V podobném duchu se odbývalo i projednávání dalších stížností. Na základě jedné z nich se radní dotázali pověřeného ředitele zpravodajství Zbyňka Honyse, jaké má důkazy o "racketeeringu" v redakci publicistiky, jak o tom píše ve svém článku. Z. Honys se s milým úsměvem otázal, který článek mají pánové a dámy radní na mysli, a když se zjistilo, že o žádném takovém nevědí, přešlo se plynule k projednávání dalšího bodu.
Jiřího Balvína zastupoval pověřený finanční ředitel Tomáš Oliva, na němž bylo vidět, že trpí: nepodařilo se mu prosadit ani rozpouštění rezerv do rozpočtu, ani větší autonomii v hospodaření. Rada bude rozhodovat o všech ekonomických otázkách sama (což, jak se dá čekat, předprivatizační destrukci televize jen urychlí).
I když není pravděpodobné, že by se "černá středa" Rady ČT měla opakovat, včerejší zasedání dalo kandidátům na ředitele jasný signál: Rada bude řediteli a jeho televizi nikoli loajálním partnerem a spojencem, ale nepřítelem, který bude nemilosrdně potlačovat jakoukoli jeho iniciativu. Každé jednání s ní se změní v bitvu, v níž obstojí - jak jsme uvedli v nedávném komentáři - snad jen figurína používaná při crash-testech.
Humanitární organizace si stěžují: Británie se řádně nestará o dětské uprchlíky
Dětší uprchlíci jsou po příjezdu do Británie "odhozeni" do ubytování v levných penzionech a dál se o ně nikdo nestará, konstatuje nová zpráva, kterou včera vydaly britské organiace Refugee Council (Výbor pro uprchlíky) a charitativní organizace Save the Children. Informoval o tom včera večer britský rozhlas. Obě organizace, které zprávu financovaly, konstatují, že se o děti, které se dostanou do Británie samy, bez rodičů, řádně nestarají britské sociální služby a nezajišťují ani, aby řádně chodily do školy.
Oficiálně bylo oznámeno, že loni požádalo o azyl v Británii téměř 3000 dětí bez rodičů. Vládnou obavy, že mnoho dalších dětských uprchlíků úřady vůbec nezaznamenají a že se tyto děti dostávají pak do rukou pašeráků lidí, kteří je v otrockém stavu vykořisťují.
Tuto zprávu vysílala včera v podvečer rozhlasová stanice BBC Radio Four.
(učitel tělocviku hovoří na hřišti se skupinou dětí)
Reportérka: Vládne snaha přesvědčit tyto děti, aby znovu lidem důvěřovaly. Spřátelit se s druhými na fotbalovém hřišti je součástí toho procesu. Poté, co tyto děti uprchly ze zemí, kde zuří válka, se často bojí úřadů a je obtížné je přimět, aby hovořily nahlas, i když si jenom hrají.
Mostidžáb uprchl od Talibánu v Afghánistánu, když mu bylo 16. Jeho rodina zůstala v Afghánistánu. Když v Doveru slezl z korby náklaďáku, který ho sem dovezl, začalo další trápení. Poslali ho do vazby pro žadatele o azyl.
Mostidžáb: Podmínky v tom vazebním středisku nebyly dobré. Nezacházeli s námi - se mnou - dobře, protože bezpečnostní stráže, které nás tam hlídaly, nám pořád vyčítaly, proč jsme přišli do Británie, vždyť je tolik jiných zemí, kde jsme mohli zažádat o azyl. Měli jsme spoustu problémů, ale nikdo se o ně naprosto nezajímal.
Reportérka: Jeho zkušenosti nejsou neobvyklé. Některé nedospělé děti kolem 15 let jsou umísťovány do levných penziónů. Tyto děti jsou ztraumatizovány, ale nikdo se nestará o jejich speciální problémy. A nemluví anglicky. Čelí šikanování a rasismu. A vládnou obavy, že se stávají obětí obchodníků s lidmi a bývají donuceni k prostituci.
Terry Smith z Refugee Council konstatuje, že je nutno tyto děti řádně chránit: "Stále ještě umísťujeme děti do vazebních středisek pro dospělé a procházejí azylovým procesem pro dospělé. Děti jsou tou procedurou ztraumatizovány, nechápou, co se s nimi děje. Máme v Británii takový systém, kdy většina dětských uprchlíků nemá vůbec žádného dospělého zástupce, který by mohl jednat v jejich zájmu."
