středa 21. dubna

O B S A H

Válka o Kosovo:

  • Nejdůležitější články z posledních dní Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Válka o Kosovo:
  • Javier Solana: Blíží se pozemní válka? (Channel Four News)
  • NATO spoléhá na informátory z KLA (The Times)
  • Proč se u nás tak hloupě mluví a píše o Kosovu? (Ondřej Hausenblas)
  • Jak informují české noviny o válce na Balkáně (Fara Kahir) Česká televize:
  • Sebevědomý žurnalismus Klepetko - Bouda (Tomáš Pecina) Válka o Kosovo:
  • Zvláštní způsob zpravodajství českých médií (Ferdinand)
  • Barbarská agrese NATO proti Jugoslávii (Rajko Doleček)
  • Názory českých občanů
  • Proč Češi nesouhlasí s vojenskými údery NATO (Dalibor Žůrek)
  • Otevřený dopis panu Žemličkovi (Jiří Hertl)
  • Válka v Jugoslávii - etika není argument (Alena Kuklová)
  • Eskalace válečného konfliktu na Balkáně a možná řešení (Dana Cihelková)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Eskalace válečného konfliktu na Balkáně

    Nástin možných rizik a řešení

    Dana Cihelková

    (Bývalá zaměstnankyně GŠ AČR, mírových sil OSN, SFOR)

    I. Stav nejvyššího ohrožení

    Bezpečnostní situace na Balkáně se v důsledku válečných událostí v Kosovu a Jugoslávii ocitla v oblasti silné systémové nestability a začíná směřovat do oblasti systémového chaosu.

    To znamená, že konflikt se nekontrolovaně a neovlivnitelně (prozatím v podobě humanitární katastrofy) začíná rozšiřovat do okolních států (Makedonie, Albánie), přičemž žádná z hlavních zainteresovaných stran (NATO a Jugoslávie) nemá dostatečně realisticky specifikované politické cíle, kterých by se mělo dosáhnout bojovými operacemi.

    Navíc, strategické cíle bojových operací jsou oběma stranami konfliktu stanoveny na předpokladech, nerespektujících možnosti do těchto operací nasazených ozbrojených sil. Na straně Jugoslávie to jsou iracionální důvody pro vedení války (etnické čistky v Kosovu) a z nacionalistického fanatismu vyplývající předpoklad, že síly NATO lze zdolat časovým faktorem, bez ohledu na vlastní ztráty. Kdežto na straně NATO jsou to překážky, vyplývající z nechuti (dané vnitropolitickými důvody jednotlivých členských zemí NATO) rozšířit bojovou činnost o pozemní operace, přičemž naprosto chybí představa, v jakém rozsahu je uskutečnit a s jakými silami je realizovat.

    Výsledkem těchto chybných kroků a předpokladů je, že zainteresované strany konfliktu nad ním ztrácejí kontrolu a dostávají se pod diktát nutnosti, jejíž parametry nejsou dány racionálními důvody, ale okolnostmi, které se vyvíjejí nezávisle na původních záměrech. Za stávající situace neexistuje pro žádnou z bojujících stran přijatelné východisko, aniž by za takovýto krok nezaplatila neúměrně velkou politickou daň.

    Jediným řešením, které neobsahuje prvek politické a vojenské porážky, tudíž je další eskalace bojových operací, z níž vyplývá riziko jejich přenášení na okolní státy, a tudíž i riziko, že jakmile konflikt zasáhne dostatečně velkou oblast, nebudou již k dispozici žádné nástroje, jak jej utlumit. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že téměř všechny okolní státy se potýkají s mnoha závažnými problémy, které samy o sobě představují větší či menší bezpečnostní riziko.

    Jelikož geopolitická situace v oblasti je všeobecně známá, nemusíme zabíhat do podrobností. Pouze si připomeňme základní fakta:

    1.) Silně destabilizované oblasti jsou: Jugoslávie, Albánie, Kosovo, Černá Hora, Srbsko, Bosna, Hercegovina a Chorvatsko.

    2.) Bezprostřední nebezpečí rozšíření konfliktu hrozí: Makedonie, Albánie.

    3.) Za nepředvídatelné země lze z hlediska sekundárních vlivů považovat tyto státy: Rumunsko, Řecko a Turecko.

    4.) Zvláštní zřetel je třeba brát na tyto státy: Ukrajina, Bělorusko, Rusko, Irák.

    5.) Za potenciální frontové státy je nutno považovat: Itálie, Slovinsko, Maďarsko, Makedonie, Bulharsko, Řecko, Albánie.

