pátek 2. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Válka o Kosovo - nejdůležitější články z posledních dní Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Zdravotnictví české:
  • Ještě jednou: získávání orgánů pro transplantace (Miroslav Hruška) Z historie české privatizace:
  • Jak jsem privatizovala Třinecké železárny (rozhovor s úřednicí ministerstva privatizace, RFE, JČ)
  • Ministr Ježek privatizované projekty ani nečetl (RFE, JČ) Reakce:
  • O postavení žen v ČR a v Kanadě (Jiří Jírovec)
  • Úroveň školství v ČR a v Kanadě(Jiří Jírovec)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Velikonoční vydání - přejeme všem hezké velikonoce

    (Svátek nám může být příležitostí k oddechnutí a odstupu - třeba k nahlédnutí do nedávné historie. Vybral jsem dva myslím pozoruhodné dokumenty z historie české privatizace - rozhovory s jednou úřednicí ministerstva privatizace, která jaksi příliš nevěděla, o co jde, a s Tomášem Ježkem. Oba z roku 1992. Oba vysílala - s ohlasem v tisku - Svobodná Evropa. JČ)

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

    Kosovo a NATO:
  • Týden od počátku války v Evropě: Jaká je strategie? Funguje tato strategie? (Channel Four News, 31.3.99)
  • Hrozí riziko diskreditace NATO (filozof John Gray)
  • Kosovo: Diplomatická neschopnost porodila přítomnost (František Roček)
  • Výzva Václavu Havlovi: Zachraňte kosovské uprchlíky! (Jan Klepetář)
  • NATO se nemělo postavit na jednu z válčících stran v konfliktu v Kosovu (MIrek Kolár)
  • Dohoda z Rambouillet - užitečné linky (Ferdinand)
  • Miloševič nabídl vyjednávání, NATO to odmítlo (přepis televizních zpráv BBC 1 dne 30. 3. 1999)
  • Kosovo: Má tahle válka někde konec? (Guardian)Reakce:
  • Kosovo: Co si myslí Amerika (Karel Herzog)
  • Jestli se Albáncům v Srbsku nelíbí, můžou si sbalit kufry a jít (Martin Pravda)
  • Hrůzný dopad americké "vojenské pomoci" (Petr Marek)
  • Kosovo: vysoká míra demagogie (Jan Kochman)
  • Nekritizujte jen české novináře (Iva Nachtmannová)
  • Házení bomb na civilisty není idealismus NATO a Kosovo:
  • Kosovo: Jak důležití by byli v ČR nyní novináři s autoritou! (JČ)
  • Kosovo: Cesta do neznáma (Independent on Sunday)
  • Britský tisk o balkánské válceKosovo a NATO - Reakce čtenářů:
  • Havel projevil občanskou statečnost (Petr Vařeka)
  • Bude zapotřebí pozemních vojsk (Petr Vařeka)
  • Srbsko je pro NATO dobrá příležitost k vyzkoušení nových zbraní (Petr Procházka)
  • Jak může vzdělaný člověk podporovat barbarské násilí (Otakar Schneeweiss)
  • Nehoráznost, jaká nemá ve světových dějinách obdoby (Josef Zlámal)
  • Jugoslávie mě nezajímá, ale nemlaťte mi do hlavy propagandu (Petr Novotný)
  • Populační převaha vadí (Jaroslav Teplý)
  • Ale česká vláda nám také sebrala občanství, jako to činí Miloševič Kosovanům (Jiřina Fuchsová) NATO a Kosovo:
  • Válka v Evropě: A co teď? Britská televizní diskuse čelných západních politiků o Kosovu (Channel Four)Sdělovací prostředky:
  • Kosovo: Má cenu bít se o nezávislá média! (Martin Madera)ČR a válka v Evropě:
  • Nejnovější návštěva v ČR (Andrew Stroehlein)NATO a Kosovo:
  • Útoky NATO se zaměřily na srbské jednotky, masakrující v Kosovu
  • Kosovo: Dvě třetiny Britů podporují letecké útoky na Jugoslávii
  • Kosovo: Jak se vyvíjejí názory britských tvůrců veřejného mínění (Observer)
  • Kosovo: BBC terčem britské vládní kritiky kvůli jejímu postoji vůči jugoslávské válce (Observer)
  • Bělehrad: Den, kdy obloha hořela (Independent on Sunday)
  • Jímá mě tíseň z televizních vystoupení Albrightové a Clintona (Jiří Jírovec)
  • Lord Healey, bývalý britský ministr obrany, kritizuje letecké útoky na Jugoslávii (a další informace z pátku 26.3.99)
  • Ve čtvrtek večer zahájilo NATO druhou noc leteckých útoků
  • Jak západní spojenci zdůvodňují útoky na Jugoslávii
  • Kosovo: Politický útlak, který vytvořil extrémisty
  • Kosovo: víme, co nedělat. Co dělat? (Ferdinand)
  • Kosovo: je to albánská populační anexace (Jaroslav Teplý)
  • NATO se můžem... dívat (Mirek Vachek)
  • Sudety kontra Kosovo - aneb kdy začne třetí světová? (František Roček)
  • NATO zahájilo ve středu letecké útoky proti JugosláviiNázory a komentáře k leteckým útokům v Kosovu:
  • Falešný mýtus o tom, že lze na domorodce hodit pár bomb (Jonathan Eyal, Vojenský strategický institut, Londýn)
  • Kosovo je součástí Evropy - proto musíme bojovat na jeho záchranu (Independent)
  • Nenávratně poškozená role OSN (Bruce Kent, Guardian)
  • Ano, je to všechno velmi obtížné. Blair neochotně zase vyhlašuje válku (Simon Hoggart, Guardian)
  • Kosovo: Vynikající článek Jiřího Jírovce (Miloš Kaláb)NATO a Kosovo:
  • Stane se Kosovo evropským Vietnamem? (Independent)Došlo po uzávěrce:
  • Poznámka k analýze Roberta Fiska, zda se můžeme vyhnout nové válce (v Kosovu) (Jiří Jírovec)Nová vojenská doktrína NATO:
  • Kosovo: "Hlavně aby žádný západní voják nebyl zraněn" (Independent)Evropská unie:
  • Jak se bude vládnout v Evropě? (Guardian)

    Ferdinand k tomu dodává:

    Myslim, ze by se ctenarum, kteri nespolehaji na predzvykane myslenky, hodilo par linku:

    http://www.b92.net/index.html je to jediné srbske opozicni radio - po zacatku valky minuly tyden Milosevicem zavrene.

    http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/yutoc.html, http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/altoc.html. Country studies - zemepisne stranky kongresove knihovny - (Jugoslavie a Albanie ). Doporucuji, podivat se na historii mezi roky 1917 a 1945, ta se v prehledech obvykle nevyskytuje a je pro cely konflikt dost dulezita.

    http://www.kosovo.com, http://www.kosova.com - pohledy na problem z opacnych stran. Ne zcela objektivni, zato komplementarni.


  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Ostrava: získávání lidských orgánů pro transplantace

    Miroslav Hruška

    Důležitý předchozí článek na toto téma je zde.)

    Pane Čulíku, možná se Vám bude hodit malý dodatek, dostal jsem jej před malou chvílí faxem. Jde o to, že paní (jmenuje se ..., její jméno jsem neuváděl), která se na vlastní kůži setkala s neetickým chováním dvou lékařů (zpochybňovali erudici prof. Pelikána, pozn. M.H.), sdělila svůj zážitek ministru zdravotnictví.

    Ten jej předal České chirurgické společnosti a její předseda profesor Hájek jí odpověděl.

    Vyplývá z něj, že profesora Pelikána (nahradil lékaře, podezřelé z machinací při odběrech lidských orgánů) odvolalo ministerstvo zdravotnictví, odborná lékařská společnost se od tohoto kroku distancuje.

    Dopis uvádím s obsahově nepodstatnými úpravami.

