Groznyj: pomalé umírání města bez naděje
Tuto reportáž otiskl ve středu 8. prosince na titulní straně deník Guardian. Jejím autorem je Bruno Stevens, belgický fotograf, který se vrátil z Čečenska v neděli večer.
Přijet do Grozného je jako vrátit se do hrůz v někdejším Bejrútu. Ve městě nestojí snad ani jedna budova - je to město rumiště a rozbitého železa.
Prvním dojmem je, že je město opuštěné. Pak, když se dostanete hlouběji do města, uvědomíte si pomalu, že uprostřed zničeného čečenského hlavního města žije překvapivě velký počet lidí.
Je tam stále asi 20 000 až 30 000 osob. Většinou jsou to staří lidé nebo ženy s dětmi. Etničtí Rusové a Čečenci žijí pospolu bez napětí. Neobviňují se navzájem z utrpení a ani nechovají nenávist proti vojákům: obviňují ruskou vládu. Moskva bombarduje civilisty bez ohledu na jejich národnost.
Všichni, i čečenští bojovníci, vědí, že Rusové dobudou Grozného a že přijde mnoho lidí při tom o život. Obávají se, že budou při bojích usmrceni. Když zaútočili Rusové na město v roce 1996, házeli ruční granáty do sklepů a přísklepních bytů. Ale lidé nemají ani vůli, ani fyzickou schopnost opustit své město.
Žijí v rozbitých činžovních domech a noci tráví ve sklepech, vždy asi třicet lidí najednou, ve snaze se vyhnout bombardování a zimě. Už více než čtrnáct dní je tam pod nulou a má dál sněžit. Nemají plyn na topení, ani nemají vodu.
Je příliš velká zima a je příliš nebezpečno na to, aby se dalo chodit ven, a tak lidé chodí ven, jen když musí, a to vždycky jen na několik minut. Rychle jim docházejí zásoby. Ústřední trh zničila ruská raketa a usmrtila přitom téměř 200 lidí. Stalo se to více než před měsícem a všechno tam stále ještě leží přesně tak, jak to padlo: stánky rozhozené výbuchem do všech stran a roztrhané na zmačkané ostré kusy železa. Je to strašný pohled.
Avšak o několik metrů dál, na křižovatce Leninovy třídy a ulice Míru ještě funguje pár stánků. Obchodníci nemají skoro co prodávat. Nemají skoro žádné čerstvé maso, prodávají trochu zeleniny, několik plechovek a to je v podstatě všechno.
Jeden starý Rus, Sergej, sem šel pěšky na vzdálenost půldruhého kilometru z ruin svého někdejšího bytu. Nemá topení, nemá vodu a v oknech nemá sklo. Šel koupit nudle a zeleninu. Jeho vařičem je kovový kyblík. "Žiju tady 55 let. Je mi 85 let a nikam nepůjdu," řekl mi. "V Rusku už nemám žádné příbuzné, nemám, kam jinam bych šel."
Ruské letectvo si s těmito lidmi úmyslně zahrává. I na venkově za městem Groznyj jsem se díval, jak létají letadla nízko nad vesnicí, pak se obrátí a vypálí rakety do krajiny před zraky vesničanů. Za chvíli se letadla navracejí a tentokrát dopadnou rakety jen několik set metrů od vesnice. Ženy a děti křičí, muži se snaží vypadat pevně. Ale vědí, že až se za půl hodiny letadla vrátí, rakety budou na ně útočit.
Dvacet kilometrů od města Groznyj je Šali, jediné důležité město v nížině, které stále ještě neovládají Rusové. Je tam malá nemocnice se 40 postelemi a s šesti lékaři. Dělají, co je v jejich silách, ale situace je tam velmi špatná. Nemocnice je plná lidí se strašlivými zraněními, všechna jsou od bombardování: ustřelené nohy nebo napůl chybějící tváře. Lékaři nemají skoro žádné léky ani obvazy.
Půl hodiny poté, co jsme slyšeli, že dopadly bomby na blízkou vesnici, do nemocnice přivezli desetiletého chlapce Adama s kusem šrapnelu zabodnutým do lebky. Lékař ho odstranil, zastavil krvácení, dal dítěti glukózu a poslal ho domů stále ještě v bezvědomí.
Šali bylo toho dne plné čečenských bojovníků, kteří ustupovali z Argunu, který právě padl do rukou Rusů. Bojovali, dokud jim nedošla munice, a nyní shromažďovali zásoby, než se zakopou znovu na další frontě.
Jednoho pozdního večera mě odvezli na tajné místo na návštěvu k čečenskému prezidentu Aslanu Maschadovovi, který mi řekl, že se jeho bojovníci nikdy nevzdají. Proto je Moskva nikdy neporazí. Až bude dobyto město Groznyj, budou bojovat z hor.
Je načase, abychom my sami jednali tam, kde se vlády bojí zasáhnout
Tento komentář Davida Aaronoviche vyšel ve středu 8. prosince v deníku Independent.
"Ti, kdo zůstanou, budou považováni za teroristy a bandity. Budou zničeni dělostřelectvem a letectvem." Tato slova, vytištěná na letácích a shazovaná ze vzduchu nad čečenským hlavním městem Groznyj, připomínají scénu z doby před 55 lety. Hitlerův obrýlený, usměvavý protipartyzánský specialista Erich von dem Bach-Zelewski řídil likvidaci varšavského povstání.