    Zvláštní pozornost vyžadují vztahy Řecka a Makedonie, Řecka a Turecka vzhledem ke Kyperskému problému a vztahy Jugoslávie a Iráku. Jak je známo, Řecko má vážné výhrady k Makedonii, které jsou dány jednak důvody historickými a taktéž důvody etnickými. Pokud by se bojové operace přenesly na území Makedonie, nebo se vůči Jugoslávii prováděly z území Makedonie, je naprosto nepředvídatelné jak by se zachovala tamnější srbská a albánská menšina. Riziko, že v Makedonii by mohly vypuknout národnostně motivované nepokoje, je příliš velké. Za této situace by bylo rovněž nepředvídatelné, jak se zachová Řecko.

    Kdyby bylo Řecko nějakým způsobem vtaženo do války, existuje reálné riziko, že Turecko se pokusí vyřešit Kyperský problém ve svůj prospěch, o což by se postarali samotni kyperští Turci.

    Je nezodpovězenou otázkou, jak by na Tureckou angažovanost odpověděli Kurdové. S největší pravděpodobností by zintenzívnili bojové operace, s cílem dosáhnout osamostatnění a vyhlášení vlastního státu. V této souvislosti si připomeňme, že Kurdové rovněž vedou partizánskou válku s Irákem, který se začíná angažovat ve prospěch Jugoslávie.

    Přestože vztahy Jugoslávie a Iráku jsou velmi diskrétní, vyplývá z nich mnoho paradoxů, potvrzujících podezření, že Balkán se ocitá na hranici systémového chaosu. Hlavním a největším nebezpečím však je, že Irák vidí v Balkánském konfliktu možnost, jak se USA revanžovat za porážku v roce 1991 a tudíž je ve velkém pokušení poskytnout Jugoslávii určité množství biologických a chemických zbraní. Slobodan Miloševič, pod hrozbou "zabombardování" Jugoslávie do minulého století, by mohl být v pokušení tyto zbraně hromadného ničení použít, v naději, že zvrátí výsledek války ve svůj prospěch.

    Rusko, Ukrajina a Bělorusko se potýkají s obrovskými vnitropolitickými problémy a angažovanost na Balkáně, byť nepřímá, by sama o sobě byla vhodnou záminkou, jak tyto problémy exportovat. Navíc, je velmi pravděpodobné, že Boris Jelcin bude nucen v druhé polovině letošního roku odstoupit z funkce a to v době, kdy budou kulminovat ekonomické problémy.

    Skutečnost, že Rusko svou diplomatickou aktivitou vnáší na Balkán nové prvky, jejichž obsah je z důvodů snah po obnovení velmocenských ambicí velmi kontroverzní k aktivitám NATO na Balkáně, nutně vzbuzuje oprávněnou obavu, že jediným výsledkem je povzbuzení Slobodana Miloševiče, aby pokračoval v konfrontaci. Nelze přehlédnout podezření, že Rusko pod záminkou humanitární pomoci pašuje do Jugoslávie zbraně. Rovněž nelze přehlédnout aktivity Černomořské flotily, která se přesouvá do Jadranského moře. Jejím cílem zřejmě bude provádět elektronické monitorování situace v oblasti a předávání získaných informací Jugoslávii. Lze očekávat, že část válečných lodí se rozmístí podél pobřeží Černé Hory a Albánie, s cílem stížit případné vyloďovací operace vojsk NATO.

    Rusko se těmito kroky vydává značnému riziku, že své aktivity neudrží v politické rovině, bude proti své vůli vtaženo do války a to podle zákona nezamýšleného účinku. Současná propaganda, odsuzující aktivity NATO v oblasti a demonstrativní politická podpora Miloševiče, bude mít s nejvyšší pravděpodobností za následek příliv značného množství dobrovolníků z řad ruských extrémistů, ochotných zapojit se do války na straně Jugoslávie.

    Hrozba, že dojde k obnovení nepřátelství mezi Srby a Chorvaty v bývalých svazových republikách Jugoslávie, se stává aktuálním problémem, který by se stal realitou v případě vstupu vojsk NATO do Kosova. Vojska SFOR by se z důvodu malé početnosti a nedostatečné výzbroje, včetně nedostupnosti logistického zabezpečení v reálném čase, ocitla v obtížně řešitelné situaci, která by si vyžádala dodatečný zásah vojsk NATO. Ve vztahu k Bosně a Hercegovině je nutno konstatovat, že tamnější etnicky motivovaný konflikt byl pouze utlumen, spíše co do konečného řešení odložen, a může při jakémkoli nepatrném impulzu opět vypuknout v plné intenzitě.

