Co číst ze současné české literatury
Česká polistopadová próza
V devadesátých létech se u některých literárních odborníků 
objevuje a sílí skepse vůči možnosti napsat literární dějiny, 
která je doprovázena i pochybnostmi, zda vůbec je něco takového 
nutné a potřebné. V podobném duchu bývají zpochybňovány pokusy 
o jakékoliv obsáhlejší pohledy na literární dění a jeho výsledky, 
zejména když u takovýchto pokusů šíří záběru nebo aktuálností 
látky narůstá počet nepřesností a zvětšuje se míra zjednodušení. 
Nejednou lze hovořit až o jisté averzi k jakýmkoliv literárním 
přehledům.
Existuje ovšem také nemálo těch, kteří pokud možno přehledně 
uspořádané sumáře informací vítají a také vyžadují. Což platí 
především o učitelích, knihovnících, do jisté míry 
i o studentech. Rozhodně to však neznamená, že podobné materiály 
by jim měly suplovat přímé setkání s uměleckými díly. Spíše 
naopak, poskytnutá pomoc při orientaci v nepřeberném množství 
titulů by měla ony zmíněné (ale samozřejmě i jiné) zájemce 
o literaturu přivádět k četbě konkrétních textů, případně jim 
nabízet (nikoli vnucovat) možné interpretace, inspirovat 
k důkladnějšímu přemýšlení nad tvorbou jednotlivých autorů, ale 
i nad dobovými trendy a problémy. Z přesvědčení, že tyto záměry 
(či potřeby) jsou oprávněné a tvoří přirozenou součást 
vícevrstevnaté literární apercepce a reflexe, vyrůstá i pojetí 
a obsah předkládané publikace.
Spojení tří proudů
Po listopadu 1989 se v české literatuře slévají dosavadní tři 
proudy české literatury (oficiálně vydávaný, samizdatově šířený 
a exilový). Vzniká také mnoho nových nakladatelství (v první 
polovině devadesátých let zhruba tři tisíce), která se většinou 
předhánějí ve vydávání dříve proskribovaných titulů. Počáteční 
čtenářský zájem o tyto knihy ovšem poměrně brzo upadá (viz 
zahlcení trhu publikacemi Ivana Klímy, na knihkupeckých pultech 
zůstávají ležet i osobité memoáry Bohumila Hrabala atp.). 
Mezi 
nově vzniklými nakladatelstvími je dokonce nemálo takových, které 
mají jediný cíl: vydat nakladateli jeho vlastní text (-y), 
popřípadě takto pomoci některému z kamarádů. Dosažení zmíněné 
mety však obvykle znamená vyčerpání prostředků i motivace 
a vzniká poměrně početná řada "nakladatelství jedné knihy".
 Mezi 
zaniklými podniky se poněkud překvapivě ocitají i renomované 
firmy jako např. Odeon nebo Český (dříve Československý) 
spisovatel. Na profilaci českého knižního trhu se kromě přeživší 
Mladé fronty podílejí největší měrou nové (či obnovené) 
nakladatelské domy: Atlantis, Host, Hynek, Petrov, Torst, 
Votobia, Ivo Železný...
Objevují se i pokusy vydávat knihy pod hlavičkou dřívějších 
samizdatových edicí (Česká expedice) nebo převést ze zahraničí 
nakladatelství exilová (Rozmluvy), ale z těchto tranformovaných 
či transponovaných podniků uspěla (a to pouze dočasně) vpodstatě 
jen Pražská imaginace vedená Václavem Kadlecem, který v první 
polovině devadesátých let umožnil vstup do české literatury mnoha 
dosud neznámým autorům (např. Petru Borkovcovi či Jiřímu 
Drašnarovi) a hlavně se zasloužil o vydání  Sebraných spisů 
Bohumila Hrabala.
Literární záplavu zprostředkovávanou vydavateli počátkem 
devadesátých let nestačí beze zbytku absorbovat ani literární 
kritici a historici. Přesto jsou poměrně brzy vydávány publikace 
snažící se o zmapování tzv. bílých míst, popř. o korekci 
ideologicky motivovaných zkreslení literární historie (Aleš 
Haman, Česká literatura po roce 1945 z ptačí perspektivy, 1990; 
kol. autorů:  Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu, 
1990; Jan Čulík, Knihy za ohradou, 1991 atd.). Logicky však jde 
o práce zaměřené spíše retrospektivně.
Při uvažování nad aktuální situací, při analýze polistopadového 
dění v literatuře přichází Pavel Janoušek nejprve s tezí 
o pomyslném literárním time-outu, zapříčiněném právě rozdělením 
literatury do tří větví a s tím spojeným zhroucením literární 
tradice. Jako druhou příčinu onoho oddechového času Janoušek 
identifikuje neexistenci, neustálenost hodnotových kritérií. 
(1990)
Spisovatel Jiří Kratochvil pak vítá Obnovení chaosu v české 
literatuře, přičemž připomíná, že nastolení svobody doprovází 
proměna knihy z téměř kultovního předmětu ve zboží. Nové poměry 
podle něj znamenají konec epochy "zastydlého" obrozenského 
přesvědčení o celospolečenském poslání literatury, které J. 
Kratochvil přiznává pouze schopnost ostrého individuálního 
vědomí, vnímání lidské skutečnosti jako nepřetržité "mezní 
situace". Chaos přitom nechápe jen jako zmatek, ale také jako 
počátek něčeho nového. Za perspektivní považuje část autorů 
z mladé a střední generace nahrazující mýty kolektivní mýty 
individuálními, oceňuje tvůrce přiklánějící se k artistní 
i artificiální literatuře, k hravosti, k mystifikaci. (1992)
Milan Jungmann poté ale oprávněně připomněl, že společenská 
(politická) angažovanost slovesného umění není jenom naším 
národním prokletím, ale je naprosto běžná i u literatur velkých 
národů, nepoznamenaných obrozenskými komplexy. Podle Jungmanna 
není funkce estetická s úlohami mimouměleckými v nesmiřitelném 
rozporu, nýbrž se spíše navzájem podmiňují nebo umocňují. (1993)
Literatura vskutku byla, je a podle všeho i bude politikum. Někdy 
významnější, jindy méně důležité - což asi platí v současné době 
u nás. Za jeden z projevů menší společenské rezonance literaruty 
v devadesátých letech lze považovat i klesající zájem o literární 
časopisy. Právě v daném kontextu se zřejmě nejvíce projevuje 
paradoxní skutečnost, že slovo po listopadu hodně získalo (téměř 
neomezenou svobodu), ale také nemálo ztratilo (na váze, na 
významu). Jinak vyjádřeno: může se psát téměř vše a všude, ovšem 
s vědomím minimálního ohlasu napsaného či proneseného; 
samozřejmou výjimkou jsou masmediálně forsírované politické nebo 
reklamní slogany.
Další ze specifických rysů literární situace prvních 
polistopadových let vyjadřuje Vladimír Novotný jejím přirovnáním 
k muzeu, kde živoucí proces a jeho konkrétní rezultáty zastupují 
díla vpodstatě antikvární povahy, napsaná před čtyřiceti i více 
lety. (1995: 2) 
S připomenutým názorem Novotného do jisté míry 
souzní i Janouškův postřeh, že proskribovaná literární minulost 
nás zaplavuje jako výprodej na bazaru. (1990) Zmíněná muzeální 
(či bazarová) atmosféra se pak projevuje především v dobovém 
oceňování (v některých případech až sakralizaci) autenticity, za 
jejíž prvotní nositele jsou uznávány především deníkové 
a memoárové žánrové mutace. Což vlastně není nic jiného než 
oživování a nové uplatňování názorů prezentovaných Janem Lopatkou 
už v šedesátých letech. (Redakce Literárních novin dokonce 
iniciovala a v letech 1993--5 publikovala jakýsi kolektivní 
deníkový seriál, složený z deníkových zápisků více než dvou 
desítek domácích i zahraničních spisovatelů.)
Obavy, že by tento dominantní trend mohl zcela potlačit ostatní 
tvůrčí tendence, poetiky či dokonce zbrzdit nástup začínajících 
autorů nebo nové generace, se naštěstí nepotvrzují. Poměrně záhy 
se třeba ukazuje, že vychází snad ještě více prvotin než kdykoliv 
dříve, pouze se obtížněji dostávají ke čtenářům a často jediným 
kritickým ohlasem, kterého se dočkaly, bylo pár řádků 
v kontroverzním (nicméně záslužném) cyklu Ivana Wernische Knihy, 
které zbyly (Literární noviny 1995--8). Postavení začínajících 
básníků zanedlouho pozitivně ovlivňuje skutečnost, že na vydávání 
a reflektování jejich tvorby se víceméně specializují některá 
nakladatelství (Host, Protis, Velarium...) i časopisy (Host, 
Obratník, Weles...). 
Novým poetům i prozaikům je od druhé 
poloviny devadesátých let věnována edice NEW LINE nakladatelství 
Petrov, přibližně ve stejný čas začíná nakladatelství Hynek 
představovat v edici NEON debutující nebo méně známé prozatéry.
S novými texty přicházejí i renomovaní tvůrci a množství těchto 
prací (a hlavně nesporné kvality některých z nich) také 
přispívají ke konstituování vědomí, že poslední dekáda dvacátého 
století nebude v české literatuře pouze ve znamení inventarizace, 
rehabilitací a přehodnocování děl z dřívějších časů, popřípadě 
nebude patřit jenom jejich ohlasům.
Následující stránky se tedy pokusí přiblížit, co nového se 
objevilo během uplynulého desetiletí na pomyslné mapě české 
prózy, přičemž texty vydané před rokem 1990 (byť v samizdatových 
edicích či exilových nakladatelstvích) budou připomínány pouze, 
vyžádá-li si to logika a přehlednost výkladu (také z toho důvodu, 
že podrobněji se jimi zabývají mj. už příručky zmíněné v úvodu).
Deníky a memoáry
Jednou z nejvýraznějších tendencí české literatury devadesátých 
let je bezpochyby konjunktura memoárové a deníkové literatury, 
rezonující do jisté míry s celosvětovým rozmachem non-fiction 
literatury. Za hlavní příčinu uvedené konjunktury nicméně v našem 
kontextu lze považovat potřebu zejm. disidentských a exilových 
tvůrců konfrontovat osobní zkušenost s "normalizačně" 
propagandistickým viděním a interpretací skutečnosti. Patrně 
nejznámější se v dané souvislosti staly Paměti 1--3 (1992--4) 
Václava Černého (1905--1987), které svůj věhlas získávaly pod 
různými názvy a v rozličných samizdatových i exilových podobách 
už od roku 1970, kdy byl nakladatelstvím Československý 
spisovatel vytištěn, ale už nedistribuován jejich první svazek. 
Za nejzajímavější knihu roku 1992 byl v tradiční vánoční anketě 
Lidových novin označen výbor z deníků Jana Zábrany (1931--1984) 
Celý život 1, 2 (1992, 1993). Výčet publikovaných vzpomínek 
a deníků autorů živých či už zemřelých by byl vskutku dlouhý 
a mohl by obsahovat také jména I. Diviše, B. Fučíka, B. 
Grögerové, J. Hiršala, I. Jelínka, A. C. Nora, K. Ptáčníka, J. 
Putíka, ad.
Na zmíněných publikacích Černého i Zábranových lze ale 
přesvědčivě demonstrovat také jisté limity a problémy tohoto typu 
textů. Má-li být totiž jejich největší předností autenticita 
(čili pravost, hodnověrnost), pak je tato kvalita výrazně 
relativizována v případě Černého silně subjektivním, místy až 
intolerantním hodnocením osob i událostí - polemické ohlasy na 
jeho soudy přinesly například Paměti V. Černého v kritickém 
zrcadle exilu a disentu (1983--1989) (příloha časopisu Tvar 
1995, č. 6) či publikace Halasové (1989 smz, 1992) od Jaromíra 
Hořce. Nekompromisně se o svém okolí vyjadřoval v deníkových 
zápiscích rovněž Jan Zábrana, leč některé z nich ve vydaných 
svazcích chybějí a to bez dostatečného editorského vysvětlení, 
které a proč, což zákonitě plodí dohady a zpochybňuje onu tolik 
ceněnou autenticitu...