Mostidžáb nyní pomáhá jiným dětem, které přijedou do Británie bez rodičů. Často uvažuje o tom, zda stálo za to riskovat život, aby se dostal do Británie.
Mostidžáb: Měl jsem obrovské množství problémů. A proč vlastně? Miluju svou zemi, miluju své rodiče, stýská se mi po nich. Je to jasné, až bude v Afghánistánu mír, vrátím se tam.
Reportérka: Jiné děti chtějí v Británii zůstat navždy, protože nemají kam se vrátit.
Poznámka JČ: Jak si čtenáři asi povšimli, existuje drobný rozdíl mezi tím, jak o uprchlících referuje BBC a jak Česká televize.
Chtějí být lidi šťastní? Závisí to na jejich kultuře, tvrdí americký psycholog
Časopis New Scientist publikoval rozhovor s Edem Dienerem, americkým psychologem z University of Illionis, odborníkem na subjektivní pocity lidí vůči vlastní osobě. Shrnujeme.
Každý člověk chce být šťastný? Není to pravda, argumentuje Ed Diener: závisí to na dané kultuře. Peníze vás mohou učinit šťastným, ale hlavně jen tehdy, pokud pocházíte ze skutečně chudých poměrů.
Kde žijí nejšťastnější lidi na světě? - Podle profesora Dienera se zdají být nejšťastnější skandinávské země. Do určitého bodu je pro pocit štěstí zapotřebí slušného příjmu a pocit štěstí také závisí na tom, žiju-li v demokracii, mám-li lidská práva, dobrou infrastrukturu a dobrou vyhlídku na dlouhý život. Pokud vyčleníte z rovnice otázku příjmu, nejšťastnější lidé na světě jsou Hispánci.
Hispánci mají totiž tendenci vyhledávat to, co dopadne dobře. Ptají se sami sebe: "Co bych tak mohl dělat, co je zábavné, co je zajímavé?" Američané jsou taky takoví a do určité míry tuto vlastnost najdete i mezi Brity. Starají se víc o dobré věci, které by mohli získat, než o špatné věci, které by je mohly postihnout.
A kde žijí nejnešťastnější lidé na světě? Opakovaně vyplývá z průzkumů, že nejnešťastnější jsou některé bývalé komunistické země a také velmi chudé země. Ale z bohatých zemí jsou hodně nešťastné tichomořské země. Lidé v Japonsku, v Koreji a v Číně projevují tendenci vidět sklenici vždycky spíše jako poloprázdnou než zpola naplněnou. Když se jich zeptáte, jak jsou spokojeni se svým životem, nebudou se soustřeďovat na to, co se jim podařilo, ale na své neúspěchy. Taky jsou značně nervózní, protože si musejí pořád dávat pozor, nesmějí dělat chyby a musejí projevovat respekt vůči správným lidem.
Západní individualistická kultura znamená, že na Západě je daleko důležitější osobní nálada jednotlivce než na východě. Když uvažují Japonci a Korejci o tom, zda jsou spokojeni se životem, berou daleko víc v úvahu například i to, co si o způsobu jejich života myslí jejich rodiče.
Kdybyste se rozvedli ve Spojených státech, kolega na to bude reagovat se sympatiemi: "To máš špatný." V Koreji vám kolegové a známí řeknou: "Ty si se snad zbláznil!" Osobní pocity jsou na východě daleko méně důležité a nejsou ospravedlněním pro to, co chcete dělat nebo co děláte.
Štěstí není cílem každého: existuje celá řada nejrůznějších hodnot: mít dobrou náladu, bavit se a mít dobrý pocit. Uspokojení je možná pro mnohé větší hodnotou než štěstí, protože se váže na to, čeho lidé dosáhli. Bylo zjištěno, že Američané asijského původu jsou ochotni obětovat svou zábavu častěji, aby dosáhli určitého cíle, než bílí Američané.
Jaké výhody přináší štěstí a pocit spokojenosti? Jestliže žijete na Západě a jste optimistický člověk, vždy dobře naladěný, vydrží vám déle manželství a pravděpodobněji budete vydělávat víc peněz a budete úspěšný v práci. Neví se, zda je to proto, že lidé v západních společnostech mají raději lidi, kteří jsou dobře naladění a dávají jim přednost. Je také známo, že lidé, kteří jsou spokojeni a optimističtí, mají silnější imunitní systém a žijí déle.