    K tomu je třeba přičíst pochopitelné snahy Černé Hory po odtržení od Jugoslávie a snahy Jugoslávie dosadit v Černé Hoře své politické vedení. Pokud by se tak stalo, v každém případ by to znamenalo další rozšíření konfliktu a další humanitární katastrofu, znamenající pro NATO ještě větší zátěž.

    Z těchto všech příkladů možného vývoje vyplývá, že v případě jakékoli eskalace války dojde k jejímu lavinovitému rozšíření, se všemi důsledky a riziky. Z dlouhodobějšího výhledu je velmi pravděpodobné, že válka by pak v různé intenzitě zasáhla polovinu Evropy, část Blízkého a Středního Východu a neexistovala by už žádná možnost, jak tento konflikt utlumit.

    V oblasti Balkánu působí příliš mnoho různorodých vzájemně se vylučujících zájmů, přičemž tamnější kulturní tradice téměř vylučují jakákoli demokratická politická řešení, v těch mezích, jak jsou uplatňována v zemích EU (NATO).

    Tyto reálie vyžadují nestandardní přístup NATO k odvrácení těchto rizik, který pokud by měl být účinný, ve smyslu izolace balkánského prostoru zasaženého válkou (a exodem uprchlíků) od západní Evropy, musel by vycházet čistě z pragmaticky formulovaných politických a vojenských opatření, jejichž obsah by se nemusel vždy krýt s humanistickými pohnutkami, které jsou běžným standardem v politice zemí EU (NATO).

    Bezpečností rizika v zemích NATO

    Tato část úvahy se zabývá nedostatky vojenské, politické, ekonomické, kulturní a sociální povahy, jejichž charakter by významně ovlivnil průběh válečného konfliktu na Balkáně, v neprospěch EU (NATO).

    Poslední události na Balkáně ukázaly, že jak mezi politiky, tak mezi občany v zemích NATO není dostatečná vůle po razantním vojenském zákroku, který by tento konflikt utlumil a izoloval. Závislost politických rozhodnutí na vůli voličů, obsahující pro politiky riziko ztráty mandátu, je sice principiálně správná, ale v krizových situacích, hrozících rozsáhlým válečným konfliktem, se může stát sebezničující.

    Ve vztahu k Balkánskému konfliktu hrozí nebezpečí, že objektivně správná rozhodnutí, která je nutno prosadit, nepřicházejí včas, což má za následek, že tempo udává nepřátelská strana a tudíž všechna rozhodnutí jsou spozdilá, nepřínašející požadovaný efekt.

    Určitá spozdilost a neadekvátní umírněnost politických rozhodnutí, navíc ne vždy formulovaných podle zásad největší účinosti, která Balkánský konflikt zatěžují už od počátku devadesátých let, je značným rizikovým faktorem, který může v případě eskalace konfliktu nábýt formy strategické chyby.

    V této souvislosti je třeba konstatovat, že politika odstupňovaného použití síly se nikdy neosvědčila a v konečných důsledcích vždy způsobila větší ztráty, než by vznikly při maximálním a včasném nasazení ozbrojených sil.

    Tento zásadní nedostatek zjevně vyplývá z absence vůle po obraně, která je patrná u značné části obyvatelstva zemí NATO. Rovněž zde je nutno konstatovat, že se jedná o další rizikový faktor, který může negativně ovlivnit tuto válku.

    Posoudíme - li tento lidský faktor ve všech souvislostech a v reáliích Balkánského konfliktu, vidíme, že se promítá v nedostatečné formulaci politických cílů, jichž má angažovanost vojsk NATO dosáhnout. Právě tato vágní formulace politických cílů je spolupříčinou, proč jsou vágně a nedostatečně formulovány cíle vojenské. Tento postup je zjevně v rozporu s vojenskou vědou a zásadami účinné diplomacie. Zde je však třeba opět konstatovat, že prvotní nedostatek tkví v nedostatečné vůli a rozhodnosti politiků vzít na sebe riziko nejvyšší zodpovědnosti.

    Letecké údery v Jugoslávii a Kosovu nepřinášejí ten efekt, který je od nich očekáván, právě proto, že celé operaci chybí formulace efektivních strategických cílů, způsob jak jich dosáhnout a jakých alternativních prostředků bude třeba použít, pokud první fáze (letecké údery) se minou účinkem, to je donutit Slobodana Miloševiče k vážným mírovým jednáním.

    Rozpaky nad použitím pozemních sil, provázené velkou neochotou je vůbec použít, přinejmenším svědčí o nedostatečné propracovanosti celého tažení, ve smyslu nerespektování stěžejních zásad válečné vědy. V této souvislosti je však třeba konstatovat, že tyto nedostatky nejsou důsledkem chybných rozhodnutí vojáků, ale nedostatečných rozhodnutí politiků.