    Miroslav Hruška

    Vážená paní (a následuje příjmení),

    odpovídáme na Váš dopis, adresovaný dne 2.2. t.r. panu ministru zdravotnictví a zaslaný v kopii i České chirurgické společnosti ČLK Jana Evangelisty Purkyně. Obdrželi jsme jej sice se zpožděním, ale přesto nesmí zůstat bez odpovědi.

    Pan ministr zdravotnictví rozhodl o odvolání pana prof. Pelikána z funkce přednosty ostravské chirurgické kliniky na základě doporučení Ústřední znalecké komise, která zasedala dne 16.12.1998. Tam 13 nezávislých lékařů a právníků posoudilo předložené případy, v nichž mělo dojít k pochybením a zevrubně vše projednali. Závěrem řízení bylo, že se nějaké odborné chyby staly a jejich nápravou mohlo být jen vystřídání vedoucích lékařů chirurgické kliniky. Komise si byla vědoma, že pan profesor Pelikán ještě během svého lékařského působení pomohl mnoha nemocným a že stovky jiných úspěšně operoval. Bohužel, odborný profil chirurga netvoří jen ty případy, které dopadly dobře, ale každému chirurgovi se sčítá i ta činnost, která nebyla vždy zcela v pořádku a tak se na pořad jednání dostaly i sporně léčené případy, mezi jiným i onemocnění Vašeho manžela. Nic to nemění na skutečnosti, že jste byla s výsledkem spokojena a že se k Vám pan profesor Pelikán dobře zachoval. Ústřední znalecká komise nehodnotila mnohaletou lékařskou práci profesora Pelikána, ale jen ty případy, které byly předmětem stížnosti 15 doktorů z chirurgické kliniky.

    Jinou záležitostí je chování dvou lékařů, kteří Vám pana profesora Pelikána pomlouvali. Samozřejmě s takovým jednáním nesouhlasíme a pan ředitel MUDr. Lux se s těmi lékaři již také rozešel. Bude jistě správné, když jejich jednání odsoudí i Česká lékařská komora. Litujeme, že se to vůbec stalo a jménem chirurgů se Vám za jejich nevhodné chování omlouváme. Podotýkáme ale, že jmenovaní lékaři, ač také chirurgové, nejsou řádnými členy naší České chirurgické společnosti ČLS JEP, takže za jejich jednání neneseme odpovědnost. Je totiž možné, že někdo pracuje jako chirurg a přitom není registrován jako řádný člen chirurgické společnosti. Přesto nás událost mrzí a uděláme vše, abychom před podobným chováním varovali své členy.

    Záležitosti ve zdravotnictví nejsou jednoduché a rozhodování o nich není tak jednoznačné, jak to vidí někteří novináři. Ti mají nezřídka k dispozici útržkovité zprávy a snaží se hodnotit věci, jimž vůbec nerozumí. Pochopte prosím, že v dnešní společnosti má vše svá pravidla a těmi se máme řídit. Každý, kdo pravidla poruší, by měl být napomenut a jeho chyby mají být napraveny. O to se budeme snažit my i pan ministr zdravotnictví. Všeho dobrého, co pan profesor A. Pelikán DrSc. udělal si vážíme a je dobře, že to tak cítíte i Vy. O svou práci chirurga nepřišel a jeho přeřazení k jiné činnosti bylo plně v kompetenci ministerstva zdravotnictví. Naše odborná společnost o tom nerozhodovala.

    Podepsán Prof. MUDr. M. Hájek, DrSc, předseda České chirurgické společnosti ČLS JEP


    Z archívu Jana Čulíka

    Jak jsem privatizovala Třinecké železárny

    (Tento rozhovor vedl Jan Čulík s  pracovnicí někdejšího českého ministerstva privatizace v pořadu Hlasy a ohlasy rozhlasové stanice Svobodná Evropa v pondělí dne 16. března 1992.)

  • Doslechl jsem se, že jste privatizovala Třinecké železárny. Je to pravda?

    Je to pravda, ano.

  • Řekněte mi, jaké máte vzdělání.

    Já jsem vystudovala Vysokou školu ekonomickou a měla jsem čtyři roky praxe. Z toho jsem pracovala v cestovní kanceláři, na národním výboře a potom jsem působila vlastně dva roky na našem zastupitelství v Bělehradě více méně jako administrativní pracovnice. Když jsme se vrátili zpět do Československa, tak jsem na inzerát sehnala místo. Bylo to začátkem listopadu. Minulého roku, roku devadesát jedna.

    Ten inzerát byl uveřejněn v Hospodářských novinách a  hledali tam pracovníky s vysokoškolským vzděláním do funkcí referentů na ministerstvo privatizace. Nejdřív dělali snad nějaké testy, ale od těch záhy upustili, takže když jsem se přihlásila na ten inzerát já, tak tam bylo třeba deset dalších dalších uchazečů, z nichž brali do naplnění stavu každého, kdo se přihlásil. I když jsem řekla, že jsem tuhle práci nikdy nedělala, nebyly nijaké námitky -

  • Proč myslíte, že ten konkurs probíhal tak strašně nekriticky?

    Myslím si, že to bylo v důsledku časového tlaku.

  • To šlo o české ministerstvo privatizace .

    Ano.

  • alo by se asi to shrnout v tom smyslu, že najednou si příslušní činitelé na tom ministerstvu uvědomili, že mají příliš málo zaměstnanců na  tu všecku práci, ano?

    Přesně tak. Že neodhadli svoje síly.

  • Já bych domníval, že to všecko dělají odborníci, že je to všecko předem promyšleno a že se děje jeden krok a potom druhý krok -

    I můj názor to byl, bohužel asi mylný.

  • Že to jde jako spíš bezhlavě?

    Spíš bych řekla živelně. Je to omlouváno nedostatkem času. Já si myslím, že si to víceméně udělali sami, protože zveřejňovali v první fázi termíny, o kterých museli vědět, že už nebudou reálné. Teďka se mluví o březnu, že bude zveřejněn seznam těch podniků -

  • - které mají jít do první vlny, ano?

    Ano, ano. Ale nikdo už si nedovolí nic konkretizovat, protože přece jenom těch přehmatů asi bylo víc než dost.

  • To je dosti znepokojující, že se to asi příliš odborně nedělá.

    Tolik lidí zaregistrovalo si svoje knížky jenom díky té kampani, která proběhla, na základě investičních fondů, Harvardu a ostatních.

  • Zájem ze strany veřejnosti byl hlavně proto, protože tady existují?

    Ty fondy. Jenomže s tím se ze začátku nepočítalo, nebo ta studie byla zpracovaná na takovém základě, že ty fondy měly mít pouze doplňující význam.

  • Kdesi jsem četl o nějakých vládních prohlášeních v tom smyslu, že některé ty fondy nejsou úplně spolehlivé. Je to pravda?

    Bylo snad i někde zveřejněno, že harvardský fond nemá tolik peněz, aby do toho roka skutečně všem těm členům, kteří si do něj vložili tu knížku, vyplatil tu požadovanou částku.

  • Takže jste se přihlásila na ten konkurs. Ptali se vás na něco?

    No tak, byla tam taková paní ředitelka, která se mě ptala, jakou mám praxi, že mi to stejně není nic platné, jestli jsem ochotná se něco nového naučit, tak jsem samozřejmě řekla, že to jsem.

  • Co jste tam potom na  ministerstvu privatizace dělala?

    Čtrnáct dní až tři neděle se defakto nedělalo skoro nic, protože jsme neměli ani víceméně kde sedět, takže část lidí se zdržovala doma nebo posedávala v různých kancelářích. Dostali jsme každý přiděleny určité vyhlášky, směrnice a interní sdělení, trochu chaoticky, které jsme si měli za úkol prostudovat. Jinak se o nás v počátečních dnech nikdo nestaral, lidi pořád byli nabírání noví a noví. Naše oddělení vzniklo skoro celé nové. Rychle, živelně se jmenovali vedoucí oddělení. Pak nám byly přiděleny po těch třech nedělích každému dva nebo tři, čtyři projekty, nevím podle jakých kritérií to bylo děláno. Já jsem dostala ze začátku přiděleny dva projekty, to byly Třinecké železárny a Válcovny plechu Frýdek-Místek.