Lidé mají pozoruhodnou schopnost nakonec se dobře vyrovnat emocionálně se smrtelnou nemocí anebo s vážným zraněním. Velmi špatně se lidé vyrovnávají s nezaměstnaností - časem se s ní vyrovnají, ale nikdy se nedostanou na úroveň, na níž byli předtím. Vdovy a vdovci se vyrovnají se ztrátou partnera, ale trvá jim to pár let.
Je pravda, že pocit spokojenosti a štěstí vzrůstá s tím, jak se nám zvyšuje příjem, ale na Západě je efekt vždycky velmi malý. Jinde, například mezi obyvateli brlohů v Indii, je tento efekt daleko větší. Je tam obrovský rozdíl mezi tím, jestli vyděláte za den jeden dolar nebo pět dolarů, protože to určuje, co budete moci jíst. Ze studia lidí, kteří shromáždili ve Spojených státech osobní bohatství větší než 100 milionů dolarů, vyplývá, že jsou jen mírně spokojenější než průměrný Američan.
Filozof Bertrand Russell argumentoval, že jedním z nejdůležitějších zdrojů štěstí je mít děti. Není to pravda. Lidi s dětmi i lidi bezdětní jsou často úplně stejně spokojeni se svým životem.
Nová kniha, o tom, jak se v ČR (a jinde ve střední Evropě) pije
Shrnujeme část pořadu A Good Read (Dobré počtení), který se vysílal tento týden na rozhlasové stanici BBC Radio Four. Tři diskutující hovoří postupně o třech nedávno v Británii vydaných knihách, které je zaujaly.
A. Má kniha se jmenuje "Borders Up" (Hranice otevřené [zároveň je to slovní hříčka na výraz "Bottoms up" - "Obraťte do sebe skleničky, pozn. JČ]), napsal ji Vitalij Vitalijev, a má podtitul "Eastern Europe through the bottom of the glass, "Východní Evropa skrze dno sklenice". Vitalijev byl v někdejším Sovětském svazu investigativním novinářem a KGB ho donutila emigrovat. Nyní žije v Británii. Napsal celou řadu cestopisů a knih non-fiction. Tohle je jeho nejnovější kniha. Je založená na jedné velmi zajímavé věci. Všichni lidi si mysleli, že obrovský alkoholismus v Sovětském svazu a ve východoevropských zemích je velkou měrou důsledkem komunismu a důsledkem nudy a útlaku, že se nedalo nic moc jiného dělat než pít množství vodky. Tak by se dalo předpokládat, že když padla berlínská zeď a komunismus přestal existovat, že se začne míň pít, protože do těchto zemí přijde spotřební zboží, a tak dále. Ale ono je tomu přesně obráceně. Spotřeba alkoholu se v těchto zemích zvyšuje a roste i alkoholismus. Vitalij Vitalijev se rozhodl podniknout cestu po zemích východní Evropy a zjistit, co se děje a jaké mají lidé zvyky ohledně alkoholu.
Kniha má tři části. První se jmenuje "Beerland", Země piva, to je Česká republika a východní Německo, druhá se jmenuje "Spiritland", Země tvrdého alkoholu, to je Polsko, Slovensko a třetí část je "Wineland" - Země vína, totiž Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.
Kniha je to velice zábavná. Vitalijeva často srovnávají s Clivem Jamesem, ale já si osobně myslím, že je Vitalijev o dost lepší než Clive James - v jeho psaní je totiž pořád přítomen podtext tragédie. Píše velmi zajímavě o situaci v bývalém Sovětském svazu, například jak na stole stávala láhev vodky a vedle toho láhev lektvaru proti žaludečním vředům a jak chlapi kolem stolu si střídavě tupě nahýbali z obou lahví.
Kniha je také plná velmi zajímavých faktů o spotřebě alkoholu. V Polsku se vyrábí více než 1000 různých druhů vodky a Poláci spotřebují 20 lahví vodky ročně na každého muže, ženu, dítě i nemluvně - obrovské množství vodky.
B: Ano, v knize je spousta pozoruhodných skutečností a Vitalijev je velmi dobrý průvodce, hovoří totiž dvěma hlavními jazyky regionu, zná podrobně tamější kulturu, má ve všech těch zemích přátele a zná podrobně jejich historii. Ale ke konci se ta kniha trochu rozpadá - a mně to připadlo logické. Začíná to fantasticky, ale jestliže někdo tři měsíce jenom pije, není divu, že ke konci jde struktura knihy trochu do háje.