    Faktická neexistence precizně a pragmaticky formulovaných strategických vojenských cílů je ve světle eskalace války na Balkáně strategickou chybou, prohlubující riziko nekontrolovatelného rozšiřování této války.

    Schopnost ekonomik zemí EU (NATO) přejít na válečnou výrobu je ve světovém měřítku (s výjimkou USA a Kanady) bezkonkurenční, avšak je limitovaná vlivy globalizace národních ekonomik. Destabilizačním faktorem je silný vliv spekulativního kapitálu a pronikání "špinavých peněz", pocházejících z organizovaného zločinu, do ekonomiky. V případě prudkého zhoršení krize na Balkáně a nutnosti plné angažovanosti vojsk NATO v této oblasti, lze očekávat, že spekulativní kapitál bude mít tendenci opustit Evropský prostor. Totéž by učinil kapitál pocházející z organiného zločinu.

    Odchod těchto peněz (10 až 20 % HDP) z finančního sektoru zemí EU (NATO) v rozhodné době, kdy by bylo nutno přejít z mírové na válečnou výrobu, by způsobil zpomalení tohoto přechodu, přinejmenším do doby, než by bylo nalezeno náhradní řešení. Důsledkem by bylo zpoždění zbrojních dodávek o několik měsíců, což představuje značné riziko možnosti taktických porážek v důsledku dočasného ochromení logistického zabezpečení.

    V této souvislosti si připomeňme, že členské země NATO, včetně USA a Kanady, disponují pohotovostními zásobami zbraní, munice a jiného materiálu, odpovídajícími třiceti denní spotřebě vedení války o kontinentálním rozsahu. Zahrneme - li do této úvahy třiceti denní průmyslovou produkci v podmínkách přechodu z mírové na válečnou výrobu, armády NATO by byly shopny vést intenzívní válečné operace kontinentálního rozsahu po dobu nejvýše dvou měsíců.

    Ve všech členských zemích EU (NATO) jsou silně rozvinutá mírová a pacifistická hnutí, jejichž vliv, zejména na mladé ročníky (18 až 30 let) je značný. K tomu musíme přičíst drogově postiženou a závislou mládež, různé sekty a extremistická hnutí. Všechny tyto skupiny jsou známé svým až militantně laděným odporem k válce. V případě eskalace války tudíž představují jisté riziko, ve smyslu vyvolávání protiválečných nálad. V kontextu s faktem všeobecně velmi nízké vůle po obraně, existuje riziko, že každý potenciální nepřítel zapojí tyto faktory do své stratégie a může se setkat s minimálně dočasným úspěchem.

    Pod tlakem faktu vzniku multikulturní společnosti, charakteristické zánikem tradičních kulturních hodnot, opírajících se o křesťanství, a absencí hodnot nových, které by tuto mezeru vyplnily, dochází prakticky ve všech zemích EU (NATO) ke kulturní dezintegraci nejširších vrstev obyvatelstva.

    Společně s kulturní dezintegrací pak dochází k dezintegraci sociální. Tyto jevy jsou charakteristické pro všechny oblasti s vysokou koncentrací obyvatelstva. Ztráta možnosti seberealizace, společně s hluboce zakořeněnými pocity vyděděnosti, vede k absenci vůle po pozitivním konání a tudíž i vůle po obraně vlastně již téměř neexistujících hodnot.

    Průměrnému Evropanovi schází jakákoli motivace k nasazení vlastního života, za dnes už pouhé abstraktní ideály. Přičemž ideál multikulturní společné Evropy, jako jednoho státního útvaru pro všechny národy Evropy, není dosud dostatečně zakořeněn, aby mohl být novým impusem k motivaci. Rovněž platí, že průměrný Evropan je otevřen všem vnějším vlivům, tedy i těm, které mohou být součástí metod psychologické války nepřítele (jakékoli vakuum se snadno zaplňuje, obzvláště když předchozí náplň sklamala).

    V souhrnu tedy můžeme konstatovat, že kulturní a sociální dezinterace, provázená vulgárním individualismem, ve spojení s již v této kapitole citovanými riziky, představuje závažný problém, o to větší, že jen na samotném Balkáně se střetává s nacionalistickým fanatismem, ochotným přinést jakoukoli oběť. A to nebereme v úvahu fanatismus islámských fundamentalistů.

    Zvláštní kategorii bezpečnostních rizik představují pro EU (NATO) utečenci a nelegální imigranti. Ponechne prozatím stranou humanitární stránku věci a podívejme se na tento problém z širšího záběru.

