Já vím, pan Ježek tam řekl ještě řadu trefných charakteristik a nepopiratelných faktů týkajících se rozdílné praxe veřejnoprávního a soukromého vysílání. Mne však zaujala jeho definice tzv. veřejnoprávnosti, kdy v závěru svého vystoupení opět opakoval: Veřejnoprávnost chápu jako vnitřní pocit nezávislé odpovědnosti vůči instituci...
Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo nad takovým pojetím veřejnoprávnosti kroutil hlavou. Pan Rumphorst okamžitě reagoval na termín "veřejnoprávnost".
"Veřejnoprávní" je adjektivum převzaté z německé jazykové oblasti, je třeba si uvědomit, že označuje právní formu vysílací organizace, nikoli náplň její činnosti. Není důležité, že vysílatel je "veřejnoprávní", je důležité, zda vykonává "veřejnou službu." Tj. ČT a ČRo jsou vysílatelé veřejné služby.
Podle Rumphorsta by proto bylo dobré používat jiný slovník a diskutovat ne o tom, co je to "veřejnoprávnost", ale o tom, co si představujeme pod pojmem veřejná služba ve vysílání ČT a ČRo. Na to Jan Jirák reagoval: "na změnu slovníku je asi už bohužel pozdě, mezi politiky a novináři se pojem veřejnoprávnost zahnízdil natolik, že s tím teoretická fronta asi už jen těžko pohne."
Poté se ozval i pan Schneider z Porýní Vestfálska, který požádal Vladimíra Ježka, zda by mu mohl blíže specifikovat, jak se utvářejí a čím se řídí ony "vnitřní, subjektivní pocity" které vytvářejí onu "veřejnoprávnost". Na to jsem vystoupil a pokusil se panu Schneiderovi vysvětlit, že takové pojetí, založené na vnitřních subjektivních pocitech, odráží chabou úroveň diskuse o věcech veřejných v České republice, protože logické by bylo, aby obsah "veřejnoprávnosti", tj. veřejné služby, se odvozoval nikoli od subjektivních pocitů, ale od definování pojmu "veřejný zájem", a ten v našem politickém životě hraje spíše zanedbatelnou roli, neboť je buď odmítán (veřejný zájem vznikne součtem zájmů individuálních) nebo zneužíván k prosazování zájmů partikulárních.
Ta diskuse byla mnohem různorodější, než tady uvádím. Toto není nějaký objektivní zápis. Nicméně rád bych ještě vzpomenul vystoupení pana Rumphorsta, který se podivil nad tím, že se zde diskutuje o některých věcech, které by přeci našim politikům měly být dávno jasné. Byla to přece Praha, kde se 7.-8. listopadu 1994 konala 4. evropská ministerská konference o masmediální politice se dvěma hlavními tématy: Budoucnost vysílání veřejné služby a Svoboda žurnalisty.
A jestliže ministr české vlády spolu s ostatními ministry z evropských zemí v Praze podepsal závěrečné usnesení, v němž se zavazuje "udržet a rozvíjet silný systém vysílání veřejné služby v prostředí charakterizovaném vzrůstající konkurenční nabídkou programových služeb a rychlými technologickými změnami" (citováno ze znění dokumentu uveřejněném v periodiku ČT Svět televize 4/94, str. 68-78), a jestliže se v tom dokumentu uvádí devět hlavních úkolů veřejnoprávního vysílání, pak by snad neměl být problém, využít tento dokument nejen k diskusi o tzv. "veřejnoprávnosti" českých médií, ale také k tomu, aby tato média a její publicisté české vládě přijatý závazek neustále připomínali. Tolik šéfprávník EBU Werner Rumphorst.
Já jsem v této souvislosti sáhl do svého archivu a vytáhl studii, kterou jsem přesně před pěti lety, tj. v únoru 1994, vypracoval pro Úřady Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. (viz příloha, viz Obsah tohoto vydání BL) Když jsem si ji četl, padla na mne tíseň a pocit marnosti lidského počínání - to v okamžiku, když se člověk dozví informace o průběhu posledního zasedání Stále komise pro masmédia v parlamentu (právě minulý týden), nebo když je konfrontován v novinách s intelektuálními perlami z pera předsedy této komise poslance ODS Ivana Langera (právě před třemi nedělemi v Lidových novinách).