C: Ovšem předem si určil, že to bude kniha o východní Evropě, takže do své Země vína vůbec nezahrnul Itálii. To je trochu podivné, když píšete o vínu. - Je to velmi ruská kniha. Silně je v té knize přítomna všechna ta ruská melanchholie. A melancholie východoevropských zemí. Dokonce i vtipy jsou trochu deprimující. A některá fakta byla opravdu pozoruhodná. Autor vypráví šokující historika o zneužívání moci v těchto zemích. Píše tam taky o tom člověku, který vynalezl Semtex, to je taky neobyčejná historka z Československa - nebo z bývalého Československa. Moc mě ale nenadchlo jeho líčení, jak se lidi opíjejí pivem a pak hromadně zvracejí.
A. Tím to začíná, že. Rozhodl se navštívit mnichovské pivní slavnosti Oktoberfest v Mnichově. Někdo mu řekne, v žádném případě tam nejezděte v autobusu plném Australanů. A tak on se samozřejmě rozhodne se tam vydat v autobuse plném Australanů. A s těmi do začíná jako s příjemnými mladými muži, a čím dál ten autobus jede po Evropě, tím jsou oni opilejší a divočejší a vulgárnější, je to nakonec strašně šokující. A přijedou do Mnichova a on tam pak vidí, jak ti Australané prohánějí japonské turistky, a perou se na ulicích. A na turistické trase je také návštěva koncentračního tábora v Dachau. On píše na konci té kapitoly, jak případné to bylo, protože v extrému totiž pivní kultura nakonec vede ke vzniku koncentračních táborů. Nacistické bojůvky páchaly své první násilnosti v opilosti vždycky po celém večeru pití piva. A to se mi právě na téhle knize líbí, že ten vážný podtext není nikdy příliš daleko. Často jsou tu historky, které začínají humorně, ale končí velmi vážně.
B. Určitá obdoba existuje s dnešním fotbalovým chuligánstvím, kdy Angličani cestují do Evropy a opijí se tam namol a pak jsou neobyčejně agresivní.
A. V knize je celá řada pozoruhodných historek, zejména v první části, týkající se České republiky, souhlasím s vámi, Jeremy, ta první část je nejlepší. Když je autor v Praze - Praha bývala proslavená tím, že tam stála největší socha Stalina na světě, obrovská socha na kopci. A když byla ta socha zlikvidována, existuje historka, Vitalijev si není jist, jestli je to pravda, že jakýsi místní šéf podniku získal Stalinovo ucho, obrovské ucho, a udělal si z toho na zahradě plavecký bazén a zval kamarády, aby si zaplavali ve Stalinově uchu.
A když o tom zrovna Vitalijev hovoří, otočí se a na tom kopci v Praze je obrovská nafukovací podoba Michaela Jacksona. Protože zrovna v době, kdy cestoval Vitalijev východní Evropou, projíždí tamtudy také Michael Jackson, šílí po něm davy a Jackson hází z okna hotelu lístky s nápisem I love you. A Jackson Vitalije pronásleduje celou východní Evropou.
B. Měl jsem z toho pocit, že nenávidí Michaela Jacksona víc než Stalina.
A. Velmi názorně Vitalijev ukazuje, jak ukončení komunismu přineslo do východní Evropy ty nejhorší výstřelky západního konzumerismu. Je to hrozné, píše, všude jsou reklamy na Pepsi a na Marlborough. Proč nedováží Západ do východní Evropy věci, které byly zakázány a které mají nějakou hodnotu? Proč tenhle kulturní imperialismus?
B. Asi to má něco společného s tím, co lidi chtějí.
A. To je taky pravda.
C. To právě zvyšuje deprimovanost té knihy. Protože to ukazuje každému, kdo si snad mohl myslet, že bylo na komunismu něco dobrého, že žít v komunismu bylo prostě strašné. V Rusku doslova páchali sebevraždu pitím šílené, podomácku vyráběné vodky. Tenhle chudák autor byl po celou dobu v podstatě nemocen. Četl jsem to v určité depresi, protože to muselo být opravdu hrozné, žít v komunismu, a zdá se, že se to ve východním bloku teď ještě zhoršuje.
A. Ano, Píše tam, že když přijedete do Moldovy, inflace je tam tak strašná, že asi 500 000 jednotek místní měny má hodnotu je jednoho dolaru. A jestliže si chcete něco koupit v obchodě, neberete si s sebou peníze, berete si balíky peněz, a v obchodě hodí ty balíky peněz na váhu a podle jejich váhy určují, kolik vlastně platíte.
