pátek 17. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Sdělovací prostředky a česká politika:
  • K odchodu Jakuba Puchalského z České televize (Andrew Stroehlein)
  • Politika a televize (Ivan Hoffman) Hodnocení sdělovacích prostředků:
  • Sdružení InnoVatio, které ČT kritizovalo, nemá dobrou pověst u německé ARD (Jakub Puchalský) Otevřený dopis senátu FFUK:
  • Nevolte Oldřicha Uličného děkanem FFUK! (Josef Štochl) Češi v zahraničí, restituce a dvojí občanství:
  • Nesmysly Martina Palouše (Olga Jonášová) K diskusi o bezdomovcích v ČR:
  • Bezdomovci: oběti nebo asociálové? (Radka Janebová) Ještě jednou John Keane o Václavu Havlovi:
  • Recenze recenzí (Vlastimil Obereigner) Kanada:
  • Pohroma roku 2000 (Jiří Jírovec) Diskuse o ekologii:
  • Jsou ekologové prolhaní? (Jiří Jírovec) Odpověď Davidu Truncovi:
  • Hnutí Duha nelže (Jan Beránek) Oznámení:
  • 'Shameless plug' neboli nestydatý postrk (Václav Pinkava) Czech Public Service Television:
  • A few notes on Puchalsky's departure (Andrew Stroehlein)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Hnutí Duha nelže

    Jan Beránek

    Přátelé mě upozornili, že 13. prosince byl v Britských listech zpřístupněn článek pana Davida Trunce. Tvrdí, že Hnutí DUHA nezná základní skutečnosti, nebo lže.

    Pan Trunec se to snaží dokázat na dvou citacích z našeho měsíčníku "Bezjaderný region". Snadno lze ukázat, že se ve svých závěrech mýlí právě pan Trunec (jinou otázkou je, zda z neznalosti nebo úmyslně s cílem dokázat předem připravený závěr).

    1. Naše tvrzení, že "reaktory nemohou spalovat uran v podobě, v jaké se nachází v přírodě", je zcela pravdivé. Žádný reaktor nemůže pracovat se smolencem, který obsahuje oxidy uranu v koncentracích jen výjimečně překračujících desetiny procenta. Z toho důvodu je třeba vytěženou horninu složitě zpracovat, aby se z ní získal uranový koncentrát. Ten se dále podrobuje chemickému a mechanickému zpracování, jehož výsledkem jsou uranové tablety pro palivové proutky.

    Naprostá většina reaktorů kromě toho navíc vyžaduje změnu poměru izotopů uranu - tzv. obohacení. Pan Trunec má pravdu v tom, že některé typy reaktorů mohou pracovat s uranem i bez obohacení. Tyto reaktory (britské typu Magnox a kanadské CANDU) však představují pouhý zlomek celkového instalovaného jaderného výkonu (necelých 10 %). Británie, která jich provozuje nejvíc (většina pochází z 50. a 60. let), od nich navíc upouští jako od neperspektivní technologie, a při výstavbě nových bloků již využívá nejběžnější tlakovodní typ reaktoru (viz poslední britský projekt elektrárny Sizewell B).

    Soudný čtenář jistě uzná, že v článku omezeného rozsahu, který se věnuje havárii v japonském Tokai, nemůžeme zabíhat do všech nuancí tohoto typu. (Pro doplnění připojuji tentýž článek v původní, nezkrácené podobě, kde se tento problém okrajově zmiňuje - viz tokai.htm).

    Toto je však především jiná věc. Původní tvrzení, že reaktory nemohou spalovat uran v přírodní podobě, je zcela pravdivé. Pravdu nemá pan Trunec.

    2. Výrok pana Srdečného, že spalováním dřeva se člověk nepodílí na na likvidaci severočeské krajiny ani na produkci skleníkových plynů, je rovněž pravdivé.

    Jak známo, biomasa obecně (dřevo i další rostliny) jsou při spalování z hlediska skleníkového efektu neutrální - rostliny při svém růstu spotřebují právě tolik CO2, kolik ho při spalování uvolní - nebo dokonce spíše pozitivní (pokud dřevo nespálíme a shnije, uvolní mj. metan, který je o několik řádů agresivnější skleníkový plyn než oxid uhličitý).