Ve Varšavě tehdy zůstalo bez možnosti úniku s povstalci polské Armii Krajowej čtvrt milionu civilistů a tisíce jich zahynuly. Ať už je pravda na číkoliv straně, to, že jsou civilisté považováni za ozbrojené vojáky je strašlivým návratem do jiné éry.
Preméru Putinovi, prezidentu Jelcinovi a ruským generálům a velitelům na místě nebude nikdy odpuštěno, jestliže - příští týden - jejich útočné vrtulníky, jejich stihačky a jejich raketové odpalovací rampy, jejich vakuové bomby a jejich dělostřelectvo promění děti a matky, nemocné a bojící se lidi, v krvavou kaši jen proto, že Moskva už měla dost lidí, jimž říká teroristé.
Nebude jim nikdy odpuštěno a co jiného můžeme udělat? Budeme jednoho dne v budoucnosti moci zatkout Putina někde na prázdninách a předat ho třetí straně k soudu, kvůli tomu, co se nyní chystá v Grozném? A jestliže je to pravda, co takhle tomu, co se chystá v Grozném, nyní zabránit? Proč, když jsme si dali takovou vražednou práci s Kosovem, neděláme nic na Kavkaze?
Oba případy jsou velmi podobné. Čečenci jsou muslimové, kteří usilovali o větší míru autonomie od svého velkého ortodoxního souseda. Také jsou vyhánění po statisících z domovů, tak vidíme tytéž nesnesitelné záběry řad klopýtajících, pomalu se pohybujících, uslzených žen, babiček a malých dětí, blátem pošpiněné traktory naložené minimem věcí, jaké lidé asi budou potřebovat k přežití během kavkazské zimy. A co více, Čečensko, stejně jako Kosovo, je mezinárodně uznáno jako součást země, které na něm páchá násilí.
Pro některé lidi to znamená, že Čečensko diskredituje myšlenku nového světového pořádku, podobně jako mnozí zastávali názor, že západní prodej zbraní do Indonésie byl výsměchem tzv. etické zahraniční politice. Čtyři týdny po zahájení bombardování Kosova odcestoval Tony Blair do Chicaga a promluvil tam mimo jiné o tom, za jakých okolností je správné zasahovat, vojensky či jinak. Včera charakterizoval vysoce inteligentní komentátor BBC tento projev jako "poněkud nepřesvědčivý" ve světle blížících se událostí v Grozném.
Nejsem si jist, že si ten Blairův projev nedávno znovu přečetl. Už nějakou dobu je módou zastávat názor, že všichni politici jsou lháři nebo idioti nebo obojí, avšak když Blair hovořil v Hospodářském klubu v Chicagu, jasně zdůraznil, že intervence není nástroj, kterého je možno použít ve všech situacích. "Kdybychom chtěli napravovat všechny nespravedlnosti dnešního světa, nedělali bychom skoro nic jiného, než jen zasahovali do záležitostí jiných zemí," řekl. "Nestačili bychom na to."
Takže určil pět všeobecných podmínek, které ovšem nejsou považovány za absolutní zkoušku. Podmínka číslo tři byla otázka: "Na základě praktického zhodnocení situace existují vojenské operace, které bychom mohli rozumně a opatrně provést?" Otázka číslo čtyři se dotazovala, zda jsme připraveni na dlouhodobou angažovanost v dané oblasti a otázka číslo pět se ptala, do jaké míry je to náš problém a do jaké míry je to problém někoho jiného.
Čečna dokazuje, že Blairův projev byl velmi moudrý. Někteří lidé se stavějí proti jakékoliv vojenské intervenci, protože, jako například John Pilger, jsou už přesvědčeni, že západní demokracie jsou zkorupované oligarchie, jejichž činy jsou automaticky horší než činy nějakého miloševiče či saddama (kupodivu jim nevadí zločiny páchané Indonésany). Ale určitě přece nemůže existovat příliš mnoho dospělých lidí, kteří argumentují, že vzhledem k tomu, že je nemožné vojensky zasáhnout všude, nesmíme vojensky zasahovat nikde. Morální síla pochází z toho, že člověk udělá to, co je v jeho silách, a to není pokaždé totéž.
Je stejně zřejmé, že nemůžeme použít síly k tomu, abychom donutili Rusko sejmout ruce z hrdla Grozného, stejně jako nemůžeme podniknout invazi do Tibetu a osvobodit ho od Číny. Bohužel není tak jasné, co bychom měli učinit namísto toho.
Jako kdyby Blair očekával čečenskou krizi, jeho projev v Chicagu se také konkrétně zabýval Ruskem. "Nemůžeme prostě zůstat v nečinnosti," řekl Blair v dubnu, "a nechat ten velký národ potácet se na pokraji rozkladu. Nesmíme připustit, aby naše nynější rozdíly v názorech nás přivedly na cestu vzájemného nepřátelství a podezřívání, které tak často charakterizovalo naše vztahy v minulosti."
Tragicky vybuchlo v září v Moskvě bez varování několik bomb v bytech kolem Moskvy a stovky obyčejných Rusů přišly o život. Podezření, že jsou za bomby odpovědni čečenští militanti, změnilo veřejné mínění, nepřátelské vůči vojenskému dobrodružství, a ruské obyvatelstvo teď válku plně podporuje.
Bůh ví, že to není typicky ruská reakce, ale byla to katastrofální změna a je možné, že za ni budeme všichni trpce platit po celé další desetiletí. Náhle získala nepopulární vláda znovu popularitu, a to prostřednictvím použití síly.