Jak už jsem nejednou veřejně prohlásil - nedělám si patent na rozum, mně nevadí, když lidé mají jiný názor na věc, naopak, vítám každý odlišný pohled opravující mé případné omyly. Nemyslím si tudíž, že moje studie byla nějak geniální. Ten smutek vyplývá spíše ze zjištění, že ani po deseti letech svobodné diskuse stále nejsme schopni se sjednotit na interpretaci některých základních pojmů vyspělých demokracií, a že naopak tyto diskuse jsou neustále zatěžovány ideologickým balastem (viz např. onen článek Ivana Langera označující regulaci elektronických médií za socialismus).
Asi není možno přece "veřejnoprávnost" definovat jako "souhrn subjektivních představ těch, kteří ve veřejnoprávních médiích jsou a snaží se vykonávat svoji práci nezávisle na politice a na trhu." - Práce ve sdělovacích prostředcích veřejné služby by neměla být subjektivní. Pro novináře v médiu veřejné služby nemůže být mikrofon jeho vlastním subjektivním nástrojem, v němž si může vyjadřovat, co osobně sám chce, "nezávisle na politice a na trhu". -
Rozhlas a televize jako veřejnoprávní instituce
Když v květnu 1991 Slovenská národná rada přijala zákony č. 254 a 255 o Slovenskej televízii a o Slovenskom rozhlase, kterými na základě tzv. malého kompetenčního zákona č.136/1991 vyčlenila tyto instituce ze struktury dosavadních státních organizací ČST a ČSRo, jak Slovenská televízia, tak Slovenský rozhlas byly deklarovány jako "národná, nezávislá, verejnoprávna, informačná, kultúrna a vzdelávacia inštitúcia".
Našli se pak slovenští politici, kteří prohlašovali, že Slováci jako vůbec první v postkomunistické Evropě vytvořili nezávislou veřejnoprávní instituci. Ale stalo se tak doopravdy? Již v této době byl jak rozhlas, tak televize na Slovensku bohatě dotovány ze státního rozpočtu, stále pokračovaly ve své existenci rozpočtové organizace, byť někdejší přísná pravidla limitů jejich hospodaření se postupně uvolňovala, obě instituce byly i nadále - přes některé menšinové názory, zvláště z řad žurnalistů - obecně chápány jako nástroj vládní politiky.
Český rozhlas a Česká televize, které o půl roku později, v listopadu 1991, ustavila Česká národní rada zákony č.483 a 484, se definovaly mnohem skromněji: jako "právnická osoba", která "poskytuje službu veřejnosti" tvorbou a vysíláním programů. Byli to zřejmě právníci-legislativci, kteří zabránili veřejnoprávní deklaraci, tím spíše, že náš právní systém tento pojem zatím explicitně neobsahuje.
Následující studie se chce zamyslet nad konceptem "veřejnoprávnosti", jak se dnes používá v souvislosti s rozhlasovým a televizním vysíláním.
Veřejnoprávní koncept vysílání
Veřejnoprávní koncept vysílání neměl v České republice možnost organicky vyrůstat z nějaké dlouholeté domácí tradice. Je třeba přiznat, že je to koncept importovaný, převzatý ze zahraničí, z demokratických politických systémů. To vedlo k tomu, že ne vždy byly u nás pro něj připraveny všechny právní, ale často i společensko-politické podmínky. A tak veřejnoprávní poslání rozhlasu a televize je spíše vyjádřením přání, formulací úkolu, který osvícená část politické elity před vysílání postavila - to jest, aby vysílání bylo více službou veřejnosti než nástrojem vládnoucí moci.
Termín veřejnoprávní naznačuje, že ze zahraničních vzorů byl nejblíže ten německý, kde vysílací organizace jsou důsledně označovány jako "oeffentlich rechtlichen Anstalten", tj. instituce veřejného práva. V anglosaské oblasti se totiž nehovoří o veřejnoprávních institucích, ale o organizacích veřejné služby - BBC je public service broadcaster, který je veřejným podnikem - public enterprise, corporation. Rovněž ve Francii se používá pouze adjektivum veřejný - public, přičemž o vysílatelích se hovoří častěji o organizacích veřejného sektoru (le secteur public) nežli o veřejných organizacích.
O tom, jak zmíněná funkce veřejné služby by měla být ve vysílání konkrétně naplňována, se vedou průběžné a nikdy nekončící diskuse, které jednak potvrzují to, že její rámec nelze přesně a definitivně stanovit (1), neboť tato funkce není funkcí sociologickou s "objektivním" charakterem, prosazujícím se nezávisle na záměrech zúčastněných. Tyto diskuse dále dokazují, že funkce veřejné služby odráží společenská očekávání (2), tj. to, co společnost od veřejné instituce vyžaduje a co se může v různých sociálních strukturách navzájem silně odlišovat.