    V každém národě je latentně skryta určitá míra sebezáchovných mechanismů, bránících národ před splýváním s jiným náodem, případně před před cizí státní moci, tento národ reprezentující. V souhrnu bychom mohli tyto sebezáchovné mechanismy nazvat "vlastenectvím", nebo ve vyhraněnější formě "nacionalismem". Národní kultura a jazyk jsou sjednocujícími prvky, podle nichž se národ sebeidentifikuje.

    V souvislosti s imigračními vlnami lze říci, že ty mohou být absorbovány pouze do určitých mezí. Jakmile však počet cizinců je natolik velký, že začnou vytvářet místnímu prostředí konkurující komunity, rozkládající místní zvyky, včetně jazykové a kulturní hegemonie, vzniká vůči přistěhovalcům odpor, který může nabýt až násilných forem.

    Utečenecké vlny, vyvolané masovým násilím (válkou) představují zvláštní kategorii ohrožení, nemajícího s nacionalistickými náladami nic společného. Infrastruktura každého státu je nastavena na určitou strukturu obyvatelstva, jeho kupní sílu, pracovní příležitosti, HDP a podobně. Pokud je příliv uprchlíků větší, než jsou meze odolnosti systému infrastruktury, začne se tato infrastruktura hroutit. Počáteční solidarita s utečenci se pak vytrácí a je nehrazena odporem.

    Problémem těchto projevů nacionalismu je, že když se jim ponechá živelný průběh, zpětně se promítají do míry vůle pro utečence cokoli udělat. Přes počáteční humanistický přístup, se pak vztah místního obyvatelstva zvrhává až do nejhrubších forem etnické a národnostní nesnášenlivosti.

    Důsledkem války na Balkáně je, že prakticky po celé Evropě spontánně vznikají albánské, srbské a chorvatské komunity, které už nepomýšlejí na návrat do své původní vlasti, avšak nechtějí se ani integrovat do společnosti, v níž se právě nacházejí.

    Současné letecké údery na Jugoslávii ukázaly, že tento problém je vážnější a při vyhrocení války se může stát neúnosným bezpečnostním rizikem pro všechny hostitelské země. Tyto údery totiž nad veškerou pochybnost prokázaly, že utečenecké vlny jsou exportéry Balkánské krize do zemí NATO.

    Přes veškerou solidaritu s kosovskými utečenci je třeba konstatovat, že nilitantní kosovští nacionalisté představují pro EU (NATO) totož bezpečnostní riziko jako srbský nacionalismus. Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) vznikla a je dál vydržována narkomafii, kterou řídí politické vedení kosovských albánců. EU (NATO), pokud chce provádět věrohodnou politiku, musí proti této narkomafii zasáhnout velmi tvrdě, už jen proto, že je plně vrostlá do politických struktur.

    Zvláštním případem bezpečnostního rizika jsou nové členské země NATO Polsko, Maďarsko a ČR. Všechny bez výjimky jsou pod silnou zpravodajskou kontrolou AFB (Rusko), přičemž její předchůdkyně KGB po sobě zanechala velké množství "spících" agentů a vydíratelných osob. Existuje oddůvodněná obava, že AFB by tyto osoby využila ve prospěch Ruských zájmů.

    Zejména v ČR se nachází silná ruská komunita, z níž je neúnosně velká část napojena na organizovaný zločin. Tato komunita je v podstatě pátou kolonou ruských mafií, vrostlých do ruské formy podnikání. Nelze očekávat, že v případě rozšíření války na Balkáně by tato komunita byla loajální k hostitelské zemi.

    Schopnost průmyslu těchto zemí přejít na intenzívní válečnou výrobu je minimální, v důsledku ne zcela stabilizovaných vnitropolitických poměrů, charakteristických tím, že převážné většiny průmyslu a služeb se zmocnila někdejší komunistická elita, jejíž podnikatelské schopnosti jsou minimální. Navíc, politická reprezentace těchto elit v mnoha ohledech jde proti národním zájmům ČR a zájmům EU (NATO).

    Nejslabším článkem východního křídla NATO je ČR. Kromě několika útvarů speciálních sil a jedné stíhací letky nemá k dispozici, žádný jiný bojeschopný útvar. Zásoby munice a zbraní armády ČR vystačí nejvýše na několik dnů intenzívních bojových operací, přičemž průmysl je téměř ochromen (mnohdy rozkraden a záměrně zničen) tak, že ještě dlouho nebude schopen uspokojovat elementární požadavky armády.

    Stav AČR neumožňuje plnit ani úkoly teritoriální obrany a důsledné vykrytí východní hranice před pronikáním diverzních skupin, vycvičených pro boj v hlubokém týlu nepřítele.