Můžeme učinit velmi málo, co by bylo bolestné pro Rusy, aniž by to ohrozilo naše vlastní cíle posilování ruské demokracie a občanské společnosti. Vezmeme-li do rukou příliš velký klacek, vzniká riziko, že toho využijí nacionalisté a populisté. Právě proto máme pocit, že máme ruce tolik svázané, a omezujeme se jen na to, že blekotáme cosi o půjčkách, o zastavení technické pomoci, že o věci budeme hodně hovořit na všech setkáních, a civíme na ně s bolestí v očích.
Když řekl prezident Clinton, že Rusko za tyto činy "zaplatí hroznou cenu", neměl tím na mysli, že je k tomu budeme nutit my, ale že Rusko zjistí, že se dostalo do nekonečného konfliktu a bude muset být po dlouhá léta do budoucnosti zmilitarizováno. Bylo to rozumné varování. Vlády musejí žádat, argumentovat a varovat. Jednoho dne by mohlo dojít k tomu, že přestaneme dotovat Rusko a rozhodneme se žít s novou studenou válkou, nebezpečnější, než byla ta první, protože jaderné zbraně budou pod kontrolou lebeďů a lužkovů a nikoliv brežněvů a černěnků. Následky takového zvratu by byly špatné pro nás pro všechny, ale nejhorší by byly pro Rusy, a ti by si to všechno měli pořádně rozmyslet. Ta chvíle ale ještě nenastala.
Ostatní z nás by však měli dělat to, co vlády dělat nemohou. Tento týden by se měly uspořádat demonstrace před ruským velvyslanectvím, velké demonstrace, které by měly protestovat proti obklíčení Grozného a dát Putinovi i generálům najevo, že jejich řezničina nebude zapomenuta. Možná to není tak vzrušující jako tancovat před londýnským nádražím Euston, ale kauza je to správná. Ti z nás, kteří známe Rusy, bychom jim měli psát, e-mailovat a telefonovat a dát jim najevo, co si o tom myslíme.
Samozřejmě to nestačí, ale je to možná to nejlepší, co za dané situace můžeme učinit. Ona tři slova "nový světový pořádek" neřeší všechno, ani nás neosvobozují od odpovědnosti. Nikdy tomu tak nebylo.
Přihlížíme pádu Grozného
Západ nemá žádné prostředky, jak zastavit ruskou ofenzívu, argumentoval v deníku Guardian ve středu 8. prosince 1999 Martin Woollacott.
Jak se Rusové připravují dokončit svou ofenzívu proti městu Groznyj, obtížná pravda je to, že nemůžeme učinit skoro vůbec nic jak tu invazi zastavit. I kdyby západní země okamžitě oznámily nejrozsáhlejší sankce vůči Rusku, útoky proti Groznému by stejně pokračovaly. Byly by odvolány jen v tom případě, pokud by Rusko mělo nějaký vlastní důležitý důvod, aby to učinilo, a žádný takový důvod není viditelný. Určitá malá naděje by mohla být v tom, kdyby byla lhůta prodloužena a kdyby čečenská vláda nabídla rozhovory, v nichž by se na prvním místě hovořilo o stažení čečenských extremistů, ale to je nepravděpodobné.
Západní pokusy o tiché přesvědčování byly a budou stejně neproduktivní jako dosud. Ruská politika je v krátkodobé perspektivě nezměnitelná. Ale v dlouhodobé perspektivě může Západ pomoci vytvářet méně šílený postoj v Moskvě i v Grozném. To je jejich jediná naděje a a je to i naše jediná naděje, protože Čečensko je konflikt s potenciálně destruktivním dopadem nejen na Kavkaz a na Rusko, ale na situace všude na světě, kde jsou menšiny v ostrém konfliktu s ústřední vládou.
Dospět k názoru, že Rusy nelze zastavit, je tragické, když jsou natolik ohrožováni civilisté. Bylo by samozřejmě horší, kdyby se Rusko nepokusilo varovat alespoň některé civilisty, aby z města odešli, a je nutno říci, že konečný útok na Groznyj se už chystal několik týdnů. Více se mělo udělat dříve. Ale argumentovat nyní, že by Západ měl potrestat Rusko diplomatickým ekvivalentem čečenské války samotné, až do konečného vítězství, to je poněkud pošetilé.
Měli bychom uvážit, jaké by to mělo důsledky. Kdyby se Západ pokusil zavést proti Rusku sankce, zřejmě by to zlikvidovalo OSN i celý vztah Západu vůči Rusku. Pohrozit, že budou pobaltské země rychle přijaty do NATO, by zřejmě dramaticky posílilo reakční kruhy ruské armády na dlouhá léta. Požadovat, aby Rusko zaplatilo své dluhy, by zlikvidovalo zbytky ruského hospodářství a mohlo by to vyvolat celosvětovou hospodářskou krizi. Přestat dotovat ruský program likvidace jaderných zbraní by bylo prostě nebezpečné.
Je rozumnější vypracovat si politiku, která bude odpovídat pravděpodobnému vývoji ruské války vůči Čečensku. Pocit, že se blíží triumf, totiž brzo pomine. Čečenci totiž zřejmě promění další etapu války v krvavější boj proti Rusku, než co Rusko zažilo dosud. Avšak i když se Rusům podaří dobýt Grozného bez mnoha ztrát na své straně a úspěšně izolují hornatý region na jihu, Rusko bude muset těžce řešit problém, jak Čečensko udržet a jak si vytvořit stabilní styky s odcizenou a rozhněvanou společností. Bude to pro Rusko obrovský politický problém, který zřejmě postihne tuto zemi na mnoho dalších let. Rusko bude mít brzo nový parlament a nového prezidenta, a to bude vedení, které se bude pravděpodobně více zajímat o řešení než o grandiózní vojenské akce, které mají udělat dojem na voliče. Až se konflikt dostane do této fáze, Západ i muslimský svět by mohly vykonávat velký vliv na výsledek, prostřednictvím moudře uplatněného tlaku, diplomatické pomoci, a v případě přijatelného narovnání i ekonomické pomoci.