  • Kdo ten projekt připravil, to připravili ti zaměstnanci těch Třineckých železáren?

    To byl projekt zpracovaný managementem podniku.

  • V čem spočíval ten projekt privatizace těch Třineckých železáren?

    Vzhledem k pokynům z ministerstva průmyslu bylo rozhodnuto, že všechny železárny se budou privatizovat formou devadesát sedm procent akcií do kupónů a tři procenta do toho Rezervního fondu. To znamená, že vlastně jim ani nezbyla žádná jiná varianta.

  • Když se jde do privatizace nějakého podniku, je vůbec známo, jaká je ekonomická situace toho daného podniku?

    Známo to je jenom z toho projektu. Vy jako osoba o tom bližší údaje nemáte, jen musíte vycházet z hospodářských výsledků podniku.

  • Jaké hospodářské výsledky jsou v tom projektu uvedeny?

    Jsou tam výkony, mimořádné výnosy, zisky, ztráty. Běžné ekonomické údaje, to znamená rozvaha, je tam celá rozepsaná, výsledovka, a tak dále. Odborník by z toho měl poznat, jak si ten podnik stojí. Ovšem otázka je, jestli ty údaje jsou aktualizované v té době, kdy se ten projekt schvaluje, protože můžou být třeba půl roku nebo čtyři měsíce staré, než se dostane na ten podnik řada.

  • Tyhlety údaje o tom, jestli ten podnik je ekonomicky na tom dobře, tyto údaje jsou k dispozici veřejnosti, která si bude kupovat pomocí těch kupónů pak ty akcie toho podniku?

    Mělo by být veřejnosti sděleno, jestli ten podnik, kolik má základního kapitálu, a jak si na tom finančně stojí, ale nějaké bližší rozepisování nebo vyložená konkretizace údajů, to myslím, že ne. Zrovna tak asi veřejnosti nebude sdělováno, jestli je v podniku zahraniční partner, jestli se podílí nebo nepodílí, to jsou interní údaje.

  • No a jak si může koupit člen veřejnosti podíl na podniku, o jehož situaci neví skoro nic?

    To je sázka do loterie, což bylo řečeno i některými pracovníky ministerstva. Anebo potom si to musí zjistit pomocí nějakých zdrojů nelegálních. Že půjde za někým, koho zná na tom ministerstvu a požádá ho o to, aby mu o tom podniku něco řekl, eventuelně se mohlo stát v tom nepořádku i to, během stěhování a tak dále, že by někdo nahlédl do nějakého projektu, i když byly příkazy, že to se nesděluje.

  • Aby nebylo mýlky, vy mně vysvětlujete, že to je oficiální princip, že informace o privatizovaných podnicích nemají být k dispozici investorům, ano?

    Ano.

  • Já jsem slyšel na stanici Československo takovou reklamu, jak to bylo: 'Proměňte šanci v jistotu'. Ale jak může občan proměnit šanci v jistotu, když si kupuje zajíce v pytli?

    Je to dost problematické, ale vysvětlují to tím, že třeba je naděje, že se to dá do určitého podniku, který zrovna nezkrachuje a že je tam větší šance, než když to dáte do toho fondu, kde teda jdete na jistotu, ale taky vám to moc nepřinese. Kdo se v tom těžko orientuje, tak to pravděpodobně dá do toho fondu tak jako tak.

  • Říkáte, 'kdo se v tom těžko orientuje', jenže jak se v tom lidi vůbec můžou orientovat, když ty údaje o těch podnicích k dispozici nejsou? Nebo vlastně je možno je získat pouze nelegálním způsobem. Představte si, že já budu občan a chci své kupóny proměnit za akcie. Kdo mně poradí, do jakého podniku to mám investovat?

    V televizi probíhá reklama, že byly zprivatizovány já nevím Čokoládovny, nebo Pivovary. Je tam udáváno, jaký mají výši základního kapitálu anebo jak si stojí finančně, ale to je tak všecko, no. To je povrchní reklama. Nikdo vám neřekne, jestli ten podnik bude prosperující ještě po privatizaci nebo tak. Je to dost složité, no. Když by to mělo být nějakou oficiální cestou anebo opravdu veřejnost měla být informovaná, tak by to nemohlo jít takovou rychlostí a musel by se obšírněji zabývat někdo zkoumáním každého jednotlivého podniku, nejenom z hlediska ekonomického, ale i z hlediska těch restitučních nároků, a tak dále. Musím říct, že restituční oddělení tam bylo, které zkoumalo tyhlety věci. No ale potom pod návalem těch projektů se to omezilo jenom na sporné případy anebo na složitější, jinak to bylo ponecháno na referentovi, aby dokladoval způsob nabytí majetku státem tím, aby zažádal o výpisy z pozemkových knih, a tak dál.

  • Jestliže já si koupím akcie v nějakém podniku, tak je možné, že za půl roku se přihlásí majitel a řekne, počkejte, moment, tohle je můj podnik. Je to tak?

    To je možné a potom tyhlety spory zřejmě se budou řešit na úrovni soudních sporů. Jestli to bude dělat Fond národního jmění nebo jak to bude, to nevím. Ne v každém případě, ne v každém projektu to bylo stoprocentně zdokladováno, tyhlety způsoby nabytí majetku státem. Už jenom proto, že pro ty podniky to bylo dost problematické, že třeba čekací lhůty na výpisy z pozemkových knih jsou někdy až půl roku. Podniky se taky trochu vymlouvaly, protože už toho měly dost. Každou chvíli se na nich něco chtělo a když to přinesly, tak se řeklo, že je to dobře, ale že je potřeba ještě něco a když jejich projekt byl předložen na ministerstvo v září nebo v srpnu s tím -

  • - to bylo v roce 91, ano?

    Ano, ano. Že byli honěni, aby to předložili co nejdřív, a v listopadu ještě projekt ležel v archívu, tak došlo z jejich strany k přirozené frustraci nebo rozčarování. To se jim ani nedivím.

  • A řekněte mi, jak jste vy vlastně ty Třinecké železárny konkrétně privatizovala. Co bylo vaším úkolem a co jste dělala. Nemá to spíš dělat komise?

    Podle mě by to komise dělat měla. Já jsem na základě některých údajů nebo sdělení svých kolegů zjišťovala výpisy z pozemkových knih a některá zdokladování a kontrolovala věcnou správnost projektu, ale už jsem ho nebyla schopná posoudit ho z nějakého odbornějšího hlediska, jestli je to opravdu výhodné. Když jsem si nevěděla rady, tak jsem se někoho zeptala a tak nějak se mi podařilo vypracovat teda během tří měsíců, co jsem tam byla, nějakou důvodovou zprávu.

  • A co bylo náplní té důvodové zprávy?

    Bylo tam zhruba popsat o jaký podnik jde, co je jeho činností, jaká je forma navrhované privatizace, jaký bude další investiční záměr, jak bylo zdokladováno způsob nabytí majetku státem, případně jestli tam byly nějaké restituční nároky. V případě komplikovanějších restitučních nároků se to mělo projednávat s naším právním oddělením restitučním, no ale jestli to bylo zdokladováno nebo ne, tak to už zase nikdo tak dalece nezkoumal.

  • Slyšel jsem, že skutečně měla být komise, která měla - zejména pokud byly konkurenční privatizační projekty, o tom rozhodovat, ne?