Konjunktura deníkových a memoárových forem je doprovázena 
i transpozicí postupů a prostředků z této oblasti do běžnějších 
prozaických útvarů, jako třeba v životopisné trilogii Bohumila 
Hrabala (1914--1997) Proluky (1986 ex, 1991), Svatby v domě 
(1987 ex, 1991), Vita nuova (1987 ex, 1991). Jeden 
z nejvýznamnějších představitelů české literatury potvrdil 
i počátkem devadesátých let permanetně provokativní ladění své 
tvorby tzv. dopisy Dubence. Sám je označoval za hovorovou 
publicistiku a svérázně v nich zprostředkovával i komentoval 
zážitky jak privátní, tak události obecněji reflektované -- viz 
Listopadový uragán (1990), Ponorné říčky (1990), Růžový kavalír 
(1991), Aurora na mělčině (1992).
Z napětí mezi dokumentárním charakterem deníků a fabulované prózy 
programově těží Ludvík Vaculík (1926). Jeho kniha Jak se dělá 
chlapec (1993), románová replika prózy Lenky Procházkové (1951) 
Smolná kniha (1989 smz, 1991 ex, 1992), většinu čtenářů zpočátku 
asi překvapila otevřeností v líčení erotických scén. Se stejnou 
otevřeností však spisovatel odhaluje emoce a myšlenky stárnoucího 
muže, traumatizovaného vědomím, že před turbulencemi lásky, 
žárlivosti a nenávisti ho neuchrání ani pokročilý věk, 
a upínajícího se posléze k předávání životních zkušeností, 
osobního poznání malému synovi. Právě tyto pasáže reflektující 
jedinečnou situaci, kdy se vypravěč při otcovském formování syna 
snaží uplatnit moudrost, trpělivost a nadhled dědů, patří 
k nejsilnějším místům knihy.
Jako jistá literární pikantnost byla vnímána skutečnost, že 
spisovatelova manželka Madla Vaculíková (1925) zveřejnila vlastní 
pohled na některé z inkriminovaných událostí a dějů 
v epistolárním svazku Drahý pane Kolář (1994), který dokonce 
získal výroční nakladatelskou cenu Mladé fronty.
Mozaiku z osobních vzpomínek, korespondence, portrétních skic či 
postřehů ze zákulisí polistopadové politiky složila ve svém 
Památníku (1994) Eva Kantůrková (1930). Ambiciozní pokus 
o osobitý aktuální dokument s místy kontroverzním hodnocením 
nových poměrů i nových mocných však poněkud poznamenal zřejmě 
nedostatek času k jeho finální precizaci.
Geneze Vaculíkova olbřímího souboru Milí spolužáci! (1995), 
komentovaných deníkových zápisků z dětských až studentských let, 
prokládaných rovněž dopisy a různými materiály, byla z podstaty 
věci naopak dlouhodobá. Spisovatelův rozhovor se sebou samým přes 
časovou hráz lze považovat vlastně za extrémní prověrku výpovědní 
hodnoty a poutavosti dokumentu, jinými slovy za další 
z problematických krajností sledované tvůrčí tendence, 
upřednostňující autenticitu a autopsii.
Dlužno dodat, že běžný čtenář dával a dává přednost vzpomínkám či 
deníkovým zápiskům nejrůznějších herců, zpěváků či sportovců, 
kteří zpravidla s pomocí stylistického pomocníka ("duchaře") 
významně přispěli k oprávněnosti úvah o hypertrofii memoárových 
a deníkových textů v současné české literatuře. 
K nejpopulárnějším hereckým vzpomínkám patří Dr(o)bečky 
z půjčovny duší (1995) Vlastimila Brodského (1920) a série Sovák. 
Dík za váš smích! aneb Já a moje trosky (1993), Sovák podruhé. 
Smích léčí aneb Neberte se tak vážně! (1993)... od Jiřího Sováka 
(1920) a Slávky Kopecké (1945), která se také podílela v roli 
"duchaře" na publikaci Brodského. Po zveřejnění knihy Igora 
Chauna (1963) nazvané Deník aneb Smrt režiséra (1995), v níž se 
mladý režisér pokouší o jakousi prozaickou obdobu některých svých 
provokujících a svérázných filmových dokumentů - čili směřuje 
k samé hranici spontánního bezprostředního záznamu prožívaného, 
se objevily i hlasy varující před nebezpečím bezhraničné 
rozpínavosti exhibicionismu a nevkusu.
Do vysoce stylizovaného hávu oděl autopsii další režisér, 
prosadivší se v polistopadových letech - tentokrát ovšem 
divadelník s vlastní poměrně bohatou dramatickou tvorbou. 
Ozvláštňující gesto Jana Antonína Pitínského (vl. jm. Zdeněk 
Petrželka, 1955) v prózách Praha. Intimní deník hrdiny (1993) 
a Wolker a Bezruč (1995) spočívá v uplatnění výrazně 
archaizovaného jazyka nebo v přenesení reálných prožitků do 
fantaskních souvislostí i kulis a není prosto parodického 
a ironizujícího záměru. Podobně jako napsání mystifikační 
autobiografie Rok čtyřiadvacet (1995), jejímž autorem je v Paříži 
žijící básník a překladatel Patrik Ouředník (1957).
Fantaskní (imaginativní) prózy
Ve svém zamyšlení nad českou beletrií 1990--5 Aleš Haman 
konstatoval:"Příznačné pro prózu první poloviny devadesátých let 
bylo tedy rozdělení do dvou hlavních linií: jedna směřovala 
k autenticitě, k bezprostřednímu vyjádření holého existenciálního 
uplývání, k demystifikaci všech iluzí a k demytizaci všech 
ideálů, které by mohly vytvořit záchytný bod v proudu času; 
druhou linii tvořily prózy sázející na rozbití příběhu cestou 
rafinované hry představových asociací a prolínání fantaskních 
vizí a reálných představ." (1995)
 A. Haman se několikrát k této 
myšlence vrátil (1996a, b, c) a při jednom z těchto návratů určil 
i společného jmenovatele uvedených dvou trendů: "Autentizace 
a fantasknost současné české prózy jsou dva póly téže emancipační 
touhy tvůrčí osobnosti po svobodě." (1996a) Společného mají ony 
dva na první pohled zcela zjevné a snadno rozlišitelné póly české 
prózy devadesátých let přece jen více (iniciační roli v daných 
souvislostech nepopiratelně sehrál Vaculíkův synkretický román 
Český snář: Sny roku 1979 (1981 smz, 1983 ex, 1990), ale pokusme 
se nejprve identifikovat, co pojí právě texty označované za 
fantaskní, imaginativní či metafyzické.
 (Někdy také postmoderní, 
ale tento termín, třebaže v mnoha případech asi nejadekvátnější, 
se módním i nepoučeným nadužíváním stal příliš vágním a získal 
lehce pejorativní nádech.) Vzhledem k tomu, že zmiňovaná touha 
tvůrčí osobnosti po svobodě, po svobodném vyjadřování je v této 
linii zjevována jakoby manifestačněji, okázaleji, může do jisté 
míry překvapit, jak často se opakují některé motivy, myšlenky, 
prostředky a postupy v knihách Michala Ajvaze (1949), Daniely 
Hodrové (1946), Martina Komárka (1961), Jiřího Kratochvila 
(1940), Jana Křesadla (1926--1995), Karla Miloty (1937), Petra 
Rákose (1956--1994), Jáchyma Topola (1962), ale i Alexandry 
Berkové (1949), Zuzany Brabcové (1959), Sylvie Richterové 
(1945), Václava Vokolka (1947) ad.
Značná část próz uvedených autorů je spojena s chronotopem 
velkoměsta, nejčastěji Prahy, která nabízí přemíru bizarních 
prostorů, tajemných zákoutí, sklepení a chodeb, často se měnících 
v labyrint. V těchto prostředích zjitřujících odedávna 
obrazotvornost získávají projevy moderní civilizace (reklamy 
všeho druhu, počítačové hry, masmediální prostředky...) mytické 
dispozice, spoluvytvářejí novodobou mytologii. Velmi příznačná je 
v tomto směru trilogie Daniely Hodrové Trýznivé město (Podobojí, 
1991; Kukly, 1991; Théta, 1992) včetně následujícího románu 
Perunův den (1994). Jiří Pechar přesně identifikoval příbuznost 
autorského konceptu pražské literární vědkyně s tvůrčím programem 
představitele francouzského nového románu Alaina Robbe-Grilleta: 
"Označeny v plném světle jako stereotypy, tyto obrazy nebudou už 
fungovat jako pasti, jakmile budou takto přejaty živoucí 
promluvou, která zůstává jediným prostorem mé svobody. O tomto 
městě, které mě drtilo, nyní vím, že je imaginární; a když takto 
odmítnu podrobovat se zcizujícímu vlivu jeho nátlaků, jeho 
strachů, jeho fantazií, chci je naopak znovuobsadit vlastní 
imaginací." (Citováno podle Pechar: 1996)
Autorská imaginace pak umožňuje za tajemnými, nicméně reálnými 
místy nalézat prostory nové, obývané záhadnými bytostmi, nebo 
setkávat se v pražských ulicích se zámořskými parníky, parními 
sáněmi s varhanami, střetávat se s obrovskými škeblemi, ještěry, 
zvířaty skutečnými i zcela vymyšlenými, tak jako se to stává 
postavám v prózách estetika a časopiseckého redaktora Michala 
Ajvaze (Návrat starého varana, 1991; Druhé město, 1993; Tyrkysový 
orel, 1997). Zvířata, zvířecí motivy či alepoň postavy se 
zvířecími jmény (obvykle se symbolickou či metaforickou funkcí) 
jsou frekventovanou součástí také próz Daniely Hodrové, Alexandry 
Berkové (Magorie, 1991), Jana Křesadla (Girgal, 1991), Pavla 
Řezníčka (Zvířata, 1993) i Jiřího Kratochvila (Medvědí román, 
1988 smz, 1990; Uprostřed nocí zpěv, 1992; Avion,1995; Siamský 
příběh, 1996; Nesmrtelný příběh, 1997).
Postmoderní románovou bajkou debutoval pražský psychiatr Petr 
Rákos. Jeho jazykově, stylisticky i makrokompozičně vynalézavá 
próza Korvína čili Kniha o havranech (1993) předkládá 
fragmentární a fantaskní obraz historie Havranlandu (včetně 
individuálních osudů jejích některých obyvatel), která pitoreskně 
a ironicky zrcadlí dění a zvyklosti obvyklé v lidské společnosti.
Byl-li zmíněn Jiří Kratochvil, nutno zdůraznit, že jeho román 
Avion lze číst též jako nesoustavný průvodce urbanistickými či 
architektonickými pozoruhodnostmi města Brna (svébytný pražský 
prozaický bedekr zase napsala Daniela Hodrová: Město vidím..., 
1992). Kompozice samotného Kratochvilova textu se rovněž snaží 
simulovat architektonické řešení brněnského hotelu Avion (úzký, 
ale hluboký, maximální koncentrace funkcí na malém prostoru, 
nečekané průhledy a spojení prostorů...).
Jiří Kratochvil patří také mezi ty spisovatele, kteří zdánlivě 
rezignovali na příběh, kteří jej rozbíjejí a upozaďují. Ve 
skutečnosti jde o velmi nadaného vypravěče, který vnímateli pouze 
soustavně ztěžuje percepci epické linie, aby aktivoval jeho 
vnímání a zefektivnil tak konečný účinek sdělení. Tvůrce pak 
často atakuje čtenáře prostřednictvím oslovení parodujícím 
červenou knihovnu: v Avionu se nejednou obrací na "milé", ale 
také "mrchožravé" čtenářky, před kterými "my váš vypravěč, 
klečíme teď," a které jsou například upozorňovány, co není třeba 
si pamatovat, jelikož to už nebude mít v příběhu roli.
