pátek 1. října

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Ekologie:
  • Vážná jaderná nehoda v Japonsku Polemika o českém školství:
  • Oldřich Uličný: Zoufalství vystrašeného elitáře (Ondřej Hausenblas) O leteckých dispečerech:
  • Letmo (Václav Pinkava) Přístup k minulosti:
  • Major Zeman, Rada pro televizní vysílání a komunistické nebezpečí (Jaroslav Plesl) Česká ekonomika:
  • Spor mezi Mertlíkem a Grégrem (Ivan Hoffman) Něco drastičtějšího o Británii - dopadne to takto na Ostravsku?
  • Krizi v britských školách způsobuje chudoba (Guardian) Velká Británie:
  • V roce 1990 bylo v Británii 6600 milionářů. Dnes jich je tam 47 000 Česká politika:
  • Tak ing. Klausová chce emigrovat? (Jan Vincent)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech!
  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Počet stoupenců skinheadů a anarchistů prý vzrostl v ČR proti roku 1997 o více než 60 procent. Předloni jejich počet dosahoval přibližně 5400 až 5680, loni činil kolem 8750 až 9350 osob. Vyplývá to ze Zprávy o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem či xenofobií v roce 1998, kterou zpracovalo ministerstvo vnitra. Náměstek ministra vnitra Jaroslav Kopřiva však upozornil, že nemusí jít o růst počtu příznivců extremistických skupin, ale že vyšší čísla mohou vyplývat z lepší informovanosti policie.

  • Polistopadové vlády prováděly vůči důchodcům asociální politiku a záměrně vytvářely ve společnosti nechuť k starším lidem, řekl na  shromáždění Asociace odborářů důchodců při Českomoravské konfederaci odborových svazů její předseda Antonín Stejskal. Asociace vyzvala kompetentní orgány a organizace, aby prohloubily pozornost vůči starší generaci. "Jde o to, aby velká skupina občanů, kteří ve svém aktivním životě vytvořili velké hodnoty, které dnes slouží všem generacím, nemusela žít v bídě a beznaději a mohla prožít důstojně a v pohodě podzim svého života, " řekl Stejskal.

  • Polovinu obyvatel České republiky zajímají spory kolem změn ústavy, které vypracovaly ODS a ČSSD a které přijala ve středu vláda, zjistilo Středisko empirických výzkumů.

  • Překvapení. Senátoři KDU-ČSL, Unie svobody a ODA vyzvali české poslance i senátory, aby odmítli navrhované změny ústavy.

  • Německý kancléř Schroeder v Praze ve čtvrtek sliboval, že se bude prý Německo snažit, aby byla Česká republika přijata do EU do roku 2003.

  • Rekonvalescence bývalého předsedy KDU-ČSL Josefa Luxepokračuje bez komplikací. Lux se minulý pátek podrobil transplantaci kostní dřeně na klinice Freda Hutchinsona v americkém Seattle.

  • Neúčast svědka znovu znemožnila vynesení rozsudku nad Davidem Železným, obviněným ze znásilnění, jehož se podle obžaloby dopustil v srpnu 1994 v Unhošti. Soud se starším synem ředitele Vladimíra Železného začal loňského 19. listopadu. Svědek se ke kladenskému soudu ani jednou nedostavil a soud kvůli němu líčení již šestkrát odročil. - Od čeho je v ČR policie, že nemůže přimět svědka, aby soudní předvolání respektoval?

  • Prezident Václav Havel podepsal ratifikační litinu k Evropské sociální chartě.

  • MFD zveřejňuje další informace, že prý sociální demokraté jezdili v letech 1995 a 1996 načerno na benzín od Chemapolu. - Tehdy se to ještě všechno tak nebralo, že... Je dobře, že MFD na tyto věci poukazuje, obávám se však, že v českém kontextu to trochu působí jako účelová diskreditace politiků. Proč? - Protože, řekněme si to na rovinu: v ČR je přece takovéto podvádění běžné. Dělá to mnoho lidí. Je přece běžným zvykem pořád něco předstírat a po straně si pak dělat pododně věci pro svůj prospěch. Kdo nekrade, okrádá rodinu... Kolik lidí krade v zaměstnání, když už nic jiného, tak čas, který proplýtvají a argumentují, že se jim stejně platí špatně... Politikům asi musí být nyní poněkud nesrozumitelné, proč zrovna oni jsou z  podvádění obviňováni... Je to ovšem krok správným směrem, kdy však přejdou pravidla poctivosti i do širší společnosti?

  • Demonstrace proti rasismu v ČR. Iniciativa proti rasismu plánuje demonstraci proti českým neonacistům. Další informace na adrese http://go.to/ipra.

  • Článek tohoto čtvrtletí. Byl na něj nominován tento text: Tvorba bohatství: Nová pravidla pro jednotlivce, společnosti a státy (L.C.Thurow, The Atlantic Monthly, přeložil Jiří Zlatuška)

  • Práci hledá v oblasti médií či reklamy (či jinde) na část úvazku (tři dny v týdnu) šestadvacetiletá studentka druhého ročníku pražské VŠE s velmi dobrou, aktivní znalostí angličtiny (právě se vrátila do ČR po dvouletém pobytu v Británii). Předchozí praxe administrativní, manažerská i produkční, znalost práce s počítači, pracovala v České pojišťovně, v redakci jednoho českého ekologického časopisu, jako správce databází v nakladatelství, atd. Uchazečka má dvě maturity a dvouletou nástavbu v oboru informatiky a ekonomického účetnictví. V budoucnu možnost práce na plný úvazek. Telefon večer 02-651 3595.
  • Anglické shrnutí nejnovějšího vývoje aféry týkající se televize Nova od Jana Čulíka najdete od pondělí dopoledne v aktuálním čísle CER na  tomto místě.

  • O čem se mluví v ČR. Přehled toho, čím v těchto dnech žije Česká republika, (komunisté, major Zeman, banky a "sex na vysoké škole") shrnul anglicky v časopise Central Europe Review na  tomto místě Jan Čulík.

  • Souhrnná zpráva o vývoji České republiky. V aktuálním čísle časopisu Central Europe Review najdete v angličtině rozsáhlou zprávu o vývoji České republiky od roku 1992 do současnosti The Czech Republic 1992 - 1999 - From unintentional birth to prolonged political crisis (200kb). Napsal ji Andrew Stroehlein, pomáhali mu s tím Jan Čulík, Steven Saxonberg a Kazi Šťastnová.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Na adrese http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_fr.html je ve zkusebnim provozu Mertlikem slibovany registr ekonomickych subjektu. Zde si muzete potencialniho obchodniho partnera proklepnout podstatne lepe, nez dosud na http://www.justice.cz. Mimo jine novy registr zahrnuje i podnikajici fyzicke osoby (=zivnostniky).

  • Případné sponsorování Britských listů. Ozvalo se několik čtenářů, že by chtěli finančně přispět na vydávání Britských listů. Máte-li zájem, můžete přispět na můj účet u České spořitelny, 2201638-018/0800, specifický symbol 5251663, variab. symbol 14. Prosím, dejte mi vědět e-mailem, že na to konto nějaké peníze posíláte. Nesejde-li se totiž realistická částka, s níž by se dalo něco podnikat, peníze všem dárcům vrátím. - Petr Paleta připomíná, že by čtenáři rádi věděli, na co ty peníze chci. Podrobně to v některém z příštích vydání BL vysvětlím.

  • Anglické shrnutí nejnovějšího vývoje ohledně televize Nova je v časopise Central Europe Review na  tomto místě.

  • Český superšpión a smrt princezny Diany. Případ podvodných dokumentů týkajících se údajné vraždy princezny Diany a svědectví českého zpravodajce za komunismu, Karla Koechera, že neměl s  případem nic společného, je k dispozici také v angličtině v časopise Central Europe Review. - V aktuálním vydání časopisu Central Europe Review shrnuje nejnovější vývoj ohledně TV Nova anglicky Jan Čulík na tomto místě. Na jiném místě je v aktuálním vydání CER anglické shrnutí dosavadní historie televize Nova od Jana Čulíka.

  • Impuls 99 kritizuje JČ v angličtině v  časopise Central Europe Review v článku nazvaném No Pulse 99.

  • Nepřípustná reklama v českém vysílání BBC. Napsala Juliana:

    Vazeny pane Culiku,

    domnivala jsem se, ze upozorneni o nepripustne reklame na BBC je v BL zbytecne dlouho, ale dnes (16. 8.) me tato stanice presvedcila o jeho stale aktualnosti. V glose o nezamestnanosti (redaktor rekl inflaci) byl Petr Holub uveden priblizne takto: "Zeptali jsme se na nazor P. H., sefredaktora Respektu, kteremu o teto problematice vychazi dnes v tomto casopise clanek."