B. Jenže to, co teď přichází do těchto zemí jako údajná západní kultura, to je taky naprosto nekvalitní! Tak se zdá, že prostě není naděje.
C. Jeden můj přítel, žid, má předky, kteří pocházeli z Rumunska. Je to velmi úspěšný Američan. Vždycky se chtěl podívat do země svého původu. Nakonec se tam skutečně vydal. Pak jsem se ho ptal, jaké to bylo, a on mi odpověděl, že to byla nejvíc deprimující věc, jakou kdy v životě udělal.
A. Ano, a Vitalij Vitalijev o tom píše. Zmiňuje se o tom, jak v Polsku nadále existuje intenzivní antisemitismus, Polsko je zřejmě podle něho jedinou zemí, kde antisemitismus stále roste, nepřímo úměrně tomu, o kolik poklesl počet židů, kteří tam žijí. Píše o předsudcích vůči Romům a vůči ženám v České republice a o tom, že vzhledem k tomu, že tyto země na východě jsou v obtížné hospodářské situaci, je velmi těžké rozhodnout, kde vůbec začít ve snaze zlepšovat společnost.
Kniha se mi líbila, protože je velmi humorná a velmi zábavná, jenže Vitalij Vitalijev nikdy nezapomíná na velmi vážné důsledky přehnaného opilectví. Skončím citátem, kde vzpomíná na dobu, kdy sám velmi pil, bylo to ještě v Sovětském svazu. Píše: "Tragédie našeho přehnaného opilectví měla daleko větší dopad než jeho komické rysy. Několik mých přátel z vysoké školy a z tisku zemřelo na alkoholismus než dosáhli třiceti nebo čtyřiceti let. To byl začarovaný kruh naší sovětské existence, který dokázala rozbít jen smrt nebo vodka."
Vo čom to bylo?
Tak jsem se po šesti týdnech vrátila z chalupy, kde nemáme televizi. Byla to příjemná změna - nevím, jak vy, ale já - když jsem doma - prostě neodolám tu "bednu" pustit aspoň jako kulisu … A protože pracuji doma, mám ji opět jako kulisu už několik dní. Jak ji tak "kulisově" poslouchám, najednou si všímám, co všechno se během oné krátké doby šesti týdnů stalo s mým mateřským jazykem! Nejen neprofesionální mluvčí, ale dokonce i moderátoři-profesionálové se nám buď inspirovali na Slovensku, nebo v západních Čechách. Každopádně se ale nápadně často vyjadřují nespisovně, jako by to byl přímo jejich záměr.
"Vo čom jsme to ještě chtěli mluvit?" "Myslel jsem si o ňom, že je to správný člověk." Tak toto jsou přímo dvě citace z vysílání televize Prima. První si dovolil pronést moderátor Prima jízdy Martin Zahálka, druhá se objevila v Trní, kde ji použil host přišedší odněkud z Karlových Varů. Kdybychom ještě žili ve spojeném státě Čechů a Slováků, byla by první z vět "jen" kompilací středočeského nářečí (vo) a slovenštiny (čom). Ovšem použít ji ve státě, kde platí jediná, poměrně přesně vymezená forma oficiálního jazyka, je tento prohřešek zcela neodpustitelný - pokud budou televizní profesionálové prznit češtinu podobným způsobem bez toho, aby se proti tomu někdo řádně ohradil, předáme svým dětem v budoucnu jazyk ve tvaru, na který určitě nebudeme hrdí. (Tvar "o ňom" je zrovna tak špatný jako "vo čom", ale dá se omluvit alespoň tím, že jeho autorem byl neprofesionální mluvčí.)
Je to záhada. Namísto toho, aby se moderátoři i ostatní mluvčí vystupující v televizích snažili o co nejcivilizovanější jazykový projev, dopouštějí se stále více - tolerovaných - prohřešků. Kdo jim ale tyto prohřešky toleruje? Zřejmě vedení televizí. Proč, to se můžeme jen dohadovat. Je snad užívání nespisovné formy jazyka módní záležitostí? Zřejmě ano, vždyť se stačí podívat na některé z pořadů soukromé televizní stanice Nova. Projev jejích moderátorů je klasickou ukázkou ignorace základních jazykových norem - zejména jde o užívání protetického "v" (vo, von), koncovek "ej" u přídavných jmen (von je blbej), což je projevem stále více expandujícího středočeského nářečí ("pražštiny").