    Všechny polistopadové vlády ČR se dopustily hlubokého omylu v hodnoceních vývoje na Balkáně, Rusku a v bývalých (zejména islámských) zemích SSSR. Nelze přehlédnout, že v zásadních věcech obrany zemí NATO jsou v ČR parlamentní politické strany nejednotné a některé z nich jdou na samou hranu hazardu. Žádná z nich si neuvědomuje, že povinnost bránit vlast je nejvyšší povinností každého státnika. Nevyzrálost české politické scény je v tomto ohledu rizikem samým o sobě.

    K tomu všemu musíme přičíst neochotu českých politiků k vykrytí vzdušného prostoru ČR letectvem NATO a neochotu umožnit na území ČR vybudování vojenských základen, se zahraničním personálem. V současné době, kdy vznik rozsáhlého válečného konfliktu je takřka nevyhnutelný, je takováto politika pro ČR sebezničující.

    Přestože v Polsku a Maďarsku nejsou tyto poměry natolik vyhroceny, samotný fakt, že tyto země rovněž procházejí všestranným transformačním procesem, představují za stávajících okolností značné bezpečnostní riziko.

    V souhrnu lze konstatovat, že spojené síly zemí NATO jsou sice největší odstrašující silou na světě, konflikt na Balkáně však ukázal, že mají celou řadu slabin, využitelných dostatečně pružným protivníkem.

    Armády NATO nejsou téměř vůbec připraveny na neoabsolutistickou válku a nemají vypracovanou dostatečně věrohodnou strategii, jak takovéto válce čelit. Existuje zde tudíž vážné riziko, že kdyby tento předpokládaný konflikt vypukl a jeho ohnisko bylo na Balkáně, země EU, včetně ČR, by utrpěly větší ztráty a škody, než by nezbytně musely, kdyby důsledněji plánovaly zajištění své bezpečnosti.

    Pravděpodobný vývoj

    Konflikt na Balkáně má nejvýše dvě vývojové varianty, přičemž první vychází z předpokladu, že Slobodan Miloševič se po zničení bojové síly Jugoslávie podrobí požadavkům mezinárodního společenství a uzavře příslušné mírové smlouvy vedoucí k míru. Kdežto druhá varianta vychází z předpokladu, že Slobodan Miloševič bude vzdorovat i po zničení bojové síly své armády a přejde na partizánský (gerilový) způsob boje, přičemž bude předstírat ochotu jednat, avšak bude se spoléhat na časový faktor.

    Složitnost národnostních vztahů mezi Albánci, Srby, Makedonci a Chorvaty však neumožní uzavření trvalého míru, ale pouze zakonzervování příměří, tedy odložení války na pozdější dobu. Stav příměří však bude možno dlouhodobě udržet pouze za přítomnosti vojsk NATO nebo OSN. Vzhledem k nákladnosti takovéto mise nelze očekávat, že v zemích NATO bude po několika letech politická vůle dále na Balkáně tato vojska vydržovat. Pozvolné obnovení bojů by bylo možno očekávat do jednoho roku po odchodu vojsk NATO z Balkánu.

    Není pravděpodobné, že tato varianta vývoje by vedla v nejbližší době k eskalaci války, neboť neobsahuje většinu bezpečnostrních rizik. Je však pravděpodobné, že tento "odložený" konflikt by vypukl po odchodu vojsk NATO z Balkánu, právě v době, kdy by na Středním a Blízkém Východě kulminoval problém s islámskými fundamentalisty, který se dá po roce 2000 s velkou pravděpodobností očekávat.

    Druhá varianta, spočívající v pokračujícím odporu Jugoslávské armády i po zničení většiny bojové techniky a infrastruktury, obsahuje největší rizika, s jakými se mohou zamě NATO střetnout. Hlavním nebezpečím je, že jakmile Miloševič pochopí, že jeho situace je z vojenského hlediska bezvýchodná, přejde na gerilový způsob války a tuto se bude snažit přenést na jiné státy, o nichž se dá předpokládat, že se dají vyprovokovat k obnovení bojů (Černá Hora, Bosna, Hercegovina, Chorvatsko).

    Vojska NATO se pak ocitnou v situaci, kdy budou nucena vstoupit do Jugoslávie a vést dlouhou operaci, obdobnou, jakou provádějí vojska SFOR v Bosně, avšak s tím rozdílem, že toto území zůstane nepřátelské. Situace by se tak opět ocitla ve fázi "odloženého" řešení.

