O špatném vysvědčení
Špatné vysvědčení lze číst dvěma způsoby. Podívat se na špatné známky a odhlásit se ze školy. Anebo být povzbuzen těmi lepšími, a přidat tam, kde se nedaří.
Se zprávou Evropské komise je to stejné. Vedle negativ konstatuje i pozitiva. Třeba že jsme z hlediska vnitřního trhu přijali nejdůležitější směrnice v oblasti volného pohybu zboží, zrušili diskriminační zákon o loteriích, úspěšně postupuje privatizace bank, daří se Komisi pro cenné papíry a do značné míry jsme s unií sladili legislativu týkající se hospodářské soutěže.
Zprávu Evropské komise nemusíme vnímat pouze jako Damoklův meč.
Docela dobře by mohla být podnětem k tomu, aby politici, kteří vnímají vstup do EU jako náš národní zájem, usedli k jednomu stolu. Co tomu brání?
Především myšlení, které včera předvedl šéf poslaneckého klubu Unie svobody Karel Kühnl, když řekl, že vláda se nemůže divit, že ve sněmovně neprosadí zákony, když v ní má pouze třetinu poslanců.
Jinak řečeno nejde o to, jaké potřebujeme zákony, ale o to, kdo je předkládá.
Není tomu nakonec tak, že z chabých výsledků na cestě k EU vládu obviňují politici, kteří jak vládě, tak občanům na té cestě překážejí?
Připomeňme, že kvůli Unii svobody po volbách nevznikla většinová evrooptimistická koaliční vláda sociálních demokratů, KDU-ČSL a Unie svobody, a místo ní máme proevropskou vládu menšinovou, kterou tolerují eurorealisté.
Zpráva z Bruselu není pravá ani levá, je objektivní a užitečná. Problém je v politicích, kteří nejsou schopni ji takto číst. Buďto pro to, že mají vůči unii postoj spíše rezervovaný, anebo u nich nad zájmem spolupracovat na společném úkolu převažují ideologické či osobní zábrany. Pravice prostě o EU pouze mluví a levice je příliš slabá, než aby nás do ní dovedla.
14. října 1999.
