Krize v britských školách: Zaujatost, která usmrtila sen o rovnosti
Jak systém znevýhodňuje chudé děti
Toto je druhá část analýzy Nicka Daviese, který byl v roce 1998 vyznamenán britskou cenou Nejlepší novinář roku. Vyšla v deníku Guardian dne 15. září 1999.
První část této analýzy je
zde.
Bylo nebylo, kdysi koncem šedesátých let přijali politikové dobré vůle, kteří chtěli situaci v britských školách zlepšit, nejpokrokovější myšlenku v historii britského školství. Rozhodli se vytvořit celostátní síť škol, které by zacházely se všemi dětmi rovným způsobem. Tyto školy měly poskytovat zadarmo vzdělání druhého stupně pro studenty ze všech sociálních vrstev, bez ohledu na jejich třídní původ či schopnosti. Politkové nazvali tyto školy "comprehensive", všeobecné školy.
Byla to myšlenka, jejímž motorem byl mocný hněv, zhnusení nad starým systémem dvojího vzdělávání, v němž byly děti rozdělovány ve věku jedenácti let: ti, kteří potřebovali vzdělávat co nejintenzívněji, bývali odhozeni do druhořadých škol s minimem finančních zdrojů a bez poslední, šesté, maturitní třídy. Ti, kteří byli nejschopnější, dostali více finančních zdrojů a vyučování, které vedlo k maturitě. Druhořadé školy a jejich žáci byli stigmatizováni. Děti ze středních vrstev v tomto školském systému většinou prosperovaly a chudé děti propadaly. To sypalo politickou sůl do společenské rány.
Od té doby vyvolává tato odvážná nová myšlenka obrovskou kontroverzi. Vyskytla se obvinění, že jsou trestány nejchytřejší děti, že se podporuje kultura, v níž se děti nemusejí o nic snažit, že rovnostářské dogma dusí možnosti pro vzdělání. "Všeobecné" školy jsou obviňovány, že v Británii existuje nízká míra gramotnosti a znalosti matematiky. Vláda je pronásledována nepřátelskými otázkami ohledně nynějšího výkonu školství a jeho vyhlídek pro budoucnost.
Ale přesto, tato dlouhá a horečná debata se vyhýbá hlavní otázce. Nejde totiž vůbec o to, zda jsou "všeobecné" školy dobré nebo špatné, ale o to, zda existují. Téměř nikdo v Británii nyní neříká, že jsou britské státní školy dobré. Avšak nese vinu systém "všobecných", rovnostářských škol, anebo jde o školství, jehož nedostatky mají naprosto jiný původ? Vezměme v úvahu príklad města Sheffield, politického domova ministra školství Davida Blunketta.
Sheffield projevuje své třídní rozdíly naprosto otevřeně. Zhruba řečeno, místní dělnická třída - ať je zaměstnaná nebo nezaměstnaná - žije na starých sídlištích a v dlouhých řadách skromných domků v ulicích na severozápadě města. Bohaté střední vrstvy bydlí na příjemném předměstí na jihozápadě města, zvaném White Highlands. Takovéto jasné sociální rozdíly vedou k tomu, že je sociální napětí ve školách pozoruhodně zřetelně viditelné. V Sheffieldu je také relativně málo soukromých škol, takže se hra o školství odehrává téměř úplně ve státním sektoru.
Vyprávím zde příběh dvou "všeobecných" škol, dvou "comprehensives". První z nich je Abbeydale Grange. Je to klasický příklad zápolící školy ve vnitřním městě, v dělnické oblasti, o jakých se často hovoří jako o jasných důkazech toho, že systém "všeobecných" škol selhal na celé čáře.
Druhou všeobecnou školou je Silverdale, klenot ve školské koruně města Sheffieldu. Je to škola, jejíž systematicky a dlouhodobě vynikající akademické výsledky vedly k tomu, že je tento ústav v celostátním měřítku neustále chválen. Je to taková úspěšná škola, která se často používá jako klacek, jímž se bijí ty školy, které se umístily na nízkých stupních vzdělávacího žebříčku.