    Je jisté, že bombardování dostalo Miloševiče do obtížné situace. Otupená vůle místního obyvatelstva, které pak bude více nakloněno kompromisům, by zbavila Miloševiče manévrovacího prostoru. Proto je nanejvýš pravděpodobné, že se bude snažit získat oddechový čas a bude vůči politické reprezentaci NATO přestírat ochotu jednat. Ve skutečnosti mu však půjde pouze o oddechový čas.

    U nedokončených konfliktů vždy existuje nebezpečí, že dojde k souběhu většího množství bezpečnostních rizik různého charakteru, které pak vedou k válce velkých rozměrů. Současná situace na Balkáně spíše odpovídá této druhé variantě. Nelze přehlédnout, že téměř všichni vojenští teoretikové se shodují v názoru, že Balkánské události vedou k třetí světové válce.

    Na základě všech těchto faktů a důvodných předpokladů konstatuji, že pokud politické reprezentace a spojené velení vojsk NATO nezmění vůči Jugoslávii svou strategii, už v brzké době se začne konflikt odvíjet v mezích nezamýšlených účinků a stane se nezvládnutelným. Jeho neoabsolutistický charakter vyloučí jakékoli klasické řešení. Škody by byly srovnatelné, ne - li vyšší, než za druhé světové války. Na závěr této kapitoly musím konstatovat, že hlavní těžiště této války bude už brzy spočívat v islámském fundamentalismu.

    4. Politická a vojenská opatření

    Jelikož Balkánský konflikt je důsledkem staletých etnických a národnostních rozporů, je vzájemné nepřátelství tamnějších národů takřka neodstranitelné pouhou výměnou místních politických autorit. Stávající vojenské řešení taktéž nevede k trvalému obnovení míru. Vzhledem k mnoha specifikám této války, bude zapotřebí přehodnotit jak politické, tak vojenské strategické cíle, kterých se má na Balkáně dosáhnout.

    Vycházejme z předpokladu, že nynější letecké údery jsou bezprostřední reakcí na humanitární katastrofu, kterou způsobuje Jugoslávská armáda obsazováním Kosova a etnickými čistkami. V tomto smyslu je můžeme považovat za improvizaci, po níž by mělo přijít trvalé řešení.

    1.) Hlavním politickým cílem zemí NATO musí být zabránění přenesení válečných operací z Balkánu do Evropy a úplná izolace vlády Slobodana Miloševiče, po celou dobu konfliktu tak, aby se ocitl v informačním vakuu, ale zároveň měl možnost ihned požádat o jednání (za předpokladu, že ještě před jednáním zastaví etnické čistky a umožní uprchlíkům vracet se do svých domovů).

    2.) S ohledem na dnes už nepřekonatelné nepřátelství mezi Srby a Albánci, by bylo vhodné zvážit, zda by nejpřijatelnějším řešením pro Kosovo nebylo jeho etnické rozdělení na Srbskou a Albánskou část. Na Albánskou politickou reprezentaci bude nutno vyvinout tlak, aby upustila od všech snah po odtržení Kosova od Jugoslávie. Odtržení Kosova by přivedlo Jugoslávii do neřešitelné politické situace a zkomplikovalo by tak všechna budoucí jednání s Miloševičem.

    3.) Dosáhnout jednáním s vládou Albánie, že poskytne těm Kosovským albáncům, kteří o to požádají, dlouhodoby pobyt, s možnosti získání albánské státní příslušnosti. V této souvislosti je třeba poukázat, že podstatná část uprchlíků směřuje do západní Evropy, s cílem trvale se tam usadit. Z bezpečnostních, sociálních a ekonomických důvodů je pro země EU (NATO) další pokračování přílivu uprchlíků (v deseti tisícových počtech) naprosto nepřijatelné.

    4.) Přijmout nekompromisní politické rozhodnutí o vybudování řetězce utečeneckých táborů v bezpečných zemích sousedících s Jugoslávii. Zpřísnit podmínky pro přijetí statutu utečence a politického uprchlíka, opravňujícího dočasný pobyt v EU.

    5.) Humanitární pomoc (ve smyslu čl.4), udílenou v zemích EU, omezit na případy hodné zvláštního zřetele, ženy s dětmi do 15 let, nemocné a lidi starší 55 let. Opatření sleduje cíl chránit sociální infrastrukturu zemí EU (NATO) před zhroucením.

    6.) Předložit vládě Jugoslávie koncept smlouvy o mírovém ujednání na Balkáně, s dodatkem, že ihned jakmile bude vládou Jugoslávie (an bloc) akceptována, budou okamžitě zastaveny všechny bojové operace.