    Respekt si nekoupim. Za prve je mi tento zpusob reklamy protivny, za druhe nerekl Petr Holub nic, co uz bych neslysela alespon padesatkrat.

    Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.


  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

    Vážná jaderná nehoda v Japonsku

    Na severozápadě Japonska došlo k vážnému úniku radiace. V továrně zpracovávající uran, došlo k jaderné explozi, která prorazila střechu. Japonská vláda ve čtvrtek večer konstatovala, že pravděpodobně v továrně na zpracování jaderného paliva Tokaimura stále ještě dochází k nekontrolovaným jaderným reakcím. Alespoň 14 pracovníků bylo odvezeno do nemocnice a  tři v kritickém stavu. Úřady evakuovaly zaměstnance jaderného továrny a asi 150 příslušníků veřejnosti, kteří bydlí v okolí. Dalším přibližně 300 000 lidí v okruhu 10 km od továrny bylo doporučeno, aby nevycházeli ven a aby si smyli déšť, který na ně případně bude padat.

    Hlavní tajemník japonské vlády Hiromu Nonaka konstatoval na tiskové konferenci, že je velmi pravděpodobné, že v jaderné továrně došlo k incidentu, při němž byl překročen kritický bod. Kritický bod je okamžikem, kdy vzniká řetězová reakce. Francouzský jaderný ústav uvedl, že je nynější havárie v Japonsku šedesátou jadernou havárii od roku 1945. K 33 haváriím došlo v USA a k 19 v bývalém Sovětském svazu.

    Únik radiace byl zaznamenán v 10.35 japonského času (v 15.35 středoevropského času) a příčina nebyla zpočátku známa. Šéf firmy Makoto Ujihara uvedl, že pracovníci viděli, jak se z jaderného paliva zvedá modrý kouř a stěžovali si na nevolnost.

    Tiskové agentury posléze citovaly jednoho činitele jaderné továrny, podle něhož jeden pracovník použil pro proces z experimentálních důvodů před havárií přibližně 16 kg uranu - asi osmkrát větší množství než je normální. Normálně se používá maximum 2,3 kg uranu, aby reakce nedospěla ke kritickému bodu.

    Po havárii se radiace na místě zvýšila 15 000 krát nad normál. Místní úřady pak uvedly, že ve vzdálenosti dvou kilometrů byla radiace desetkrát vyšší než normál.

    Premiér Keizo Obuchi vytvořil nouzový záchranný tým, jehož úkolem je likvidovat havárii. Americký prezident Clinton přislíbil Japonsku pomoc.

    Mezinárodní úřad pro jadernou energii charakterizoval nehodu jako "nesmírně vážnou". Britští odborníci se však domnívají, že po první explozi se reakce zklidní.

    Japonsko má 51 komerčních jaderných elektráren, které vyrábějí třetinu jaderné energie pro Japonsko.


    Zoufalství vystrašeného elitáře

    Ondřej Hausenblas

    Kdo můžete, přečtěte si prosím pozoruhodný článek profesora Oldřicha Uličného z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, otištěný v  Učitelských novinách č.33, str. 13. Není třeba autora nijak hanobit za jeho úzkoprsé chápání vzdělanosti, za xenofobii hraničící s rasismem nebo za nevědomost, který je v pozadí jeho nechápavosti v otázkách školství. Veškerou práci odvedl sám, a to v dokonalosti, které bychom asi nedosáhli, kdybychom ho chtěli diskreditovat v očích veřejnosti. (A stálo by to možná za to, protože prý - ovšem to se šušká, neručím za to - by rád kandidoval na děkana FF UK.)

    Článek se jmenuje Necháme se terorizovat od dětí a mládeže? Je v rubrice Zrcadlo praxe, ale vypadá spíš jako Gogolovo zrcadlo ukazující Uličnému jeho křivou hubu...

    Pojednává o tom, že svoboda a demokracie do škol nepatří, protože by záškoláci, provozovatelé šikany nebo "prostě lenoši" mezi žáky by nakonec došli až k střílení učitelů jako v Americe. To je ovšem otázka bez legrace hodná důkladné úvahy: Hledání rovnováhy mezi svobodou (Uličný ovšem chápe svobodu typicky postkomunisticky - bez zodpovědnosti, a proto ji v hrůze před USA tolik odmítá) a mezi jejími omezeními od státu, od byrokratů nebo od těch, kteří by rádi byli pány nad kmány, není žádná historicky překonaná maličkost. Ale ta navrhovaná řešení, nebo dokonce ty prozrazené osobní postoje, to vše jsou ostudné věci, za něž se my - akademická obec Karlovy univerzity - můžeme leda hluboce stydět, a sotva to můžeme nechat jen tak. Uličný nás straší Spojenými státy a žádá, abychom zachránili elitní děti proti všem grázlům z nižších vrstev. Nebýt toho, že grázlovství spojuje automaticky se sociální pozicí rodičů (píše o "dobrých rodinách" nebo "střední rodičovské vrstvě" a o "beznadějné spodině"), mohli bychom souhlasit: vzdělanost by mohla být zničena, kdyby hlupáci (třeba i na místech univerzitních profesorů) znemožnili nadaným dobře studovat. Napadám autora článku za to, že mu přitom ani v nejmenším nepřijde na mysl, že ti nadaní u nás ničí život těm akademicky nenadaným, a to svým systémem školství, které učí právě jenom ty nadané, i způsobem výuky, která učí jen ty, kteří myslí v abstrakcích a slovech. A Uličný ovšem volá po posílení separatismu a elitářství, chtěl by "důslednou diferenciaci školství a vzdělávání už od 11 až 13 let, která by odpovídala skutečné inteligenční strukturovanosti společnosti". (Kdyby si Uličný, chce-li už se znemožňovat v Učitelských novinách, aspoň četl na druhé straně jejich obálky rozhovory s veřejně uznávanými osobnostmi všech povolání a postů - viděl by, že jenom malá menšina měla kdy školu ráda, a když, tak jednoho výjimečného kantora.) Uličný se vyslovuje pro tělesné trestání - ovšem “výchovné údery vždy s mírou, v pravý čas, jen s láskou, beze svědků, a pokud možno od rodičů", aby ho někdo nenařkl ze sadismu nebo výzvy k týrání dětí, jak sám upozorňuje. Kdepak ze sadismu, jenom z toho, že ještě o vzdělávání nezačal opravdu pořádně myslet, a trochu taky z podněcování ke xenofobii. A možná by slušelo se autora zeptat, co si myslí o eugenice, kterou u nás před Uličným naposled prosazovali Němci za války.

    Abyste si dovedli udělat obrázek hned (celý text převzít nelze, autorská práva mi dovolí nanejvýš ocitovat pár řádků pro potřebu výkladu), uvedu pár hlodů, a to nejprve těch nejtěžších:

    Kdo z neučitelů by chtěl v pracovní době být neustále připraven použít sebeobranné chvaty a nosit neprůstřelnou vestu, resp. v případě žen jen džíny, protože v nich údajně nemohou být znásilněny? Tato neblahá vize se u nás bude výrazněji týkat jistě jen některých oblastí a doufejme i, že je její realizace v nedohlednu. Naštěstí existuje pořád dost dobrých rodin a místní kvalitní genofond nebyl stálými emigracemi dosud vyčerpán. Jak však k tomu přijdou děti z dobrých rodin, aby byly šikanovány a ohrožovány darebáky? (...)

    Rodičům by se však mělo dostat ještě výraznější výchovy než učitelům. S beznadějnou spodinou ovšem těžko co počít, ale je tu ona střední vrstva, která své děti kazí velkým kapesným a ničí nezájmem. K lidským povinnostem, které stojí vysoko nad a daleko před lidskými právy, by měla patřit povinnost řádně vychovat potomstvo. Od toho snad na světě jsme.

    A tak dál. Chtělo by se dopsat Uličného článek do vyjádření jeho skutečných postojů, které stojí v pozadí: Co by asi rád udělal s tou beznadějnou spodinou? Fakt bych to od něj rád slyšel dřív, než to za něj v nějaké parodii napíšu sám. Jak to myslí s tím genofondem z dobrých rodin - a moc bych chtěl slyšet, jestli se k nim počítá on sám... Asi by to měl říct nahlas, ne? A kde bere tu rozhodnou pravdu, že nejvíc je vychovat potomstvo, a pak teprve svoboda? Nechtěl by si přečíst třeba Bibli, když už má tak blízko k jezovitům? Bůh přece dal Adamovi svobodu volit mezi dobrem a zlem, ne? A pak teprve mu řekl Milujte se a množte se..., když už si člověk tu svobodu k sexu a svobodné vůli vzal.