Vtraťme se nyní o třicet let zpět, kdy byl založen v Sheffieldu systém středních škol. Hned uvidíme, že obraz byl tehdy úplně jiný. Před třiceti lety byla nejlepší školou ve městě nikoliv Silverdale, ale Abbeydale Grange, škola, která byla nově vytvořena sloučením tří "grammar schools", tradičních kvalitních středních škol. Abbeydale Grange bývala vzorem tradičního pořádku a vysokooktanových akademických úspěchů, s velkým množstvím velmi kvalitních maturitních výsledků. A škole Silverdale se před třiceti lety nevedlo příliš dobře. Byla proměněna z druhořadé "secondary modern school" na "všeobecnou" školu, školní docházka v ní byla prodloužena o jeden rok, o šestou třídu, avšak velmi jí vadila její minulá pověst druhořadé školy.
Druhá věc, které si povšimněte - je to opravdu důležitá věc - je začátek podivného, typicky anglického příběhu. Obsahuje trochu snobismu, určitou míru rasismu (o tom se veřejně nemluví) a velké množství třídní politiky. Začíná to tady, obě školy se vydávají na cestu směrem k rovnosti, jejich historie trvá třicet let a končí nepříjemným, náhlým, překvapivým závěrem.
Na začátku nebyly obě školy v žádném případě vůbec "všeobecné", měly jen to nové jméno. Obě školy pokračovaly v neměnnosti své staré pověsti. Abbeydale Grange byla stále ještě kvalitní škola pro nadané a bohaté děti, chodily do ní děti ze středních vrstev, Silverdale byla školou pro středostavovské děti, které byly méně akademicky nadané. Ale začátkem osmdesátých let došlo k něčemu novému.
Ke škole Abbeydale Grange byla náhle přičleněna nová část města, která zahrnovala nejdeprivovanější městské čtvrti v Sheffieldu. Škola už nebyla ochraňována přijímací zkouškou v jedenácti letech a komunální úřad povzbuzoval "obyčejné lidi", aby začali do této školy chodit. Na hřišti se začaly objevovat děti chudých rodičů. Některé z nich byly černé. Určitý počet bílých středostavovských rodičů dal najevo, že se jim to nelíbí, a své děti dali ze školy pryč. Začátkem osmdesátých let poklesl počet žáků v Abbeydale Grange z 2300 na méně než 2000. Avšak většina žáků ve škole Abbeydale Grange byla od měnící se situace izolována, protože nejchytřejší nové děti byly zařazovány do bělošských středostavovských tříd.
Komunální úřad se však rozhodl pomoci těm voličům, kteří si stěžovali, že jsou jejich děti odstrkovány do méně kvalitních tříd, jako ve starých školách před zavedením "všeobecných" škol. Komunální úřad začal více prosazovat učení kvalitativně smíšených tříd: chudí i bohatí, chytří i hloupí měli být všichni vyučováni dohromady. Mnoho učitelů proti tomu protestovalo. Jejich protesty byly odmítnuty. Další středostavovští bělošští rodiče převedli své děti do jiných škol. Počet žáků v Abbeydale Grange School dále poklesl.
Celostátně začal klesat počet školních dětí, ale labouristické komunální úřady jako Sheffield (v jehož čele stál jakýsi D. Blunkett, s heslem "Socialismus v jednotném městě") uzavřely dohodu s učitelskými odbory, jejichž vliv byl velmi silný, že se nebudou žádní učitelé propouštět.
Důsledkem bylo, že ve školách najednou všude začala být přemíra učitelů a pro rodiče s dětmi ve škole jako Abbeydale Grange proto nebylo obtížné převést si své děti do "klidnější" školy v bohaté bělošské čtvrti, do školy, jako byla Silverdale.