V případě Kratochvila a jemu příbuzných tvůrců je důležitý nejen 
rafinovaný způsob podání příběhu, ale i povaha příběhu, jeho 
"etymologický" původ. Zdroj je podle Kratochvila stejný jako u 
"bájí, legend, pohádek, zkazek" (1998), čili "hlubiny 
kolektivního nevědomí". (1997) Z tohoto zdroje snad nejzřetelněji 
čerpal prozaický cyklus Václava Vokolka Triptych (1995), 
travestující a variující starověké mýty. Daniela Hodrová 
v souvislosti s danou tvůrčí orientací a inspirací hovoří 
o "mytických příbězích v nás" (citováno podle Kratochvil 1998: 
10) - o archetypech, z nichž vznikají přirozené zákony a etická 
pravidla, s nimiž však už každý nakládá podle svého. Zacílení na 
individuální morálku snad nejzřetelněji prozrazuje poměrně časté 
využívání základního pohádkového principu: souboje dobra se zlem, 
včetně vítězství dobra (byť jen latentního), jak dokládají 
například prózy Jáchyma Topola Sestra (1994) a Anděl (1995) nebo 
Mefitis (1996) od Martina Komárka. Dalším projevem této etické 
orientace je aktualizace klasických moralistních žánrů, jako je 
bajka či alegorie (viz už vzpomínanou Rákosovu Korvínu nebo 
Berkové Magorii), u nichž možno znovu (a ne naposledy) 
připomenout četný výskyt zvířat, animálních motivů v prózách 
sledované fantaskní, metafyzické linie.
Jedním z nejčastějších prostředků výše zmíněného tříštění epické 
posloupnosti představují úvahy, pro které je charakteristická 
hlavně snaha prezentovat zcela nečekané ideje, šokující 
reinterpretace tradičních příběhů a legend. Za příklad tu může 
posloužit scifistické pojetí Mesiášova návratu na zemi 
v Komárkově novele Mefitis nebo apokryfní Utrpení oddaného 
Všiváka (1993) od Alexandry Berkové. Neobvyklí bývají také 
nositelé ("původci") oněch provokujících myšlenek - připomenout 
lze třeba klokana z Ajvazova Návratu starého varana, 
provádějícího během letu na lyžích brilantní strukturní rozbor 
autorova psaní.
Zprostředkování reflexí ale přece jen připadá nejčastěji 
vypravěčům. Ovšem nejen to. Vypravěč (nezřídka vybavený 
autobiografickými rysy) ostentativně zaujímá centrální pozici, 
funguje jako verifikátor a "svorník", "váže celou konstrukci" 
(Karel Milota, Ďáblův dům, 1994). Demiurgovská podstata se 
projevuje i v pojímání ostatních postav jako jím ovládaných 
loutek (Daniela Hodrová, Théta) nebo v nabízení různých řešení 
příběhu (Jiří Kratochvil, Medvědí román, Avion). Výsostná 
vypravěčská pozice pak dovoluje rozehrávat i mnohé hry, a to 
v různých úrovních a podobách: jazykové, kompoziční, fabulační, 
sémantické... Hru se čtenářem, s postavami, s vlastními i cizími 
texty, s tradicí, s časem.
K těm nejvyzývavějším patří hra (spíše zápas) se smrtí. Slovesná 
čarodějka Daniela Hodrová ji ve své trilogii Trýznivé město 
všelijak zaříkává, postavy volně přecházejí hranici mezi bytím 
a nebytím, mrtví komunikují s živými, autorka jako by čtenářům 
chtěla vsugerovat, že smrt je možné pokořit. Otevřený souboj se 
smrtí podstupují protagonisté knih Martina Komárka (Dřevěná 
panenka, 1990; Mefitis; Králíček vám dodá lesku, 1998). I když je 
výsledek těchto střetnutí přes všechny tajné naděje a co kdyby, 
které v sobě skrýváme, dopředu jasný, je zřejmé, že se někteří 
naši spisovatelé přihlásili skrze své postavy 
k hellerovsko-yossarianovskému rozhodnutí stát se nesmrtelným, 
nebo alespoň zemřít při pokusu této mety dosáhnout.
Ústřední postavení narátora, zdůrazněná reflexivnost a hravost se 
projevují rovněž zvýšenou frekvencí "psaní o psaní", 
interpretování vlastních textů, citování, parafrázování či jiného 
připomínání děl dalších autorů. V Thétě, Medvědím románu, Avionu, 
Druhém městě, Ďáblově domě aj. tak patří k základním postupy 
odborně označované jako metatextovost, autohermeneutika 
a intertextualita. Daniela Hodrová v dané souvislosti 
poznamenává: "Syžetovou událost už často netvoří kolize postavy 
s jejím obrazem, ale střetnutí postav (vypravěče) s textem 
a textu se sebou samotným." (1994: 157) 
A Zbyněk Fišer odhaluje 
jeden z dopadů uvedeného počínání: "Metatextové komentáře 
a poznámky jsou reflexí textu samotného, jeho vznikání 
a zpevňování, jsou jeho zhodnocováním a verifikací z úst autora. 
Literární text je těmito poznámkami jakoby zbavován iluzivnosti, 
metatextová poznámka zdánlivě odhaluje jeho nahotu. Ve 
skutečnosti je zde dílu dodávána hodnota literárnosti, rozumějme: 
uměleckosti. Antiiluzivnost se stala estetickou kategorií, resp. 
uměleckou hodnotou textu." O pár řádků dále je pak pojmenován 
efekt kardinální: "Zároveň ovšem je metatextová distance výrazem 
zrelativnění textové skutečnosti, ba výrazem relativizace hodnot 
a světa vůbec." (1995: 80) Zvažování způsobu psaní tedy přechází 
v tázání se po smyslu psaní a to ústí v otázky nad smyslem 
a hodnotami života. (Srovnej s Pechar, Jiří 1996.) Samozřejmě 
nejde o nic dosud v literatuře nevídaného či naprosto nového 
(podobné rysy uvádí mj. snad každé encyklopedické heslo 
o postmoderní literatuře nebo novém románu), ale naléhavost, 
zasvěcenost i pronikavost oněch otázek a odpovědí vyplývá 
v současném českém literárním prostředí nepochybně také 
z množství humanitních odborníků (estetiků, literárních vědců, 
kunsthistoriků, literárních redaktorů...), u kterých lze 
zaznamenat komplementární vztah mezi profesní reflexí slovesného 
umění a vlastní beletristickou tvorbou. (Patří k nim Michal 
Ajvaz, Daniela Hodrová, Jiří Kratochvil, Karel Milota, Sylvie 
Richterová, Václav Vokolek, ale také nedávno zesnulý Vladimír 
Macura.)
S metatextovými pasážemi těsně souvisejí i autohermeneutické 
projevy. Takto například prezentuje (samozřejmě skrze vypravěče) 
své literární ambice Michal Ajvaz v Návratu starého varana: 
"Představoval jsem si, že by to bylo něco mezi Fenomenologií 
ducha, Třemi mušketýry a Zpěvy Maldororovými". (1991: 35) V jeho 
další knize nazvané Tyrkysový orel zase najdeme přesnou 
charakteristiku osobního stylu: "Dílo, které vznikalo, 
neopouštělo pevnou formu, necítil potřebu rozbíjet a trýznit 
jazyk, jeho dlouhé věty se v modrém světle poklidně rozlévaly do 
rozvětvených vedlejších vět a mnohonásobných větných členů jako 
oceán do ulic, chodeb a pokojů mořského města, a stejně jako 
v mnoha různých zálivech vládl týž rytmus stoupajících 
a klesajících vln, zůstávaly vzdálené části dlouhých vět spjaty 
jemnými harmoniemi a symetriemi." (1997: 120)
V souvislosti s metatextovostí byla naznačena její přináležitost 
ke konstitutivním rysům postmoderny, což platí také 
o autohermeneutice a intertextualitě. Postmoderní díla jsou jak 
známo charakteristická i svou vícevrstevnatostí, přičemž 
odkrývání a "vychutnávání" jednotlivých úrovní závisí do značné 
míry na vnímatelově vzdělanosti a sečtělosti. Ta je podmínkou 
rezonance intertextuálních spojení a her, protože jiná díla (a to 
nejen literární) může autor ve svém textu připomínat zjevnými 
citacemi, moty s uvedením pramenů, ale i bez něj (nejednou se 
objevují též údaje zavádějící). Běžné jsou více či méně maskované 
narážky, parafráze, parodie, už vzpomínané reinterpretace. Pro 
Michala Ajvaze jsou typické intertextuální vazby k nejrůznějším 
filozofům, Jiří Kratochvil pojal povídkový soubor Má lásko, 
Postmoderno (1994) především jako poctu Jorgemu Luisi Borgesovi, 
Magorií Alexandry Berkové prolínají Karafiátovi Broučci atp. 
Kromě literárních odkazů nalezneme interferenční kontakty 
s jinými druhy umění (malířství, hudba, divadlo) v prózách Zuzany 
Brabcové, Daniely Hodrové, Jana Křesadla, Karla Miloty, Václava 
Vokolka ad.
Případné podezření z křečovitého vyhledávání paralel a totožných 
jevů pro účelové ilustrování literárněhistorické konstrukce asi 
nejlépe vyvrátí slova jednoho z "postižených": "Nejvýraznější 
proud současné české literatury rozhodně není žádnou avantgardou 
ani žádným literárním hnutím, ale pozorný čtenář najde nápadné 
podobnosti v knihách autorů, kteří by se zuby nehty bránili, 
kdyby je chtěl někdo hodit do jednoho pytle." (Jiří Kratochvil 
1998: 10) K dosud uvedeným vzájemným příbuznostem a shodám možno 
připojit ještě několik dalších příkladů: Zřejmě i blížící se 
konec milénia se podepsal na četnosti výskytu motivů apokalypsy 
(Daniela Hodrová, Podobojí, Perunův den, Jiří Kratochvil, 
Uprostřed nocí zpěv, Zuzana Brabcová, Daleko od stromu 1984 smz, 
1987 ex, 1991) a čekání nebo příchodu Vykupitele (Alexandra 
Berková, Utrpení oddaného Všiváka, Jáchym Topol, Sestra, Martin 
Komárek, Mefitis). V Sestře i v Kratochvilovu Avionu se objevuje 
Černá madona, pralesu, džungli je přisuzována důležitá role 
v knihách Ajvazových, Topolových, Hodrové, moři opět u Ajvaze, 
Hodrové, Brabcové, chaos považují za blahodárný kromě Jiřího 
Kratochvila také Michal Ajvaz a Daniela Hodrová...
Nyní už je ovšem na místě otázka, jak to vlastně je s opozicí (či 
příbuzností) mezi deníkovou (autenticitní) a fantaskní 
(metafyzickou) českou prózou? Rozbory a srovnání vedou ke 
zjištění, že je prokazatelně spojuje nejen Hamanem uváděná touha 
po tvůrčí svobodě, ale třeba také dominantní role vypravěče 
(zapisovatele), potlačování příběhovosti provázené zvýšením 
reflexivnosti (případně lyrizace) textu, kumulace otázek 
směřujících ke smyslu tvorby i života, antiiluzivní charakter 
a moralistní apel, hledání nových možností jazyka i celého 
slovesného umění a (možná trochu paradoxně) též vyhrazení velkého 
prostoru a pozornosti snům. Naposled jmenovaný rys může posloužit 
také jako základ vysvětlení zdánlivě "nepatřičného" prolínání 
uvedených linií.
Sen totiž je a zároveň není součástí toho, co se obvykle považuje 
za "reálné, autentické žití". Na jedné straně jde o objektivně 
doložitelný (vědecky sledovatelný) jev známý z autopsie každému 
člověku, na straně druhé jde o vysoce subjektivní, fantazijní, 
neuchopitelnou záležitost, často jediné a podvědomé útočiště před 
všedními životními starostmi. Nebo také jejich zrcadlo, různě 
deformované osobními dispozicemi.