To, co řekl Robin Cook v úterý, stačilo k vyslání určitých signálů do Moskvy. Evropská unie bude znovu uvažovat, zda poskytnout Rusku určitou hospodářskou pomoc, Mezinárodní měnový fond zdrží další platbu Rusku, skupina G8, jejímž členem je Rusko jen proto, že se snaží vytvářet demokracii, bude o čečenské otázce jednat příští týden. K tomu se asi přičlení suspendování Ruska z Rady Evropy a Spojené státy budou suspendovat půjčky od banky Export-Import.
Západ by měl dát taky najevo, že nepřijme žádné řešení, které by neuznalo vládu prezidenta Aslana Maschadova, který drtivě vyhrál volby v roce 1997. To sice není západní uznání čečenské nezávislosti, ponechává to, aby si tu otázku vyřešili sami Rusové a Čečenci, ale jasně to ukazuje, že je Západ proti vytvoření loutkové vlády v Čečensku.
Také to otevírá cestu k diplomatickému vyjednávání, pro něž je nejlepším rámcem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Nepřemýšlivý antikomunismus v pořadu Sněží
Milí tvůrci Sněží,
v pořadu vysílaném v úterý jste se trápili tím, že asi čtvrtina obyvatel naší
země by volila KSČM.
Rozhlédl jsem se po obrazovce, bylo vás tam asi osm,
připadlo mi, že dva z vás by měli být voliči KSČM, kdyby to byl pořad o
čemkoliv.
Pokud by mě vás opravdu zajímalo, proč má KSČM najednou tolik
voličů, vzali byste jich tam aspoň čtyři z osmi, raději možná šest z osmi.
Brzy jste mi to vysvětlili, proč tam žádný není, bojíte se, někteří z vás,
zcela upřímně, že mluvit s komunisty znamená legitimovat je nebo je dokonce
propagovat. A vaše řešení problému s komunisty je vytlačit je na okraj.
Pokud uznáte, že jejich voliči (čtvrtina obyvatel) jsou svéprávní a mají
vlastní rozum hodný respektu, musíte pak vytlačit na okraj i tuto čtvrtinu
obyvatel.
Také je možné že jejich rozum a úsudek nepovažujete za
respektuhodný, ale vyjádřit se takhle o čtvrtině občanů vyžaduje značnou
otrlost a obtížně se to skloubí s demokratickými principy.
Samozřejmě, že je věcí tvůrců pořadu, koho si tam pozvou, jestli mají chuť
bavit se se Štěpánem nebo jestli chtějí pobesedovat s Grebeníčkem nebo se
třeba zeptat, co si myslí o komunistických preferencích ten, kdo jim je sám
poskytuje.
Když se ale sejdeme jen my, co si spolu rozumíme a co spolu
kamarádíme a co komunisty nevolíme, nezjistíme o nich nic. Je to víc pořad o
nás než o příčinách těch preferencí.
Václav Klaus reagoval na první takové výzkumy veřejného mínění prohlášením,
že on nepotkává na ulicích voliče, z nichž by každý čtvrtý byl komunistický.
To jenom vypovídá o tom, kudy on chodí a s kým se zná. A tento pohled na
svět, kdy jsem ochotné uznat za vážné jen to, co si myslím a znám jenom já
V.K., je příčinou neúspěchu a Sněží se chová stejně.
Petr Holcner
Výrok roku v rozhovoru Týdne?
Nepovažuji se za člověka nezdvořilého. Nicméně existuje situace, kdy se
moje ohledy na okolí blíží nule. Lidem, kteří žijí odloučeni od rodné
hroudy, bude asi povědomá.
To přijdete na návštěvu a v okamžiku, kdy se rozproudí živá konverzace,
padne váš zrak na shromaždiště různých časopisů, které většinou domácností
udržuje v suterénu kávového stolku. Vezmete do ruky tiskovinu, kterou
nějaký příbuzný nebo známý posledně přivezl, a začnete se vzdalovat.
Konverzace ještě chvíli soupeří s titulky a obrázky, jimiž jakoby bez zájmu
člověk začne, ale nakonec se změní na doprovodný šum na jehož pozadí vypadá
zajímavě i program ČT z minulého měsíce.
Mě takto zaujalo říjnové číslo časopisu Týden a v něm rozhovor ohledně
iniciativy Impuls 99. Přestože jsme o jednu podpisovou akci dál, zdá se
mi, že to, co v něm Tomáš Halík řekl, je velmi významné pro pochopení české
politiky a že by si jeho výrok měli lidé připomenout, až zase budou
slinit inkoustovku k nějakému podpisu.
Zmíněný výrok, který ocituji o dva odstavce dál, zaslouží pozadí, na němž by
vynikl. Věren tradici Britských listů, pokusím se kontrast vytvořit
uvedením zaoceánského příkladu.