    Aby bylo jasno: ovšemže jsou vzdělávací a výchovné potíže, a dost vážné, s dětmi z rodin, kterým předchozí desítky a stovky let upíraly přístup ke vzdělávání. Když škola vypadá jako kasárna za Rakouska-Uherska, nebo když jsou učebnice psány nesrozumitelným polovědeckým blábolem, když ve třídě mluví pořád jen učitel a my musíme jen sedět a chraň pámbu se zeptat, nebo když se dítěti po druhé třídě už sotva stává, že by ve škole zažilo něco radostného, potkalo převahu informací a prací zajímavých, není možné se pohoršovat nad tím, že vznikly (u nás trochu míň než v USA) vrstvy, které si samy neumějí pomoct, a jsou podle Uličného beznadějnou spodinou. Americké školství i tamní separace bohatých a chudých si nepochybně nadělaly za minulá desetiletí a staletí takovou spoustu škod, že dnes je odstraňují za miliardy dolarů týmy nejschopnějších lidí. Jenže oni už revidovali svou vlastní surovost a elitářské hlupáctví dávno, a snaží se ho překonat, kdežto my k němu za pomoci pravých odborníků teprve směřujeme. Možná by se prof. Uličný měl naučit i jiný jazyk než němčinu a jet se do té Ameriky podívat. Viděl by tam ty maléry, viděl by i jaké procento všeho školství skutečně představují, možná by pochopil, že stát velký jako kontinent se prostě celý jednotně nevejde do jeho malé hlavy. A možná by se tam seznámil se skvělými programy, které vědí líp než on o bolestech a křivdách, které školy a systém na dětech páchají, a právě proto se problémům nesnaží pohansky uhnout do elitních studoven.

    Je mi samozřejmě jasné, že v případě Uličného článku jde o výlev stárnoucího elitáře, jenž se po revoluci vrátil zpět do složitého, a navíc svobodného světa, který už psychicky nezvládá, do světa, jehož proměnlivost a mnohostrannost trýzní jeho chabé sebevědomí a v němž se jistě za pár let na jeho místo prosadí jiní, mladší lidé, s odlišnými názory. Ale kromě své soukromé povinnosti odchovat zdárné děti má jako profesor univerzity taky povinnost být sebekritický a hlavně se vzdělávat. Snad by mu pomohlo si přečíst pár studií z kulturní antropologie o povaze změny v lidském společenství, snad by stačilo jen číst beletrii, aby viděl, jak dědkové vždycky spílají mládeži, a že jsou tím směšnější, čím víc se tomu poddávají.

    Ale možná bychom se neměli útrpně usmívat. Dovedu i představit, že se najde dvacet ředitelů gymnázií, kteří zveřejní petici na jeho podporu. Opravdu, je děsná představa, že by se učitelé mohli naučit vzdělávat zároveň děti studijního i praktického zaměření, a pak by se musela gymnázia slít se základkami, ubylo by ředitelských míst atd. Dovedu si představit, že ve strachu ze spojené Evropy a z její konkurence se zase jiní budou dovolávat zplynování beznadějné spodiny a budou si chtít laskat svůj rodinný genofond.

    To, co se Uličný na závěr dost hloupě ptá, může působit až humorně: Kdo tedy dětem řekne, co je dobro a co je zlo? Kruh se uzavírá, má to být rodina a škola. Jen jasné oddělování zla a dobra dítě pochopí, přestože je to v životě pak složitější. Důležité je, aby mladí měli svou pozitivní vizi. K tomu je nezbytná aktivní a pozitivní rodinná a školní výchova, jasné oddělování zrna od plev, a to i za cenu preventivních zásahů do tzv. dětských práv a za cenu požadavku důsledně plnit dětské a lidské povinnosti. (Podtrhl O.H.)

    Že občas není textu dobře rozumět, není divu, Uličný je dost chabý stylista proto, že se dává unášet vášněmi a svou důležitostí. Divu je, že ten stylista je vedoucím nejpřednější světové katedry českého jazyka.

    Humorné to ovšem vůbec není. Chtělo by se mi požádat Brusel, aby přestal uvažovat o integraci Česka do Evropské unie. Podívejte se, jak tam vypadají názory univerzitního profesora. Jaké názory mají ti ostatní, když on je profesorem? V jakém asi stavu je celý národ? Co nám udělají z Evropy? A myslím, že budu mít pravdu, když si tipnu, že vedení Univerzity Karlovy nebo aspoň Filozofické fakulty se ani neozve, natož aby nabídlo Uličnému předčasný důchod nebo aspoň pěkné tiché výzkumné místečko.

    Ondřej Hausenblas

    Poznámka JČ: Ondřej Hausenblas působil donedávna na katedře českého jazyka FFUK, kde byl jeho šéfem právě Oldřich Uličný. Pro zásadní profesionální neshody s Uličným odešel Hausenblas z katedry českého jazyka v minulých měsících na pedagogickou fakultu.

    Letmo

    Václav Pinkava

    Zatímco v úterý na své pracoviště řízení letového provozu v Ruzyni nepřišlo13/18 pracovníků, a ve středu chybělo 8. Nicméně ve čtvrtek ráno přišel na snídani v televizi Nova neboli CET21 jistý prof. ing. CSc z ministerstva dopravy a spojů. Jistý až příliš. Mluvil o dobrém jménu ČR, o ušlých pěti melounech za den kvůli odklonu letů jinam, vyslovil důvěru odborné způsobilosti řídících, o kterých má kladné mínění letové superstředisko EuroControl. Naznačil, že nelze dispečery ze dne na den nahradit jejich vojenskými protějšky, protože používají odlišná zařízení. Končil přáním, aby se situace vyřešila dle hesla "včera bylo pozdě", ne za 14 dní. Nicméně ministerstvo spoléhá v tomto na daného ředitele provozu, (jehož schopnost toto řešit je eo ipso prokázaná).

    Zatímco redakci BL se zdá "... podivné, že o provozu podniku rozhoduje ministerstvo!!", mně se zdá podivné jak liknavě o tom rozhoduje právě ministerstvo, které je jinak schopné rozbourat fungující vedení společnosti ČSA, aniž by tento podnik byl státní. Pozor, řízení letového provozu není 'firma' jako ČSA, ale státní podnik. Takže ministerstvo má povinnost se touto causou zabývat, a pokud nutno vyvodit personální důsledky.

    Přetažení přesčasových hodin má podle zmíněného jistého pána souvislost s letošní krisí v Kosovu. Blíže nevysvětlil. Jakkoli lze předpokládat, že vojenská letadla přes český vzdušný prostor nenaváděli civilisté, byl tu logicky dopad na ostatní leteckou dopravou. To chápu. Souhlas povolit přelety byl shůry dán, a ministerstvo mělo dost času na to, domluvit se z leteckými řídícimi ohledně jejich přesčasů, a to skrze svého jmenovaného manažera. Je li on muž na svém místě, ne však pouze fyzicky.

    Jak vidno jinde ve světě, chronické excesy přesčasových hodin v tak (na pozornost) náročném změstnání vedou k haváriím a ztrátám životů. Preventivní odchod z pracoviště na odpočinek (dodržování zákonů o pracovní bezpečnosti) proti tomu způsobuje ''jen" ztráty času, peněz a mezinárodní prestiže, případně vlastního zaměstnání.

    Jízlivá úvaha o nenahraditelnosti letových dispečerů pana Hoffmana není na místě. Naopak, paradoxně "na svém místě" jsou chybějící dispečeři, kterým došla trpělivost.

    Na jejich počínání oceňuji, že dávají všanc vlastní místa, v zájmu bezpečnosti nás cestujících.

    To je charakternější počínání, než vyhrožovat několik měsíců bezvýsledně a zatím 'nenahraditelně' klimbat u obrazovky.

    Přeneseno do roviny novinářské - skutečně nenahraditelný je ten, který za totality napíše protestní článek, v plném vědomí dopadu na sebe, a navzdory tomu, že jej vrchnost za trest nahradí sebevzácnější cvičenou opicí.