Také z toho důvodu se nelze slepě ohlížet po cizích vzorech, z nichž je sice možné převzít obecná pravidla, lze z nich čerpat inspiraci, využít historické zkušenosti, ale nelze je slepě kopírovat. Vlastní konkrétní náplň pojmu veřejné služby rozhlasového a televizního vysílání by se pak měla vytvářet v domácím prostředí v průběhu široké diskuse za účasti celého politického spektra.
Na počátku stojí veřejný zájem
Legitimita, "právo na život" veřejné či veřejnoprávní instituce vychází z existence společného, veřejného zájmu, a také z poznání, že tento veřejný zájem je něčím více než prostým součtem soupeřících individuálních zájmů. Ačkoli "veřejný zájem" bývá velice frekventovaným pojmem politického života, ačkoli se na něj odvolávají i právní normy, jeho definování je kupodivu velice vágní a neurčité.
Vyplývá to z povahy věci, kdy veřejný zájem je něčím, co se implicitně předpokládá. Právě používání tohoto pojmu a následné diskuse naplňující jeho konkrétní obsah, nás přesvědčují o tom, že společnost veřejný zájem akceptuje jako něco, co zde objektivně existuje, jako něco, co přesahuje zájmy individuální.
I kdybychom pojem veřejný zájem zakázali nebo přestali užívat, brzy se vytvoří potřeba nějakého nového termínu, který by vyjádřil polaritu vztahu mezi individuálními, soukromými cíli a potřebami větších společenských struktur.
Koncept veřejného zájmu v sobě obsahuje etické zdůvodnění požadavků, které komunita klade na individuum a kterým ho často omezuje. Vnáší do mechanismu politického rozhodování morální prvek, hodnoty, aspirace a cíle dané společnosti. I když někteří sociální vědci odmítají pro neurčenost pojmu uznat veřejný zájem jako jev schopný podrobit se vědecké analýze, nemohou popřít jeho existenci a vliv na společnost a politický systém.
Samozřejmě, pojem "veřejný zájem" lze zneužít jako každý jiný (stejně jako byl zneužíván "zájem celospolečenský"), jeho neurčitost však nemůže být důvodem k jeho zrušení. Vždyť i jeho protipůl - pojem "individuální svoboda" - je velice neurčitý a chybí mu přesnější vymezení.
Těm, kteří kategorii veřejného zájmu odmítají, je možné připomenout, že veřejný zájem je pokládán za jeden z důležitých prvků moderní demokratické společnosti. Implicitně v sobě obsahuje permanentní veřejnou diskusi, průběžný vývoj a hledání stále nových řešení a východisek.
Není náhodou, že méně rozvinuté společnosti a autoritářské politické systémy se k tomuto pojmu stavějí chladně. Tam, kde jedinec je pasívním, ovládaným prvkem bez možnosti projevu vlastní vůle, tam pak o tom, co je dobré pro společnost - namísto interakce v rámci demokratického politického systému - rozhoduje vládnoucí vrstva; ať už je to uznávaný charismatický vůdce nebo vládnoucí strana přisvojující si vedoucí úlohu ve společnosti.
Veřejný zájem poněkud nespravedlivě trpí za uplynulá desetiletí, kdy jedinec byl nucen bezvýhradně se podrobit "celospolečenskému zájmu", který byl deklarován jako zájem "pracujícího lidu", ale fakticky se jednalo o zájem mocenské elity, tj. aparátu strany, která si přisvojila tzv. "vedoucí úlohu".
S praxí, kdy za deklarací veřejného zájmu se skrývají zájmy silně partikulární nebo dokonce individuální, se setkáváme i dnes - byť v jiných podmínkách a v jiném "převleku". To však jenom potvrzuje skutečnost, že kategorie veřejného zájmu není a nikdy nebude imunní vůči zneužití a jediným lékem proti takovému zneužití je veřejná diskuse v rámci otevřeného demokratického politického systému. (3)
Veřejný podnik
Encyclopaedia Britannica věnuje jevu, který nazývá public enterprise, hned celé čtyři stránky. Uvádí, že na jedné straně mají veřejné podniky shodné rysy se státními institucemi: oba slouží veřejným zájmům, uspokojují veřejné potřeby. Na straně druhé se však odlišují.
Čím? Zatímco státní instituce financované z výnosu daní, poskytují služby veřejnosti jako nedělitelnému celku, často bezplatně (patří mezi ně např. armáda, policie, veřejné školství apod.), pak u veřejných podniků lze jejich služby či zboží rozdělit na konkrétní dělitelné prvky sloužící konkrétním jedincům, kteří za ně často platí i poplatky (např. pošty, komunikace, železnice, elektrárny, plynárny apod.).