Zrušením přijímacích zkoušek v jedenácti letech pro "lepší" grammar schools, k nimž Silverdale před zavedením "všeobecných" škol nepatřila, byla Silverdale zbavena svého statutu druhořadosti, získala novou šestou třídu a postupně se stala přirozeným domovem pro děti z okolních středostavovských čtvrtí. Vzhledem k tomu, že přicházely další a další děti, které se dobře učily a měly vynikající výsledky u maturit, pověst školy se dále zlepšovala. Abbeydale Grange přijímala děti z chudých rodin a její pověst začala klesat. Odchod středostavovských bílých dětí se zrychlil a v roce 1985 měla Abbeydale Grange už jen 1500 žáků.
V této etapě, patnáct let po zahájení celého procesu, začaly být jasné dvě věci. Zaprvé, ani jedna z obou škol se nestala školou "všeobecnou", nechodily do nich zároveň chudé i bohaté, chytré i hloupé děti. Zadruhé, měnící se pověst škol neměla vůbec nic společného s tím, jak dobře či špatně se v nich vyučovalo. To byla ještě doba, kdy vláda a místní úřady školy financovaly a nechávaly je na pokoji, aby si samy rozhodovaly, jak učit. Školy nikdo seshora neotravoval, ani je nikdo pořád nekontroloval, a tak učily dál tak, jak vždycky učily. Školu Abbeydale Grange vedl stejným, přísně ortodoxním, tradičním způsobem po prvních třináct let její existence jako "všeobecná škola" tentýž ředitel W. J. Grenville Massey. A přesto začala tato škola upadat, zatímco kvalita druhé školy začala stoupat - jen proto, že střední vrstvy přesunuly svou podporu od jedné školy k druhé.
Do této doby byly změny pomalé, byl to jen téměř neviditelný sociální posun. Avšak nyní, koncem osmdesátých let, toto tiché, trvalé vnitřní žhnutí najednou vybuchlo v otevřené plameny. Začali zasahovat konzervativci z ministerstva školství.
Nejprve zasáhl nový konzervativní ministr školství Sir Keith Joseph. Komunálnímu úřadu byly nařízeny úspory a v rámci těchto úspor bylo rozhodnuto, že všechny školy ve městě zruší poslední, šestou vyučovací třídu a ta bude nahrazena nástavbovými kolejemi. Avšak u Sira Keithe Josepha lobbovali rodiče z White Highlands a Joseph rozhodl, že všechny sheffieldské školy sice musejí zrušit šestou třídu, nikoliv však školy ve středostavovské čtvrti na jihozápadě města, v jediném sheffieldském volebním okrsku, kde ve volbách vítězil pravidelně konzervativec. Byla to chvíle naprostého obratu o sto osmdesát stupňů. Silverdale, která kdysi jako tzv. "secondary modern school" neměla šestou, maturitní třídu, si nyní ponechala studenty, studující na maturitu. Tito studenti byli vzorem pro mladší žáky, pro ně se budovaly lepší fyzikální, chemické a jazykové laboratoře, šestá třída přinášela škole prestiž. Abbeydale School, která bývala kvalitní a uznávanou "grammar school", nyní přišla o šestou třídu a stala se oficiálně a viditelně školou druhořadou.
Pak se stal ministrem školství jiný konzervativec, Kenneth Baker. Ten zavedl celou řadu radikálních změn, v rámci nového zákona o školství z roku 1988. Vytvořil v oblasti státního školství trh. Školské úřady ztratily pravomoc určovat, do kterých škol mají chodit jaké děti: od nynějška o tom rozhodovali už jedině rodiče. Školy, o přijetí do nichž usiloval největší počet žáků, dostaly největší množství finančních prostředků. Drtivá většina rozpočtu školy nyní závisela na počtu žáků. Sheffieldem proběhly radikální změny.
Touto dobou thatcherismus rozerval ocelářský a uhelný průmysl jižního Yorkshiru na kusy. Stoupla nezaměstnanost. Rozložil se trh s nemovitostmi. Do rozpadávajících se čtvrtí vnitřního města a do severovýchodních částí Sheffieldu se nastěhovali asijští přistěhovalci a začali posílat své děti do místních škol.