    Rozvoj spalování biomasy jako alternativu k fosilním palivům doporučují i závěry Mezivládního panelu o klimatu, který sdružuje tisíce expertů a je v problému klimatických změn respektovanou institucí.

    Je pravda, že tvrzení ve své doslovné podobě není úplně přesné (spalováním dřeva se člověk podílí na produkci skleníkového plynu, ale nikoliv na zesilování skleníkového efektu a problému klimatických změn). Věta však byla uváděna právě v kontrastu k negativním vlivům spalování fosilních paliv, které ke klimatickým změnám přispívají. Z tohoto důvodu, kdy kontext je zřejmý, nepovažuji za výrok v jeho otištěné podobě problém.

    Na závěr bych chtěl říci, že Hnutí DUHA je cílem podobných výpadů poměrně často. Máme však dost jiné, užitečnější práce, než na všechny reagovat. Většina z nich totiž není o nic závažnější než článek pana Trunce, na který reaguji pouze na výslovné přání čtenáře Bezjaderného regionu - jinak by mi za ztrátu cca 20 minut k napsání tohoto ohlasu nestál.

    Panu Truncovi přeji lepší informace a více pokory, vám všem pak hezké Vánoce,

    S pozdravem,

    Jan Beránek

    Předseda Hnutí DUHA a člen redakce Bezjaderného regionu


    Japonská přesnost ve městě Tokai

    Jan Beránek

     

    Poslední zářijové ráno překvapila japonské město Tokai nehoda v továrně na výrobu jaderného paliva. Již dnes víme, že šlo o největší jadernou havárii v historii Japonska a o jednu z nejvážnějších nehod jaderného průmyslu na světě. Co se zde vlastně odehrálo? Příčinami a souvislostmi nehody se zabývá následující článek.

    Průmysl často argumen-tuje ve prospěch jaderných elektráren tím, že se jedná o ekologicky čistý zdroj energie: žádná síra, žádný popel, dokonce žádné emise kysličníku uhličitého, který způsobuje klimatické změny. Tento obraz podstatně narušují naše zkušenosti s nehodami jaderných elektráren a také stín dodnes nevyřešeného problému, kam s vyhořelým jaderným palivem.

    Zářijová havárie v Japonsku však upozornila na méně viditelné, a proto opomíjené riziko plynoucí z provozu jaderných elektráren - technologicky mimořádně náročnou výrobu uranového paliva. Reaktory totiž nemohou spalovat uran v podobě, v jaké se nachází v přírodě. Vytěžená ruda musí nejprve projít složitým procesem zpracování, na jehož konci je uranový koncentrát; již tato fáze vede k rozsáhlému zamoření životního prostředí (viz SG č. 11/98). Téměř všechny reaktory navíc vyžadují další úpravy uranového koncentrátu (tzv. obohacení), spočívající ve zvýšení obsahu izotopu U-235 - právě atomy tohoto izotopu se v reaktoru štěpí za účelem získání energie. Zatímco přírodní uran obsahuje jen 0,7 % U-235, běžné tlakovodní reaktory vyžadují obohacení uranového paliva na několik procent (v Temelíně 4,4 %) a speciální typy reaktorů dokonce na desítky procent.

    A právě při manipulaci s tímto mate-riálem došlo k havárii v Tokai, městské aglomeraci ležící 130 km severovýchodně od Tókja.

    Jaderná továrna v Tokai

    Továrna na úpravu uranu v Tokai patří firmě JCO, dříve známé pod jménem Japan Atomic Fuel Conversion Company. JCO je dceřiným podnikem ekonomického gigantu, společnosti Sumitomo Metalic Mining Company. Firma je zároveň jedním ze dvou výrobců jaderného paliva, kteří jsou dodavateli japonských elektráren. Ročně zpracuje 715 tun uranu pro palivo do klasických tlakovodních reaktorů a průměrně 3 tuny vysoce obohaceného uranu pro palivo do experimentálního, tzv. rychlého množivého reaktoru Džojo Mark II.

    Co se vlastně stalo?

    Dne 22. září začala JCO po tříleté přestávce pracovat na výrobě vysoce obohaceného paliva. Vstupní surovinou byl uran obohacený na 19 %. Dělníci v továrně si tento fakt zřejmě neuvědomili a mylně se domnívali, že pracují jako obvykle s uranem obohaceným pouze na 3 až 5 %.

