"Tak tomu zase já říkám Opruz. To jste stvořili plivníka."

"Jak to, že se tak vyznáš v tom, co v exilu vychází?"

"Já to odebírám všechno -. ze soucitu," znovu se zařehtal svou vysokou fistulkou, obrátil do sebe sklenici a pokračoval: "A ten tvůj fejeton bude jistě další rozhovor s nějakým tím emigrantským nablblíkem. To můžeš rovnou napsat, co jsme si povídali teď my dva."

"To taky napíšu."

"To se opovaž! Osobně ti přijedu ty plomby vyrazit," a znovu si nalil. "A co ty Francouzky?"

"Jako z románu. Krásné, mladé, vzdělané a odvážné. A když je slyšíš mluvit, máš pocit, že by sis češtinu zamiloval znovu."

Zubař vzal láhev a nalil tentokrát i mně a zvedl skleničku:

"Tak ať ty holky francouzský dlouho žijou a ať jsou dlouho krásný a ať už nikdy nepřijdou mezi ty idioty Čechy. A ať žije svoboda!" a poprvé jsme si přiťukli a zjistili, že není tak pozdě a že z toho může být ještě docela slušnej flám.

31. května 1981

Zveřejnění odmítnuto

Z knihy Jaroslava Hutky Požár v bazaru: Fejetony z let 1977 - 1989, Sebetlač, Rotterdam, 1989

"Fejetony, které Hutka napsal od svého příchodu na Západ, byly dokumentárním záznamem jeho snahy zabydlit se v novém prostředí. Součástí procesu asimilace byl hluboký pocit frustrace. Hutka trpí nevyléčitelnou posedlostí přijít věcem kolem sebe na kloub, padni komu padni. Používá přitom nejrůznějších přístupů: ironie, hravosti, humoru, filozofické kontemplace, provokace. Vychází z konkrétních detailů a silný důraz klade na autentičnost lidské existence. Bojuje proti stereotypnímu vidění - u sebe i u jiných - a proti konvenci a manipulaci se skutečností i mezilidskými vztahy. Někdy se až krutě vysmívá lidem, kteří pro usnadnění vnimají skutečnost pomocí zjednodušených formulek - nebo kteří třeba ani jinak vnímat nejsou schopni. Hutka zásadně trvá na právu umělce říkat za všech okolností, co si myslí. Při vyslovování některých záměrně provokativních názorů však Hutka vlastně používá metod v západních sdělovacích prostředcích zcela běžných. Vyslovuje "šokující" myšlenku, aby čtenáře či partnera v rozhovoru vyprovokoval k samostatnému uvažování a k takovému pohledu na skutečnost, při němž by se člověk zbavil pout klišé a konvence."

(Jan Čulík, Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971-1989, Praha, 1991, str. 148)