Sobectví v mezinárodním podnikání: Odpověď Aleši Muellerovi
Aleš Muller se mi nemusí omlouvat, že reaguje na můj příspěvek do diskuse o volném obchodování (BL, 12.10. 1998). Jednak nejsem "háklivej" na jiné názory a navíc se jeho názor na věc se od mého zas tak moc neliší. Snad až na to, že si myslí, že jsem chtěl radit.
Nevím v jakém světě Ales Muller žije, ale v tom svém nevidím sebemenší náznak toho, že by někdo jednal podle zásady "Pokud udělám to a to, neublížím tím nikomu?".
Zásada Aleše Mullera je neobyčejně lidská. Potíž ovšem je v tom, že její uplatnění závisí na cíli, k němuž chce lidská společnost obecně dojít. Danou otázku lze, aniž by ztratila původní význam, poněkud zobecnit na: Pokud udělám to a to, neublížím tím věci, k níž chci dojít? Věcí pak můžeme rozumnět zisk, životní úroveň obyvatelstva, vztahy mezi národy, prostě cokoli.
Můj článek se týkal ekonomiky, tedy oblasti v níž platí jediný ohled a měřítko - zisk. Přesněji řečeno bezbřehý zisk.
Snažil jsem se upozornit na to, že právě v současném světě je naprosto nutné, aby vláda zvažovala, zda to či ono rozhodnutí je dobré pro vlastní lidi. Globalizace ekonomiky totiž posunula mnohé do dříve neznámých rovin a s tím i problémy, které je nutné řešit. Jedním z průvodních prvků globalizace je silné narušení vztahu mezi podnikatelem a komunitou (městem, zemí). Hodný pan továrník Baťa, který staví vilky pro zaměstnance, pečuje o nemocné a dává každému vyučenci spořitelní knížku s něčím do začátku, byl nahražen globálními manažery, kteří kdesi vyhodnocují svoje "dal - dostal" a jim je získané málo, tak zavřou kšeft a posunou se jinam.
Je velmi naivní domnívat se, že by si lidé odpovědní například za spojení společnosti Compaq s ottawskou firmou Digital nějak nadměrně lámali hlavu nad osudem asi 5000 zaměstnanců, kteří ztratí práci a tím, co to udělá s komunitou v níž žijí. Nemají to v náplni práce. V jejich zájmu je především to, aby ekonomické ukazatele směřovaly, skoro jako na socialistických plakátech, stále vzhůru - čím strměji, tím lépe.
Diskuse o volném obchodování nemůže pominout dva základní prvky současného vývoje. Zaprvé, cílem podnikání je akumulace a nikoli sdílení bohatství. Jinými slovy společnosti Niké je srdečně jedno, jak žijí její zaměstnanci někde na Filipínách nebo Indonésii. Stejně tak je lhostejné firmě VW, co bude v Mladé Boleslavi.
Druhá skutečnost, která uniká pozornosti, se týká dogmatu, že se vláda nemá míchat do ekonomiky, protože tu dovede dělat jen soukromý sektor. Tato poučka, proklamovaná především tam, kde je ještě co privatizovat, bylo nahraženo heslem "partnerství vlády a soukromého sektoru". Vláda má vytvářet podmínky pro podnikání. Ze strany soukromého sektoru jde o implicitní výzvu, aby se vláda míchala do ekonomiky, tedy do záležitostí, kterým podle původní poučky vlastně nerozumí.
Je třeba podotknout, že vytváření podmínek znamená v novořeči subvencovat podnikání z peněz daňových poplatníků. Majitel hokejového klubu The Ottawa Senators, pan Bryden, si například v pravidelných intervalech stěžuje, že platí příliš velké daně a nemůže přežít v konkurenci klubů z USA. Vláda a město mu tedy mají slevit. Podle mého názoru jde o běžné vydírání vlády soukromým sektorem. Vtip celé věci totiž je v tom, jak definujeme přežití. V případě sportovních klubů je laťka neustále posunována chamtivostí majitelů i hráčů. Pan Bryden moc nezdůrazňuje, že přežití znamená platit hráčům horentní platy (které navíc nemají žádnou souvislost s kvalitou hry, kterou hokejisté produkují), ale o to víc hrozí nedozírnými škodami pro poottawí, bude-li nucen klub prodat do USA.
Pozoruhodné na nově definované účasti vlády na podnikání je posun rozhodování do sféry politické, tedy do rukou lobbovatelných neodborníků. Kupodivu tento fakt nikoho příliš nepopuzuje, přestože dopad jednotlivých rozhodnutí na ekonomiku může být enormní.
Aleš Muller se zmiňuje o spoušti, k níž by otázka "je to pro mě dobré?" vedla. Trochu při tom zapomíná, že tuto otázku si nikdy neklade jen jedna strana, takže celkem přirozenou cestou dochází k určitému zprůměrování.
Není rovněž důvod, proč by se zmíněná otázka nemohla rozšířit. Například v případě rozšiřování severoamerické zóny volného obchodu na některé evropské státy se můžeme ptát: Je to dobré pro nás pro Čechy a Evropu? Situace výhra - výhra třeba spočívá v neokázalých dvoustranných mezistátních dohodách mezi ČR a USA a nikoli v aktu, který může být považován za projev nezájemu o EU.
Aleš Muller píše, že "Otevření se a zapojení do světových struktur přinese rozhodně lepší výsledky než taktizování, které (zřejmě) doporučoval p. Jírovec. Toto otevření ale nese pochopitelně i náklady, nutnost změn, nutnost nových pohledů na problém a někdy i potíže, zklamání, strach."
S tím se dá souhlasit za předpokladu, že víme, co a komu mají tyto světové struktury přinést. Navíc požadavek nových pohledů by měl platit v plné míře i pro tyto struktury samotné. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Francie vystoupit z jednání o mezinárodní ochraně investic - a to nikoli y malých lokálních zájmů, ale proto, že existuje obava z toho náklady na zamýšlenou změnu (tedy ochranu investorů) stejne jako potíže, zklamání a strach dopadnou až příliš na řadového občana. Se všemi ekonomickými, politickými a sociálními důsledky.
Stanovisko Aleše Mullera je jinak s tím mým vcelku dobře slučitelné: V okamžiku, kdy se silnější začnou ptát, zda tím či oním rozhodnutím někomu neublíží, zmizí otázka slabších, zda to či ono je v jejich zájmu. Teď záleží na tom, kam se řadíme.