    Na ministerstvu průmyslu probíhaly komise, kde se jednalo o jednotlivých projektech. Byli k nim jejich předkladatelé zváni a tam se dohadovalo tom, co je výhodné a co je třeba odstranit. Byla to taková počáteční fáze. Jenomže vzhledem k tomu, že naše paní ředitelka nám zakázala se těchto komisí účastňovat pro nedostatek času, nechodlili jsme tam. Pokud tam někteří pracovníci chodili, tak tam chodili načerno.

  • Z jakých odborníků se skládaly ty komise?

    Z odborníků ministerstva průmyslu, kteří léta jednotlivé podniky měli na starosti a byli ve vyšším stupni znalostí o tom podniku, než my, což je teda logické, když tam byli patnáct let a my jsme tam byli tři týdny. Na základě toho ministerstvo průmyslu si udělalo o tom projektu obrázek a vypracovalo takovou zprávu, která pro nás mohla být podnětná anebo jsme mohli jít proti ní. Nám bylo řečeno, že my jsme konečná instance, že nemusíme tuto zprávu brát v úvahu. Já jsem to řešila tak, že jsem vždycky dala na  stanovisko ministerstva průmyslu.

  • Kdo prosím vás určil, že to máte privatizovat vy?

    No, to nevím. To bylo zřejmě určeno vládou, ne?

  • Že se má najmout větší počet nezkušených referentů, pokud možno s hospodářským vysokoškolským vzděláním, a těm se to předhodí a ti to budou privatizovat. Bez ohledu na názory odborníků.

    V inzerátu bylo vysokoškolské vzdělání ekonomického nebo právnického směru, ale ze zkušenosti vím, že kolegové, co to se mnou dělali, byli třeba i chemici nebo technici.

  • Není mi úplně jasné, co jste tam dělali, když vám nebyly k dispozici podrobnější údaje o tom podniku. Podle toho, co říkáte, z toho vyplývá, že hlavně jste se zabývali zajištěním restitučních aspektů.

    Ano.

  • Nic jiného jste nedělali?

    Bylo naším úkolem podle závazné osnovy kontrolovat, jestli má ten projekt všechny náležitosti. Ale to je víceméně formální záležitost. Ten projekt, pokud by to neměl, tak už by ho na to upozornili na tom ministerstvu průmyslu.

  • Co vlastně bylo vaším úkolem? Nebo: jak má probíhat ta privatizace? Mně to není jasné.

    Mně taky ne.

  • Řekněme, že teda někdo v tom podniku, který má být zprivatizován, připraví privatizační projekt, ano? Tak ten se pošle na ministerstvo průmyslu a potom to taky přijde na to ministerstvo té privatizace.

    Ano.

  • A tam se to odklepne?

    No. Referent zpracuje důvodovou zprávu s tím, že předstoupí s touto zprávou před komisi, která se skládá většinou z náměstka ministra -

  • - ministra pro privatizaci, ano?

    Ano, někoho z právníků z restitučního oddělení, z ředitelky odboru anebo i z jiných odborů plus někdy se účastnil i pan ministr Ježek. Já jsem před tou komisí nebyla, protože pracovníci odjížděli každých čtrnáct dní do Lnářů ve větším počtu. Jsem jim tam ten projekt na radu svých kolegů poslala.

  • Tu důvodovou zprávu?

    Tu důvodovou zprávu s tím projektem. Jak to dopadlo, to už vám neřeknu, ale myslím si, že to bylo schváleno. Kromě těhle dvou podniků jsem ještě měla asi tři menší, a ty teda schválené byly a proběhlo to zrovna tak, tímhletím způsobem, že jsem to poslala do Lnářů, kde probíhalo to schvalování. Když komise zasedala, tak zasedala tam.

  • To byla komise složená z odborníků toho ministerstva, ano?

    Přesně tak, ano. Těch čekatelů s  důvodovými zprávami, začali se množit. Bylo toho stále víc a víc, takže nebylo možné, aby - co jsem tak od svých kolegů slyšela - kontrolovali, jestli důvodová zpráva nebo údaje v této zprávě souhlasí s údaji, které byly v privatizačním projektu, anebo si nějak blíž ověřovali, jestli jste skutečně provedl ověření restitucí a ostatních věcí.

    Víceméně se na to zeptali a když jste řekl, že ano, případně teda ještě na nějaké věci obecnějšího charakteru se ptali, vy jste něco řekl, zprávu už nikdo nečetl a bylo to podepsáno. Akorát v některých případech, když se narazilo na nějaký nevyjasněný problém, tak projekt nebyl schválen na té komisi s tím, že se tam ještě musí něco doplnit. Ale mockrát se to nestávalo.

  • Takže šlo teda zcela o namátkovou kontrolu. Vy byste řekla, že to všecko probíhalo na velice povrchní a -

    Pofidérní bych přímo řekla úrovni, přesně tak.

  • A nevytváří si tím československá vláda nebo ministerstvo privatizace do budoucna obrovské problémy, jestliže tohlecto všecko se děje takhle slepě?

    No tak, to v každém případě. A myslím si, že si toho musí být i vědomi, že ty spory, které vzniknou, soudní a jiné, se budou táhnout několik let. A myslím si, že si toho byli vědomi i ty pracovníci, ale zřejmě některým lidem to vyhovovalo a pravděpodobně tam našli svoji seberealizaci.

  • Co tím myslíte?

    Určitý typ lidí, někdy i bývalých komunistických předáků nebo lidí, kteří se angažovali za bývalého režimu pro komunistickou stranu, náhle změnil velice své mínění a šli privatizovat.

  • Takže byli vašimi kolegy, ano ?

    Ano. Někteří tam šli zase za úmyslem, že si eventuelně prostřednictvím někoho nějaký podnik koupí. Protože oni sami by nemohli jako zaměstnanci ministerstva, ale ta možnost zařídit si to přes někoho tam byla.

  • Oni šli privatizovat proto, protože se domnívali, že se dostanou k  podrobnostem -

    Projektům, k informacím, z čehož budou mít možnost těžit pro sebe.

  • Proti tomu nebyly vytvořeny žádné záruky, které by zabraňovaly, aby se toto mohlo dít?

    No, to nebylo.

  • A nikdo se tím ani nezabýval.

    Ani se tím nikdo nezabýval. A bylo veřejným tajemstvím, že byly přijímány vysoké částky úplatků.

  • Kdo přijímal ty úplatky a za co?

    Úplatky přijímali někteří referenti, ale spíš někteří ředitelé odborů a bylo to za to, že upřednostní v případě několika projektů konkurenčních jeden ten daný, na kterém byl z jejich strany nějaký zájem.

  • Kdo rozhodoval o tom, když bylo více konkurenčních privatizačních projektů, který ten projekt uspěje?

    Rozhodoval vlastně ten referent, který to měl na starosti.

  • To znamená vaši kolegové nebo vy.

    Ano, ano. Přesně tak. Vím, že kolegyně tam měly třeba deset i více - nakonec to bylo i publikováno v televizi, že snad na pivovary bylo i několik desítek konkurenčních projektů.

  • A tak to ten ubohý referent, bez jakýchkoliv znalostí -

    Konkrétně, co se týče těch pivovarů, snad to bylo natolik už závažné, že se to zřejmě řešilo v těch Lnářích nějakou týmovou metodou. Ale nicméně byly tam i projekty, kterých bylo třeba sedm osm, a ty skutečně měl na starosti ten jeden referent.

  • Říkáte, že byly případy, kde privatizační projekt měl až sedm nebo osm alternativ a o tom slepě rozhodoval nějaký ten referent, ano?

    Ano. Většinou to bylo v lehkém průmyslu, dřevozpracující nebo papírenský, kde byl zájem jednotlivých občanů si koupit nějaký provoz nebo byla možnost, aby se ten podnik rozpadl na více celků a tak. Jenomže není ani možné, aby ten referent si to všechno pamatoval, když jich je tolik a každý má nějakou variantu. Je to dost dlouhodobá práce. Myslím, že by se na tom měl podílet, přímo na tom řešení každého toho projektu, tým odborníků a ne aby se v tom plácal takhle každý sám.