    Poznámka JČ: Souhlasím, že práce leteckých dispečerů má velký význam. Jen se mi zdá podivné, že vláda řídí nějaké, i státní podniky. Zdá se mi spíše normálnější, že i státní podniky by měly mít jakousi správní radu, s pravomocemi řešit provozní i hospodářské otázky, potažmo i otázky týkající se vztahů se zaměstanci. Vláda jako "majitel státního podniku" se snad má pouze zajímat o to, že správní rada toho podniku vede firmu k prosperitě. Představa, že ministr dopravy má rozhodovat o tom, kdy přijde na šichtu nebo - abychom to přehnali - která paní bude ve státním podniku uklízet záchody - jinými slovy, že by ministr měl vyjednávat se stávkujícími - se mi zdá poněkud absurdní.


    O komunistickém nebezpečí

    Jaroslav Plesl,Euro

    Od jejího vypuknutí mi neskonale leze krkem debata o "vhodnosti" či "nevhodnosti" uvedení seriálu o majoru Zemanovi v České televizi. Major Zeman dnes už "rajcuje" jenom ty, na jejichž životě se nějak "podepsal" - ať už pozitivně, nebo opačně.

    Jedni se za něj stydí (že v takové době a v této zemi vůbec dokázali žít, že neemigrovali), druzí jej vzývají (hlupáci a estébáci), třetím je odporný (komunisti jim nějakým způsobem ublížili), jiní se jím baví (Petr Čtvrtníček & spol).

    Do debaty se ovšem vůbec nezapojují lidé pod 20 let, což je dobře. Vidím to na příkladu svého osmnáctiletého bratra a jeho vrstevníků. Ti se prostě jen dobře baví nad tím, jak se "staříci" hádají o nesmyslech. Zeman je pro něj jen něco jako film pro pamětníky.

    Také už si nedovedou představit, jak se asi žilo v Československu ve 30. letech 20. století. A jaký je pro ně rozdíl mezi léty třicátými na straně jedné a 50, 60., 70., a - přiznejme si to - 80. léty na straně druhé? Žádný!

    Což je VELMI DOBŘE. Proto oceňuji Puchalského rozhodnutí o uvedení seriálu jako vtipnou provokaci, které tleskám. Obnažila přesně to, co chtějí příslušníci "ztracených generací" zatajovat - neschopnost vidět události v širších souvislostech a naopak talent pitvat se v nedůležitých přežitcích.

    Skutečné nebezpečí číhá jinde a jeho reprezentanty jsou opět příslušníci generací, které o Zemanovi tak horlivě diskutují. V jejich mozcích je komunismus vrytý tak hluboko, že žádná zahlazovací operace nemá šanci na úspěch, byť by se jí zhostil ten nejšikovnější plastický chirurg.

    A právě proto je na tom Česko nyní tak špatně. Vládnou nám totiž lidé, kteří si v době vzniku seriálu o majoru Zemanovi dobře uvědomovali, kde a v jakém systému žijí, v naprosté většině s tím ovšem nebyli ochotni nic dělat - na rozdíl od Poláků a Maďarů.

    Skvělým příkladem je v tomto ohledu Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Na to, aby odebrala licenci TV Nova, když tato stanice v roce 1994 začala vysílat něco jiného, než co bylo uvedeno v projektu, na to její členové nikdy odvahu neměli.

    Ale Zeman jim leží v žaludku natolik, že rozjeli správní řízení proti České televizi. Jak směšné! Stačí se podívat, jak staří jsou členové rady. Svou hrdinskou akcí si - až na pana Milotu - trochu pozdě léčí komplexy, že se (přinejmenším pasivně) mlčky podíleli na budování komunismu.

    Ale dívat se musíme především dopředu. Tam leží Evropská unie. Pro ni je mnohem důležitější jeden případ TV Nova než celých třicet případů majora Zemana.

    Do EU nás však nepřivedou diváci majora Zemana, tam nás jednou budou důstojně reprezentovat děti, které dnes sledují seriál o rodině Simpsonových. Už se nemůžu dočkat.

    Jaroslav Plesl, novinář

    Poznámka JČ: Závažnější ale je, a na to nikdo moc nepoukázal, že se Česká televize po půldruhém roce ředitelování Jakubu Puchalského vzepjala k tak obrovskému výkonu, jako je - pouhé opakování - zastaralého komunistického seriálu o majoru Zemanovi. Co to vypovídá o roli veřejnoprávní televize? Že by skuteční filmoví a televizní tvůrci s autoritou odmítali s mladíkem Puchalským spolupracovat? Vždyť televize v letošní podzimní sezóně nenabídla nic skutečně výjimečného, nového, dobrého. Lidé by se měli ptát, proč tomu tak je. Kdyby totiž ČT předložila svým divákům letos na podzim vynikající nabídku mnoha zajímavých a podnětných pořadů, mohla by si možná risknout i tu reprízu majora Zemana - lidé by si jí v záplavě jiné vynikající nabídky ani moc nevšimli. Tragické ale je, že v dnešní televizní poušti není na obrazovce nic moc jiného - a tak připoutává major Zeman pozornost a vyvolává kontroverzi.


    Spor mezi Mertlíkem a Grégrem

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Pozoruhodný spor se včera rozhořel mezi resorty ministrů Grégra a Mertlíka. Ministerstvo průmyslu zaslalo úřadu vlády prý hotový a prý společně s Ministerstvem financí připravený plán privatizace tuzemských energetických firem.

    Ve stejný den ovšem ministerstvo financí uvedlo, že zmíněný plán není ani společný, ani hotový a premiéra požádalo o odklad termínu předložení tohoto dokumentu.

    Je zjevné, že aby mohl být nějaký materiál hotový a společný, musely by to konstatovat obě strany.

    Pravdě bližší tedy bude to co říkají Mertlíkovi lidé, že totiž společný materiál neexistuje, z čehož vyplývá že lidé od Grégra svou vlastní představu za společně vypracovaný dokument pouze z nějakého důvodu vydávají.

    Je-li spor Mertlíka, který chce privatizaci energetiky urychlit, a Grégra, který ji chce zdržet, tak horký, že znemožňuje najít oboustranně přijatelné řešení, učinili by oba ministři dobře, kdyby se v zájmu občanů i svého zdraví trochu ochladili.

    Mají k tomu výbornou příležitost, protože právě vrcholí přípravy populární akce, ve které mezi sebou města, přesněji jejich občané, budou soutěžit v plavaní na 500x100metrů.

    Na rozdíl od politické soutěže má tato sportovní jasná pravidla, účastníkům různého věku se časy přepočítávají podle předem sestavených tabulek a pořadatelé sčítají pět set nejlépe hodnocených výkonů.

    Vzhledem k tomu, že výsledky nakonec oznámí kolegové ze sportovní redakce Radiožurnálu, zmíněným ministrům by účast přinesla rovnou trojí prospěch: Vedle zmíněného ochlazení ještě publicitu a konečně příležitost setkat se s normálními občany. Plave se třináctého října a nejbližšího přihlášeného provozovatele bazénu ministrům ochotně poradí Agentura Sprint na Vršovickém náměstí 2 v Praze 10.

    Vysílá se v pátek 1. října ráno.

    Poznámka JČ: Potíž ovšem je, že je Pavel Mertlík asi stokrát schopnější ministr než Miroslav Grégr a vládnou vážné pochybnosti o všech plánech, jejichž původcem je zrovna M.G.

    V této souvislosti ještě jedna poznámka na okraj: myslí si Miroslav Grégr skutečně, že v atmosféře, která vznikne po nynější jaderné havárii v Japonsku bude v Evropě přijatelné dostavět Temelín?


    Něco trochu drastičtějšího o Británii

    Krize: stav britských škol

    Překládáme první část z třidílné analýzy Nicka Daviese, nositele významné britské novinářské ceny, která vyšla v deníku Guardian 14. září 1999. V důsledku soustředěné kampaně Guardianu týkající se problémů britského školství oznámil tento týden během nynější výroční konference ministr financí Gordon Brown, že bude pravděpodobně ochoten věnovat na zlepšení poměrů ve školství 12 miliard liber (660 mld Kč).

    Dotaz: dopadne to takhle na Ostravsku, v severních Čechách nebo v jiných oblastech ČR s velkou nezaměstnaností?

    Toto je právě ta chvíle. Učitel s bleeperem má nohy jako pštros - běží do schodů po třech schodech najednou. Za třicet vteřin dorazí do třídy, která žádala elektronicky o pomoc, a vpadne doprostřed zmatku.