Tím vzniká i další rozdíl - veřejný podnik má své vlastní příjmy a svůj majetek, se kterými může podle okolností samostatně hospodařit, může mít i formu obchodních společností. Od soukromých obchodních společností se však veřejný podnik liší tím, že smyslem jeho činnosti není soukromý, maximální zisk, ale veřejný prospěch. Měl by tudíž poskytovat co možná nejkvalitnější služby za co možná nejnižší cenu. Tolik teorie.
Zmíněná Encyclopaedia Britannica zdůrazňuje historickou i geografickou podmíněnost formy veřejných podniků.
Zpočátku nejčastější formou byla v podstatě vládní organizace (The Administrative Department), tj. organizace zřízená vládou, hrazená ze státního rozpočtu nebo ze společného fondu, do něhož plynuly poplatky za poskytované služby, a řízená téměř shodně jako součást vládního aparátu.
Obchodní agentura (Trading Agency) je typ veřejné organizace pocházející ze Švédska, která je zde používána např. pro správu pošt, železnic, energetiky apod. Je to v podstatě modifikace výše uvedeného typu s větší samostatností, nepolitickým vedením s profesionály (jmenuje je formálně nezávislý orgán, např. Královská rada, která ovšem návrhy přijímá od vlády). Na jedné straně může taková agentura částečně svobodně hospodařit se svým ziskem, její personál je však svým charakterem byrokracií civilní, státní služby.
Společnost (Company) jako veřejný podnik byla častým a obvyklým případem ve Francii nebo Itálii. Chová se v podstatě jako obchodní společnost, ovšem s tím, že vlastnictví (často ve formě akcií) si drží stát, který za součinnosti moci zákonodárné i výkonné určuje pravidla řízení, odpovědností, charakter správních orgánů apod. Výhodou je nezávislost jak na ministerstvu financí a státním rozpočtu, tak na pravidlech platících pro státní službu, z toho plyne větší podnikavost, pružnost při reagování na změněné situace. Nevýhodou pak je určitá absence veřejné kontroly. Touto formou, tj. jako státní akciové společnosti, jsou organizovány některé rozhlasové a televizní společnosti (YLE, SVT, částečně RAI).
Veřejná korporace (Public Corporation) jako forma veřejné organizace pochází z Británie, kde byla poprvé použita při vytvoření Port of London Authority. Od té doby se využívá v mnoha podobách a modifikacích po celém světě. Je ustavována na základě společenského konsensu jako částečně autonomní instituce podřízená ve velké míře veřejné kontrole. Hlavním motivem k jejímu vzniku byla snaha osvobodit veřejný podnik od bezprostřední závislosti na vládě či parlamentu, jakož i od závislosti na státním rozpočtu. Ředitel a správní orgány bývají jmenováni či voleni na pevnou dobu, což jim poskytuje určitou nezávislost na politické kontrole.
Praxe zná také společnosti smíšené (Mixed Private-Public Enterprises), které většinou mají formu obchodní (akciové) společnosti, částečně vlastněné státem, jenž si na základě spoluvlastnictví vyhrazuje jisté pravomoce. Je to kontroverzní forma - v USA zakázaná - kde se buď státní zájem "utopí" v procesu soukromého podnikání nebo toto podnikání hřeší na státní garance schopné pokrýt případné ztráty.(4)
Veřejnoprávní korporace a elektronická média
O pojmu korporace uváděl náš Ilustrovaný encyklopedický slovník ještě nedávno:
"korporace (lat.), sdružení osob, spojených společnými zájmy nebo úkoly. K. jsou buď nucené (ze zákona), nebo dobrovolné, veřejněprávní nebo soukromoprávní.... V social. státech pojem korporace pozbyl praktického významu."(!)
Korporace jako zvláštní forma obchodní společnosti se k nám zatím nevrátila, nicméně při diskusích o tom, jak by měla být formulována koncepce veřejně prospěšné instituce v českém zákonodárství, se často používá vzor public corporation z Británie, ovšem v modifikaci německé, jako veřejnoprávní instituce, organizace.
Jak vyplývá i z předchozího textu, veřejnoprávní korporace není jedinou možnou formou veřejného podniku, je však pokládána za uspokojivé východisko všude tam, kde je vhodné, aby poskytovaná služba byla vzdálena od bezprostřední kontroly politickou mocí, aby odpovědnost byla směřována prioritně k veřejnosti a veřejnému zájmu.