A tak lze váhat, kam vlastně patří, do jaké linie zařadit knihy 
S. Richterové, J. A. Pitínského, P. Ouředníka, M. C. Putny aj. 
zdůrazňující spjatost s konkrétními prožitky a využívající (byť 
někdy pouze částečně) formu deníkových zápisků při současném 
evidentním zapojování obrazného a kompozičního (konstrukčního) 
tvůrčího potenciálu. Naštěstí literární tvorba, umění není 
závislé na podobných klasifikacích a rozvíjí se (či stagnuje) 
nezávisle na nich. Avšak pro jejich vnímatele může být prospěšné 
vědomí, jak nečekaně blízké a podobné si mohou být záležitosti 
prezentované jako protikladné či dokonce soupeřící.
Jestliže už byla připomenuta iniciační role, kterou v daném 
kontextu sehrál Vaculíkův Český snář, neměla by být opomenuta 
(zejména kvůli dílům vyrovnávajícím se s fenoménem postmoderny) 
ani Nesmrtelnost (1993) - vlastně jediná kniha, v níž českému 
čtenáři v devadesátých letech představil svou víceméně aktuální 
tvorbu Milan Kundera (1929). Opět se potvrdilo, že tento 
spisovatel má u nás nadšené obdivovatele i nesmiřitelné odpůrce, 
že je věrný tématům obsaženým již ve Směšných láskách a Žertu, že 
totéž platí vlastně i o způsobu psaní. Zřetelněji se snad 
prohloubila snaha o co nejpřesnější vyjádření myšlenky 
a nepochybně ještě vzrostlo architektonické úsilí: v Kunderově 
kompozici každý detail musí odpovídat celku, ale stejně důležitá 
je i opačná vazba. A v tomto směru je síla a inspirativnost 
Kunderova díla nezpochybnitelná, jak koneckonců dokládá 
neskrývaný obdiv, vyjádřený zastáncem i reprezentantem artistní 
i artificiální literatury Jiřím Kratochvilem. (1995: 78--84)
Mezi vysokým uměním a populární četbou
V polemice, kterou ve druhé polovině devadesátých let vedli Jiří 
Kratochvil a Květoslav Chvatík s Alešem Hamanem a Janem Štolbou, 
vyslovil Aleš Haman mj. opakovaně obavu, aby se literatura 
tíhnoucí k artistnosti, metafyzice nestala příliš výlučnou, 
hermetickou záležitostí, vzdalující se neúměrně publiku, jeho 
možnostem. (1996a, 1997a, b) Objektivně vzato, nejde o obavu 
nepodloženou, nicméně nemalá exkluzivita a percipientská 
náročnost patří ke konstitutivním rysům onoho způsobu psaní 
a soudy o překročení či nepřekročení zenitu "umělecké 
produktivity" vyznavači dané poetiky mají vysloveně spekulativní 
charakter. Z hlediska celé literatury je ovšem důležité, aby 
dotyčný tvůrčí trend nebyl jediný, aby měl alternativy, což 
v současné české literatuře platí, a to nejen díky už zmiňovanému 
typu autenticitnímu.
Do role styčného důstojníka mezi vysokým uměním a kýčem se sám 
a dobrovolně pasoval Michal Viewegh (1962), patrně nejčtenější 
a nejpřekládanější český spisovatel devadesátých let. 
Parafrázovaná autocharakteristika se v důsledku častého opakování 
jeho obdivovateli i odpůrci stala sice poněkud zprofanovanou, což 
by ale nemělo nic měnit na její výstižnosti. Mnohé z příznaků 
a rysů, které byly dříve zmíněny u fantaskní (artistní 
a artificiální) prózy bez zvláštních obtíží identifikujeme 
i (samozřejmě v různých koncentracích a kombinacích) ve 
Vieweghových prozaických knihách Názory na vraždu (1990), Báječná 
léta pod psa (1992), Výchova dívek v Čechách (1994), Účastníci 
zájezdu (1996), Zapisovatelé otcovský lásky (1998), Povídky 
o manželství a o sexu (1999). Konkrétně se tedy uvedené prózy 
vyznačují ústředním postavením autobiografického vypravěče 
- někdy je autopsie maskována er-formou a je jí "prosyceno" 
i více postav (podobně jako u Kratochvila a Topola). Dále možno 
připomenout Vieweghovu zálibu v metatextových, 
autohermeneutických a intertextuálních pasážích a postupech, 
směřujících k antiiluzivnosti a manifestační literárnosti, stejně 
jako prezentování různých verzí příběhů, loutkovitost postav... 
V mnohem menší míře u něho ale nalezneme fantaskní motivy 
a hlavně: příběh Viewegh vpodstatě nerozbíjí, nerezignuje na 
tradiční vypravěčství, zejména ne na jeho zábavnou funkci 
a pointování. Pro tohoto autora je také důležitá atraktivita 
námětů, svěžest a spád jejich podání, nepřetíženost textu významy 
a symboly. Což ovšem neznamená, že by jeho výpovědi byly zcela 
banální, bezobsažné a prvoplánové.
Ve Vieweghově debutu vyšetřování násilné smrti mladé učitelky na 
českém maloměstě uvozuje varování před nebezpečím snadné 
ovlivnitelnosti většiny z nás, před nekritickým přijímáním 
nepodložených názorů a předsudků; novela si všímá i mechanismů 
vzniku a průběhu davové psychózy. V dalších prózách jsou 
traktovány a reflektovány třeba příčiny a smysl sebeobětování, 
problémy jedincova zrání a životní orientace (bez věkového 
omezení, ale s důrazem na adolescentní tápání), generační střety, 
rodinné vztahy - vzájemná zodpovědnost, podmaňování, podvolování 
a unikání, přičemž permanentní ironie a sebeironie zdůrazňuje 
především grotesknost (tragikomičnost) lidského hemžení, a to 
zvláště v erotických a sexuálních souvislostech. Možná právě 
autorovo "podhánění", čili zprostředkovávání tzv. vážných otázek 
humornou, "zlehčující" formou, je zdrojem postupného nárůstu 
rozporů v reakcích na jeho tvorbu. Po téměř jednoznačně nadšeném 
kritickém přijetí Báječných let pod psa, v nichž protagonista 
výše naznačeným způsobem vzpomínal na dětství a dospívání 
v šedesátých a "normalizačních" letech, se stejná metoda, 
uplatněná na polistopadovou story učitelské nevěry s tragickým 
koncem (Výchova dívek v Čechách), stala pro některé recenzenty 
záminkou k totálnímu ataku. "Spor o Viewegha" (Jungmann 1996: 5) 
se však neodehrával pouze mezi kritiky, popřípadě čtenáři, ale 
autor na výpady (poznamenané kritickým i filozofickým 
fundamentalismem, demagogií a hlavně předpojatostí) odpověděl 
velmi razantně sám přímo na stránkách následujícího modelového 
románu Účastníci zájezdu, v němž skrze mikrokosmos dovolenkářské 
výpravy na italské pobřeží usiloval zachytit konstanty lidského 
bytí. Zůstává ovšem otázkou, zda podoba této knihy (a vlastně 
i následujících) se v důsledku zmíněných revanšů nestala 
paradoxně až příliš poplatná spisovatelovým kritikům - ve smyslu 
místy až trucovitě působících naschválů, kdy se příznačná 
vieweghovská lehkost a svěžest proměňuje v jistou křečovitost.
Kultivovaně a osobitě, nikoliv však bez ohledu na čtenářskou 
rezonanci se snaží psát také Zdeněk Zapletal (1951), jeden 
z nemnoha autorů, kteří spisovatelské renomé získali za 
"normalizace" oficiálně publikovanými knihami a kteří ho v zásadě 
obhájili i po listopadu 1989. A třebaže Zapletalovými 
nejvýraznějšími zápisy do kontextu české literatury pravděpodobně 
zůstanou Půlnoční běžci, případně Sen na konci rána, nutno uznat, 
že jeho Andělé & Démoni (1996) představují přinejmenším solidně 
zvládnutý pokus o tvůrčí vyrovnání se s novými domácími poměry, 
s poznáváním Nového světa i s věčnou existenciální chandrou, 
akcelerovanou vážným onemocněním a vědomím neodvratně se 
blížícího stáří.
Už z knižní prvotiny Petra Šabacha (1951) - povídkové sbírky Jak 
potopit Austrálii (1986) bylo zřejmé, že se znovu objevil autor 
prodlužující v české literatuře velmi produktivní tradici tzv. 
hospodského vyprávění, hospodských historek. Jeho prózy, úspěšně 
sugerující dojem spontánního vypravěčství, mají spád, komické 
ladění (s tragickým podmalováním), významná je pro ně tematická 
i kompoziční inspirace anekdotami. Základním námětovým zdrojem 
jsou pro Petra Šabacha návraty do dětství a dospívání: v debutu 
to byla zejména povídka Šakalí léta, podle níž byl natočen 
filmový muzikál a která dala jméno i dalšímu souboru 
spisovatelových próz z roku 1993. Šabachovy Babičky (1998) 
v mnohém připomínají Vieweghova Báječná léta pod psa (groteskně 
pojaté líčení protagonistových osudů od narození po konec 
komunistického režimu), jsou však o něco přímočařejší 
a zemitější. /Téměř současně se Šabachovou dosud poslední knihou 
byl vydán Hrdý Budžes od Ireny Douskové (1964) nahlížející 
"normalizační" čas rovněž z dětské perspektivy. Po pajánovitém 
opěvování tohoto období režimními přisluhovači, po pokusech o 
aktuální společenskou kritiku v rámci daných možností od 
některých dalších autorů z oficiálního komunikačního okruhu a po 
disidentském pojetí, akcentujícím především absurditu a ponurost 
posrpnových časů, tak v devadesátých letech vykrystalizoval 
přístup soustřeďující se na tragikomické rysy života za "totáče" 
a využívající při jeho ztvárnění hlavně groteskní nadsázku. 
V dané souvislosti lze připomenout také novelu Haliny Pawlowské 
Díky za každé nové ráno z roku 1994.
V Putování mořského koně (poprvé v knize Šakalí léta, 1993) 
a v novele Hovno hoří (1994) směřuje Petr Šabach pomocí historek 
a příhod především z partnerského, manželského, ale i všelikého 
jiného vzájemného stýkání ženského a mužského principu 
k vystižení rozdílů mezi nimi, k pojmenování příčin vzájemného 
permanentního přitahování i dráždění. Zážitky otce na "mateřské" 
(Putování...) zachycují mj., jak snadno mužská bohorovnost 
podléhá sunarovému a plenkovému kolotoči a mění se v přepjaté 
očekávání jakéhokoliv vybočení z oné karuselové dráhy, třeba 
v podobě manželčina návratu z práce.
Zvláštní problém Františka S. (1996) zaujímá v Šabachově tvorbě 
výlučné postavení z toho důvodu, že v příběhu pacienta z léčebny 
pro choromyslné ustupuje humor poněkud do pozadí a varovná 
reflexe stavu dnešní civilizace, obsažená také v autorově 
"komiksové" próze Zumf (součást Šakalích let, 1993), představuje 
vlastně další ze současných aktualizací mesiášské legendy (viz 
Berková, Komárek, Topol).
Z textů šířených během "normalizace" v samizdatovém a exilovém 
komunikačním okruhu se o propojení náročnější a čtenářsky 
přitažlivé literatury snažili také Pavel Kohout a Ivan Klíma, 
kteří patřili před listopadem 1989 i k často překládaným českým 
autorům. Fakt, že jejich současná prozaická tvorba je ovšem 
o poznání vlažněji přijímána domácími kritiky i čtenáři nežli 
těmi zahraničními, sice ještě nemusí vypovídat o kvalitě samotné 
tvorby, ale vše nasvědčuje tomu, že ani Kohoutovy romány Sněžím 
(německy 1992, 1993) a Hvězdná hodina vrahů (1995) ani Klímovo 
Čekání na tmu, čekání na světlo (1993) vskutku nijak výrazně 
neobohatily kontexty jejich vlastního díla, natož pak literaturu 
národní.
