Zemřela Hedy Lamarrová

Ve středu 19. ledna 2000 zemřela Hedy Lamarrová, která proslula ve věku 18 let, když hrála pod svým původním jménem jako Hedy Kieslerová v českém experimentálním filmu Gustava Machatého Extáze (1936) několik minut nahá. Film je natočen v podstatě podle poetiky němé kinematografie, Machatý v něm experimentuje s vyjadřováním emocí vizuálními prostředky.

Deník Guardian Lamarrovou charakterizoval jako herečku, kterou Hollywood inzeroval jako "nejkrásnější ženu na světě", která však ve své kariéře často učinila katastrofální rozhodnutí. Zemřela nyní na Floridě zcela osamocena.

Za druhé světové války Lamarrová patentovala techniku vysílání rozhlasových signálů takovým způsobem, aby je nepřítel nemohl identifikovat. Podle předem dohodnutého a synchronizovaného časového rozvrhu se při vysílání signálu rychle měnily rozhlasové frekvence. Ten, kdo neměl možnost sledovat proměnnou změnu rozhlasových frekvencí, zaslechl z vysílaného signálu na fixní frekvenci občas jen bezvýznamné pípnutí.

Deník Guardian včera přinesl tento nekrolog, z něhož vybíráme:

Ve čtyřicátých letech byla Hedy Lamarrová, která nyní zemřela ve věku 86 let, považována za nejkrásnější ženu světa a stala se symbolem ženské přitažlivosti a romantického kouzla. "Krása jí nahrazovala občasnou neschopnost hrát," poznamenal King Vidor, který režíroval Lamarrovou v jednom z jejích nejlepších filmů (Pan H M Pulham) a v jednom z jejích nejhorších filmů (Soudruh X). "Pravděpodobně nebyla rodilou herečkou, ale povšimněte si její určité nejistoty, která jí poskytovala jistou dětskou přitažlivost."

Lamarrová sama zastávala názor: "Každá dívka se může stát symbolem romantické přitažlivosti: stačí stát nehybně a mít stupidní výraz." I když Hedy nikdy nevypadala stupidně - měla v očích určitý posměch, zaměřený na sebe - často nehrála nic jiného než mramorovou manekýnu, jako ve filmu Dívka z rodiny Ziegfeldů (1941).

Lamarrová se narodila v Rakousku jako Hedwika Eva Maria Kieslerová a vyrostla v bohaté rodině - tatínek byl ředitelem Vídeňské banky. Začala vystupovat jako herečka v divadelní společnosti Maxe Reinhardta v Berlíně, Louis B. Mayer jí změnil jméno na Lamarrovou podle krásky z éry němého filmu Barbary LaMarrové, protože se obával, že jméno Kiesler zní příliš podobně jako židovské slangové slovo pro zadek.

V osmnácti letech se octla Lamarrová v ohnisku mezinárodní kontroverze, když se objevila nahá ve filmu Extáze (1932) českého režiséra Gustava Machatého (záběry jsou z dnešního hlediska zcela nevinné, pozn. JČ). Papež Pius XII. film odsoudil, Hitler ho zakázal a nahé scény byly z většiny amerických a evropských kopií tohoto filmu vystřiženy. Film samotný je plný lyrické krásy a stylové erotiky a zadek Kieslerové není skoro vůbec vidět. (Záběry nahé dívky jsou brány z dálky, malá rozlišovací schopnosti tehdejšího filmového materiálu způsobuje, že je na plátně spíš vidět jen bílá skvrna.) Manžel Lamarrové, německý zbrojařský magnát Fritz Madl, kterému bylo nad padesát let, vydal obrovské finanční částky ve snaze skoupit po celém světě všechny kopie Extáze. Jako jeho dekorativní manželka hostila Lamarrová v jejich domácnosti Gustava Mahlera, Franze Werfela, Hitlera i Mussoliniho.

Nakonec se přestrojila za jednu ze svých služebnic a utekla do Paříže vlakem s dostatečným množství šperků, aby si mohla koupit jízdenku do New Yorku na lodi Normande, kde se setkala s Louisem B. Meyerem. Než loď přistála v Americe, měla nové jméno a kontrakt na sedm let - její počáteční plat byl 500 dolarů týdně. Mayer osobně dohlížel na všechny podrobnosti jejího přerodu ve filmovou hvězdu, i když nevěděl moc, co si s ní počít.