Užití veřejnoprávního konceptu při organizování činnosti elektronických médií má svůj důvod jednak v charakteru těchto médií, jež jsou dosud odkázána převážně na využívání frekvencí, což jest fyzikálně a geograficky limitovaná veličina, nahlížená jako veřejný statek. Dalším důvodem je pak zájem veřejnosti, aby informace, kterou tato média šiří, nebyla účelově ovlivňována ani deformována. Všeobecně se ví, odkud toto nebezpečí hrozí - jednak ze strany partikulárních politických zájmů, tj. jednotlivých politických stran, a dále ze strany rovněž partikulárních zájmů obchodních.
Modelová úvaha
Zřízení veřejnoprávní instituce má jistá pravidla, která - byť se ve mohou případ od případu odlišovat - jsou v podstatě stejná, ať jde o úroveň místní, regionální či celostátní. Taková instituce má několik charakteristických rysů:
a) Měla by být ustavena právní normou.
b) Tato právní norma by měla přesně vymezit předmět činnosti dané instituce.
c) Zakladatel by měl zároveň určit způsob jejího financování.
d) Zakladatel by měl vytvořit též mechanismus veřejné kontroly, který by zajistila průběžné sledování této instituce, aby pracovala tak, jak jí to bylo určeno.
To vše má svůj praktický i etický základ. Instituce veřejnoprávní vzniká tehdy, když - podle názoru těch, kteří veřejnost reprezentují či zastupují - existuje objektivní potřeba služby pro veřejnost, kterou soukromoprávní subjekty nemohou buď vůbec nebo s požadovanými parametry zajistit. Může to být jak obecní knihovna (o té rozhodují obecní radní), tak veřejné rozhlasové či televizní vysílání (o němž rozhoduje parlament).
Zákonodárce, který takovou instituci zřídí, jí zajišťuje finanční zdroje, aby vůbec mohla pracovat. Nemusí to být vždycky jen přímé dotace. Obecní radní mohou - pokud jim to zákon umožňuje - zvýšit obecní poplatky nebo stanovit tzv. účelově určený poplatek (zweckgebundene Gebuehr) na financování zamýšlené knihovny. Parlament pak ve věci celostátního vysílání může stanovit zvláštní daň, koncesi, poplatek, či jiné příjmy z rozpočtových zdrojů, které veřejnou službu vysílání budou financovat.
Někdy mají takové instituce - jak obecní knihovna, tak veřejná televize - povolení podnikat (například vysílat reklamy). Ale pak se to týká většinou jen vymezeného předmětu činnosti, případně oborů s předmětem činnosti souvisejích. Platí tu pravidlo, že případné zisky jsou vynakládány na účel, pro který byla instituce zřízena - tj. např. na vypůjčování knih či na vysílání programů.
Děje se tak z toho důvodu, že by nebylo spravedlivé vůči ostatním subjektům, aby někdo, kdo získává veřejné zdroje a kdo často platí i menší daně, tuto zvýhodněnou pozici využíval pro podnikání bez jakéhokoli omezení. Kromě toho tu vzniká nebezpečí, že při takovém neregulovaném podnikání by původně veřejnoprávní instituce mohla podlehnout nutkání opustit činnost, pro kterou byla vlastně zřízena, a věnovat se něčemu úplně jinému, pro ni výhodnějšímu.
Je tu tedy ne jeden, ale hned několik důvodů, proč má zakladatel a veřejnost právo určitého dohledu nad činností veřejnoprávní instituce a proč zřizuje kontrolní orgán složený ze zástupců veřejnosti, který by se dal - byť ne zcela přesně - přirovnat k dozorčí radě obchodní akciové společnosti.
Ztratilo se "veřejné"
Léta totalitní praxe ztotožnila "státní" s "veřejným" a neponechala ve vědomí lidí prostor pro "veřejné" v tom pojetí, které je vlastní demokratickým politickým systémům. A tak není divu, že mnozí lidé jsou schopni uvažovat pouze v polaritě "státní" - "soukromé".
Není divu, že i předseda postotalitní vlády prohlásí: "Proto chtějme nejradši soukromé, a když ne soukromé, tak raději státní než veřejné!" (5) (Zřejmě veden špatnými zkušenostmi s případy, kdy pod rouškou veřejného zájmu se prosazují partikulární cíle.)
Po období, kdy převážila slepá víra ve všemocnost trhu a v jeho automatismus při zajišťování veřejných potřeb a zájmů, nevyhnutelně přijde doba, kdy bude třeba se znovu vrátit k diskusím o veřejném zájmu a o tom, jak nejlépe zajišťovat jeho ochranu a naplnění. Bylo by však škoda, kdyby odstranění nedostatků "soukromého" bylo opět svěřeno "státnímu".