    Problémem je Terence. Terence sedí u počítače, ale odmítá dělat práci, která mu byla zadána. Namísto toho si hraje s grafikou, ignoruje instrukce a bradu má drze na dlani. Učitelka ve třídě neví, zda se má věnovat Terencovi nebo ostatním dětem, které začínají ztrácet pozornost a začínají se bavit mezi sebou. Učitel, který má hlídkovou službu s bleeperem, nařídí Terencovi, aby okamžitě opustil třídu. Terence to vzdorně odmítne a dál si hraje s obrazovkou počítače. Dvě dívky se přiblíží a jdou rozhovor poslouchat. V pozadí si několik chlapců nadává v pandžábštině.

    Toto je právě ta chvíle, která leží v ohnisku často frenetické debaty o stavu britských škol - když se učitel či učitelka sice postaví před třídu, ale k vyučování nedochází. Je to ta chvíle, která jako strašidlo pronásleduje premiéra, který známým způsobem prohlásil, že jeho tři nejvyšší priority jsou "vzdělání, vzdělání a vzdělání". Tato konkrétní chvíle se odehrává ve škole v samém centru města Sheffield, v politické kolébce britského ministra školství Davida Blunketta.

    Muž s bleeperem se nevzdává. Tuhle hlídkovou službu už měl mnohokrát. Funguje jako svého druhu hasič, který může být povolán, aby řešil jakoukoliv krizi. Hysterické scény žáků, pračky, rozbíjení oken, kouření cigaret, to všechno je součástí denních rituálů v této škole.

    V den, kdy to nejde zrovna dobře, se ozve bleeperové volání o pomoc čtyřicet až padesátkrát za den - krize každých osm minut. Učitel ve službě ví, že musí být opatrný. Před několika týdny vylezl jeden žák na střechu, napřáhl jednu nohu nad propast a hrozil, že skočí dolů, pokud ho nenechají na pokoji. Muži s bleeperem se v tom případě podařilo ho tiše a trpělivě přemluvit, aby sešel dolů.

    Po několik minut je celá hodina na pokraji naprostého rozkladu. Terence ignoruje příkazy, aby ze třídy odešel, až nakonec rychlým pohybem vstane, probourá se skupinou několika židlí, na nichž nikdo nesedí, udělá posměvačné gesto na učitelku a vyběhne na chodbu, při tom hlučně tluče pěstí do zdi. Na konci chodby u schodů vrazí do dvanáctileté dívky, kopne ji do lýtka a zmizí za rohem. Třída se uklidní, učitelka učí a muž s bleeperem jde hledat Terence. Bleeper se mu znovu ozývá v kapse.

    Škola Abbeydale Grange byla kdysi jednou z nejlepších škol v Sheffieldu, s dobrou pověstí vynikajících výsledků a tradiční disciplíny.

    V mnoha ohledech je ta škola dodnes úspěšná, přesto však má nyní obrovské množství problémů. Zápasí o přežití: z původního počtu 2000 žáků do ní teď chodí sotva 500 dětí, jen 22 procent žáků udělá maturitu, rozpočet školy se utápí v deficitu. Je to jedna ze čtyřiceti procent britských středních škol, která podle vládního inspekčního úřadu Ofstead nedosahují oficiálně požadované úrovně.

    Proč se některým školám nedaří dosahovat nejlepších akademických výsledků? Velkým problém jsou módní vyučovací metody (říkají snad všichni stoupenci pravice), vinu mají učitelé (říká Ofstead), vinu má Ofstead (říkají učitelé), problémem je vzniklá kultura minimálního očekávání (konstatuje George Walden, bývalý konzervativní náměstek ministra školství), vinu nese příliš velké množství zásahů do škol (říkají školské odborové svazy), důvodem je to, že byly zrušeny tradiční kvalitní grammar schools, důvodem je existence soukromého školství, důvodem je nedostatek školek. Je to nejdůležitější otázka britského veřejného života. A přesto je odpověď roztrhána jako liška honicími psy.

    Neúspěšná analýza

    Je to důležité nejen proto, že jde o neúspěšnou analýzu - existuje mnoho otázek, týkajících se školské politiky, které zůstávají nezodpovězeny - ale také proto, že za posledních patnáct let zasahovala vláda do školství daleko více než do všech ostatních oblastí.

    Proč školy selhávají? Navzdory veškerému zmatku existuje jedna odpověď na tuto otázku. Podivnou realitou je to, že v oblasti, které je tak pozoruhodně rozeštvána kontroverzí a roztrhána ryzími pochybnostmi, existuje jedna jasná, nesporná pravda - jeden faktor, který více než všechny ostatní faktory určuje, jestli bude či nebude škola akademicky úspěšná. Je to něco, co uznávají téměř všichni, kdo mají přímý styk se školami, a přesto je to záležitost , kterou lidé z vnějšku ignorují a oficiální debaty se jí vůbec nezabývají. Odpověď odhaluje muž s bleeperem.

    Je deset hodin dopoledne ve škole Abbeydale Grange a bleeper už zněl několikrát. Dave se klidně jen tak sebral ze svého místa ve třídě a šel si promluvit s kamarády v jiné třídě. Kluk ze Somálska hodil na zem svoje věci a nechce nic dělat. Joey tancuje na lavici a píská tak nahlas, že vůbec není slyšet učitelčiny protesty.

    Muž s bleeperem mezi nimi pobíhá, odvádí je do trestné místnosti a tam nalézá Darrena, který tam vůbec nemá být. Včera byl dočasně vyloučen ze školní docházky, ale matka ho stejně poslala do školy. Je to soutěž v chaosu.

    Na zdi trestné místnosti je báseň od Shana, je to obraz jednoho jedenáctiletého chlapce, jak vidí vzdělávání:

      "Škola je hovno, škola je dobrá. Každý den chodíme do školy. Pořád prší.

      A každý den, když vystoupím z autobusu a jdou si zakouřit, říkám si,

      No, tak máme za sebou další den. Učitelé mluví, žáci křičí.

      Kdy ten hluk konečně přestane?"

    Pán nepořádku

    A tady přichází Imran, vysoký a štíhlý, se spoustou drzých poznámek, přichází ležérně pozdě do hodiny s pytlíkem smažených brambůrek a cestou se zastaví u jedné lavice a dá se do hovoru s kamarádem. Nevadí mu, že tím ruší celou hodinu. Imran už je u posledního varování. Pohrozil, že si sundá pásek a komusi nařeže, a ředitel mu sdělil, že čelí trvalému vyloučení ze školy. Teď se směje a pohodlně a pomalu jde ke své lavici. Malý pán chaosu.

    Co se v této škole děje? Škola jako celek není obětí chaosu. Nejsou tady nepokoje, ani tady nedochází k znásilnění. Je tady mnoho tříd, v nichž se děti učí. Jsou tu charismatičtí učitelé a velmi nadané děti - okouzlující, chytré děti, hvězdy sportu, dívky, které dělají maturitní zkoušky o dva nebo tři roky dřív, než je obvyklé.

    Ale pak je tady taky tato křehkost, tato neustálá hrozba nepořádku a chaosu, jako kdyby učitelé dělali zázrak, pokaždé, když se jim podaří doučit hodinu bez exploze. Jak probíhá muž s bleeperem sem a tam školou a snaží se co nejefektivnějším způsobem řešit krize, postupně se z toho začínají vynořovat rysy pravdy, pomalu, vynořují se skrze vánici protikladných tvrzení.

    Muž s bleeperem hovoří o tom dni, kdy šel za jedenáctiletým chlapcem, který odmítl jít do třídy. Když ho dostihl a prostě se zeptal, "No tak, co je?" chlapec si lehl na břicho a začal bušit do linolea pěstmi, kňučel nevýslovnou bolestí.

    Hovoří o chlapci s trpasličí tváří, kterého posílají do trestní místnosti třikrát denně. Nemá otce, matka si s dětmi neumí poradit, dítě má velký zdravotní problém a ví to, je mu jedenáct, ale umí číst, jen jako by mu bylo šest, jeho největším přáním je, aby byl trvale ze školy vyloučen.

    Pak je ve škole chlapec, který přichází každý den z jakéhosi pekla u své matky a tráví den tím, že se schovává do kapucy své bundy, dívka, která přišla o otce i o matku a  jejíž dědeček a babička byli na ni tak krutí, že šla k sociálním službám a prosila je, aby jí dali do dětského domova, chlapec, jehož dům zničil požár a hasiči mu nedovolili, aby se vrhl do plamenů a zachránil svého psa (a nyní je posedlý obrazy zkázy).