Historické prózy
Ačkoliv byly opakovaně prezentovány názory, že v současnosti 
prochází historická próza útlumovou fází (Haman: 1996b, Dokoupil: 
1997), nelze tvrdit, že by tato tradičně velmi úrodná oblast 
české literatury nenabízela v devadesátých letech nic 
zaznamenáníhodného. Je sice zřejmé, že jí kvantitativně dominuje 
čtivo využívající minulé časy jako atraktivní kulisy 
sladkobolných lovestories, přisuzovaných historicky doložitelným 
osobnostem i zcela smyšleným postavám /Ludmila Vaňková (1927): 
Orel a had, 1990; Od trůnu dál, Roky před úsvitem, obojí 1993; 
aj. aj./, stejně tak ovšem platí, že bylo vydáno nejedno dílo 
úspěšně se snažící o korigování a doplňování ideologicky 
zkresleného obrazu národních dějin, případně objevující i nové 
možnosti ve ztvárnění historických námětů. K těm prvním patří 
například Smrt svatého Vojtěcha (1993) od Vladimíra Körnera 
(1939), připomínající mj., že konstituování českého státu je 
spojeno s vyvražděním Slavníkovců a s bratrovraždou. 
Komplikovanost soužití Čechů a Němců na našem území nezaujatě 
a umělecky objevně přiblížil román Cejch (1992) od Zdeňka Šmída 
(1937), podobného tematického zaměření jsou i dvě novely Václava 
Vokolka vydané ve svazku Pátým pádem (1996).
Vlastní literárněhistorický model národního obrození (Znamení 
zrodu, 1983, rozšíř. 1995) doplnil literární badatel a spisovatel 
Vladimír Macura (1946--1999) netradiční beletristickou tetralogií 
Ten, který bude (1999). Její jednotlivé díly vycházely nejprve 
samostatně a byly koncipovány v žánrech příznačných pro 
obrozenskou dobu: Informátor (1992) jako novela, Komandant 
(1994) se skládá ze živých obrazů, Guvernantka (1998) má podobu 
elegie, Medikus (jen ve společném vydání 1999) zase pamětí. Sám 
Macura své psaní charakterizoval jako psaní v mezerách mezi 
dokumenty s využitím tzv. metody samorostu. Neznamenalo to nic 
jiného, než že přísně respektoval doložené dokumenty a fakta, 
jeho fabulace se s nimi nekřížila, ale spojovala historický 
materiál s aktuálními problémy i autopsií, a tímto způsobem je 
jakoby "pootáčela", odhalovala nečekané podoby, významy 
a souvislosti. K demytizaci národního obrození a zároveň ke 
"zlidštění", oživení jeho (učebnicovým pózováním už poněkud 
sošnatých) představitelů (např. J. V. Friče, F. L. Čelakovského, 
B. Rajské) přispěla také značná dávka ironie a již dříve zmíněné 
hravosti: Například titul cyklu Ten, který bude není jen 
víceslovným rozvedením názvu Amerlingova projektu obrozenského 
vzdělávacího a vědeckého centra Budeč, ale je to také začátek 
rozpočitadla, které postupně vyvolává na scénu protagonisty 
každého ze čtyř dílů.
Ačkoliv má podstatná část díla Josefa Škvoreckého (1924) výrazně 
autobiografický základ a tvůrcovo alter ego Dannyho Smiřického 
jako by nezajímalo nic jiného než jazz a holky, podávají Zbabělci 
(1958, přeprac. 1964), Tankový prapor (1971 ex, 1990, 1998 
přeprac.), Mirákl (1972 ex, 1991) aj. texty velmi konkrétní 
a výstižné svědectví o vývoji československé (české) společnosti 
ve druhé polovině dvacátého století. V průběhu osmdesátých 
a devadesátých let rozšířil J. Škvorecký tvůrčí záběr do 
minulosti a ve stylizované biografii Antonína Dvořáka Scherzo 
capricciosso aneb Veselý sen o Dvořákovi (1984 ex, 1991) 
a v románové rekonstrukci osudů českých přistěhovalců zapojených 
do občanské války Severu proti Jihu Nevěsta z Texasu (1992 ex, 
1993) složil hold Čechům, kteří se zapsali také do dějin 
Spojených států amerických.
Historické prózy patří k čtenářsky nejvyhledávanějším žánrům. 
Tuto známou pravdu respektuje také Maxi Marysko (1946). Dcera 
Hrabalova přítele hudebníka a básníka Karla Maryska však stejnou 
měrou akcentuje i kultivovanou formu a psychologickou 
věrohodnost. A její dumasovsky laděné příběhy (Cesta růžových 
kurýrů, Milý Danieli..., obojí 1993, Císařský lov, 1994) 
vnímatele permanentně upozorňují, že se nevyplácí dělat si iluze 
o minulosti, ale ani o současnosti, prostě o ničem...
Rodové ságy a kroniky
Za zvláštní typ historické prózy možno považovat rodové kroniky 
či ságy, v nichž návrat k rodovým kořenům (jejich hledání) 
autorům umožňuje jednak postihnout cestu, vývoj společnosti 
k jejímu současnému stavu a přispívá k nalézání osobní identity, 
jednak umožňuje reflektovat základní otázky lidské existence. To 
vše přináší rovněž složitě strukturovaný a dosud patrně ne plně 
doceněný román Josefa Jedličky (1927--1990) Krev není voda 
(1991) - dílo skutečné celoživotní lidské i tvůrčí bilance.
Ovšem rodové historie lákají též mnohem mladší autory. Jedním 
z nich je Jan Vrak (vl. jm. Tomáš Koudela, 1967), jenž se navíc 
zaměřil i na spjatost člověka, jeho osudů s krajem a obyčejnými 
věcmi, které nás na životní pouti doprovázejí a mnohdy se na 
podobě (kvalitě) života (stejně jako přisouzené či vybrané místo, 
krajina) výrazně podepisují. Komplikovaně vystvěnou výpovědí, 
psanou v několika jazycích a úrovních (hlavní vypravěčský proud, 
rozsáhlé poznámky pod čarou, závěrečné přípisky...), touto 
spletitou genealogickou rekonstrukcí situovanou především do 
Slezska - čili místa dlouhodobého střetávání a vzájemného 
ovlivňování polského, germánského a českého (moravského) živlu, 
stále zaznívá osnovní otázka: Kdo (nebo co) permanentně staví 
lidi proti sobě, na různé strany konfliktů, třebaže pocházejí 
z jednoho kraje, místa, dokonce rodiny? /Mimochodem - ve výsledné 
podobě Obyčejných věcí se dosti výrazně promítla skutečnost, že 
při jejich psaní autor využíval možností výpočetní techniky, a to 
nejen ke grafickému ozvláštnění textu. Nepochybně jde o projev 
širšího trendu nárůstu ovlivňování literární tvorby (computerový 
původ, byť v mnohem menší míře, je patrný třeba také v Chaunově 
Deníku) a hlavně literární komunikace (internetové časopisy, 
workshopy, chaty...) moderními informačními technologiemi.
Na zdroj mezilidského zla, nenávisti a ukrutenství se podobně 
jako Jan Vrak táže rovněž Jiří Drašnar (1948) ve fragmentární 
rodové sáze O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu 
(1996), lokalizované do středoevropského prostoru a časově 
ohraničené počátekem novověku a současností. Autor, který 
emigroval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let do USA 
a debutoval pozoruhodným románem Desperádos informačního věku 
(1992), se ve své druhé próze pokusil o zásadní sociálně 
historickou analýzu vztahu moci a peněz, moci a umění, jedince 
a mas, příčin revolucí, role intelektuálů v těchto převratech... 
V Drašnarově pojetí tvoří podstatnou složku zmíněné analýzy 
naturalisticky surový výčet a popis hrůz, jaké jsou si lidé 
schopni navzájem provádět. Samotný závěr a jemu předcházející 
filozofický traktát, do něhož jsou drastické příběhy přetaveny, 
vyznívají silně skepticky, autor se jednoznačně distancuje od 
probouzení veškerých iluzí a dosavadními zkušenostmi 
nepodložitelných optimistických perspektiv. Próza je napsána 
dynamicky, kondenzovaným, vypjatě expresivním jazykem, 
souznějícím s drásavým obsahem výpovědi.
U  knih J. Jedličky a J. Vraka nelze přehlédnout jejich těsnou 
provázanost s žánrem osobních vzpomínek a pamětí, ovšem v případě 
Drašnarova románu je případné personální pouto k líčeným dějům 
a zachycovaným událostem i postavám potlačeno. Pozici nezaujatého 
zaznamenavatele autor opouští až v samotném závěru tvořeném 
tázacími zájmény a citoslovci údivu.
Intimní sepětí s osudy předků, jejichž evokace vede mj. k otázkám 
kontinuity a přetržitosti společenského vývoje, je zase zjevné v 
Kursu potápění (1998) od Jany Červenkové (1939). Spisovatelka 
a časopisecká redaktorka, která vlastní životní zkušenost 
zužitkovala již např. v prózách Semestr života (1982) nebo Jak 
vypadá nic (1993), se původně do vlastní paměti potápěla s cílem 
vybavit si nezkreslený obraz dětství a dospívání (německá 
okupace, padesátá léta), ale nakonec se noří stále do větších 
hloubek, k životům prarodičů i praprarodičů, a své výlovky 
prezentuje s humorem a smyslem pro unikátní i všednodenní detail.
Feministické prózy
Ženské autorky sehrávaly v české literatuře nejednou významné 
a nezastupitelné role. V předlistopadové éře to bylo naposledy 
v první polovině osmdesátých let, kdy mladá generace básnířek, 
zčásti jdoucí ve stopách předčasně zesnulé Zuzany Trojanové 
a představovaná např. Zdenou Bratršovskou, Lenkou Chytilovou, 
Dagmar Sedlickou, Jiřinou Salaquardovou, Jitkou Stehlíkovou ad., 
výrazně promlouvala do podoby soudobé české poezie. Jedno z tehdy 
společensky i literárně frekventovaných témat, které rezonovalo 
také v některých textech připomenutých autorek, byl problém 
zrovnoprávnění ženy v sociálních i privátních vztazích.
V průběhu devadesátých let se však i u nás přestává hovořit 
a psát o ženské emancipaci a stále zřetelněji se prosazuje 
feminismus, a to v nejrůznějších úrovních, kontextech a pojetích. 
Jeho filozofickými, sociologickými i literárními projevy se mj. 
zabývá Nadace Gender Studies, vzniklá v roce 1991 pod patronací 
Jiřiny Šiklové, redakce řady časopisů připravují monotematická 
čísla zaměřená na ženskou a feministickou problematiku 
(Filosofický časopis, Iniciály, Labyrint, Prostor, Sociologický 
časopis, Tvar...), od roku 1993 vychází slovensko-český 
feministický časopis Aspekt a také bilingvální kulturní revue 
Jedním okem/ One Eye Open.
V duchu radikálního feminismu, přisuzujícímu původ veškerého zla 
v lidské společnosti i historii dominantní pozici soupeřivého 
a uzurpátorsky bezohledného mužského principu, se představila 
v knize Mstivá kantiléna (1992) právnička Carola Biedermannová 
(1947). Tento provokující ironický pamflet proti mužské lenosti a 
nadvládě s razancí, nadsázkou a snahou o humorný nadhled bourá 
maskulinní mýty a tabu, které nahrazuje mýty a alegoriemi 
feministickými. Jestliže v kritickém ohlasu Mstivé kantilény šlo 
velmi snadno rozlišit, zda autorem recenze je muž, nebo žena, tak 
reakce na následující knihy (Těžký život Kašparovy krávy, 1994; 
Lítostivá kantiléna, 1995) se už víceméně shodovaly 
v konstatováních o slovesném neumětelství Biedermannové, její 
přepjaté samolibosti a nedostatku soudnosti a vtipu.