Na druhé straně "veřejné" může být nalezeno jedině na základě vlastních zkušeností - těch dobrých, ale i těch špatných - se "soukromým" i "státním". V tomto ohledu je příchod komerčního rozhlasového a televizního vysílání do České republiky jedinečnou příležitostí, jak rozvinout diskusi o veřejném zájmu v této oblasti, na jejímž základě může být lépe a přesněji definován koncept veřejného sektoru vysílání, včetně právních norem, jež tento veřejnoprávní koncept umožní.(6)
PhDr. Milan Šmíd, Fakulta sociálních věd UK, Smetanovo náb. 6, 110 00 Praha 1
Poznámky:
1) Blumler uvádí příklad, kdy jeden z Komisařů ES pro audiovizuální, informační, komunikační a kulturní otázky veřejně prohlásil: "Co je to veřejná služba? To nevím, i když vím, že odpověď na tuto otázku je velmi důležitá."
Blumler, Jay G.: Meshing Money with Mission: Purity versus Pragmatism in Public Broadcasting. In: European Journal of Communication (SAGE, London, Newbury Park and New Delhi), Vol. 8 (1993), 403-424.
Podobně Paddy Scannell v kapitole o historii vysílání veřejné služby v Británii uvádí, že parlamentní Peacockův výbor v roce 1986 měl problémy s tím, aby získal definici principů veřejné služby od samotných vysílatelů. V roce 1951 pak členům podobného Pilkingtonova výboru předseda Rady guvernérů BBC sdělil, že nemá smysl pokoušet se definovat, co je dobré vysílání, neboť dobré vysílání prý člověk běžně pozná.
Scannell, Paddy: Public Service Broadcasting: The History of a Concept. In: Understanding Television, Londion, Routledge 1990, str.11.
2) Theis, Anna M.: Vom Umgang mit Komplexitaet - Organisatorische Konsequenzen des dualen Rundfunksystems. In: Rundfunk und Fernsehen, 40.Jg. 1992/4, Nomos Verlag, Hamburg, str. 494.
3) Některé myšlenky této kapitoly vycházejí z materiálu Herring, Pendleton: Public Interest (encyklopedické heslo) In: International Encyclopedia of the Social Sciences, Collier-Macmillan Publisher, London., díl 13, str. 170-174.
4) Viz též heslo Public Enterprise, In: Encyclopaedia Britannica, díl 18, str.820-823.
5) Václav Klaus: "Soukromé, veřejné, státní", Český deník, 4.12.92.
6) Za zmínku zde stojí, jak právě příchod soukromé konkurence vyhrotil některé problémy vysílání, jež zůstávaly neřešeny delší dobu (např. nedostatečné zakotvení poplatku za R a TV přijímač v zákonech, problém financování rozhlasových vysílačů s velkými výkony apod.), včetně toho problému, že "veřejnoprávnost" vysílacích institucí ČT a ČR je dosud v našem právním řádu řešena pouze ad hoc, na základě nejrůznějších výjimek (např. jmenovité osvobození od DPH, dohody s ministerstvem financí v nejasných případech apod.).
Chybný mýtus o tom, že lze na domordce hodit pár bomb
Jonathan Eyal, Guardian, 23. března 1999
Jonathan Eyal je ředitel výzkumu v Královském vojenském institutu v Londýně
Existuje možná několik historických příkladů, že lze země bombardovat tak dlouho, až se vzdají - žádné země se však nikdy nikomu nepodařilo přimět bombardováním ke spolupráci
Pokud nedojde na poslední chvíli k překvapení, letecké útoky proti Jugoslávii se nyní zdají nevyhnutelné. Vojenské cíle jsou dost jasné. Ale západní vlády nebudou schopny proměnit tyto letecké útoky v systematickou politickou strategii. Jakmile začnou na Balkáně dopadat bomby, dva důsledky jsou jasné: Kosovo se tím stává nezávislé a do oblasti budou muset být vyslána pozemní vojska. Takže přesně to, ohledně čeho se Západ zavázal, že se to nestane, se právě stane.
Škody, které utrpí během leteckých útoků Jugoslávie, budou značné. I když všechny cíle nebudou hned zasaženy, strategie NATO vyžaduje soustředěnou ofenzívu, která, po likvidaci jugoslávské integrované vzdušné obrany bude dále systematicky ničit skladiště munice, logistické zásobovací linie a komunikační střediska.