Vlna úzkosti
Vznikla vlna úzkosti v důsleku rychle klesající úrovně škol a zároveň nová vlna tradičního rasového nepřátelství. Když byly brány otevřeny dokořán tím, že si rodiče směli nyní sami rozhodovat, do jakých škol posílat své děti, bělošští rodiče začali se svými dětmi z Abbeydale Grange houfně utíkat pryč. Začátkem devadesátých let už měla tato škola, které se kdysi mohla chlubit 2300 žáky, už jen 500 žáků. Ve White Highlands, škola Silverdale dosahovala nejvyššího rozkvětu.
Teoreticky měly i děti z chudých rodin na severozápadě právo chodit do libovolné školy. To nebylo nikdy lehké. Děti ze severovýchodu, které byly dost inteligentní na to, aby mohly chodit do někdejších kvalitních "grammar schools" na severozápadě, měly vždycky pocit, že je z nich vylučuje sociální bariéra. Avšak nyní, právo svobodné volby, které jim vláda nabízela jednou rukou, jim druhou rukou odebírala.
Ministerstvo školství nařídilo rozpočtové škrty. Po celé Británii dostaly školské úřady úkol zvýšit produktivitu škol tím, že zlikvidují jejich volnou kapacitu. Sheffield přišel o více než 30 základních škol a škol druhého stupně. Volná místa ve školách zmizela a byla nahrazena předpisy - které přijaly skoro všechny školské úřady - pokud zažádá o přijetí do určité školy příliš mnoho žáků, budou přijati jen ti, kdo bydlí nejblíže a kdo už ve škole mají sourozence.
Středostavovští rodiče uprchli z oblasti kolem Abbeydale Grange a přestěhovali se do oblasti kolem školy Silverdale. Žádná chudá rodina ze severovýchodu si nemohla dovolit se taky přestěhovat. Děti na severovýchodě města zůstaly v chudých, podfinancovaných školách. Všichni rodiče sice měli právo si pro své děti vybrat libovolnou školu, některé ale si mohli jaksi vybrat víc než jiní.
V této situaci bylo nyní žactvo obou škol téměř úplně polarizováno. Dr. Phil Budgell, bývalý hlavní inspektor sheffieldských škol, analyzoval data ze sčítání lidu o chudobě a bohatství a aplikoval je na městské školy. Z dat vyplynulo, že počet chudých dětí převyšoval v Abbeydale Grange bohaté děti v poměru 3:1. Bohaté děti převyšovaly počet chudých dětí v Silverdale School ve stejném poměru. Dnes jsou děti, které chodí do Abbeydale Grange, jedny z nejchudších: obědy zadarmo tam dostává 53 procent dětí, to se běžně považuje za spolehlivé měřítko chudoby ve školách. Ve škole Silverdale dostává obědy zadarmo jen 7 procent dětí.
45 procent dětí v Abbeydale Grange vyžaduje speciální školskou péči. V Silverdale jsou to méně než 2 procenta dětí.
Ani jedna, ani druhá škola, nejsou v žádném ohledu o nic více "všeobecné", než jak tomu bylo před třiceti lety. Před třiceti lety byly děti do škol vybírány prostřednictvím přijímacích zkoušek. Dnes určují, do které školy smějí chodit které děti, majitelé realitních kanceláří.
Ke stejnému vývoji došlo ve všech státních školách v Sheffieldu. Když v roce 1988 dokončil nový zákon o školství to, co střední vrstvy zahájily spontánně, vyplývalo z údajů dr. Budgella, že jen pět ze sedmadvaceti sheffieldských škol lze považovat za školy "všeobecné", do nichž chodí zároveň děti z chudých i z bohatých rodin. Klientela ostatních dvaadvaceti škol byla velmi silně třídně polarizovaná, často ještě daleko více než v případech Abbeydale Grange a Silverdale.