    7.) Součástí této smlouvy musí být závazek vlády Jugoslávie, že se zdrží všech projevů nepřátelství vůči sousedním zemím a respektuje jejich suverenitu. Mezinárodní společenství se pak zaváže, že bude všestranně nápomocno vládě Jugoslávie při řešení eventuálních budoucích etnických konfliktů, na základě principů definovaných touto smlouvou.

    8.) Soustsvou vzájemných mezinárodních dohod mezi všemi státy na Balkáně umožnit občanům snadnější získání statního občanství té země, v níž převládá národnost země žadatele.

    Jedním z nových prvků mezinárodních jednání o situaci na Balkáně, musí být zohlednění faktu, že celá tato oblast je zachvácena národnostní nesnášenlivosti a tudíž tamnější bezpečnostní situaci nelze úspěšně řešit trváním na dodržování lidských a národnostních práv, v mezích, jak jsou uplatňována v zemích EU. Stát založený na občanském principu ještě dlouho nebude na Balkáně možný. Proto se jeví určitá míra vstřícnosti vůči konstruktivnímu nacionalismu (stát založen na národnostním principu) jako politicky opodstatněná.

    V návaznosti na tyto a jiné politické cíle, by bylo nanejvýš vhodné částečně přehodnotit vojenské cíle a zohlednit rizika hrozby rozšíření této války.

    1.) Prioritou musí být zintenzívnění leteckých úderů na vojenské cíle a průmyslový potenciál Jugoslávie. Cílem musí být, v co nejkradším čase zbavit Miloševičův režim schopnosti vést válku.

    2.) Provádět psychologické operace shazováním letáků a knih, s tématikou vysvětlující v čem spočívají pochybení vlády Slobodana Miloševiče. Zajistit provizorní televizní vysílání do Jugoslávie, za tím samým účelem.

    3.) Preventivně vytvořit okolo Jugoslávie a zemí, v nichž se odehrávají nebo odehrávaly etnické čistky, bezpečnostní koridor základen a pozorovacích stanovišť, na něž by navazovala následná mobilizační opatření (realizovaná v případě eskalace konfliktu).

    4.) Ráznou a rychlou pozemní operací osvobodit několik menších území Kosova a vytvořit na nich bezpečná azylová území pro uprchlíky, pod ochranou vojsk NATO.

    5.) Ve všech zemích NATO příjmout preventivní opatření, předcházející stavu ohrožení, s cílem prověřit a posílit funkčnost systému kolektivní obrany.

    6.) Posílit stav válečného loďstva ve Středozemním moři a posílit v blízkosti Balkánu základny se speciálními jednotkami sil okamžité reakce. Posílit stavy vojenského letectva, s ohledem na možné použití na Balkáně. Zintenzívnit zpravodajskými metodami monitorování situace v celé oblasti Balkánu. Zvláštní zřetel brát na přítomnost biologických a chemických zbraní.

    7.) V součinnosti všech policejních a bezpečnostních složek zemí NATO, při využití organizace INTERPOL, eliminovat vliv kosovské narkomafie a vytlačit ji z prostoru západní Evropy. Nelze strpět spojení organizovaného zločinu a politických struktur.

    V. Závěr

    Euroamerická civilizace je v historii lidstva naprosto ojedinělým fenoménem. Tvrdou prací mnoha generací docílila nebývalého materiálního a duchovního bohatství, jakého nikdy předtím lidstvo nedosáhlo. Všichni jsme povinování být vděční naším předkům, kteří se na tomto velkolepém díle podíleli. V každé generaci se stalo mnoho omylů, chyb a někdy i zločinů. Naše národy však vždy našly sílu pozvednout se a posíleny jít dál.

    Prošli jsme těžkou zkouškou mnoha zničujících válek. Pochopili jsme však, že budoucnost spočívá nejen ve vůli po míru, ale taktéž ve vůli tento mír ubránit. Právě proto byla založena Severoatlantická aliance, která má dnes devatenáct členů.

    Dědictví minulosti nám však na konci tohoto tisíciletí připravilo ještě jednu zkoušku, v podobě Balkánského konfliktu. Vzhledem k mnoha okolnostem, majícím základ v daleké minulosti, existuje reálná hrozba, že tento národnostní nesnášenlivosti motivovaný konflikt, do nějž musela vojska NATO vstoupit, aby zabránila Jugoslávii v genocidě jiných národů, by mohl přerůst do nekontrolovatelných rozměrů, s důsledky celosvětového dosahu.

    Evropské společenství se dnes nachází před volbou, jak tuto hrozbu odvrátit a udržet mír. Podcenění těchto rizik, by se totiž mohlo stát osudným nejen Evropě, ale celému světu. Tomu je třeba včas a všemi legitimními prostředky zabránit.

    Dana Cihelková


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|