Aliance je plně připravena setkat se s tvrdým odporem a možná při tom přijde o několik letadel. Ale o výsledku není pochyb. Většina jugoslávského letectva asi ani nebude schopna vzletět a pokud ano, letadla budou okamžitě sestřelena.
Avšak to bude pouze začátek vážných dilemat Západu. Leteckých útoků bylo použito na Balkáně v létě 1995 jako součásti strategie přesvědčování Srbů, aby se dostavili k vyjednávacímu stolu. Tehdy to bylo úspěšné a západní vlády doufají, že se jim podaří tehdejší úspěch opakovat.
Avšak srovnání s Bosnou je irelevantní. Před pěti lety byli Srbové už na zemi poraženi Chorvaty a bylo v jejich zájmu dospět k dohodě co nejdříve. A co je důležitější, Západ udržoval fikci, že bombarduje bosenské Srby a nikoliv samotné jugoslávské vojsko.
Prezident Miloševič je pořád ještě přesvědčen, že může bojem všechno zachránit. A teď jsou letecké útoky zaměřeny přímo na jeho zemi. Strategie Západu spočívá v tom, bombardovat dostatečně dlouho, aby to Miloševiče donutilo přijmout mírovou dohodu, ale zase ne tak dlouho, aby to povzbudilo etnické Albánce v Kosovu dožadovat se úplné nezávislosti.
Šance na úspěch jsou v podstatě nulové: Existuje možná několik historických příkladů, že lze země bombardovat tak dlouho, až se vzdají - žádné země se však nikdy nikomu nepodařilo přimět bombardováním ke spolupráci.
Pohlédneme-li na situaci z Bělehradu, postavit se Západu a riskovat letecké útoky je zcela logické. Miloševič si uvědomil už dávno, že o Kosovo přijde. Jugoslávský diktátor dobře věděl, že jakmile se objeví v oblasti mírové sbory a jakmile se budou konat svobodné volby, žádná západní vláda mu kosovské území nevrátí.
Právě proto se zřejmě rozhodl bojovat a doufá, že Západ se mu rozhodností nevyrovná. V první fázi leteckých útoků nebude dělat nic a bude doufat, že NATO ztratí vůli dál bombardovat anebo že Rusové přesvědčí Západ, aby přestal.
Zároveň bude zahájena masívní hromadná ofenzíva proti Albáncům, prostřednictvím 36 000 jugoslávských vojáků, kteří už v Kosovu jsou. Letadla NATO se budou chtít zaměřit na tato vojska, ale alespoň zpočátku bude Aliance chtít zničit cíle v samotné Jugoslávii. Důsledkem bude obrovská vlna lidí, prchajících z Kosova.
Západ ospravedlňuje operaci proto, že je prý nutná, aby nedošlo k humanitární katastrofě. Ve skutečnosti vznikne největší humanitární katastrofa, jakmile budou zahájeny letecké útoky.
Miloševič ví, že žádná západní vláda nechce poslat na Balkán pozemní vojska. Každá operace, jejímž cílem by bylo osvobození Kosova, by pravděpodobně vyžadovala více než 100 000 vojáků a tolik mrtvých a raněných, že by to nebylo přijatelné pro žádnou zemi. Ale pohled na vlny uprchlíků a na opakované masakrování donutí Západ, aby svou vojenskou angažovanost buď zintenzívnil, anebo aby se leteckých útoků vzdal.
Severné část Kosova je oblastí, kterou si Srbové chtějí udržet. Jakmile bude tato oblast etnicky očištěna, Miloševič by mohl zastavit útoky a dokonce se vrátit k jednacímu stolu. Letecké útoky ustanou, Kosovo bude rozděleno a západním jednotkám bude nabídnuto, aby převzaly zbytek Kosova, spolu s uprchlíky.
Letecké útoky jsou součástí "aerosolového" přístupu k historii: když se vám nelíbí, co si navzájem dělají nějací domorodci, ale nezajímá vás to natolik, abyste tam vyslali a ohrozili vlastní vojska, hoďte na ty domorodce ze vzduchu pár bomb.
V nadcházejících dnech ukáží Srbové, že představa, že tento způsob je řešení, byl mýtus.
Kosovo je součástí Evropy - proto musíme bojovat na jeho záchranu
argumentuje ve středu 24. dubna v deníku Independent Anne McElvoy:
Slobodan Miloševič se proměnil ve velkého diktátora se všemi charakteristickými rysy: šílenstvím, krutostí a dlouhověkostí. Když zlikvidoval v roce 1989 autonomii Kosova, existoval ještě Sovětský svaz a šílené projevy tohoto jugoslávského nacionalisty se zdály být nepříliš realistickou hrozbou.