    Ve čtvrtek 30. září v 10:35 místního času tak do usazovací nádrže nalili namísto maximálně povolených 2,4 kg uranu roztok, který obsahoval celých 16 kg vysoce obohaceného uranu. Tím přesáhli tzv. kritické množství, které je třeba ke spuštění řetězové štěpné reakce. Usazovací nádrž, ponořená ve vodě kvůli chlazení, začala fungovat jako jaderný reaktor - s tím rozdílem, že nebyla vybavena žádnými bezpečnostními ani kontrolními prvky. Rozběhla se v ní nekontrolovatelná jaderná reakce, v principu podobná jaderné explozi - naštěstí ale probíhala pozvolna, takže namísto okamžitého výbuchu se "jen" stala zdrojem intenzivního radioaktivního záření.

    Zatímco z nádrže unikala silná radiace, vedení továrny si nevědělo rady a nemohlo uvěřit tomu, že ve výrobní hale probíhá nekontrolovatelná jaderná reakce. Teprve v 11:15, tedy 40 minut po odstartování reakce, připustilo vedení JCO, že došlo k překročení kritického množství uranu, a o události informovalo Agenturu pro vědu a technologie (STA).

    Trvalo téměř hodinu, než JCO o havárii a riziku záření informovala radnici města Tokai. A až v 15:00, kdy atomová reakce probíhala již čtyři a půl hodiny, vydala radnice pokyn k evakuaci obyvatel žijících v okruhu 350 metrů od továrny - týkal se asi 150 obyvatel. Úroveň radiace na hranici pozemku továrny v té době dosahovala asi 0,001 Sievertů (Sv) za hodinu - během pár hodin by pobyt v tomto místě znamenal překročení ročního limitu ozáření. Již dvě hodiny poté, v 17:00, zde byl naměřen čtyřnásobek (0,004 Sv za hodinu), tj. 15 000-násobek přirozené

    hodnoty.

    Následujícího dne, 1. října v půl čtvrté ráno - když továrna uvolňovala silné neutronové záření již 17 hodin - vydalo vedení prefektury Ibaraki doporučení občanům v desetikilometrovém pásmu kolem továrny, aby nevycházeli z domu, utěsnili okna a nepoužívali dešťovou vodu. Těm, kteří již předtím dobrovolně evakuovali obydlí, poradili nezdržovat se v místech ležících po větru od Tokai. Všech 135 škol v okolí zůstalo ten den zavřeno.

    Havarijní tým se snažil zastavit štěpnou reakci vypuštěním vody, která obklopovala usazovací nádrž a díky níž se reakce udržovala v chodu. Pokus selhal, protože se zaseknul vypouštěcí ventil chladícího potrubí .

    Situace se zhoršovala. Intenzita záření poblíž továrny již přesáhla 0,02 Sv za hodinu, tedy dvacetinásobek hodnoty zaznamenané na počátku havárie. Byla mobilizována armáda, aby kontrolovala dopravu a hlídala veřejný pořádek. Ve stavu pohotovosti čekala protichemická armádní jednotka. Vláda uvažovala o tom, že požádá o pomoc americké vojáky, a prefektura chystala rozšíření evakuační zóny.

    V sedm hodin ráno oznámila agentura STA, že reakci se konečně podařilo zastavit: dělníci zničili chladící potrubí, voda vytekla a do nádrže byl přidán bór pohlcující neutrony. Sondy vzápětí zaznamenaly prudký pokles naměřené radiace. Štěpná reakce, uvolňující intenzivní záření, se po dvaceti a půl hodině zastavila.

    Ani poté ale nebylo jasné, do jaké míry bylo kontaminováno okolí radioaktivními látkami, které se při reakci uvolňovaly a unikaly do ovzduší. V okolí továrny proto zůstaly 1. října uzavřeny silnice, pozastaveny byly i všechny vlakové a autobusové spoje, nefungovaly pošty. Prefektura doporučila zemědělcům, aby odložili sklizeň úrody (rýže a sladkých brambor). Město Tokai přešlo kvůli riziku kontaminace na náhradní zdroj pitné vody, námořní služba varovala lodi plující ve vodách poblíž pobřeží. Byl zakázán rybolov.