Poněkud umírněnější, nicméně stále bojovnou feministkou se jeví 
Eva Hauserová (1954), která feministické názory prezentovala se 
sci-fi kulisami v novele Cvokyně (1992) a v esejích Na koštěti se 
dá i lítat (1995). Na razanci, afektivnosti, sebevědomí, ale i ve 
zkreslenosti argumentů přidala v knize Jsi přece ženská... 
(1998).
Ženy o ženách (a pro ženy?)
Typicky feministická protimužská útočnost není přítomna třeba 
v prózách Terezy Boučkové (1957) Indiánský běh (1988 smz, 1991), 
Křepelice (1993) a Když milujete muže (1995), což však neznamená, 
že autorka chová k mužům nekritický obdiv. Spisovatelčiny výhrady 
nejčastěji směřují vůči jejich egoismu a nedostatku 
zodpovědnosti, zraňujícím blízké a hatícím ženám nejednou cestu 
ke štěstí a spokojenosti. Pro Boučkovou se stal typický lapidární 
výraz a útržkovité variace na téma, v čem pro ženu spočívá štěstí 
a pocit naplnění, a proč jen tak málo žen může obojí nalézt 
a prožít.
Příbuzná témata i stručné až gnómické vyjadřování včetně členění 
do krátkých textových úseků jsou typické také pro knihy Haliny 
Pawlowské (1955) Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993), Proč 
jsem se neoběsila (1994) Ať zešílí láskou (1995), Hroši nepláčou 
(1996), Jak být šťastný. Dvanáct nemorálních rad (1996), 
Charakter mlčel a mluvilo tělo (1997), Dá-li pánbůh zdraví, 
i hříchy budou (1998). Na zvýšené popularitě textů H. Pawlowské 
se nepochybně podílí její vypravěčský temperament, umění výrazné 
pointy, převládající humorné pojetí, ale i jistý hedonismus 
a estrádovitost. Zvláštní místo v dosavadní tvorbě této 
scenáristky, časopisecké šéfredaktorky a televizní moderátorky 
zaujímá již dříve zmíněná autobiografická próza Díky za každé 
nové ráno (1994), kde kromě osobních traumat z hledání a ztrácení 
partnerů vypravěčka tragikomickým způsobem zprostředkovává svou 
cestu ke studiu a tvůrčí seberealizaci, komplikovanou 
"normalizačními" praktikami vůči nedostatečně loajálním nebo 
kádrově "problematickým". Skutečnost, že její příbuzní žijí jak 
v Německu, tak na Ukrajině, jí umožňuje rovněž srovnávat 
"západní" a "východní" životní způsoby a relativizovat řadu 
předsudků a povýšeneckých postojů.
Většina knih dosud uvedených autorek není určena výhradně pro 
ženy a jejich společné reflektování v oddíle feministické prózy 
nebo v následujícím bloku nemá nijaké hodnotově hierarchizující 
významy a v žádném případě není výrazem apriorní diskvalifikace 
typu ženská literatura =červená knihovna. Nicméně převládající 
tematická orientace sledovaných próz (problémy spojené 
s postavením a možnostmi seberealizace žen v současné 
společnosti, rodině, partnerství...) a zvýšená emfatičnost podání 
dotyčných námětů jsou objektivně prokazatelné, stejně jako 
skutečnost, že jde o díla čtená (a ceněná) zase hlavně ženami.
Ženské čtenářky oslovují o poznání intenzivněji rovněž prózy 
Lenky Procházkové (1951), která už od osmdesátých letech, kdy 
byly její milostné příběhy šířeny v samizdatovém a exilovém 
komunikačním okruhu (Růžová dáma, Přijeď ochutnat, Oční kapky, 
Smolná kniha ad.), usiluje překračovat (například erotickou 
otevřeností, odkazy k antickým bájím, komentováním psaní...) 
rámec konvenční četby. Jak dokládá i povídkový soubor Zvrhlé dny 
(1995), nejde ovšem o přesahy zásadní.
Ale to "'pravé' ženské psaní," alespoň jak ho charakterizovala 
Tereza Brdečková, "emocionální a zároveň podané chladně 
a z odstupu, je obvykle sebevražedné," (1997) tudíž nelze 
očekávat, že by bylo nějak obzvlášť rozšířené. K jeho vyznavačkám 
nepochybně patří Iva Pekárková (1963), disponovaná dobrodružnou 
povahou a tomu odpovídajícími životními zkušenostmi (číšnice v 
Bostonu, taxikářka v New Yorku, pracovnice v utečeneckých 
táborech atp.). Její prózy Péra a perutě (1989 ex, 1992), Kulatý 
svět (1993), Dej mi ty prachy (1996) ad. zaujmou v první řadě 
razancí a otevřeností, s níž pojednávají o nejrůznějších tabu, 
zejm. erotických, aniž by ztrácely na svébytné ženskosti. Knihy 
I. Pekárkové v mnohém rezonují s feminismem, ale zároveň ho 
přesahují například pozorností k životním podmínkám a možnostem 
nejrůznějších minorit národnostních, sociálních, náboženských... 
Pro Pekárkovou (její postavy) je příznačná stálá touha po osobní 
nezávislosti a hlavně úsilí této svobody dosáhnout, schopnost jí 
ledacos obětovat.
Detabuizace erotiky
Zákonitým projevem polistopadových změn byla i detabuizace 
erotiky. Někteří tvůrci, u kterých jsou sexuální problematika 
a erotické motivy traktovány se značnou, až šokující otevřeností, 
už byli zmíněni i v jiných souvislostech (J. Křesadlo, J. 
Drašnar, I. Pekárková), ale na konjunktuře erotické tematiky se 
podílelo mnohem více autorů. Svůdnému lákadlu neodolal ani 
nepochybný spisovatelský mistr, ale také bytostný literární 
manažer Vladimír Páral (1932), když z funkční součásti výpovědi 
o hledání životního naplnění (Kniha rozkoší, smíchu a radosti, 
1992) učinil posléze víceméně jen lepivou vějičku pro neukojené 
čtenáře (Playgirls I, II, 1994). Podobně si počínali též další 
(kupříkladu Jan Kostrhun, 1942, Balada o panence, 1993; Iva 
Hercíková, 1935, Hester aneb O čem ženy sní, 1995; Vášeň, 1998), 
kterým sex posloužil především jako přímočarý a zaručený 
prostředek atraktivizace zmíněných textů. Dobové poměry vcelku 
výstižně ilustruje i skutečnost, že několik začínajících 
publicistek (za všechny Barbara Nesvadbová, 1975, Sissy Simons, 
vl. jm. Jana Mandelíčková, 1974) se rozhodlo dosáhnout 
literárního úspěchu také pomocí skandalózního efektu vyvolávaného 
minimalizací zábran při prezentování sexu - viz knihy Všichni 
jste prasata (1996) Válka krys (1996, obě S. S.), Řízkaři (1997) 
a Bestiář (1999, obě B. N.) demonstrovaly především absenci 
jakýchkoliv zábran při prezentování sexu.
Komercionalizace literatury
Zákony trhu si po listopadu 1989 podmanily do značné míry i svět 
literatury. Za jeden z projevů této skutečnosti možno považovat 
záplavu nejrůznějších edicí populárního čtiva. Jeho největším 
tuzemským producentem se stalo nakladatelství Ivo Železný, s nímž 
v dané souvislosti pod nejrůznějšími pseudonymy přistoupilo na 
spolupráci mnoho významných českých literátů (mezi jinými Josef 
Frais, Jan Křesadlo, Ivan Wernisch...). Osvědčeným prostředkem 
v zápolení o čtenáře je popová beletrizace historických látek, 
jak dokládá již vzpomínaná Ludmila Vaňková nebo její následovnice 
Vlasta Brtníková (1951, Velká královna - Kleopatra, 1995).
Někteří spisovatelé pak používají k upoutání čtenářské pozornosti 
nejen postupy běžné v této oblasti, ale také nevybíravou (místy 
až pamfletickou) kritiku polistopadových poměrů a praktik. Patří 
k nim Zdena Frýbová (1934, Hrůzy lásky a nenávisti, 1991; Mafie 
po listopadu, 1993; Malinkatý kretén, 1993; Polda, 1995), Pavel 
Frýbort (1946, Vekslák 2 a 3, 1993 a 1995), umělecky ambiciózněji 
si počínali Martin Nezval (1960, Anna sekretářka, 1992; 
Obsluhoval jsem prezidentova poradce, 1993; Premiér a jeho parta, 
1994; Štěstí je tady a teď, 1996; Zlatí hoši, 1998) či Pavel 
Verner (1947, Pražské hyeny, 1994).
Sci-fi a fantasy
Masovou oblibu si v osmdesátých létech získala sci-fi literatura. 
Její tehdejší rozmach provázený vznikem fandomu (složeného 
z klubů vyznavačů sci-fi) a nejrůznějších časopisů (fanzinů) se 
v následujícím období sice ukázal být v zásadě náhradní 
aktivitou, nicméně i po listopadu 1989 zůstaly sci-fi knihy mezi 
nejprodávanějšími tituly. Přesto, že se některé postupy sci-fi 
literatury (zejména práce s časem a prostorem nebo nereálnými 
kulisami) stále častěji objevují i za jejími "hranicemi", a přes 
veškerou snahu sci-fi vyznavačů se ovšem ani v tomto období 
nepodařilo plně emancipovat jejich tvorbu s tzv. main streamem 
(hlavním proudem beletrie). Naopak spíše dochází k ještě větší 
izolaci pomyslného sci-fi ghetta, jelikož například kritická 
reflexe sci-fi se oproti dřívějšku uskutečňuje téměř výlučně na 
stránkách SF časopisů.
S novou sci-fi tvorbou neprorazil mimo okruh fanoušků sci-fi ani 
Ondřej Neff (1945), kterému v tomto směru nebylo mnoho platné ani 
uznání provázející jeho dřívější non SF publikace (Klukoviny 
a tátoviny, Večery u krbu atd.). Neffova trilogie Milénium 
(1992, 1994, 1995) patří k vrcholům SF literatury a podobně jako 
knihy Josefa Pecinovského (1946) Abbey Road (1991) a Jaroslava 
Velinského (1932) Engerlingové (1995) svými kvalitami přesahuje 
její rámec. Nositeli nových impulsů a trendů jsou v SF oblasti 
například Jan "Jam" Oščádal (1949, Bratři, 1995) nebo Jaroslav 
Mostecký (1963, Jdi a přines hlavu krále, 1995). Přitom Mostecký 
může posloužit také jako příklad stále běžnějšího komerčního 
triku nakladatelů a spisovatelů, totiž prodávání české tvorby pod 
anglickými jmény (v daném případě Jeremy Shackleton).
Velmi módní se v devadesátých letech stala i v české literatuře 
fantasy literatura, která před scientistickými (vědeckými) prvky 
a racionálním přístupem preferuje romantickou citovost, mytologii 
a "hru na hrdiny". K jejím čelným představitelům patří autorky 
Vilma Kadlečková (1971, Na pomezí Eternaalu, 1990; Meče Lorgan, 
1992) a Veronika Válková (1970), publikující pod pseudonymem Adam 
Andres (Wetemaa, 1993).
Reflexivní prózy
Kritická reflexe, skepse je vlastní Lubomíru Martínkovi (1954), 
ovšem její zacílení i prezentace jsou typologicky odlišné od 
Nezvalových či Vernerových próz zmiňovaných v předchozí části. 
Introvert žijící od konce sedmdesátých let v Paříži zkoumá svět 
z pozice nezařaditelného a nezakotveného jedince. Martínek své 
texty úmyslně tříští, potlačuje epickou linku a nakonec jemu 
(i čtenáři) zůstávají úvahy, postřehy, myšlenky, jejich útržky... 
Nejčastěji se týkají odchodů a návratů, života v exilu (cizím 
prostředí), problémů literatury a moderního umění, ale hlavně 
svobody a smyslu (iluzivnosti smyslu) lidského konání.