Sleduji kanadskou politiku dosti pečlivě dvanáct let a za celou tu dobu
jsem nezaregistroval jedinou výjimku z pravidla, že kdokoli chce hlas
voliče, tvrdí, že právě on je ze všech nejlepší a dostane-li důvěru občana,
udělá to a to. A jen málokterý politik udělá tu chybu, aby se vezl "na
vlně" svého předchůdce. On totiž každý politik nahromadí po dobu působení
ve funkci nějaký ten tuk pod pokrývkou hlavy.
V Čechách to je naopak, tedy alespoň pokud jde o presidentský stolec. Mám
před sebou výstřižek z kanadského deníku The Ottawa Citizen z 8.12. 1989.
Václa Havel v něm prohlašuje toto: "Nemám žádné politické ambice.
Nepovažuji se za profesionálního politika. Vždy jsem ale kladl veřejné
zájmy nad svoje vlastní. Jestliže se, s boží pomocí, situace vyvine tak,
že (stát se prezidentem) bude jediná služba, kterou budu moci poskytnout
své zemi, pak to samozřejmě udělám."
Po desetiletí vlády neambiciózního prezidenta prohlásil Tomáš Halík toto:
"Dospěl jsem k názoru, že bych sám sebe uměl (pro prezidentství) nabídnout
v případě, kdybych si byl vědom, že v osobě nového prezidenta bude
přerušena masarykovsko-havlovská linie a žádná ze stran by nepřišla s
variantou skutečně silného nezávislého kandidáta." A dodal, volně
citováno, že o tom musí mluvit, protože pan prezident se domnívá, že by
mohl být vhodným nástupcem.
Tedy alespoň takto to vyšlo v Týdnu, číslo 44 z 25.10. 1999 v článku
podepsaném Zuzanou Pitrovou.
Halíkův výrok je pozoruhodným dokladem politikaření původně neambiciózního
prezidenta. Prezident naznačí, že by mu Halík nebyl proti mysli jako jeho
nástupce, a ten na oplátku začne šířit myšlenku masarykovsko-havlovské
kontinuity. To se bude opakovat tak dlouho, až vznikne iluze, že Havel je
vskutku druhým Masarykem a že Halík by byl jejím nejvhodnějším
udržovatelem.
Halíkův výrok rovněž naznačuje, že kdosi bude hodnotit, zda jsou kandidáti
jiných stran tak nezávislí, aby mohli devótně zastávat vytyčenou linii.
Ptát se musíme i na to, co to vlastně ta masarykovsko-havlovská linie vůbec
je. Styčným bodem je nejspíš čechoslovakismus, ale ten Václava Havla
rychle opustil, a pak skutečnost, že za vlády obou presidentů měly moc
obhrábnutou koaliční pravicové strany. Masaryk se ovšem rozpadu
Československa nedočkal, Havel ano. Masarykovo "nebát se a nekrást" možná
mělo nějakou odezvu v Havlově představě o tom, co nad čím nakonec zvítězí,
ale v podhradí ztratilo kus vnitřní náplně, takže z něj zůstalo "nebát se
krást". A co tedy zbývá?
Mýtus masarykovsko-havlovské linie má současnému prezidentovi nepochybně
umožnit "zůstat v politice" - kdo jiný by totiž mohl lépe radit, jak
linii dodržovat, než osvatozářený president.
S dodržováním oficiální linie existují zkušenosti z nedávného minula, a
jsou dostatečně výmluvné, aby varovaly před návratem k této praxi.
"Zoficiálnění" tandemu Masaryk-Havel (ten první se snad musí v hrobě
obracet nad takovým nesmyslem) může vést pouze k jedinému - k oživení hesla
kdo nejde s námi, jde proti nám, jinými slovy k nemožnosti kritiky.
Výrok Tomáše Halíka naznačuje budoucí boj o prezidentský post. Považují-li
se české sdělovací prostředky za nezávislé, měly by svým svým čtenářům
trpělivě vysvětlovat, že cesta k lepší politické situaci v zemi nevede přes
čachrování v zákulisí a už vůbec ne přes sebeobětování se na oltář vlasti.
Proč, u všech čertů, nemůže Tomáš Halík otevřeně říct (a potažmo každý, kdo
má presidentské ambice), že má zájem o to být presidentem. To je běžná
zvyklost demokratických společností.
Jiří Jírovec
PS Tomáš Halík patrně nečte Britské listy. Jinak by věděl, že se již
našel nezávislý a otevřený ČECH, který dal senátorům otevřeným dopisem na
vědomí, že se považuje za nejlepšího kandidáta na prezidentský úřad. Mezi
prostým lidem zájem byl - dostal jsem mimo jiné předběžnou žádost o místo
řidiče. Senátoři bohužel setrvávají v zavilém opovrhování krajany ze
zámoří.
"Děkujeme, odejděte" - skvělá vizitka českého intelektuála
Bývalí studentští vůdci vyzvali české přední politiky k odchodu. Viní je především z morálního marasmu, arogance a dokonce slovy HZDS z poškozování obrazu naší země v zahraničí. Signatáři bezesporu patří mezi intelektuály a to mezi intelektuály tzv. "pravicové".
V letech 1991 až 1992 zvítězila koncepce reformy vedená panem Klausem. Hned na začátku skupina lidí obklopující pana Klause hlásala nutnost rychlosti privatizace, nutnost útěku před právníky a dokonce, že je třeba "zhasnout". Tehdy "pravicoví" intelektuálové neprotestovali. Zřejmě souhlasili s vidinou budoucí prosperity či dokonce hospodářského zázraku. Doufali, že poté přijdou právníci a s nimi právní stát, dočasné "zhasnutí" jim nevadilo. Asi neviděli film Hoří, má panenko. S bezvýhradnou podporou pana Klause a spol rezignovali na svoji úlohu v médiích, anebo dokonce dělali reformátorům pochlebující křoví.