I když v roce 1991 vzniklo v Chorvatsku už skutečné násilí, vždycky dělal srbský šéf státu poněkud absurdní dojem. Tehdy jsem se účastnila v Bělehradě státní recepce. Miloševič vypadal a hovořil jako učebnicový východoevropský učitel marxismu-leninismu - společensky zakomplexovaný, neohrabaný, ale pod tlakem tvrdě hájící své přesvědčení. Když už ho přestalo bavit odpovídat před jídlem na otázky, oznámil ostře: "Teď už zaútočíme na polívku." Tento tvrdý postoj, aplikovaný vůči večeři, se zdál trochu komický. Po Vukovaru, Srebrenici a Račaku už to tak komicky nezní.
Když si lidé stěžují, že je cíl leteckých útoků NATO proti Srbsku nejasný, nemají pravdu. Existuje jeden jasný cíl, bez něhož je mír nemožný: vytvořit takovou situaci, v níž Miloševič přijde o moc a znetvořené, žravé Srbsko, které vytvořil, bude poníženo. Pokud se Miloševič v nadcházejících dnech sám neprobudí z noční můry, kterou vytvořil, NATO zahájí v nadcházejících dnech nejvážnější akci od konce druhé světové války.
Pro vojenskou akci proti suverénní mocnosti, která páchá zvěrstva na vlastním území neexistuje institucionální ani právní zdůvodnění. Musíme se spolehnout na subjektivnější hodnocení reálpolitiky a na etický imperativ, který nám velí, abychom jednali. Tony Blair to shrnul v britském parlamentě takto: "Nejednat je nebezpečnější než jednat a je správné zasáhnout, už v důsledku utrpení, které Miloševič způsobil Kosovu."
To je přesvědčivé. Ale akce bude dlouhá a krvavá. Britský premiér bude muset v nadcházejících tádnech a měsících pracovat velmi usilovně, aby lidi přesvědčil, že účast Británie na zásahu v Kosovu je ospravedlnitelný.
Roli NATO v Kosovu bude ještě obtížnější ospravedlnit než poslední letecké útoky v Perském zálivu - a při tom se Tony Blair neprojevil zrovna přesvědčivě. Bombardovat Srby jménem Kosova - to se v podstatě rovná uznání kosovské nezávislosti. Je možné, že máme-li zpečetit strategické výsledky bombardovací kampaně, budeme muset proti Miloševičově vůli do této oblasti vyslat pozemní vojska - to je řešení, jehož se bojí, protože by to zaručilo jeho pád. Ale politická a lidská cena by byla vysoká.
Šéf Konzervativní strany William Hague konstatoval, že jeho opozice podpoří vyslání pozemních jednotek jen na udržování diplomaticky dohodnutého míru, nikoliv proto, aby pro mír bojovaly. Vzniká tím možnost rozkolu mezi labouristy a konzervativci. Problém ale je, že bez vyslání pozemních vojsk možná NATO nebude schopné vytvořit v Kosovu mír.
Přesto, že je Tony Blair přesvědčený Evropan, nezmínil se o jediném závazném důvodu, proč musíme riskovat dlouhý konflikt v Kosovu: je to součástí Evropy. Alternativou k západní intervenci je přijmout, že západní ideály základních lidských práv a svobody před pronásledováním neplatí v Jugoslávii. Nemyslím, že by měla Evropa tolerovat takovéto zóny, kde etika neplatí.
Oponenti bombardování často argumentují, že vzhledem k tomu, že Západ není ochoten ani schopen použít síly proti nespravedlnosti všude na světě, neměl by to dělat ani v Jugoslávii. Ale je toEvropa: Budoucnost tohoto kontinentu je naší budoucností. Nemáme-li zasáhnout proti brutálnímu diktátorovi, proti komu bychom kdy zasáhli?
V Evropě nyní dost chybí vědomí, že být Evropanem znamená zastávat určité základní hodnoty a mít povinnost se o druhého postarat. Do tohoto vakua vstoupilo sobectví, které projevil známý historik Correlli Barnett ve zvráceném a matoucím novinovém článku, v němž vyjádřil názor, že NATO bude v Kosovu "okupační armádou". Oficiálně je to snad správná charakteristika. Ale Kosovo nejsou Sudety.
V Evropě dnes neexistuje žádné "vzdálené balkánské zákoutí". Maďarsko je členem NATO, hraničí se Srbskem a uprchlíci přicházejí ve vlnách na jeho území. Už nás od nepříjemností neochrání žádná železná opona.