V současné české próze je velmi častý motiv cesty. Ústřední 
postavení mu ve svých dílech přisoudili například Michal Ajvaz 
(Druhé město, Tyrkysový orel), Iva Pekárková (Kulatý svět), 
Jáchym Topol (Sestra), Michal Viewegh (Účastníci zájezdu), 
z dosud nejmenovaných Roman Ludva (1966) Žena sedmi klíčů (1997) 
a Ivan Matoušek (1948) Ego (1998). Jednou je to cesta za snem či 
tajemstvím, podruhé cesta směřující za poznáním světa (či sebe 
samého), jindy jde vlastně o útěk. Martínkovi (jeho postavám) se 
věčné cestování stává dobrovolným údělem, ale i obsesí, nekonečné 
putování za beznadějí ústí v katarzní vědomí: teprve ztráta 
jakýchkoliv iluzí může člověka přiblížit ke skutečné svobodě (Mys 
dobré beznaděje, 1994; Nomad's Land, 1994; Palimpsest, 1996...).
Esejistické vyjadřování, k němuž se Lubomír Martínek postupně 
propracoval, je vlastní také Václavu Jamkovi (1949). Konfesijní 
výpověď Krkavčí múza (1992) se jazykově vysoce kultivovaným 
a erudovaným způsobem zabývá především otázkami spojenými 
s existencí literatury, jejím posláním, možnostmi, ale rovněž 
vztahem fašismu a liberalismu, učitele a žáka, fenoménem veřejné 
řeči, touhy, jinakosti, solitérství...
Objevy a naděje
Jak už bylo naznačeno, příliv nových autorských jmen do české 
literatury byl v devadesátých letech opravdu hojný. O poznání 
více bylo autorských vyznavačů a pokušitelů poezie a je také 
pravda, že mnohým adeptům (ať už básnictví, nebo prozatérství) po 
zásluze připadne role neobjevených či zapomenutých. Nicméně stále 
zůstává dost takových, které možno právem označit za 
beletristické objevy (naděje) devadesátých let. Několik z nich 
lze dokonce považovat již za skutečné (byť někdy i kontroverzně 
přijímané) tvůrčí osobnosti a bylo zde o nich pojednáno při 
různých příležitostech a v různých kontextech (J. Drašnar, D. 
Hodrová, M. Marysko, M. Viewegh...)
Dosud ovšem nebyl zmíněn Hnát Daněk (vl. jm. Jiří Daněk, 1959), 
který mj. vydal generační román o těch, kteří dospívali v čase 
"normalizace". Jeho černočerná výpověď prostředkující tragické 
osudy několika spolužáků porubského gymnázia se jmenuje Až budeme 
velcí (1996) a kromě silně depresivní atmosféry se vyznačuje 
expresivním jazykem, plným neologismů, pravopisných i skladebných 
schválností, umocňujícím naléhavost a sugestivitu díla. 
Kontrastním žánrovým ztvárněním se vyznačuje Daňkova próza Bratři 
bez trika (1998). Příběh o tom, kterak tři mladí muži, nemajíce 
pracovního zařazení, založili počátkem devadesátých let v jednom 
moravském okresním městě první ženichovinec, je čistokrevnou 
groteskou s důsledně fraškovitým finále. Jazykové experimentování 
bylo v zájmu dynamiky poněkud omezeno, smysl pro naprosto přesný 
dobový a místní detail zůstal, ironií a sarkasmem rozhodně nebylo 
šetřeno.
Ironií a sarkasmem, tentokrát na adresu všech, kdo se 
v polistopadovém čase pohybovali v knižním světě (včetně 
knihkupců), nešetřil ani majitel a jediný zaměstnanec Krásného 
nakladatelství Bohuslav Vaněk Úvalský (vl. jm. Bohuslav Vaněk, 
1970) ve svém "hubotřasném románu" Poslední bourbon (1996), 
napsaném s jazykovou invencí, hravostí i nadsázkou. Díky 
klíčovosti textu (za postavami lze identifikovat konkrétní reálné 
vzory) ho možno číst i jako poněkud rozjíveného, ale v zásadě 
velmi výstižného průvodce světem soudobých začínajících literátů.
Opakovanou zmínku o vysokém počtu nových autorů by bylo záhodno 
v samotném závěru konkretizovat: každý týden uplynulé dekády 
přinesl v průměru dva debuty, což znamená, že v devadesátých 
létech se s vlastními knižními publikacemi představilo přibližně 
tisíc literárních noviců. Talentů, jak už bylo rovněž 
konstatováno, bylo mezi nimi samozřejmě mnohem méně, ale i fakt, 
že někteří z evidentně nadaných prozaiků byli dosud vzpomenuti 
jen letmo (Roman Ludva) nebo vůbec (Václav Kahuda, vl. jm. Petr 
Kratochvíl, 1965; Petr Ulrych, 1965) svědčí o tom, že česká próza 
(literatura) má i na prahu třetího tisíciletí stále co nabídnout, 
třebaže její společenské renomé evidentně pokleslo. S rozvojem 
informačních technologií se ovšem objevily i nové možnosti 
literární tvorby a komunikace. Nakolik je autoři využijí, nelze 
seriozně odhadnout, podobně jako to, zda snižování literární 
prestiže je záležitostí dočasnou či trvalou. Obojí koneckonců ani 
není cílem tohoto materiálu. Tím bylo poskytnout základní 
orientaci v české próze devadesátých let dvacátého století. Do 
jaké míry se tento záměr podařilo naplnit, už nejlépe posoudí, 
jako vždy v podobných případech, uživatelská praxe.
Literatura
BRDEČKOVÁ, Tereza
1997 "Autorka a její postava", Labyrint revue VII, 1997, č. 1--2, str. 4
DOKOUPIL, Blahoslav
1997 "Historická próza v roce nula", in Česká a slovenská literatura dnes. Sborník referátů z literárněvědné konference 39. Bezručovy Opavy (16.-18. 9. 1996) (Praha - Opava: Ústav pro českou literatur AV ČR - Slezská univerzita), str. 68--70
FIŠER, Zbyněk
1995 "Světy a zásvětí současné české prózy", Host XI, 1995, č. 2, str. 71--81
HAMAN, Aleš
1995 "Česká beletrie 1990--95", Literární noviny VI, 1995, č. 21, str. 4--5
1996a "Dokument a fantasma, dvě krajnosti současné české prózy", Literární noviny VII, 1996, č. 29, str. 7, přetištěno in O české a švédské literatuře. Referáty ze semináře českých a slovenských spisovatelů (Stockholm: Nadace Charty 77, 1996), str. 31--36
1996b "Próza 1995" in Český literární almanach 1996 (Praha: Nakl. Dagmar Šmolíková a nakl. Litera), str. 47--49
1996c "O dnešní próze", Nové knihy 36, 1996, č. 23, str. 1
1997a "Literární program, nebo osobní poetika?" Literární noviny VIII, 1997, č. 37, str. 5
1997b "Mýtus, umění, život", Literární noviny VIII, 1997, č. 49, str. 7
1998 "Ejhle, kyvadlo stylizace opisuje krajní polohy" Nové knihy 38, 1998, č. 15, str. 12
HODROVÁ, Daniela
1994 Místa s tajemstvím. Kapitoly z literární topologie (Praha: KLP)
HOLÝ, Jiří
1995 Problémy nové české epiky B. m. d. [Praha: 1995] (Ústav pro českou literaturu)
HOFFMANNOVÁ, Jana
1995 "Paradoxy deníkové a memoárové literaruty", Tvar VI, 1995, č. 20, str. 1 a 4
CHROMIAKOVÁ, Eva
1998 Cesty současné české literatury (Nad prózami Michala Ajvaze, Jiřího Kratochvila a Michala Viewegha) (Olomouc: Filozofická fakulta UP, diplomová práce)
CHVATÍK, Květoslav
1993 "Pohled na českou poválečnou prózu", Tvar IV, 1993, č. 49--50, str. 1--5
1997 "Román a mýtus", Literární noviny VIII, 1997, č. 45, str. 5
JANOUŠEK, Pavel
1990 "Time-out aneb Zhroucená tradice", Tvar I, 1990, č. 43, str. 1 a 4--5
1996 "Proměny literární atmosféry v době polistopadové aneb Kusejr", Tvar VII, 1996, č. 18, str. 10--11, přetištěno in Česká a slovenská literatura dnes. Sborník referátů z literárněvědné konference 39. Bezručovy Opavy 16.-18. 9. 1996 (Praha--Opava: Ústav pro českou literaturu AV ČR--Slezská univerzita, 1948), str. 18--23
JUNGMANN, Milan
1993 "Kudy kam z chaosu", Literární noviny IV, 1993, č. 4, str. 7, přetištěno in M. J. V obklíčení příběhů (Brno: Atlantis, 1997), str. 124--130
1996a "Několik poznámek k současné literatuře", Literární noviny VII, 1996, č. 16, str. 7, přetištěno jako "Nesoustavné glosy nad současnou literaturou", in O české a švédské literatuře. Referáty ze semináře českých a slovenských spisovatelů (Stockholm: Nadace Charty 77, 1996), str. 6--10
1996b "Česká próza v pohybu", Tvar VII, 1996, č. 17, str. 4--5
1997 V obklíčení příběhů (Brno: Atlantis)
KRATOCHVIL, Jiří
1992 "Obnovení chaosu v české literatuře", Literární noviny III, 
1992, č. 47, str. 5, přetištěno in J. K. Příběhy příběhů (Brno: Atlantis, 1995), str. 79--84
1995 Příběhy příběhů (Brno: Atlantis)
1997 "Nový čas příběhů", Literární noviny VIII, 1997, č. 33, str. 1 a 7
1998 "Na hranici mezi nebem a zemí", Literární noviny IX, 1998, č. 4, str. 1 a 10
MAINX, OSKAR
1996 Nejmladší česká próza. 1. a 2. díl (Ostrava: Scholaforum)
NOVOTNÝ, Vladimír
1995 Nová česká literatura I. (1990--1995) Próza -- poezie (České 
Budějovice: Pedagogické centrum v Českých Budějovicích)
1997 Literární kritiky. Bohemica (Praha - Nové Město: B. n.) /Vl. nákl./
PECHAR, Jiří
1993 "Protiiluzivní tendence současné prózy", Literární noviny IV, 1993, č. 38, str. 6--7
1996 "Smysl života a smysl literatury", Literární noviny VII, 
1996, č. 5, str. 5
PEŇÁS, Jiří
1996 "Literatura, které se říká 'postmoderní'", in O české a švédské literatuře. Referáty ze semináře českých a slovenských spisovatelů (Stockholm: Nadace Charty 77, 1996), str. 14--19
PETŘÍČEK, Miroslav
1993 "Normalizace, jaké je třeba", Literární noviny IV, 1993, č. 51--52, str. 11
POHANKOVÁ, Karin
1996 "Směřování mladé generace v mladé próze osmdesátých let", 
Česká literatura 44, 1996, č. 2, str. 181--187
PUTNA, C. Martin
1994 My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky (Praha: Herrmann & synové)
SVOZIL, Bohumil
1995 Próza obrazná i věcná (Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky)
ŠPIRIT, Michael
1996 "Výpovědi, které měly zůstat utajeny", Kritická Příloha Revolver Revue II, 1996, č. 4, str. 68--72
ŠTOLBA, Jan
1997a "Nové mýty?", Literární noviny VIII, 1997, č. 37, str. 6
1997b "Ještě k mýtům", Literární noviny VIII, 1997, č. 49, str. 7
WERNISCH, Ivan
1995a "Knihy, které zbyly", Literární noviny VI, 1995, č. 26, str. 7
1995b "Knihy, které zbyly", Literární noviny VI, 1995, č. 33, str. 6--7
1995c "Knihy, které zbyly III", Literární noviny VI, 1995, č. 41, str. 6
1996a "Knihy, které zbyly (IV)", Literární noviny VII, 1996, č. 2, str. 5
1996b "Knihy, které zbyly (V)", Literární noviny VII, 1996, č. 10, str. 6
1996c "Knihy, které zbyly (VI)", Literární noviny VII, 1996, č. 18, str. 6
1996d "Knihy, které zbyly (VII)," Literární noviny VII, 1996, č. 31, str. 7
1996e "Knihy, které zbyly", Literární noviny VII, 1996, č. 44, str. 7
1997 "Knihy, které zbyly (IX)" Literární noviny VIII, 1997, č. 17, str. 7
1998 "Knihy, které zbyly (X)" Literární noviny IX, 1998, č. 17, str. 7
Slovníkové a encyklopedické příručky
ADAMOVIČ, Ivan 
Slovník české literární fantastiky a science fiction (Úvodní 
studie Ondřej Neff, předmluva Richard Knot, Studie o exilové SF 
Jaroslav Olša jr.) (Praha: Vydavatelství a nakladatelství R3, 
1995)
BENÝŠKOVÁ, Jarmila, VÍCH, František
Literární Hradec Králové (Hradec Králové: Okresní knihovna 
v Hradci Králové, 1994)
Encyklopedie literatury science fiction (Sest. Ondřej Neff, 
Jaroslav Olša, jr.) (Praha: H & H, 1995)
Kdo je kdo Obec spisovatelů (Red. Vladimír Novák) (Praha: Obec 
spisovatelů v nakl. Modrý jezdec, 1996)
Kdo je kdo v české a slovenské science fiction (Sest. Pavel 
Kosatík, Zdeněk Rampas a kol.) (Praha: Kdo je kdo, Nová vlna, 1994)
KUBÍKOVÁ, Pavlína -- KOTYK, Petr
Čeští spisovatelé / Tschechische Schriftsteller (Praha: Ministerstvo kultury, 1999)
Literární průvodce okresu Zlín (Sest. Stanislava Čechová, Tatiana 
Kalinová) (Zlín: Okresní knihovna ve Zlíně, 1994)
MACHALA, Lubomír
Průvodce po nových jménech české poezie a prózy 1990--1995 
(Olomouc: Rubico, 1996)
Malý slovník Uměleckého svazu autorů detektivní a dobrodružné 
literatury (Usp. Bohumil Neumann) (Praha: Pražská vydavatelská 
společnost, b. d.) [1995]
Slovníček současných brněnských spisovatelů (Zprac. Jana Černá) 
(Brno: Knihovna Jiřího Mahena, 1994)
Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 1, A--L, Díl 2, 
M--Ž (Red. Pavel Janoušek a kol.) (Praha: Brána, 1995, 1998)
Slovník Klubu autorů literatury faktu (Red. Jan Halada, Jozef 
Leikert) (Praha: Klub autorů literary faktu s Klubem literatúry 
faktu, 1998)
Slovník spisovatelů západních Čech (Sest. Anna Kůsová) (Plzeň: 
Knihovna města Plzně, 1995)
Slovník zakázaných autorů 1948--1980 (Red. Jiří Brabec a kol.) 
(Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991)
Děkuji Janu Schneiderovi a Jaromíru Slomkovi za poznámky 
a připomínky k rukopisu této práce.
Text vznikl v rámci projektu podporovaného GA ČR pod č. 
405/97/SO 17: Dějiny české literatury po r. 1945.
Proč nemá v ČR tísňové volání jediné, jednotné číslo?
Pan Izák se s čtenáři BL podělil o svojí zkušenost s tísňovým voláním v
České republice. Osobně nemám tak negativní zkušenosti s vlastním
tísňovým voláním jako pan Izák (v mém případě mne šokoval až postup
Policie ČR, na linku 158 jsem se dovolal okamžitě, i když byl hovor
později přerušen chybou operátora a musel jsem volat znovu a pracně se
domáhat spojení zpět na původního operátora, abych nemusel vše
vysvětlovat znovu - moje zklamání bylo v tom, že po ohlášení krádeže
vozidla mi bylo sděleno ať "někdy" problém nahlásím kdesi na místním
oddělení, že na místě žádné pátrání prováděno nebude).
Co mne však překvapuje, je že v ČR dosud nebyl zaveden systém jednoho
čísla tísňového volání, jako tomu je například v Británii (kde je
jednotné číslo tísňového volání 999, které je navíc viditelně uvedeno na
každém telefonu). V rámci mobilních sítí GSM je ve všech zemích postupně
zaváděno jednotné tísňové číslo 123. Proč má občan ve stresové situaci
přemýšlet, zda má volat nejdříve lékařskou pomoc, hasiče, policii nebo
některé ještě speciálnější služby (například při úniku škodlivých
látek), případně která služba má které číslo (je 155 číslo na Policii
nebo hasiče?), navíc proč má ze svých daní platit několik nezávislých
center tísňového volání pro jednotlivé služby.
Některé regiony nebo města již mají do jisté míry implementován
Integrovaný záchranný systém (vím například o Ostravě, nedávno proběhlo
v tisku, že tento systém byl nabízen s podporou našeho státu i do
sousedního Polska), ale jak se existence IZS projeví na komunikaci s
občanem?
Jako občan a plátce daní bych si představoval službu tísňového volání na
jednom čísle (například zmíněném 123), kam by se dalo kdykoliv dovolat,
a to bezplatně ze všech telefonních přístrojů, mobilních sítí a podobně.
Organizace by měly povinnost zajistit tísňové volání na telefonních
přístrojích uvnitř organizace za pobočkovou ústřednou i v případě
blokování hovorů (podmínka připojení pobočkové ústředny do telefonní
sítě). Prodejci telefonních přístrojů by jako součást homologačního
řízení byli povinni viditelně označit číslo tísňového volání na každém
prodaném přístroji. Podmínkou udělení licence všem telekomunikačním
operátorům pak může být zajištění vybavení center tísňových volání
komunikační technikou, tedy pro stát to může znamenat snížení investic
na minimum. Dalším možným zdrojem financování center tísňového volání
jsou pojišťovny, které v rámci snižování rizik a škod mají přirozený
zájem na rychlém řešení všech mimořádných situací a zamezení vzniku
dalších škod.
Prý směřujeme do Evropy, v Evropě to takhle nějak funguje (nebo je moje
Britská zkušenost tak výjimečná?), tak bychom to tak měli i začít dělat
(nebo mít alespoň plán kdy to tak dělat začneme, co pro to musíme
udělat). Mimochodem, velmi dobrý článek o tom jak by měla vypadat
příprava na vstup do EU od Ivana Gabala je zde
(odkaz do Neviditelného psa). Doufám, že každý si dokáže obecné principy
navrhované I.Gabalem promítnout do konkrétních situací, jako například
ve zmíněném případě tísňových volání.
Za syndromem ze Zálivu je možná bakterie
Za zdravotními problémy některých veteránů z války v Perském zálivu možná
stojí podle některých vědců malá bakterie mykoplasma. Ta by mohla být
viníkem přinejmenším některých problémů spojovaných s onemocněním z operace
Pouštní bouře. Oznámil to americký Úřad pro záležitosti veteránů spolu s
ministerstvem obrany, který v této souvislosti provádí dvě rozsáhlé studie. 
Každá další podobná studie ilustruje rozdílný přístup amerického a českého
ministerstva obrany k problémům veteránů ze Zálivu. Zatímco se u nás MO (a
zejména ještě federální) dlouho o problémy veteránů takřka vůbec nezajímalo
a někteří představitelé je dokonce popírali (ilustrující je několikaleté
utajení naměření stopových prvků bojových otravných plynů). Američané
zahájili již brzy po ukončení války rozsáhlé výzkumy a programy, které by
problémy veteránů objasnily. 
Lékem na bakterii je údajně obyčejné antibiotikum používané k léčbě akné.
Američané nyní chtějí zjistit nakolik jsou jejich poznatky správné
experimentem, při němž jedné skupině nemocných veteránů budou podávat
zmíněné antibiotikum a druhé léky bez jakéhokoli účinku. Do pokusu je
zařazeno 450 veteránů, kteří trpí tzv.chronickou multisymptomní nemocí -
kombinací únavy, bolesti a poruch paměti. 
Mykoplasma se vyskytuje uvnitř i na povrchu lidských buněk a je podobná
virům. Antibiotikum s účinnou látkou Doxycycline na bakterii útočí a ničí
ji. "Pozitivní nebo negativní, výsledky budou užitečné komunitě veteránů i
vědcům," uvedl jeden z představitelů programu.
Další údaje o amerických poznatcích o syndromu Války v Zálivu se nacházejí
na
http://www.wramc.amedd.army.mil/departments/gulfwar
Tak jak máme interpretovat Bibli?
Juliana
       Vazeny pane Culiku,
Bible podle vystudovaneho religionisty neni v rozporu s zadnym vedeckym
poznanim, ale par vedcu  bylo upaleno, nez cirkev  k tomuto nazoru dospela. 
Uz zacinam mit ruznych obhajcu Boha plne zuby.  
Pochopila  jsem Bibli tak, jak byla napsana, ale  protoze nemam formalni
nabozenske vzdelani, nazval me doktor theologie neskonalou ignorantkou a
fundamentalistkou. I tak je mozne vest diskusi. Proto bych chtela
vysvetleni. Jak je treba chapat Bibli? Tak, jak ji chapou theologove,
anebo tak, jak byla napsana? 
Problem je v tom, ze toto dilo si muze vysvetlovat kazdy jinak. Podle
Rev. Dr. O. Stehlika neni Bible v rozporu s jakoukoliv vedeckou teorii.
To je trochu zvlastni tvrzeni, protoze vedecke teorie se s postupem doby
meni a tez se navzajem mezi sebou lisi. Je ale lepsi, pokud cirkev
povazuje za prijatelnou jakoukoliv vedeckou teorii, nez kdyz vedecke
poznani odmita.   V minulosti bohuzel zaplatilo dost vedcu svuj nesouhlas
s cirkevnimi dogmaty zivotem. 
Musim se ale priznat, ze uz zacinam mit ruznych siritelu krestanske viry
plne zuby. Na nazorove strance LN jsem se v ruznych casovych obdobich
docetla, ze  liberalni lidska prava
museji byt opustena, pokud jsou v rozporu s evangeliem, ze soukrome
vlastnictvi pochazi od Boha, ze lide jsou neverici proto, ze se s
nabozenstvim neseznamili, nikoliv diky sve svobodne volbe, ze nevira v
Boha vede k amoralnosti. Mlcky jsem trpela, ale kdyz rozsirili obranci
Stvoritele  svoje tvrzeni dokonce i na evoluci, tak uz jsem to
nevydrzela.
Bibli chapu jako mytus, ktery  vyjadruje stupen znalosti zidovskych
kmenu  o svete na prelomu letopoctu. Proto s  ni nelze  zachazet jako s
vedeckym dilem. Ale je mozne dovolavat se mytu v politickych
diskusich?
"Ctete Bibli, tam to vsechno je"
Ke konci sveho textu pise Dr. Stehlik o tom, ze mame hledat pouceni v
minulosti a v Bibli. Doporucuje mytus o prvnich lidech. "Lide
maji pozoruhodnou vlastnost idealisovat si minulost. Delali to
vzdycky...Tahle biblicka legenda o prvnich lidech se stavi proti vsem
vysnenym legendam o zlatem veku a durazne rika, nebylo dobre, nebyl to
zlaty vek.  V minulosti hledejte pouceni, nehledejte tam ale vzor a
ideal. Domnivam se, ze je i pro nas velmi uzitecne a aktualni, kez by to
slyselo a premyslelo o tom tech skoro padesat procent lidi, kteri si dnes
mysli, ze za komunismu bylo lip."
Domnivam se, ze toto pouceni tem "urazenym a ponizenym",
kteri se nedovedou z ruznych duvodu vyrovnat s dnesni dobou, prilis
nepomuze. Treba si v Bibli najdou spise to, ze nespravedlivou vrchnost
neni treba poslouchat. 
Pokud   budou elity (statotvorni intelektualove i cirkev
obhajujici establishment) jenom mentorovat  vsechny ty frustrovane,
urazene a ponizene, a nebudou se je snazit pochopit, muzeme se vsichni
dockat nevitanych vysledku.
.