    Během dne byla postupně rušena některá dopravní omezení a v 15:00 prefektura na základě doporučení Komise pro jadernou bezpečnost (NSC) odvolala opatření k ochraně obyvatel v desetikilometrovém pásmu kolem továrny JCO.

    Přes 4 500 obyvatel navštívilo nemocnice, kde prošli zkouškami kontaminace a zdravotní kontrolou. U několika obyvatel z nejbližšího okolí továrny byla zjištěna kontaminace radioaktivními látkami.

    V sobotu 2. října odpoledne již fungovaly školy a vláda odvolala evakuaci nejbližšího okolí elektrárny s tím, že nehrozí jeho zamoření. Všichni občané se tedy mohli vrátit do svých domovů.

    Následky

    V kritickém stavu se nacházejí tři dělníci, kteří operaci s uranem v továrně prováděli, a byli proto ozářeni z bezprostřední blízkosti. Všichni byli během okamžiku vystaveni extrémně vysokým dávkám neutronového záření a paprskům gama - podle odhadů obdrželi dávky 17, 10 a 3 Sieverty, což je srovnatelné s ozářením v epicentru exploze atomové pumy svržené na Hirošimu. Taková dávka je považována za smrtelnou a překračuje zhruba 200-násobně povolený roční limit. Pro ilustraci dodejme, že dávka záření z přírodních zdrojů je pouze 0,003 až 0,005 Sv za celý rok.

    Při záchranné akci, která jadernou reakci po více než 20 hodinách konečně zastavila, byly ozářeny další dvě desítky pracovníků. Většina z nich byla nasazena podobně jako černobylští "likvidátoři" - v prostředí s intenzivní radiací mohli pracovat pouze dvě či tři minuty, pak je museli nahradit kolegové.

    Vysoké dávky ozáření obdrželi také pracovníci ambulance, kteří postižené dělníky odváželi do nemocnice, a členové havarijního štábu. Mezi ozářené osoby patří i sedm náhodných dělníků, kteří v bezprostřední blízkosti továrny pracovali na rekonstrukci golfového hřiště. Celkový počet ozářených osob k 18. 10. je oficiálně 69, to však nezahrnuje veřejnost.

    Japonská vláda prozatím označila nehodu stupněm čtyři na sedmibodové mezinárodní škále (INES). Mezinárodní agentura pro atomovou energii ovšem oznámila, že se jedná o nejtěžší havárii od výbuchu Černobylu a že po podrobnějším prozkoumání možná bude oceněna vyšším stupněm nebezpečnosti. V tom případě by se stala druhou havárií v historii oceněnou stupněm pět (vedle roztavení reaktoru Three Mile Island v roce 1979) a třetí největší jadernou havárii v dějinách vůbec (po Černobylu se stupněm sedm).

    V následujících dnech experti STA i dalších institucí odebrali v okolí továrny JCO vzorky, které prokázaly kontaminaci životního prostředí radioaktivními látkami. Listy rostlin obsahují významná množství radioaktivního jódu a v okolí do jednoho kilometru byly detekovány další radioaktivní prvky, mj. césium, stroncium a sodík. Zejména posledně jmenovaný prvek byl v podobě radioaktivních izotopů nalezen ve vzorcích kuchyňské soli odebrané v domácnostech poblíž továrny. Protože jeho přítomnost lze vysvětlit přeměnou obyčejného sodíku vlivem neutronového záření, nabízí se možnost odhadnout, jakým dávkám byly ve skutečnosti civilní obyvatelé vystaveni. Takový kvalifikovaný odhad, který je k posouzení potenciálních zdravotních následků nezbytný, dosud chybí.

    Přítomnost kontaminace zároveň potvrzuje riziko, že evakuace byla ukončena předčasně a unáhleně, ve snaze co nejrychleji vrátit život prefektury do zajetých kolejí.

    Bezpečnost nezaručí ani Japonci

    Nehoda vedoucí k rozpoutání neřízené jaderné reakce je bezpochyby vůbec nejděsivějším scénářem možné havárie v jaderném průmyslu. A jen díky obrovskému štěstí byl její průběh v továrně JCO tak mírný - odhaduje se, že reagoval pouze maličký zlomek (méně než jeden gram) z celkového množství přítomného uranu.