  • Nikdo z těch činitelů na  ministerstvu privatizace na to nepřišel sám, že by se to mělo dělat pomocí týmu odborníků?

    Zřejmě asi ne. Jak vám říkám, bylo tam vytvořeno restituční oddělení, které mělo sledovat restituční nároky, ale protože bylo zavaleno prací, každý druhý projekt měl skoro restituční nárok nebo nějaké problémy ohledně vracení majetku, tak se nakonec zabývali opravdu jenom těmi spornými případy. Na posuzování každého jednotlivého projektu by se měl podílet jednak právník, který by prohlédl otázku restitucí, dále ekonom, který se zabýval hospodařením podniku a prověřil, jak si stojí podnik ekonomicky, dále nějaký pracovník, který posoudí tu celkovou věcnou správnost, co se týče té závazné osnovy pro vypracování toho privatizačního projektu.

  • Oni by možná ale namítli, že kdyby se to dělalo takto pečlivě, tak by to trvalo tisíc let, ta privatizace.

    No, což je správný názor. To by taky trvalo. Ale než odvést nějakou práci, o které se předem ví, že se na ní budou léta vychytávat mouchy a nedostatky, tak je lepší počkat. Ale nejsem zase takový odborník jako naši přední vedoucí -

  • - jako kdo, například?

    Myslím teď vládní činitelé, kteří se vůbec zabývají tou koncepcí privatizace.

  • Vy myslíte, že ti vládní odborníci úmyslně rozhodli, že stačí, aby se nabrali referenti na inzerát, aby se to co nejrychleji zprivatizovalo, a tím se to vyřeší?

    To si nemyslím. Potom prostě už to nedotáhli do konce. Ta myšlenka možná byla dobrá, ale realizace se jim vymkla z rukou. I když jsme tam měli například tým amerických expertů, tak nakonec se zjistilo, že ty američtí experti nejsou využíváni tak, jak by využíváni být mohli a že ty jejich názory někdy nejsou realizovatelné v našich podmínkách, protože jejich myšlení bylo přizpůsobeno americkému způsobu myšlení.

  • V jakém smyslu?

    Vůbec, posuzování celého toho projektu. Celých těch myšlenek. Spolupráce naše s nimi byla složitě provázána, protože to muselo jít nejprve teda přes nějaké oddělení, které to přetlumočilo, přepracovalo z češtiny do angličtiny nebo opačně. Oni se potom k tomu vyjadřovali a pak nakonec se to dostalo do takového stadia, že si začali stěžovat, že nemají co na práci. Tak se jim honem během třeba jedné nebo dvou hodin daly nějaké projekty, aby to vypadalo, že zase mají hodně práce. Pak se stávaly také případy, že takový projekt ležel u expertů třeba týden nebo čtrnáct -

  • U těch zahraničních expertů.

    Ano, u těch zahraničních expertů. A nic se s ním nedělo, přičemž ten příslušný referent, co ho měl na starosti, nemohl nijak postupovat, protože potřeboval vyjádření od těch expertů.

  • Jestliže oni měli jiný přístup k té věci, tak oni zřejmě ale reprezentovali právě tu mentalitu toho tržního hospodářství, která má teď v Československu vznikat. Takže to je asi dost na pováženou, jestliže se s váma nedohodli, ne?

    No tak, to bych řekla, že ano, no. Prostě to nechápu, že nám nebyli užiteční. Protože si myslím, že ty lidi, kteří je vybírali, nebo kteří se rozhodli, že s nimi budou spolupracovat, tak to mysleli určitě dobře. Protože tam tohleto hospodářství funguje. Když teda k té spolupráci tady nějak nedošlo anebo nakonec docházelo i k jistým roztržkám, tak se někde musela stát chyba.

  • A proč vy už tam nepracujete?

    Protože mě tohleto psychicky deprimovalo. Nedokážu dělat práci, o které vím, že jí nerozumím a nechaj mě v tom bejt, ať si to dělám, jak to dělám. Jsou to miliónové částky a i když to nerozhodnu správně, tak že je to jedno a že vlastně spousta lidí se může dostat do průšvihu, nehledě na to, že ty lidi na tom podniku, jak k tomu přijdou, že nějaký referent, kterej o tom nic neví, o nich rozhodne třeba úplně špatně.

  • Jestliže já tohle předestřu někomu na  ministerstvu, jako že mu to předestřu, tak on řekne: 'ten svědek, který vám tohlecto všechno říkal, to byla třeba nějaká nevyrovnaná osoba a byla to výjimka, že byla nekvalifikovaná a všichni ostatní, které my tady máme, jsou naprosto kvalifikovaní a tyto problémy se u nich nevyskytují'.

    Moje kolegyně, tak zhruba taky asi pětadvacetiletá, byla podobného názoru, i řada dalších třeba i starších pracovníků. Byli tam někteří lidé, kteří měli dva tři roky do důchodu a nemohli už se jako bývalé staré struktury a ředitelé podniků bývalých nikde jinde uplatnit, tak šli dělat na ministerstvo privatizace s tím, že už to tam do důchodu nějak doklepou. Těm nešlo o nějakou správnost nebo podstatu věci, jim šlo o to, aby přežili.

  • Někde ty lidi musej být, z bývalého režimu.

    No, tak to je samozřejmé, no ale jde o to, kde. Jestli teda jenom si přesedli z židle na židli a otočili se. Když někdo dvacet let nebo patnáct let věří nějaké myšlence a dělá všechno v tom duchu, není v lidských silách, aby se mu to den ze dne v mozku převrátilo úplně na jiný způsob myšlení a  naprosto jiný přístup k věci a stal se z něho jiný člověk, tržně myslící a začal to v tom duchu posuzovat a jednat.

  • A myslíte, že tento chaos a nepořádek tam vládne na tom ministerstvu privatizace proto, protože hodně lidí, kteří tam pracují, jsou tyto takzvaně staré struktury?

    Je to především tím -

  • - že je to živelný chaos?

    - že je strašná časová tíseň a to kvantum není možné zvládnout. A že si předestřeli větší sousto, než je možné v dané chvíli udělat.

  • Děkuju vám.


    Z archívu Jana Čulíka

    Privatizační komise ministra Tomáše Ježka privatizační projekty vůbec nečte

    Hlasy a ohlasy. Půlhodinové pásmo informací, názorů a dojmů z Československa. Připravili Karel Friedrich a Ivan Binar.

    Rozhlasová stanice Svobodná Evropa, 17. března 1992

    V pondělních Hlasech a ohlasech (16. března 1992) jsme vysílali rozhovor s mladou ženou, která pracovala na českém ministerstvu privatizace. Odešla odtamtud, neboť dospěla k názoru, že její práce není a nemůže být patřičně účinná. Konstatovala, že to platí i o mnohých jiných referentech uvedeného ministerstva a kritizovala následující:

    - že se při velké privatizaci postupuje často živelně - že veřejnost není informována o situaci privatizovaných podniků - že sice existuje jakýsi schvalovací aparát, ale defakto se postupuje podle toho, co doporučil příslušný referent. - že existuje nebezepečí zneužití těmi, kteří mají přístup k informacím o privatizovaných podnicích - že ministerstvo má k dispozici západná odborníky, ale komunikace s nimi není zdaleka ideální, a tak dále , a tak dále. Čili - řada výhrad, jak se lidově říká, slov do pranice.

    Jedinou omluvou je podle té mladé ženy časová tíseň.

    Slíbili jsme, že v druhé části pořadu na toto téma dostanou slovo lidé kritizovaní, nebo, lépe řečeno, zodpovědní.

    Reportér Jan Čulík se nejdřív spojil s ministrem privatizace České republiky Tomášem Ježkem. První otázka byla všeobecná. Co se děje s projekty, které se dostanou na jeho ministerstvo?