Tato situace se víceméně opakovala po celé Británii. Severní Irsko se nikdy nepokusilo zavádět "všeobecné" školy. Skotsku se to podařilo s určitým úspěchem, ale v Anglii a ve Walesu se "všeobecnými" stalo jen velmi malé procento škol. Někdy k tomu došlo v malých městech, kde je jen jedna státní škola druhého stupně a není v nich tolik sociálních problémů, aby to poděsilo střední vrstvy natolik, aby posílaly své děti do soukromé školy. Někdy vznikly "všeobecné školy" geografickou náhodou ve velkých městech: často tomu velmi napomáhal místní ředitel.
Existují města, v nichž je více soukromých škol než v Sheffieldu, a v nich chodí inteligentní středostavovské děti do soukromých škol. Existují města, kde není sociální zeměpis úplně jasný a v těch školy zavedly přijímací "testy schopností", čímž dokončily segregaci, kterou nedokázaly dokončit realitní kanceláře. Důsledek je všude stejný.
A je to všechno velmi důležité - nejen proto, že byla politická vůle vlády před třiceti lety ochromena, ani ne jen proto, že tyto školy, které nejsou "všeobecné", jsou nicméně dnes posuzovány, jako by všeobecnými školami byly. Je to velmi důležité, protože tohle sociálně konfliktní dělení dětí pro školy přímo ohrožuje vyučovací efektivnost škol i děti v nich.
Existují naprosto drtivé důkazy, že jediným hlavním faktorem ve výkonnosti školy je to, jaké do ní chodí děti. Chytré děti, které se učí dobře, jsou schopny "táhnout" ostatní, přimět je k lepším výsledkům. Jestliže chytré středostavovské děti chodí do soukromých škol či do škol, jako je Silverdale, pak ostatní děti nedosáhnou stejně kvalitní školské úrovně. Nikoliv proto, že byl v Británii zaveden systém "všeobecných" škol. Proto, že opak je pravda.
Marné úsilí dětí
Systém selhává, protože je segregovaný, protože nechává, aby děti, kterým jde učení špatně, se snažily jen samy. Chudoba dětí je nepřímo úměrná akademickému úspěchu.
Chytré děti mají úspěch a když je jich dost, rozšiřují ho i mezi chudší děti. Chudé děti mají tendenci selhat a když je izolujete jen mezi sebou, máte zaručený neúspěch. To je pravda, kterou zná téměř každý učitel a téměř každý politik ji popírá: školství, které je tak sociálně polarizované, jako je britské školství, nutně musí být neúspěšné.
A je to stále horší. Jako vrah, který ještě nebyl chycen, trh, který byl založen v roce 1988, stále funguje. První škody vznikly sloučením státních škrtů a vzniku "rodinné volby" škol, čímž se žáci ve školách polarizovali podle toho, v jakých čtvrtích si jejich rodiče mohli dovolit bydlet. Ale trh má nyní další metody útoky a každým rokem se polarizace zhoršuje. Klíčem totiž je, že když děti odejdou, škole jsou odebrány jejich peníze. Úspěšná škola bohatne, neúspěšná škola chudne.
Funguje to takhle: Podle předpisů, které vypracoval Kenneth Baker, zaplatí komunální úřad škole řekněme 2000 liber ročně za každé dítě, které začne do školy chodit. Každým rokem soutěží školy mezi sebou o nové děti ve věku 11 let. Shánějí je ve skupinách po třiceti, což je maximální počet žáků v jedné třídě.
Lepší výsledky
Úspěšné školy jsou schopny na základě zveřejněných výsledků zkoušek přilákat v novém školním roce dalších 30 žáků navíc a získat tak navíc 60 000 liber. Jenže ono to nestojí 60 000 liber ročně učit dalších třicet žáků navíc. Pokud má škola dost učeben, stačí najmout jednoho učitele navíc, což stojí asi 25 000 liber, a zaplatit trochu víc za učebnice a za topení. Celkem to nestojí víc než 30 000 liber ročně.