    Každý, kdo se v problematice aspoň trochu orientuje, potvrdí, že v jaderném průmyslu jsou přijímána taková bezpečnostní a technická opatření, aby se v prvé řadě prakticky vyloučilo riziko neřízené štěpné jaderné reakce. Příslušná zařízení jsou z toho důvodu konstruována pokud možno tak, aby za žádných okolností nemohlo dojít k zapálení neřízené reakce nadkritickým množstvím štěpného materiálu (případně aby se taková reakce vzápětí samovolně utlumila).

    Jak je tedy vůbec možné, že k něčemu takovému mohlo dojít? Dosavadní analýzy ukazují několik příčin, které vedly k havárii. Havárii zavinily hrubé chyby a nedbalost obsluhy. Za prvé, dělníci si zřejmě ani neuvědomili, že pracují namísto s běžným materiálem s vysoce obohaceným uranem. Proto do nádrže nalili více než pětinásobek předepsaného množství uranu. Za druhé, společnost JCO pod tlakem přiznala, že nelegálně změnila licencované pracovní postupy tím, že - v zájmu urychlení výroby - dala pokyn dělníkům, aby přidávali uran naráz ručně, namísto aby jej pečlivě odměřovalo a pozvolna přimíchávalo automatické zařízení. Za třetí, dělníci ani vedení firmy vůbec nebyli vybaveni instrukcemi pro případ rozpoutání jaderné reakce - s takovou eventualitou zkrátka nikdo nepočítal. Za čtvrté, pracoviště nebylo vybaveno monitorovacím zařízením, které by vedení firmy okamžitě upozornilo na prudký nárůst radiace. Nehorázně nedbalý přístup firmy JCO dokládá i fakt, že dělníci manipulující s radioaktivními materiály nebyli v příkrém rozporu s předpisy vůbec vybaveni osobními dozimetry.

    Jiným příkladem hrubého amatérismu je, že JCO vybavila záchranný tým dozimetry s pouze dvojmístným displejem. Tak se stalo, že jeden z dělníků byl ozářen dávkou 120 mSv, ale JCO uvedla jen 20 mSv zobrazených na displeji.

    Něco takového se - pod vlivem propagandy průmyslu o skvělé bezpečnosti a přísném dohledu v jaderné energetice - zdá být těžko pochopitelné. Umíme si snad ještě představit, že by k něčemu takovému mohlo dojít třeba v Rusku (ostatně se často setkáváme s přesvědčivě znějícím argumentem, že černobylská havárie by se na západě nemohla odehrát, protože je tam mnohem vyšší pracovní disciplína). Ale ve vyspělé zemi, která je známá svou precizností a stojí na špici technického vývoje? Ten, kdo si navíc uvědomí podstatný rys japonské kultury - že se zde totiž vše děje podle přísných pravidel, každý pracovní postup je podrobně předepsán a zaměstnanci se musí podle podrobných manuálů učit třeba i telefonovat - zní uvedená fakta už zcela neuvěřitelně.

    Ukazuje se navíc, že přinejmenším část zodpovědnosti padá i na mnohem výše postavené instituce, než je firma JCO. Například Komise pro jadernou bezpečnost (NSC) v Tokai nikdy neprovedla kontrolu havarijní připravenosti a pracovních předpisů z hlediska rizika řetězové jaderné reakce - nejspíš proto, že nikoho ani nenapadlo, že je něco takového vůbec možné v zařízení, které se diametrálně liší od jaderné elektrárny. Do jisté míry selhali i další činitelé - od havarijního týmu nevybaveného pro případ jaderné nehody až po premiéra, kterému trvalo od obdržení informace o havárii celou hodinu, než začal jednat (a pokyn k evakuaci nejbližšího okolí přišel téměř po pěti hodinách, během kterých byli obyvatelé vystaveni unikajícímu záření).

    Rozhodující roli hrála v Tokai řada lidských selhání. To ovšem překvapí pouze neinformované nebo zaslepené, protože stejně tak tomu bylo u většiny vážných jaderných havárií ve světě. Znovu se ukázalo, že technika se zdá skvělá a spolehlivá (a řada výpočtů může dokládat, že pravděpodobnost nehody je mizivá), ale hlavní slabinu představuje člověk, který ji ovládá. A pokud se lidskému selhání nepodařilo předejít ani v mimořádně ukázněné japonské kultuře, jsou zcela oprávněné pochyby, zda si vůbec můžeme dovolit technologii, která v případě selhání obsluhy ohrozí celé město (nebo dokonce celý stát).