S ohromnou vervou doporučovali tzv. osmašedesátníkům, aby se nepletli do politiky, když už jednou zklamali. Ostatní koncepce reformy byly za jejich asistence zesměšňovány či nálepkovány jako komunistické.
Ohledně "našeho obrazu v zahraničí" jim nevadilo, že se např. kancléř Kohl odmítal setkávat s panem Klausem, a že nynější prezident J. Rau prý požádal pana Klause kvůli jeho aroganci, aby mu ukázal, kdeže leží Česká republika.
Tehdy to ovšem našemu obrazu v zahraničí nevadilo. Pro připomenutí současný premiér se setkal s německým premiérem již třikrát, proběhly již tři schůzky Visegrádské čtyřky na nejvyšší úrovni (tu poslal pan Klaus za své vlády úplně k ledu). Národně socialistický euroskepticismus pana Klause (či pana Zahradila - viz rozhovor v Právu) našim intelektuálům také nikdy nevadil.
Nyní se rozsvítilo a naši intelektuálové se diví a chtějí dohnat to, co zmeškali. O své spoluodpovědnosti a příčině dnešní krize nechtějí nic slyšet.
Patrně si neuvědomují, že se ocitli ve stejném postavení jako oni osmašedesátníci, které tak rádi a se svatou vervou kritizovali. Nadále si myslí, že pan Klaus je ekonomický genius (jen trošku méně arogance), kterého je třeba přimět k vypovězení opoziční smlouvy a k vytvoření pravicové koalice, a pak bude všechno v pořádku.
Sepisují petice, ale když jim někdo (bezvýznamný) napíše, tak se neobtěžují odpovědět - to vím z vlastní zkušenosti s Impulsem 1999.
Nejvíce se jim zalíbilo halekat na demonstracích, což je opravdu skvělá vizitka intelektuála.
Jaroslav Polák
"Děkujeme, zastavte!" - aneb vnitřní slušnost na ulici
Začněme u sebe, nejen slova ale činy, atd atd.
Vyzývám všechny řidiče, kteří podepsali studentskou výzvu, aby se zamysleli nad vlastní arogancí moci a šli příkladem vstříc.
Až příště uvidíte své spoluobčany přešlapovat rozpačitě a nesměle na okraji značeného přechodu pro pěší, zastavte.
Děkuji.
Žáby zakvákaly, hnijeme dál
Páteční shromáždění v Praze a dalších velkých městech překvapilo jediným: velkou účastí lidu. Potřeba změny politiky je tak výrazná, že desetitisíce občanů opět vyšly do ulic. Lidé doslova prosili organizátory, aby založili politickou stranu. Nic takového se nestalo. Výzva "Děkujeme, odejděte!" se prý změní na občanské sdružení. Jinými slovy vyšumí do ztracena stejně jako předchozí výzvy, zvláště Impuls 99.
Jak málo reflektuje přání občanů nejsilnější politická strana, jsme viděli vzápětí na sobotním a nedělním kongresu ODS. 80% delegátů dalo hlas panu Klausovi (neměl protikandidáta). Ten nelenil a ztělesnil aroganci strany tak dokonale, že je potřeba se u dvou výroků zastavit:
První bylo tvrzení, že od loňského roku jsme udělali velmi drahý krok zpět. Následovala věta, že toto si voliči přáli (měl na mysli ty voliče, kteří dali hlas ČSSD). Jinými slovy pan Klaus řekl, že voliči, kteří nevolili ODS, si přáli nákladný krok zpět. To je tak sprosté a lidi této země urážející tvrzení, že je může pan Klaus vyslovovat jen před svými nejvěrnějšími. Od obyčejných lidí by dostal pár facek a vysvětlení, že jednak kroky zpátky v této zemi nikdo nechce, a dále, že té jeho cesty vpřed mají všichni dost. Přivedla zemi na pokraj všeobecného úpadku a komunisty na výsluní preferencí.
Druhý byl televizí několikrát opakovaný výrok: "Nemohl bych kandidovat ani tehdy, kdyby ODS dospěla k závěru, že by naší straně pomohlo spravit si reputaci u pana presidenta, lidovců, US, MfD a organizátorů výzvy bývalých studentů." Zalíbení ve vlastní osobě a vlastní straně a pohrdání všemi, kdo stojí mimo, nemohl vyjádřit lépe.
Přes vstřícná gesta a nabídky ze strany lídrů KDU-ČSD a US na pravostředovou koalici zůstala ODS u supervelkého nesmyslu. Nic nového. Účastníci kongresu zívali, luštili křížovky, kreslili si na papír obrázky. Komentátory zajímalo jediné: zda ta paní, co přišla blahopřát Mackovi k místopředsedovi, je už jen jeho milenkou a nebo jí má zase společnou s Čermákem.
Petr Jánský
Proč jsou Češi rasisty
Je zajímavé sledovat pohled z druhé strany, tedy z pohledu cizince na český národ a na to, jak ten se chová vůči cizincům. Deset let po událostech listopadu 1989 by už Češi měli mít v sobě nějaké principy, které by prolomily určité rasistické postupy, s nimiž se dívají na cizince. Bohužel v tom nemají příklad - nejenže je média zahrnují pouze skandály hvězd a politiků, nejenže neexistují jasné a směrodatné zákony, ale jsou tu ještě povahové rysy českého národa, které bude potřeba překousnout co nejdříve.