    Ve škole jsou dívky, které otěhotněly, chlapci, kteří berou drogy, děti, které rodiče doma naučili, aby prostě zmlátily každého, kdo jim jde na nervy, chlapec, který se za posledních sedm měsíců sedmkrát stěhoval, protože sousedé útočí na jeho matku - a několikrát týdně utíká ze školy a vrací se do jejich posledního bytu, aby ji ochránil.

    Do školy chodí dvanáctileté dívky, které se musejí starat o celou rodinu, krmí, oblékají celou skupinu mladších sourozenců a starají se o ně. Bratra této dívky zmlátil místní pouliční gang. Otec tohohle chlapce je ve vězení. Matka jiného dítěte je trvale opilá. Dalšímu dítěti vypálili sousedi byt. Tady je dívka, která šla do ředitelny, že jí bolí noha, a policie pak zjistila, že jí nevlastní otec sexuálně zneužíval.

    Děti, k nimž volá muže bleeper, mají víc životních příběhů než Hollywood, téměř všichni z nich však mají jedno společné. Tyto děti jsou chudé. A o to jde. Je to zcela jednoduchá záležitost. Všichni učitelé to vědí. Byla doba, kdy to přiznávali i ministři. Banální skutečností je to, že jediným faktorem, který ovlivňuje kvalitu školy daleko více než všechno ostatní je, jaké děti do ní chodí.

    Malou roli v tom hraje pohlaví. Dívky se učí na střední škole lépe než chlapci. Všichni se tomu diví, ale nikdo to nemůže popřít. Žádnou dívčí školu nikdy neprohlásil Ofstead za nedostatečnou. V Sheffieldu udělalo loni maturitu čtyřicet procent dívek a jen třiatřicet procent chlapců. Ale nejvýznamnějším faktorem je chudoba.

    Emocionální poškození

    Jestliže do školy chodí podstatné množství dětí z rodin se sociálními problémy - kde jsou rodiče negramotní, nemají doma žádné knihy, jsou v noci vzhůru a ve dne pak spí, jestliže byly děti emocionálně poškozeny v rodině nebo ve svém prostředí, jestliže trpí prostředím, které je vystavuje narkotikům, násilí a zneužívání alkoholu, pak je velmi pravděpodobné, že taková škola akademicky selže.

    Není to jen občasný problém, ale je to problém všudypřítomný. V Británii žije přibližně 13,3 miliónů dětí. Z nich žije 4,6 miliónů dětí v chudobě - a všechny ty děti chodí do školy. Důkazy, že chudoba ochromuje vzdělávání jsou drtivé - jsou už drtivé léta. Ale vlády to popírají. Minulá britská konzervativní vláda popírala i existenci chudoby. Nynější vláda existenci chudoby přiznává, avšak popírá, že to má nějaký vliv.

    Tím, že se mlží ohledně této jednoduché skutečnosti, získává veřejná debata o problémech britského školství absurdní rysy. Nelze ovšem popírat, že existují dobří a špatní učitelé, že existuje dobrý a špatný přístup k vyučování.

    Nepopíráme ani stížnost, že v šedesátých a v sedmdesátých letech bylo školám v Británii dovoleno, aby volně vpluly do stavu nehlídané samolibosti, anebo že ideologie sociálního inženýrství britské školství ohrozila. Avšak když se vezmou v úvahu všechny tyto faktory, mizejí na okraj celkového obrazu.

    Donedávna byl hlavním školským inspektorem v Sheffieldu dr. Phil Budgell. Navštěvoval všechny školy v oblasti a zaznamenal si jejich klady i zápory. Chtěl pochopit, co je podstatou problému. Byl profesí statistik, a tak začal analyzovat proud statistik, plynoucí do jeho oddělení.

    Chudoba byla zjevná. Od roku 1979 příšel Sheffield o 24 procent svých pracovních příležitostí a téměř čtvrtina dětí v městě Sheffield žije nyní v rodině, kde nikdo nic nevydělává. Dr. Budgell začal využívat materiál ze sčítání lidu a měřil ukazatele chudoby v každé domácnosti - nikdo nevydělává, nemají auto, byt je přeplněn, o rodinu se stará jen jeden rodič, rodina patří do etnické menšiny. Pak začal studovat databáze žáků v městských školách a vypracoval index znevýhodněnosti žáků v Sheffieldu.

    Obraz byl jasný: školy, které dosahovaly největších úspěchů při maturitách, měly nejmenší počet žáků z chudých rodin. Budgell zjistil, že více než z devadesáti procent má na akademické výsledky škol vliv chudoba rodin dětí. Ať už se škola sama o sobě snažila o cokoliv, akademícké výsledky dětí to ovlivňovalo jen z 5 až 10 procent.

    V jedné škole v Sheffieldu, kam chodí také děti z chudých rodin, svědčí ředitelka: "Jestliže je ve třídě 25 dětí, 15 z nich bývá postiženo poruchami chování. Už mě to nešokuje, ale vím, že lidi mimo školu tomu nerozumějí."

    Hovořila o tom, že během loňského fotbalového mistrovství světa tvrdili někteří rodiče, že děti mají právo během mistrovství nechodit do školy a dívat se na fotbal v televizi. Vyjadřovali názor, že je fotbal důležitější než škola. "Potíž je, že vzdělání se považuje za středostavovskou hodnotu, kterou se snažíme vnucovat dělnickým třídám."

    Školu Abbeydale Grange navštěvují děti z deprivované oblasti, Třicet procent dětí je z rodin, které žijí z podpory v nezaměstnanosti, 12 procent dospělých tu bylo diagnostikováno, že trvale trpí depresemi a 25 procent dětí žije v bytech ofiicálně označených jako přeplněné. Třiapadesát procent žáků ve škole dostává obědy zadarmo: podle předpisů by na obědy zadarmo mělo nárok ještě dalších deset procent dětí, ale ti o ně nežádají. Chudoba zaplavuje školu jako voda loď. Dosahuje do všech jejích slabých míst. Chudoba často znamená, že rodiče, kteří si ze školy nic neodnesli, neočekávají, že dá něco jejich dětem.

    Ředitelé škol a pracovníci školských úřadů na radnici souhlasí, že na starých dělnických sídlištích si jejich obyvatelé nikdy příliš nevážili vzdělání. Až do začátku osmdesátých let to bylo proto, že každý, kdo chtěl, mohl po dokončení základní školy jít do učení v uhelném a ocelářském průmyslu. Tradiční průmysl ocelářského Sheffieldu však už byl zlikvidován. Šedesát procent původních pracovních míst v průmyslu zmizelo navždy, a tak se argumentace obrátila: Loni nemělo dvacet procent absolventů škol v Sheffieldu kam jít do práíce, deset procent absolventů škol vyšlo ze školy bez kvalifikace.

    Tito lidé drtivou většinou pocházejí ze starých dělnických sídlišť, kde dál bydlí a stávají se sousedy - a vzory nynějších žáků.

    Chudoba odrazuje děti od vzdělání daleko dříve, než se dostanou do střední školy. Ze 115 jedenáctiletých dětí ve škole Abbeydale Grange jich do tohoto prvního ročníku střední školy přišlo 25 se schopností číst, jen jako by jim bylo osm let. Jejich schopnosti neverbálního uvažování byly také tak nízké. Důsledek na jejich vzdělávání je katastrofický.

    Mnoho deprivovaných dětí pochází z rodin nedávných přistěhovalců, kteří nemluví anglicky. Z 521 dětí v této škole je jich 204 z indického subkontinentu, jsou tam také děti z Kolumbie, z Brazílie, ze Somálska, z Venezuely, z Kosova, ze Senegalu, z Portugalska a z Číny. Polovina dětí v sedmé a v osmé třídě (11 a 12 let) se teprve učí anglicky. V osmé a v deváté třídě se teprve učí anglicky celých sedmdesát procent dětí.

    Chudoba nejvíce poškozuje emocemi těch lidí, kteří v chudobě musejí žít: rodiče, kteří jsou příliš unavení nebo zdeprimovaní, musejí se starat o příliš mnoho malých dětí, děti, jejichž rozvoj je ochromen od útlého mládí. Pětačtyřicet procent žáků v Abbeydale Grange bylo klasifikovanáno jako děti, které vyžadují zvláštní vzdělávací péči a trpí emocionálními poruchami a poruchami chování. Dvanáct procent těchto dětí mají tak vážné problémy, že je k speciální pozornosti vyčlenil místní úřad: IQ nižší než padesát procent, velmi krátká schopnost soustředit se, hyperaktivita, chaotické chování, vyvolávání pozornosti, dyslexie, klinická deprese.