Důsledkem je to, že úspěšná škola nejenže expanduje a je schopna svou expanzi financovat, ale zaznamenává zisk 30 000 liber ročně, za což si může koupit víc učebnic nebo počítačů nebo více volného času pro své učitele, tím zlepšit svou výkonnost a získat dalšího roku další děti.
Na druhé straně houpačky však je "špatná" škola zatlačena dále dolů. Přijde o 30 budoucích žáků a o 60 000 liber z rozpočtu. I když jednoho učitele propustí, musí stále ještě najít v rozpočtu škrty přibližně ve výši 30 000 liber, což omezuje její schopnosti zlepšovat své akademické výsledky. A tak školu opouští stále více žáků.
Když nynější ředitelka Abbeydale Grange School školu převzala v roce 1994 "bílý útěk" způsobil, že byla škola nesolventní. "Škola umírala," uvedla ředitelka. Vláda Johna Majora stále vyžadovala další škrty ve školách, a úspěšnější školy v Sheffieldu se snažily ochraňovat svůj rozpočet tím, že se zaměřily na budoucí žáky pro Abbeydale Grange. Měla-li škola přežít, potřebovala v září 1995 alespoň 120 nových žáků: přihlásilo se jich 73. A dalšího roku to bylo jen 56. V roce 1997 byla škola Abbeydale Grange zadlužena částkou 250 000 liber. Komunální úřad uznal, že jestliže bude nutno školu uzavřít, úřad bude stejně muset nějak financovat vzdělání zbývajících 500 žáků, dal škole na záchranu 180 000 liber. Zbývajích 70 000 liber škola seškrtala ze svého rozpočtu, drasticky zredukovala svůj management a dala učitelům tak velké vyučovací úvazky, že to za pár měsíců musela odvolat. Loni dal místní komunální úřad škole Abbeydale Grange právo fungovat ztrátově.
Boj pokračuje. V roce 1998 zahájila ředitelka marketingovou kampaň, že je Abbeydale Grange School "malá škola, která úspěšně asimiluje nejrůznější kultury". Jenže polarizace je nyní tak silná, že většina rodičů a žáků se ze všech sil snaží dostat do školy Silverdale.
Trh má ještě jednu zbraň, jíž může útočit na slabé a zraněné - akademické očišťování. Ředitelé škol po celé zemi usilují tak intenzívně o dobré akademické výsledky, že se zbavují žáků, o nichž se dá očekávat, že jejich výsledky dobré nebudou. Dá se to udělat tak, že odmítnou špatného žáka přijmout. Řeknou, že ve škole není místo: nikdo to nekontroluje. Jestliže dítě už chodí do školy, mohou ho vyloučit. To ovšem vytváří škole špatnou pověst. Tak zavolají rodiče, řeknou jim, že dítěti hrozí vyloučení, a doporučí jim, aby dítě převedli jinam sami.
Je to protizákonné a nemorální
Škole to umožní, aby se zbavila špatného žáka, aniž by se jeho vyloučení dostalo do statistik, a zároveň to znamená, že si škola může za žáka, který odešel, ponechat peníze až do dalšího sčítání žáků. "Je to protizákonné a nemorální," říká jedna ředitelka, "ale dělá se to velmi často".
Ale neúspěšná škola, která má volná místa, nemůže odmítnout dítě, které zažádá o přijetí. Tímto způsobem přišlo do Abbeydale Grange loni dalších šedesát dětí, vyloučených odjinud, většina z nich už s historií nedisciplinovaného chování. Za většinu z nich nedostala škola ani penny navíc.
Všechny státní školy si stěžují, že nemají peníze. V Sheffieldu má i superúspěšná škola Silverdale roční deficit 170 000 liber. Kdyby měla mít vyrovnaný rozpočet, musela by zlikvidovat šestou, maturitní třídu anebo omezit počet vyučovacích předmětů. Nemá volné zaměstnance, má nedostatečné zařízení.