Česká ostražitost
Na cizince všeho druhu si Čech dává pozor - Rusové nám v roce 1968 moc nepomohli a teď v Praze mají své mafiánské klany, Němci jsou uřvaní, hluční a bezohlední opilci a kradou nám části soch na Karlově mostě, jak má někdo snědší barvu pleti, může to být zloděj atd.
Všechny tyto pocity vycházejí ze špatných zkušeností - většinou se na ulici setkáte s Romem, který vás okrade, než s Romem vzdělaným (doporučuji si v noci sám vyrazit na procházku po Ostravě, Brně nebo Ústí nad Labem).
Většinou vidíte právě ty opilé a uřvané Němce (stačí zajet si na brněnskou Grand Prix), než ty, kteří v tichosti popíjejí třebas u Fleků. Většinou člověk na Václaváku narazí na ruské rychlozbohatlíky, než na prostého ruského občana. Ano, podle těch, co jsou víc vidět, si Češi dělají představu o celém národě. Ostatně, platí to i obráceně - v Rakousku na Čechy pohlížejí jako na zloděje, a obchody se skví nápisy "Češi, nekraďte tady!". Proto je Čech ke každému cizinci ostražitý.
České chytráčkovství
Jenže by to nebyl Čech, aby situace hned nevyužil ve svůj prospěch. Když už tady teda ty cizince máme, tak je natáhnem. Čech vlastně vyšší ceny pro cizince bere jako národní boj. Když jste vy cizinci takoví, tak my se vám takhle pomstíme. Stejně jste, vy cizinci, oproti nám nechutně bohatí, myslí si takový šmelinářský Čech. Že tím současně sobě vydělává nepoctivé peníze? Na to mají Češi staré dobré komunistické přísloví: "Kdo nekrade, okrádá sebe a rodinu."
Česká lenost
Nejhorší je česká lenost. Čech prostě nechce poznávat zvyky a odlišnosti jiných národů. Je to pracné a zdlouhavé. Média mu vše předžvýkají ve stravitelné dvacetisekundové vycpávce mezi vraždou a znásilněním. Že by se Čech snažil nějak sám? Neblázněte, to by se musel naučit nějakou cizí řeč, a to je zdlouhavé. Stejně tak má raději dabovaný (byť mizerně) film, než snímek v původním jazyce s titulky. Když už Čech jede do zahraničí, zajímají ho hlavně slevy, kde je co zadarmo a zda při plné penzi formou švédských stolů přinesou ještě nášup, aby počet doposud snězených talířů jídla zvýšil na tři či čtyři.
A tak spousta Čechů nemění a nezmění své názory ani deset let po listopadu 1989. Nemají důvod. Nic je nenutí. Než bude Česká republika členem Evropské unie, do té doby je daleko, kdoví, jestli tam vůbec budeme, a pak se uvidí, co se z toho dá vytřískat. Bohužel, i když existuje pár málo viditelných výjimek, nemají Čechové chuť v nejbližší době začít sami na sobě pracovat. Do té doby, než tak začnou činit, zde budou neustále nové a nové kauzy Matiční, dvojích cen, a český národ si bude nálepku xenofobů a rasistů jen těžko sundávat. Ačkoliv - Češi si o sobě nemyslí, že jsou xenofobové a rasisti - problém je přece v těch druhých, a ne v nich.
Ministr životního prostředí trvá na termínu zákazu PVC
Na sve 12. schuzi, ktera zacina dnesnim dnem, bude Senat Parlamentu
Ceske republiky projednavat take novelu zakona o odpadech. Nekteri
poslanci Poslanecke snemovny Parlamentu CR v ni navrhli odrocit zakaz
pouziti PVC v obalech o sedm let oproti nyni platnemu zakonu. Navrzena
zmena vyvolala odpor 18 obcanskych sdruzeni (vcetne Hnuti Duha,
Sdruzeni Calla ci Zeleneho kruhu) a nekolika clenu obecnich
zastupitelstev. Ti vcera zaslali senatorum dopis zadajici je, aby s
navrzenym posunutim zakazu PVC nesouhlasili (jeho kopie je v priloze k
teto tiskove zprave). Nesouhlas s pripravenou novelou zakona zaslala
senatorum rovnez organizace Greenpeace.
Na sobotnim Zelenem foru, ktere se konalo v prazskem Manesu, vyjadril
svuj nesouhlas s posunutim zakazu PVC v obalech z roku 2001 na rok
2008 vyjadril pred zucastnenymi rovnez ministr zivotniho prostredi
Milos Kuzvart.
Deti Zeme a dalsi ekologicka a obcanska sdruzeni s posunutim zakazu
PVC nesouhlasi predevsim proto, ze se obaly z nej stavaji nebezpecnou
soucasti odpadu. Jeho spalovanim stejne jako u vsech chlorovanych
latek vznikaji nebezpecne dioxiny, ktere unikaji do ovzdusi. Do
nekterych typu PVC se pak pridavaji prisady jako ftalaty ci tezke
kovy, ktere se z nej mohou uvolnovat. Pritom PVC je stale jeste
pouzivano i jako obalovy material na potraviny.