Přimlouvám se za to, abychom tomuto "vývoji" dopřáli co nejméně volnosti. Stěžujme si na nesprávnou výslovnost moderátorů i na jejich jazykové hrubky, pišme, mailujme, faxujme do televizí! Jen tak můžeme zřejmě zabránit zahlcení češtiny podobnými nešvary skrze tak mocného prostředníka, jakým média bezesporu jsou.
Tato úvaha byla napsána pro Jihlavské listy a jako Jazykový sloupek vyjde v tomto médiu v pátek 24. 8. 2001.
(Daniela Pilařová je nakladatelská redaktorka a bohemistka, která působí v Ostravě.)
Ekologové se znovu domohli práva na účast při správních řízeních
Ekologové se domohli svého práva na účast ve správních řízeních
Ministerstvo životního prostředí uznalo praxi Okresního úřadu v Českých Budějovicích, v jejímž důsledku byly ekologické organizace vylučovány ze správních řízení, jako nesprávnou a přikázalo mu, aby se zdržel dalšího nezákonného jednání.
Stalo se tak na základě stížnosti čtyř významných jihočeských ekologických organizací/1, které zastupoval Ekologický právní servis/2. Ekologové v ní upozorňovali na to, že referát životního prostředí Okresní úřad ve svých vyjádřeních výrazně překračuje své kompetence, když se vyjadřuje k tomu, zda se ekologická sdružení mohou účastnit správních řízení, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Situaci pak v mnoha případech hodnotí v rozporu se skutečností tak, že se ekologové účastnit řízení nebudou, protože se v něm nebude jednat o zásahu do přírody nebo krajiny. Toto posouzení je však podle názoru ekologů, který nyní potvrdilo i ministerstvo, plně v kompetenci příslušných stavebních úřadů, jež řízení vedou.
V důsledku nesprávného postupu Okresního úřadu bylo ekologickým organizacím znemožněno hájit zájmy ochrany přírody a krajiny v řadě správních řízení, v nichž se rozhodovalo o aktivitách, které měly negativní dopad na životní prostředí. Příkladem může být např. řízení o povolení devítijamkového golfového hřiště v Hluboké nad Vltavou.
Zodpovědný úředník referátu životního prostředí Okresního úřadu v Českých Budějovicích Mgr. Josef Šíma, byl za uvedené nezákonnosti nominován ekologickými organizacemi v anketě Ropák roku 2000, v níž se "probojoval" až do finále.
kontakt:
Mgr. Pavel Doucha
Ekologický právní servis Tábor
/1 Calla -- Sdružení pro záchranu prostředí, Sdružení Jihočeské matky, Regionální centrum ČSOP -- Jihočeské sdružení ochránců přírody aa Hnutí Duha.
/2 Ekologický právní servis je expertním neziskovým sdružením právníků, s kancelářemi v Brně a v Táboře, které poskytuje bezplatnou právní pomoc občanům a jejich sdružením při účasti v řízeních na ochranu životního prostředí. Zabývá se rovněž ochranou lidských práv (projekt Občanské právní hlídky -- OPH).
Etické priority v podnikání jak zmiňuje Jan Čulík jistě ve světě existují, nicméně jsou omezené a dle mých možná nepřesných informací, nepředstavují žádný výrazný trend. Alespoň ne takový, aby se dalo hovořit o tom, že svět už chce být mravnější. Netvrdím že není nutné o takový svět usilovat, jen jsem chtěl vymezit kontext, v kterém se - včetně Železného Novy, pohybujeme.
P.S. Jana Čulíka však dál bloudí virtuálním prostorem nezájmu a hledá svého adresáta: "Ještě pořád zůstává ta nezodpovězená otázka: vzhledem k tomu, že Železný dluží CME miliardu korun, neměla by tato obrazárna propadnout soudu?" ptá se rejpavě a oprávněně Jan Čulík na předmět naší rozpravy, kterou nesmlouvavým perem, v kvalitativně rozdílných obrázcích ve svém sloupku vypointoval Jiří Peňás. Odpověď na vznesenou otázku ale přece znají "všichni slušní lidé": Určitě, když jsou to obrazy koupené za ukradené peníze, měl by je tomu sviňákovi soud vzít. Já to teď asi schytám, ale ani ve snu si nedovedu představit, co by vážený soud s tou "obrazárnou" dělal.