Avšak školy s deprivovanými dětmi jsou na tom ještě daleko hůř. V Abbeydale zatéká střechou, v oddělení dramatu není světlo, kriketový tým nemá hřiště, v chemické laboratoři nebylo vymalováno po dávném požáru, loňský výroční školní výlet byl zrušen, protože nebyl nikdo, kdy by s dětmi jel, je rozbitý boiler na teplou vodu, v příjezdové cestě do školy jsou lavóry a hlavně, neustále má škola starosti, jak zaplatit učitelům platy. "Naše financování je zcela surrealistické," říká ředitelka. "Prostě nejsme solventní."
Všechno je to velmi daleko od třicet let starého snu, na jehož základě vznikla snaha vytvořit sít všeobecných škol. "Situace se zhoršuje. Polarizace stále sílí: Vznikne z toho velmi ostrá záporná reakce, ale nikdo to nechce vidět," konstatuje ředitelka v Abbeydale Grange School.
"Prostě jde o to, že Británie je pořád, po všech těch mnoha letech, zemí, kde je nejdůležitější třídní příslušnost, kde nevítězí vždycky ten nejlepší. Instituce této země v nás potvrzují dojem, že žijeme v minulosti a ne, že jsme byli schopni se z ní poučit." To řekl Tony Blair.
Na vznik "všeobecných" škol zaútočila nenápadně síla britského třídního rozrůznění. Pak byly v osmdesátých letech všeobecné školy tiše zadušeny reformou vládnoucích konzervativců. Udělala to Konzervativní strana schválně?
Zpřístupnění smluv uzavřených hl. m. Prahou
V Praze 2. října 1999
Vážený pan
Ing. arch. Jan KASL
primátor hl. m. Prahy
Na vědomí: tajemník MHMP a členové ZHMP
Věc: Zpřístupnění smluv uzavřených hl. m. Prahou
Vážený pane primátore,
obracím se na Vás ve věci Usnesení RZHMP č. 1042 ze dne 28.9.1999, abych s politováním konstatoval, že toto usnesení vůbec daný problém neřeší. Pravidla, které jsou součástí tohoto usnesení, jsou totiž dílem nezákonná a dílem nepřijatelná. Odpovědný zastupitel nemůže nikdy na tato pravidla přistoupit, tudíž jsou pro něho smlouvy i nadále nepřístupné.
Nezákonnost pravidel spočívá v tom, že v nich připouštíte styk osob s utajovanými skutečnostmi ve smyslu zákona č. 148/1998Sb., a to způsobem, který je zcela v rozporu s Hlavou pátou zákona č. 148/1998Sb. Pokud některé smlouvy skutečně obsahují utajované skutečnosti, pak je nelze zpřístupnit na základě jakéhokoliv čestného prohlášení osobám, které nejsou pro styk s těmito skutečnostmi prověřeny! A to se samozřejmě netýká jen zastupitelů, ale i všech pracovníků MHMP a radních.
Nepřijatelnost celého RZHMP schváleného systému spočívá především v tom, že zpřístupnění smlouvy zastupiteli má být podrobně zaprotokolováno. To nelze chápat jinak, než jako past na zastupitele. Stejné smlouvy totiž doposud neevidovaně kolovaly po kancelářích MHMP a může od nich existovat bezpočet kopií jak mezi pracovníky MHMP, tak i radními. Stejně tak na straně smluvních partnerů může být se smlouvami volně nakládáno dle jejich uvážení. Jakmile by došlo k jakékoliv nezákonné akci v souvislosti s danou smlouvou, byl by nejsnazším cílem obvinění zastupitel, protože pouze v jeho případě by existoval písemný doklad, že se smlouvou přišel do styku!
Navrhuji proto následující řešení:
1. Nakládání se smlouvami, obsahujícími prokazatelně utajované skutečnosti ve smyslu zákona č. 148/1998Sb. (pokud takové vůbec existují), bude neprodleně uvedeno do souladu se zákonem 148/1998Sb. Dovoluji si vyslovit názor, že takové smlouvy by nemohla schvalovat ani celá rada, protože jistě není ani celá rada prověřena ani pro ten nejnižší stupeň utajení (a to už nemluvím o pracovnících MHMP, kteří podklady do rady připravují).