    Obava ze selhání

    Josh trpí klasickým souborem problémů. Je mu dvanáct let, jeho otec dávno zmizel, nevlastní otec se o něho nezajímá, matka pije a nemá ho ráda. Stěžovala si ve škole, ať jí škola neposílá dopisy, že se Josh chová lépe. Josh předpokládá, že všechno, co udělá, bude špatně, a vyhýbá se ve škole učení, protože se bojí, že nic neudělá dobře. Ve škole Abbeydale Grange jsou takové děti v každé třídě.

    Takže se dostane takováto škola do celostátních statistik jako škola, která selhává, její akademické výsledky jsou daleko horší než výsledky soukromých škol či škol v příjemných zahradních předměstských čtvrtích. Vrátíme-li se však k hlídkujícímu muži s bleeperem, vzniká úplně jiný obraz - známky úspěchu, skryté pod povrchem každodenního školního života.

    Během noci pršelo a jako obvykle, louže na rovné střeše prosákly do učebny jazyků. Po chodbách školy tedy chodí celá třída, která hledá, kde jinde má mít hodinu španělštiny. Muž s bleeperem utíká po chodbě, najde prázdnou učebnu, utíká zpět ke třídě, která čeká na hodinu španělštiny, ale než tam dorazí, najde malou holčičku, která hledá učitelku, která nepřišla. Pošle holčičku, aby řekla třídě čekající na španělštinu, do které učebny má jít, vejde do třídy, kde chybí učitel a uklidní děti, letí po schodech dolů do sborovny a zjišťuje na rozvrhu, která učitelka chybí, zajde do ředitelny, která nemá tušení, kde ta učitelka je, utíká zpět do prvního patra a přitom nasměruje opozdilce na hodinu španělštiny do správné třídy, nařídí dvěma chlapcům, aby neplivali, a třetímu, aby nepoužíval sprostá slova, zvedne ze země pár odpadků, najde volného učitele, zkontroluje, že třída, čekající na španělštinu, je v učebně, a vidí, že všechno je v pořádku, jde do třídy, kde chyběla učitelka, a vidí, že tam žádný učitel stále není, zjistí, že náhradní učitel šel do špatné učebny, najde ho, pošle ho do správné učebny, nadechne se ... a uvědomuje si, že je ticho. Vytvořil pořádek.

    Zničený domov

    Vnější svět studuje tabulky akademických výsledků a označuje školu Abbey Grange jako selhání, učitelé ve škole však zaznamenávají úspěch za úspěchem.

    Jednou z nejpravidelnějších zákaznic muže s bleeperem bývala Catherine, která vyšla ze školy letos v létě. Pocházela z násilného a zničeného domova a od prvního dne byla téměř neustálým zdrojem nepořádku, odcházela ze třídy, odmítala se zařadit, hrozila sama sobě i jiným fyzickým poškozením. Škola pro ni zaměstnala zvláštního pomocného asistenta, vypracovala pro ni zvláštní rozvrh, dovolila ji, aby chodila do tiché a prázdné místnosti, kde se mohla skrýt před hodinami, které ji nejvíce znepokojovaly, vypracovala kontrakt pro její chování, hodnotila její pokrok každý týden, poskytovala jí psychologické poradenství, vyjednávala s jejím chaotickým domovem. A ono to fungovalo.

    Loni v létě šla Catherine k maturitním zkouškám. Po pěti letech domácího násilí a emocionální bolesti neměla škola iluze o tom, jaké budou její výsledky. Avšak Catherine alespoň šla k maturitě - rozhodla se, že je to důležité, rozhodla se na maturitu učit, rozhodla se jít dělat písemné zkoušky, rozhodla se pokusit se o to. Je to úspěch.

    Když vidí muž s bleeperem Joshe na hřišti, jak mu dva starší kluci nabízejí cigaretu, a on ji odmítne, to je také úspěch.

    To jsou děti, které se chovají na ulici tak nepřátelsky, že policisté se neodváží do jejich čtvrti bez neprůstřelné vesty a bez policejní podpory. Tady však osamělý učitel v hodině musí komunikovat rovnou s třiceti takovými dětmi. To se v seznamu akademických výsledků nijak neprojeví.

    Když jeden studen v desáté třídě udělá maturitu z matematiky o rok dřív, když ji udělají dva studenti v deváté třídě o dva roky dřív, když ji udělá student v osmé třídě o tři roky dřív, je to akademický úspěch. Do statistik se to však nedostane, ty zaznamenávají jen maturity, udělané v jedenácté třídě.

    Zvoní a vyučování končí. Muž s bleeperem směřuje ven před školu, kde se děti hromadí kolem školních autobusů. Vnější svět se připravuje k invazi.

    Dlouhá léta strká Británie své děti do chudoby - bere jejich rodičům práci, omezuje jejich sociální podporu, rozbíjí jejich komunity - a nyní jsou ty děti ve školách, poškozené a delikventní a hází je přes okraj útesu. Škola, kam chodí chudé děti, je jako sanitka dole pod útesem: někdy může děti vyzvednout a napravit zranění: většinou je už příliš pozdě.

    Nejde o to, že by vláda měla pečlivěji měřit, čeho jsou školy schopny dokázat. Jde o něco daleko víc: většina vládních zásahů do školství za posledních patnáct let byla založena na předpokladu, že lze školy vinit za to, že se v nich děti dobře neučí. Jestliže je ten předpoklad nesprávný, znamená to, že celá struktura školské reformy je špatná. Milióny liber a obrovské množství energie byly vynaloženy na projekty, které v nejlepším případě jsou úspěšné jen částečně a v nejhorším případě silně poškozují školy, kterým prý pomáhají. V příštím pokračování ukážeme, že je ta škoda skutečně rozsáhlá.


    Nick Davies získal ocenění Britský reportér roku za rok 1998. Specializuje se na zločinnost a sociální otázky. Píše pro deník Guardian a pracoval také pro publicistický pořad komerční televize World in Action a pro BBC. Britský ministr vnitra Jack Straw se vyjádřil o jeho knize "Temné srdce: cesta do skryté společnosti zločinu a chudoby ve Velké Británii": "Měla by to být povinná četba - mnoho lidí bude hluboce šokovat, že se něco takového nám děje přímo pod nosem."


    V roce 1990 bylo v Británii 6600 milionářů. Dnes jich je tam 47 000

    Za milión liber (55 miliónů korun) si dnes koupíte jen středně velký dům mimo centrum Londýna, řekněme na Fulham Road. Jeden menší, na rušné ulici v západním Londýně, se právě prodává v realitní kanceláři Hamptons za 995 000 liber. Pracovníci kanceláře si jsou jisti, že se rychle prodá: "Lidem tady rostou platy tak rychle, jak rostou ceny realit. " Za poslední dva měsíce prodala tato jediná pobočka realitní kanceláře 30 domů, které stály minimálně milión liber. "Jeden člověk si tu tuhle kupoval dům za něco přes milión liber," dodávají. "Dělal potíže. Chtěl, abychom ho tím domem provedli v neděli." Nebyli příliš ochotní, prodávat dům za milión liber není pro ně už nic moc zvláštního.

    V listopadu 1998 bylo podle údajů společnosti Datamonitor v Británii 47 000 milionářů. To nezahrnuje majitele realit. Datamonitor odhaduje, že do dvou let - opět s výjimkou domů a bytů - bude v Británii 142 000 lidí, kteří budou vlastnit víc než milión liber na hotovosti či v akciích. Každý týden vzniká v Británii více milionářů, než vzniklo za celé devatenácté století.

    Je to symptomatické pro moderní ekonomiku: Talentovaní lidé, lidé s výjimečnými schopnostmi, lidé s dobrými konexemi anebo lidé, kteří prostě mají jen štěstí, získávají velké finanční částky.

    Mezi novými milionáři jsou bankéři, fotbalisté, komici a počítačoví podnikatelé, účetní odborníci a scénáristé, ředitelé zprivatizovaných podniků veřejných služeb, ředitelé sdělovacích prostředků. Rostoucí ceny domů a bytů dělají milionáře z tisíců dědiců.

    Ani milión liber však se nepovažuje v současnosti za velké jmění. Firma Datamonitor varuje: Investujete-li svůj milión rozumně, budete z toho mít roční příjem asi 50 000 liber. Z toho se vám nepodaří financovat vzdělání tří synů v soukromé škole.


    Tak ing. Klausová chce emigrovat?