Železného "obrazárna", je totiž s velkým citem koncipovaná sbírka kvalitního českého umění, především tzv.české moderny a jejích některých solitérů. Po sbírce českého sběratele Vincence Kramáře nemá u nás po roce 1990 obdoby. Některé výtvarné osobnosti Vladimír Železný zahrnul do své sbírky mezi přední autory, a tím po mnoha letech znovu oživil jejich význam. V rozměru, v jakém byla vytvořena, co do množství i kvality, se zcela jednoznačně a nezvratně stala naším kulturním dědictvím. Příštím zájmem kulturního státu bude, udržet tuto sbírku pohromadě tak, aby se nerozprodala, jako třeba sbírka Jindřicha Waldese. Je proto zcela v pořádku, že již není ve vlastnictví Vladimíra Železného a že sbírku spravuje nadace. Úvahy o menších či větších "nováckých debilech" totiž spláchne čas, Železného sbírka tu jako trvalá hodnota zůstane a spory o moralitu jejího tvůrce nebude už nikdo pamatovat.
Podobně jako český sběratel Vimcenc Kramář, ani Železný nevytvořil významnou sbírku českého umění jen proto, aby se zvěčnil v budoucnosti, nebo dokonce zakryl své "škraloupy", jak si myslí někteří hlupáci. Železného upřímný vztah a láska k výtvarnému umění je dlouhodobá, nikdy nebyla módní záležitostí a je nezpochybnitelná. Investovat do umění bylo to nejrozumnější rozhodnutí, které kdy Železný udělal. Je třeba, aby si všichni jeho kritici uvědomili, že hodnota jeho sbírky nespočívá jen v konkrétních penězích do sbírky vložených, ať už jeho, či jiných (kamenujte mě!), ale hlavně v záměru, v tom, jak umělecky cenná díla jsou v ní zastoupena. Má proto zásadní hodnotu především v úsilí, v citu a ve vůli, s jakou byla vytvořena. Nechci brát radost těm, kteří by sbírku šéfa Novy viděli nejraději rozprodanou, ale nejsou to jen peníze, které do ní Železný vložil.
Kramářova sbírka dnes zdobí Národní galerii, stejně jako většina velkých soukromých světových sbírek našla svůj domov ve státních muzeích, nebo v ně byla dokonce přeměněna. Tak tomu bylo například s muzeem Fricka a Salomona R. Guggenheima v New Yorku, s galerií Phillise a Freera ve Washingtonu, s Walters Art Gallery v Baltimoru, s Barnesovou nadací ve Philadelphii a s muzeem Isabelly Steward Gardnerové v Bostonu. Co si se sbírkou Vladimíra Železného, čítají tisíce kvalitních děl, počne soud?
Jiný kraj, jiný mrav. Pokud budu mít zde v Británii dluhy a budu je odmítat splácet, zanedlouho se dostaví s policejní asistencí exekutoři a zabaví mi můj majetek, který prodají v aukci za velmi snížené ceny a pokusí se tím alespoň částečně uhradit škody mých věřitelů. Nepomůže mi, kdybych jako Jan Zlatoústý argumentoval, že jsem vytvořil kulturně nesmírně cennou sbírku obrazů :) a ta by mi tedy proto měla být ponechána...
Rasismus nebo instinkt?
Lidé zobecňují od nepaměti
Myslím, že to jak bílí vnímají Romy je pouhá snaha o zevšeobecňování, tedy
právě to co pane Čulíku napadáte. Jenže vzato poněkud šíře, hledání
určitých zákonitostí či obecného v houšti individuální různorodosti provází
člověka odnepaměti, a dá se i říci, že je to jeden ze základních kamenů
vzniku homo sapiens. Zobecňováním si poněkud zjednodušujeme složitý svět
ale bez toho bychom nikdy nebyli moudrými, zkušenými lidmi.
Začíná to už v mládí, když se dítě spálí o kamna, tak prvním stupínkem
moudrosti je, když pochopí, že ho asi spálí i jiná kamna. A takhle člověk
moudrý pokračuje v cestě životem, učeně se dá říci, že má dobré analytické
a integrační schopnosti, což je také jedním z měřítek inteligence. Je
známo, že většina ruských mužů holduje kouření a alkoholu a proto brzo
umírá, nic na tom nemění, že můj ruský obchodní partner Nikolaj je nekuřák
a pije jen výjimečně. Také vím, že ruští partneři si nelámou příliš hlavu s
dodržováním termínů ale jsou ochotni se dohodnout na mnoha kompromisech,
zatímco němečtí partneři toto z duše nenávidí. Čili také zobecnění ale až
na výjimky platné.