2. Všechny ostatní smlouvy budou zpřístupněny členům zastupitelstva v systému, který nebude evidovat, který zastupitel kterou smlouvu četl. To lze nejlépe udělat digitalizací smluv s autorizovaným přístupem pro zastupitele. Součástí by měl být fulltextový vyhledávač. Po dobu, kterou si zpracování systému nutně vyžádá, budou smlouvy zpřístupněny v určené místnosti (archivu), jehož obsluha vyhledá smlouvu na počkání na základě ústní a nikde neevidované žádosti zastupitele.
Svůj návrh řešení odůvodňuji takto:
1. Podle Článku 101 Ústavy ČR je obec samostatně spravována ZASTUPITELSTVEM. Obecní rada je zřízena pouze zákonem, tedy normou nižší právní síly. Ústava pojem "obecní rada" vůbec nezná.
2. Podle ustanovení § 44 zákona č. 367/1990Sb. v platném znění je obecní rada pouze výkonným orgánem a je za svoji činnost odpovědná ZASTUPITELSTVU.
3. Podle ustanovení § 34 zákona č. 367/1990Sb. v platném znění má každý člen zastupitelstva právo na informace, potřebné pro výkon jeho funkce. Je nepochybné, že právě obsah smluv obce s partnery patří mezi informace, které zastupitel nutně potřebuje k tomu, aby se mohl podle čl. 101 Ústavy ČR podílet na správě obce mimo jiné tak, že svým hlasem schvaluje vyúčtování hospodaření obce a její rozpočet. V obou případech je nezbytné vědět, jak rada hospodaří s prostředky města, což lze nejlépe zjistit právě z obsahu smluv, které město uzavírá. Zastupitel má navíc právo navrhnout odvolání rady nebo jejích jednotlivých členů. I k tomu je zcela nezbytné mít přístup k obsahu smluv, které nejlépe vypovídají o činnosti rady a jednotlivých radních.
4. Je naprosto nepřijatelné, aby pro radní, jejichž funkce je zakotvena pouze v zákoně, existoval doposud neevidovaný volný přístup ke smlouvám, a pro zastupitele, jejichž postavení je zakotveno přímo v Ústavě ČR, byl přístup ke stejným smlouvám spojen s podrobnou evidencí.
5. Stejně tak je nepřijatelné, aby poté, co řadu let existoval nekontrolovaný přístup ke smlouvám, byl zaveden systém evidence, který by umožňoval případně i vydírání zastupitelů, kteří by seznámení se smlouvou podepsali, těmi, kteří by měli stejné informace z titulu toho, že ke smlouvám měli doposud neevidovaný přístup. Ten by ostatně podle těchto pravidel trval pro radní a pracovníky MHMP i nadále, a to v době přípravy a projednávání smluv.
6. Jakékoliv čestné prohlášení je zcela nadbytečné. Existuje-li nějaká ochrana informací ze zákona, pak existuje objektivně a není třeba ji potvrzovat čestným prohlášením, a to navíc v situaci, kdy radní ani pracovníci jejich sekretariátů nikdy takovéto prohlášení nepodepisovali, přestože ke stejným smlouvám měli přístup.
7. Každý smluvní partner města si musí být na základě čl. 101 Ústavy ČR vědom toho, že město je spravováno ZASTUPITELSTVEM, a že tedy toto zastupitelstvo bude znát podmínky smlouvy. Neexistuje žádný právní předpis, který by upravoval jiný přístup k dokumentům města u řadového zastupitele a jiný u člena rady. Jedinou výjimkou by byl styk s utajovanými skutečnostmi ve smyslu zákona č. 148/1998Sb. v případě, že by někteří radní byli prověřeni pro příslušný stupeň utajení ve smyslu tohoto zákona.
Děkuji za pochopení a očekávám, že Usnesení RZHMP č. 1042 bude neprodleně revokováno.
Petr Šafránek