Mayer ji půjčil Walteru Wangerovi, tak jako první hrála ve filmu Alžír (1938). Dalším exotickým filmem byla Dáma v tropech (1939), což byl po dvou letech kontraktu její první film u společnosti MGM. Filmbyl neúspěšný.

Film Beru si tuto ženu (1940) se Spencerem Tracym a s Lamarrovou se vyráběl dva roky: do té doby byl ironiky přejmenován na Znovu si beru tuto ženu. Třikrát se u filmu změnil režisér a množství záběrů bylo odmítnuto. Tento film o manželské krizi diváky příliš nezaujal a Mayer začínal o Lamarrovou ztrácet zájem.

Nejlépe hrála Lamarrová Dolores Ramirezovou ve filmu Tortilla Flat (1942). Kdyby býval film byl úspěchem, MGM by jistě našlo pro ni lepší role. Původně se s ní počítalo pro slavný film Gaslight (1944), ale studio nemělo v Lamarrovou důvěru a dalo roli Ingrid Bergmanové, která za ni získala Oskara. Proto Lamarrová v roce 1945 opustila MGM a založila vlastní výrobní společnost, v níž hrála v "osudovou svůdkyni" v celé řadě nudných televizních seriálů .

Už byla téměř úplně odepsána, když si ji vybral Cecil B de Mille, aby zahrála nejosudovější svůdkyni ve filmu na biblická témata Samson a Dalila (1949). Film byl největším kasovním úspěchem její kariéry a zdálo se, že se její kariéra obnoví. De Mille ji nabídl roli v dalším filmu, ale odmítla, protože se jí režisér zdál příliš autokratický. Pak už natočila jen několik málo filmů, ale odchod do ústraní neznamenal, že opustila palcové titulky novin. Byla zatčena za krádeže v obchodě v roce 1966 a pak znovu v roce 1991, kdy v drogerii na Floridě údajně odcizila kosmetické zboží v hodnotě 25 dolarů. Byla v obou případech shledána nevinnou. Začala se soudit o hlouposti, například s najatými autory (ghost writers) svého provokativního životopisu a také s Mel Brooksem, že použil bez jejího svolení její jméno v Blazing Saddles, kde vystupuje osoba jménem Hedley Lamarr, jíž jde na nervy, že jí všichni říkají Hedy Lamar. Nevyhrála soudními spory nic a musela prodávat svůj majetek, aby se uživila.

Byla šestkrát vdaná: například jejím čtvrtým manželem byl texaský ropný milionář W. Howard Lee. Nakonec si vzala vlastního rozvodového právníka.

Teprve nedávno vyšel najevo jeden další rys jejího života. Během druhé světové války Lamarrová spolu s hudebním skladatelem Georgem Antheilem vynalezla systém, jak zakódovat vysílání signálů prostřednictvím proměnných rozhlasových frekvencí. Vynález byl patentován, ale armáda usoudila, že je systém příliš složitý na praktické využití. Nicméně ho přesto armáda využila, a to až v roce 1957 a poprvé byl prakticky užit v době kubánské krize v roce 1962. Až do poloviny osmdesátých let byl tento systém přísně utajován jako vysoce důvěrný obranný vojenský mechanismus. Posléze byl využíván komerčně, zejména telekomunikačními společnostmi k tomu, aby nebylo možno odposlouchávat mobilní telefony.

Její syn Anthony Loder vysvětlil: "Má matka byla neobyčejně inteligentní žena, vždycky byla plná nových nápadů. Byla známa jen jako hezká ženská, ale nyní je uznávána, že vynalezla brilantní vědeckou záležitost, i když na tom nikdy nevydělala ani cent." Vědcům, kteří opožděně její vynález uznali, vzkázala Lamarrová: "Jsem ráda, že jsem vynález nevymyslela nadarmo." Občas, jako stařena, která žila na Floridě, když mluvila s lidmi, říkala jim poslední dobou: "Věřili byste, že jsem kdysi bývala slavnou filmovou hvězdou? Je to skutečně pravda!"