    Ježek: My je rozebíráme, porovnáváme a schvalujeme. Jsou dva typy projektů. Projekty, které končí už u nás, definitivně, to znamená, že je schvalujeme my. Pak jsou projekty, které jdou do Hospodářské rady a do vlády. To jsou projekty, které obsahují přímý prodej nějakému domácímu nebo zahraničnímu investorovi. A pak jsou to projekty, které se týkají podniků, které mají víc než 3000 zaměstnanců. Ty musí do Hospodářské rady a pak do vlády.

    Čulík: Kdo konkrétně na tom vašem ministerstvu ty projekty rozebírá, jestli se smím zeptat?

    Ježek: Příslušný referent příslušného odboru - -

    Čulík: To jsou odborníci na ty - ?

    Ježek: Ano, to, jsou odborníci, samozřejmě.

    Čulík: Ministerstvo nabralo na inzerát, který uveřejnilo, příslušníky veřejnosti s vysokoškolským vzděláním a  že existují referenti, kteří často příliš velké zkušenosti s tímto oborem nemají. To není pravda?

    Ježek: To víte, že není pravda. Podívejte se, vy musíte být připraveni na to, že teďko lidé budou zpochybňovat to rozhodnutí. Podívejte se, třeba na Lacrum Brno, což je zatím rekord, bylo předloženo 126 projektů. Takže 125 lidí bude tvrdit, že bylo učiněno chybné rozhodnutí. Neboť ti budou všichni zklamáni.

    Čulík: Ale já mám informace od jednoho z vašich referentů -

    Ježek: Co jiného máme dělat, než vzít lidi, aby to mohli zpracovávat? Co jako? Co z toho vyplývá? Já nevím, co z toho vyplývá?

    Čulík: Tento konkrétní referent přišel docela idealisticky na to vaše ministerstvo a tam zjistil, že té práci, kterou má dělat, v podstatě nerozumí. Zjistil, že to není pouze jeho problém, ale řady ostatních referentů, kteří pracují s ním. Zjistil třeba, že kromě lidé s ekonomickým vzděláním tam s ním privatizují, rozhodují o těch projektech lidé, kteří jsou třeba chemici nebo technici --

    Ježek: Oni nerozhodují ale!

    Čulík: Aha... Ne? Řekněme, že má teda -

    Ježek: Ne. Rozhoduje, rozhoduje komise -

    Čulík: Ano?

    Ježek: nebo rozhoduje vedení ministerstva. Které je složeno z lidí, které tam na tom ministerstvu pracují prostě už od samého začátku. Ty referenti připravují informace podle předem zadaného schématu.

    Čulík: Ano?

    Ježek: Oni to čtou a dávají souhrnnou informaci. Jeho úkol není rozhodovat, nýbrž připravit tu informaci pro rozhodování, a to rozhodování se děje komisionálně.

    Čulík: Řekněme, že existuje deset nebo dvacet privatizačních projektů. Kdo učiní to rozhodnutí, který ten privatizační projekt bude přijat?

    Ježek: To rozhodnutí činí vedení ministerstva. To je kolektivní rozhodnutí. Neexistuje rozhodnutí, které by nebylo kolektivní a neexistuje rozhodnutí, u kterého bych nebyl já.

    Čulík: Ty privatizační projekty prý přicházejí nejprve na ministerstvo průmyslu - -

    Ježek: No to jistě, to je samozřejmý, že ano.

    Čulík: Kde prý jsou skuteční odborníci, kteří ty podniky posledních dvacet let věděli přesně, co se děje, a tak dále. Toto ministerstvo prý vypracovává jakési zprávy, které jsou ale pouze pro potřebu toho ministerstva průmyslu.

    Ježek: Ano, tak praví zákon.

    Čulík: Ale ti referenti, pokud jsem tomu dobře rozuměl, vyjadřují určitou míru frustrace. Zdá se jim prostě nespolehlivé, že oni sami, jejichž zkušenosti v tom daném oboru jsou v porovnání s těmi odborníky na tom ministersterstvu průmyslu mizivé, oni vlastně mohou rozhodnout proti rozhodnutím toho ministerstva průmyslu.

    Ježek: Oni nerozhodují. Opakuji znova, že referenti nerozhodují.

    Čulík: Mně řekli oni, že oni museli roz -

    Ježek: Tak vám to řekli špatně.

    Čulík: - doporučit -

    Ježek: Referenti nerozhodují.

    Už z  prvního rozhovoru s českým ministrem privatizace Tomáše Ježkem, z rozhovoru, jak vám neuniklo, místy dosti dramatického, jasně vyplývá, kde je zřejmě jádro problému. S konečnou platností rozhoduje to nejvyšší grémium. Nicméně: kvalita rozhodnutí je chtě nechtě závislá na výchozí kvalitě referentovy analýzy. Jestliže se však referent nepovažuje za dostatečně kvalifikovaného, a někteří z nich to zřejmě otevřeně přiznávají, co pak. A posléze věc nevyřčená, ale v podtextu: Na ministerstvu průmyslu, které pracuje na vlastních zprávách, jsou odborníci, kteří privatizované podniky znají deset, dvacet let. Čili: řečeno otevřeně: takzvané staré struktury.Čili ještě otevřeněji: sklon ke starému způsobu myšlení. Jak vidíme, už výchozí pozice je složitá. S možností dosti značného skrytého rizika.

    (hudební předěl)

    Druhý rozhovor, podrobněji na téma referent, jeho analýza různých privatizačních návrhů na jeden projekt a komise, která rozhodne. Pan ministr Ježek:

    Ježek: Je to pravidelně tak, že ten referent sedí před tou komisí a informuje o těch projektech, které byly předloženy.

    Čulík: Když ten referent ty projekty připraví, tak komise je skutečně podrobně prostuduje?

    Ježek: No, ta komise se zajímá o ty klíčový otázky, o něž se zajímat má, jo. A ten referent vo nich předloží informaci, no.

    Čulík: Já jsem slyšel taky o tom, že někteří referenti vyjádřili určité neuspokojení z toho, že v podstatě se to všechno prý schvaluje, protože těch projektů je obrovské množství -

    Ježek: Je jich obrovské množství -

    Čulík: Tak se to schvaluje velice rychle a často ta komise ty projekty údajně vůbec nečte a jenom se ptá namátkově na některé případné problémy - -

    Ježek: Samozřejmě, že je nečte. Kvůli tomu je ten referent.

    Čulík: Aha...

    Ježek: Aby je -

    Čulík: Jestliže ta komise nečte ty projekty, tak jak může rozhodnout, který z těch privatizačních projektů bude -

    Ježek: No protože se ptá na informace o kterých že jsou relevantní. Tak ty si nechá říct. Informace jsou strukturovaný. My jsme udělali závaznou osnovu. Právě ta závazná osnova je právě proto závazná, že vychází z toho, že jsou některé informace relevantní. A na ty se právě ptá ta komise.

    Čulík: U těch privatizovaných podniků existuje jistě řada problémů s případnými restitucemi, viďte. A také jsem slyšel o tom: vy máte na tom ministerstvu dobré restituční právnické oddělení, ale zase: že pro první fázi byla zcela zavaleno těmi restitučními problémy, a tak se rozhodlo, že bude nadále řešit jen ty nejnutnější a nejožehavější případy a že ty restituce nejsou v těch privatizovaných projektech plně dokladovány a že z toho budou v budoucnosti velké problémy.

    Ježek: Pokud nejsou, tak takový projekt neschvalujeme. V žádným případě. Na to dbáme na prvním místě. To je právě ta otázka, jak jsem vám říkal, té osnovy, o tom, jak se ta komise ptá, tak to je ta úplně první věc.

    Čulík: Jestli všechno je plně zdokladováno.

    Ježek: No, já nemůžu vědět, že to je plně. Děláme to tak, aby to bylo co nejlepší, jako. Jestli se nějakej pan Vonásek nepřihlásil, nebo, to já nemůžu vědět.