A dále, spolupracoval jsem s firmou z USA, tedy s dokonalou směskou
národností a ras a ukázalo se, že čtyři z techniků firmy, původem z Indie,
jsou výpočtáři / matematici. Proto když jsem se setkal později s dalším
Indem, předpokládal jsem, že je také dobrý matematik. Je to z mé strany
rasismus ?
Kdysi před jedenácti léty mě štvalo, že v rakouských obchodech visely
cedule s českými nápisy "Češi nekraďte" a pokladní nám prohlížela tašky.
Pomyslel jsem si jací jsou ti Rakušáci pitomci ale pak mi došlo, že spíše
mí spoluobčané jsou pěkná hovada a já budu muset být jedním z těch, kteří
poctivostí budou muset dost dlouho Rakušáky přesvědčovat, že Čech se
nerovná zloděj.
To byste potom musel prohlásit, že zevšeobecňování je skutečně jedním z
kamenů vědních disciplin a vůbec lidské moudrosti - ale jen na Romy to
platit nemůže a nesmí a basta. Jenže lidský instinkt je bohužel jiný.
Článek o hackingu byl pěkný, ale trochu dlouhý
Pěkný, ale trochu dlouhý článek (že by pan Pantůček??? :-) ). Nešlo by to příště rozdělit do několika vydání nebo alespoň na více stránek? Takový kolos se špatně čte. V internetových médiích je zvykem dlouhé články rozdělit na 2-6 "stránek" (jednotlivých URL).
Malá poznámka k české etymologii slova hacker. "Novinářský význam" tohoto slova byl asi původně převzat od amerických novinářů, mezi nimiž se bohužel také najdou pěkní ignoranti. V komunitě českých "hackerů" (tj. mistrů oboru, odborníků) jsem zaznamenal odpor proti používání slova hacker v jeho negativním, novinářském významu.
Potíž je v tom, že pro pochopení "odborného" významu slova hacker je potřeba mít určité ponětí o složitosti počítačových systémů, mít pochopení pro kvalitu a pro "Quality Assurance".
Složitosti systémů zůstávají většině populace skryty za barevnou fasádou různých okýnek, přiblblých pomocníků apod. Běžný laik sice tuší, že počítače jsou složité věcičky s úžasnými možnostmi, ale fakticky o jejich skutečné složitosti nemá ponětí. Jak by mohl ocenit schopnosti "pravého hackera"? Nehledě na to, že větší část naší populace je díky působení českých (politických) "elit" a státní byrokracie úmyslně udržována ve stavu faktické počítačové negramotnosti.
Kvalita a kontrola kvality, druhý faktor významný pro vnímání "hackerů" jako schopných odborníků, nemá v Česku příliš hluboké kořeny. Kromě toho jsou uživatelé počítačů dnes a denně masírováni marketingovou propagandou sofwarových firem, které tvrdí, že jejich produkty jsou dokonalé. Pomineme-li vysokou úroveň "uživatelské přítulnosti" kancelářského softwaru, mnohé takto propagované produkty jsou až zoufale odfláknuté a obsahují mnohdy letité nedostatky.
I když mne to mrzí, myslím, že slovo hacker ve významu "mistr" nemá kvůli výše uvedeným vlivům šanci uchytit se v českém jazyce.
Poznámka JČ: Osobně mám určitý problém s etikou nejmenovaného autora výše zmíněného článku o hackingu. To, že jsem chudý, mě totiž nikterak neospravedlňuje, že mohu krást.
To je ale samozřejmě absurdní tvrzení.
Třicetiletá válka nebyla náboženským,
ale mocenskopolitickým konfliktem. Pro
Habsburskou koalici bylo náboženství
pouze ideologickou záminkou pro vlastní
mocenskou politiku. Stačí se jednoduše
podívat, kdo proti komu bojoval.
Katolická Francie vedená kardinálem
Mazarinem bojovala jako spojenec
protestantského Švédska proti katolickým
Habsburkům. Protestantské Švédsko válčilo
proti stejně protestantskému Dánsku. Papež
podporoval protihabsburskou koalici,
protože měl strach z nárůstu moci Habsburků, atd. Ukončení války bylo dáno všeobecným
vyčerpáním všech stran a ne nějakým
ideologickým "prozřením".
Éra tzv.
osvícenství začala cca sto let po skončení
třicetileté války a neměla s ní nic
společného.
Osvícenství sice přineslo
náboženskou toleranci ( respektive
lhostejnost), zároveň však bylo živnou
půdou pro bujení ideologického fanatismu
jiného druhu ( jakobínský teror za
francouzské revoluce, apod.).