Dopis senátorům kvůli zákazu PVC
v obalech
Vazena pani senatorko,
vazeny pane senatore,
obracime se na Vas v souvislosti s prave projednavanou novelou zakona
c. 125/1997 Sb. o odpadech. Prestoze nepovazujeme soucasny stav v
oblasti nakladani s odpady ani jeho legislativni upravu za idealni,
domnivame se, ze navrzena novela muze byt v nekterych ohledech krokem
zpet.
Za naprosto zbytecne povazujeme posunuti zakazu pouziti PVC v obalech,
cili zmenu § 18 odst. 4 stavajiciho zakona. Posunuti terminu vyrazeni
PVC z materialu pouzitelnych na obaly o sedm let je zcela zbytecnym
ustupkem tlaku vyrobcu PVC na ukor naseho zivotniho prostredi.
Spalovani PVC obsazeneho v obalech ve spalovnach komunalniho odpadu
prispiva ke znecisteni zivotniho prostredi velice nebezpecnymi
dioxiny. Ke snizovani mnozstvi dioxinu vypoustenych do ovzdusi se
Ceska republika zavazala mimo jine podpisem Protokolu o perzistentnich
organickych latkach k Umluve o dalkovem znecistovani ovzdusi
prekracujicim hranice statu (v danskem Aarhusu v lonskem roce).
Argument, ze posunuti zakazu PVC v obalech je motivovano snahou
priblizit se Evropske unii a neklast tak prekazky obchodu s ni
neobstoji. Evropska unie a jeji clenske staty maji radu omezeni
tykajicich se aplikace PVC. Stavajici zakaz pouziti PVC v obalech od
1. ledna 2001 prosel bez poskvrny screeningem EU. O nutnosti jeho
zmeny nehovori ani "Aproximacni strategie pro oblast zivotniho
prostredi" navrzena skupinou vedenou Bedrichem Moldanem a schvalena
28. 6. 1999 Vladou CR.
Posunuti terminu zakazu PVC o sedm let by nebylo zodpovedne vuci
firmam chovajicim se setrne k zivotnimu prostredi, ktere s timto
zakazem jiz pocitaly a prizpusobily se mu. Domnivame se, ze by to byl
spatny signal i vuci Evropske unii.
Vedle posunuti data zakazu PVC v oblasti obaloveho prumyslu bychom Vas
radi upozornili mimo jine i na dalsi nedostatek navrhovane novely - je
jim snaha o retroaktivni ucinnost zakona navrhovanym prechodnym
ustanovenim. Myslime si, ze vztazeni platnosti novely i na pravni
vztahy vznikle pred nabytim jeji ucinnosti je snahou podniku jako jsou
Prazske sluzby vymoci zpetne poplatky za odpady, o nez prisly diky
chybne politice ze strany mesta.
V souvislosti s navrzenou novelou zakona o odpadech Vas tedy zadame,
abyste pri svem rozhodovani o ni bral(-a) v potaz i vliv nakladani s
odpady na zivotni prostredi. Byli bychom radi, aby byl zachovan
stavajici termin zakazu PVC v obalech a kdyby poplatky za likvidaci
odpadu byly stanovovany tak, aby puvodce odpadu motivovaly ke
snizovani mnozstvi produkovaneho odpadu a uprednostnovaly trideni a
recyklaci odpadu.
Seznam signataru dopisu NGO a vyznamnych osobnosti ve spolecnosti
senatorum ohledne zakazu PVC v obalech
(stav k 8. prosinci 1999)
1. Deti Zeme, RNDr. Jindrich Petrlik
2. Ceska spolecnost pro zivotni prostredi, Ing. Ondrej Velek
3. Ekologicky pravni servis, Mgr. Vitezslav Dohnal
4. Calla - sdruzeni pro zachranu prostredi Ceske Budejovice, Vladimir
Molek
5. Stredisko ekologicke vychovy a etiky Rychory - SEVER, Hana
Kulichova
6. Sdruzeni Topol, Eva Kunzova
7. Sdruzeni pro ochranu vrchu Val, Zdenek Drnec
8. Spolek pratel mistnich drah. Vit Rousal ml.
9. Ing. Jan Zeman, clen zastupitelstva mestske casti Praha 13
10. Sdruzeni Bullerbyn, Tomas Nazler
11. Sdruzeni proti vystavbe velkokapacitnich drubezaren v okrese
Domazlice, Jana Grebacova
12. Obcanska iniciativa Suchomasty, Vratislav Bina
13. Pripravny vybor Klubu pratel Sibire, Jan Rovensky
14. Martin Synek, clen obecni rady ve Vserubech
15. RNDr. Jiri Kulich, clen zastupitelstva obce Horni Marsov
16. Hnuti Duha, Vojtech Kotecky
17. Zeleny kruh, ing. Zuzana Drhova
18. Cesky a Slovensky dopravni klub, RNDr. Miroslav Patrik
19. Obcanske sdruzeni Kralovske Vinohrady, Jan Holub
20. Sdruzeni Slunecnice, Jan Dostal
21. Obcanske sdruzeni "Zlom" - Krecovice, Nadezda Podobska
Nezapomente v patek 10. prosince prijit na setkani
s cestnou radou Deti Zeme - od 18,30 v cajirne Nad okem
v Praze na Zizkove. Uslysite zajimave povidani Zdenka Thomy
z cest do Tibetu a uvidite fotografickou vystavu
k desatemu vyroci Deti Zeme.
Zajima Vas tema "Obaly a zivotni prostredi"?
Podivejte se na stranky:
http://www.ecn.cz/detizeme/odpady/
anebo
http://www.ecn.cz/spotrebitel
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů.
K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na 