    Čulík: Když privatizujete, jak je to vlastně s informacemi o ekonomickém stavu jednotlivých podniků? Totiž, jestliže by se třeba privatizoval podnik na Západě, tak veškeré informace o ekonomické situaci by musely být naprosto veřejné. Ale vy ty informace neuveřejňujete, viďte.

    Ježek: Ne.

    Čulík: A proč ne?

    (Pauza)

    Ježek: Vy jste zřejmě žil na Západě, žeho. Vaše otázky jsou úplně jako z Marsu, jo, nebo vod UFOna. Protože nikde na světě se ještě nedělala masová privatizace. My to děláme poprvně. Nemůžete srovnávat s Anglií nebo - kde se privatizuje jeden podnik dva roky - -

    Čulík: No ale, počkejte - -

    Ježek: Podívejte se. My máme devět tisíc projektů a týká se to několika tisíc podniků, jo. Čili, kdybychom publikovali jejich bilance, tak to stejně k ničemu není. My to samozřejmě můžeme udělat, ale co z toho? Tak to bude jenom obrovská práce, z který stejně nic není, protože to účetnictví je takový, jaký je, a nevím, co bychom tím získali, nebo k čemu by to vedlo.

    Čulík: I to, co jsem dostal zadarmo, tak bych nerad investoval do něčeho, co za půl roku zkrachuje.

    Ježek: No, to je riziko, no, samozřejmě.

    Čulík: Tak teď skutečně občani si nejsou jisti, jestliže do něčeho investují - -

    Ježek: Jistotu nemá nikdo. Jistotu nemá nikdo ani na Západě, natož aby dneska tady někdo by měl jistotu.

    Čulík: No jenže západní investor by nikdy neinvestoval do podniku, o němž by nevěděl, jak si ekonomicky stojí.

    Ježek: Jistě, jistě.

    Čulík: A druhá věc je, že přece: jakmile ty podniky budou jednou zprivatizovány, tak ty informace o nich přece jenom budou už muset být -

    Ježek: No jistěže budou -

    Čulík: - veřejné, protože jak by třeba platily daně?

    Ježek: No jistěže budou. Ty informace jsou a budou v takový tý zákonem předepsaný formě. Já jsem neřek, že nebudou -

    Čulík: No jo, jenže od těch referentů jsem se dověděl, že i když oni mají k dispozici základní ekonomické informace o těch podnicích, oni sami nemají úplně všechny, protože to znají leda ti odborníci na tom ministerstvu průmyslu, a že skutečně, kdyby se to mělo dělat pořádně -

    Ježek: Jistě. Pořád míříte k jedný věci. Dělat to pořádně znamená to dělat deset let.

    Čulík: Hm.

    Ježek: Jo? A deset let to není možné dělat. A ta cena, kterou platíme za to, je nižší, než cena, kterou bychom platili, kdyby to šlo pomalu a pořádně. Tyhlety diskuse máme za sebou asi před rokem.

    Čulík: Nevzniknou -

    Ježek: Řekli jsme si, buď rychle, s tou cenou, že tam budou chyby, anebo pomalu a pořádně a budeme to dělat deset let a bude to mnohem a mnohem horší.

    Čulík: Prosím vás, pane ministře, vy říkáte, tyhle diskuse my máme za sebou asi před rokem. Kdo konkrétně? Ví skutečně veřejnost, že tyto diskuse proběhly a schválila veřejnost - ?

    Ježek: Jistě.

    Čulík: Takže vy byste řekl, že veřejnost je plně vědoma si toho, že metoda privatizace, která se nyní používá v Československu, není zcela dokonalá a řekl byste, že voliči to schválili.

    Ježek: Samozřejmě. Ne- volič. Federální shromáždění to schválilo, ty zákony.

    Čulík: Poslanci možná o tom mají plné povědomí, ale má o tom, o všech těchto aspektech, plné povědomí řadový volič?

    Ježek: Žijeme v demokratickém státě, kde je veřejnost zastupována poslancema. Asi se nebudu ptát každýho Vonáska z Orlickejch hor, jestli s tím souhlasí.

    Západní demokratický politik by patrně použil jinou formulaci. Důsledně se přidržuje zásady, že všechna moc pochází od občanů, nikoliv od poslanců. V demokracii má první a poslední slovo řadový volič. A ještě něco. Záležitost tak důležitá, jako konkrétní forma privatizace, nebyla součástí žádného volebního programu. S nynější koncepcí přišla až po volbách jedna skupina v tehdejším Občanském fóru. Na omluvu nutno dodat, že demokracie byla ještě v plenkách.

    (hudební předěl)

    Rozhovor třetí na téma zvláště ožehavé. Malá skupina lidí má přístup k informacím, většina nikoliv. Nehrozí nebezpečí, že přístup k informacím bude zneužit? A anglosaských zemích se to nazývá insider dealing. Přeloženo ve smyslu: úmluva mezi zasvěcenými. Bývalý ředitel slovenského protimonopolního úřadu nedávno v našem pořadu připustil, že takové nebezpečí je víc než aktuální. Český ministr privatizace Tomáš Ježek je jiného názoru:

    Ježek: Tady žijou ve veřejnosti představy, kterou živí novináři, že tady někdo má jakési informace a že ostatní je nemaj. Jakej druh informací myslíte, že je, nebo dejte mi nějakej příklad informace, kterou někdo má -

    Čulík: No tak, musí existovat o jednotlivých podnicích rozvaha, že jo...

    Ježek: Rozvaha, ta je veřejná. Máte socialistický účetnictví...

    Čulík: Dobře, jsou to špatné údaje, ale pořád jsou to údaje lepší než žádné. Jestliže na tom Západě se privatizuje nějaký podnik, o jakémkoliv podniku já můžu jít do Companies House ve Velké Británii a podívat se, jaká je jeho výroční ekonomická zpráva.

    Ježek: No.

    Čulík: Kam můžu jít v Československu, abych si tohlecto zjistil, když chci pomocí svých kupónů investovat do nějakého podniku?

    Ježek: No, ty informace zatím býti nemohou, neboť jsou skryty v těch privatizačních projektech, jo?

    Čulík: A nemělo právě to se zveřejnit?

    Ježek: Dyť nemůže, dyť ještě nejsou schválený. Já nevím, proč vás. Já mám obtíže vám vysvětlit, že ty projekty ještě nejsou schválený, že tudíž není co zveřejňovat. A budou zveřejněny tak, jak budou schvalovány, tak ty informace budou zveřejňovány.

    Čulík: Pokud vím, tak na tom vašem ministerstvu privatizace pracují nějací američtí experti. Kdo to jsou, prosím vás?

    Ježek: To jsou bankéři, jsou to lidi z investičních bank, a tak různé.

    Čulík: Já jsem slyšel, že tito lidi vyjadřují určitou frustraci, že jejich názory jsou považovány víceméně za nesrozumitelné, nebo že nejsoui úplně respektovány, nebo že ta spolupráce nefunguje dostatečně dobře. Je to pravda?

    Ježek: (otráveně) Ne, neni.

    Čulík: To všecko funguje naprosto bez problémů.

    Ježek: Ne, problémy jsou, ale už jsou všude. Normální na standardní úrovni.

    Čulík: Jaké problémy tedy asi existují, v té spolupráci s těmi americkými -

    Ježek: Ale prosím vás, já nevim. To - mně se ty vaše votázky vůbec nelíběj. Vy mi pořád chcete něco namluvit, těma otázkama. Neberu.

    Čulík: No, děkuju vám, pane ministře, mnohokrát, za váš čas.

    Ježek: (otráveně) Není zač.

    Čulík: Děkuju.


    Situace žen v ČR a v Kanadě

    Jiří Jírovec

    Pane Čulíku,

    posílám Vám poznámku k reakci jedné čtenářky na můj článek o situaci žen v ČR a krátké srovnání úrovně vzdělanosti bývalého Československa a Kanady.