    Ledová sprcha pro jaderný průmysl

    Havárie v Tokai znamená pro jaderný průmysl další těžký a možná osudný otřes. V japonských podmínkách ji lidé vnímají o to citlivěji, že na hustě osídlených ostrovech každá podobná událost ohrožuje obrovské množství lidí. Například jen v desetikilometrovém pásmu kolem továrny JCO žije přes 300 000 obyvatel!

    Letošní havárie v Tokai navíc nebyla na japonském souostroví zdaleka první. Od roku 1990 zde došlo k několika vážným nehodám, z nichž se dokonce jedna (na jaře 1997) odehrála přímo v Tokai - exploze v továrně, která přepracovávala jaderné palivo, vedla k úniku menšího množství radioaktivních látek.

    Japonská veřejnost dlouhou dobu respektovala ambiciózní plány vlády na rozvoj jaderné energetiky. Vedle strategických důvodů (naprostý nedostatek domácích energetických zdrojů) k tomu japonské občany vedla tradiční silná loajalita vůči autoritě státu a nadřízených. V současnosti Japonsko vlastní 52 reaktorů o celkovém výkonu 43 000 MW a ačkoliv je rozestavěn pouze jeden (800 MW), oficiálních plány počítají pro rok 2010 s přírůstkem 21 velkých bloků, které by zvýšily instalovaný výkon na 71 000 MW.

    Tyto cíle se však těžko podaří realizovat. Nejméně od poloviny 90. let totiž i zde, pod vlivem řady skandálů a nehod, pochyby o vhodnosti jaderné energetiky sílí. V regionech, kde se doposud lidé za velmi tučné kompenzace s elektrárnami smiřovali, začínají sílit hlasy odmítající další elektrárny. Problémy s nalezením nových vhodných lokalit přiznává i oficiální materiál ministerstva průmyslu, který s odvoláním na tento fakt navrhuje snížit původně plánovaný výkon v roce 2000. Velký vzdor vyvolává také nutnost skladování vysoce radioaktivních odpadů. V převážně rybářské oblasti kolem meziskladu Rokašo se před příjezdem první lodi s kontejnery konala velká shromáždění a hladovky. Guvernér prefektury Aomori dokonce několik dní odmítal vydat souhlas s tím, aby loď v přístavu Rokašo vůbec přistála (finanční dotace pro region a vládní záruky o bezpečnosti jeho rozhodnutí nakonec změnily).

    Obavy z jaderné havárie pramení v neposlední řadě i z ničivého zemětřesení v Kóbe, ke kterému došlo v roce 1995. I když jsou japonské jaderné elektrárny stavěny tak, aby odolaly otřesům půdy jisté intenzity, žádná z nich by v Kóbe neobstála: Zatímco maximální přípustné zrychlení se u jednotlivých reaktorů pohybuje podle stáří od 150 do 670 Gal (průměr je 300 Gal), zemětřesení Hanšin, jež postihlo Kóbe, dosáhlo zrychlení až 833 Gal.

    Poslední nehoda v Tokai může tedy být poslední kapkou, kterou trpělivost většiny Japonců přeteče. Bezprostřední důsledky zatím vedly k tomu, že JCO přišla o oprávnění podnikat v oboru jaderné energetiky a její majitel, Sumitomo Metalic Mining Company, oznámila, že ukončí veškeré své aktivity na poli jaderného paliva. Jeden z největších provozovatelů jaderných elektráren, společnost TEPCO, v rozjitřené atmosféře raději okamžitě stáhla své televizních reklamy o přednostech jaderné energetiky. Vládní činitelé rozhořčeně požadují přísnější kontrolu a revizi jaderného programu a plánují sérií přepadových inspekcí na jaderných zařízeních.

    Ani to však nemusí stačit k tomu, aby se důvěru občanů podařilo obnovit. Podle posledních průzkumů veřejného mínění je totiž o perspektivě jaderné energetiky přesvědčeno jen 20 % občanů, zatímco 75 % jich vyjádřilo nesouhlas či obavy ze záměrů dále budovat jaderné elektrárny.

    Tento článek byl uveřejněn v časopise Sedmá generace vydávaném Hnutí DUHA.
    (omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|