    Jan Vincent

    Tak arogantni carevna ceska, manzelka svetoznameho aroganta, co nikdy nemel rad emigranty a srdnate bojoval proti ekonomum-emigrantum, v USA i doma volaje "Umlcte (prof.) Zeleneho!" a co do omrzeni, za svych spanilych jizd na tuto stranu Atlantiku, vykladal Americanum, ze jim vedena CR "ma 5 ze 6 hlavnich makroekonomickych ukazatelu lepsich nez USA", vyrkla nevyrknutelne. "Vaclave, narode, PRAVO, chci EMIGROVAT!".

    Pote, co udajne po leta presvedcovala sveho manzela, V. Klause, zaka Otty Sika, aby, jako jini kolegove, po 68. zustali na Zapade, zda se byt ted ceskym narodem hluboce zklamana. Narodem, ktery mel nejen "zaostalemu Visegradu", ale celemu svetu ukazat, jak, pod vedenim velkeho lodivoda, ktery v sobe predstavuje druhe sestoupeni Adama Smitha, Miltona Friedmana a baronky Thatcherove dohromady (jen lepsi, protoze ma ceskou hlavicku a, na rozdil od zapadnich politiku a ekonomu, ma, jak rikaval, udajne uzitecnou skolu zivota za realneho komunismu) vlastne vsechno delat. Po Prazskem jaru se Klausove pry moc nechtelo emigrovat, take proto, ze si ona jiz jednu "emigraci", ze Slovenska do Cech, prodelala.

    Klaus i Klausova vzdy odsuzovali ty, kteri si bud museli zachranit emigracií zivot a rodiny, nebo meli odvahu emigrovat, nesnaset totalitni utlak a svym, byt socialistickym tempem prace neprispivat, dobrovolne ci jinak, k udrzovani se komunismu nad vodou. Zavist a nenavist Klausu vuci emigrantum se naposledy verejne projevila v rozhodne nepodarenych projevech Klausem osobne vybrane a pres hlavy predaku ODS prosazene herecky, zaslouzile umelkyne a dlouholete clenky KSC, J. Jiraskove, ktera, jako Klausovi dobre vi, ze otrit se o emigranty, "ty co dokazi opustit svoji vlast" je u ceskeho obcana vzdy popularni.

    Bohuzel nebo bohudik to proti byvalemu emigrantovi, senatorovi V. Fischerovi, moc u volicu nefungovalo a ted narod v Pravu cte cerne na bilem, ze Livie Klausova sama rika "Premyslim o tom opustit tuto zem". Myslite to vazne? "Ano." "Ja jsem proste na dne".

    Zde je mame, privilegovany par, ktery za totality mohl studovat, vcetne prestizni VSE, cestovat na Zapad, na staze, seminare, zatimco mnozi, zvlaste ti, co skoncili v exilu, nemohli ani na stredni skolu, skoncili ve vezeni nebo v pracovnich lagrech, nemohli vyjet za hranice, a pokud se jim to podarilo a zustali na Zapade, byli nepodminene odsouzeni do vezeni v I. napravni skupine, jejich majetek okamzite a plne konfiskovan, a - krome jineho - nemohli nikdy navstivit sve rodiny, nemocne rodice, atp., vse to za "docela normalniho" a "svetu ne tak vzdaleneho" rezimu CSSR.

    Pan prof. Klaus, pi. Ing. Klausova, kohorty vzdelanych clenu jeho ODS a mnozi obcane CR maji stale na exil totalite podobny , t.j. velice negativni a zavisti poznamenany nazor a ceske zakony a praxe jsou toho obrazem. I v roce 1999 je v CR politicky oportunni vycitat vsestranne uspesnemu, a zda se i slusnemu, emigrantovi V. Fischerovi, ze dokazal opustit totalitni vlast.

    Ted ing. Klausova, zena vysad, s klenotnici, kterou by ji mohla mozna zavidet i Imelda Marcosova, verejne mluvi o sve emigraci. 10 let po Sametu, 7 let pote, co jeji manzel sebejiste vyhlasil, ze "CR je normalnim, a ja opakuji, naprosto normalnim demokratickym statem Evropy."

    Kdyz Klausova, clen nejvyssi elity, dnes clenske zeme NATO, verejne mluvi o emigraci, pri jejim postaveni, moznostech a rocnim prijmu rodiny asi 3 miliony Kc, tedy vice nez dvacetinasobku prumerneho prijmu, otazkou je, zda Klausovi nezmeni svuj blahosklonne negativni, nepochopenim, zasti a obycejnou ceskou zavisti poznamenany nazor na emigraci z dob KOMUNISTICKE TOTALITY?

    Nepocitam s tim, nebo, jak rikaji Americane a jak by, anglicky dobre (ale zdaleka ne tak dobre jak si oni a jejich druzina mysli) mluvici Klausovi take rozumneli, "I am not holding my breath". A zda se, ze alespon lepsi polovici Klausu uz s zitim v Cesku, zemi, ktera je nebo mela byt, podle ceskych premiantu, prikladem vsem a "beznou, ale lepsi demokracii zapadniho typu", take dochazi trpelivost a nadeje.

    Na internetovem diskusnim foru nekdo napsal "My vas na Zapade nechceme", jiny dodal "Doufam, ze se pak vzdate ceskeho obcanstvi a moznosti volit a mit v CR nemovity majetek". Jiny napsal "Vitejte do reality zivota. I deset let po komunismu".

    Uzavrel bych kalkulaci porovnavajici ztratu casti sperku L. Klausove s prumernym platem v CR. Kdyz pouze v jedne jedine z nekolika residenci Livia Klausovna mela sperky za 4 mil Kc (100% jich z vladni vily take asi zlodeji neodnesli) a v hezkem byte na Vinohradech, ktery si, m.j. z penez za vystupovani v zahranicni loni koupili (stret zajmu jako Brno, pro ustavniho cinitele, zvlaste pokud prostredky obratem neda na charitu) i v jinych rezidencich take neco "na sebe" ma, nebyla to tak spatna a neprofitabilni dekada sluzby lidu, jehoz HDP na osobu zatim nedosahl urovne sede komunisticke reality roku 1989 (a jen tak ho nedosahne).

    Pripominka, ze hodnota klenotnice L. Klausove v roce 1990 byla vyjadrena svatebnim prstenem v cene 10 dolaru, je na miste, m.j. i s ohledem na leta privydelavani si na spravnich radach polostanich mamutich podniku, zatimco manzel byl MF CSFR nebo premier CR. To je cronyism jako v Rusku.

    4 mil. Kc osobnich sperku (tedy ukradenych, jen z jedne rezidence) predstavuje bud 333 mesicu - 28 let (!) prumerneho hrubeho platu nebo, vystizneji, 480 mesicu - 40 let prumerneho cisteho platu ceskeho obcana v roce 1999.

    To, ze prumerny hruby plat byl v roce 1990 asi 3500 Kcs, v roce 1995 asi 8000 Kc, nez se teprve letos vysplhal na 12000 Kc hrubeho (8400 Kc po srazkach) dokonce neni v uvedenem vypoctu zahrnuto. Jak dlouho tedy by si musel prumerny obcan na ukradenou cast sperku Livie Klausove sporit, kdyby nejedl, nepil, byl nahy, spal venku a neplatil sdruzene inkaso?

    Kdybychom uvazovali, ze si Livie Klausova tuto cast klenotnice kupovala postupne a rovnomerne behem poslednich temer 10 let, prumerny cesky obcan s prumernym platem rostoucim z 3500 Kcs na 12000 Kc, co nikdy neutrati ani Kc na jidlo, piti, odev, bydleni a nic jineho, by si ukradene sperky mohl koupit asi za dvojnasobne delsi nez je vyse uvedena doba, tedy, po danich, asi za 960 mesicu neboli 80 let.

    Jeste ze uz za par mesicu mame rok 2000, na ktery nas "fakt vyborny ekonom", co mu "jen o vlasek" utekla Nobelova cena za kuponovku (pozdeji znamou jako "svindl stoleti"), a jehoz nam, na rozdil od specifickych zprav senatora V. Fischera o Klasove nedobre image v nemeckych politickych a obchodnik kruzich, podle hopsave Lucinky Bile "zavidi cely svet", sveho casu predpovedel, ze prumerny realny prijem se v CR oproti roku 1996 zdvojnasobi.

    Takze spatne nebude. Pokud se konecne Klausova slova zacnou vyplnovat. Ted jde jen o to, zda to budou slova Klause o dohnani a predehnani Zapadu, nebo slova Klausove o tom, ze oni, tedy alespon dva lide z naroda 10 milionu, dosahnou urovne Zapadu. Tou spolehlivejsi cestou - emigraci.

    Jan Vincent


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|