    Zdraví

    JJ

    Čtenářka, která si nepřeje být jmenována, reagovala na můj článek "K postavení žen (a mužů)" krátkou poznámkou opatřenou titulkem "Jírovec nerozumí situaci žen". To je do značné míry pravda, a právě proto jsem svůj článek napsal - jeho smyslem bylo podpořit diskusi na toto téma a něco se z ní dozvědět.

    Základní myšlenka mého článku byla, že máme-li o postavení žen ve společnosti mluvit, neměli bychom vycházet z hesla "žena - oběť" ale z partnerství mezi ženou a mužem (to není nic proti lidem, kteří vyhledávají jiný nebo žádný svazek).

    Zmínil jsem tři tematické okruhy, které podle mého názoru do takové diskuse patří, a v jejich rámci uvedl několik příkladů, jak někdy život jde.

    Svůj zvyk, dělat při psaní různé odbočky, jsem poněkud přehnal a tak se mi podařilo text rozblemcat (jak mě Jan Čulík, se zdvořilostí jemu vlastní, upozornil). Přijímám tedy kritiku zmíněné čtenářky, která usoudila, že se ten text nedal číst.

    Příklad svých rodičů, kteří svoje partnerství pojali způsobem vedoucím k jejich vzájemnému respektu a dobrému manželství, jsem nemyslel jako universální návod a nikde jsem netvrdil, že jejich řešení bude fungovat i jinde.

    Pokud to neznámou čtenářku zajímá, prostředím v němž jsem vyrůstal, jsem nenasákl a tak mi není zatěžko umýt nádobí a třeba se postarat, aby moje žena, vyhladovělá po koučování gymnastiky mohla rovnout zasednout k teplému jídlu a sklenici piva. Díky lenosti jsem se nestal světovým vědcem, a tak mám na takové věci čas.

    Samozřejmě, že jsou vztahy, které přestanou fungovat a dvojice se rozpadne. Dokonce dochází i k tomu, že mladé ženy dělají těm starším tu známou sviňárnu, že hledají štěstí u jejich mužů.

    O vzdělání jsem se zmínil ve svém článku celkem okrajově. Tvrzení, že potlačení vzdělání za komunismu vedlo ženy k roli matky a tvůrkyně domova mi přišlo poněkud přehnané. No a pak jsem tu odbočku trochu protáhl, protože jsem chtěl upozornit na to, že když si budeme pořád tvrdit, jak jsme byli tehdy zaostalí, budeme tomu za chvíli věřit a za chvíli znovu vynalézat dávno vynalezené.

    Ještě upozorňuji na to, že jsem dával přednost slovu kvalifikace před slovem vzdělání (cituji): "Kdo má mozek jen trochu nezastřený, musí připustit, že zajištění co nejlepší kvalifikace (v rámci rodinných žebříčků hodnot) bylo v českých rodinách prioritou číslo jedna. A napsal jsem i to, že v každé společnosti jsou lidé, kteří o vzdělání nestojí. Z toho nijak nevyplývá, že jsem soudil podle rodin inteligence.

    Protože tím výhrady neznámé čtenářky končí, předpokládám, že se zbytkem mého textu v podstatě souhlasí. To mě těší, protože mi šlo především o to, že současný sociálně-ekonomický model by bylo nutné podstatně změnit, aby se lidé mohli žít podle svých představ - ať již v jakékoli partnerské kombinaci - ale že k tomu není politická vůle.

    Jiří Jírovec

    Srovnání úrovně vzdělání Československa a Kanady

    Jiří Jírovec

    V článku týkajícím se postavením žen v české společnosti, jsem mimo jiné reagoval na názor, že v Československu (1948-1989) bylo význam vzdělání drasticky podhodnocen. Jako důkaz byl uveden údajně malý počet žen (10%), které měly v osmdesátých letech universitní vzdělání. Napsal jsem, že to zřejmě odpovídalo tehdejší struktuře pracovních míst a že pokud se údaje o učňovském, středním a universitním vzdělání předkládají severoamerickému čtenáří, je třeba dát je do širších souvislostí, aby dávaly nějaký smysl.

    Srovnání českých čísel se světem by mohlo zajímat i českého čtenáře. Vyhledal jsem tedy oficiální statistické údaje o dosaženém vzdělání v Kanadě. Není-li uvedeno jinak, jde o údaje nejnovější (z roku 1996), platící pro 22 628 925 lidí starších 15-ti let.

    Aby bylo možné čísla vůbec porovnávat, je nutné poněkud sjednotit pojmy, protože oba vzdělávací systémy jsou v některých směrech dosti odlišné.

    Typ školy: Československo - Kanada

    základní škola (8 let): ano - ano
    (elementary school)

    učňovské školství: ano - ne ve srovnatelné podobě
    (2 - 3 - 4 roky)

    dvanáctiletka - gymnasium: ano - ano (high school)

    maturita - diploma

    odborná střední škola (4 roky): ano - viz college

    college (2-4 roky, vyžaduje se: ne - ano (high school diploma) universita: ano - ano

    Protože údaje o československém školství jsou z osmdesátých let, je třeba zdůraznit, že za ukončené vysokoškolské studium bylo tehdy považováno absolvování kompletního, většinou pětiletého programu, složení příslušných státních zkoušek a obhájení diplomové práce. Viz rovněž tento článek. Absolvent československé vysoké školy tedy formálně splňoval požadavky pro hodnost Master of Science (Arts, Engineering atd.).

    Dosažené vzdělání: Československo - Kanada

    (% populace) - ženy (muži) - 1986 - 1996

    nedokončené: 10 (10) - 47.8 - 36.8 (žádný diplom)

    učňovské: 40 (50) - 10.0 - 10.5

    středoškolské: 40 (26) - 30.7 37.2

    high school a  - - - -

    - - - college

    universitní (dokončené): 10 (14) - 8.8 -13.3

    Kanadská statistika zahrnuje do počtu i studenty, kteří absolvovali byť jen část vysokoškolského studia a nedosáhli ani hodnosti bakalářské (po roce 1989 zavedené na českých vysokých školách). Podle ní 1.9 (2.3) procenta populace dosáhlo v roce 1986 (1996) méně než bakalářskou hodnost.

    Pro úplnost ještě dodávám, že údaje pro kanadské obyvatelstvo zahrnují obě pohlaví. Velký počet lidí bez formální kvalifikace nepochybně odráží kanadský přístup ke vzdělání - pro uživení se stačilo zaučení. Změna struktury ekonomiky a nástup nových technologií tuto situaci postupně mění.

    Rostoucí počet lidí s universitním vzděláním odráží jeho relativní dostupnost v nedávné minulosti. Není ovšem vyloučeno, že nastoupí trend opačný a že lidé začnou vyhledávat kratší a levnější postsekundární vzdělání (college). Tento druh školy byl schopen poněkud pružněji reagovat na změny pracovního trhu, tkaže zaměstnavatelé údajně dávají přednost jejich absolventům před vysokoškoláky.

    Nejvyšší dosažené vzdělání v Kanadě (% populace) : 1976 - 1986 - 1996

    méně než 9 tříd: 25.4 - 17.7 - 12.4

    9 -13 tříd: 44.0 - 42.5 - 40.4

    jakékoli vyšší mimo
    universitní hodnosti: 24.1 - 30.2 - 34.0

    universitni hodnost: 6.4 - 9.6 - 13.2

    V roce 1976 mělo celkem 6.4% kanadských občanů ukončené universitní vzdělání (hodnost bakaláře a výše). Vzhledem k tomu, co již bylo o rozdílu v náplni vysokoškolského studia řečeno, není bez zajímavosti ani to, že pouhých 1.5 (2.2) procent populace mělo v roce 1986 (1996) hodnost Master.

    Několik výše uvedených dat nepředstavuje žádnou vědeckou studii, ale pouhé upozornění na to, že Československo osmdesátých let na tom nebylo, alespoň ve srovnání s Kanadou, nijak špatně.

    Jiří Jírovec


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|